Březen 2009

Jak začínali dnešní ochránci zákona?

30. března 2009 v 13:20


1. POLICIE CHRÁNÍ A POMÁHÁ, ale i loupí, bije, zabíjí a krade!

Blíží se konec listopadu. Sedím u stolu na jehož konci svítí obrazovka archaického počítače. Stěna sto let starého domu a dřevěné okno otvírá cestu mým pohledům přes rokli, potůček, pole až k lesu. Dál za obzorem je vidět nebe. Mnozí by namítli, že můj obzor je omezený, jsem ale rád i za omezený obzor. U nás žijí tisíce lidí, kteří se na svět dívají okny za kterými vidí jen o něco málo víc než nic. Mám na mysli odsouzené, kriminálníky, gaunery. Tak je ve svém dílku nazývá bývalý komunista, bývalý prokurátor, bývalý státní zástupce a bývalý náměstek policejního ředitele JUDr. Miroslav Antl. Pan doktor měl přitom ohromné štěstí, že jeho opilecký karambol zůstal bez následků na životech. Vlastně se jednalo jen o drobnou příhodu, která jen na krátký čas přibrzdila jeho slibně pokračující kariéru. Měl štěstí a tak zatím ještě zůstal na té správné straně ostnatého drátu.
Pan doktor se přesvědčil o tom, jak nepatrná hranice dělí bezúhonného občana od gaunera a jak ošidné je nálepkování lidí. Stačilo jen, aby řidička nabouraného auta, kterému zapomněl dát přednost havárii nepřežila. Bývalý náměstek policejního ředitele, dnes už senátor, měl štěstí a já mu ho přeji stejně tak, jako oné nabourané řidičce.
Takové štěstí však každý nemá a někteří mají dokonce smůlu, že se znelíbí lidem, kteří mohou otočit váš život jiným směrem. Mohou, protože mají moc, kterou jsme jim svěřili. Nežijeme ještě v ideálním světě, kde pravda a láska vítězí, i když se o to pokoušíme a věříme, že jednou v takovém světě žít budeme.
Více než čtyřicet let života v reálném socialismu v nás zanechalo hluboké stopy, které jen tak nevymažeme. Můžeme změnit rudou knížku za růžovou , modrou, zelenou, můžeme změnit kabát, účes, vzhled. Můžeme změnit názory a politickou orientaci, nedokážeme však změnit své návyky a myšlení, které formovali komunisté čtyřicet let.
Neumíme se zbavit závisti, lži, politické a jinak pokroucené procesy jsou stejně jako v minulosti jen rutinní záležitostí a slouží ke stejným cílům jako dříve a podílejí se na nich stejní udavači, policisté, prokurátoři a soudci. Scéna se změnila, ale herci zůstali stejní. Nezměnily se ani metody. A proč také, když ty osvědčené spolehlivě zabírají i dnes.
Policisté chrání naší bezpečnost, chrání nás před násilníky, agresivními psychopaty, opilci, zloději, či podvodníky. Prostě bez policistů, byť i špatných by to bylo ještě horší. Policie je tu od toho, aby nás za naše peníze chránila a udržovala pořádek v mezích zákona.. Práce policistů je těžká, náročná a nebezpečná a proto musí být policisté dobře zaplaceni. Proto, aby byli dobře zaplaceni se horlivě starají ministři vnitra bez ohledu na to z které strany pocházejí. Třicetitisícový průměrný plat prý podle bývalého ministra vnitra Grosse odpovídá náročnosti a nebezpečí, které je spojeno s výkonem služby v policejním sboru. Prý. Nevím, policistou jsem nikdy nebyl, ale statistiky hovoří jasně : za posledních pět let přišlo o život ve výkonu služby 0,8 policisty ročně. Dalším argumentem, kterým obhájci nadprůměrných platů v silových resortech
operují je nebezpečí úplatnosti, pokud nebudou dobře zaplaceni. To by ovšem museli mít 300 tisíc měsíčně a ještě bych za všechny ruku do ohně nedal. Jisté je že policisté a soudci jsou vnímáni jako nejzkorumpovanější skupina státních zaměstnanců. U soudců to svým výrokem o třináctých a čtrnáctých platech potvrdil dokonce i Ústavní soud a to hned dvakrát, když hlavním argumentem pro rozhodnutí o zachování tohoto privilegia byla obava o soudcovskou nezávislost. Ve svém výroku hovoří o penězích jako o jedné z důležitých podmínek soudcovské nezávislosti : " Když nebudou mít dost peněz, nechají se koupit obžalovanými... " U soudců to příliš nefunguje, dají se koupit i s nadprůměrnými platy. Pochybuji, že u policistů je to jiné. Stoupající platy se bohužel na výkonu policie neprojevují. Staré psy novým kouskům nenaučíte i kdybyste je platili zlatem. Zločinnost neklesá a objasněnost případů od roku 1997 neustále klesá i přesto, že si policejní ředitelé vylepšují statistiku falešnými protokoly s neexistujícími pachateli a neexistujícími trestními činy. Jak se pozná falešně vyrobený protokol se zmanipulovanými důkazy údajného zločinu od pravého protokolu s falešným obviněním a se zmanipulovanými důkazy ? To nepozná nikdo. Poznají to jen ti falešně obvinění na vlastní kůži. Těm však nikdo nevěří, protože jsou odsouzení. Kdo dnes uvěří Kájinkovi, že policisté ve spolupráci s podsvětím zorganizovali vraždu, kterou později přišili známému recidivistovi. Kdo by mu věřil ? Mizerná výkonnost naší policie však není největším nebezpečím, kterým policisté ohrožují veřejnost. Podstatně horší a nebezpečnější jsou zločiny, které páchají samotní policisté. Zde naopak statistika, zvláště po příchodu ministra Stanislava Grosse - prudce stoupala. Policejní zločiny mají v mnohých případech znaky mafie. Jsou dobře organizované a navíc mají dokonalé krytí - stavovská solidarita mužů zákona je silnější než u jiných povolání, vyrovná se jim snad jen korporativní jednání soudců. Zajímavé je, že samotní policejní šéfové včetně ministra vnitra tento stav vysvětlují optimistickým tvrzením, že se nejedná o nijak dramatický nárůst trestních činů policistů, ale jen o kvalitnější práci Inspekce ministra vnitra, která tyto skutky lépe odhaluje, takže se vlastně jedná o pozitivní jev. Bohužel žádná statistika nám neřekne, kolik trestních činů se nikdy k inspekci nedostalo a kolik se jich tiše zametlo pod koberec právě inspekcí. Další klišé, které téměř každý den slýcháme z úst policejních papalášů je tvrzení, že se jedná jen o jednotlivé případy selhání lidského faktoru, které pak vrhají špatné světlo na drtivou většinu slušných policistů. Nevím, možná na takovém tvrzení je něco pravdy. Já také několik slušných a poctivých policistů znám, bohužel však znám mnohem více případů nekorektního a nezákonného jednání a bylo by chybou zločinnost policistů bagatelizovat a zamlžovat.
Policie se po listopadu 1989 netransformovala a drtivá většina velitelských kádrů pochází z počátku sedmdesátých let, z normalizačního období Husákova režimu. Metody, které si tehdy začínající řadoví policisté osvojili jsou jim vlastní dodnes.
Nevěřte tomu, že po roce 89 najednou všichni prokoukli a stali se z nich apolitičtí profesionálové a přesvědčení demokraté.
Je-li pravdivé tvrzení, že komunistická strana byla v minulosti zločinnou organizací se zločinnou ideologií, potom se musíme smířit s faktem, že naši policii řídí zločinci. A jestliže ji řídí zločinci, musíme počítat s tím, že zločinci se navzájem kryjí a dodržují omertu, kterou poruší jen když se mezi sebou rvou o vyšší a lukrativnější posty.
Odpověď na otázku, proč tomu tak je, není jednoduchá a patrně ji nikdo nezodpoví, tak aby se s ní ztotožnili všichni. Ale tím si nemusíme lámat hlavu, musíme se však připravit na to, jak přežít, když se dostanete s policií do kontaktu.


Jak začínali ?

Rok 1968 byl rokem, který poznamenal naši společnost nejen jednadvacetiletou okupací, ale pokřivil charakter poválečných generací. Komunisté horlivě pomáhali budovat zločinný režim po vzoru Sovětského svazu. Jednou se ale probudili a pod okny jim stály tanky. Bohužel tanky stály i pod našimi okny. Nejsem historik a mým cílem není hodnotit toto smutné období, jen vám chci přiblížit dobu, kdy začínala kariéra šéfů dnešního policejního sboru, stejně tak i mnohých dnešních zkušených prokurátorů a soudců.

Po okupaci spřátelenými armádami následovala normalizace. Normalizace je kouzelné pojmenování nenormální doby. Komunisté chodili k prověrkovým komisím a navzájem se udávali z toho, kdo miloval Sovětský svaz víc a kdo s větším nadšením vítal tanky okupantů. Ti, kteří v tomto udavačském boji prohráli byli vyloučeni ze strany, což byla pro jejich kariéru smrtelná rána. Z té pochmurné doby si vzpomínám hlavně na výrok člena ÚV KSČ Milouše Jakeše, který na otázku jak by se zachoval, kdyby nás okupoval Sovětský svaz, odpověděl, že by dál vykonával svou stranickou práci.
Jenže po přerozdělení funkcí (moci) už o vytříděné nebyl zájem. Z mnohých komunistů, kteří tehdy prohráli svůj boj o moc se stali disidenti, kteří dál bojovali za inovovaný socialismus s lidskou tváří.
Hemžení v komunistickém mraveništi většinu lidí nezajímalo. Jenže za pár měsícům došlo i na prověrky nestraníků. I u nich se postupně zjišťovalo nakolik jsou loajální k okupační moci. I pro nestraníky, kteří nebyli dělníci, byly zřízeny komise v jejíž čele seděli již prověření komunisté. Někde proběhly pohovory ústně, jinde stačilo písemné vyjádření k okupaci. Bylo to potupné kádrování - hlouběji už klesnout nešlo. Posudky vypracované prověrkovými komisemi se za každým táhly až do roku 1989, kdy komunističtí kádrováci prozíravě usoudili, že kádrové materiály na každého zaměstnance zničí, nebo mu je předají do vlastních rukou. S tímto šikovným trikem přišel už v prosinci 1989 doktor Ransdorf z Demokratického fóra komunistů, později místopředseda KSČM a současný europoslanec. Bylo to zajímavé čtení, když jsem listoval ve svých kádrových materiálech, ale mnohem zajímavější by bylo čtení v kádrových materiálech policistů, kteří na počátku normalizace vstoupili do řad tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.
Nejdůležitějším kritériem pro přijetí do policejního sboru byla oddanost sovětským okupantům, potom komunistické straně a teprve poté přišlo na řadu vzdělání či psychická způsobilost mladých adeptů práce u policie. Každý, kdo tehdy vstupoval do bezpečnostních složek souhlasil nejen s okupací země, ale zavazoval se aktivně tento stav bránil - za peníze, za výhody. Slovo vlast mělo tehdy nádech sprostého slova. To správné bylo internacionalismus. V tomto kontextu posuzujme morální úroveň současných policejních majorů, plukovníků a generálů. Své postavení si vybudovali kolaborací s okupanty a službou pro komunistické zločince a většina z nich také komunistickými zločinci byla. Ze stejných důvodů to platí i pro tehdejší prokurátory a soudce, kteří přežívají dodnes.
Když jsme je ponechali na svých místech jako nepostradatelné, nedivme se, že svou pravomoc zneužívají, berou úplatky, podvádí a kradou. Nedělají nic jiného, než dřív. Za komunistů to byl normální způsob života. Nevěřte povídačkám o tom, že to dělali jen proto, aby mohli dělat svou práci, a že drtivá většina z nich byla slušná a poctivá. Je to naopak.
Mnohem statečněji a slušněji se však zachovali mnozí jiní, kteří ztratili daleko víc. Jako příklad může posloužit osud naší tehdejší pěvecké megastar Marty Kubišové. Získat pro kolaboraci takovou osobnost by bylo pro normalizační komunisty terno. Nepodařilo se. Marta Kubišová se odmítala ohnout.
Na počátku sedmdesátých let už nebyli odpůrci režimu masakrováni různými Grebeníčky, nevěšelo se jako v padesátých letech, nepřizpůsobivým lidem se"jen" znepříjemnil život, například tím, že nemohli dělat svou práci, nebo studovat. Jen ty nejvytrvalejší odpůrce zavřeli na několik let do kriminálu. Někteří však vězení nepřežili..
Na Martu Kubišovou šli estébáci nejprve po dobrém. Když ale neuspěli jako u její kolegyně Vondráčkové, museli hledat jiný způsob "domluvy". Věděli, že vzhledem k její ohromné popularitě je pro komunistické vedení nepřijatelné, aby ji zakázali vystupovat proto, že nesouhlasí s okupací. Vymysleli si proto provokaci s pornografickými fotografiemi. V policejních laboratořích vyrobili zdařilé fotomontáže a jejich spolupracovník, tehdejší ředitel Pragokoncertu Hrabal pak už udělal špinavou práci za ně. Pro národ bylo samozřejmě mnohem stravitelnějším vysvětlením, když se mu naservírovalo, že jejich oblíbená zpěvačka byla vlastně kurva, která byla ochotna udělat pro peníze kdejakou čuňárnu. Marta Kubišová se ale bez boje nevzdala a žalovala
Hrabala u soudu. Rok čekala na proces, nezpívala, pomalu odcházela z podvědomí lidí - a o to vlastně šlo. U soudu pak ředitel Hrabal přiznal, že se zmýlil a žena na pornofotografiích byla jiná (metodu falešného obvinění a
následného připuštění omylu používají mazáci komunistické policie dodnes). Na výsledku soudu už nezáleželo. Státní bezpečnost ukázala svou moc, ukázala, že může a oprávněně čekala, že se křehká zpěvačka zlomí a bude zpívat podle normalizačních not.
Nastala další fáze masáže, opět úsměvy, ujišťování, že ji chápou a že samozřejmě o nějakém zákazu činnosti nemůže být ani řeč, vždyť i okupanti jsou jenom lidé a všichni jsme přece Češi, a jako ostatním umělcům jí podstrčili k podpisu prohlášení o tom, že podporuje úsilí nového vedení KSČ o konsolidaci společnosti pod vedením Sovětského svazu (tak se tehdy také říkalo normalizaci a kolaboraci). Marta Kubišová však odmítla což mělo za následek konec její umělecké kariéry. Následoval jeden tichý zákaz za druhým. Supraphon přestal vydávat její desky i když by na nich vydělal mnohem víc, než na Pavlovi Liškovi. Důslednost normalizační policie šla tak daleko, že vyhrůžkami docílila i blokování kontraktu Kubišové u německého Polydoru. Zažila těžké období. Nějaký čas se živila i lepením pytlíků. Starala se o malou dceru a policie ji šikanovala opakovanými výslechy. Byla mluvčí Charty 77. Život Marty Kubišové za okupace byl nevlídný. Nebyla sice vězněna, nebo popravena, ale profesně zcela určitě. O její zpěv byli okradeni miliony jejich příznivců. A zatímco ona byla šikanována, její kolegyně Helenka Vondráčková podepsala všechno co jí podstrčili a vesele hopsala pro potěchu tehdejších mocipánů.
Podobně hopsal i bývalý policejní prezident generál Kolář. Vstoupil do strany a přihlásil se do řad policie v nejtěžším období našeho národa. Dobrovolně vstoupil do organizace, která aktivně potírala svobodu a měla v náplni práce bránit svobodu pouze pro komunistickou moc a pro sovětské okupanty. Pro lidi, kteří jen trochu mysleli a vnímali okupaci jako okupaci a ne jako spřátelenou pomoc to byl ubohý, sprostý zrádce, kolaborant, které mu by málokdo podal ruku na veřejnosti. Tehdy nebyla velká tlačenice o místa u policie. Slušní lidé se do služby pro okupanty nehrnuli, mnozí policisté cítili ještě stud a od policie odešli sami a mnoho jich neprošlo sítem politických prověrek. Proto potřebovali nové Koláře, Vorálky, Knížete, či Želáskym, prostě gaunery, kteří neváhali sloužit okupantům, komukoliv. Dnes svou zradu obhajují povídačkami o tom, že chtěli jen chránit naší bezpečnost. Jejich hlavním cílem bylo chránit bezpečnost a klid pro komunistické poskoky komunistů z Kremlu. Říkalo se tomu proletářský internacionalismus.
Místo toho, aby byl po roce 1989 tento odpad společnosti postupně propuštěn ze služeb policie, jsou tito bezpáteřní lidé na vysokých policejních postech dodnes. Nechápu jak může generál Kolář po vynucené rezignaci pracovat v našich diplomatických službách jakoby se nechumelilo. V září 2008 proběhla médii zpráva o odvolání ředitele pražské policejní správy plukovníka Želáska.
Namísto toho, aby média popsala jeho kolaborantskou činnost, postup ve stranické a policejní hierarchii, dozvíme se jen mezi řádky, že tento obětavý policista má odslouženo 40 let u policie. Málokdo si vezme do ruky tužku, aby si spočítal, že k policii nastoupil současně s okupací sovětských vojsk.
A je to...

Policejní mlátičky

Ústí nad Labem bylo v roce 1969 špinavé zakouřené provinční město. Období smogu ( kdo si ještě dnes na takové slovo vzpomene) se zde stalo pátým ročním obdobím. Nejsem
staromilec, ale ten dnešní milý smog se s tím dřívějším socialistickým nedá vůbec srovnávat.Tehdy nebylo kvůli žlutohnědému smogu vidět dál než na 5 metrů. A ta" vůně"! Ale na to byli v Ústí zvyklí, protože zdejší chemička občas něco vypustila. Do takového zakouřeného města, kde se nedalo na podzim ani dýchat se mnoho kvalitních sportovců nehrnulo. Jedinou výjimkou byly sporty, které se provozovaly v halách. Odbíjená a box. A box se v Ústí pěstoval pod patronací SNB. Tehdejší Rudá hvězda patřila ke špičce v ČSSR.
Chodil sem pravidelně na každý ligový zápas a znal všechny borce. V těžké váze tehdy dělal
náhradníka jistý Jarda Pok. V ligovém utkání nastoupil málokdy, protože tam tehdy kraloval místní miláček publika Lašák, ale občas se Jarda do ringu přece jen dostal, hlavně při přátelských zápasech, nebo v kvalifikacích na přebor republiky. Měl perfektní postavu, boxoval zabalen do dvojitého krytu a neúnavně lezl za svým soupeřem dopředu. Na tehdejší dobu byl jeho styl neobvyklý a podobal se spíše profesionálnímu pojetí boje. Jedinou nevýhodou byla jeho váha. Snad měl těžké kosti, ale výškou byl sotva polotěžká. Nastupoval však v těžké. Pokaždé vyhrál s převahou první kolo. Ve druhém zpravidla dostával nakládačku a třetí jsem ho nikdy neviděl dokončit. A tenhle Jarda Pok byl samozřejmě také u policie. Myslel jsem si ale, že je tam jenom kvůli boxu a když skončí, tak uniformu svlékne jako většina borců tehdejších policejních klubů.
Jednou, někdy v polovině roku 1970 jsem s ním seděl v hospodě s přáteli. Jarda se s jedním znal a přisedl si. Zdál se mi v povznesené náladě a až teprve po chvíli jsem si uvědomil, že má na sobě zbrusu novou uniformu a na náramenících jednu zlatou hvězdu. Jarda a důstojník ? Neměl maturitu, s obtížemi dal dohromady jednu souvislou větu a navíc ty rány do hlavy. Bylo pro mně záhadou, jak k takové hodnosti přišel. Tehdy byl kapitán už vysoká šarže a majory, nebo plukovníka jsem neviděl nikdy. Jarda byl ale plný dojmů z posledních událostí a s hrdostí nám vysvětlil, že byl vybrán do jednotky na Palachův týden. S nadšením vyprávěl jak si na jedné z posledních demonstrací proti okupaci zabouchal do demonstrantů.Honil je jak králíky po poli. A když nějakého protisocialistického šmejda dostihl, tak mu dal nakládačku, že na to do smrti nezapomene. Já také ne. Dodnes si představuji, jak trénovaný neúspěšný boxer vytlouká z obyčejných lidí poslední zbytky naděje, že mohou ještě něco změnit. Za pár měsíců po "úspěšné" akci nastoupil k dopravákům a později se stal dokonce detektivem na vyšetřovačce a zlaté hvězdičky se utěšeně množily. Po roce 1989 jsem ho ztratil z očí, ale vím, že tehdejšími prověrkami v pohodě prošel, stejně tak jako naprostá většina policistů.
Proč popisuji právě tuto epizodu? Ještě nedávno byl prvním policistou v zemi generálmajor Kolář. Boxerem sice nebyl, ale stejně tak jako Jarda zahájil svou kariéru poctivého internacionálního komunisty v řadách normalizační policie na počátku sedmdesátých let. Obrázek o charakteru, přesvědčení, či úmyslech těchto, tehdy řadových poctivých kluků v řadách SNB, si udělejte sami. Dnes jsou z nich policejní velitelé v hodnosti podplukovníků a výše. Zdaleka ne naposledy si s chutí zabouchali v osmdesátém devátém do pokleslých protisocialistických živlů na Národní třídě. A mlátí nás dodnes. Je to hnůj, společenský odpad mnohem horší než jsou běžní kriminálníci. Jenomže oni jsou dnes veřejnými činiteli, přežili pár let v klidu, možná se nějaký čas i obávali následků své činnosti z minulosti, ale brzy se oklepali a dnes stojí proti nám. Věřte tomu, že zkušenosti ze socialistického pojetí práva nezapomněli dodnes. Mají neocenitelné zkušenosti, pracují na vyšších a důležitějších místech, než kdysi pro sovětské okupanty.
Proč by ale nemohli přežít kolaboranti ve službách policie, když se úspěšně přeorientovali i politici, soudci, prokurátoři i vysocí státní úředníci. Jsou stejní jako Emanuel Moravec.
Také on sloužil okupantům v dobré víře a z přesvědčení.

Komunističtí kolaboranti mají zkišenosti

30. března 2009 v 13:18


Komunističtí kolaboranti mají zkušenosti

Podplukovník Jaroslav Šejvl byl náčelníkem Obvodní správy SNB na Praze 1. Velel zásahu při Palachově týdnu, snažil se i při zásazích proti demonstrantům v listopadu 1989, prostě snaživý soudruh náčelník. Nebál se nasadit svou kůži v "boji" proti třídnímu nepříteli a "odvážně" vytahoval demonstranty z davu, kopal do nich a mlátil je jako kdysi Jarda . A dnes? Byl povýšen na prokurátora a možná že právě on jednou bude stát proti vám a nakope vám tak jako dřív.
Pavel Přibyl: bývalý poručík, bývalý člen KSČ, bývalý velitel roty pohotovostního pluku SNB, to dotáhl ještě dál. Stal se šéfem úřadu vlády .Tento nepostradatelný muž exministra vnitra Grosse ještě 28.10.1989 se svými hochy surově seřezal účastníky pokojné manifestace občanů při výročí založení našeho státu. O brutalitě zákroku později svědčili lékaři, kteří ošetřovali jeho oběti. Stanislav Gross však tvrdil, že se ničeho zlého nedopustil, protože prošel i prověrkami včetně prověrky Národního bezpečnostního úřadu. Pozoruhodné bylo, že v případě pana Přibyla nevadilo ani jeho podnikání s bývalým kapitánem StB
Oldřichem Loukotou. Úředníkům Národního bezpečnostního úřadu byly tyto skutečnosti známy a proto prověření nedoporučili, avšak v Přibylův prospěch zasáhl sám ředitel této instituce Tomáš Kadlec, který dal pokyn k udělení prověrky. Přibyl nakonec rezignoval "dobrovolně " a vrátil se do služeb policie.
Ředitel NBÚ Tomáš Kadlec je jedním z hlavních viníků infiltrace bývalých policejních struktur na citlivá mocenská místa současné policie, dokonce i parlamentu. Bez prověrky u NBÚ, nebylo možné, aby se bývalí estébáci a problémoví policisté dostali na vysoké posty státní správy, nemohli by se seznamovat s tajnými a citlivými informacemi. Právě prověrkami NBÚ se vždy zaštiťoval bývalý ministr vnitra Gross při jmenování svých mužů na klíčová místa na ministerstvu, či u policie. Pokud by NBÚ pracoval nestranně, nemohl by vykonávat svou funkci ani jeden z nedůležitějších Grossových náměstků.
Petr Ibl bývalý předseda poslaneckého klubu ČSSD absolvoval za komunistů policejní školu a před revolucí pracoval jako bachař v Ruzyňské věznici. Byl ve straně, byl jí oddaný a dokonce mířil na post náměstka ředitele věznice. Z té doby měl plno kamarádů z řad zkompromitovaných policejních důstojníků, či estébáků. Tehdy to bylo přirozené, protože do Ruzyňské, či Pankrácké věznice putovali političtí vězni a byli tam ještě vyslýcháni.
Ibl prošel polistopadovými prověrkami celkem hladce i když se ozvalo několik bývalých vězňů, kteří poukazovali na jeho předlistopadové působení ve věznici. Přes různé názory na jeho oddanou službu pro komunisty, nelze tvrdit, že patřil do stejné kategorie grázlů jako Přibyl, či Bajer. Nikde jsem však nevypátral, že by jakkoliv protestoval proti nedůstojným podmínkám socialistického vězeňského systému.
Iblovo angažmá u vězeňské služby však nebylo jediným škraloupem na jeho minulosti. V polovině devadesátých let, kdy ještě nemohl pomýšlet na kariéru ve státních službách se musel živit jako běžný občan. Pracoval ve společnosti Transport Trading Servise a jeho blízkým spolupracovníkem byl bývalý důstojník komunistické StB major Jaroslav Vondruška. Prověrku NBÚ však dostal bez problémů a možná s Vondružkou spolupracuje dodnes. Samozřejmě nelze tvrdit, že když někdo dělal bachaře za Husáka a nebo se v práci stýkal s důstojníkem StB, že by nemohl dostat prověrku NBÚ, ale u naprosté většiny uchazečů o toto osvědčení, bez kterého se dnes neobejdou ani podnikatelé, chtějí-li pracovat s citlivými komoditami, byly kontakty s bývalými příslušníky StB rizikem, kvůli němuž osvědčení od NBÚ nedostali.
Do parlamentu to dotáhl i bývalý bachař Josef Vondružka poslanec za KSČM. Těsně po okupaci spřátelenými vojsky začal studovat "vysokou školu" SNB a v roce 1972 nastoupil jako bachař do sboru nápravné výchovy v Minkovicích, které byly za normalizace postrachem politických vězňů.
Vondružka byl znám mezi vězni svou hrubostí a brutalitou. Na výprask od vzpomíná dodnes mnoho vězňů. Vladimír Hučín (píši o něm na jiném místě) dostal pendrekem od Vondružky za to, že se k němu přiblížil blíže než na předpisové tři metry.Vychovatel Vondružka mu udělil více než padesát trestů (většinou se jednalo o samotku). Hučín dostal také od Vodružky trest za to, že měl čepici na hlavě jinak, než považoval za správné Vonružka. Pendrekem vychovával i Jiřího Grundoráda.
Odsouzený Jiří Wolf byl za trest zavřený na zvláštním oddělení kde jej dozorci byli každý den. Na Vondružkovy výprasky vzpomíná dodnes. Po sametové revoluci v roce 1989, která měla takovéto zrůdy odstranit ze státních služeb, se stal major Vondružka profesionálním politikem KSČM.
Ještě dál než Vondružka to dotáhl spolupracovník StB a člen Lidových milicí (ozbrojená složka KSČ) Josef Tošovský, který to dotáhl až na předsedu vlády. Jak se to mohlo přihodit? Jednoduše. Tichošlápek Tošovský cudně tajil své členství v KSČ, nepřiznal se ani k Lidovým milicím a zatajil i svou spolupráci s StB. Oblafnul tím všechny včetně Vácůava Havla, který ho do funkce protlačil po pádu vlády Václava Klause. Tošovský sice nikoho nemlátil pendrekem, ale pro okupanty byl svou loajalitou a zapáleností pro věc mnohem přínosnější. Dnes se o své činnosti před rokem 1989 odmítá bavit.
Plukovník Václav Jakubík to u policie za ministrování Stanislava Grosse dotáhl až na náměstka policejního ředitele, ale s prověrkami měl velké problémy, neboť ještě v roce 2000 spolupracoval v detektivní kanceláři E.T.I. s někdejším vysokým důstojníkem StB Miroslavem Čemusem. Z tohoto důvodu se prověrka stále protahovala a ministr Gross proto povolovat Jakubíkovy stále nové a nové výjimky. Nakonec zasáhl sám ředitel NBÚ a ukončil tento podivný stav. Na jeho pokyn byla Jakubíkovi prověrka udělena. Dnes pracuje plukovník Jakubík na místě ředitele policie v Mostu a vše je v naprostém pořádku.
A Tomáš Kadlec ? Ten musel nakonec z místa ředitele NBÚ odejít. Podivné prověrky na politickou objednávku, či za peníze prosákly na veřejnost natolik, že si toho všimla i BIS a na přímý pokyn ředitele Růžka nasadila do Kadlecova úřadu svého agenta. Soud vydal povolení k odposlechu podezřelých osob, které BIS monitorovala. Tajná služba tak sledovala celkem osm podezřelých. V první řadě ředitele NBÚ Tomáše Kadlece, bezpečnostního ředitele Martina Hejla a šéfa lobystické agentury Crane Andreje Surňaka. Surňak nebyl vybrán náhodou. Jeho agentura zajišťovala pro ČSSD volební kampaně. Jeho lidé vymysleli "upřímnou kampaň" s usměvavým Grossem (kdo si dnes na ni vzpomene?). Za nemalé peníze sehnal stádo umělců na čele s Helenkou Vondráčkovou, kteří byli ochotni lákat voliče ve volbách do Senátu a krajských zastupitelstev. Surňak je v tomto oboru mistrem. Ve službách pro sociální demokraty se velmi sblížil se Stanislavem Grossem. Pro stále sílícího Grosse začal dělat i jiné vlivové akce do kterých se nikdo nehrnul a nebo neměl tolik kontaktů. Tak se stalo, že byly odposlechnuty i hovory ministra vnitra se Surňakem. A na těchto rozhovorech celá tajná akce ztroskotala. Oficiálně se uvádí, že omylem počítače byly odposlechy zaslány místo na BIS do policejní protidrogové centrály a malér byl na světě. Policejní president Kolář informoval svého šéfa o omylu a nastal poprask. Gross dělal, že o ničem nevěděl a ani netušil o co se jednalo. Stěžoval si, že je tajnými službami odposloucháván. Než se všechno vysvětlilo, celá akce na odhalení podivných praktik NBÚ byla provalena. Jiná verze ovšem tvrdí, že Grossovy odposlechy neposlal počítač omylem jinam, ale něčí prst na klávesnici policejního počítače. Následovala aféra, vzájemné obviňování, které se přeneslo na půdu vlády. Jednalo se prakticky o mocenský boj mezi špičkami ČSSD. Zatímco Tomáš Kadlec byl "chráněncem" ministra vnitra, Martin Růžek byl zase pod ochranou tehdejšího předsedy vlády Špidly. Nakonec vše utichlo a oba ředitelé rezignovali na svá místa. Každému kdo se jen trochu zajímal o tento boj dvou vlivných státních institucí bylo jasné, že to byl jen vynucený tah oběti nižších šarží v bitvě těžkých vah Špidly a Grosse. Jak to dopadlo už víme. Nakonec vyhrál Stanislav Gross, ale ani Vladimír Špidla nepřišel zkrátka a byl následně Grossovou vládou postrčen na místo komisaře Evropské unie. Jenže kostlivec z odposlechů se vynořil znovu. Ředitel BIS Martin Růžek poslal tehdejšímu premiérovi Zemanovi podrobnou zprávu, kterou znal i místopředseda vlády Špidla. Skončila v šuplíku a nikdy se ani v užším vládním kruhu neprojednala.
Jedním z Přibylových podřízených mlátiček byl i jeho kamarád Petr Hanzl, kterého si přivedl na Ministrerstvo vnitra v době kdy se stal ředitelem kanceláře ministra Grosse. Když se z neschopného ministra stal neschopný premiér, povýšil i Hanzl na funkci vrchního ředitele ministerstva vnitra.
Poté co vyplula na povrch jejich minulost a lidé začali demonstrovat před úřadem vlády, začal Pavel Přibyl svalovat odpovědnost za mlácení lidí na své podřízené, tedy i na Hanzla. Prý jednali proti jeho rozkazům. Hanzla obhajoval tehdejší ministr vnitra Bublan tvrzením, že sice sloužil u Pohotovostního pluku SNB, ale nikoho moc nemlátil.
Por. Jan Slezák parťák Pavla Přibyla z pohotovostního pluku. Rovněž bývalý člen KSČ, bývalý velitel roty mlátiček, které rozháněly demonstrace v roce 1989. Za svou brutalitu byl vyšetřován policií podobně jako Pavel Přibyl. Za ČSSD to ale dotáhl až na pražského radního.
Ani jeden z nich dobrovolně neodstoupil, ani jeden z nich ani na okamžik nezapochyboval o svých morálních a odborných kvalitách k výkonu takovýchto vysokých postů. Pomyslel by si někdo z vás, když jste v listopadu 1989 stáli na náměstích proti těmto policistům, že za patnáct let nebudou zavrženi jako odporní komunističtí pacholci, ale naopak za vlády ČSSD povýší a budou prakticky na nejvyšších postech policie a na Úřadu vlády?
Podobných kvalifikačních předpokladů pro úspěšnou kariéru u policie, či soudů bych mohl uvést desítky. Vím, že to není radostné čtení, protože lidé jsou spíše nakloněni číst pozitivní informace, ale pro vysvětlení současného stavu orgánů činných v trestním řízení to nutné je.
Po roce 89 byly všechny předpoklady k morální očistě policejních sborů, byla šance je i kádrově obměnit a začít prakticky od nuly. Proti tomu stál druhý názor, který zastával tehdejší ministr vnitra Sacher, který tvrdil že nelze všechny najednou vyhodit a začít s novými nezatíženími lidmi, protože by to destabilizovalo bezpečnostní situaci v zemi. Později vyšlo najevo, že i on spolupracoval s StB. A stejný argument převážil i při jmenování neodvolatelných soudců. Byly sice zřízeny různé komise, které měly eliminovat policisty a soudce, kteří zneužívali svého postavení až příliš křiklavě, nebo se podíleli na politických procesech ale v Občanských komisích převažovali opět policisté, nebo lidé na ně napojeni a staří kamarádi se vzájemně podrželi. Laici z řad občanů, byť měli ty nejlepší úmysly, neměli šanci. Šanci neměli hlavně proto, že postupovali slušně, sametově a nechtěli nikoho poškodit bez důkazů. Proti ním stáli policisté, kolaboranti a lumpové, kteří si nikdy nelámali hlavu s nějakými pravidly a slovo svědomí znali pouze z románů. Teprve mnohem později začala vyplývat na povrch minulost mnohých z nich.. Zpravidla to bylo tak, že na ni upozornil novináře některý z postižených, který je po znal a poznal i jejich "práci" na vlastní kůži. Bylo ale už pozdě, o odvolání nemohla být ani řeč. Ministři se sice tu a tam dušovali u některého zvláště křiklavého příkladu, že všechno prošetří, pár dnů, maximálně týdnů se jednotlivé případy přetřásaly v novinách, ale nikdy jsme se nedozvěděli zda skutečně k odvolání došlo. Jedním z hlavních ochránců komunistů a estébáků v řadách policie, v té době vlivný ministr vnitra s úzkými vazbami k presidentovi Havlovi byl Jan Ruml. Verbálně sice proti bývalému komunistickému
establishmentu vystupoval, ale ve svém resortu ponechal až na výjimky všechny kádry normalizační doby. Prý byli nepostradatelní. Postradatelní byli naopak polistopadoví policejní presidenti, kteří se střídali jako na běžícím pásu. Jejich nevýhodou bylo, že nebyli před listopadem zapojeni do policejních ani komunistických struktur. Zatímco normalizační kámoši se vzájemně podporovali, noví lidé, kteří se snažili udělat v policejních řadách pořádek byli vnímání jako cizí nežádoucí element. Navíc disidenti, kteří se na krátký čas dostali k moci byli úzce svázáni se svými estébáky. Věděli, že oni také vědí.
Ve druhé sociálnědemokratické vládě dostal křeslo ministra zemědělství bývalý komunista Jaroslav Palas a vzal si k sobě jako rádce své kamarády ze strany. To by nebylo nic neobvyklého, každý ve funkci se chce obklopit lidmi, kterým věří. Potíž byla v tom, že jeden z nejvlivnějších poradců -kamarádů byl Vojtěch Slówik bývalý spolupracovník StB.
Doba se ale změnila, když může být ministrem bývalý komunista, proč by nemohl být poradcem bývalý agent StB. Doba se změnila natolik, že pan ministr Palas se ani nenamáhal s nějakým mlžením. Poté, co se veřejnost dozvěděla o neslavné minulosti svého poradce, postavil se k tomu čelem. Tiskový mluvčí ministerstva zemědělství Martin Severa suše prohlásil : " Pan ministr nehodlá na svém vztahu k poradci panu Slówikovi nic měnit. Pan ministr ví, že byl ideovým spolupracovníkem StB, prověřil si to, ale nemá potřebu z toho nic vyvozovat."
Pan ministr Palas, ač nerad se , se přece jen k minulosti musel vrátit. Na americkém internetovém serveru byla otištěna kopie vázacího aktu Jaroslava Palase z doby, kdy rozjížděl svou komunistickou kariéru :
Já Jaroslav Palas dobrovolně dávám souhlas ke spolupráci s orgány KGB.
Zavazuji se, že o své spolupráci nebudu nikde a nikdy a za žádných okolností mluvit. Informace politického, vojenského a ekonomického charakteru budu dodávat písemně a podle zásad konspirace. Budu je podepisovat označením "lovec".
Možná, že právě o tomto Palasově škraloupu věděl Slówik, kdo ví? Mohla to být samozřejmě jen provokace, ale podle zkoumání grafologů je Palasův podpis velmi zdařilý a mohl být pravý. Bohužel z internetové kopie nelze pravost stoprocentně ověřit ( tlak na pero a pod.) Ministr Palas vše popřel, co jiného mohl udělat? Údajně podal trestní oznámení na neznámého pachatele a policie prý všechno vyšetří. Dodnes se nepodařilo zjistit kam své trestní oznámení poslal. Jindy značně upovídaní policisté, kteří za pár kaček vyzradí novinářům i ty nejtajnější informace z policejní kuchyně, tentokrát mlčeli. Možná, že pravým důvodem jejich mlčení byla neexistence podaného trestního oznámení. A představte si, že takového šmejda si lidé po dvaceti letech zvolili za hejtmana.
Člověk by řekl, že dnes už je to jedno jestli na ministerstvu dodnes pracují zločinci, kteří spolupracovali s StB, možná na ministerstvu zemědělství, ale není jedno, když dodnes pracují na ministerstvu vnitra.
Ostatně tato kniha je plná případů zametených pod koberec, šmejdů, kteří přežili a dodnes uplatňují své zkušenosti, které získali od sovětských soudruhů.
Například Jaroslav Saveljev, za komunistů vyučoval na Vysoké škole SNB, která vychovávala příslušníky StB. V poklidu přežil prověrky, když tvrdil, že byl pouhým učitelem, ostatně stejnou obranu zvolil bývalý předseda Konfederace odborových svazů, později senátor za ČSSD, nyní europostanec Falbr. Saveljev ještě v roce 1999 působil na ministerstvu vnitra v odboru supervize, takže po revoluci vlastně povýšil. Snad se to ani nedá nazvat paradoxem, když se později zjistilo, že tento snaživý policista vedl kontrolní tým, který kontroloval Úřad dokumentování a vyšetřování zločinů komunismu. Jestli neumřel kontroluje dodnes. Disident a nejznámější lovec minulosti komunistických kádrů spojených s StB Petr Cibulka přibližně ve stejné době obvinil tehdejšího ministra vnitra za ČSSD Václava Grulicha z udávání členů své vlastní rodiny z protikomunistické činnosti. Ano čtete dobře. V padesátých letech to bylo něco jako osvědčení kvality, loajálnost straně nade vše. Vysvětlení tiskového mluvčího ministerstva vnitra Jana Dekera, že udavačství není trestním činem by bylo k zasmání, kdyby těm lidem nezkazil na dlouhá léta život. Bratry, které udal skončili na deset let v Jáchymovském koncentráku, mladý Grulich byl přijat do KSČ a nastartoval svou skvělou kariéru. Doplnil si vzdělání a pracoval jako školský inspektor. Pro podobné učitele jakým byl soudruh Šaveljev měl pochopitelně slabost. Grulich sice chvíli vyhrožoval Cibulkovi soudem za pomluvu, ale nikde se mi nepodařilo zjistit, zda ji skutečně podal a s jakým výsledkem.
Pokračování v dalším článku.

Hodní kolaboranti, hodné svině I.

30. března 2009 v 13:15


Hodní kolaboranti, hodné svině I
A co takový hodný a zkušený policista Jan Brajer?
Ve velitelské pozici řídil
Slezákovy a Přibylovy hochy při výprasku poklidných demonstrantů. A nejen to. Přestože ze své velitelské funkce nemusel aktivně zapojil v "boji", nevydržel to a šel si také v rámci zákona bouchnout do antisocialistických živlů. Byl to ale slušný policista - prý mlátil jen otevřenou rukou. Častokrát byl viděn na záznamech z předlistopadových demonstrací. Hvězdou se stal zvláště v roce 1989. Jeho "skvělé" představení odvysílala i ČT, takže ho v akci viděly miliony diváků. Mohly ho vidět jak společně s milicionáři chrání staré pořádky. Řídil mlácení lidí s bravurou ostříleného mazáka, lidí kteří nechtěli nic jiného, než uctít památku mučednické smrti Jana Palacha. Ostatně nedělal to poprvé. A nic, Občanské komise ho schválily způsobilým pro další službu. Tím se později oháněl nejen on, ale i jeho nadřízení. Jan Bajer namísto odchodu od policie byl povyšován, až to dotáhl na zástupce velitele pražské pořádkové policie. Jeho nadřízení včetně samotného ředitele pražské policie za něho bojovali jako o život.
Zatímco Bajer, Přibyl, Slezák, či Hanzl dělali hrubou práci pouličních bijců , tak major Borník dělal za okupace fajnovější práci - vyšetřoval ty kteří měli tu smůlu, že byli vytaženi z davu a dovlečeni na policejní stanici k výslechu. Borník údajně nikoho nemlátil, na to měl své pacholky. Není znám jediný případ, kdy by se podařilo prokázat fyzické násilí na vyšetřovaných. Jak asi, když při vyšetřování není kromě obviněných a policistů žádný svědek. A major Borník po letech ? Stal se ředitelem Inspekce ministra vnitra a vyšetřoval zločiny svých kolegů.
Daleko to u policie dotáhl i spolupracovník StB Pavol Mihál, který se stal dokonce ředitelem české pobočky Interpolu. S StB spolupracoval od roku 1984 pod krycím jménem Emil, nejprve jako důvěrník, později se stal dokonce agentem. Sledoval a udával zahraniční studenty. Udával zřejmě dobře, protože ho v roce 1988 přijali do služeb SNB. Po roce 1989 přečkal v pohodě prověrky protože jeho spis skartovali. Šikovný Mihál se ale pojistil. Když povýšil na ředitele a musel předložit lustrační osvědčení vymyslel jednoduchou fintu - na své žádosti změnil jméno na Pavel Mihál, ostatní údaje ponechal stejné. Výsledek byl negativní a nadřízení si prý ničeho nevšimli. Pět let tento podvodník šéfoval prestižnímu policejnímu útvaru, než se stal ředitelem archivní služby historik Pavel Žák, který se v archivech nejen vyznal, ale na rozdíl od svých předchůdců bývalé spolupracovníky StB a estébáky z povolání nekryl.
Podvodník na ředitelském postu nebyl nikdy potrestán. Policii se prý nepodařilo prokázat úmysl, že si jméno pozměnil úmyslně. Nepodařilo se také prokázat, že Mihál špatně čte a proto si nevšiml omylu, který mu vynesl prestižní policejní židli. A tak Mihál nebyl ani obviněn z podvodu (uvedl někoho v omyl aby získal pro sebe prospěch). Od policie odešel s odstupným, které se pohybuje kolem dvou milionů korun.Typickým příkladem policisty minulé doby zosobňující snad všechny záporné vlastnosti normalizačního kariéristy je plukovník Jiří Komorous, který to dotáhl až na šéfa Národní protidrogové centrály.
Zcela jistě patří mezi ty bývalé komunistické kádry, kteří se neštítí žádného
svinstva - pokud to poslouží jejich kariéře. Není jasné, zda byl v mládí tak zabedněný a hloupý, že věřil tomu co říkal, nebo zda tak činil z čiré vypočítavosti
a snahy uplatnit se u komunistické tajné policie. Jisté je, že do policejní služby vstoupil hned po studiích a od počátku projevoval nebývalou politickou angažovanost. Při první příležitosti vstoupil do KSČ a horlivě přesvědčoval ty méně zapálené kolegy o správnosti vedoucí úlohy strany a brzy dostal důvěru svých soudruhů a stal se zapisovatelem schůzí stranické buňky policejního útvaru kde sloužil. Ve volných chvílích si četl romány o sovětských komsomolcích. Jeho nejoblíbenější knížkou dětství byla novela Čuk a Gek a v jinošských letech napínavý román "Jak se kalila ocel" od Nikolaje Ostrovského. Své nadšení a oddanost marxismu-leninismu se snažil přenést na své kolegy prostřednictvím nástěnek. Stal se nástěnkovým referentem a otevřel si tak cestu k dalšímu postupu. Politické uvědomění, oddanost politice KSČ a nadšení pro okupaci sovětskou armádou byly hlavními předpoklady pro doložku nejvyšších výhod mladého policisty. Aby lépe poznal nepřítele, pilně studoval angličtinu. Chtěl bojovat proti reakcionářům a kapitalistům jako jeho vzor kapitán Minařík.
Koncem osmdesátých let napsal žádost o přijetí do elitní policejní složky StB ve které se vyznal ze své lásky ke straně, k Sovětskému svazu a k okupaci, kterou jak se slušelo nazýval bratrskou pomocí. Jeho upřímné vyznání zabralo a mladý Komorous byl přijat do kurzu pro přípravu komunistických rozvědčíků, který organizovala StB. Splnil se mu sen, který překazila listopadová revoluce. Ne však nadlouho. Komorous hbitě odhodil komunistické přesvědčení a nasadil si masku pravicového demokrata. Dnes se modlí k bohu a tvrdí, že jeho patronem je svatý Pavel, Pavel Korčagin je zapomenut. Komorous je kolaborant a lidský odpad, kterému slušný člověk nepodá ruku. Současný ministr vnitra Ivan Langer se ji neštítí protože ho považuje za odborníka bez kterého by se policie neobešla. Podobných odborníků s estébáckou minulostí pracuje u policie ještě více než osm set. Plukovník Komorou je prý velmi úspěšný v boji proti drgovému obchodu. Pravda, výsledky protidrogové centrály jsou skvělé protože každý rok odhalí a zajistí několik kilogramů drog ( v úspěšnějších letech i 4 kg). Oficiální statistické údaje, které se opírají o odborné odhady spotřeby drog v České republice a přesné údaje zachycených drog na našem území říkají, že Národní protidrogová centrála společně s celníky zajistí 0,0001% distribuovaných drog. Kolik procent z tohoto množství vyčenichají psi celníků a kolik Komorousova brigáda statistiky neuvádí. Předpokládám, že zapálený politruk bude brzy povýšen do hodnosti generála a vsadil bych roční výplatu na to, že takový sen nesnil Jiří Komorous ani ve svých nejodvážnějších rudých snech .
Proti třídnímu nepříteli bojovali i Jiří Mlejnecký se svým komplicem Oldřichem Krkoškou. V roce 1984 ještě v e službách StB týrali kněze Václava Altrichta. Chtěli jej donutit ke spolupráci ( rozumějte k donášení na spoluobčany), ale moc úspěšní nebyli, takže přitvrdili. Fackovali ho a když ani to nepomáhalo, přivedli do pokoje novojičínského hotelu Stadión servírku a vyhrožovali, že ho obviní ze znásilnění. Kněz se po takovémto sedmihodinovém přesvědčování psychicky zhroutil. To bylo i na tehdejší dobu poněkud velký "přehmat", který navíc nezůstal utajen. StB se samozřejmě snažila vše ututlat, ale když si materiály o výslechu vyžádal tehdejší ministr vnitra museli krajští náčelníci jednat. Oficiálně nemohli přiznat týrání, protože to byl trestní čin a u soudu by se to ještě víc rozmázlo. A tak vymysleli jednoduchou fintu, kterou úspěšně používají dodnes. Mlejneckého s Krkoškou potrestali kázeňsky. Snížili jim na pár měsíců prémie a navíc převedli z elitní StB k řadové policii VB, kde Mlejnecký působí dodnes. Vyřídili to tak dokonale , že další stíhání prakticky vyloučili s odůvodněním, že za jeden čin nemůže být nikdo trestán dvakrát. Po roce 1989 se začal případ znovu prošetřovat. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunizmu (ÚDV) rozšířil obvinění i na policejní funkcionáře, kteří se podíleli na falešné klasifikaci trestného činu, protože týrání nevyhodnotili jako týrání, ale jen jako porušení směrnic platných při vázání spolupracovníků StB. Obviněni byli náčelníci krajské správy StB, vyšetřovatelé a náčelník inspekce. Státní zástupce však po čase stíhání zastavil neboť kauzu nevyhodnotil jako trestní čin. K soudu se tak dostali jen Mlejnecký s Krkoškou. Mlejnecký při procesu vystupoval arogantně, hrubě napadal poškozeného faráře. Už se zase cítil silný, vždyťˇ patří opět k elitě. A skutečně - Mlejnecký byl osvobozen a jeho nadřízený Krátoška bývalý náčelník novojičínské StB, který mezitím od policie odešel se slušným odstupným a doživotní rentou byl odsouzen k podmínce protože estébácká finta s překvalifikací trestního činu platí dodnes. Proti Mlejneckému se ale ozvala veřejnost, zastupitelé obcí, starostové ale nebylo jim to nic platné. Mlejnecký slouží dál - všechno je v pořádku. Novojičinský policejní ředitel Karel Třetina v duchu předlistopadové policejní logiky svádí všechno na veřejnost a zastupitele. Oni vlastně mohou za to, že zločince, kterého zaměstnává nemůže uklidit jinam, protože ho nikdo nechce. Pokud by se jednou rozhodl Mlejnecký k odchodu, tak jedině dobrovolně a jako řádný policista by také dostal řádné odchodné a doživotní rentu.
V BIS dodnes pracují ve vysokých postech bývalá důstojníci StB, kteří byli školeni v Moskvě na kurzu KGB a měli bojovat proti agentům NATO. Dnes jen vyměnili dresy a údajně bojují proti špionům, kolegům z Moskvy, ale věřte jim to.
Tyto informace pochopitelně vyvolávají oprávněné domněnky, že bývalí komunističtí policisté, bývalí důstojníci StB, nebo jejich spolupracovníci vědí na spoustu vysokých policejních funkcionářů, včetně vládního establishmentu, citlivé informace o jejich předlistopadovém působení a prakticky je drží v šachu. O tom by jistě mohl vyprávět třeba bývalý ministr zahraničí Jan Kavan, v seznamech spolupracovníků StB vedený pod kracím jménem Kato. Tento povedený disident studoval po okupaci v roce 68 se souhlasem strany ve Velké Británii. Asi třistakrát se sešel s agenty StB, kteří pracovali na diplomatických postech v Anglii. Popíjel s nimi, nechal se hostit, přijímal peníze a povídal a povídal. Kato byl prý jen popleta. Do tehdejšího socialistickéhoˇČeskoslovenska posílal v kamionech ukryté balíky tehdy zakázané exilové literatury. Párkrát úspěšně, ale jednou se spletl a k balíkům knih omylem přibalil i seznam čtenářů, kterým byly určeny. A co čert nechtěl, právě tuto dodávku náhodou zadrželi policisté. Náhod na můj vkus až moc. Bohužel lidé uvedeni na seznamu Kavanovu roztržitost zaplatili vězením. A dost možná, že je ve vězení opatroval dobrácky vyhlížející bachař Ibl. Když se Kato v roce 1989 vracel z emigrace vítali jej hned na letišti jeho řídící důstojníci StB. Opět popili, poklábosili a pobratřili se. Možná, že už tam uzavřeli dohodu o další spolupráci - ty víš, my víme, jedeme dál. Když jeho minulost začala být všeobecně známá i vyšetřovací komisi 17. listopadu, začal se Kato hájit tvrzením, že s StB nespolupracoval vědomě, protože nevěděl že estébáci jsou estébáci. A estébáci? U soudu tvrdili, že si na nic nevzpomínají. A tak Kato možná sloužil svým řídícím důstojníkům i jako ministr zahraničí. Však jich také bylo na tomto ministerstvu plno. Na oplátku zase policejní funkcionáři, kteří dostali po listopadu pardon nikdy nevyšetřili žádnou z Kavanových kauz - a že jich bylo požehnaně. Ale kdo by se s tím dnes ještě zabýval. Tyto případy jsou do značné míry signifikantní, neboť podobnou taktiku slepoty hluchoty a ztráty paměti používají policejní náčelníci, kteří přežili polistopadové prověrky, dodnes.
Jako příklad mohu uvést příběh komunistické hvězdy poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa. Současný předseda této zločinné organizace Judr. Vojtěch Filip spolupracovník StB od roku 1986 pod krycím jménem Falmer
nebyl ledajakým spolupracovníkem. Byl spolupracovníkem ideovým, což znamenalo, že pro státní tajnou bezpečnost pracoval na základě přesvědčení, peníze však neodmítal.
V tak zvané verbovce se doslova píše : " Falmerovi byl předložen závazek o spolupráci, který si podrobně přečetl. Ideový spolupracovník pochopil o co je žádán a závazek ke spolupráci osobně podepsal. Dále prohlásil, že se vždy vynasnaží veškeré úkoly dle svých schopností a možností splnit." Podle spisu StB považoval za čest donášet na své spoluobčany. U vázacího aktu byli tehdejší náčelník českobudějovické StB plukovník Hanzalík a jeho podřízený major Antal.
Plukovník Hanzalík absolvoval koncem sedmdesátých let školení KGB dokonce v Moskvě a jeho podřízený Antal podobným školením prošel v osmdesátých letech.
Oba na první pohled poznali, že Filip je jejich člověk. Mezi plukovníkem Hanzalíkem, majorem Antalem a Fermerem panoval přátelský a důvěrný vztek, který vznikl na základě stejného světového názoru i stejného charakteru.
O tom, že Filip nepracoval pro StB jen formálně, či nevědomky svědčí i jeho snaha o naverbování bývalé československé občanky Jarmily Vidlákové. Z dokumentů objevených v archivech civilní rozvědky plyne, že tento úkol plnil z pověření StB (major Antal).
Zubní lékařka Vidláková emigrovala na počátku osmdesátých let z komunistického Československa do Německé spolkové republiky kde se po čase provdala za majitele nočního podniku Cabaret Carussel nedaleko Stuttgartu. Tento striptýzový podnik byl pro StB zajímavý hlavně z toho důvodu, že ho
pravidelně navštěvovali vojáci i civilní zaměstnanci z nedaleké americké vojenské základny. Farmer Vidlákovou dobře znal z Jindřichova Hradce kde pracovala s jeho manželkou. Farmer ale úspěšný nebyl, ne každý smýšlel jako on.
Za své služby pro StB neváhal vzít i odměny. Poslední mu byla vyplacena majorem Antalem ještě 15.11.1989 - peníze (500 Kčs) převzal a podpisem převzetí stvrdil.
Dva dny po obdržené odměně došlo k sametové revoluci a estébáci začali urychleně zametat. Plukovník Hanzalík stačil skartovat 35 důležitých stránek ze spisu svého ideového spolupracovníka Vojtěcha Filipa.
V roce 1991 Filip-Farmer obrátil na soud s mazaným návrhem: žádal, aby soud prohlásil, že sice byl ideovým spolupracovníkem StB, ale nevědělo tom (podobně jako Kato).Vzhledem k tomu, že vázací akt, kde je jasně psáno, že uzavírá smlouvu s StB, nebyl k dispozici, nemohl soudce Pavel Toufar rozhodnout jinak než, že Filip spolupracovníkem StB byl, ale nevěděl tom, tudíž byl spolupracovníkem nevědomým. Mazaný Farmer si to dodnes vykládá tak, že byl spolupracovníkem nevědomým a lustrační zákon se na něho nevztahuje. Možná, že časem požádá ministerstvo vnitra o odškodnění za újmu, kterou mu způsobilo tím, že ho uvedlo v omyl.
Hanzalík s majorem Antalem si u soudu "nevzpomněli" co vlastně Filipovi při náboru říkali. Nevzpomněli si skoro na nic a Vojtěch Filip byl svému estébákovi vděčný. Za pár let ho za odměnu zaměstnal ve své advokátní kanceláři, kde pracuje dodnes. Zcela jistě ne proto, že ho tehdy Hanzalík zachránil. Jaké další protislužby poskytl svému bývalému veliteli se už těžko dovíme. Rozsudek nepřímo praví - byl to jen blbec, který nevěděl co dělá. Blbec, ale čestný, ideální vlastnosti pro vrcholnou politickou kariéru v KSČM. Jenže v roce 2006 odhalil senátor Mejstřík v archivech StB Filip-Farmerem vlastnoručně podepsaný vázací akt. Ministerstvo vnitra tento "zázrak" vysvětlovalo drobným pochybením pracovníků archivní služby. Jedním z nich byl i bývalý důstojník StB Pekárek, který se náhodou znal i s Hanzalíkem. Prý se to stalo tak, že část dokumentace spolupracovníků StB se kopírovala na mikrofiše ( někteří soudci tyto mikrofiše jako důkaz neuznávají a chtějí jen originály) a část, která zůstala v originální listinné podobě, byla uložena samostatně. Policisté z archivní služby to prý popletli a náhodou nedali do jedné složky. Kolik udavačů StB bylo soudy očištěno kvůli takové drobné chybičce se už nikdy nedovíme. Farmer byl vědomým spolupracovníkem StB, u soudu lhal, lhal i jeho řídicí důstojník major Lubomír Antal , který byl na vázacím aktu ze dne 15. dubna 1985 podepsán jako svědek. Ideový udavač Filip má však v ruce rozsudek českobudějovického soudu, který neměl k dispozici všechny důkazy a tak komunistický předák mohl klidně vykonávat funkci místopředsedy poslanecké sněmovny a ucházel se o ni i po zveřejnění svého vázacího aktu. Přesto pro jeho zvolení hlasovali i poslanci stran, které se považují za demokratické - ODS, KDU-ČSL i Bursíkovi Zelení.

Závazek
Zavazuji se spolupracovat s československou zpravodajskou službou a odpovědně plnit úkoly, které mně budou uloženy. Za žádných okolností neprozradím nepovolaným osobám jak na území ČSSR, tak v zahraničí svoji spolupráci s československou zpravodajskou službou a zachovám v naprosté tajnosti všechny skutečnosti, které se na základě spolupráce dozvím. Souhlasím a jsem ochoten podrobit se přípravě k plnění požadovaných úkolů v rozsahu, který bude se mnou vždy projednán.
Prohlašuji, že jsem si plně vědom důvěry, která je mně spoluprací s československou zpravodajskou službou prokazována a slibuji, že danou důvěru nikdy nezklamu

Plukovník Hanzalík přestál v pohodě všechny prověrky. Před rokem 1989 měl důvěru československých i sovětských komunistů, po roce 1989 měl tento kádrový estébák i důvěru ministra Rumla. Jak je to možné? Nevím, možná znal i jiná tajemství než to Filipovo. Ministerstvo opustil v roce 1993 se všemi poctami na vlastní žádost. Výsluhy bere dodnes
a přivydělává si u Farmera...
Filip s Kavanem nebyli jediní. Po roce 1989 tvrdila většina spolupracovníků StB že spolupracovali nevědomě, nebo dokonce, že jejich hlášení a podpisy důstojníci StB falšovali, aby vykázali nějakou práci. A většinou u soudu vyhráli ( 9O %), protože jejich řídící estébáci ztratili paměť, někdy se ztratila část spisů, nebo dodnes leží na jiném místě v archivu, jindy zase soud neuznal názor znalců. Podle toho jak naše soudy dnes hodnotí důkazy spolupráce udavačů s StB nabývá veřejnost falešný dojem, že tato elitní komunistická policie byla jen jednou velkou Potěmkinovou vesnicí, která jen předstírala svou činnost a vyráběla falešné spisy o spolupráci jen proto, aby zdůvodnila svou existenci. Kdo tedy zavíral lidi, fackoval je, vyháněl za hranice mi není jasné. Zřejmě to byl jakýsi imaginární policista, který odkudsi dostal příkaz a hodní nadřízení včetně ministra o tom neměli ani potuchy.
Zajímavé se, že soudy často rozhodují na základě posudků znalců, ale v procesech s bývalými spolupracovníky StB tyto znalecké posudky nevyžadují a pokud ano, tak je nerespektují. Naopak vyžadují jen originální listiny a zpochybňují mikrofiše a elektronické záznamy. Odborník na problematiku práce StB Pavel Žáček může říkat své odborné posudky kde chce, ale bývalí komunističtí soudci mu stejně nevěří. Pobouřeni jsou i někteří bývalí důstojníci StB, kteří pracovali z přesvědčení. Například bývalý důstojník Jaroslav Lamer v televizním publicistickém pořadu prohlásil, že u StB byla činnost důstojníků státní tajné policie velmi promyšleně několikanásobně kontrolována a jištěna. Nebylo možné založit spis na někoho, kdo o tom neměl ani tušení, natož mu na základě vymyšlených zpráv vyplácet odměny. Tito lidé, ačkoliv se to dnes zdá nepochopitelné, pracovali v přesvědčení, že dělají užitečnou a správnou práci. Měli svou stavovskou čest a považovali se za elitní policisty podobně jako dnes například ÚOOZ nebo ÚOEK. Jistě, vše nemůže být nikdy stoprocentní a mohou se najít i případy zpochybnitelné, ale rozhodně to nemůže být 90%.
Například ve spisu Jana Kanyzy se nenašel vázací akt, podobně jako u mnohých dalších byl uložen v jiném regálu. Nebyly tam ani udání která donášel na kolegu herce Pavla Landovského - ty byly ale ve spisu Landovského. Nenašel se nikdo, kdo by se v archivní službě obtěžoval a tyto dokumenty nalezl a dodal soudu - prý by to bylo moc obtížné. Takové výmluvě by se možná dalo uvěřit, kdyby však o udáních na Landovského nebyl natočen celý televizní pořad, který čerpal hlavně ze spisů vedených komunistickou policií na tohoto herce.
Kanyza se hájil, že udával jen měkce a nikomu neublížil. Nevím, jak komu, ale Pavla Landovského komunisté v rámci akce Asanace (nikdy za ni nebyl někdo potrestán) zbavili českého občanství a vyhnali do emigrace. Ještě před jeho odjezdem agent Honza (Kanyza) informoval o jeho duševním rozpoložení. Kanyza se úspěšně bránil po kavanovsku: "Ano stýkal jsem se více než stokrát s estébáky, ano občas jsem i donášel, ale ne vědomě a nepodepsal jsem vázací akt..." Samotní důstojníci StB však připouští, že vázací akt s podpisem nebyl obligatorní.

Hodní kolaboranti, hodné svině II.

30. března 2009 v 13:13



Hodní kolaboranti, hodné svině II

Estébáci, kterým udával na kolegy z hereckého prostředí si u soudu na nic ze spolupráce s Kanyzou nevzpomněli. Tentokrát se ale odvolal právník ministerstva vnitra. Patrně také proto, že kauza udavače Kanyzy alias Honzy byla mediálně zajímavá a postupně vyplouvaly další a další podrobnosti jeho kariéry u StB. U odvolacího soudu předložili právníci ministerstva dokumenty ze svazků sledovaných osob například Inky Čekanové, Pavla Landovského, Jiřího Klema, Václava Sloupa, Jiřího Zahajského a mnohých dalších. A soudci Vrchního soudu konečně pochopili, že Honza neudával nevědomě, ale vědomě.
To bylo velké vítězství spravedlnosti a rozsudek vpravdě průlomový. Komentátor MF DNES Karel Steigerwald trefně poznamenal, že soud uznal dokumenty StB za dokumenty StB.
Agent Honza nebyl mezi umělci nikým výjimečným. Udával lehce a to hlavně proto, aby si zajistil role, kariéru, angažmá. Nebyl první, ani poslední.
Podobně se u soudu hájila a posléze zvítězila i Jiřina Bohdalová - krycí jméno Jaroslava, Jan Skopeček - krycí jméno Franta, který mimo jiné donášel i na svou kolegyni Vlastu Chramostovou (byla rovněž agentkou StB).
Byli to právě herci, kteří po listopadu 1989 postupně přebírali od studentů komunikaci s veřejností a začali masově pořádat setkání Občanských fór s občany- diváky. Jednoho takového setkání jsem se rovněž zúčastnil jako divák. Bylo to v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem byl služebně na pár dnů.
Na jevišti byla improvizovaná tribuna na niž se tísnilo kolem třicítky herců, režisérů a dramatiků, kteří v určitém čase v tomto divadle účinkovali.
Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Koenigsmark a další, kteří se stali pojmem české kultury. Panovala tam příjemná, nevázaná a přátelská atmosféra. Umělci vtipkovali na účet bývalé komunistické moci a říkali veselé historky ze života sešněrovaného cenzurou omezených stranických inkvizitorů. Bylo to příjemné posezení a když jsem odcházel, měl jsem pocit, že oni jsou vlastně jako my. Ani ne za rok jsem listoval v Cibulkových seznamech a k mému údivu jsem zjistil, že jsem se tehdy účastnil valné hromady spolupracovníků StB Severočeského kraje. Dodnes jsem přesvědčen, že na jevišti jich sedělo mnohem víc, než dole mezi diváky. Jeden z nich - dramatik a režisér Alex Koenigsmark udával pod krycím jménem Sabina. Udával své přátele, kolegy, udával často a dobrovolně. Podpisem stvrdil svou spolupráci a přijímal i odměny. Pramen (tak byli agenti ve spisech nazýváni) udával mimo jiné i svou kamarádku Katarinu Vaculíkovou. Tajné policii napráskal každou maličkost z jejího soukromí, estébáci už v pondělí věděli, co bylo u Vaculíků k nedělnímu obědu.
Koenigsmark se rozhodl bojovat o svou "čest", a vyhrál. U soudu tvrdil, že podpis není jeho podpis a udání nejsou jeho udání, a bylo to. Teprve o několik let později objevili v archivech Ministerstva vnitra ve složkách udávaných obětí pramen Sabina. Nejde ani tak o to, že například herci a umělci se navzájem udávali, udavačů u nás bylo desítky tisíc a byli v každém oboru lidské činnosti. Mně dramatik, či herec udavač nevadí, vadí mně však, když udavač žaluje soudu a domáhá se očištění svého jména a klidně nám lže dál.
Zcela mimo mé chápání je, když bývalí udavači sedí ve vedení parlamentu a dodnes jsou nepostradatelní u policie a na úřadech.
Ověřená zkušenost říká, že nejhorlivějšími služebníky jsou potrefení a zkompromitovaní lidé. Musí být vděčni za šanci sloužit dál a dokonce i stoupat ve služební hierarchii. To věděli již ve starém Římě, věděli to po válce i komunisté, kteří dál zaměstnávali a využívali bývalé nacistické konfidenty. Co na tom, že zavinili smrt mnohých nešťastníků. Komunisté dokázali z jejich zkušenosti vytěžit ještě dvacet let po válce.
Když byla ODS v opozici tak neminul týden, aby stínový ministr Langer nekritizoval ministra vnitra za to, že v jeho resortu stále spokojeně slouží stovky bývalých estébáků, kteří svou kariéru budovali na spolupráci s okupanty. Po osmi letech se Ivan Langer se konečně dočkal a dostal své ministerstvo i s estébáky a zapěl stejnou písničku jako jeho předchůdci. Prý nepracují na klíčových místech, jsou loajální, pracovali v technických odděleních, nikoho moc nemlátili a hlavně - jsou to nepostradatelní odborníci. Ještě po dvou letech ministrování dvojnásobného doktora Langera jich v jeho resortu sloužilo přes osm set a jejich hájení se ještě zvýšilo. Za všechny si dovolím upozornit na otřesný případ z roku 2008, kdy bývalý starosta Putimi Josef Hanus upozornil v soukromém dopise ministra vnitra Ivana Langera, že v Jihočeské policejní správě pracuje na
významném místě podplukovník Václav Pixa, který za komunistů sloužil v StB. Pixa byl do této elitní policejní jednotky vybrán v roce 1977 na základě přísného výběru, při kterém se hlavně posuzovala oddanost KSČ a Sovětskému svazu. Pracoval v odboru sledování občanů, prostě špicloval po hospodách lidi, kteří nesdíleli stejné nadšení pro cizí nadvládu jako on, podobně jako kdysi jeho předchůdce Bretschneider. Můj přítel Václav, který Pixu znal, říkával: " Je to svině, která bude oddaně sloužit komukoliv, nacistům, komunistům a až tady budou Číňané, tak klidně i Číňanům."
V roce 1990 estébácký slídil Pixa neprošel prověrkou Občanské komise, odvolal se a za pět měsíců mu kamarádi pomohli, aby se mohl vrátil na původní místo. Podplukovník Pixa v klidu slídil dál, až na jeho minulost upozornil ministra vnitra bývalý putimský starosta. Za kamaráda Pixu se ale postavil jeho nadřízený Tomáš Kužela z policejního prezídia, který za okupace sloužil rovněž v řadách StB, dokonce ve stejném odboru sledování jako kamarád ve zbrani Pixa.
Nevím zda pan ministr dopis četl, ale jisté je, že mu nikdy neodpověděl, neodpověděl mu ani poté, kdy se Hanus obrátil na jeho poslaneckou kancelář (pravda, nebylo před volbami a tak pan poslanec ještě necítil potřebu komunikace s voliči, ale přesto si myslím, že mu mohla některá ze sekretářek alespoň ze zdvořilosti odpovědět).
Pro ministra Langera to byla těžká volba protože půl roku před tím sám jmenoval náměstkem policejního presidenta pro ekonomické záležitosti bývalého slídila StB Tomáše Kuželu.
Soukromý dopis byl předán k vyřízení na Správu policie Jihočeského kraje, kde ho kámoši policisté okopírovali a předali kamarádovi Pixovi.
Místo odpovědi od ministra Langera se Josef Hanus dočkal obvinění od píseckého státního zástupce z trestného činu pomluvy podle § 206 a šíření poplašné zprávy § 199.
Šíření poplašné zprávy § 199
(1) Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, nebo peněžitým trestem.

Pomluva §206
(l) Kdo o jiném šíří nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Hanus se dopustil šíření poplašné zprávy tím, že v soukromém dopise (těžko mohl znepokojit skupinu občanů s výjimkou ministra Langera) upozornil na Pixovu minulost a zmínil se i o současné angažovanosti bývalého estébáka ve veřejném životě. Pixa na veřejnosti, ale i na zastupitelstvu jemuž předsedal Hanus vyzýval k návratu ke starým socialistickým pořádkům. Nechápu co je to za poplašnou zprávu, která by měla někoho vyděsit, vždyť KSČM nás svým programem děsí devatenáct let a komunistický předseda Filip, Pixův kolega, rovněž sloužil jako spolupracovník StB u Jihočeské krajské správy SNB. Možná Pixa špicloval lidi, které napráskal Filip - Farmer a ten to s pomocí ministra Langera dotáhl až na místopředsedou poslanecké sněmovny. Pixa se také cítil poškozen tím, že o něm bývalý starosta napsal, že je bývalý estébák, který by neměl ještě devatenáct let po revoluci pracovat na stejné policejní správě jako za komunistů. Estébák Pixa požadoval, aby byl autor dopisu zavřen do vězení a navrch mu zaplatil odškodné 50 tisíc korun za újmu, kterou spatřuje v tom, že snížil jeho autoritu u podřízených.
A šílenost naší doby pokračovala tím, když tuto absurdní žalobu písecký soud přijal a zahájil proces. Jak bude soudce posuzovat co je pomluva a co pochvala bude do značné míry obtížné.
Obžalovaný Josef Hanus se hájil tvrzením, že jeho dopis ministrovi byl soukromý a navíc všechny údaje, které v něm napsal byly pravdivé. Zveřejněním celé kauzy se veřejnost dověděla, že ministr vnitra Langer na dopisy voličů neodpovídá a jeho podřízení porušili listovní tajemství tím, že soukromý dopis předali Pixovi.
Ministr Langer hájil sebe a své podřízené trapným vysvětlením, že dopis nepovažoval za osobní, ale za úřední podání (česky udání), které podle úředního postupu jeho podřízení prošetřovali. Jak se ale pozná soukromý dopis? Dodnes jsem si myslel, že tím jak je nadepsaná obálka a komu je určena. Podání-udání se přece píše na policii kam chodí stovky udání denně a většinou jsou odložena jako nepravdivá a nikdo není stíhán protože se spletl. Pokud by policie stíhala autory nepravdivých udání, nedělala by nic jiného a bez udání by nevyšetřila ani polovinu trestných činů. K udávání vyzývají často policisté občany z rádia i televize, říkají tomu spolupráce. Jak to, že najednou chce někoho za udání zavřít?
Jisté je, že policejní mafie svázaná kamarádskými vazbami z minulosti, se o sebe dokáže postarat a běda těm, kteří by se opovážili na ně ukázat prstem. A kamarádské vazby spolehlivě zajišťují mnohým policistům beztrestnost při páchání zločinů. Nikdo nikdy nespočítá kolik procent trestných činů dnešních policistů bylo hned v zárodku klasifikováno jen jako kázeňský přestupek, nebo dokonce odloženo. Pokud ale nejste policisty může se vám snadno přihodit pravý opak. Drobný čin, který často ani není trestním činem "vyhodnotí" jako trestný. V průběhu vyšetřování se sice ukáže opak, ale vyšetřovatelé udělají vše pro to, aby svou verzi udrželi, včetně zatajení důkazů, nebo přímo jejich likvidací. Ale o tom, až v dalších kapitolách.

Jak se přežít změny?

Po listopadu 1989 byla policie v nelehké pozici. Lidé ji považovali za symbol komunistické zvůle, kterou pomáhali násilím držet u moci a po brutálních zásazích při "pendrekiádách" posledních let, odpor veřejnosti ještě vzrostl. Při vyšetřování těchto masakrů se navíc ukázalo, že prakticky žádný z policistů nikomu nezkřivil ani vlas, protože v přilbách a za štíty jim nebylo vidět do tváří, a protože dav policejních mlátiček byl anonymní, obrátilo se opovržení veřejnosti proti policii jako celku. Akceschopnost policie byla silně omezena. Šéfové bojovali o přežití a z opatrnosti raději nedělali nic, anebo jen velmi málo. Byli zalezlí ve svých služebnách a snažili se být nenápadní, aby se na jejich předlistopadové činy co nejdříve zapomnělo.
V té době vykládali policisté trestní zákon rigorózně, aby si nespálili prsty. Pokud vás někdo přepadl a vy jste ho poznali, či popsali, tak běžnou reakcí vyšetřovatelů byla odpověď, že se jedná jen o tvrzení proti tvrzení, musí být víc důkazů, víc svědků a věc po čase odložili. Sotva jste opustili policejní služebnu, tak se vám loupežník venku vysmál a ještě vám pohrozil smrtí, nebo znásilněním dětí, či manželky. Tento postoj byl jedním z důvodů, který způsobil eskalaci trestné činnosti. V podvědomí lidí pak tento výklad práva přežíval. Po několika letech, když se nálady ve společnosti uklidnily, došlo k obratu a jako důkaz stačila výpověď jediného svědka navíc třeba šestnáctkrát odsouzeného recidivisty, nebo čumák policejního psa. Popravdě řečeno, psovi lze věřit víc protože se nemýlí úmyslně. U složitějších případů, například u ekonomické kriminality, hlavně pak bankovních podvodů policisté případy odkládali s odůvodněním, že pachatele nelze usvědčit protože jim nemohou prokázat zákonnou podmínku trestného činu - úmysl. Dnes se s takovou podmínkou soudy ani nezabývají, prostě úmysl - spatřují.
Časy se mění a mění se i výklady zákonů podle společenské objednávky. Říká se tomu reinterpretace zákonů. Názor vyšetřovatelů na dokazování se měnil a měnil, až došlo u celé řady skutků k promlčení. Obvinění se často zastavovalo, nebo naopak zahajovalo na základě hmotné zainteresovanosti vyšetřovatelů. Pokud byl někdo stíhán, tak jen bílí koňové bílých límečků (výraz "bílí koňové" vymysleli cikáni. Byli to nastrčení, většinou bílí občané bez majetku, kteří pracovali pro cikánské gangy. Bílý dobře oblečený člověk působil věrohodněji při uzavírání půjček, nebo objednávkách zboží na fakturu. Bílý kůň v našem slovníku zdomácněl podobně jako kdysi robot).
Nečinnost, či ustrašenost policie na počátku devadesátých let byla účinnou taktikou, nicméně samotná nečinnost by na přežití komunistických policejních špiček nestačila. Jejich transformaci v "apolitickou policii" umožnili především špičky OF a následně politická reprezentace, která se ujala moci na základě dohod u kulatých stolů se zástupci komunistického vedení.
Tehdy převažoval názor, že státní úředníci, policisté, prokurátoři i soudci musí být apolitičtí a sloužit státu, nikoliv politickým stranám. U policistů a soudců se tato vize stala skutečností. Dříve sloužili komunistům, dnes demokratům. Po změně společenských poměrů nebylo možné vyměnit všechny policisty, kteří kolaborovali, ale bylo nezbytné odstavit aspoň ideologické fanatiky typu Komorouse, Bajera, či Vorálka. Bohužel se to nepodařilo. Zkompromitovaní policisté se úspěšně hájili slovy, že v minulosti plnili jen rozkazy a dbali nad dodržováním zákonů. Nic originálního, stejným způsobem se po válce hájili i esesáci.
Dnes už prakticky nikoho nezajímá proč k takovému vývoji po listopadu 89 došlo. Komunisté se udrželi u moci, byť v jiných stranách, udrželi si i své výsadní postavení v ekonomice. Lidé na to občas nadávali, ale časem se s tím smířili. A jedinci, kteří byli disidenty za Jakeše, jimi zůstali i za Havla. Bojovali prakticky proti stejným elitám jako dřív. Za všechny bych chtěl jmenovat publicistu Petra Cibulku. Je hrdinou naší doby, ale nikdo ho nechce slyšet, jeho stranu nikdo nevolí a přitom spolupracovníci StB jako například Kato, či udavač Farmer jsou úspěšně voleni do parlamentu. Kdyby však Petr Cibulka v životě už nic neudělal, tak o jeho necenzurovaných seznamech tajných spolupracovníků StB se bude mluvit ještě za padesát let, kdežto jméno prvního porevolučního premiéra Marina Čalfy nebude znát nikdo. Agentura QVC provedla v roce 2005 průzkum veřejného mínění o známých osobnostech a událostech za posledních patnáct let a na Mariana Čalfu si vzpomnělo 0,2% dotázaných. O Cibulkových necenzurovaných seznamech spolupracovníků StB však vědělo 48% dotázaných.
Kdo je vlastně ten Marian Čalfa, dnes jeden z nejbohatších občanů České republiky?
JUDr. Marian Čalfa je Slovák, který byl vždy ve správný čas ve správné straně. Jeho úspěšná životní dráha je do značné míry totožná se vzestupem kariéry policejních a justičních špiček.
Práva vystudoval v Praze a ještě na fakultě vstoupil do KSČ. Po studiích pracoval krátce jako podnikový právník, ale strana ho brzy vytáhla výš, takové lidi potřebovala.
Mladý ambiciózní politik se záhy stal ministrem bez portfeje, bez charakteru a bez skrupulí. Jako ministr byl odpovědný za vládní (rozumějte komunistickou) legislativu. Z jeho dílny vzešel ještě na počátku roku 1989 tak zvaný pendrekový zákon, který přitvrdil trestní sazby proti narušitelům socialistických pořádků. Mimochodem právě na základě tohoto zákona byl vězněn Václav Havel a mnozí další. U polistopadových kulatých stolů předáků OF a komunistů se stal trumfem v rukou vyjednavačů opozice. Čalfa ihned pochopil, že moc se stěhuje na druhou stranu a tak neváhal odložit nejprve svou komunistickou legitimaci, posléze i komunistické přesvědčení a zásady. Zradit pro něho nebyl problém. V sedmdesátých letech zradil náš národ kolaborací s okupanty, teď jenom zradil svou stranu. Takovým lidem se ohleduplně říká pragmatici. Stal se pionýrem převlékačů kabátů. Vstoupil do VPN a stal se z něj rázem bojovník proti starému režimu. Pravda je že kabát převlékl jen dvakrát, ale takový Petr Pithart - bývalý předseda vlády, později předseda senátu to dokázal hned šestkrát. Začínal jako horlivý svazák a ještě na vysoké škole vstoupil po vzoru otce (velvyslanec v Paříži) do komunistické strany. Spolužáci tvrdí, že chodil i do poslucháren v modré svazácké košili a do krve se pral za politiku strany v padesátých letech. Při komunistických prověrkách v šedesátém devátém byl vyškrtnut a stal se disidentem. Později se stal jedním z lídrů OF, ještě později OH, po prohraných volbách vyměnil ještě dvakrát stranu, až se nakonec z přesvědčeného komunisty a atheisty stal lidovec a dnes se snad i modlí. Je úctyhodným starším pánem a vyhrává jedny volby za druhými.Byli to nepochybně právě tito dva exkomunisté, kteří velkou měrou ovlivnili náš současný život. Když byla možná jejich transformace na demokraty proč by nešlo u policistů, nebo u soudců. Čalfa byl technologem moci. Ještě předtím než dal sbohem své straně zpacifikoval své soudruhy ve federálním shromáždění, aby zvolili Václava Havla presidentem. Poté ho president za odměnu jmenoval předsedou vlády. Prý byl šikovný a pro porevoluční establishment nepostradatelný. Když se to bojovně naladěným občanům z Občanského fóra nezdálo a začali houfně reptat, že takto si to na náměstích nepředstavovali, okřikl je právě Petr Pithart smutně proslulým rčením, že slyší trávu růst a že hon na čarodějnice (rozuměj komunisty, kolaboranty a normalizační kariéristy) nepřipustíme!
Dříve říkal - stranu se rozvracet nedáme, později si nenechal rozvracet OF. Toto jsou nepochybně také jedny z důvodů současného stavu policie a justice. Pro někoho byli prostě nepostradatelnými. Socialistické pořádky, myšlení a způsob práce přežily právě díky tomu, že přežili Čalfové, Iblové, Pithartové, Kolářové, Vorálkové a jim podobní. Oni udrželi kontinuitu vnímání právního řádu, který stojí jednou nohou v roce 68 a druhou ve třetím tisíciletí a tato kontinuita umožnila udržení kamarádských vazeb mezi policisty až do dnešních dnů.
Milicionáři byli ozbrojenou pěstí komunistů, kteří stáli vždy v prvních řadách mlátících komand, když občané jen nesměle požadovali větší míru demokracie, nebo jen chtěli uctít památku zesnulého. A aby uměli dobře mlátit a střílet, měli pravidelná cvičení. V rámci těchto cvičení je školili policisté, prokurátoři a soudci jak postupovat proti politicky nepřizpůsobilým občanům v rámci socialistické zákonnosti. Po cvičení se navařil gulášek, narazil sud a družba pokračovala často až do němoty. Vztahy se zdárně utužovaly. Byli tak tuhé, že drží dodnes.
K utužení vzájemných vztahů přispívá, když na sebe navzájem něco víme a máme společnou minulost. A nejvíce toho věděli právě estébáci a policisté. Kamarádi se navzájem podrží. Také co by z toho měli, kdyby povídali jak s nimi vědomě spolupracoval Kavan- Kato, nebo Filip - Farmer. U soudu klidně řeknou, že je ani neznají, v lepším případě si na nic nepamatují. Za čas si přejdou pro úroky.
Všechno není tak špatné jak se po přečtení těchto řádků zdá. Pomalu přichází k policii i k soudům mladí lidé, kterým nic neříká komunistická minulost jejich šéfů a většina z nich se jimi už nedá ovlivňovat. V tom je naše šance, ale do té doby musíte ještě počítat s četnými nástrahami, které vám mohou přichystat staří normalizační policejní mazáci.
Na mnohých příkladech vám ukáži, že neexistuje zločin, který by byl policistům cizí. V posledních letech nesou znaky organizovaného zločinu a proto se velmi těžko odhalují.
Bohužel policisté dokáží své zločiny dovedně zakrýt, nebo je svedou na oběti, které si vytipují a předhodí soudu. I vy můžete být jednoho dne obviněni a měli byste být připraveni na to, že proti vám nebude postupováno korektně, budou vyráběny nepravdivé důkazy, nebo se budou se ztrácet důkazy vaší neviny. Můžete být nezákonně vězněni ve vazbě, nebo strávit léta ve vězení. Svoboda a právo jsou důležité. Ještě důležitější je však přežít a začít nový život.

Zločiny policistů

30. března 2009 v 13:10

2. ZLOČINY POLICISTŮ

"Slibuji, že budu čestným, statečným a ukázněným příslušníkem Policie České republiky.
Své síly a schopnosti vynaložím ve prospěch společnosti tak, abych chránil práva občanů, veřejný pořádek a bezpečnost a ústavní zřízení republiky, a to i s nasazením vlastního života. Tak přísahám."

Shromažďovat dokumenty o zločinech páchaných policisty, není příliš obtížné. Problém je spíš v tom, vybrat ty nezajímavější. Ještě větším problémem je dopátrat se výsledku vyšetřování jednotlivých kauz. Policejní ředitelé a jejich nejbližší spolupracovníci totiž dodnes používají jednoduchou taktiku, kterou vymysleli už za Husáka - trestné činy kolegů hodnotí jako přestupky a řeší kázeňsky. Často zatajují důkazy, nebo je falšují. Důvod je jednoduchý, jsou hodnoceni i podle toho, kolik mají mimořádných případů na svých útvarech. Hodnocení velitelských schopností bývalého dlouholetého policejního presidenta generála Koláře (nyní pracuje jako diplomat) si jistě udělá každý sám. Tragédií je, že tento zasloužilý policista, který většinu své kariéry odsloužil v době okupace byl na toto klíčové místo potvrzen mladým ministrem vnitra Grossem, který normalizační policii znal jen z doslechu.
Pod vedením Grosse s Kolářem výkonnost policie klesala, stoupal naopak počet zločinů páchaných policisty. Se stoupající zločinností klesala důvěra občanů v policejní složky. Nejsou to složité počty. Zatímco v roce 1999 důvěřovalo policii až 68% občanů, tak v roce 2003 klesla důvěra na pouhých 32% a to je statistika, kterou policie neslyší ráda. Pan generál ještě v polovině roku 2003 po sérii lajdácky vyšetřovaných vražd manželů Stodolových, které kriminalisté označili za sebevraždy, zvažoval na zlomek sekundy rezignaci, vzápětí se však vzpamatoval a jeho mimořádně vyvinutý pud sebezáchovy zvítězil. Prohlásil, že o rezignaci by uvažoval, kdyby klesla důvěra občanů v policejní složky. Patrně nedůvěra dvou lidí ze tří ještě na rezignaci nestačila. Nestačil ani odhalený Bedrychův gang vyděračů a vrahů řízený "elitními" policisty.
Pan generál se pozoruhodně rychle vzpamatoval a za tři měsíce odpověděl opravdu chlapsky : " Odstoupit ? To by byla zbabělost," a svůj blábol rozvinul do filozofické roviny v duchu marxistické dialektiky, když na jedné straně sice přiznal, že práce policie pod jeho vedením upadá, ale hned připomenul, že to je hlavní důvod proč musí zůstat. Moc jeho logice nerozumím, ale zřejmě tím měl na mysli, že zůstane až do úplného kolapsu, což se mu téměř podařilo.V našich krajích ale není zvykem odstupovat, když dojde k závažným chybám. Příklady snad ani není nutné uvádět. Stát se policejním presidentem je skutečná Havaj. Takový president totiž nemá vůbec žádnou odpovědnost. Nemá odpovědnost za nic, stejně tak jako jeho podřízení ředitelé. Odpovědnost mají pouze v době, kdy se hovoří o jejich finančním ohodnocením.
V polovině roku 1999 vyšla jedna ze statistik o páchání trestních činů policistů. V roce 1998 oficiálně spáchalo trestní čin jen 306 policistů, nicméně i to bylo o 30% více než rok předešlý. Pan policejní president Kolář se na tiskové konferenci podřekl když přiznal, že statistické údaje jsou jen zlomkem páchané trestné činnosti policistů. Věděl o čem mluví a za pravdu mu dal i odhalený skandál s falšováním statistik na brněnském policejním ředitelství. Nakonec vše svedl na inspekci ministra vnitra, která dle jeho slov měla takřka nulové výsledky. Jak by ne, když zločiny policistů vyšetřují jejich kolegové, často rovněž namočených v mnohých aférách spojených s organisovaným zločinem - pochopitelně na vyšší úrovni.
V hitparádě policejních zločinů snad nechybí žádný z paragrafů trestního zákona, či zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Policejní zločinci za volantem I.

30. března 2009 v 13:09

Zločinci za volantem I

Jestliže některé zákony policisté překračují jen výjimečně jako například § 217 Ohrožování mravní výchovy mládeže, tak porušování předpisů o provozu na pozemních komunikacích č.361/2000 Sb. a z toho následně § 223 a 224 trestního zákona ( ublížení na zdraví) jsou u policistů zcela běžné jak ve službě, tak i mimo ni. Navíc tyto přestupky jsou nejvíce přehlíženy a pokud jsou přece jen nahlášeny, tak je "řeší" nadřízení oněch delikventů v rozporu se zákonem a místo trestní odpovědnosti svých podřízených, nebo alespoň sankcemi vyplývajících z porušení dopravních předpisů, se v drtivé většině případů omezí pouze na kázeňské potrestání, častěji je však neřeší vůbec, protože by se tím zhoršil jejich obraz úspěšných velitelů. Svým ostentativním nedodržováním dopravních předpisů dávají návod i ostatním řidičům a potom se diví, že se silnice pomalu, ale jistě mění v nebezpečnou džungli. Ministr Gross s generálem Kolářem se svého času namísto systémových kroků, uchylovali jen k populistickým akcím typu Kryštof. Bohužel při takové monstrózní akci, která měla přesvědčit veřejnost o akceschopnosti policie byli šikanováni opakovanými prohlídkami i ti kteří dopravní předpisy striktně dodržují. Vedlejším produktem byla krádež dvou dopravních policistů na Brněnsku, kteří si přihráli do vlastní kapsy 4000 Kč za zatajené pokuty. Při tomto zátahu se sice vybralo hodně peněz na pokutách, ale to hlavní - zlepšení řidičské kázně se nedostavilo ani náhodou. Nasazení policisté honili celý týden řidiče a chyběli na svých pracovištích, což ocenili hlavně zloději a samozřejmě generál Kolář. Statistika úspěšnosti akce Kryštof porovnaná s nárůstem trestních činů ve sledovaném období zveřejněna nebyla. Nicméně v něčem přínosná byla - panu ministrovi Grossovi stoupla popularita o čtvrt procenta.
Frýdek Místek : Jak si velitelé dopravní policie představují každodenní práci v terénu prokázal dokument vedoucího dopravního inspektorátu ve Frýdku Místku Jaroslava Byrtuse, který detailně úkoluje své podřízené kolik a jaké přestupky musí na silnicích odhalit. Nezapomíná ani na přestupky chodců, či cyklistů, jen přestupky policistů nejsou v žádné kolonce plánu práce.
Jihlava : řadoví policisté prokazují v každodenní praxi svou nadřazenost vůči zákonům i občanům. Jihlavští policisté zaparkovali svůj vůz přímo na přechodu pro chodce, na jedné z nejfrekventovanějších ulic v Jihlavě. Jaroslava Slavíková z jihlavského okresního ředitelství policie sdělila, že vůz skutečně patřil policistům, což bylo ostatně vidět i na fotografii, kde nápis POLICIE nešlo přehlédnout. Obratem však přestupek omlouvala tvrzením, že policisté jeli k zákroku. Skutečnost, že na přechodech nesmí parkovat nikdo, už nevysvětlila.
Brno : V brněnské Štefanikově ulici měřili dopravní policisté rychlost jízdy. Policista jihomoravské policejní správy ( jméno utajeno) překročil rychlost povolenou ve městě o 42 km. Krajská policejní mluvčí Dagmar Bartoníková: " Policista plnil úkol zvláštní povahy, který nelze zveřejnit. Zákon o provozu na veřejných komunikacích to umožňuje. Policista jednal v souladu s tímto zákonem." To je samozřejmě pravda a pochopitelné. Když pronásleduje lupiče, vraha, nebo zloděje aut nemůže jet padesátkou, ale jak odlišit obyčejného piráta silnic od služebního úkonu?
Vedoucí brněnského dopravního inspektorátu Karel Pospíšil uvedl : " Policisty při plnění zvláštních úkolů lze poznat podle speciálně označeného vozidla. Policista se může prokázat služebním průkazem a zmocněním, které může hlídka následně prověřit." Bohužel neprozradil jak takové označení vozidla vypadá a nevysvětlil proč se policista plnící úkol zvláštní povahy neprokázal výše uvedeným zmocněním při policejní kontrole. V tomto případě se jedná možná o prkotinu, nikomu se nic nestalo, jen policejnímu referentovi jihomoravské správy hrozila pokuta. Za zaznamenání stojí jen to, jaké množství energie a mlžení vydali policejní funkcionáři jen na to, aby zamaskovali jednu rychlou jízdu. Jak asi postupují při objasňování závažnější trestné činnosti policejních důstojníků ?
Veřejnost stále častěji upozorňovala na přehlížení dopravních předpisů policisty, avšak policejní presidium se stále snažilo podíl dopravních přestupků svých zaměstnanců vysvětlovat jen selháním jednotlivců.V březnu 2003 po další sérii dopravních přestupků uniformovaných policistů se rozhodli redaktoři MFD provést vlastní šetření. Stačila jen půlhodina na to, aby v centru Prahy zdokumentovali celou sérii učebnicových přestupků. Jízda v kolejišti tramvají, parkování pod značkou zákazu zastavení a nejfrekventovanějším přestupkem byla jízda v protisměru, kdy si policejní vozy zkracovaly cestu.
Samotní policisté, pokud jsou dotázáni na dodržování dopravní kázně, většinou odpoví záporně.
Značky je nezajímají, jsou pro blbce - tedy pro nás. V lepším případě se snaží jen o to, aby někoho v protisměru neohrozili. Velkou měrou k tomu přispívají jejich velitelé, kteří dopravní přestupky podřízených, pokud jsou vůbec nahlášeny, trestají většinou jen "seřváním" delikventů. Navíc stálé změny předpisů například v používání majáčků nahrávají výmluvám, že ani neví, který z nich momentálně platí. Jednou si musí k použití majáčku vyžádat svolení, jindy stačí podle předpisu vlastní uvážení. To jsou však chyby systému, které nevyřeší nárazové akce zaměřené na dopravní kázeň policistů které čas od času nařizují policejní ředitelé. Při jedné takové akci bylo zaznamenáno přes 400 přestupků proti silničnímu zákonu. Tehdejší ministr Gross, který se rád ukazoval před televizními kamerami, komentoval tento tristní výsledek v "Kotli" Michaely Jílkové optimisticky: "Ukázalo se sice, že policisté nedodržují téměř žádné dopravní předpisy, jezdí na červenou a řídí opilí, ale jsou za to tvrdě postihováni. Padni komu padni. Je-li přistižen policista za volantem služebního vozu opilý, je okamžitě od policie propuštěn." Pokud by to bylo myšleno upřímně a také se realizovalo, byl by to skvělý výsledek celé akce. Bohužel pan ministr neřekl celou pravdu. To co se říká do televizních kamer je pro hlupáky, kteří mu dávají hlasy, ve skutečnosti je to jinak.
Pan ministr záhy přesvědčil veřejnost o neupřímnosti svých slov o nulové toleranci neukázněných řidičů 2. června 2004, kdy byl novináři MF DNES usvědčen z celé série dopravních přestupků. Na devíti kilometrech, když jel z bydliště na Barandově do úřadu vlády překročil jeho řidič dopravní předpisy nejméně pětkrát. A nebyly to nějaké drobnosti. Ve městě, kde je omezena rychlost na 50 km v hodině jel stovkou. Na Strakonické ulici dokonce 120 km v hodině. Nerozpakoval se přejet i dvě plné čáry. Prostě všichni z cesty, veze se pán. Po celou dobu jízdy nemělo auto zapnutý výstražný majáček, který by alespoň řidiče varoval, že jsou v ohrožení ministerským vozem. Co na to mladý sympatický ministr? Nic, co by vysvětloval. Přes svou mluvčí jen vzkázal, že za jízdu nese odpovědnost řidič. A je to. Jenže řidiči se také nic nestalo, protože vyhodnotil bezpečnostní ohrožení pana ministra a proto musel uhánět rychleji než dovolují předpisy. A je to...
Podobnou zběsilou jízdu předvedl v červenci 2006 nový policejní president Vladislav Husák. Novináři jej dva dny sledovali na jeho cestě z domova (Lány na Rakovnicku) do Prahy. Obcemi kterými projížděl ani jednou nedodržel povolenou padesátku. Na dálnici to vytáhl až na 190 km za hodinu. Bravurně kličkoval mezi slušnými řidiči, kteří dodržovali předpisy, občas při změně směru nevyhodil ani blinkr. První den prudce odbočil z dálnice na Unhošť a riskantní jízdou ve spleti zatáček zmizel sledujícím novinářům z dohledu. Druhý den jel stejně jako přes kopírák. Jenže to už řidič novinářů znal jeho zvyky a udržel se mu v závěsu i po odbočení na Unhošť. Okraj Hostovic střihne stotřicítkou. Bylo mu ale podezřelé, že se za nim drží podobný šílenec a tak odbočil a zjistil, že je sledován. Kontrolní akce tím byla ukončena. Přesto stihl během třicetikilometrové jízdy nasbírat za přestupky 13 trestných bodů v hodnotě 22 500Kč. Jeho nadřízený ministr Bublan jej po zveřejnění jeho jízdy pokáral. Policejní president se však potrestal sám. Řidičák si zavřel doma do šuplíku a dal si závazek, že tři měsíce neusedne za volant a navíc věnoval 15 tisíc na charitu. Někdo by se nad tím mohl pousmát, ale pro jiné je Mirkem Dušínem v policejní uniformě. V našich končinách se jednalo o mimořádnou sebereflexi a pokud se pamatuji, nikdo další z policistů se podobně nezachoval. Většinou zatloukali a zatloukali.
Ministr František Bublan, který ho káral o pár dní uháněl z domova služebním vozem z Veverské Bitýšky, kde bydlí, do Prahy stosedmdesátikilometrovou rychlostí. Při předjíždění agresivně najížděl do hlupáků dodržující předpisy. Jeden z řidičů, který jen tak uhnul, se naštval a uhánějícího ministra sledoval. Bublanovo auto nemělo ani zapnutý výstražný majáček, který by signalizoval, že jede pán a kmáni mají uhnout z cesty. A výsledek? Nestalo se nic. Vlastně stalo - šéf Ochranné služby Ministerstva vnitra Lubomír Kvíčala požadoval aby byl stíhán řidič, který jízdu pana ministra zdokumentoval, protože jel nedovolenou rychlostí také a navíc rychlou jízdu zaznamenal na mobilní telefon, což je proti předpisům. A je to...

Mnohem závažnějšími přestupky, které by měly být téměř vždy posuzovány trestným zákonem, je řízení pod vlivem návykové látky - alkoholu § 201.
Policejní opilci nejsou na našich silnicích zvláštností a dle statistiky dokonce překračují celostátní průměr. Bohužel opilí policisté stále častěji způsobují dopravní nehody, které končí smrtí, nebo těžkým poraněním.
Brno : ( 2000) náměstek břeclavského policejního ředitele Vítěslav Klusák přejel svým vozem sedmasedmdesátiletou chodkyni. Žena byla namístě mrtvá. Po dechové zkoušce, která prokázala alkohol se pan náměstek vymlouval, že si přihnul, až po nehodě, protože byl ve stresu. Neumím si dost dobře představit, jak si nad mrtvou chodkyní ještě než přijedou dopraváci někdo přihne z lahve, kterou má náhodou u sebe. Jedná se o účelovou obhajobu a jen dokazuje úroveň myšlení vysokých policejních důstojníků. Dokud se nic nestane jsou králové a zákony pro ně neplatí, když jsou však přistiženi vymýšlí si výmluvy jak absolventi pomocné školy. Málokterý se postaví ke svému provinění čelem, jako například vedoucí severomoravského dopravního inspektorátu Bohdan Šindler , který rovněž v podnapilém stavu narazil do automobilu , který řídila žena. Zranil ji a sám požádal o uvolnění z funkce. Možná, že byl tak čestný kvůli vysokému odstupnému a následné rentě - kdo ví?
Alespoň z místa nehody neujel, což je také u chybujících policistů častým jevem.
V Peci pod Sněžkou ( 2003) opilý devětadvacetiletý policista srazil chodce a z místa nehody ujel, aniž by umírajícímu poskytl pomoc. Zraněný muž po převozu do nemocnice zemřel.O necelých dvanáct hodin později v Havlíčkově Brodě nedal šestadvacetiletý policista na přechodu pro chodce přednost a z přechodu smetl mladou matku se čtyřletým synem, který na následky zranění zemřel.
Větší štěstí měla cyklistka, kterou srazil opilý policista v Olomouci ( 2002). Nehodu přežila.
V Klatovech 2003) opilý policista za volantem srazil jedenáctiletého chlapce na kole. Neposkytl mu pomoc a z místa nehody ujel. Za čtvrt hodiny se vrátil, ne však proto, že by se v něm hnulo svědomí, ale proto, aby zahladil stopy. Zjistil totiž, že mu nárazem upadla poznávací značka. Tentokrát se mu nehodu nepodařilo zamaskovat, protože na místo už dorazili jeho kolegové.
Dechová zkouška prokázala 0,6 promile alkoholu v krvi ( asi litr jedenáctistupňového piva). Byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu. Nebyla to první nehoda opilého policisty a tak policejní president Kolář sliboval jako obvykle tvrdé postihy a ukončení služebního poměru.
Ve skutečnosti však policejní presidium přistupuje k těmto případům diferencovaně. Většinou tvrdě potrestá mladého strážmistra, ale u vysokého policejního důstojníka se při trestání přistupuje mnohem mírněji. Na to může částečně odpovědět následující případ z Domažlic : vysoký důstojník domažlické kriminální služby Petr Rett v roce 1997 si vzal bez povolení ( v normální řeči by se řeklo - ukradl) policejní vůz, opil se a pod vlivem návykové látky viz. § 201 havaroval. Žádné vyšetřování, žádný soud, žádné veřejné ohrožení, nebo černá jízda. Pan Rett byl potrestán kázeňsky a za hrubé porušení přísahy byl propuštěn do civilu. Ke cti jeho nadřízeného je třeba uvést, že skutečně použil ten nejtvrdší kázeňský trest, kterému se většina přistižených policejních opilců zpravidla vyhne, přesto nelze neuvést, že i tak byl tento policejní důstojník oproti normálním lidem zvýhodněn. Kdyby byl obviněn a odsouzen, stejně by musel od policie odejít. Policejní solidarita v praxi jako vystřižená měla ale další pokračování. Neuplynuly ani dva roky, pan expolicista Rett se oklepal a opět nastoupil do policejní služby. Tentokrát však zamířil rovnou do Prahy, kde byl přijat na druhý odbor kriminální policie v Praze 3. A je to...
Nebýt náhodného odhalení a zveřejnění jeho alkoholového "přestupku", nic by se nestalo. Přesněji řečeno, ono se nestalo nic i tak, jen mluvčí pražských policistů Eva Brožová musela celou trapnost vysvětlovat novinářům. Vysvětlovala nevysvětlitelné a podle toho to také vyznělo: " Pan Rett požádal o znovupřijetí do služebního poměru policisty České republiky s umístěním do Prahy, protože v Praze je málo policistů. Před přijetím prošel řádným výběrovým řízením jako každý jiný. Po úspěšném přijímacím řízení nebyl žádný důvod, aby tento muž nebyl přijat." Nikde nepadlo slovo , že by byl od policie dříve vyhozen. Že by v Praze na policejním ředitelství neměli telefon, aby se na bývalého důstojníka přeptali lze pochybovat. Stejně tak můžeme pochybovat o tom, že o důvodech odchodu z Domažlic nikdo nic nevěděl. Pan Rett to mohl zatajit, ale staronový zaměstnavatel si to měl prověřit. Vždyť policistů, kteří se hlásí znovu do služebního poměru zas tolik po ulicích neběhá. Výmluvná Eva Brožová ukončila sérii výmluv rčením : " Zřejmě se to bude muset prošetřit." Jak se to prošetřilo se už nikdo nevěděl.
Kolín - Jaroslav Svoboda šéf protikorupčního oddělení byl v listopadu 2002 kontrolován hlídkou dopravní policie. Řídil služební vůz a při kontrole dopravních policistů byl z něho cítit alkohol jak ze sudu. Proto ho hlídka dopravila k odběru krve. Na výsledek se čekalo několik dnů a mezitím pan náčelník onemocněl (obvyklá finta policistů přistižených při přestupcích, či trestných činech). Alkohol v krvi byl potvrzen a mluvčí policejního presidia Blanka Kosinová předvedla rutinní mediální výstup, který měl za účel uklidnit veřejnost. Vyslovila názor, že jestliže bude alkohol prokázán, musí opustit řady policie a stane se tak bez finanční náhrady. Nebyla to pravda.
Alkoholu naměřili 1,33 promile. To odpovídá tak pěti pivům, slušná opička za volantem. Policisté však "vyhodnotili" řízení opilého šéfa jen jako přestupek. Od policie sice odešel, ale na vlastní žádost, což mu jeho nadřízení z kolegiality umožnili a pan policejní důstojník Svoboda dostal nejen slušné odstupné, ale bude mu vyplácena renta až do důchodu. K tomu snad ani není nutný další komentář. Bohužel ani to nebyl ještě konec. Jaroslav Svoboda si najal šikovného právníka, který přestupkové řízení protahoval tak dlouho, až nakonec došlo k promlčení. Jakou roli sehrála neschopnost městských úředníků, kamarádské vztahy mezi policisty a vedoucím přestupkové komise se už nikdo nedoví. V každém případě vyvázl policejní důstojník bez trestu.
V Kolíně ohrožuje alkohol vysoké důstojníky České policie zřejmě víc než samotní zločinci. Rok předtím totiž musel kvůli stejnému prohřešku odejít z funkce kolínský policejní ředitel Miloš Tolma. Pan podplukovník bumbal na mysliveckém večírku a když se vracel, tak si zapnul majáček, aby mu všichni uhnuli z cesty- Jenže stromy a patníky uhnout z cesty neuměly a pan ředitel naboural. Policistu Romana Kubelku, který nehodu šetřil poslal rozkazem domů a společně se svými kamarády od policie režíroval zametání stop. Avšak to se mu zcela nepodařilo. Když dorazila na místo nehody záchranná služba byl k osádce značně agresivní a alkohol z něj táhl jak ze sudu. Záchranku však nemohl poslat domů rozkazem a tak alespoň tvrdil, že se nikomu žádné zranění nestalo. Tím se vyhnul dechové i krevní zkoušce na přítomnost alkoholu. Nehodu neměl kdo vyšetřovat a druhý den, když vystřízlivěl si na nic nepamatoval. Totálně ztratil paměť údajně poté co utrpěl při nehodě poranění hlavy a krční páteře. Výhodou ztráty paměti bylo, že si nepamatoval ani kdy k úrazu přišel a tím vysvětlil i rozpor, proč doktorovi záchranné služby tvrdil, že mu nic není. Dopustil se hned několika trestních činů, ale vzhledem k tomu, že alkohol nebyl spolehlivě zjištěn měl slušnou šanci vyváznout bez trestu. Nakonec byl po třech letech kličkování odsouzen k podmíněnému trestu za zneužití pravomoci veřejného činitele. Soud ale konstatoval, že požití alkoholu nelze prokázat. Svatá pravda, když odmítl krevní zkoušku.
Od policie vlastně neodešel proto, že by zneužíval pravomoci veřejného činitele,
nebo za řízení v podnapilém stavu, ale proto, že ztratil paměť. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, zvláště u vysokých policejních funkcionářů se to stává poměrně často, hlavně když si mají vzpomenout na svou činnost v řadách normalizační policie. Potíž byla v tom, že o ztrátě paměti veřejně promluvil. Jinak by mohl i s vymetenou hlavou řídit nějaké policejní ředitelství až do důchodu.
Šanov u Rakovníka - zatím absolutní rekord v požití alkoholu před jízdou drží policista, který usedl za volant náklaďáku a nabořil se do rodinného domku. V krvi mu bylo zjištěno 2,64 promile. Jméno policie nikdy nezveřejnila.
Olomouc - kapitán Pavel Charvát vedoucí 1. odboru expozitury severomoravské kriminální služby v Olomouci dne 28. srpna 2000 na silnici mezi Lipníkem nad Bečvou a Olomoucí silně podnapilý neubrzdil své služební vozidlo a naboural do Felície řidiče z Turnova Škoda 40 000 Kč. Naštěstí postižený řidič přežil bez vážnější újmy za zdraví.
Havárie byla standardně vyšetřována. Alkohol zjištěn, oproti jiným policistům si pan kapitán nechal odebrat krev. Následně mu byl zadržen řidičský průkaz. Major Jan Borek velitel skupiny dopravních nehod dal písemný příkaz, aby nehoda nebyla zveřejňována. Takový zákaz většinou poruší hned první policista, který má na kapitána Charváta vztek a tak zatepla kdosi poskytl kopii zákazu novinářům Týdne. Jistě si dovedete představit co by se stalo obyčejnému řidiči z jehož daní je živen kapitán Charvát. Přestože tentokrát byla opilecká havárie kapitána Charváta zdokumentována vyvázl bez větších následků. Nadřízení mu údajně snížili plat a rok prý nesměl zasednout za volant. A milý pan kapitán slouží jako nepostradatelný dodnes, možná již s hvězdou majora. A je to...

Policejní zločinci za volantem II.

30. března 2009 v 13:07

Zločinci za volantem II

Pardubice 2002 : náměstek policejního presidenta JUDr. Miroslav Antl lehce posilněn alkoholem si zapnul výstražný majáček a v domnění, že mu všichni rychle zmizí z cesty smetl na křižovatce v Hradci Králové Renault dvaadvacetileté Veroniky Mužíkové. Řidička naštěstí vyvázla jen šokem. Hůře dopadlo její auto na kterém se odhad škody pohyboval kolem 250 tisíc korun. Dechovou zkouškou se prokázal alkohol v krvi 0,52 promile. Pan náměstek policejního prezidenta se pak odmítl podrobit krevní zkoušce. Na této nehodě by nebylo nic mimořádného, takových se stávají desítky. Zajímavý je spíše tím jak policie přistoupila k šetření nehody. Nastalo mlžení. Čestný ochránce zákona Antl, který se knižně stylizoval do role spasitele české spravedlnosti, rovného a čestného muže, jenž nemá rád gaunery, se snažil vyhnout trestu jako ti gauneři.
Jeho ubohost v podstatě charakterizuje jednání a morálku našich policejních špiček pocházejících z dob husákovské normalizace. Nejprve odmítl krevní zkoušku, která je rozhodující k posouzení stupně nebezpečnosti veřejného ohrožení. S pomocí kontaktů u policie a státního zastupitelství posléze dosáhl toho, že policie jeho bouračku "vyhodnotila" pouze jako přestupek a postoupila ji k projednání přestupkové komisi v Pardubicích. Hrozilo mu zabavení řidičského průkazu nejméně na půl roku a dvacetitisícová pokuta. I té se náš hrdina lehce vyhnul, Jak? Prostě rok nepřebíral obsílky k projednání na přestupkovou komisi. Oblíbenec ministra Grosse odešel od policie s veškerými finančními "výdobytky" a ještě mu jeho ochránce zajistil teplé místečko na ministerstvu vnitra jako "poradce." Nedávno byl tento poctivec zvolen do senátu ČR za ČSSD.
Jednotliví policejní mluvčí vysvětlují požití alkoholu různě. A aby toho nebylo málo pokusili se náměstci policejního presidenta Jaroslav Macháně a Vladimír Husák o vlastní interpretace důsledků požití alkoholu policistů při řízení služebních automobilů.
Policejní president Kolář totiž na podzim roku 2001, poté co nevídaně rychle stoupala statistika dopravních nehod zaviněných opilými policisty rázně ( jako obvykle) prohlásil : " Máme řešení, které se naprosto vymyká zbytku populace a jiným profesním skupinám. Policista, který řídí opilý, musí počítat s tím, že přijde o práci."
V praxi se ale ukázalo, že to nemyslel tak úplně doslova. Jemu podřízení velitelé účelově vydávali protichůdné rozkazy vztahujících se k řízení v opilosti, pokud se dostal do maléru někdo z kamarádů, či blízkých spolupracovníků. Například náměstek policejního presidenta pro trestní řízení Jaroslav Macháně, ještě v době kdy sloužil jako šéf protikorupční jednotky vydal pro své podřízené rozkaz ve kterém vysvětloval, že řídí-li policista opilý jednou a způsobí dopravní nehodu, tak se ještě nic zvláštního neděje, bude potrestán kázeňsky. Po druhé havárii pod vlivem alkoholu bude s opilými delikventy rozvázán služební poměr. Stalo se tak poté, co jeho přítelkyně npor. Čížková zavinila pod vlivem alkoholu dopravní nehodu. Pro upřesnění je třeba dodat, že si tuto důstojnici do protikorupční jednotky sám přivedl. O rok později, když se jej ptal novinář MFD na okolnosti havárie npor. Čížkové, odpověděl, že si na ten případ nepamatuje. Ztráta paměti policejních funkcionářů se vyskytuje poměrně často, jedná se vlastně o nemoc z povolání. Nechápu však, jak mohou lidé, kteří zapomenou na událost, která se stala před rokem povýšit až na náměstka policejního ředitele. Když ztrácí paměť jsou nemocní a měli by se léčit, nebo jít do invalidního důchodu. To přece není žádná ostuda.
Odpovědní policejní funkcionáři většinou dopravní přestupky svých podřízených pod vlivem alkoholu bagatelizují a snaží se jejich nebezpečnost snížit tvrzením, že se jedná jen o selhání jedinců, které však nevybočují z celostátního průměru. Jak to vysvětlují pozůstalým jsem se však nedozvěděl.
Snaha o zamaskování přestupků silničního zákona vede následně k porušení trestního zákona - zneužívání pravomocí veřejného činitele § 158. Je nutné i na tomto místě upozornit na

skutečnost, že k soudu se dostane jen minimum případů, protože velící policisté jsou prakticky nekontrolovatelní a pokud je neudá někdo z jejich podřízených, který si s nimi chce vyřídit účty, tak se o zneužití pravomoci nikdo nedoví. Navíc i zde dochází k diferenciaci při posuzování zmíněných trestních činů. Státní zástupci tomu říkají individuální přístup, každý případ je jiný. Pravda, zákon zůstává stejný, jen úhel pohledu se mění. Někomu to projde i z důvodu státního zájmu, pokud tímto zájmem je zájem vlády. Stalo se tak například při maskování jízdy pod vlivem alkoholu kamaráda tehdejšího náčelníka vojenské rozvědky Růžka. Udělal z něho pro tuto jízdu špióna, který plnil zvlášť důležitý úkol.
Jednou z nejznámějších afér, která skončila u soudu, byť v mnohem mírnější kvalifikaci trestného skutku, byl případ policejních kamarádů z Tachova. V roce 1999 tam vysocí policejní důstojníci Barhoň a Kuržeja předvedli doslova festival úhybných manévrů, podvodů a švindlů s dobrým koncem pro oba hlavní aktéry.
Dvaapadesátiletý major Stanislav Barhoň si odsloužil většinu své policejní kariéry ještě za socialismu. Tehdy si soudruzi s pitím alkoholu příliš hlavu nelámali. Na školeních, nebo při družbách se sovětskými důstojníky se museli často pochlapit. Družba se skleničkou se považovala za chlapskou záležitost. Barhoň usedl za volant služebního vozu a široká silnice mu byla rázem úzká. Stalo se tak koncem února, takže stav vozovky byl kluzký. Havaroval a skončil ve škarpě. Vlastně banální nehoda, pod vlivem alkoholu při které se nikdo nezranil. Dokonce si nechal provést odběr krve protože bylo podezření, že něco před jízdou vypil.
Jsem si jist, že kdyby to nechal být, skončilo by to jako většina podobných přestupků - kázeňsky. V nejhorším případě by zaplatil jako obyčejní lidé pár tisícovek pokuty.
Major Barhoň se však rozhodl k radikálnímu řešení. Přesvědčil kamaráda, aby si nechal odebrat krev a jeho vzorek vyměnil za svůj. Tachovský okresní policejní ředitel Jan Kuržeja ho k výměně skoro vybídl, protože Barhoňovu zkumavku s krví dal na noc do ledničky v sekretariátu. Na podvod se přišlo až v toxikologické laboratoři a dva týdny trvaly dohady, kdo za to nese vinu. Veřejnost celou záležitost považovala za obvyklý podraz při maskování přestupku policejního důstojníka. Ke cti majora Barhoně je třeba uvést, že se po čtrnácti dnech sám přiznal, aby podezření neulpělo na jeho blízkém kamarádovi Kuržejovi. A nyní přišla chvíle pro policejního ředitele Kuržeju, aby majorovo přiznání odměnil. Celou záležitost "vyhodnotil" jako přestupek. Ostatně tato finta se táhne celou touto knihou jako červená niť. Pan policejní ředitel dospěl k závěru, že podvod s krví není podvod, tím méně zneužitím pravomoci veřejného činitele. Podřízeného potrestal snížením hodnosti a na rok mu zakázal řízení automobilu. Nevadilo i to, že necelé dva roky předtím už byl Barhoň kázeňsky trestán. Sám Kuržeja k tomu říká : " To co provedl, nepovažuji za hrubé porušení přísahy a tedy důvod k propuštění bez nároku na odchodné." A o to šlo především. Major Barhoň nelenil a time out využil. Žádost o propuštění od policie podal sám. Člověk by si řekl, že to vyjde nastejno, ale nevyjde. Kdyby byl propuštěn pro porušení přísahy, nedostal by nic a musel by si hledat práci jinde. Takto dostal odstupné přes sto tisíc a ještě sedmnácti tisícovou rentu až do smrti. To v době, kdy se poslanci v parlamentu přeli o to zda má být minimální mzda 6 300, nebo 6 700 Kč. To už bylo moc i na otrlého generála Koláře, který kritizoval rozhodnutí tachovského policejního ředitele. Vyjádřil názor, že jeho podřízený měl být propuštěn ze služebního poměru bez nároku na odstupné. Kuržeja poté rezignoval na funkci ředitele a dnes vyučuje na pražské Policejní akademii. Zkušeností má dost a svým příkladem bude jistě přínosem pro mladé policisty. Major Barhoň je také za vodou. Inspekce ministra vnitra jeho chování vyhodnotila jen jako přestupek a nikoliv trestní čin. Voda by se zavřela i nad jeho ochráncem Kuržejou, ale tachovská státní zástupkyně Antonie Zelená začala zkoumat postup inspekce. Nezdálo se jí, že by Kuržejův postup zůstal bez potrestání, což je svým způsobem neobvyklé, zvláště když se jedná o policejního důstojníka. Nakonec se jí podařilo alespoň část kauzy tachovských policistů dostat k soudu. Kuržeju obvinila ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kladla mu za vinu nejen to, že nedbale zajistil vzorky krve v lednici, ale i maření úředního výkonu, když se snažil, aby se nic nezjistilo. Místo nehody nebylo dostatečně zajištěno, takže se později nedalo zjistit jak vlastně k nehodě došlo. Tachovský soudce Josef Junek však hned na začátku prohlásil, že soud bude muset provést rozsáhlé dokazování, aby zjistil, zda pan policejní ředitel porušoval zákon úmyslně, nebo zda postupoval obvyklým způsobem a tedy neúmyslně.
Uvažování pana soudce je průzračné jak studánka. Jinými slovy : " ... pokud se prokáže, že šlo o obvyklý postup na policejním ředitelství, nejedná se o úmyslný trestní čin, ale jen o nedbalost - bordel." Není vůbec důležité jak soud nakonec dopadl, důležitý je diferencovaný přístup soudce k porušení zákona o kterém jsem psal v úvodu. U někoho se úmysl zkoumá rozsáhlým dokazováním, u ostatních se to jen konstatuje jako fakt.
Podobný tolerantní přístup vůči jinému muži "zákona" měl soudce okresního soudu v Hradci Králové David Schmuk, když měl vynést rozsudek nad dalším okresním policejním ředitelem - Alešem Pozdílkem. Ten rovněž zaretušoval vyšetřování dvou dopravních nehod pod vlivem alkoholu královehradeckých mužů zákona. Jedním z nich byl tehdejší státní zástupce Ivan Brož, jehož opilecká nehoda zůstala bez trestu a druhým byl důstojník Bezpečnostní informační služby, který řídil rovněž opilý. Zde je nutné uvést slůvko údajně, protože policejní ředitel Pozdílek zametl tak důkladně, že se ztratila jakákoliv zmínka o dopravní nehodě, lépe řečeno, nebyla vůbec zdokumentována a pan ředitel potom zastavil stíhání. Později už nebylo možné zjistit zda k nehodě pod vlivem alkoholu došlo a zda vůbec nějaká nehoda byla. Metaři Pozdílkovi by to zcela jistě prošlo, nebýt dalšího obvinění z nadržování místní mafií, které v roce 2001 velkoryse přehlížel systematické demolování restaurací podnikatelů, kteří nechtěli s mafiány "spolupracovat." Nakonec byl pod tlakem médií a podnikatelské veřejnosti stíhán za zneužití pravomocí veřejného činitele a královehradeckým okresním soudem odsouzen. Samozřejmě ne do vězení, ani s podmínečným odkladem, ale pouze ke 400 hodinám obecně prospěšných prací.
Ani to se však Pozdílkovi nezdálo a tak se odvolal. Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení usoudil, že by nebylo důstojné, aby bývalý policejní ředitel zametal ulice a změnil trest na peněžitý trest ve výši třiceti tisíc korun. Předseda senátu Jozef Mazák to zdůvodnil tak, že peněžitý trest bude pro odsouzeného bolestnější. To asi sotva, protože mazaný pan ředitel těsně před rozsudkem odešel od policie dobrovolně, po rozsudku by musel stejně a tak i on dostal na odstupné, které bylo vyšší než uložený trest a navíc rentu ve výši , kterou by mu záviděl leckterý důchodce. Tak končí drtivá většina policejních zločinců. Pokud jsou odsouzeni, tak k podmínce, nebo k peněžitému trestu. Proč tomu tak je? Přece proto, že u policistů se ctí presumpce neviny nadevše. Pokud není policista odsouzený, je nevinný. A když už to s ním vypadá u soudu špatně, tak odejde dobrovolně aby měl zajištěné odstupné a rentu, kdyby hrozilo, že to nestihne a mohl by dostat výpověď pro hrubé porušení pracovních povinností (co jiného může být zneužití pravomocí veřejného činitele?), tak je většinou včas kolegy varován, buď onemocní a výpověď nemůže převzít, nebo odjede na dovolenou a výsledek je stejný - nepřevzatá výpověď není právoplatná. Ve vyhýbání trestnému stíhání by mohl ostravský policista Petr Dumbrovský soupeřit i s Grebeníčkem.
Kradl klasicky - vybíral pokuty a nedával pokutové bločky. Když už toho bylo hodně a obral dvaaosmdesátiletého starce, byl soudem v prosinci roku 2003 odsouzen k podmíněnému trestu šesti měsíců , ano čtete dobře. "Pracoval" však u policie stále. V pohodě pobíral nemocenské dávky, později i plat. Zástupce ředitele ostravské policie tento stav vysvětloval mezerami v zákoně, který různými ochrannými lhůtami zvýhodňuje policisty, kteří se dopustili zločinu. Dodal, že ředitel ostravské policie mu už třikrát poslal výpověď, ale Dumbrovský pokaždé onemocněl, nebo odjel na dovolenou a výpověď nepřevzal. Bohužel už nevysvětlil jak je možné, že Dumbrovského vždy někdo od policie předem varoval a na dovolenou odjel se souhlasem nadřízeného. Nevím jak chce ostravská policie honit zločince, když nedokáže doručit ani obyčejný dopis svému podřízenému.
Bruntál: ředitel úřadu vyšetřování Zdeněk Ščerb v červnu roku 2001 se s přítelem vracel z honu v podnapilém stavu. Měli smůlu. Pro džíp, který řídil kolega byla silnice příliš malá a smetla do příkopu policejní hlídku. To samozřejmě policisty dopálilo a po krátké honičce opilé lovce dostihli a zastavili. Po obvyklé kontrole dokladů, chtěli, aby si řidič foukl do balónku. A tehdy pan ředitel ukázal, že není jen tak obyčejný pitomý civil na kterého platí běžné zákony. Nejprve se je snažil přesvědčit, aby od dechové zkoušky upustili a řešili vytlačení do škarpy jen blokovou pokutou, když to nepomohlo, přitvrdil. Začal jim vyhrožovat, že je ředitel vyšetřovačky a jestli toho nenechají, tak u policie skončí. Příliš viditelné zdůrazňování svého postavení, ale policisty naštvalo a tak kamaráda pana ředitele k odběru krve odvezli i přes jeho výhružky. Sólo všemocného policejního šéfa však mělo pokračování. Protože je šéf, tak si mohl mobilem zavolal odvoz služebním autem a na náklady daňových poplatníků,
zajel do Bruntálské nemocnice pro kamaráda a nechal ho odvést zpět k odstavenému džípu. Tam podnapilý kamarád opět sedl za volant a pokračoval v jízdě. Měl však další smůlu. Při údajném přeparkování ho zadrželi ti samí policisté. Řiditel Ščerb se hájil klasicky: na nikoho nátlak nečinil, jen vysvětloval hlídce, že on to viděl jinak. Do škarpy spadli policisté sami, protože jeli nebezpečně oni. A že si zavolal služební odvoz. No přece proto aby rychle zajistil lovecké zbraně. O nic jiného nešlo. Taxi? Na to si nevzpomněl. Ostatně proč by volal taxi, když má služební. Rozsudek ? Osm měsíců podmínečně. A je to...
Frýdek Místek 2006
Šéfovi dopravních policistů ve Frýdku Místku
patří v hitparádě policejních opilců jedno z předních míst. Opil se, boural, lhal a zametal stopy. Málem mu to vyšlo nebýt svědectví občanů o která policie nejevila zájem.
Silně podnapilý major Michael Čaš usedl do svého vozu v Ostravě a po několika kilometrech přehlédl před sebou auto do kterého zezadu narazil. Řidička nabouraného auta Martina Jadrná utrpěla otřes mozku a pohmoždění krční páteře. V autě byl ještě spolujezdec a malé dítě, které utrpělo drobné pohmožděniny. Během několika vteřin dorazila k místu nehody sedmatřicetiletá zdravotní sestra Andrea Radomská se svým přítelem Petrem Štípalem. Zastavili a Radomská se ptala zda někdo nepotřebuje ošetřit. Opilého Čaše zastihla za volantem ještě připoutaného bezpečnostními pasy. Klimbal a těžce artikuloval, nebylo mu vůbec rozumět. Když dorazili i dopravní policisté "vysvětloval", že neřídil on, ale nějaká žena, která v šoku utekla. On prý v okamžiku nehody spal na místě spolujezdce a teprve potom si přelezl za volant. Policisté mu nechali dýchnout a naměřili 3,6 promile, čímž překonal i výkon opilé státní zástupkyně Tittkové z roku 2004.
Druhý den, když poněkud vystřízlivěl, tvrdil že neřídil on, ale osoba mu blízká. Podle zákona v případě osoby blízké nemusí uvést její jméno. Málem mu to i prošlo, protože inspekce, která vyšetřovala nehodu policisty Čaše prý nevěděla, že bezprostředně po bouračce byli na místě dva svědci. Radomská později tvrdila, že dopravním policistům musela doslova vnutit svou adresu za účelem svědectví. U nehody s ní žádný záznam učiněn nebyl. V červenci vstoupila v platnost nová přísnější pravidla silničního provozu a tak byla nehoda v centru zájmu médií. Nadřízení policejní šéfové hovořili jako obvykle o důkladném prošetření, ale svědky nehody nikdo k podání svědectví nepozval. Radomská se proto v obavě, že by bouračku opilého náčelníka dopraváků zametli pod koberec, obrátila na novináře: "Je vyloučené, že by řídil někdo jiný. Čaš byl opilý na mol a když jsem se ho ptala jestli není zraněný, nebyl schopen ani odpovědět." Tento průběh potvrdil i její přítel Petr Štípal.Psychiatr nemocnice v Ostravě Leopold Kozár upřesnil, že 3,6 promile alkoholu v krvi je už těžká opilost a odpovídá vypití dvanácti až patnácti vícestupňových piv. Za pozoruhodné lze považovat už to, že Čaš byl i v takovém stavu schopen své auto nalézt a nastartovat.
Policie nakonec svědky musela vyslechnout a tím padla i výmluva o záhadné neznámé osobě, která řídila. Major Čaš, jak už to bývá zvykem, onemocněl...
Čaš měl smůlu, že jeho nehoda byla medializována a tak musel od policie odejít a
u soudu byl odsouzen k obligátnímu podmíněnému trestu.
Není pochyb o tom, že policejních opilců za volantem rychle přibývá. Tento strmý nárůst má v nemalé míře na svědomí pocit beztrestnosti. Opilí policisté spoléhají na to, že pravděpodobnost přistižení je mizivá, kdo by také stavěl policisty ve služebním voze ? Pokud jsou náhodou přistiženi využívají celou škálu fint, jak vyšetřování dovést do ztracena. Ztrácejí se vzorky krve, protokoly, dokumentace. V neposlední řadě se mohou spolehnout na benevolenci nadřízených.
Kdyby v opilství ohrožovali jen své životy a ničili soukromá auta, nebylo by to tak tragické. Horší je, když opilci ve státních službách ohrožují na silnicích nás a zabíjejí lidi. Nepochopitelná je i snaha policejní opilce krýt. V jedné z nejznámějších afér, kdy svého kamarádíčka kryl a nakonec úspěšně i ochránil byla kauza bývalého ředitele BIS Martina Růžka.
Růžek ukázal, čeho je schopen vysoký státní úředník bezpečnostních složek, který si je jistý svým postavením, svými ochránci, svou mocí. Doslova se veřejnosti vysmíval a s pocitem vlastní moci lhal, podváděl a zneužíval své postavení - beztrestně.
V roce 1995 kdy ještě působil jako šéf vojenského obranného zpravodajství byl přistižen jeho kamarád, kterak řídil v podnapilém stavu. Nic mimořádného se nestalo. Kamarád jel poněkud rychleji, ale na rozdíl od jiných nezpůsobil žádnou vážnější nehodu. Protože se obával, že by mohl přijít na čas o řidičák, obrátil se na kamaráda Růžka a ten jej dodatečně napsal do seznamu tajných agentů a na policii vypovídal v jeho prospěch. Tvrdil, že plnil nanejvýš tajný úkol. Byl tak tajný, že se dodnes nikdo nedozvěděl co vlastně plnil. Policisté tomuto vysvětlení ochotně uvěřili a opilý kamarád - špion vyvázl bez trestu. Jenže se toho chytil reportér televize Nova Tomáš Smrček v době, kdy měl být plukovník Růžek povýšen do čela BIS. V sérii reportáží ukázal Růžkův poklesek v poněkud jiném světle, než si oficiální místa přála. Veřejnost na vlastní oči viděla jak člověk navržený na místo ředitele BIS lže a zneužívá svého postavení. Kupodivu to nechalo v klidu poslanecký výbor pro kontrolu tajných služeb a poslanec Kalousek (KDU-ČSL) to dokonce nazval nechutnou provokací. Růžek byl nakonec bez problémů jmenován ředitelem BIS. Tomáš Smrček ale na televizní obrazovce ukázal "tajný" dokument o neexistujícím agentovi, který usvědčoval Růžka ze lži. Ten se však cítil natolik silný v kramflecích, že podal na reportéra žalobu za vyzrazení státního tajemství, za což Smrčkovi hrozilo až 8 let žaláře. Měl to dobře spočítané, protože kdykoliv by se dostal do úzkých mohl odmítnout výpověď s poukazem na tajný charakter odpovědi. V průběhu soudního jednání vyšel na povrch pro Růžka nepříjemný fakt, že supertajný agent vlastně neexistuje a že ho s výjimkou Martina Růžka nikdo ve vojenské rozvědce neznal. Navíc karta s tajnou identitou tajného agenta byla tak tajně zakódovaná, nebo snad špatně vyplněná, že se z ní nedalo nic vyčíst, natož pak určit identitu agenta neagenta. Smrček byl soudem uznán nevinným, protože onen agent ve skutečnosti neexistoval. Zůstal jen opilý řidič, kamarád a Růžek, který u soudu lhal, k čemuž se pod tíhou důkazů nakonec přiznal. Nastalo se mu však nic, neboť vyšetřovatel Hádek (často z televizních obrazovek hovoří o poctivém boji policejních složek proti zločincům) případ Růžkova lhaní a zneužívání pravomoci veřejného činitele odložil. O důvodech odložení se veřejnost nikdy nic nedozvěděla a odborníci pár dnů diskutovali zda je možné v zájmu státního tajemství lhát soudu, ale to už by bylo na jiné povídání.
Zločin ředitele BIS byl odložen, avšak vyšetřování prozrazeného státního tajemství, jež spočívalo v tom, že státní úředník zneužil své pravomoci a lhal, což vlastně ani žádné státní tajemství není, pokračoval dál. Tentokrát státní úředníci začali ve veřejném zájmu pátrat po zdroji z řad policistů, který Smrčkovi vyzradil informace usvědčující Růžka.. Nabízí se otázka kam až by byl schopen zajít státní úředník Růžek, kdyby se jednalo o něco skutečně závažného a nikoliv jen pár panáků jeho kamaráda.
Znojemský státní zástupce Tomáš Zemek také rád pije a přitom si také klidně sedne za volant. Ve stavu značné opilosti havaroval na náměstí a způsobil dopravní nehodu. Policisté mu naměřili 2,5 promile alkoholu v krvi. Zaplatil blokovou pokutu a má pokoj.

Policisté, podvodníci, loupežníci, zloději

30. března 2009 v 13:04

Policisté, podvodníci, loupežníci, zloději I
Uplácení dopravních policistů, zpronevěry, machinace s pokutovými bločky jsou nejrozšířenějšími trestnými činy dopravních policistů. Ze statistiky plyne, že se nechá uplatit 40% dopravních policistů. Buď přímo na silnici, kdy za úplatu přehlédnou dopravní přestupek, nedají dýchnout do balónku (havárie fotbalového bosse Košťála), prostě přimhouří oči.
Z průzkumů veřejného mínění plyne, že 70% občanů je přesvědčeno, že policisté berou. S dokazováním to je podobné jako u fotbalových rozhodčích. Nejsou důkazy, policisté se kryjí navzájem. Přitom stačí, když si pár novinářů z Novy vezme skrytou kameru a o úplatek si řekne každý druhý. Následná reakce jejich nadřízených je mírně řečeno směšná : " ...záběry jsou vytržené z kontextu. Nic z toho není jasné, u soudu by to neobstálo."
Neodevzdané pokutové bločky jsou dopraváckým evergreenem. Mohl bych citovat příklady dlouhé řady úplatných policistů , ale zmíním se jen o těch větších na které se přišlo v posledních letech.
Například v březnu 2007 musela policie zavřít celé oddělení kladenských dopravních policistů protože tam všichni podváděli s blokovými pokutami. Šlo o organizovanou skupinu jedenácti policistů, kteří načerno vybrané peníze za pokuty dávali do společné kasy a o zisk se na konci měsíce dělili. O svých akcích se dokonce dorozumívali služebními vysílačkami. Zaznamenané hovory si v ničem nezadaly s dorozumíváním fotbalových bafuňářů. Řidiči, kteří jim zaplatili bez pokutových bločků, byli pro ně hejlové za kterých si dělali legraci. Počínali si jako lapkové okrádající pocestné, od provinivších se řidičů brali i nepeněžní úplatu, maso ze zabíjačky, víno z Moravy, nepohrdli ani oblečením z tržnice. Kolik toho vybrali od řidičů není jasné, protože žaloba prokázala jen šestnáct případů a z původně odhadované škody kolem tří set tisíc, prokázala jen dvanáct na základě odposlechů služebních vysílaček. V listopadu 2008 byli policisté potrestáni jednoročními podmíněnými tresty. Dva z nich soudkyně Jitka Hauptmanová odsoudila k nepodmíněnému trestu deseti měsíců, protože když zastavili auto, které řídili nezletilí bez řidičského oprávnění, tak jednoho z nich, patnáctiletého výrostka, neohrožený policista na místě ztrestal pěstí. Policistům se ale tresty zdály nepřiměřeně vysoké a tak se všichni odvolali.
Kauza vysokého policejního důstojníka Petra Nováka z Plzně je příkladem jednoho z největších policejních defraudantů, ale stejně tak by mohl zařazen do kapitoly podivných soudních rozsudků, které nerespektují zákon a jen dokládají obecný názor o nerovnosti občanů před zákonem. V tomto případu se jedná o typické nadržování muži, který měl zákon chránit a který byl současně chráněn stavovskou solidaritou soudce Minaříka.
Zní to neuvěřitelné, ale bohužel to je pravda. Policejní důstojník zpronevěří dva miliony, je stíhán na svobodě a nakonec odsouzen jen podmínečně s tím, že peníze musí vrátit. Trestní senát ho soudil prakticky v rovině občanskoprávní. Když to srovnáte s jinými případy, například Milana Šrejbra, Petra Macha, Volfa a desítek dalších, kde škoda neexistovala, nebyli ani poškození, kteří by se připojili k žalobě, kde měl jen stát dojem, že byl někdo poškozen a tito obvinění byly vláčeni v poutech jak cvičení medvědi, trávili měsíce, či dokonce roky v nelidských podmínkách vazby, tak v tomto světle je rozsudek nad policejním důstojníkem Novákem vskutku kuriózní. I zde se do uvažování soudce vloudil názor, že nejde o zpronevěru, ale spíše o běžný stav nepořádku na policejním ředitelství. Policisté nejsou zloději, jen nekompetentní hlupáci - alespoň podle soudce Minaříka.
Novákova kariéra v policejních řadách začala klasicky. V roce 1986 ještě za Jakeše. Úspěšně přežil devadesátý rok a už v roce 1993 se stal zástupcem šéfa dopravních policistů Západočeského kraje. Měl na starosti peníze, které od policistů z terénu přebíral a následně vyúčtovával. Jeho rukama procházely ročně miliony. Policisté za vybrané pokuty dávají občanům jako stvrzenku pokutové bločky. Pokutové bločky jsou stejná cenina jako kolek, či známka a běžně jsou předmětem machinací dopravních policistů. Pokud řidiči stvrzenku nedají, peníze skončí v jejich kapse. Důstojník Novák odešel od policie na vlastní žádost s odstupným i s veškerými výhodami, které si " vysloužil". Celou svou agendu na ředitelství policie předal svému nástupci a dva roky byl klid po pěšině. Časem se ale i v tak velkém "bordelu" jakým je západočeské policejní ředitelství přišlo na to, že něco není v účetnictví v pořádku a začalo vyšetřování. Policisté společně s finančním úřadem překvapně zjistili, že s Novákovým odchodem zmizely i všechny evidenční knihy. Zas tak velké překvapení to nebylo, alespoň pro kriminalisty, protože každý defraudant se v první řadě snaží zlikvidovat účetnictví, aby zametl stopy. Snad ani nemusím dodávat, že vyšetřování povedeného policejního důstojníka probíhalo na svobodě a toho pan major náležitě využil. Nevím jak probíhalo "vyšetřování" protože na veřejnost se dostalo jen minimum zpráv. Jisté je jen to, že když panu majorovi teklo do bot přinesl zbytek pokutových bločků na státní zastupitelství. Doma jich měl za čtyři a půl milionů. Ale ať počítali kriminalisté jak chtěli, stále ještě chyběly peníze a bločky za dva miliony. Pozoruhodná, avšak překvapivě úspěšná byla obhajoba majora Nováka u soudu. Tvrdil, že bločky začal krást až poté, když v roce 1996 zjistil, že mu někdo ukradl z trezoru 700 000 Kč v hotovosti. Protože na tresoru nebyly stopy po násilném otevření. Ostatně ani velmi benevolentní plzeňský soudce si nedovedl představit jak by se kasař dobýval do tresoru umístěném na hlídaném policejním ředitelství, major Novák obratem posloužil vysvětlením, že tresor zapomněl zamknout.
Pomineme-li možnost, že peníze z tresoru ukradl některý jiný policista, zůstala v historce pana majora menší trhlinka, když nedovedl vysvětlit, proč údajnou krádež zapomněl nahlásit. U soudu tvrdil, že "zazmatkoval" a bylo to. To ovšem nebyl ani zdaleka konečný účet machinací majora Nováka. K sedmi stům tisícům postupně přidával další tisíce, až se celková částka zpronevěřených peněz vyšplhala na dva miliony.
§ 248 tr.řád. Zpronevěra

(1) Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnost nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán ,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného,
b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
4) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

U všech majetkových trestných činů je důležité určení výše škody.
Ustanovení o výši škod je zakotveno v §89 odst.11 tr. zák. obsahuje významné pravidlo týkající se vymezení pojmu škody způsobené trestným činem a u majetkových a jiných trestných činů má zásadní význam pro jejich odlišení od korespondujících přestupků i pro rozhodnutí o použití okolností podmiňující výši trestní sazby.
Hranice těchto škod se mění podle ekonomických ukazatelů v době kdy byl trestný čin spáchán.
od 1.1. 2002 do 31.12. 2001
Škoda nikoli nepatrná nejméně 5 000 Kč nejméně 2 000 Kč
Škoda nikoli malá nejméně 25 000 Kč nejméně 12 000 Kč
Větší škoda nejméně 50 000 Kč nejméně 40 000 Kč
Značná škoda nejméně 500 000 Kč nejméně 200 000 Kč
Škoda velkého rozsahu nejméně 5 000 000 Kč nejméně 1 000 000 Kč

Zdálo by se, že karty byly u plzeňského soudu poměrně jasně rozdány a Novák mohl očekávat trest v horní polovině trestní sazby ( škoda velkého rozsahu - pět až dvanáct let), tedy asi osm let, pokud by nebyly shledány další přitěžující okolnosti. Státní zástupce požadoval přesně tolik. Předseda senátu Judr. Zdeněk Minařík to viděl ale jinak. Využil možnosti § 58 (1) : Soud může podmínečně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.
Nevím z čeho usoudil ctihodný soudce Minařík, že případný trest defraudanta Nováka, nepřesáhne dva roky. Škoda byla jednoznačně vyšší než dvanáct tisíc ( stalo se před 31.12. 2001). Soud rozhodl nezákonně, protože Novákovi nehrozily dva roky, ale minimálně pět.
Zákon poměrně přesně vyjmenovává polehčující okolnosti, které mohou vést ke snížení trestu.
§ 33 : Při výměře trestu se jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel
g) vedl před spácháním trestného činu řádný život
j) při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům.
Při dobré vůli lze písmeno g) použít pro všechny obviněné, kteří stojí poprvé před trestným senátem, horší už to měl pan soudce s polehčující okolností pod písmenem j).Pan soudce vzal za polehčující okolnost skutečnost, že bývalý policista přinesl tašku nacpanou zpronevěřenými pokutovými bločky na státní zastupitelství čtyři roky poté co je ukradl a půl roku po zahájení vyšetřování. V tomto světle se jednání obviněného jeví značně účelové. Major Novák byl totiž viněn ze zpronevěry šesti a půl milionu korun. Dodnes nikdo neví, kolik si odnesl z policejního tresoru v penězích a kolik v pokutových bločcích. Vrátil-li bločky za čtyři a půl milionu, zůstala mu stále zpronevěra dvou milionu korun. Tím, že část ze zpronevěřených peněz přinesl na státní zastupitelství nepomáhal ani tak k objasnění své trestné činnosti, ale jen k tomu, aby nemusel uhradit tak vysokou škodu. Navíc u trestného činu zpronevěry zákon nezná účinnou lítost. Pokud něco zpronevěříte a po zahájení trestného stíhání vrátíte, tak se vrácená věc (např. peníze) z celkové škody neodečítá. V případě vyšší trestní sazby by už žádné polehčující okolnosti na podmínečné odsouzení nestačily i kdyby byl soudce Minařík jeho vlastním bratrem. Na druhé straně však tento policista splnil mnohem více podmínek přitěžujících podle § 34 e), f) , a CH), neboť svým jednáním porušil zvláštní povinnosti plynoucí z jeho postavení u policie, způsobil vyšší škodu a v neposlední řadě ve zpronevěrách pokračoval delší dobu. Soudce Minařík svévolně a hrubě porušil zákon. Jisté je, že kdokoliv jiný by strávil
měsíce, možná i roky ve vyšetřovací vazbě, aby neovlivňoval svědky a pod pět let "natvrdo" by sotva vyvázl.
Mohl bych jmenovat desítky případů zpronevěry, kdy domnělí pachatelé žádnou škodu nezpůsobili, nikdo se nepřipojil k trestnímu stíhání a nikdo nepožadoval škodu zpět a přesto byli odsouzeni, protože státní zástupce a soudce tak usoudili. Například doktor Železný o kterém píši na jiném místě zaplatil clo, které podle zákona vůbec platit nemusel a přesto byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen soudcem Pálkou ke stejnému trestu jako defraudant Novák a navíc ještě k pokutě, která nemá obdoby. Železný přitom i podle Pálky žádné clo platit neměl, kdežto policista Novák je skutečně zpronevěřil a použil pro svou potřebu. Státní zástupce s tímto výkladem zákona nesouhlasil a odvolal se k Vrchního soudu v Praze, kde si vymodlil alespoň nepodmíněné dva roky. I tak je to nejmírnější potrestání milionového defraudanta v naší republice.
K podobně nízkému trestu byl rovněž odsouzen policejní důstojník Petr Kozák z Nymburka, který v letech 2002 a 2003 zpronevěřil jako předseda spolku vlastníků bytů celkem 292 tisíc korun. Spoluvlastníci se naivně domnívali, že svěřit peníze na provoz a opravy domu do rukou policisty je zárukou solidnosti. Zmýlili se, policista naboural auto a potřeboval na opravu. Auto bylo opraveno a opravy v domě se posunuly. Peníze prý chtěl rychle vrátit a tak si z účtu družstevníků půjčil další a začal hrát automaty. Že to není rychlá cesta k zaplacení dluhů se přesvědčil když byla kasa prázdná a zpronevěra praskla. Soudkyně Eva Holasová ho v únoru 2005 odsoudila k podmínečnému trestu dvou let s odkladem na tři roky. Svůj rozsudek zdůvodnila konstatováním, že policista zpronevěru přiznal a s vyšetřovateli spolupracoval.
Nevím co si o tom pomyslel Jiří Bajtko z Ostravy, který byl odsouzen na tři měsíce nepodmíněně za to, že na policejním ředitelství v Praze ze vzteku, když tam nechtěl nikdo s jeho stížností přijmout ani vyslechnout, utrhl ze zdi telefonní sluchátko. I kdyby tam měli telefon pozlacený, tak škoda stěží přesáhla tisíc korun, podle policie však utržené sluchátko stálo 4 500 Kč. Podobných příkladů lze uvést desítky, ale omezím se jen na ty nejkřiklavější, protože pokud bych chtěl jmenovat všechny musel bych přidávat další a další díly a kniha by nebyla nikdy dokončena.
Mimořádné nízké tresty se ale netýkají všech policistů, kteří něco ukradnou, zpronevěří, nebo někoho v opilosti nabourají - i zde panuje dělení na kmány ( řadoví policisté) a pány ( vysocí policejní důstojníci). Nadřízení a inspekce mají mnohem větší pochopení pro porušení zákona kolegů na jejich úrovni. Proto může pan policejní ředitel čas od času vysvětlovat zvyšující se zločinnost v řadách policie tím, že statisticky jsou trestáni mladší příslušníci do třiceti let. Například osmadvacetiletý dopravní policista v noci dne 27.1.1999 pokutoval občana Rakouska za banální dopravní přestupek. Vyměřil mu "pokutu" ve výši 5000 Kč a nevydal stvrzenku (pokutové bločky). Cizinec se ale s tímto jednáním svěřil českému příteli a společně informovali dopravní policii v Chomutově.
Výsledek? Hned druhý den byl policista od policie vyhozen a podle tvrzení zástupce okresního ředitele v Chomutově majora Müllera byl případ policejního lapky předán chomutovským vyšetřovatelům. Soud se nakonec nekonal, protože se prý jednalo o malou částku. Podle trestního zákona se ale jednalo o škodu nikoli malou, kde mu hrozil trest do tří let nepodmíněně. Jenže u policistů se to tak nebere.
Dopravní policisté jsou ve svém podnikání vynalézaví a dokonce i ti, kteří nejsou přímo v terénu a nemohou si přivydělat na pokutách nepřijdou zkrátka. I policejní úředníci, kteří neopustí svou kancelář, si najdou cestičky k vylepšení svého platu.
Brno 1999 - kapitán Vladimír Smrček
"vydělával" na prodeji řidičských průkazů. Pokud měl někdo zájem o řidičák bez zkoušek a absolvování autoškoly, stačilo zajít za některým z majitelů autoškol, který byl ve Smrčkových podvodech zainteresován.V průměru za 15 000 Kč měl řidičák za týden v kapse. Podle poznatků Inspekce ministra vnitra pustil pan kapitán na naše komunikace kolem pěti set nebezpečných začátečníků, kteří ohrožují i vaše životy. Žádná statistika už nezjistí kolik dopravních nehod zavinili, nebo kolik životů vzali jen proto, že se to jednomu policistovi vyplatilo. Odhadem si přišel na šest milionů korun, ale nepochybuji o tom, že mu bude prokázán jen zlomek jeho trestné činnosti, protože nikdo z novopečených řidičů nebude mít zájem na objasnění. Kapitán Smrček "nepracoval" rozhodně sám a je málo pravděpodobné, že o jeho činnosti nikdo z oddělení nevěděl. Vyšetřování se jako obvykle táhlo tak dlouho, až na něj veřejnost postupně zapomněla. Později byl kapitán Smrček v tichosti odsouzen k podmíněnému trestu.
V roce 1999, tedy v době, kdy se ministr Jaroslav Bašta ( ČSSD) pokoušel rozhýbat akci čisté ruce, zjistily kontroly na dopravních inspektorátech další málo známý obchodní artikl úředníků dopravní policie. Kontroly zjistily machinace v přidělování zajímavých poznávacích značek. Je jasné, že žádosti o zajímavé značky nevyřizovali jen za hezký úsměv, ale útěchou nám může být skutečnost, že alespoň nikoho svým počínáním na našich komunikacích neohrozili.
Vyšetřovatelé dopravních nehod si mohou přivydělat i jiným způsobem. Například tím, že při "vyšetřování" dopravní nehody šetří tak ledabyle, že důležité vyšetřovací úkony buď vůbec neprovedou, anebo důležité poznatky, které by usvědčili viníka jednoduše zatají.
Policejní rada Milan Šanta takto například " vyšetřoval" tragickou dopravní nehodu, která se udále 13. listopadu 2003. Třicetiletý řidič nákladní Avie Milan Jakl srazil na přechodu pro chodce ve Zruči nad Sázavou dva sedmileté školáky. Zatímco malý Filip byl těžce zraněn a ani po dvou letech není zcela zdráv, jeho spolužák Honza dopadl ještě hůř - těžkým zraněním podlehl. Svědci, kteří tuto tragédii viděli u soudu potvrdili, že řidič Avie vůbec před střetem nebrzdil. Zdálo by se, že jde o jasný případ zavinění řidiče. Jenže policejní rada zapomněl objednat technickou expertízu nákladního automobilu, přestože věděl, že řidič své selhání sváděl na technický stav vozidla - nebrzdily prý brzdy a střetu nemohl zabránit. A tak půl roku poté kutnohorský soud Milana Jakla osvobodil s odůvodněním, že nelze vyloučit náhlé selhání brzd. Teprve po tomto osvobozujícím rozsudku, který vyvolal v celém okresu zděšení, přinesl policejní rada Šanta státní zástupkyni Boháčové výsledky krevní zkoušky, která prokazovala, že řidič měl v krvi 0,44 promile alkoholu. Není to sice moc, ale celý případ byl postaven do zcela jiné trestně právní úrovně. V říjnu 2004 senát Krajského soudu zrušil rozsudek a vrátil celou kauzu k novému projednání. Krajský soud v době rozhodování o výsledku zatajené krevní zkoušky prý ještě nevěděl, přesto však došel k názoru, že Jakl měl být potrestán.
Při novém projednávání se kutnohorský soudce nestačil divit, když dodatečně obdržel výsledek krevní zkoušky. Rada Šanta prý na to zapomněl.
Byl policejní rada Šanta kamarád Jakla, nebo byl podplacen a nebo byl jen lajdák? To, že policista Šanta nenechal provést zkoušku brzd mu kupodivu prošlo bez následků a ještě byl policejním mluvčím omlouván tvrzením, že policie z nedostatku finančních prostředků nemůže pokaždé provádět drahou expertízu. Druhé faux pas se zatajením výsledku krevní zkoušky však už stálo Šantu místo u policie - prý bez náhrady. Šanta byl nakonec obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele a v roce 2006 odsouzen k podmíněnému trestu. Zdálo se mu to ale moc a tak se odvolal. To už ale malému Honzíkovi život nevrátí.


Pojistné podvody policistů

30. března 2009 v 13:01

Pojistné podvody policistů

Pojistné podvody jsou již poněkud složitější na organizaci, ale přináší také pro organizátory mnohem vyšší zisk. Pojistné podvody a machinace s pokutovými bločky patří mezi lukrativní zdroje financí pro zločince v policejních sborech. Maskování dopravních nehod policistů pod vlivem alkoholu zpravidla nepřináší viníkům finanční profit. Podvádí hlavně proto, aby si chránili svou kůži, aby si udrželi kariéru, dostali odstupné, rentu a podobné výdobytky. Úplatky za vrácení řidičáku, přimhouření očí při dopravních nehodách za úplatu jsou běžným způsobem jak si policisté přivydělávají, ale oproti pojistným podvodům jsou na nižším stupni žebříčku policejních zločinů.
Dopravní policisté úspěšně "podnikají" v oboru pojistných podvodů hlavně proto, že sami připravují podklady, které jsou rozhodující pro posouzení plnění ze strany pojišťoven. K tomu nepotřebují ani příliš fantazie. Stačí se jen domluvit s komplicem, který stojí mimo policejní řady a má drahé auto s vysokou pojistkou. Inscenují dopravní nehodu, nejčastěji nabourají auto sami a potom stačí jen nehodu správně vyhodnotit. Někteří odborníci na pojistné podvody se ani nenamáhají dopravní nehody předstírat, nehody jednoduše vyrobí jen papírově a od pojišťovny inkasují plnění. Oblíbeným trikem jsou rovněž krádeže dobře pojištěných automobilů, které zpravidla umístí na nenasytných východních trzích. Dostanou zaplaceno hned dvakrát. Nejprve od překupníků, podruhé od pojišťovny. Pojišťovny odhadují, že nejméně 30% pojistných událostí jde na účet podvodníkům.
Hitparáda pojistných podvodů policistů by rovněž stačila na samostatnou knihu. Případy, které zveřejňuji jsou jen malým průřezem jejich trestné činnosti a ukazují, že se nepodvádí jen nižší šarže v terénu, ale výdělkem z pojistného podvodu nepohrdne ani důstojník Inspekce Ministerstva vnitra.
Možná, že čtenář bude u případů postrádat jména provinilců z řad policie, či tresty, který nakonec dostali, ale tyto skutečnosti na rozdíl od obyčejných lidí policie důsledně tají jednak proto, aby chránila své lidi a také proto, aby mohla efektivně zamést stopy. Pokud se o trestné činnosti policistů dozví veřejnost jen kusé zprávy, je vždycky šance, aby policisté trestné činy postupně vmanévrovali do nižší právní kvalifikace. Státním zástupcům se občas i podaří některé obviněné policisty dostat až před soud, ten ale často se zjistí, že se "vyšetřujícím" policistům podařilo nashromáždit tolik "chyb", že soudu nezbude nic jiného, než delikventa osvobodit s konstatováním, že vyšetřovatelé se dopustili mnoha pochybení a nedůsledností při zajišťování důkazů.
Nikdo se už nedoví, kolika trestním stíháním se takto "vyšetřovaní" policisté vyhnuli a byli nakonec potrestáni "chybující" vyšetřovatelé. Určitý obrázek o tom jak efektivně dokáží vyšetřující policisté zametat stopy svědčí statistika policejního presidia, která byla zveřejněna v lednu 2004.
Do roku 1998 se počet trestně stíhaných policistů pohyboval kolem 300 případů ročně. Po nástupu sociálně demokratického ministra vnitra Grulicha nastal prudký nárůst policejních zločinů a dvojnásobné tempo nabrala trestná činnost policistů pod taktovkou nového ministra Stanislava Grosse. V roce 2003 to již bylo 513 stíhaných policistů. Zajímavé vysvětlení stoupající zločinnosti svých podřízených přinesl na tiskové konferenci sám pan policejní president Kolář, když bezelstně tvrdil, že odsouzených policistů je nakonec jen zlomek. A mluvčí policejního presidia Blanka Kosinová pohotově doplnila :

" Média neustále informují o tom, jak roste kriminalita policistů. Statistiky ale ukazují, že ze stíhaných policistů je nakonec odsouzeno mnohem méně." A její šéf Jiří Kolář s pýchou doplnil, že počet odsouzených policejních zločinců rok od roku klesá. Je to pravda. Z 513 stíhaných policistů jich bylo nakonec obžalováno jen 241 a z nich bylo odsouzeno jen 94 obžalovaných.. To je neuvěřitelné číslo, které ukazuje, že 80% trestně stíhaných policistů je stíháno neoprávněně. U ostatních občanů naší republiky je statistika obrácená. Přes 98% obviněných je nakonec odsouzeno. V čem je tedy rozdíl? Především v tom, že policisté, jak už bylo řečeno vyšetřují tak aby se nic nedokázalo. Dělají " chyby", za které jsou jen symbolicky potrestáni. Nepochybně dalším důvodem je určitá znalost právního prostředí a vyšetřovacích metod kolegů, kterou policejní zločinci dovedou s úspěchem využívat ve svůj prospěch. Výhody jim poskytují i vyšetřující kolegové v průběhu vyšetřování . Případy, kdy je na obviněné policisty podán návrh na uvalení vazby z důvodu ovlivňování svědků, nebo maření vyšetřování jsou známy jen čtyři za posledních pět let, kdy bylo obviněno 2149 policistů. V tomto světle již policejní statistika vypadá nedůvěryhodně a zkresluje skutečnost.
Obviněný policista může do vyšetřování podstatně zasahovat : ovlivňovat výpovědi svých kolegů, či podřízených, zastrašovat je, stejně tak může zastrašovat a terorizovat civilní svědky. Dovedou si zajistit mlčení svědků, případně zařídí zmizení klíčových důkazů.
Manipulace s výpověďmi svědků je přitom pro policejní vyšetřovatele ten nejjednodušší způsob ovlivnění vyšetřování. Mají co nabídnout. Není náhoda, že při vyšetřování těžkých zločinů policistů z kriminální služby jsou svědci zpravidla recidivisté s deseti a více tresty. Vyšetřující policisté jim za křivou výpověď slíbí propuštění z vazby, nebo odložení jejich dalšího stíhání. Člověku, který nezná náš soudní systém se možná bude zdát, že soud přece neuvěří takovému svědkovi. Omyl, uvěří. Zkuste si takového svědka přivést k soudu vy ve sporu s policistou. Soudci jsou také jen lidé, s mnohými policisty je pojí dávné vazby, které mají kořeny ještě z dob socialismu. Manipulace s odebranou krví při dopravních přestupcích je proti tomu jen klukovina.
Pět set třináct trestně stíhaných policistů za rok 2003 a z toho jen devadesát čtyři odsouzených zpravidla nejmírnějšími tresty, kde soudci pracně hledají "polehčující" důvody je na první pohled zanedbatelným počtem vzhledem k tomu, že policistů je přes třicet tisíc. Existuje však také statistika z nezávislých zdrojů, která říká, že k inspekci ministra vnitra se dostane k šetření jen každý dvacátý trestní čin policistů. Jinými slovy : devatenáct případů z dvaceti je řešeno kázeňsky, nebo vůbec. Myslím, že pan generál Kolář s takovými statistikami neměl vůbec vystupovat před veřejnost, tím méně je vydávat za úspěch.
Kdo mu to uvěří, když on sám musel nejednou trestat podřízené okresní ředitele za falšování statistiky.
Karviná 1999 - tři policisté karvinského dopravního inspektorátu byli obviněni ostravským vyšetřovatelem z pojišťovacích podvodů. Dopravní policisté se domluvili s dalšími dvěma muži (ani jejich jména se veřejnost nedověděla) na základě podkladů o dopravní nehodě, která se stala jen papírově, vytáhli z pojišťovny 190 884 Kč. Navíc jeden z nich se snažil fingovanou nehodou získat ze zákonného pojištění získat dalších 175 000 Kč.
Praha 1999 - čtyřicetiletý referent Inspekce Ministerstva vnitra, který měl v popisu práce vyšetřovat trestnou činnost policistů vymyslel poněkud složitější fintu jak napálit pojišťovnu a ještě navíc zatajit dopravní nehodu, kterou zavinil. Domluvil se s kamarádem od dopravní policie s jehož pomocí nehodu zinscenovali, dodatečně vyhotovili fotodokumentaci a falešný zápis o nehodě. Poctivý referent poté chtěl, aby mu pojišťovna za jeho výkon zaplatila 35 000 Kč. Jenže nehoda se nezdála kontrolorům pojišťovny a podvod vyplul na povrch. Případ byl samozřejmě prezentován jako ojedinělý, který poškozuje dobré jméno stovek poctivých dopravních policistů.
Ostrava - dva policisté z Nového Jičína ( jména opět policie tajila) byli obviněni z toho, že v průběhu let 1998 - 1999 se podíleli na inovované fintě s předstíranými dopravními nehodami. Policejní podvodníci pracovali velmi opatrně a fingované
dopravní nehody hlásili pojišťovnám jen s menšími škodami a hlavně vymýšleli takové nehody, které byly z hlediska závažnosti překročení dopravních předpisů téměř zanedbatelné a nikdo se u nich nezranil. Řidiči, kteří byli na jejich podnikání napojeni se tak vyhnuli pokutám, či závažnějším postihům dopravního inspektorátu. Kradli po drobcích, ale často, takže škoda podvedených pojišťoven brzy vyšplhala na několik set tisíc korun. Jednomu z nich se podařilo, ještě před obviněním opustit řady policie na vlastní žádost a zachránit si tak své výdobytky za poctivou službu. Paradoxně tak mohl dostávat z našich daní i ve vězení rentu za to, že nemohl dál pracovat u policie.
Hradec Králové - 2003 dopravní policisté z Chlumce nad Cidlinou se podařilo dát dohromady jednu z největších band, která si vydělávala pojistnými podvody. V organizované skupině, která čítala kolem padesáti lidí, figurovali jak civilisté - řidiči, tak i policisté a zaměstnanci pojišťovny. Nevymysleli nic nového, jen dělba práce byla sofistikovanější. Jedni bourali, druzí psali falešné protokoly o nehodách a pojišťovák je kontroloval a předkládal k proplacení pojišťovně. Často se ani nenamáhali předstírat dopravní nehodou a pojistné události vyráběli jen papírově. Do protokolů zaznamenávali skutečné osoby a auta. Poskytovatelé údajů samozřejmě získali část z výtěžku. O zisk se dělili poctivě podle předem dohodnutých podmínek. Celkem jim bylo prokázáno více než čtyřicet pojišťovacích podvodů a škoda činila přes čtyři miliony korun.
Prokázaná částka o kterou připravili pojišťovny je však jen menší částí na kterou si ve skutečnosti přišli. Vyšetřování bylo velmi složité vzhledem k tomu, že na okresním ředitelství policie v Hradci Králové byli další napojení policisté, kteří své kumpány kryli. Proto se už nikdy nezjistí kolik pojistných podvodů nebylo odhaleno a jak dlouho tento gang působil. Jisté je jen to, že první tresty, které padly byly více, než symbolické a lišily se jen v délkách podmínek.

§ 250a Pojistný podvod
(1) Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.
(2) Stejně bude potrestán, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
(3)
Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a 2 jako člen organizované skupiny,
b) způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu, nebo jiný zvlášť závažný následek.
(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a 2 na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Domažlice - 2001 - čtyři bezejmenní policisté se zařadili do dlouhé řady "ojedinělých" případů osobních selhání jednotlivců. Dopravní policisté byly přistiženi nejméně při pěti případech, kdy vědomě zpracovali nepravdivé protokoly o dopravních nehodách. Přišli si tak od pojišťoven na 750 000 Kč. Byli obviněni z podvodu a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Soud je odsoudil k podmínce...
Česká Lípa 2003 - dva policisté (jména policie tají kvůli presumpci neviny)), jeden s dopravní služby a druhý pořádkové si přivydělávali pojistnými podvody. Při posledním byli přistiženi revizory pojišťovny a podvod byl nahlášen Inspekci ministra vnitra. Dopravní policista, mazák s jednatřicetiletou praxí u policie a "nováček" , který sloužil teprve devět let chtěli pojišťovnu okrást o jeden milion. Byli obviněni z pojistného podvodu, zneužití pravomoci veřejného činitele a z návodu k trestnému činu.
Pojišťovací podvod byl novelou vymezen zvláštním paragrafem. Od té doby jsou také registrovány pojistné podvody ve kterých hrají policisté klíčovou roli. Neznamená to , že by se o pojistné podvody nesnažili i ostatní majitelé motorových vozidel. Ti však nemají takové možnosti k pravidelným výdělkům z pojistných podvodů jako dopravní policisté a likvidátoři pojišťoven, kteří obvykle s policisty spolupracují. Statistika ukazuje, že od roku 1998 se pojišťovacího podvodu dopustilo 206 policistů a každoročně jich přibývá dalších padesát. To se na první pohled nezdá tak dramatické, avšak je třeba vzít v úvahu, že dopadení policisté "pracují" hlavně v organizovaných skupinách a na jejich kontě jsou podvody opakované. Olomouc 2004 : Krajský soud v Olomouci osvobodil bývalého šéfa Dopravního inspektorátu v Přerově Zdeňka Semelku a vedoucího dopravních nehod Stanislava Velíška, kteří fingovali kvůli vyplacené pojistce svých známých nehodu Mercedesu. Soudci si v osvobozujícím rozsudku postěžovali na celou řadu pochybení a nedůsledností při šetření inscenované nehody. Jednoduše řečeno, nepodařilo se prokázat, že Velíšek s Jemelkou věděli o chystaném vymáhání pojistného. To, že nehoda byla jen předstíraná dopravní policisté nepochybně věděli, ale šetřili ledabyle, chybovali a zapomněli na to, že pojistka se proplácí. Kvůli tomu se pojistné obvykle uzavírá.Výsledek? Jemelkla odešel od police s vysokým odstupným a doživotní rentou. Velíšek prokázal silnější nervy i žaludek, u policie zůstal a nestalo se mu nic, protože přestupek byl časem promlčen.
Plukovník Jiří Svoboda z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu rovněž neodolal pokušení a podváděl při nehodě služebním automobilem. Nehoda to byla vskutku nepatrná. Pan plukovník poněkud špatně odhadl situaci a služebního bavoráka zabrzdil o stojící Škodovku 1203. Trochu pomačkané plechy, nic víc. S dopravními policisty se ale domluvil na opačné verzi. Prý stál on a do něho při couvání nabourala škodovka. Technici však následně zjistili, že mechanizmus poškození aut byl takový, že to nemohla škodovka způsobit couváním, ale naopak BMW pana plukovníka při brzdění. Pan plukovník nepil, možná jel rychleji než měl. Nikomu se nic nestalo, tak o co vlastně šlo? Pravděpodobně jen o služební postup. Kdyby dostal kázeňský přestupek měl by na čas zastavenou slibně rozjetou kariéru.
V posledních letech se pojistné podvody s automobily dostávají stále více pod kontrolu policistů, kteří si uvědomili, že bez nich to nejde. V roce 2008 byl například odhalen gang pojistných podvodníků z Prahy, kde čelná místa zaujímali pouze policisté. Jednalo se sice jen o méně významnou skupinu, které byla předběžně vyčíslena škoda kolem čtyř milionů korun, ale takových menších gangů řízených policisty operuje v České republice kolem třicítky.
Jesenice 2008
Pojistné podvody jsou u dopravních policistů ve stále větší oblibě, o čemž svědčí i počty odhalených případů po celé republice. Poslední případ odhalila Inspekce ministra vnitra ve spolupráci s Českou pojišťovnou v listopadu 2008, kdy obvinila pětici podvodníků, z nichž dva byli důstojníci dopravního inspektorátu v Jesenici, jeden z nich bel šéfem gangu a současně šéfoval jesenickému dopravnímu inspektorátu, bandu policistů doplňovali dva civilisté a městský policista z Průhonic. Jejich činnost byla opravdu rozmanitá, nespecializovali se jen na aranžované dopravní nehody, jako jejich pražští kolegové, ale z pojišťoven tahali peníze i z fingovaných vloupání do aut. Vykrádali si navzájem auta, například rádia airbagy a po zaplacení škody je vrátili zpět. Způsobená škoda podle mluvčí Inspekce Martiny Lídlové přesáhla dva miliony korun.
Pokud by se nejednalo o policisty, hrozilo by lim osm let, ale dá se předpokládat, že budou potrestáni kázeňsky, maximálně podmínkou.
Podobný gang byl odhalen i v Praze počátkem srpna 2008, kde Inspekce ministra vnitra zatkla za fingování krádeží a vykrádání aut, šéfa dopravního inspektorátu na Praze 2 majora Luďka Kováče i jeho zástupce a dalších dvou policistů. S tímto policejním gangem spolupracovalo šest zlodějů - specialistů a způsobená škoda pojišťovnám činila čtyři miliony korun. Také oni se zřejmě nevyhnou kázeňskému postihu, možná je čeká i podmíněné odsouzení.
Policejní zločin se prostě vyplácí, zisky jsou poměrně velké a nebezpečí trestu nízké.

Policisté, podvodníci, loupežníci, zloději II.

30. března 2009 v 12:59


Policisté, podvodníci, loupežníci, zloději II

Některé zločiny páchané policisty nelze zařadit jen do jedné škatulky a jsou zpravidla kombinací několika zločinů. Od těch nejednodušších, které vyplývají z
povahy jejich práce, například zneužití pravomoci veřejného činitele, zpronevěry (pokutové bločky), přes krádeže až po organizovaný zločin.
Nepotrestaný případ podplukovníka Jana Peška z Pelhřimova nepatří mezi těžké zločiny, ale svědčí spíše o stavu myšlení a morálky současných policejních velitelů, kteří svou kariéru začínali podobně jako jejich policejní president. Jan Peška je policejním ředitelem v Pelhřimově. Jeho syn v roce 2001 stavěl rodinný dům. Většinu prací prováděla firma podnikatele Zdeňka Frice na něhož se obrátil otec stavebníka a pelhřimovský policejní šéf se žádostí, aby vystavil falešné faktury, které by si nechal proplatit od banky. Potřeboval totiž hotové peníze na výplatu ukrajinského dělníka, který na stavbě pracoval načerno. Když to podnikatel odmítl, vyhrožoval mu pan podplukovník fyzickým násilím a totálním zničením. Co pod tím pojmem myslel blíže nespecifikoval. Zdeňek Fric si to nenechal líbit a podal na místního policejního šéfa trestné oznámení, které bylo shledáno jako důvodné a ředitel Pešek byl obviněn z vydírání. K soudnímu projednání však nedošlo, protože se pan policejní ředitel ke všemu doznal a uhradil škodu. Stíhání bylo tedy podmíněně zastaveno, což náš zákon umožňuje. Podplukovník Jan Pešek zůstal dál ve své funkci a jestli žije slouží tam dodnes. Policejní presidium konstatovalo, že vše proběhlo v mezích zákona. A je to...
Komicky působí i další případ policejního ředitele, tentokrát z Jeseníku. Vedoucí kanceláře Okresního ředitelství policie Josef Leškanič kradl v obchodním domě sluneční brýle za dvě stovky a byl přitom přistižen. Brýle nebyly drahé a tak šlo víc o poškození prestiže, než majetku. Nicméně policejní ředitel Zdeněk Mohyla jej ze své kanceláře okamžitě propustil, což byl chvályhodný počin. Jenomže vyhozený policejní zlodějíček se naštval a napsal na svého bývalého šéfa udání ve kterém si stěžoval na nekalé praktiky policejního ředitele při odměňování podřízených, kteří mu museli z každé odměny zaplatit deset procent. Navíc ještě přihodil, že využívá služební vozidlo k soukromým cestám. A stal se zázrak. Inspekce udání prošetřila a na Zdeňka Mohylu podala návrh na zahájení trestního stíhání za zneužití pravomocí veřejného činitele. Nakonec to bylo přehodnoceno na přestupek, ale i pokus o trestní stíhání lze hodnotit jako překročení vlastního stínu a zavedených policejních zvyklostí.
Zneužívání služebních vozidel k soukromým účelům je u policejních šéfů rozšířené, tolerované a běžné. V roce 2007 například prasklo na vedoucího místního oddělení policie v Krakovské ulici majora Richarda Kopiče, že se nechává vozit do práce hlídkovým vozem. Co na tom, že policisté nehlídkují, ale dělají taxikáře. Obvodní ředitel policie Prahy 1 plukovník Jiří Sellner vyhodnotil počínání svého podřízeného jako chvályhodné. Kopič prý nemohl ráno dospat a těšil se do práce. Navíc prý takto zaškoloval mladé policisty, aby se dobře orientovali v Praze a věděli kde bydlí jejich nadřízený.
Desátky od svých podřízených vybíral i brněnský policejní ředitel Jaroslav Přikryl . Na jeho obhajobu je však třeba říct, že si všechny peníze nenechával ale větší část dával do tak zvaného fondu oslav, který společně při různých oslavách propíjeli. Bylo to originální řešení , které se určitě nevyužívá jen v Brně, či Hodoníně, kde tento vysoký důstojník působil ve vedení policie. Podřízení pana ředitele nejdříve dostali za neexistující splněné úkoly mimořádné odměny, které svému nadřízenému vzápětí dobrovolně odevzdali.Při šetření se zjistilo, že takto bylo ze státní pokladny propito asi 250 tisíc korun. Pan ředitel přitom zabil hned dvě mouchy jednou ranou. Falešnými údaji vylepšoval statistiku vyřešených případů a tím získával nejen finanční odměny, ale i vylepšoval hodnocení práce policejního ředitelství, které řídil. Při následné kontrole vyšlo najevo, že přistiženým pachatelům krádeží, například půdařům, nebo vykradačům aut, rozepisoval každou krádež zvlášť, takže policisté najednou objasnili několikanásobně víc jednotlivých případů. Jeho lidé vyřešili i případy, které se nikdy nestaly. V jednom případu kradl i člověk, který byl v době údajného činu již rok po smrti. Když švindly vyšly najevo, byl pan policejní ředitel potrestán. Ředitel jihomoravské policejní správy Břetislav Břečka ho přeložil do Hodonína - rovněž na místo okresního policejního ředitele. A je to...
Policisté však neokrádají jenom stát na odměnách za mimořádnou úspěšnost při potírání kriminality jako pan ředitel Přikryl. Nižší šarže nepohrdnou ani drobnými krádežemi. Například liberecká pobočka Inspekce ministra vnitra řešila v roce 1999 případ železnobrodského policisty, který ukradl mrtvému třiašedesátiletému muži platební kartu. Muž zemřel na infarkt za volantem svého vozu. Policista ho prošacoval a když zjistil, že zapomětlivý důchodce si napsal číslo PIN kódu na papírek, který měl v peněžence u platební karty, nezaváhal a využil příležitosti ke snadné prémii. O několik dnů později vybral z bankomatu šest tisíc korun. Na krádež se zanedlouho přišlo, policistu usvědčil kamerový systém banky. Když začalo vyšetřování, policista jako obvyklé nastoupil dovolenou a později dal sám výpověď, aby nepřišel o odstupné. Jablonecká policejní mluvčí Ludmila Knopová tvrdila, že šlo o zcela ojedinělý případ, který se nikdy v minulosti nestal. Tomu lze stoprocentně věřit, protože v minulosti se u nás ještě platebními kartami neplatilo a mrtvým mohli policisté ukrást pouze hotovost.
Policisté zlodějíčci nepohrdnou ani drobnými krádežemi podle hesla " každá koruna dobrá". Reportéři deníku MF DNES se rozhodli provést test poctivosti řadových policistů na služebnách a vydávali se za nálezce peněženek, které odevzdávali službu konajícím policistům v Praze a dalších vybraných městech naší republiky. V peněženkách pro jistotu nechali jen menší hotovost od dvou set do pětiset korun a dobře udělali neboť z desítek odevzdaných peněženek každou šestou policisté ukradli. Druhý den, když se figurant novinářů přišel zeptat zda někdo neodevzdal peněženku, kterou ztratil nedaleko od služebny, uslyšel zamítavou odpověď a navíc radu, aby se optal ve ztrátách a nálezech. Teprve, když novináři odhalili svou totožnost a žádali vysvětlení kam se peněženka poděla, policista si vzpomněl, že jí má v kapse. Ani v jednom kraji, kde novináři zkoušeli poctivost policistů, se nevrátily všechny peněženky a tak je redakce MF DNES musela zahrnout do ztrát.
Na druhé straně je třeba pochválit policisty z Brna, kteří se na vlastní pěst pokoušeli vypátrat majitele "ztracené" peněženky, což je ovšem jen slabá náplast na krádeže těch ostatních.Pokud vím, tak odsouzeni byli jen dva policejní zlodějíčkové z Vratimova.
Okresní soudce ve Frýdku Místku Petr Novák vyměřil Jiřímu Velikovskému (sloužil u policie 28 let) a jeho parťákovi Břetislavu Pánkovi (sloužil 24 let) za zneužití pravomocí veřejného činitele půl roku podmínečně z odkladem čtrnácti měsíců. Dohromady ukradli 423 Kč...
Snad největším smolařem mezi policejními zloději je Petr Merta z Chodova na Sokolovsku, který se nechal chytit v supermarketu při krádeži másla a zubní pasty v hodnotě padesáti korun. Karlovarský policejní ředitel ho na hodinu propustil pro porušení služební přísahy. Měl smůlu i v tom, že nebyl vyšším důstojníkem, v takovém případě by se hovořilo o roztržitosti a nanejvýš by byl přeložen do jiného okresu.
Jako malý kluk se hájil zkušený policejní důstojník z Rakovníku, který byl rovněž chycen při krádeži kartónu tvrdého alkoholu v hodnotě několika tisíc korun v místním hypermarketu. U pokladny jej zadržela ochranka. Policista se nejprve legitimoval policejním průkazem a tvrdil, že je v akci, později, že jen zapomněl zaplatit. Bystře si ale spočítal, že škoda nepřesáhla pět tisíc korun, že se tedy nejedná o trestní čin a raději vše i s pokutou zaplatil. Málem by mu to vyšlo, kdyby jeho prohřešek neoznámil anonymní pisatel na policejní ředitelství. Když si policejní ředitel prohlédl záznam krádeže svého podřízeného průmyslovou kamerou , málem omdlel. Důstojníka, který měl za sebou dvacet let služby u policie na hodinu propustil bez jakýchkoliv finančních vyrovnání, což byl na naše poměry čin chvályhodný a odvážný.
Smolařem by se dal nazvat policejní zloděj z Frýdku Místku Štefan Bodečka, který při ohledání místa činu manželů Vavřačových v roce 2003 ukradl 19 000 Kč. Předpokládal že jeho krádež padne na vrub zloděje, který vykradl dům před ním. Když byla jeho krádež odhalena bránil se tvrzením, že chtěl z obálky s penězi jen sejmout otisky prstů. Své otisky si však nesejmul. Nakonec byl po dlouhých tahanicích a odvoláních odsouzen k podmínečnému trestu dvou let s odkladem na tři léta. Krádeže policistů při ohledání místa činu, či domovních prohlídkách jsou běžnou trestnou činností, kterou si kriminalisté přivydělávají. Tyto zločiny jsou prakticky nepostižitelné, protože se z domovních prohlídek zpravidla nečiní podrobné soupisy zabavených věcí tak jak vyžaduje trestní řád. Neúplné seznamy, či seznamy nepřehledné jsou prakticky nepostižitelné. Když postižený (často po létech strávených ve vazbě) zjistí krádež, či zatajení je už pozdě. Nemůže nic dokázat a policisté jsou postiženi maximálně za přestupek podobně jako policisté zásahových jednotek, kteří vás seřežou a nemají připevněné identifikační číslo.
Ve velkých nákupních střediscích se sice neukradne mnoho, nedá se tak zbohatnout, ale na druhé straně je šance na odhalení téměř nulová. Proto raději někteří policisté ukradnou obchodníkům rovnou tržbu z pokladny jako například v Domažlicích, kde byli v dubnu 2004 zatčeni přímo při činu policista Radomír Balda a celník Roman Novák - oba z Mostu. Ve spolupráci s dalšími čtyřmi komplici olupovali vietnamské obchodníky. Jejich metoda byla poměrně jednoduchá a klíčovou roli sehrály právě uniformy obou mužů zákona.
Policista s celníkem si předem vytipovali movitého vietnamského obchodníka a přišli k němu udělat přepadovou kontrolu. Přepadová tedy opravdu byla. Poslední ránu udělali v centru
Domažlic 22. dubna 2004.
Byli si už tak jistí, že jim ani nevadila blízkost dopravního inspektorátu a kolem projíždějící policejní auta. Celník si vyžádal od manželky majitele obchodu potřebné doklady a spolu s ní je odešel kontrolovat do skladu, který byl v zadní části domu. Nic netušící žena ho klidně následovala, protože přední část obchodu střežil uniformovaný policista. Když byl vzduch čistý, policista nelenil a vybral peníze z pokladny na pultu. Lup dělal bezmála pět set tisíc korun.Vzápětí oba "kontrolu" rychle ukončili a odešli zadním vchodem, aby si jich nikdo nevšiml Jenže v Domažlicích už na ně čekala zásahová jednotka policie, která své kolegy společně s dalšími komplici zatkla při činu. Jejich loupeže již půl roku sledovala Inspekce ministra vnitra a domažlická loupež byla už šestá v pořadí.
Zajímavé je, že policie dlouho tajila jména zatčených přestože se jednalo o jeden z nejzávažnějších kriminálních činů uvnitř policejního sboru. Jak to dokázali nevím, ale například při kauze poslance Kořistky se hned druhý den ocitly v novinách veškeré podrobnosti z výslechů včetně odpovědí na detektoru lži.
Romží je malá obec na Prostějovsku, která se stala známou v souvislosti s policejním lupičem. Osmdesátiletá stařenka tam oznámila na policii, že se jí ztratily vkladní knížky. Podpraporčík prostějovské policie se pustil do "šetření", a aby nedošlo ke zcizení peněz z účtů stařenky rozjel akci při které nejprve ztracené vkladní knížky umořil a nově vystavil na doručitele. Tím byl on a knížky si nechal pro jistotu u sebe. Zřejmě doufal že stařenka brzy umře a na vkladní knížky se zapomene. Jenže babička se měla k světu a netrpělivý policista začal z knížek po předložení svého občanského průkazu vybírat. Když už z nich odčerpal 630 tisíc korun, zpronevěra praskla. Spořitelna zaslala babičce dopis ve kterém ji informovala o stavu bývalých účtů. Tisková mluvčí jihomoravské policie Dagmar Bartoníková tuto, pro policii nemilou událost, potvrdila a dodala, že policista byl obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Ze zpronevěry, či krádeže nikoliv, protože obviněný policista peníze vrátil, což je nejen podivné, ale hlavně v rozporu se zákonem protože na krádež, ani zpronevěru se účinná lítost nevztahuje. Policie celou ostudu dlouho tutlala a ačkoliv novinářům předává pravidelně informace o trestné činnosti jiných o svých z pochopitelných důvodů mlčí. Stalo se v roce 1999 a policista byl odsouzen k jednoroční podmínce.
Jedním z mála policejních lupičů, který byl usvědčen a odsouzen byl sedmadvacetiletý kladenský policista Daniel Dimitrov . V roce 2002 jej rakovnický okresní soud poslal za loupeže na devět let do vězení. Dimitrov byl všestranný lupič policista, který si přivydělával ke státnímu žoldu kde se dalo. Mimo pracovní dobu loupil jako lapka na silnicích a v pracovní době bral úplatky. Za braní úplatků a zneužití pravomocí veřejného činitele byl odsouzen na rok do vězení. Tím skončila jeho policejní kariéra, ale dva roky před tím ještě jako muž zákona byl poměrně dlouho úspěšný v partě s dalšími dvěma kumpány, se kterými olupovali zahraniční turisty. Podobně jako u domažlické loupeže hrála i Dimitrovova policejní uniforma důležitou roli. Aby byl policejní efekt znásoben, opatřil policejní uniformy i svým komplicům. Jedním z nich byl Radek Civáň, který se jako jediný ke všemu u soudu přiznal. Vypovídal, že ve dvou případech zastavili vyhlédnutou oběť jako při běžné silniční kontrole, poté řidiče ( německé turisty) požádali o doklady a nechali je vystoupit z auta a otevřít kufr. Překvapeným cizincům lámanou němčinou "vysvětlovali", že se něčeho dopustili a nasadili jim pouta. Pak už jim nic nebránilo v tom, aby nasedli a s drahými vozy, doklady a kufry jednoduše odjeli. Než se oloupení cizinci dostavili na policii, byla už jejich auta dávno na cestě k novým majitelům.
Podobným způsobem také " zkontrolovali" dodávku společnosti Philip Morirs plnou cigaret, která rozvážela zboží do obchodů. Spoutaného řidiče dodávky však tentokrát nenechali stát na silnici, ale donutili ho nastoupit do nákladového prostoru k cigaretám. Náklad přeložili do svých aut a spoutaného řidiče ponechali osudu v zavřené dodávce. Dimitrov se u soudu bránil tvrzením, že on neloupil a že se ho chce jen někdo zbavit. To je ovšem klasická výmluva obviněných policistů ale často jim i vyjde. Ne však Dimitrovovi. Radek Civáň, který vše přiznal byl u soudu obviněným i korunním svědkem současně, dostal za odměnu jen pětiletý podmínečný trest, což je při závažnosti jeho trestného činu v organizované skupině skutečným unikátem i na poměry našich soudů.
Frýdek Místek 2002
V roce 2002 byla zásahovými policejními jednotkami zadržena skupina překupníků, kteří zásobovali podsvětí semtexem. Policisté měli po dlouhém sledování informace o chystaném obchodu a tak připravili akci, která se blížila vojenským manévrům. Na hodinu zcela uzavřeli část silnice mezi Prahou a Kolínem. Dopravu odkláněli přes vedlejší komunikace a policisté ze zásahové jednotky se samopaly pobíhali i po polích. Celý zásah ještě ze vzduchu jistila policejní helikoptéra. Akce nakonec dopadla úspěšně, neboť překupníci ani nebyli ozbrojeni a výsledkem policejních manévrů bylo zadržení čtyř překupníků, kteří se chystali prodat celkem 11 kg Semtexu a pět rozbušek. S takovým množstvím trhaviny by zkušený odborník dovedl srovnat se zemí i menší budovu . V podsvětí se ale nejvíce využívá k ničení automobilů. Byla to úspěšná policejní akce, která vypovídá o tom, že policie je v určitých případech akceschopná. Dojem z úspěchu poněkud kalil fakt, že mezi zadrženými byl i třicetiletý policejní důstojník, který pracoval na policejním ředitelství v Kolíně. Zřejmě pracoval na poloviční úvazek také pro podsvětí. Policie žádala pro zadržené muže vazbu, ale neuspěla a obchodníci se semtexem byli za pár hodin na svobodě.V době, kdy se nebezpečí terorismu blíží i k našim domovům bylo rozhodnutí soudu pro Prahu východ poněkud překvapující. Méně překvapující bylo, když policejní mluvčí Zdeňek Neliba odmítl sdělit jméno zadrženého policisty : " Nemáme k tomu co říct" .
V listopadu roku 2001 chtěl policista z Karviné přepadnout benzinovou pumpu a přivydělat si nějakou tu korunu. Byl mimo službu, údajně nemocen. Lépe řečeno pobíral nemocenskou, protože prý utrpěl pracovní úraz. Zranění zřejmě nebylo tak
vážné, protože těsně po půlnoci se chystal se služební zbraní přepadnout obsluhu čerpací stanice. K čerpadlu však náhodně dorazila hlídka jeho kolegů. Lupič zpanikařil v domnění, že je od počátku sledován a rozhodl se neprodat svou kůži lacino. Bleskově tasil zbraň a přiložil ji k zátylku uniformovaného policisty. Zřejmě byl v šoku, protože vůbec nereagoval na slovní domluvu, aby se vzdal a odložil zbraň, nebyl schopen vnímat eskalující střet. Toho využil kolega ohroženého policisty, nenápadně vytáhl svou zbraň a jedním výstřelem do hlavy útočníka zabil. Celkem byly vystřeleny tři výstřely a kdo vystřelil zbylé dva bylo předmětem šetření. To už ale mrtvému policistovi - lupiči mohlo být jedno.
Ostrov na Tachovsku 2006
Dva policisté dálničního oddělení dopravní policie společně s místním recidivistou si naplánovali přepadení benzinové pumpy, která byla jen několik kilometrů od jejich služebny.
Nejednalo se o žádnou prkotinu jako je zatajená peněženka, nebo krádež alkoholu v obchoďáku, ale dobře naplánovaná loupež, která měla vynést kolem půl milionu korun.
Policisté z dálničního oddělení ve službě benzínku často navštěvovali, znali se s obsluhou a věděli, že kamerový systém je špatně nastaven, takže případný lupič by byl těžko identifikovatelný. Věděli, že největší kořist na ně čeká v neděli v noci, protože obsluha odevzdává majiteli tržbu za celý víkend až v pondělí ráno. Věděli také, že obsluha má nařízeno, v případě přepadení, neklást odpor, aby neohrozila své životy.
Obsluhu měl oloupit policista, který byl v civilu a měl na hlavě černou kuklu. Další komplic (policista v civilu) seděl v nastartovaném autě. Měl za úkol předstírat pronásledování lupiče a poté tvrdit, že mu lupič ujel. Navíc měl podat takový popis pachatelů, který by svedl vyšetřovatele na falešnou stopu.
Všechno měli perfektně naplánované. Nepočítali jen s tím, že je komplic - recidivista práskne. O celé akci věděli předem policisté z inspekce, kteří na kolegy nachystali past. Benzínku nenápadně obklíčila zásahová jednotka a v okamžiku kdy se chystal policista v kukle vstoupit dovnitř, vyzvali ho, aby se vzdal. Jenže policejní lupič to nevzdal, skočil do auta (Citoen XM) a snažil se z místa činu ujet. Stále měl nasazenou kuklu a zadržení považoval za náhodu. Možná jen zazmatkoval, jisté však je, že lehce prorazil policejní zátarasy a ujížděl směrem ke hranicím. Stíhalo jej několik policejních vozů. Prchající jel místy přes 200 km v hodině. Divokou honičku neukončila ani střelba jednoho z detektivů na vůz ujíždějícího lupiče. Konec velké loupeže nastal teprve tehdy, když řidič pronásledovatelů odvážným manévrem naboural do prchajícího, který následně havaroval. Lupič se posléze vzdal.
Následná reakce policejního presidenta byla jako z učebnice výmluv : " Šlo o individuální selhání mladých policistů. Musíme si také uvědomit, že byli dopadeni díky dobré práci policie..." Pozapomněl jen, že hlavní zásluhu na zmaření loupeže měl recidivista, který si na poslední chvíli všechno rozmyslel a plán prozradil. Jaké trestné činy mu za to policisté odpustili už zmíněné prohlášení neobsahovalo. Soud oba policejní lupiče odsoudil k podmínečnému trestu odnětí svobody protože prý nic neuloupili. A je to...
O něco hůře dopadl mladý policista Roman Vlk, který sloužil na obvodním oddělení policie v Čimelicích. V létě roku 2007 provedl šňůru přepadení se zbraní v ruce. Postupně přepadl a vyloupil čtyři benzinové čerpací stanice, lup nebyl příliš vysoký protože hodně řidičů dnes platí kartami a tak přepadl sázkovou kancelář a pobočku České spořitelny. Při zatýkání se bránil a jednoho ze zatýkajících policistů postřelil. Zranění bylo sice lehké, ale i tak se jednalo o útok na veřejného činitele. Okresní soud v Příbrami jemuž předsedal soudce Jaroslav Špička jej o rok později odsoudil ke čtyřem a půl rokům odnětí svobody. Soudce tento nezvykle nízký rozsudek obhajoval slovy: " Přihlédl jsem k tomu, že pachatel byl dosud bezúhonný a při vyšetřování spolupracoval." A je to...

Úplatky na policejním presidiu - neodsouzené

30. března 2009 v 12:57

Úplatky na policejním presidiu - neodsouzené.

Úplatky, zneužívání pravomocí veřejného činitele, zneužití informací v obchodním styku, to jsou trestní činy bílých límečků Policejního presidia. Tam se úplatky nedávají po desetitisících, či statisících. Pokud se pro policii nakupují nové pistole, nebo pouzdra, jedná se takové množství, že lobysté mají žně. Čím horší a dražší výrobek, tím vyšší úplatek. Policisté tomu cudně říkají provize. Velkých afér s nákupy na policejním presidiu bylo hned několik. Stačí zmínit miliardovou zakázku pro francouzský spojovací systém Matra, který však není kompatibilní s vysílačkami záchranné služby a hasičů a dodnes se prakticky nepoužívá. Tento systém vyhrál ve výběrovém řízení za ministrování Jana Rumla. Matra dostala od policie takové podmínky o jakých se českým podnikatelům nemůže ani zdát. Zatímco Matra nedodala ani jednu vysílačku, na její konto dopředu putovalo 240 milionů korun a to v roce 1997 byly úrokové sazby domácích bank na úrovni 18%. Šéfa sekce spojení a informatiky Jaroslava Mráze, který byl za "přehmaty" s Matrou odpovědný sice nový ministr vnitra Grulich odvolal, ale trestně právního postihu se nikdy nedočkal. Stejně tak vyšuměl další omyl Rumlových nákupčích s rakouskými samopaly Steier pro zásahovou jednotku, když v roce 1993 nakoupili za patnáct miliónů 500 kousků, které však nestřílely jak měly a dodnes leží v policejních skladech jako neprodejný šrot.
Zcela jistě vyšumí i poslední skandál s nákupem pouzder na pistole, který se stal již v době ministrování Stanislava Grosse.
Korupce na policejním ředitelství se stala folklórem většiny výběrových řízení podobně jako na ministerstvu obrany za panování lidoveckých ministrů a náměstků.
Kdo si dnes vzpomene na kauzu náměstkyně policejního presidenta plukovnice Ivany Pánkové, která dodnes nebyla soudem uzavřena?
Policejní presidium vyhlásilo výběrové řízení na přezbrojení policistů moderními automatickými pistolemi. Toto výběrové řízení vyhrála Uherskobrodská zbrojovka, která měla podle smlouvy dodat policii celkem 46 tisíc pistolí a 30 tisíc pouzder. Protože zbrojovka pouzdra na zbraně nevyrábí provedla poptávkové řízení u několika firem, které se na obaly pro zbraně specializují. Policejnímu presidiu byly nakonec předloženy dvě nabídky. Jedna od tuzemské firmy MLC Sport a druhá od rakouské firmy Sickinger, která nabízela pouzdro vyrobené převážně z umělých hmot.

A korupční kolotoč mohl začít. Nátlakové skupiny přesvědčovaly policisty odpovědné za výběr, že nejlepší volbou je právě rakouský výrobek, byť byl dvakrát tak drahý než český. Rakušané zřejmě do ceny museli zakalkulovat i úplatky našim policistům. Odborníci radili, že vhodnější pouzdra jsou ta česká, ale nakonec "výběrové" řízení hlavně po zásahu ekonomické náměstkyně paní plukovnice Ivany Pánkové vyhráli Rakušané.
Ještě před ukončením "výběrového řízení" podal ředitel Uherskobrodské zbrojovky Jiří Martinec trestní oznámení protikorupční službě, ve kterém mimo jiné poukázal na to, že zakázku provází korupce. Jak už to v podobných případech na policii chodí, trestní oznámení se řádně neprošetřilo. Pánkové a spol. by to v pohodě prošlo, nebýt častých stížností na funkčnost dodávaných pouzder. Policisté v terénu si hlavně stěžovali, že z nich nejde rychle tasit pistole, což je v krajních situacích může stát i život. Umělohmotné přezky, kterými se pouzdro upevňuje k opasku v mrazech praská, navíc ho lze utrhnout, což by bylo zvláště nemilé například při demonstracích. Špatných pouzder se chytil tisk a policejní nákupy organizované pod taktovkou plukovnice Pánkové se provalily. Na její obranu okamžitě vystoupil policejní president Kolář : " Nevím o tom, že by si někdo stěžoval." Pravda současní plukovníci běhali s pistolemi u pasu naposledy v listopadu 1989 a mluvčí Blanka Kosinová zase jako kolovrátek opakovala, že výběrové řízení proběhlo v souladu se zákonem. Ostatně ještě nikdy jsem neslyšel aby mluvčí policejního presidia řekla : " Ano policie porušila zákon." Zbrojní expert ministerstva vnitra, který srovnával oba výrobky připustil, že pouzdro českého výrobce je "principiálně" lepší, ale vzápětí dodal, že výběr byl činěn v časové tísni. To by mohl být důvod, kdyby odborníci, kteří radí při výběrech zbraní doporučili horší výrobek z Rakouska, jenže tomu bylo právě naopak. Jejich doporučení však na poslední chvíli změnila právě pani ekonomická náměstkyně. Zřejmě proto, že byla dražší. Na rozdíl od mluvčí policejního presidia se Inspekce ministra vnitra domnívala, že zákon porušen byl a ředitel Tomin se vyjádřil v tom smyslu, že se chystá navrhnout obvinění několika osob mezi kterými je i plukovnice Pánková - pravá ruka policejního presidenta Koláře. Podezřelá policistka však ještě několik měsíců zůstávala dál ve službě jako by se nechumelilo. Celý případ šel pomalu do ztracena. Více než dva roky nepronikla z policejního presidia žádná informace o dalším šetření kauzy plukovnice Pánkové a můžete si být jisti, že k se soudu ani nedostane, a pokud ano, tak v záplavě protichůdných posudků bude o vině těžko rozhodovat. Na to, aby byla paní plukovnice odsouzena, příliš vysoko postavená a příliš blízko policejnímu presidentovi. Policisté v terénu řeší problém špatně nakoupených pouzder tak, že si za své peníze kupují lepší pouzdra česká.
Podobných omylů se dopustili i další nákupčí zbraní, které paní plukovnice řídila.
Pracovníci Policejního presidia Dalibor Souček a Jaroslav Kobera nakoupili pro speciální policejní jednotky laserové zaměřovače pro samopaly. Oba zbraňoví odborníci jsou bývalými policejními důstojníky, kteří u policie leccos pamatují. Od policie odešli na vlastní žádost, dostali výsluhy i renty a prakticky zůstali na svých místech dál, jen s tím rozdílem, že pracovali jako civilní zaměstnanci Policejního presidia. Když v roce 2001 dostali za úkol nakoupit zaměřovače pro samopaly začal se odvíjet přímo čítankový příběh korupce, obcházení zákonů a nepořádků které panovaly na policejním presidiu pod vedením generála Koláře. S vypsáním výběrového řízení se ani neobtěžovali s odůvodněním, že na řádné výběrové řízení nebylo dostatek času a policii tyto zaměřovače chyběly. To je ostatně obvyklá vytáčka všech nákupčích jak policejních, tak i vojenských, kteří dokázali za ekonomického náměstka Kalouska utopit daleko větší sumy než policejní nákupčí, kteří jsou v tomto ohledu troškaři. Pokud někdo ze silových resortů nakupuje moderní zbraně, vždy je ve zpoždění desítek let. To je prostě fakt a nějaké to zpoždění v řádu měsíců akceschopnost policistů neohrozí. Zřejmě, aby vykompenzovali menší obraty nákupů, tak nakupovali obzvláště nevýhodně a v mnohém tím i překonali nákupčí armády. Časovou tísní lze skutečně podle zákona obejít vypsání výběrového řízení, ale muselo by jít o akutní nebezpečí z prodlení, které by hrozilo při zpoždění nákupu, například při živelných pohromách. To ovšem jak známo není případ chybějících laserových zaměřovačů. Tolik teroristů zas policie na našem území nehoní a na anarchisty si vystačí s vodními děli a obušky jako za Husáka. Souček s Koberou nakupovali povětšině v pražských kavárnách a restauracích kam je zvali zástupci zainteresovaných firem. Zřejmě nejpádnější důkaz o kvalitě nabízených zaměřovačů předložila firma C.I.D. Praha s.r.o., která měla domluvený výhodný obchod s výrobcem zaměřovačů a navíc k tomu nemusela mít ani korunu kapitálu. Uzavřeli smlouvu o nákupu potřebných kusů zaměřovačů za 3 mil. Kč a obratem je prodala povedeným nákupčím za 16 miliónů. Zisk po odečtení nákladů na provize více než slušný. Skvělý kšeft. Ne však pro policii a daňové poplatníky, ale na takové prkotiny se na policejním presidiu nekouká. Dobrý obchod by jistě prošel bez problémů, kdyby to na ně nepráskl jejich kolega, který zřejmě přišel zkrátka. K soudu se celý případ dostal až po třech letech a státní zástupkyně Jana Bugárová obžalovaným vyčítá, že neprovedli řádný průzkum trhu, nekomunikovali dostatečně s konečnými uživateli (ti by jim zřejmě řekli, kde se dají vyhovující zaměřovače koupit za polovinu), a bez výběrového řízení prosadili nákup od jediného dodavatele z druhé ruky a podle obžaloby tak spáchali trestní čin porušování závazných pravidel hospodářského styku - § 127. Za škodu třinácti miliónu by normální lidé dostali nejméně šest let vězení s ostrahou případně i peněžitý trest. Navíc by strávili rok ve vyšetřovací vazbě. Stačí jen připomenout případ bývalého tenisového reprezentanta Milana Šrejbra o kterém píši na jiném místě. Policejní nákupčí pracovali ještě v den zahájení soudního líčení na policejním presidiu jako by se nechumelilo. Klasická obhajoba u soudu slavila úspěch. Obvinění nákupčí na svou obhajobu pozvali ke svědeckým výpovědím své kolegy, kteří coby znalci samozřejmě svědčili v jejich prospěch. Příště si zase mohou role vyměnit. Rovněž nadřízený obžalovaných expertů Pavel Musil svědčil u soudu jako jejich obhájce. Co jiného mu také zbývalo? Snad soudce nečekal, že na sebe řekne : " Ano na policejním ředitelství je v nákupech bordel a já ho pro klid v policejní rodině trpím." Celým soudním líčením se jako červená niť táhla teorie nabídky a poptávky. Zaměřovače nebyly okamžitě k mání, jediným, kdo je v daný okamžik nabízela byla firma
C.I.D. Že byly zaměřovače předražené? To je obchod. Kde je poptávka a není nabídka jdou ceny nahoru. Otázka proč nebyla na celém světě jiná nabídka soud neřeší. Obhajoba vsadila na tržní chování a vyhrála. Nákupčí byly osvobozeni, státní zástupkyně se odvolala a nákupčí nakupují dál. Za čas se na tuto několikamiliónovou drobnost zapomene. A je to...

Na příkladu plukovnice Pánkové, či jejích podřízených jsme mohli malinkou skulinkou nahlédnout do poměrů panujících na policejním presidiu.
V roce 1999 byl Inspekcí ministra vnitra obviněn dokonce šéf materiálového odboru policejního presidia Štefan Matějčík, který se dopustil trestného činu podle §128a pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě. O tom, že se nejednalo jen o drobné svědčí i skutečnost, že vysokého policejního důstojníka musel policejní president na hodinu propustit ze služebního poměru. Pan důstojník jednoduše řečeno vybíral ve výběrových řízeních uchazeče, kteří byli ochotni zaplatit požadovanou provizi. Matějčík ale podváděl už dříve, když zatajil své neoprávněné podnikání v akciové společnosti Travel Servis. Tehdy jeho podvůdek ještě policie přikryla. Matějíček patřil do staré gardy mazáků, která začínala svou kariéru ještě za socialismu a pod ministrem Rumlem to dotáhl až na vedoucí funkci na policejním presidiu.
Na policejním presidiu se točí stamilióny a kupčí s organizovaným zločinem ve velkém, ale ani krajští a okresní policejní hodnostáři nezůstávají pozadu a běžně zneužívají své pravomoci a těží z praktické beztrestnosti do takové míry, že si často počínají ve svém rajónu jako malí gubernátoři.
Pokutové bločky, řidičáky, pojistky, švindly s alkoholem za volanty služebních aut jsou jen drobné přestupky proti tomu jaké peníze se dnes točí při uplácení policistů na vyšších stupíncích policejní hierarchie. Kriminalisté, vyšetřovatelé - dnes radové, či elitní policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, protikorupčního útvaru a dalších útvarů zabývajících se převážně závažnou hospodářskou kriminalitou jsou denně vystaveni pokušení úplatku. Čím větší hospodářský delikt, tím větší pokušení pro vyšetřující. V každém okresním městě ví podsvětí i právníci na koho se obrátit, se kterým vyšetřovatelem se dá jednat o výpalném. I zde platí, že odhalené případy končí u soudu jen výjimečně. A tak mohou být policejní šéfové v klidu. V podobném klidu jako fotbaloví funkcionáři, kteří tvrdí, že fotbal je čistý, protože se ještě nikdy nic neprokázalo. Jen nějaké ty hrušky, nebo kapříci.
Soudy v případech obžalovaných policistů rozhodují zcela jinak než u běžných občanů. Je zajímavé číst odůvodnění některých soudců, kteří osvobozují obviněné policisty pro nedostatek důkazů. Náhle nerozhodují na základě přesvědčení, ale na základě nezvratných důkazů. Co je to ale nezvratný důkaz? Tvrzení člověka, který uplácel? Nikoliv, policista řekne, že to není pravda a hotovo. Operativní technika příliš nepomáhá, protože kolegové se předem varují. Policisté se ale nenechávají podplácet jen zvenčí, ale podplácejí se i navzájem. Že je to nelogické ? Ano, pokud si myslíte, že vyšetřují nestraně, dodržují zákony a pracují pro společnost, která je platí. Policisté, a není jich málo jsou však i na výplatních listinách zločinců, nebo lidí pohybujících se na samé hranici zákona. Mrázek jich takto pásl asi patnáct, stejně tak jako Krejčíř a další. Policejní důstojníci jsou těmito lidí placeni lépe než státem. Paradoxní přitom je, že je nepodplácejí jen proto, aby při nějaké kauze přivřeli oči, ale hlavně proto aby vyšetřovali podle zákona, někteří berou i klasické výpalné. Možností, plynoucí z jejich služebního poměru mají dost a dost. Nejednodušší varianta je taková, kdy sami dostanou inkriminovaný případ k "vyšetření" a nejednodušší metodou je varování svých klientů. Například ve známé kauze Kájínka se navzájem varovaly obě strany znepřátelených policejních gangů. Policisté, kteří nebyli zapojeni v řetězci klientelismu plzeňského policejního ředitelství byli za hlupáky. Podplacení policisté si své klienty umí ochránit. Pokud se to nedaří a smyčka se začne stahovat (hlavně u hospodářských deliktů), mají v záloze další varianty. Například se začnou ztrácet usvědčující materiály za spisů. Někdy se však ztratí i soudu. Při domovní prohlídce sepíší seznam zabavených věcí tak, že se může ze spisu vypařit cokoli. Podle zákona musí být sice každý zajištěný dokument označen a zdokumentován tak, aby bylo jasné co bylo zabaveno, ale kdo by se s tím psal, zvláště když se jedná o stovky papírů a desek. Policisté ani moc neriskují, když se na nějaký přehmat v evidenci zabavených listin přijde, zpravidla se nic nestane. Všeobecně se má za to, že nepořádek na policii je běžnou záležitostí a proto se nejedná o úmysl, ale jen o lajdáctví. A lajdáctví, či blbost není trestným činem. Mizení důkazů obhajoby patří k běžné taktice policistů, když chtějí usvědčit vybranou oběť, stejně tak jako v opačném případě kdy chtějí ochránit svého klienta. Mizení důkazů žaloby patří k lukrativním obchodním komoditám.
Statistika potvrzuje, že čím vyšší důstojník, tím více si dovolí a tím méně je napadnutelný. I takoví policisté chrání zákon a může se stát se s některý z nich bude vyšetřovat právě vás.
Některé kauzy, které pro ilustraci popisuji vypadají na první pohled naprosto nevěrohodně, přesto jsou pravdivé, mám k ním i dostatek podkladů. Nezaujatý čtenář přece jen těžko uvěří, že policejní podvodník, který vyžaduje úplatek za službu, kterou ani nemůže zajistit, je přistižen zásahovou jednotkou při činu a slouží dál za plný plat.
Policejní mluvčí jako obvykle veřejnost neinformuje a policie se snaží celou ostudu "vyřešit" v tichosti.

Korupce vysokých policejních důstojníků I.

30. března 2009 v 12:55





Korupce vysokých důstojníků policie I

Jedna z prvních korupčních kauz vysokého policejního důstojníka, která se dostala do podvědomí veřejnosti nebyla dodnes uspokojivě vysvětlena.
Případ podplukovníka Jana Mareše pražské hospodářské kriminálky je natolik zamotaný a komplikovaný, že ho nedokáži zařadit do žádné ze škatulek trestné činnosti policistů. Klidně by mohl posloužit jako typický případ úplatného kriminalisty, stejně tak by však mohl být posuzován jako bezprecedentní příklad policejní manipulace důkazy včetně nezákonné provokace, která měla vyřadit ze hry kriminalistu jenž pracoval na příliš choulostivém případu. Také by mohl sloužit jako příklad soudní zvůle, arogance a nerespektování nejen našich zákonů, ale dokonce ani nerespektování rozsudku Ústavního soudu provinčním státním zástupcem a soudem v Liberci.Tehdy se na tuto kauzu nahlíželo, a tisk tuto verzi podporoval, jako na typický příklad úplatkářství. V roce 1999 však ještě nebyly dostatečně známy vazby policejních důstojníků na organizovaný zločin. Ještě si nikdo nedovedl představit, že by mezi sebou mohly bojovat gangy policistů napojených na různé mafiány, kterým sloužili a dělili se s nimi o zisk. Tyto praktiky začínaly vyplývat na povrch až v posledních letech jako vedlejší produkt šetření závažných kriminálních kauz. Proto dnes můžeme případ podplukovníka Mareše posuzovat z jiného zorného úhlu a udělat si vlastní úsudek bez ohledu na to jak a kým byl v minulosti posuzován.
Podplukovník Jan Mareš byl jedním z kriminalistů, kteří v roce 1998 pracovali na kauze údajného tunelování a.s. Skloexport. Říkám údajného, protože později tento případ, tak jako ostatně mnoho podobných jaksi usnul a dodnes nebyl soudem uzavřen, nejspíš nebude uzavřen nikdy a v tichosti se ze soudních síní vytratí.
Skloexport a.s. postupně ovládla skupina v jejíž čele oficiálně stála kdysi známá a úspěšná herečka Regina Rázlová společně s dalšími členy rodiny. Mozkem rodinného podniku byl zřejmě Ing. Rázl - bývalý úspěšný komunistický ředitel ústecké Spolchemie, později dokonce ministr vlády České socialistické republiky. Ve své době byl Ing.Rázl vnímán jako schopný komunistický manažer, technokrat, který se vymykal běžným měřítkům socialistických kádrů. Společenské změny v roce 1989 jej zastihly připraveného. Měl dostatek zkušeností, znalostí, i kontaktů k tomu aby mohl začít podnikat v poměrech ranného kapitalismu. Postupně se svou rodinou ovládal tehdy lukrativní Skloexport. Měl kontakty na správných místech a tak snadno získával úvěry od bank. Ostatně v čele těchto státních, později i polostátních bank sedělo mnoho jeho bývalých kamarádů a známých. Něco si půjčil, něco vysál z ovládnutého podniku. Dnes se tomu říká tunelování, ale tehdy na počátku devadesátých let to byl prakticky jediný způsob jak převést rozsáhlé státní majetky do soukromých rukou. Čím déle "řídili" státní podniky bývalí socialističtí ředitelé, tím větší úpadek časem nastal. Privatizační projekt Rázlových byl úspěšný a byl nadějí pro mnohé sklárny v Čechách. Nejednalo se o nic nezákonného.To jen dnes se u některých z nich, hlavně z politických, či jiných důvodů pracně hledají paragrafy, či jejich nový výklad ( předseda Ústavního soudu Judr. Rychetský tomu říká reinterpretace zákonů), aby se majetky mohly znovu přerozdělit podnikatelům, kteří tehdy zaspali, ale dnes mají dobré vztahy s policisty.
Metoda je poměrně jednoduchá. Stačí napsat anonymní udání a kamarád, či podplacený policista začne vyšetřovat. Osmdesát procent zahájených trestních stíhání je na základě anonymních udání!
Spor o Skloexport je klasickou ukázkou boje o peníze druhých. Na jedné straně klan ing. Rázla, na druhé manažeři a menšinoví akcionáři, kteří si také chtěli utrhnou z koláče Skoexportu. Začalo podivné vyšetřování pod vedením libereckého státního zástupce JUDr. Bernátka.
Zatímco Regina Rázlovou a další členové její rodiny byli obviněni podle § 128 Zneužívání informací v obchodním styku a byl na ně vydán zatykač, ostatní spoluobvinění byli vyslýcháni na svobodě. Informace o obvinění, jak je u nás zvykem, okamžitě prosákla do tisku. Byly to však jen ty části obvinění, které vyhovovaly policejním předpokladům. Názory právníků obviněných se do tisku nikdy nedostaly. Rázlové a spol. kladl státní zástupce Bernátek mimo jiné za vinu, že v rámci údajné revitalizace sklářského průmyslu skupoval Skloexport akcie různých sklářských firem.
Draze koupil a obratem levně prodal Skloexportu Group, která byla ovládána Rázlovou. Na první pohled průhledná operace při které se měla Rázlová obohatit. Jenže tak jednoznačné to nebylo. Podobné operace tehdy dělala spousta akciových společností, či podílových fondů. Jedním z důvodů byla úspora na daních a koncentrace kapitálu do silných skupin a slabé, zadlužené části společností padly do konkurzů.
Jak známo dluhy konkurzy většinou nepokryly, ale nově vzniklé společnosti měly šanci na přežití. Dalším zločinem obviněné skupiny byl převod majetku z a.s. Skloexport na a.s. Skloexport Group. Podotýkám, že obě akciové společnosti ovládala skupina Reginy Rázlové a převody majetků, či firem jsou standardním podnikatelským instrumentem. Pokud toto policie a státní zástupce Bernátek nazývali tunelováním, tak by měli srozumitelně vysvětlit podstatu poškození veřejného zájmu, jenž chrání. Tunelování není vtěleno do žádného paragrafu trestního zákona. Už asi nikdo nezjistí, kdo vůbec tento výraz použil jako první, ale s jistotou mohu tvrdit, že ho nejčastěji skloňoval opoziční předák Miloš Zeman. Budiž, v politice se používá různých prostředků, avšak lidé pracující se zákonem by měli trestnou činnost zdůvodňovat fundovaněji. Až dosud byl celý postup standardní. V tisku byla Rázlová líčena jako bohatý padouch. Porcie dobře ví, že novináře zajímají bohatí a úspěšní lidé, kteří se dostanou do nesnází a novináři zase ví, že drtivá část národa je šťastná, když si v bulváru počte, že někdo úspěšnější než oni půjde do tepláků, jak s oblibou a bez špetky respektu ke stíhaným občanům vykřikují policejní funkcionáři , či státní zástupci dávno před tím, než je jakákoliv vina prokázána.
Kauza rodiny Rázlových začínala nabírat na obrátkách. Skloexport, jak známo se zabýval prodejem sklářských výrobků hlavně do zahraničí. Proto nebylo nic neobvyklého, když obvinění nezastihlo Reginu Rázlovou a jejího syna Lukáše Olivu v Čechách. A druhá vlna mediální kampaně mohla začít - jsou na útěku a kdo utíká je vinen. Když se Rázlová vrátila - podotýkám sama a dobrovolně, přestože o obvinění od svých právníků věděla, byla okamžitě zatčena a soudem na ni uvalena vazba, která byla zdůvodněna možností útěku a možností ovlivňování svědků. Co na tom, že se dobrovolně vrátila ze služební cesty, co na tom, že důvodem koluzní vazby podle § 67 písm.b a judikátů Najvyššího soudu č.39/68 a 64ˇ92 nemůže být pouze důvodná obava, že obviněný bude působit na svědky, popřípadě spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, musí být zjištěna vždy na základě konkrétních skutečností. Nestačí tedy pouhá okolnost, že ve věci, v níž obviněný popírá vinu, mají být vyslechnuti jako svědci spolupracovníci obviněného.
Soudci okresního formátu nemusí judikáty vyšší soudní instance respektovat neboť jsou nezávislí. Státní zástupci většinou když chtějí ovlivnit vyšetřování hospodářských kauz uvalí na obviněné vazbu a tím mu podstatným způsobem ztíží obhajobu. Tento způsob nátlaku se též hojně využívá u politicky motivovaných stíhání o kterých bude řeč v dalších kapitolách. A právě důvody koluzní vazby jsou v oblibě na prvním místě hlavně proto, že obava bez konkrétních skutečností je natolik abstraktní pojem, že s ním prakticky nelze polemizovat. Jak můžete vyvrátit obavu? Vazba Rázlové byla samozřejmě nesmyslná a zlovolná. Hlavním důvodem byla mediální dehonestace a snaha dostat ji dál od rozhodování v podniku, aby protivníci spolupracující s policisty mohli v klidu rozebrat majetek obviněné. Na syna Lukáše Olivu podal Městský soud v Praze dokonce mezinárodní zatykač, neboť se zdržoval na obchodním jednání ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku. Rozhodnutí Lichtenštejnského soudu však způsobilo první vážnou trhlinu v konstrukci obvinění a vrhlo stín podezření na celé vyšetřování. Bylo i nepřímým potvrzením nezákonného postupu české policie a justice. Lichtenštejnskému soudci stačilo pouhých čtrnáct dní na to, aby zjistil, že obvinění nemá oporu v žádném známém zákonu a proto zadrženého Olivu propustil a vydání zamítl. Liberecký státní zástupce Bernátek a soudci na to nepřišli ani za jedenáct měsíců, kdy protiprávně drželi nemocnou Rázlovou ve vazební věznici. Rázlová měla skutečně podlomené zdraví. Trpěla bolestmi páteře a roztroušenou sklerózou. Po více než roční vazbě a zanedbané lékařské péči se její stav natolik zhoršil, že dnes není schopna sledovat další postup vyšetřování. Liberecká klaka kolem státního zástupce Bernátka by ji klidně držela ve vazbě tři roky, nebýt výroku Ústavního soudu, který útěkovou vazbu Rázlové na základě stížnosti jejich obhájců shledal nezákonnou a neodůvodněnou. Toto rozhodnutí vydal Ústavní soud 15.dubna 1999. Měsíc předem tedy 15.března rozhodl v odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem o tom, že důvody pro koluzní vazbu pominuly. Přesto ještě 23.4. prodloužil liberecký okresní soud na žádost Ivana Bernátka vazbu Rázlové až do 2.června bez ohledu na rozhodnutí Ústavního i krajského soudu. Že to není možné? Ale je, stalo se, a Rázlovou drželi ve vězení dalších sedm dní, než konečně krajský soud udělal přítrž nezákonným manipulacím kolem vazby Reginy Rázlové. Naštěstí si podobných manipulací soudů se svobodou občanů konečně povšimli i zákonodárci a novelou trestního zákona omezili koluzní vazbu pouze na tři měsíce.To však Rázlové čas ani podlomené zdraví nevrátí. Za připomenutí stojí rozdílný přístup našich soudů k vážným onemocněním Rázlové a podobným zdravotním problémům estébáckého ranaře Grebeníčka. Jenže to byl případ otce komunistického předáka na kterého byl použit jiný metr, zřejmě i proto, že jej soudila komunistická soudkyně Veselá. Případ Skloexportu nebyl dodnes soudem vyřešen, zčásti proto, že se ve dvacetitisícovém obžalovacím spisu libereckého státního zástupce Bernátka důkazy jaksi ztratily a zčásti proto, že se zdravotní stav Rázlová v důsledku nedostatečného léčení rapidně zhoršil. To je jen stručný rámec kauzy, kterou tehdy vyšetřoval elitní kriminalista podplukovník Mareš vedoucí odboru finanční kriminality Policejního prezídia v Praze.
Podplukovník Mareš při vyšetřování využíval svědky o kterých věděl, že mohou být obviněni stejně tak jako obvinění, aby snadněji usvědčil hlavní viníky. Jedním z takových svědků v kauze Rázlové byl i bývalý ekonomický ředitel Skloexportu Karel Bartošek.
Bartošek samozřejmě tušil, že se kruh kolem něho se začíná stahovat a proto se snažil o diskreditaci vyšetřovatele. Podle policejní verze to však prý bylo naopak. Mareš prý několikrát při výslechu Bartoškovi naznačil, že za 250 tisíc na jeho trestnou činnost zapomene. Bartošek se tehdy obrátil na Inspekci ministra vnitra a Mareše označil za vyděrače a navíc ho obvinil i z fyzického ohrožování. A stal se zázrak. K Marešovi se informace o udání nedostala přestože v podobných případech to za pár hodin vědí i novináři. A tak se v červnu 1998 uskutečnila pověstná schůzka Karla Bartošky s podplukovníkem Marešem v restauraci na Praze 7. Policejní verzi nahrává fakt, že schůzka proběhla mimo budovu policejního ředitelství, což samozřejmě není při vyšetřování obvyklé. Mareš ovšem tvrdil, že Bartoška nebyl obviněný, ani vyšetřovaný, ale styk s ním byl na úrovni policejního konfidenta policie, a ten se z pochopitelných důvodů uskutečňuje mimo policejní služebny. Pravda je, že Bartošek pracoval jako konfident nejméně pro dvě skupiny policistů.
Bartošek přišel na schůzku vybaven odposlouchávací technikou, kterou jej vybavili pracovníci Inspekce ministra vnitra. Kavárna i přilehlé prostory byly obsazeny nenápadně vyhlížejícími policisty v civilu. Hon na podplukovníka policejního prezídia mohl začít. Nebylo to poprvé, kdy se Bartoška vybaven odposlouchávacím zařízením snažil z Mareše vypáčit konkrétní žádost o úplatek, nebo jen náznak, který by se k tomuto tématu blížil. Bezúspěšně. Je sice možné, že si Mareš řekl o úplatek jen jednou a tím to považoval za vyřízené a nyní byla řada na klientovi, tak proč o tom stále mluvit. Stačil jen náznak, gesto, nebo i mlčení. Mareš byl opatrný, a v naznačování i zkušený. Možné je, že přece jen zachytil nějaké indicie a cítil se sledován, byl opatrný a nenechal se vyprovokovat. Naproti tomu stojí Marešova verze obhajoby, že šlo o provokaci inspekce na popud lidí, kteří se cítili vyšetřováním ohroženi. Nicméně je pravda, že s odposlechem nebylo něco v pořádku, protože později policisté předložili soudu jen některé záznamy a v neúplném znění. Jasné vyjádření obviněného však chybělo i tam. Během rozhovoru mu Bartošek pod stolem podal naditou obálku s 250 tisíci korunami, kterou mu připravili policisté (podobně jako v kauze Lízner). Podplukovník Mareš ji v klidu převzal a odložil na parapet. To byla ovšem chyba. Mareš se hájil tvrzením, že nevěděl co v obálce je a že se do ní ani nepodíval. Proč ji však přebíral pod stolem, aby to okolní návštěvníci restaurace neviděli? Proč si ji vůbec bral a proč se nepodíval dovnitř? Zřejmě proto, že věděl co v ní je. Mareš se později snažil převzetí obálky s penězi dodatečně vysvětlit, že se domníval, že v obálce jsou dokumenty usvědčující Rázlovou a spol. Jenže obálka rozměry, vahou i omakem jasně napovídala co skrývá. To pochopitelně tak zkušený kriminalista musel okamžitě poznat. A jsou zde opět dvě protichůdná vysvětlení. Marešova verze se snaží soudu namluvit, že opravdu nepoznal, že šlo o úplatek, ale o citlivé materiály, které měly tvar bankovek. Že ji převzal pod stolem ? Běžný konspirační postup. Policejní verze však hovoří o tom, že Mareš jako příjemce úplatku věděl co v obálce a jen blázen by očekával, že bude na veřejném prostranství peníze přepočítávat. I mezi podvodníky platí určité gentlemanské dohody a elementární důvěra. Mareštaké mohl pojmout podezření a proto obálku okamžitě odložil a snažil se ze schůzky rychle prchnout, což se mu nepodařilo a byl ve vedlejší místnosti vedoucí k východu zadržen připravenými policisty. Zda je podplukovník Mareš opravdu jedním z prvních vyšších důstojníků, který byl chycen při převzetí úplatku nebylo jisté ani po čtyřech letech soudních jednání. Byl sice opakovaně odsouzen, rozsudek byl několikrát zrušen vyšší instancí, dokonce ho zrušil i Ústavní soud jako protiprávní a protiústavní. Ústavní soud zrušil rozsudek hlavně proto, že odposlechy byly pořízeny bez svolení soudu a bez vědomí obžalovaného. Mareš s použitím záznamů u soudu nesouhlasil a jiný jednoznačný důkaz policie nepředložila, dokonce nikdo nikdy neviděl ani údajný úplatek. Policisté udělali při zatýkání fatální chybu když obálku s úplatkem před Marešem, nebo před jinou nestrannou osobou nerozlepili a obsah nepřekontrolovali. Podobné fatální chyby dělají policisté často v případech, kdy se jedná o obvinění jejich kolegů. Zmařením důkazů, které již nelze opakovat "vytáhli" nejednoho policejního důstojníka z potíží. Obálku rozlepili až na policii bez nestranných svědků a obhajoba poté právem namítala, že mohlo dojít k manipulaci s obálkou, nebo k podotčení obálky zcela jiné. Nezákonně pořízené odposlechy sice jednoznačně nepotvrdily skutečnost, že by si Mareš o úplatek sám řekl, nicméně na nich byly zřetelně slyšet rady pana podplukovníka jak by měl Bartošek postupovat, aby se vyhnul obvinění. Celý zátah inspekce byl doslova prošpikován nezákonným postupem v kombinaci s fatálními procesními pochybeními, které dokázal šikovný Marešův obhájce náležitě využít. Soudy se táhly léta až byl nakonec podplukovník Mareš odsouzen jen ke třem letům za úplatkářství a zneužití pravomocí veřejného činitele.Do vězení však nenastoupil protože ho zachránila milost presidenta Havla a tak unikl trestu. Nikdo se už nedoví, zda byl skutečně podvodníkem a úplatným policistou, nebo jen obětí konkurenčního boje uvnitř policejního sboru.
Hůře se však vedlo korunnímu svědkovi žaloby Bartoškovi. Ten se nakonec trestnímu stíhání nevyhnul. Poté, kdy policii posloužil v kauze s Marešem, byl obviněn z krádeže a zpronevěry celkem za sedm milionů korun o které připravil Skloexport a.s.
Regina Rázová byla 3.10. 2008 soudem s konečnou platností osvobozena. A je to…

Jindřichův Hradec duben 2004.
Policejní komisař major Pavel Kučera poněkud inovoval starou fintu s pomocí obviněným, kteří na to mají. Slíbí jim zastavení stíhání, nepodají návrh na vazbu, slíbí obvinit jiného člověka, slíbí jim cokoliv, jen aby z nich vyždímali peníze. Major Kučera si vytipoval paní Pittnerovou, která měla ve vězení přítele o němž byla navíc přesvědčena, že byl obviněn neprávem. Pan major o tom věděl své a snažil se ji přesvědčit, že má možnost dostat přítele na svobodu cestou prezidentské milosti. Odvolával se na své kontakty s presidentovým tajemníkem Ladislavem Jaklem. Možná je skutečně měl z doby, kdy Jakla a další demonstranty mydlil při zákroku na Národní třídě, nebo při rockovém koncertu. Osobně ho však neznal. Nevím zda počínání vysokého policejního důstojníka nazvat drzostí, či naprostou ztrátou soudnosti, protože kdo jen trochu čte noviny dobře ví, že prezident Klaus dává milosti jen výjimečně a pan Jakl by si za přítele těžko vybral předlistopadového policajta a učitelka Pittnerová by těžko dala dohromady dva miliony, které hodný komisař Kučera požadoval.
Ztráta soudnosti naštěstí nepostihla paní Pittnerovou, která obchodní nabídku majora Kučery odmítla. Ten se však nechtěl vzdát vidiny snadného výdělku a jako protřelý obchodník snížil úplatek na 400 tisíc, což byl od něho velkorysý ústupek.Částku čtyři sta tisíc korun požadují policisté od svých obětí poměrně často, prý proto, že půl milionu zní jako moc a dvě stě padesát by bylo naopak málo. Paní Pittnerová obchodní nabídku majora Kučery oznámila Inspekci ministra vnitra a s majorem se na oko dohodla. Předání peněz před hotelem Zlatá hvězda v Třeboni již probíhalo pod kontrolou zásahové jednotky. Kučera se ale pojistil a na schůzku poslal místo sebe komplice. Naivně doufal, že v případě léčky to komplic, jmenoval se Dorfler, nechá na sobě. I tentokrát se zmýlil a vzápětí byl zatčen i on. Jenže ne nadlouho. Za pár hodin ho kolegové pustili zpět k jeho bohulibé práci. Když bude mít Jana Pittnerová štěstí nebude obviněna za nabízení úplatku policejnímu důstojníkovi. Major Kučera vzápětí onemocněl obvyklou policejní nemocí - ztrátou paměti, takže se nemohl k ničemu vyjádřit. Mezitím se jeho nadřízení horečně radili jak zapeklitou situaci vyřeší. Nevím o čem se mohli radit, ale vím, že obyčejný občan by seděl dávno ve vazbě a tam si mohl léčit své nemoci minimálně tři měsíce.
" Ze všeho je mi nanic. Z toho, že si policista, navíc vyšetřovatel, mohl něco takového dovolit, až po to, že chodí na svobodě. Od první chvíle, co po mě chtěl peníze, až po jeho zatčení jsem zhubla o sedm kilo," svěřila se novinářům postižená Jana Pittnerová. Nanic je z toho asi každému, ne však nadřízeným pana kriminalisty. Předpisy jim prý nedovolují vyděrače kriminalistu vyhodit bez prokázané viny a tak zatím tento drobný prohřešek řeší tak, že nebude chodit do práce, ale plat bude brát jako by nic. Ani po třech letech se mi nepodařilo zjistit jak byl major podvodník potrestán.
Osm let řešil soud případ dvou pražských kriminalistů, kteří brali úplatky od bývalého ředitele České banky Ivana Fišera.
Pavel Sládkovský a Vladimír Nešpůrek byli obviněni ze zneužití pravomoci veřejného činitele, úplatkářství a neoprávněného nakládání s osobními údaji. Kriminalisté si přivydělávali prodejem citlivých informací o dlužnících banky. Podle korunního svědka Fišery si řekli o 350 tisíc korun. Proces se táhl léta. Policisté byli souzeni pochopitelně na svobodě a měli dost času na "přípravu" svědků. Klíčový svědek Fišera nakonec u soudu odmítl vypovídat, přestože v přípravném řízení úplatky několikrát potvrdil. Dobrou taktikou se ukázalo prověřování přísedících soudu, zda se mohou seznamovat s tajnými materiály. Nevím co je tajného na tom, že policisté berou úplatky, nicméně za šest let dospěla soudkyně Kalašová dospěla k přesvědčení, že důkazy nejsou jednoznačné a oba policisty osvobodila. Důkazů bylo sice dost, že policisté brali peníze za prodej dat, ale který z nich - to soud nemohl rozhodnout s jistotou. Rozhodnutí soudu je nakonec z právního hlediska správné, soud by měl pochybnosti vyhodnotit ve prospěch obžalovaných. Je jen škoda, že takto postupuje hlavně při kauzách policistů, či soudců. U nich prostě musí být důkazů víc.

Korupce policejních důstojníků II.

30. března 2009 v 12:53


Korupce vysokých důstojníků policie II

Dobře utajené vyšetřování podplukovníka Petra Vojtěchovského z elitního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (nevím proč jej novináři nazývají elitním útvarem), probíhalo od května 2003. Žalobci ho vinili z toho, že bral úplatky za zastavení trestního stíhání, předával citlivé informace ze spisů konkurenčním podnikatelům, kteří byli policií vyšetřováni a informacemi ze spisů zásoboval i podsvětí.V jednu chvíli byl tento důstojník mediálním hvězdou televizních pořadů zaměřujících se na odhalování nepoctivosti státních úředníků
Opoziční poslanec za ODS Ivan Langer, který byl tehdy stínovým ministrem vnitra, veřejně hovořil o podplukovníkovi Vojtěchovském jako o jednom z největších policejních mafiánů. Náznaky, které pronášel před novináři hovořily dosti jednoznačně a zasvěceně. Jak to bylo opravdu se už asi nikdy nedozvíme, ale jisté je, že jeho činnost v řadách policie byla velmi rozporuplná a soudní proces vzbuzoval značnou nedůvěru.
Podplukovník Vojtěchovský byl buď gangsterem v uniformě, nebo obětí spiknutí jeho kolegů. Mohl se stát i obětí omylu, ale tato verze je velmi nepravděpodobná.
Všechny tyto možnosti jsou však pro veřejnost špatným signálem o stavu naší policie a justice. Dlouho unikal obvinění díky svému vysokému postavení. Měl kontakty, kamarády, na mnoho policistů toho dost věděl. Velel týmu Mari , který vyšetřoval zřejmě nerozsáhlejší spolupráci policistů s gangstery za posledních patnáct let. Ve sdělovacích prostředcích se o tomto gangu vyděračů, lupičů a vrahů neprávem hovoří jako o gangu vedeném Berdychem, ve skutečnosti se jedná o policejní mafii, která prostřednictvím Berdycha řídila své nezákonné operace. Těžko říct, zda právě podplukovník Vojtěchovský byl šéfem celého spiknutí, jisté však je, že nemohl při vyšetřování nenarazit na jména svých kolegů, kteří byly ve zločineckém žebříčku nad Berdychem. Ti zase vyšetřovali kauzy, kde mnohé důkazy ukazovaly na Vojtěchovského.
Kdo by si také dovolil obvinit důstojníky elitních policejních jednotek.
Podplukovník Vojtěchovský místo toho aby vyšetřoval podezřelé, nechával si od nich platit a za to jim předával informace ze spisů, aby věděli co na ně policie má. Jenže někteří z vydíraných si to nenechali pro sebe a počínání podnikavého kriminalisty nahlásili Inspekci ministra vnitra. Ta shromáždila další důkazy a výpovědi. Když si to přečetl žalobce, podal okamžitě návrh na uvalení vazby. Obával se, že by pan podplukovník mohl ovlivňovat svědky a pokračovat v trestné činnosti. Kdo jiný než vysoký policejní důstojník by mohl působit na svědky. Soud však žádosti o vazbu nevyhověl a tak obviněný Vojtěchovský pokračoval ve službě.
Podplukovník Vojtěchovský byl šikovný, mimo jiné dokázal získat od soudce, povolení k telefonním odposlechům vytypovaných podnikatelů, které jakoby podezříval. To bylo skutečně geniální, protože za pomoci legálně povolených odposlechů získával citlivé informace o majetku obětí a jejich obchodní činnosti na pomezí zákona. Následně je vydíral a sliboval zastavení stíhání. Kdo by takové velkorysosti odolal?
Na základě fiktivního obvinění například získal povolení k odposlechů podnikatelů Krásného a Syrového a následně jim nabídl, že je za pět set tisíc zbaví odposlechů i obvinění.
Horší však bylo, když pan podplukovník musel přece jen nějaký případ vyřešit a přitom současně chránit své klienty z ruskojazyčné mafie, kteří si jej prý rovněž platili. Tak byl v roce 1995 namísto mafiánů obviněn i nevinný podnikatel Hernych, který byl díky manipulacím ve vyšetřování, vedeném tehdy ještě kapitánem Vojtěchovským, odsouzen na 6 let do nejpřísnějšího vězení za loupežné přepadení benzinové pumpy v Kostelci.
Vojtěchovský rovněž ukradl automatickou pistoli, kterou na policejní ředitelství odevzdal majitel protože ji získal nelegálně. Pan podplukovník ji ale nezaregistroval a prodal známému. U soudu pak tvrdil, že mu ji jen půjčil, aby se mohl bránit.
Když vyšetřoval podnikatele Karla Kapra z finančních deliktů nabídl mu za
úplatu 400 tisíc osobní údaje jeho konkurenta Jiřího Syrovátky, který mohl proti němu svědčit.
Prodej informací sledovaným podnikatelům to byla jen jedna z obchodních činností, kterými se šikovný podplukovník živil.

Tři sta tisíc vydělal na Petrovi Mandíkovi, o němž věděl, že byl za vykonstruované obvinění pravomocně odsouzen do vězení. Kontaktoval jej nabídkou, že za určitou finanční úplatu mu zajistí presidentskou milost ( president Václav Havel). Milost sice nevyšla, ale peníze pan Mandík už nikdy neviděl. Proč taky, když se pan podplukovník tolik snažil.
Mandík se později obrátil na Inspekci ministra vnitra, která tehdy už šetřila desítky obvinění a trestných oznámení na podplukovníka Vojtěchovského.
Vyšetřování však z neznámých důvodů postupovalo hlemýždím tempem. Po celou dobu byl pan podplukovník ve službě, ovlivňoval svědky a monitoroval průběh vyšetřování. A začaly se dít podivné věci. Zkušení policejní vyšetřovatelé najednou kupili jednu chybu za druhou. Nestandardních "chyb" se dopouštěl i středočeský státní zástupce. Všechny tyto údajné chyby měly za následek, že důkazy proti Vojtěchovskému se nedaly z procesních důvodů použít u soudu.
Vyšetřovatelé Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, kterému šéfoval plukovník Kubice, například zjistili, že jimi navrhovaný svědek nevypovídal policistům z Inspekce ministra vnitra tak, jak vypovídal jim. Prostě nevypovídal jinak, než chtěli. Dva důstojníci ÚOOZ pak žalovali spřízněnému státnímu zástupci o nestandardním výslechu jednoho ze svědků, aby tak šetření inspekce zpochybnili. Pro jistotu neinformovali svého nadřízeného, ani ministra vnitra. Věřte potom Kubicemu, nebo jeho hochům. Policisté ÚOOZ potom začali sledovat kolegy z inspekce a připravovali prý falešnou diskreditaci důstojníků IMV Michaely Hýbnerové a Dušana Brunclíka. Podle tohoto plánu měl každý z těchto důstojníků přijmout od podplukovníka Vojtěchovského 500 tisíc Kč jako úplatek za zmaření jeho vyšetřování. Zda peníze skutečně vzali, či nikoliv se už nedovíme, protože někdo z policistů informaci o šetření možné korupce, nebo křivého obvinění z korupce, vynesl středočeskému státnímu zástupci a ten, aniž by kohokoliv informoval, začal oba podezřelé důstojníky inspekce vyslýchat. Tím bylo další vyšetřování zmařeno. Těžko říct, kdo vynášel víc, kdo bral větší úplatky a kdo přispěl nejvíc k tomu, že vyšetřování bylo prozrazeno a výslechy svědků se u soudu nedaly použít. Vyšetřování bylo nakonec pro nedostatek důkazů zastaveno.
Nadřízený oněch upovídaných důstojníků ÚOOZ jejich počínání označil za chybné a řekl, že je mu to líto...
Přesto byl podplukovník Vojtěchovský nakonec v roce 2003 obviněn z podvodu, braní úplatků, zneužití pravomocí veřejného činitele, krádeže, nedovoleného ozbrojování a zneužití osobních dat z policejních databází.
Řekl bych, že byl obviněn z více trestných činů, než Radovan Krejčíř a zcela jistě byla Vojtěchovského trestná činnost společensky mnohem nebezpečnější, nicméně pan podplukovník nestrávil ve vazbě ani den, nikdo mu neudělal razii v bytě, nezablokoval účty, a nešikanoval příbuzné.Nikdo se ho neptal na původ jeho rozsáhlých nemovitostí, a na další movitý majetek. K soudu, který byl zahájen v listopadu 2004 chodil v civilu bez pout a s úsměvem, byl stále ve služebním poměru protože když nic neudělal, jak stále tvrdil, nemohl nikoho ovlivňovat. To je logika, kterou nelze vyvrátit, ale mimo policisty ji nelze použít.
Senátu městského soudu předsedal soudce Petr Franc. Svědci postupně ztráceli paměť, odvolávali svá svědectví na policii, měnili výpovědi, některé se z procesních důvodů nedaly použít. To všechno se zdálo soudu normální. Změněné výpovědi se braly jako věrohodné a tak postupně padalo jedno obvinění za druhým. Pozoruhodné je, že nikdo nebyl obviněn z křivé výpovědi na policii. Prostě se jen spletli. Spletli se i vyšetřovatelé a státní zástupce Jan Binka, spletli se novináři i Ivan Langer.
Votěchovský byl nakonec tvrdě potrestán k jednomu roku podmíněně se zkušební lhůtou tří let a to za prodej, či zapůjčení pistole z policejního presidia. Z hlediska trestně právního postihu je to vlastně jedno. I kdyby se žalobci podařilo prokázat Vojtěchovskému všechna obvinění, která vznesl, dostal by u soudu stejně podmínku, možná o něco delší. A je to...
Za pár let si na tento případ nikdo ani nevzpomene. Zůstanou jen jeho miliónové majetky pořízené z důstojnického platu. Pro porovnání připomínám příklad devatenáctiletého studenta Vojtěcha Žižky z Prachatic, který si přinesl do školy otcovu brokovnici, kterou chtěl údajně zastřelit svého soka v lásce. Žižka si to ale rozmyslel a svůj čin neuskutečnil. Spolužák jej ale udal a nastalo exemplární vyšetřování. Vrchní soud nakonec studenta odsoudil k půlročnímu vězení nepodmíněně za nedovolené ozbrojování.
Zločiny policistů, jak známo, u nás vyšetřují policisté z Inspekce ministra vnitra. Kdo koho kryje víc, kdo víc manipuluje vyšetřování, důkazy či svědky se nedá říct. S určitostí však lze tvrdit, že ani policejní důstojníci z inspekce nejsou tak čistí jak by mělo plynout z povahy jejich práce.
Jaké peníze se točí v úplatcích a jaké intriky jsou součástí "práce" na těch nejvyšších místech policejního presidia ukazuje dosud neuzavřený případ inspektora Klimši z Inspekce ministra vnitra, který prosákl na veřejnost v roce 2006.
Celý případ začal ve společné firmě Vietnamců Kiena a Hoana s českým podnikatelem Milanem Vránou. Firma dovážela kontejnery zboží z Asie a obchodovala s ním v Česku. Současně provozovali i několik asijských restaurací. Na první pohled se jednalo o seriozní podnikání. Firma však vykazovala extrémně vysoký obrat. Peníze se převáděly do zahraničí a protože Vietnamci nevěří bankám, které by mohly přesuny vyšších nahlásit, převáželi peníze v hotovosti. Účetně byly pohyby peněz pokryty navenek solidní firmou. Měsíčně tak mizelo do zahraničí přes 100 mil. Kč. Zatím není jasné zda o této pračce na peníze věděl i český společník. Rozeznat bílého koně od podvodníka je oříšek i pro soudy. Firma s největší pravděpodobností ošetřovala peníze celé skupině vietnamských obchodníků, kteří mají vysoké zisky a nechtějí se státem dělit.Při dovozu obvykle deklarují supernízké nákupní ceny a tak se vyhýbají odpovídajícímu zdanění. Čínské a Vietnamské restaurace nejsou narvané hosty, kteří by přinášeli stamilióny.
Podnikání běželo v klidu až do doby, než český spolumajitel zjistil, že do zahraničí zmizely i jeho peníze uložené na kontech firmy.Vietnamci chtěli zřejmě firmu opustit. Aby mohli převést peníze bez vědomí Milana museli použít falešné plné moci a podpisy na převodních příkazech. A to byla chyba, protože to se dalo poměrně snadno prokázat. Oškubaný podnikatel své společníky udal na policii a začal s ní spolupracovat. Podvod vyšetřoval por. Filip Kraus. Vietnamce Kiena zatkl a požádal o uvalení vazby.
A to neměl dělat. Vietnamská mafie má u nás dlouhé prsty, které sahají od místních policistů až na Inspekci ministra vnitra.
Další sled událostí má několik výkladů. Jisté je, že v Libanonské obchodní bance byl založen účet na jméno Filipa Krause na který přicházely poměrně značné částky dolarů od plátců z okolí vietnamské komunity. Kraus tvrdil, že o tomto kontu nevěděl a ani ho nezaložil. Jeho verzi podpořil Milan Vrána, který prý věděl o tom, že konto založili Vietnamci, aby mohli poručíka ve vhodný okamžik diskreditovat. Z konta mělo být jakoby náhodou zaplaceno zboží pro Krause a tak by se provalil jeho nečekaný zdroj příjmů. Slabinou Krausova příběhu je shoda zájmů jeho i podnikatele Vrány, který byl s Vietnamci ve sporu. Oficiální policejní verze se přiklonila k výkladu policisty Krause, ale inspekce začala potichu Krause vyšetřovat z možného spolčení s vietnamskou mafií a dokonce padlo i obvinění, že diskreditace pomocí Libanonského konta připravil právě jeden i inspektorů Inspekce ministra vnitra.
Inspekce vyšetřovala Krause a major Hynek z ÚOOZ zase nechal monitorovat důstojníky inspekce. Z odposlechů zanedlouho zjistil, že Vietnamce pravidelně informuje někdo z inspekce, který se nechal oslovovat René. Dozvěděl se čas i místo předání odměny (říkali tomu daň) a schůzku policisté z ÚOOZ natočili na video. V okamžiku, kdy Vietnamci předali Renému - Richardu Klimšovi 100 tis. Eur byli všichni zatčeni. Zatímco Vietnamci putovali do vazby, Klimša byl vyšetřován na svobodě a sloužil dál. Klimša se pochopitelně hájil tvrzením, že vše bylo součástí plánu za odhalení nepoctivého policisty Krause a že by peníze odevzdal jako důkaz, ale věřte tomu. Jisté je, že se informace o tomto spiknutí se zčásti dostaly na veřejnost, ale to bylo tak všechno. Nějakou dobu celý příběh visel na internetových stránkách TV Nova a časem vše utichlo. Mezi vzájemně se vyšetřujícími policejními skupinami zavládlo příměří. Jisté je, že podnikatel Milan Vrána o své peníze nenávratně přišel a Vietnamci, ani žádný z policistů před soudem nestanul. A je to...
Policisté se nechávají uplácet hlavně od movité klientely, kterou rádi vyšetřují a je nepochybné, že tento trend v posledních letech prudce stoupá navzdory lepším výsledkům Inspekce ministra vnitra. Tato nemoc pomalu ale jistě požírá zbytky zdravého akceschopného policejního organismu.
V průzkumech veřejného mínění jsou policisté bezkonkurenčně první na žebříčku úplatných profesí. V malé míře důvěry jim šlapou na paty jen politici a soudci.
Policisté cizinecké policie Radek Kocáb z Andělské Hory u Karlových Varů a Pavel Kábrt patří v braní úplatků zcela jistě do první policejní ligy. Když Kocába v roce 2000 přeložili od pořádkové policie k cizinecké, byl ještě průměrným vzorkem českého policisty s průměrnou životní úrovní. Bydlel ve dvoupokojovém paneláku na okraji města a do práce jezdil deset let starým autem. Za čtyři roky po svém přeřazení se stal multimilionářem. Takový malý český zázrak. Pracovití policisté pomáhali Vietnamcům, kteří potřebovali legalizovat svůj pobyt v České republice. Vystavovali jim potvrzení k trvalému pobytu na základě falešných dokladů. Na cizineckou policii se Vietnamci sjížděli z celé republiky, chodili k nim pro razítka i domů jak na poštu pro známky na dopisy. Rychlost a pružnost však byla drahá - jednoduchý případ přišel na devadesát tisíc, složitější až na dvě stě tisíc. Během čtyř let si policista Kocáb takto vydělal na nový dům a ještě mu při domovní prohlídce našli přes čtyři milióny korun, další miliónek v cenných papírech a v garáži mu stálo nové auto za další milión. Jeho majetek byl odhadnut na třináct až patnáct miliónů a Kábrtův byl ještě vyšší. Do toho nejsou zahrnuty výdaje na nákladný velkopanský život, odměny pro slečny a prohry v kasinech. Sousedé si náhlé majetkové změny všimli a Kocába udali. S Kocábem se svezl i Kábrt. Inspekce ministra vnitra celkem snadno zjistila zdroj jejich nebývalých příjmů a záhy je obvinila ze zneužití pravomocí veřejného činitele.
Podobných případů úplatkářství je mezi policisty mnoho a proto by nebyl případ Radka Kocába a Pavla Kábrta ničím pozoruhodný, výjimečný je však tím, že dle mluvčí cizinecké policie Heleny Fertšákové byli úplatní policisté propuštěni ze služebního poměru ještě před vynesením rozsudku, což je v Čechách postup naprosto ojedinělý.
Vyšetřování však probíhalo na svobodě a tak naši policisté měli dost příležitostí, aby případným svědkům domluvili. Svědci se začali vykrucovat, měnit a odvolávat výpovědi, až nakonec zbyl jediný, který byl ochoten svědčit a toho museli hlídat, aby ne mu nic nestalo.
Vietnamci se pochopitelně obávali, že by mohli přijít o svá povolení a museli by jet šupem domů. Domů by ale měli jet i tehdy, když odmítají spolupracovat s úřady hostitelské země.
Po dvou letech vyšetřování usoudil státní zástupce JUDr.Královec, že důkazů je málo a obvinění vrátil k došetření policii a má v úmyslu stíhání zastavit. Kocáb tak dostane zpět i svou krabici se čtyřmi miliónky a může si požádat o vyplacení ušlé mzdy. Mít peníze přece není trestné, trestné je pouze jejich nezdanění. To už kupodivu pan státní zástupce nezkoumal a nezkoumal to ani finanční úřad. Problém je v tom, že státní zástupce uvěřil, že si je policisté uspořili ze svých výdělků. Vypočítal, že roční výdělek 250 tisíc krát šest jsou čtyři milióny. Po dvou letech bylo vyšetřování zastaveno. A je to...
To, že udělovali povolení k trvalému pobytu na základě nepravdivých údajů cizincům z celé republiky, na což neměli právo, je podle pana státního zástupce jen porušením pracovních předpisů, prostě jen bordel. V Karlových Varech se sice šušká, že nemalá část poctivých výdělků jmenovaných policistů se přesunula do úschovy pana státního zástupce, ale takovým pomluvám nevěřte.

S největší pravděpodobností se budeme muset těmto obětavým policistům omluvit.
Podpraporčík Jiříh Čermák , kriminalista z Prahy 7 si rovněž důrazně řekl o zapsání do knihy policejních úplatkářů. Přestože měl poměrně nízkou šarži, dovedl také ze svého postavení těžit. Nevíme kolikrát svou fintu použil, ale víme jaká byla jeho taxa při poslední ráně. Před vánocemi (příhodná doba) roku 2003 si dojel služebním vozem pro Marka Vodňanského přímo na pracoviště, kde pracoval jako manažer. Zacházel s ním jako se zločincem, aby zdůraznil vážnost situace. Vodňanského znal z vyšetřování podvodu za 170 milionů korun, kde manažer vystupoval jako poškozený. Věděl, že má vysoký plat a může se vykoupit. Většina lidí při zatčení znejistí a začne přemýšlet zda opravdu něco nevědomky neprovedla. Prostě pro vyšetřovatele ideální kořist. Při výslechu mu Čermák odebral osobní věci a řekl, že půjde do vazby. To je před vánocemi zvláště nepříjemné a proto se Vodňanský zeptal, co by měl udělat, aby do vazby nešel. A právě na ten okamžik Čermák čekal. Skromně si řekl o pět set tisíc korun. Prý pro soudce, žalobce a pro něho, aby nebyl nikdo škodný.
Nevím, zda se s nimi opravdu dělil, ale u soudu to vzal jen na sebe. Vodňanský jako správný obchodník začal smlouvat a podařilo se mu sumu za svobodu stlačit na desetinu. Dobrák policista ho naložil do služebního vozu a pro jistotu odvezl do banky, aby peníze hned vyzvedl. Nevyšlo to, v bance už končili a tak měl Vodňanský přinést peníze následující den. Jenže nepřinesl nic a navíc celý incident nahlásil Inspekci ministra vnitra. Na schůzku s Čermákem, který peníze již několikrát telefonicky upomínal, se dostavil vybaven nahrávacím zařízením a označenými bankovkami. Klec spadla. Ne však úplně, protože soud ohodnotil jeho trestnou činnost (zneužití pravomoci veřejného činitele a úplatkářství) podmíněným trestem, přestože mu hrozilo až 8 let natvrdo. Ale to už je při posuzování trestné činnosti policistů běžné.
Snad k mírnému trestu pomohlo i plné doznání a lítost, kterou u soudu dobře zahrál. Jediné co uvedl na svou obhajobu byl jeho nízký plat - jen 2I tisíc korun. Chudák, a navíc bylo před vánocemi. Ještě štěstí, že od roku 2005 dostanou policisté přidáno, snad s platem přes 30 tisíc nebudou vyžadovat tak velké úplatky a sníží taxy.
Zařadit kriminalistu Michala Vránu podle trestních činů, které páchal je obtížný úkol, protože tento pracovitý policista nejen, že úplatky přijímal, ale také je na druhou stranu dával. Navíc byl také specialistou na vymáhání pohledávek. Někdo by řekl - vyděračem podobně jako kolega Čermák, či Vojtěchovský.
Vrána pracoval u kriminální policie v Praze 9. Kolegové jej chválil jako pracanta, kterému nebylo zatěžko pracovat i přesčas. Na pracovišti s ním byli nadmíru spokojeni až do
doby, než se dověděli, že jejich obětavý kolega chodí na přesčasy pro vyděračské gangy, které policisty často zaměstnávají. V únoru 2001 společně s dalšími čtyřmi komplici chtěli vymlátit ze dvou lidí sto tisíc korun. Kopali do nich a aby se náhodou nezmohli na odpor, mířili na ně pistolí a vyhrožovali zastřelením. Trvalo více než půl roku, než se o tomto incidentu dozvěděl Vránův policejní šéf Jiří Šalda, který obviněného policistu okamžitě propustil ze služebního poměru. Zde bych si dovolil připomenout, že za daleko menší vyhrožování spojené s požadavkem navrácení dlužných peněz bychom my civilové s velkou pravděpodobností strávili několik měsíců a možná i let ve vazbě. Znal jsem člověka, který přijel k dlužníkovi svého šéfa pro dluh a přitom mu pohrozil, že když peníze do druhého dne nevrátí, tak dostane " do dršky", což ostatně obviněný ani nepopíral. Druhý den přišel na schůzku pro peníze, byl však na základě udání dlužníka policií okamžitě zadržen a skončil ve vazbě v Litoměřicích. Trvalo půl roku, než okresní soud žalobu zamítl a propustil jej na svobodu. Dlužník, který na něho poslal policisty byl známým drogovým dealerem, což bylo pro vyšetřovatele známkou důvěryhodnosti.
S policejními vyděrači se ale zachází jinak. Vránovi se zdál postup jeho nadřízeného příliš tvrdý a odvolal se. V lednu 2002 mu komise dala za pravdu a bez bližšího vysvětlení nařídila policejnímu veliteli, aby obviněného Vránu vzal zpět do služby. Inu rozkaz je rozkaz a tak jeho nadřízenému nezbývalo, než vzít vyděrače zpět do policejní služby, ale protože byl obviněn nemohl sloužit a byl postaven mimo službu. Policie, potažmo stát, mu vyplácel 60% mzdy a Vrána se mohl v klidu dál věnovat svému vedlejšímu zaměstnání vyděrače. Ještě téhož měsíce vyrazil se svými parťáky za další zakázkou do Brandýse na Labem. Zdejšího podnikatele se snažili bitím přesvědčit, aby zaplatil 410 tisíc korun. Prý se jednalo o dluh. Když se však Vránovo mlátící komando přesvědčilo, že peníze opravdu nemá, donutili ho podepsat smlouvu o převodu jeho dvou aut. Vrána takto pracoval ještě dalšího půl roku, než byl teprve zatčen skončil ve vazbě. Osudné se mu stalo až podplácení kolegů z kriminálky, které se snažil čtyřmi tisíci korunami přesvědčit, aby ho vynechali z vyšetřování případu, kde opět figuroval jako podezřelý z vydírání.
Policisté s úplatkem na oko souhlasili, ale vzápětí vše oznámili Inspekci ministra vnitra. Policejní zásahová jednotka zatkla čilého kriminalistu v okamžiku, kdy předával dohodnutý úplatek. Soud jeho počínání ohodnotil jako obvykle podmíněným trestem, který až odvolací soud změnil na skutečné vězení po dobu pěti let a označil jeho jednání za společensky vysoce nebezpečné. Docela by mě zajímalo, jak by asi hodnotil Vránovo počínání soudce, který ho odsoudil jen k podmínce, kdyby byl sám v situaci poškozených, dostal nakládačku a poté by byl nucen vydat své kreditky i hotovost.

Korupce policejních důstojníků III

30. března 2009 v 12:51
vost.

Korupce vysokých důstojníků policie III

Podobných nabídnutých úplatků mezi policisty bych mohl jmenovat celou řadu . Například v srpnu roku 1999 obvinil vyšetřovatel tehdejšího krajského úřadu vyšetřování v Plzni dva pražské policejní důstojníky z toho, že se v Karlových Varech pokusili podplatit tamní kriminalisty, aby nešetřili soukromoprávní spor mezi podnikateli. V Karlových Varech pochopitelně pracovali mimo službu v zájmu známého z Prahy, který se na ně obrátil. Jsou známy i případy, kdy policisté spolupracují s prostitutkami ( například v Pardubicích, Chebu, Teplicích). Přivydělávají si jako pasáci. Poskytují prostitutkám ochranu při jejich pracovní činnosti, hlásí kontrolní akce kolegů, přehlížejí neplatná povolení k pobytu.
Policisté vydírají a požadují úplatky i od cizinců o čemž svědčí případ z července 2004, kdy dva policisté z Prahy 2 a 4 požadovali na osmadvacetileté Ukrajince dvacetitisícové výpalné, jinak prý bude mít problémy s pobytem v České republice. Vůbec jim přitom nevadilo, že nejsou z cizinecké policie a spoléhali na to, že cizinci se v kompetencích police nevyznají. Ostatně v těch se neorientují ani naši občané. Oba policisté byli nakonec pokáráni. A je to...
Úplatkem nepohrdne pochůzkář, ale ani vysoký důstojník policejního presidia, či státní zástupce, pokud je úplatek zajímavý. Často je sami vyžadují. Například v roce 1996 ve Vimperku nabídl státní zástupce obchod podnikateli, který byl vyšetřován v souvislosti z machinacemi při výběrovém řízení na odkoupení kasáren za padesát miliónů. Byl obviněn z toho, že nezaplatil peníze za vydražená kasárna. Kupní cenu měl zaplatit po zapsání do katastru nemovitostí. Nezaplatil a obratem se pokusil kasárna se ziskem prodat. Na tehdejší dobu to bylo podivné obvinění, protože v devadesátých letech u nás podobným způsobem obchodovala s nemovitosti většina podnikatelů. Nemuselo jít vždy o úmysl někoho napálit. Stačilo, když banka pozdržela, nebo na poslední chvíli odmítla vyplatit úvěr a podnikatel se rázem ocitl v tísni. Banky tehdy dávaly úvěr až po zapsání do katastru nemovitostí. Navíc jak známo ve státních bankách brali ředitelé běžně 10% provizi (úplatek) z poskytnutého úvěru. Nebyl úplatek, nebyl ani úvěr.
Podnikatel souhlasil s úplatkem půl miliónu pro státního zástupce, který mu slíbil zastavení trestného stíhání, ale jeho požadavek nahlásil policistům. Státního zástupce pak policie zatkla poté co převzal dvěstětisícovou zálohu a soudce ho poslal nekompromisně do vazby. Jednalo se o zcela nevídané a mimořádné rozhodnutí. Podobných rozhodnutí, kdy soud a policie postupuje podle zákona i proti svým lidem neznám mnoho. Státní zástupce byl nakonec odsouzen k podmínečnému trestu. A je to...
Jak jsem v úvodu zmínil - každý kraj, každý okres má své úplatné policisty na které se lze obrátit s přiměřeně tlustou obálkou a žádat o protislužbu. Jste v potížích se zákonem, zaplaťte si svého vyšetřovatele a máte vystaráno. Problém je ale v tom, že policejní podvodníci nejsou solidní a nectí ani elementární zásady stavovské cti. Podání ruky, slovo, dohoda, u nich nemá valnou cenu a je třeba s tím počítat jako s rizikovým faktorem. Oblíbeným trikem je naznačit možnost ovlivnění
případu, kasírovat úplatek a protislužbu nakonec ani nedají. O tom v roce 2005 vypověděl na kamery TV Nova Petr Mach bývalý majitel fotbalové Sparty v té době jeden z nejbohatších podnikatelů v zemi, který byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na pět let za neexistující celní únik. V době, kdy se začínal prošetřovat tento údajný celní únik se na něho nalepil náměstek pražského policejního ředitele plukovník Mirostav Platil. Sliboval hory doly, vetřel se i do rodiny - a hlavně Macha vysával. Jeho nenasytnost po penězích a luxusu neznala mezí. Ostatně jako u velké většiny vysokých policejních funkcionářů. Nejdříve si nechal platit jen večeře v luxusních restauracích, nechal se zvát na hony, kde mu jeho osobní sponzor platil drahé trofejní kusy. Například odstřel medvěda přišel Macha na 100 tisíc korun. Později mu rostl apetit a nechal si Machem zaplatit luxusní dovolenou na ostrově Mauricius, kde rybařil na jachtě, rovněž pronajaté bývalým fotbalovým bossem. Dovolené v Monte Carlu, či na Chorvatské riviéře byly jen drobky. Mach prozradil, že jen letenky pro pana plukovníka a jeho milenku jej přišly na půl miliónu korun. To však zdaleka nebylo vše. Peněz chtivý pan plukovník si řekl o "darování" lukrativního pozemku v Nedvězí na okraji Prahy, kdy si postavil luxusní domeček na který si rovněž "půjčil" od Macha 4,5 mil korun. Sliboval Machovi, že vše v dohledné době vrátí, ale ani po pěti letech nic nezaplatil. V době, kdy si od Macha "půjčil" začínaly známé problémy s údajným celním únikem za který byl nakonec Petr Mach odsouzen na pět let do vězení. Není těžké si představit souvislost mezi zahájeným trestním stíháním a sliby o pomoci ze strany mocného policejního důstojníka. Ze strany Platila se jednalo o jasný podvod protože sliboval něco, co ve skutečnosti, vzhledem ke svému postavení, nemohl splnit.
Když byl Mach odsouzen Platil se k němu přestal hlásit. Zlatá slepička už nemohla snášet a odsouzený podnikatel si konečně v Pankrácké věznici uvědomil, že sliby plukovníka Platila nic neplatí. Pan plukovník správně předpokládal, že odsouzenému Machovi s puncem zločince už nebude nikdo věřit. A nemýlil se. Plukovník Platil dobře věděl, že se jednalo o úplatky, aby mu pomohl od absurdního obvinění, současně však počítal s tím, že odsouzenému nebude muset nic vracet protože si Mach netroufne veřejně tvrdit, že se jednalo o úplatky. Zatímco Machovi by za jeho úplatky hrozilo vězení, plukovníkovi Platilovi by hrozilo maximálně pokárání. Mach si přitom uplácel jen spravedlivé a zákonné vyšetřování. Je až zarážející, že odsouzený Mach i po zkušenostech, které získal s naší spravedlností, věřil, že přinejmenším neetické chování elitního policejního důstojníka bude Inspekcí ministra vnitra korektně vyšetřeno. Své kontakty a "dary" plukovníkovi Platilovi podrobně popsal v dopisu tehdejšímu ministrovi vnitra Grossovi (ČSSD) a navíc nabídl, že oznámí jména i jiných policejních důstojníků, kteří se na něm nelegálně obohacovali. Marně, nešetřilo se nic s odůvodněním, že oznámení bylo nekonkrétní. Teprve, když po aféře s podivně nabytými milióny odešel exministr vnitra z politiky a Mach promluvil v tisku, začal se o podivné půjčky plukovníka Platila zajímat nový ministr vnitra František Bublan. Vyšlo totiž najevo, že pan plukovník bral podobné úplatky běžně což mezi zasvěcenými policisty nebylo žádným tajemstvím. A jak to dopadlo? Normálně, pan plukovník Platil byl vyšetřován, nevyšetřován. Po poradě s tehdejším policejním ředitelem Kolářem dostal na vybranou: buď odejdeš dobrovolně a vyšetřování se zastaví, maximálně dostaneš pokárání, nebo z toho bude vyšetřování a ostuda pro celý policejní sbor. Platil byl mazák. Odsloužil u policie třicet let, z toho dvě třetiny ve službách komunistů, nashromáždil dostatečný majetek a tak se "dobrovolně" poroučel.Na rozloučenou dostal v různých prebendách, odměnách a výslužném skoro dva milióny. Snad z toho něco vrátil i Machovi. Vězení, nebo jen podmínka mu však nehrozí ani náhodou. Za půl roku po svém ochodu od policie přestoupil do služeb Českomoravské fotbalové mafie, kde zastává dobře placenou funkci bezpečnostního šéfa. Dá se říct, že své dlouholeté zkušenosti uplatnil ve službách lidí, kteří jsou morálně na stejné úrovni jako on.
Podmínka možná bude hrozit i policejnímu inspektorovi Miroslavovi Tolarovi
za to, že si přivydělával prodejem informací o průběhu vyšetřování obchodních aktivit Albánského heroinového dealera. Zatím se však jeho případ k soudu nedostal a s největší pravděpodobností ani nedostane.
Jedním z mála elitních policejních důstojníků, který byl obviněn podle §106 Ohrožení utajované skutečnosti , § 158 Zneužívání pravomocí veřejného činitele a § 166 Nadržování byl policista z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Zdeněk Filipec. Ten v roce 2003 prozradil ostravskému pašerákovi zlata Lubomíru Vargovi, že ho policie odposlouchává na základě rozhodnutí soudu a navíc přidal informaci, že je sledován i jeho pohyb. Státní zástupce Alois Dlouhý, který ho žaloval, prohlásil, že se jednalo o velice závažnou trestnou činnost, protože Varga po jeho varování se svými nezákonnými aktivitami na čas ustal a policejní akce tak byla zmařena. Nakonec byl Varga usvědčen z pašování 350 kg zlata a z daňového úniku 55 miliónů korun.
Filipec dosud odsouzen nebyl. Když to dobře dopadne, podmínka ho nemine. Případ Filipce se ničím neliší od stovek podobných a nemělo by smyslu o něm vůbec psát, vždyť stejně dostane za tři paragrafy maximálně podmínku, výjimečný je ale v tom, že Filipce odhalila samotná policie, když kontrolní útvar zjistil z paměti počítačů, že si policista zjišťoval čísla aut sledujících pašeráka Vargu a obdivuhodné také je, že policie tento zločin nezatajila.

Teplice 13. října 2006
Zásahová jednotka zatkla čtyři důstojníky z oddělení hospodářské kriminality okresního ředitelství v Teplicích. Tiskem sice proběhla kratičká zpráva, avšak policisté z Inspekce ministra vnitra, kteří jejich podnikání sledovali, přísně tajili veškeré informace. Nebyli ochotni uvést ani jména. Jisté je, že mezi zadrženými byl i šéf tamní hospodářské kriminálky Kadeřábek a poručík Petr Spálenka .
Podnikání těchto policejních banditů neslo všechny znaky organizovaného zločinu, přesto žádný z nich neskončil ve vazbě. Měli proto dost času na to, aby ovlivnili výpovědi okradených svědků. Pokud se jim podaří ustát vznesená obvinění, zůstanou na svých místech a mohou se okradeným bohatě revanšovat v budoucnu.
Lupiči v uniformách nevymysleli nic nového, či převratného. Vytipovali si movitého člověka a pomocí falešně vypracovaných protokolů a obvinění sestavili falešné obvinění. Občas pro věrohodnost zajistili výpovědi a svědectví lidí, kteří
byli stíháni za skutečné delikty a kteří se svým "svědectvím" vykoupili z trestního stíhání. Jindy získali od kolegů informace o probíhajících případech, které měly být odloženy a ještě před tím se spojili s obviněným podnikatelem a za úplatu mu slíbili zastavení stíhání. Vytypovaným obětem nejprve předestřeli jejich možné trestní stíhání a následné mnohaleté vězení a pak jim navrhli, že za několik desítek tisíc (u bohatší klientely šlo i o statisíce) přimhouří oči a jejich případ, který ani případ nebyl a byl by stejně odložen, odloží. Jednalo se o souběh hned několika trestných činů počínaje zneužitím pravomocí veřejného činitele § 158 (1), přes přijímání úplatku §160, či zločinné spolčení § 163, podvod § 250 a vydírání podle § 235 se sazbou pět až dvanáct let. Počet vydíraných podnikatelů se pohyboval v desítkách a tomu odpovídaly i zisky policejních vyděračů, které se pohybovaly v řádech statisíců, u těch nejagilnějších i v miliónech. Svou živnost provozovali bez problémů několik let a tak stoupala jejich drzost a klesala opatrnost. Vůbec si nepřipouštěli, že by se někdo z vydíraných vzepřel a už vůbec ne, že by se obrátil na policii. Pro úplatky si už nechodili jako na počátku na benzinové pumpy, nebo do kaváren, ale nechaly se je donést až na policejní ředitelství v Teplicích. Poslední úplatek ve výši 30 tisíc Kč si nechal přinést do své kanceláře policista hospodářské kriminálky Petr Spálenka, v té době již byl monitorován policisty z Inspekce ministra vnitra a vzápětí došlo k zmíněnému zadržení.
V kauzách podplacených policistů je jen velmi obtížné oddělit případy skutečného podplácení od fiktivních úplatků, kterými se snaží ctižádostiví šéfové odstranit své konkurenty. Proti nezákonné policejní provokaci není prakticky obrany. V poslední době vyplývá na povrch stále více případů organizovaného zločinného spolčení, které páchají hlavně vysocí policejní důstojníci společně s profesionálními podvodníky a vrahy. Někdy, když je to třeba přiberou do party i státní zástupce. Takové zločinné společenství má to nejlepší krytí jaké si lze představit. Oblíbená jsou i falešná obvinění policistů kolegů, kteří nejsou do podobných her zapojeni nebo někomu překáží ve služebním postupu. Časem se sice zjistí, že obvinění bylo chybné, lépe řečeno falešné, ale to už jsou obvinění dávno vyhozeni od policie, nebo v lepším případě zbaveni svého postavení v policejní hierarchii. Na druhé straně i falešně obvinění policisté mohou celkem s jistotou počítat s nepsaným zákonem " maximálně dva roky podmínečně". Je jedno zda se jedná o vraždu, zabití, zmlácení občana, či miliónovou zpronevěru. Na vše je stejný metr - podmínka. Do vazby jde méně než promile obviněných policejních zločinců. Zločince z řad soudců, kteří byli vyšetřováni ve vazbě znám jen dva. Ani jeden z nich si tam však nepobyl déle než dva měsíce, ale o tom až v dalších kapitolách.
Chomutov březen 2006
Jedním z policistů, kteří spolupracovali s podsvětím byl i poručík Ladislav Grus. Jeho zločinecká kariéra byla poměrně pestrá, ale dlouho se mu dařilo ze všech obvinění vyklouznout. Prý se nepodařilo nalézt dostatek důkazů. Jeden čas
spolupracoval s jistým Zdeňkem Mrázkem, který zásoboval drogami celý chomutovský okres. Dováželi kradená auta z Německa přes zelenou hranici. Inspekce mu byla na stopě, ale prý bylo málo důkazů. Spolupracoval s místními pasáky, kterým dělal polooficiální ochranku. Konkurenci zastrašoval v uniformě a tak ji vytlačoval z lukrativních míst. Ani to mu Inspekce ministra vnitra neprokázala, protože se oháněl tvrzením, že to dělal v rámci svých služebních povinností. Grus byl znám jako násilník a často na veřejnosti zmlátil nějakého civila pro nepatrný přestupek. Ani zde inspekce prý nenalezla důkazy, protože svědectví zmlácené oběti nestačilo na obvinění policejního důstojníka. Jeho komplice Mrázka zatkli v roce 2005 v Itálii s heroinem za 1,5 milionů korun. Gruse však nechodil, a tak ještě další rok chránil pořádek a zákon. Z neúspěšného vyšetřování nabyl dojmu, že si v policejní uniformě může dovolit všechno a tak v březnu 2006 zorganizoval společně s Karlem Ženíškem a Štěpánkou Hockou únos podnikatele Petra Vítka z Chomutova. Únos se jim však v listopadu 2006 nepodařil. Gangsteři vedeni Grusem snažili zablokovat terénní černý džíp který měl patřit Vítkovi, ale řidič se jim vyhnul a podařilo se mu ujet. Loupežníci nakonec zjistili, že se spletli a přepadli jiné auto ve kterém ani jejich oběť nejela. Grus se však nechtěl vzdát tučné kořisti a tak zorganizoval nový pokus. Grus pro jistotu pozval podnikatele na služebnu, kvůli údajnému přestupku. Když se přestupek vysvětlil jako omyl a Vítek odcházel z policejní služebny, byl na ulici přepaden Grusovými komlici.Oběť spoutali a odvezli do chaty nedaleko Chomutova a bitím ji donutili k vydání výkupného ve výši 12 milionů korun. Peníze na jeho pokyn vyzvedla jeho manželka, který prý byla do plánu zasvěcena. Nakonec však před soudem nestanula, protože krajský státní zástupce Jan Jankovec neuvěřil Grusovi a jeho komplicům, že to vlastně dělali na její žádost. Policistům se podařilo zajistit u svého kolegy pouze polovinu výkupného a tak, dnes už bývalý policejní důstojník Grus, bude mít z čeho žít až ho propustí na svobodu. Je jedním z mála policistů, který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Policisty přivedla na stopu milenka Karla Ženíška, která byla shodou okolností sestrou manželky uneseného podnikatele, a svého milého udala.

Domažlice 2008
Odvolací Krajský soud v Plzni odsoudil k jednoletému trestu bývalého policejního kapitána Jaroslava Švejnohu. Tento policejní důstojník byl v Domažlicích velitelem oddělení, které mělo za úkol bojovat proti šíření padělků vietnamských stánkových obchodníků. Kapitán Švejnoha nejprve důkladně naplánoval místo a čas připravované razie, zajistil spolupráci s celníky a potom brnknul Vietnamcům, aby se na kontrolu připravili. Za své služby pro stát pobíral plat 35 tisíc korun měsíčně, za služby pro vietnamské obchodníky inkasoval pokaždé kolem sto padesáti tisíc.
Tuto částku však vietnamští obchodníci z pochopitelných důvodů nepotvrdili. Švejnoha však odešel od policie včas a tak dostal od státu vyšší odstupné, než činili úplatky od Vietnamců.

Policisté a drogy

30. března 2009 v 12:48

Policisté a drogy

Policisté, kteří podnikají v drogách mají výhodu v tom, že znají dealery i konzumenty. Těžko lze poznat zda právě vyslýchají drogového dealera, nebo s ním právě dojednávají vlastní obchod.
Nejvyšší policejní funkcionáři odpovědni za vedení České policie, nevěnovali problému distribuce drog samotnými policisty dlouhou dobu žádnou pozornost. Důstojníci z vyšších patrech policejních struktur nebyli na tento druh zločinu vůbec připraveni.Znali jen klasické zločiny z doby, kdy začínali svou policejní kariéru - vraždy, šmeliny, krádeže, dopravní nehody, poškozování socialistického hospodářství, či politické procesy, ale drogy, nebo velká ekonomická kriminalita se v socialismu příliš nevyskytovaly. Národní protidrogová centrála pod vedením snaživého začátečníka Komorouse se honila za albánskými, kosovskými, arabskými a já nevím ještě jakými obchodníky, zatímco jejich konkurence z řad policistů si žila v klídku. Konzumace měkkých a posléze i tvrdých drog u nás prudce stoupala a stoupá i díky mizerným výsledkům útvaru vedeným Komorousem. Na jeho obhajobu je však třeba připomenout, že neměl prakticky žádné zkušenosti s tímto druhem kriminality. V době kdy on začínal svou kariéru u policie byl jen snaživým zapisovatelem na schůzích KSČ a tam se tak nanejvýš kouřily Sparty. Policisté drogy nejen konzumují a vyrábějí pro svou potřebu, ale časem zjistili, že přebytky mohou dobře zpeněžit. Mnozí z nich sice stanuli před soudem, avšak tresty byly výrazně nižší, než u běžných dealerů z řad podsvětí. Konzumací drog ve službě lze vysvětlit mnoho nepochopitelných zkratů zasahujících policistů. Jinak člověk reaguje v normálním stavu a jinak, když si šňupne kokain, nebo si dá dávku pervitinu. Pokud je mi známo, nikdy nebyl u těchto jedinců proveden test na drogy. Vyšetřující policisté totiž s takovou možností ani nepočítají. Nabízí se otázka kolik případů asi řešil podplukovník Holý z Náchoda a přitom pokuřoval marihuanu. O něm je známo, že konopí pěstoval na své zahradě ve velkém. Jednotlivé rostlinky byly pečlivě sety v řádcích a pravidelně okopávány a zalévány. Když se jeho zvláštní záliba provalila, nechtěl se ke svým pěstitelským úspěchům znát a tvrdil, že mu to tam zasel neznámý zločinec, který se mu chtěl pomstít. Vzrostlé metrové rostliny považoval za slunečnice. U podplukovníka, který svou kariéru odstartoval ve službách komunistického režimu se taková hloupost považuje za naprosto normální. Jen mi není jasné jak to může hlupák, který neví jak vypadá slunečnice, dotáhnout až na podplukovníka.
Vyšetřovatelé skutečně uvěřili, že je tak hloupý a pokud si myslel, že pěstuje slunečnice, nemohlo jít o úmysl pěstovat marihuanu a tudíž se také nemohlo jednat o úmyslný trestný čin. Tímto právním výkladem se celá nepříjemnost vyřešila jen zničením úrody ( není zcela jisté) a policisté - kolegové trestní stíhání ani nezahájili. Státní zastupitelství usoudilo, že nějaký ten joint neuškodí a pěstování konopí podplukovníkem Holým není společensky nebezpečné.
Za pěstování konopí se prohánějí mladí, nebo důchodci, ale ne policejní důstojníci.
Ještě v roce 2001 vysvětloval policejní president Kolář stoupající počet drogových dealerů z řad jeho podřízených tvrzením, že se jedná o ojedinělé případy, které páchají hlavně začínající řadoví
policisté. Jedním z policistů, kterého se podařilo odhalit a usvědčit byl šestadvacetiletý Robert Honzík z Nového Jičína. Ten prodával v ostravském klubu Fabric pervitin vlastní výroby a nabídku obohacoval o extázi, kterou nakupoval za peníze stržené za prodej pervitinu.. Státní zástupce se spokojil s návrhem na tříleté vězení s podmínečným odkladem. Návrh mírného trestu odůvodňoval polehčující okolností, která spočívala v tom, že drogy vyráběl a prodával výhradně mimo službu.
Podobně benevolentní výklad zažil i šestadvacetiletý příslušník elitní brněnské policejní pohotovostní motorizované jednotky, který dle vyšetřování Inspekce ministra vnitra prodával rovněž pervitin. Podle vyjádření státního zástupce pro Brno a venkov Jaromíra Sedláka nebyl zvlášť velkým distributorem drog. Měl je prý pro svou potřebu a okruh lidí kolem sebe. Odmyslíme-li si, že mohl být při zásahu proti demonstrantům zfetovaný a někoho pod vlivem drogy vážně zranit, je vysvětlení pana státního zástupce úsměvné. Každý z dealerů drog totiž prodává jen okruhu jemu známých odběratelů.
Ani jeden z policistů, kteří se zapojili do výroby a distribuce drog nestrávil v cele předběžného zadržení ani hodinu, natož pak aby na ně byla uvalena vazba. Pokud se však jedná o "pitomého civila", tak to jsou policejní vyšetřovatelé mnohem větší kabrňáci. Státní moc se hojí na drobných kuřácích marihuany. Je to ubohé a proti logice ochraně veřejného zájmu, který mají hájit. Za všechny takto šikanované mohu uvést příklad šestnáctiletého bývalého učně Bohuslava Bíny.
Tohoto mladíka obžaloval v lednu 1999 plzeňský státní zástupce Augustin Hrbotický z nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů a šíření toxikománie. Šestnáctiletý hoch byl Hrbotickým označen za nebezpečného zločince pro kterého žádal uvalení vazby, aby nemohl pokračovat ve své zločinné činnosti. Soud jeho absurdnímu požadavku vyhověl a mladíka poslal do vazby, kde strávil téměř dva roky. Podotýkám, že v té době patřila vazební věznice v Plzni na Borech k těm nejtvrdším, kde spolu s ním seděli ti nejtěžší zločinci. K tomu aby byl někdo bez řádného soudu zbaven na dva roky svobody by už měl být skutečně pádný důvod. Augustin Hrbotický ho prý měl. Učeň Bína byl obžalován a vězněn protože údajně nabídl dvě cigarety s konopím svým vrstevníkům. Navíc pak nechal potáhnout ze svého cigárka ještě dalším dvěma mladíkům...Bína před soudem popřel, že by někomu marihuanu nabízel, nebo prodával, ale přiznal, že si jednou za měsíc cigaretu s konopím koupil a vykouřil. Je docela možné, že přitom nabídl šluka i loudícím spolužákům, ale rozhodně se nemohl vejít do právní kvalifikace trestného činu, kterou mu napařil státní zástupce Hrbotický - § 187. Taková kvalifikace naopak právem náležela podplukovníkovi Holému, který nebyl vůbec obviněn. Bína mohl být i při přehnané přísnosti, která rozhodně není ve veřejném zájmu, obviněn maximálně podle paragrafu 187a odst. (1), kde se jedná jen o nepovolené přechovávání psychotropních látek. Zde činí maximální sazba dvě léta nebo peněžitý trest. Podle tohoto paragrafu by musel držet větší množství než malé a je opravdu těžké si představit menší množství než čtyři cigára marijánky. Hrbotický se ale úporně snažil přesvědčit soud, že učeň marihuanu pěstoval, nebo kupoval a nabízel za úplatu podle § 187, kde mu ve třetím odstavci hrozilo osm až dvanáct let odnětí svobody. Že je to absurdní, nespravedlivé a zcela mimo úmysly zákonodárců? Je, ale taková je naše policie a justice! Dvakrát plzeňský krajský soud tento pomatený právní výklad žalobce Hrbotického odmítl a Bínu, který mezitím ve vazební věznici dospěl, v plné míře osvobodil. Dvakrát se Augustin Hrbotický odvolal a dvakrát díky jeho vlivu u pražského vrchního soudu (po nástupu Sociální demokracie k moci měl byt jedním z trumfů premiéra Zemana v boji proti finanční kriminalitě a korupci) byl případ drogového dealera Bíny vrácen k novému projednání. Celou tu dobu byl mladík díky pomatenému výkladu zákona Augustinem Hrbotickým držen v jedné z nejhorších vazebních věznic a pokaždé ho k soudu vláčela vězeňská eskorta spoutaného jak dobytče. Pro pořádek si dovolím oba inkriminované paragrafy citovat a čtenář si může udělat vlastní úsudek.
§ 187 Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů
(1) Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo
jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden až pět let
(3) Odnětím svobody na osm až dvanáct let bude pachatel potrestán,
b) spáchá-li takový čin vůči osobě mladší patnácti let .

§ 187a
(1) Kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Člověk ani nemusí být právníkem aby pochopil, že šestnáctiletý učeň si jen koupil pár marihuanových cigaret a když je kouřil dal snad pár šluků i kamarádům.
Možná chtěl jen zapůsobit na holky V tomto smyslu si ani neumím představit menší množství než malé. Ne tak Augustin Hrbotický. Šestnáctiletého učně z moci úřední šikanoval a zkazil mu život. Není přece ve veřejném zájmu zavřít nezletilého chlapce pro pár cigaret marihuany na dva roky do vězení, dva roky zatěžovat soudy v Plzni i v Praze a utrácet tak statisíce z kapes daňových poplatníků.
Zločincem je bezesporu Augustín Hrbotický, který hrubě zneužil své pravomoci a obětí Bína. Jenže Hrbotický je státní zástupce a Bína byl jen obyčejný šestnáctiletý kluk.
Na druhé straně podplukovník Holý pěstoval marihuanu metodicky a s úmyslem maximalizace úrody, když rostliny i okopával.
Benevolentní přístup k drogovým deliktům policistů vede k posílení jejich pocitu beztrestnosti. Nemůžeme se proto divit, když jejich počet rok od roku roste. S jídlem roste chuť
Jako černý humor na mně působí průběh vyšetřování a následně protichůdné názory soudců různé úrovně v kauze největších obchodníků z drogami z řad policejních důstojníků, jejichž oficiálním posláním bylo bojovat proti obchodu s drogami..
Příběh velkého kšeftu začal v květnu 1997 kdy na hraničním přechodu v Libhošti byli zadrženi kurýři s nákladem osmdesáti kilogramů heroinu. Vyšetřování pašování drog a jejich distribuce tehdy vedl major Stanislav Mozga. Výsledky jeho policejní práce byly žalostné. Nepočítáme-li zadržené řidiče, nikdo další významnější z řady drogové mafie obviněn nebyl. Přesto se Mozga dostal až k obchodníkům s drogami, kterým byla zásilka určena a vyjednal s nimi zpětný odprodej jejich zboží. Oficiálně však s nimi byl v kontaktu aby prý mapoval drogové podsvětí. Podobný scénář jsem jednou viděl v jakémsi americkém filmu, kde si narkomafie násilím odnesla drogy z policejních skladů. Zdálo se mi to přitažené za vlasy, jenže v Čechách se fikce změnila ve skutečnost. Stačí se domluvit s policisty a zainteresovat je na obchodu. Mozga se tedy spojil s kolegou Milošem Jeřábkem a nadřízeným podplukovníkem Petrem Netíkem a vysvětlil jim plán na zbohatnutí. Základem obchodního úspěchu byly zabavené drogy z policejního skladu a tak Netík nařídil zničení zabavených drog z Libhoště ve spalovně. Společně přivezli tři tašky s drogami, ve skutečnosti to byla jen mouka, a tu protokolárně spálili. Heroin se přesunul z policejního skladu do soukromého skladu policistů. Dealerům v Ostravě dodával drogy služebně nejmladší vyšetřovatel Miloš Jeřábek s dalšími kolegy v uniformách. Na to, že policisté zásobují heroinem ostravské konzumenty se přišlo náhodou, když ostravští policisté, kteří nebyli zasvěceni do kšeftů podplukovníka Netíka a spol., zadrželi jednoho z dealerů. Ten považoval zatčení za nedorozumění protože prodával zboží policistů. Nicméně vyšetřování se přece jen pomalu rozjelo. V červnu 1999 bylo při přísně utajované policejní akci zadrženo osm obchodníků s drogami na severní Moravě. Mezi zadrženými byli i dva vyšetřovatelé Mozga s Jeřábkem, kteří měli u sebe celkem 25 kg heroinu za třicet miliónů korun. Dva měsíce poté rezignoval ředitel Krajského úřadu vyšetřování Luboš Stolař, když z průběhu vyšetřování vyplynulo, že policistů obchodujících se zabavenými drogami je
mnohem víc. Celkem bylo vyšetřováno 26 kriminalistů, což je víc než v Berdychově gangu. Tehdejší ministr vnitra Grulich namísto toho aby odvolal pro špatnou práci policejního ředitele a sám podal rezignaci, stále dokola omílal frázi o samočisticím mechanizmu policie. Tato výmluva se používá ostatně dodnes.
Je třeba uznat, že v tomto případě se Inspekce ministra vnitra snažila své bývalé kolegy dostat co nejdříve k soudu. Nicméně i jim to trvalo bezmála tři roky. Policisté i drogoví obchodníci byli odposloucháváni na základě zákona o policii a se souhlasem soudce po dobu několika měsíců. Jenže policisté o svých dodávkách nehovořili jako o heroinu, ale o kilech jablek či hrušek podobně jako rozhodčí o tři roky později označovali úplatky za kapříky a zcela vážně vysvětlovali absurdnost obvinění tvrzením, že dodávat jablka není trestné. Jak se jim ale dostal do tašky, kterou měli při zadržení, místo jablek heroin, vysvětlili poněkud zmateně. Tvrdili, že tašky nebyly jejich, ale překupníků drog, kterým je zabavili a u sebe je měli jen v úschově. Tato obhajoba slavila kupodivu úspěch. Po krátkém čase byli propuštěni z vazby a důkazy postupně jako zázrakem slábly, nebo mizely. Přesto je Krajský soud v Ostravě v květnu roku 2000 odsoudil k nepodmíněným desetiletým trestům. Ani poté policisté neskončili za mřížemi protože uspěli u odvolacího Vrchního soudu v Olomouci.

Vrchní soud rozsudky zrušil a případ vrátil Krajskému soudu k novému projednání. Soudci u nás soudí na základě volného hodnocení důkazů a soudce Vladislav Šlapák volně usoudil, že odposlechy, které byly jasnými důkazy o domlouvání obchodů s heroinem jsou nepoužitelné. V odůvodnění rozsudku tvrdil, že odposlech nařízený podle zákona o policii a schválený soudcem, bez návrhu státního zástupce což je vyžadováno v trestním řádu jsou právně neúčinné a nedají se u soudu použít jako důkaz. Jednalo se o čistý právní formalismus, protože zákon o policii takovýto postup umožňuje. Soudci tentokrát rozhodli proti právnímu výkladu státního zástupce, což je u nás naprosto ojedinělé. Policistům hrozilo sice deset let odnětí svobody, ale soudní pink ponk a mimořádná ohleduplnost k policejním zločincům nakonec slavila úspěch. Bez důkazů se soudit nedá...Podobný právní formalismus známe spíše ze "soudů" s komunistickými zločinci, či z lustračních kauz. Bylo to skandální rozhodnutí a po Ostravě šly později fámy, že soudce Šlapák byl dobře "ošetřen". Nicméně ani poté neměli policisté vyhráno. Následovalo odvolání státního zástupce a další soudy.

Policejní násilníci, Kačenka Jacquesová

30. března 2009 v 12:47


Policejní násilníci, šílení střelci, vrazi I.

Pokud chce někdo sloužit u policie České republiky musí být nejen bezúhonný, fyzicky zdatný, přiměřeně vzdělaný, ale i duševně zdravý. Bylo by to logické, vždyť používají ve službě zbraně, dostávají se do stressových situacích, musí
řešit střety s vyšinutými lidmi, násilníky, rváči, opilci, či profesionálními demonstranty, často jsou unaveni fyzicky i psychicky. Jejich práce není v žádném případě jednoduchá a snadná. Člověk by řekl, že zdravotní prohlídky včetně psychotestů jsou na vysoké úrovni a zaručují kvalitní lidský potenciál pro službu u policie. Skutečnost je však poněkud jiná. Nevím zda je to tím, že se zdravotní
prohlídky nových adeptů policejní služby odbývají, nebo je dělají špatní psychologové, nebo se snad psychické úchylky projeví naplno až když si obléknou policejní uniformu a nějakou dobu slouží. Teprve pod zátěží v mezních situacích se lidé projeví tací jakými ve skutečnosti jsou. Důvodů může být víc a jistě si tím lámou hlavy povolanější. Já nemám ambice odhalit proč tomu tak je, ale pouze vás připravit na možnost, že některé z vás, některý z těchto vyšinutých lidí v lepším případě zmlátí a v horším zastřelí.
Bití lidí policisty má v naší zemi dlouholetou tradici. Současní policejní funkcionáři, kteří jsou ve velitelských funkcích začínali s mlácením neposlušných občanů již v roce 1969. Do policejních řad vstoupili na počátku sedmdesátých let a svou fackovací zručnost nabývali postupně. Palachův týdnech, výročí okupace, vítězství nad sovětskými hokejisty a podobné akce ke kterým se dnes nechtějí znát, byly festivaly zvůle a surovosti. Kdo by si nebouchl do mániček, či podvratných protisocialistických živlů? Podle tehdejších měřítek dělali správnou věc. Bránili socialismus a bránili okupaci Sovětským svazem. Tehdy se věřilo, že přátelství lze vymlátit pendrekem. Když nastupovali k policii oni, tak jejich šéfové byli zas ti, kteří nastoupili k policii po roce 1948 a byli zoceleni únorovými nakládačkami, které plynule pokračovaly v padesátých letech. Padesátá léta, to byl ráj pro sadisty převlečené za policisty. Fackování lidí bylo státní ideologií. Fackovat třídního nepřítele bylo záslužné a učitelé jakými byli například Doubek, Slepička, či Grebeníček předali své zkušenosti generaci Kolářů, Želásků a Vorálků a od nich se učí dnešní dvacetiletí nováčci a třicetiletí pokročilejší. Bude trvat ještě pár generací, než arogance, nadřazenost a surovost našich strážců zákona vymizí a nebudeme se za ně stydět a hlavně nás už nebudou bezdůvodně bít. Ale to já už budu mrtvý.
Když jsem shromažďoval materiály pro tuto knihu, tak zdaleka nejobjemnější složkou je ta, která eviduje případy policejní brutality a násilí. A protože struktura policie, její způsob práce včetně velitelských kádrů pamatuje zlaté časy Husákovy "perestrojky", nemůžeme se divit, když přehmaty zasahujících policejních hrubiánů jsou i v současné době "vyšetřovány" do ztracena, to v lepším případě, a v horším případě budete obviněni vy z toho, že jste si těch pár facek vlastně vykoledovali a zákrok byl v mezích zákona. To ovšem už nevrátí život těm nešťastníkům, kteří policejní zásah v mezích zákona nepřežili.
Zatímco v případech porušení zákona občanů mimo policejní partu, dostanou novináři echo ještě dříve než jsou obviněni, v případech policejních mlátiček se veřejnost zpravidla nedoví ani jména pachatelů, natož pak, jak byli potrestáni. V drtivé většině není vypátrána totožnost zasahujících policistů, protože si zapomněli připevnit policejní čísla. U speciálních zásahových jednotek jsem
zaznamenal i vážně míněnou výmluvu, že na nových kombinézách není místo pro připevnění čísla.
Pokud policisté nemají připevněné číslo a zmlátí vás, nebo i zabijí, neděje se nic moc. Jedná se jen o přestupek, který je řešen nanejvýš kázeňsky. Přestupkem však není skutečnost, že vás zmlátili, ale pouze fakt, že si zapomněli připevnit identifikační číslo a proto nelze viníka identifikovat. Když si zapomenete občanku vy, můžete být zmláceni a drženi na policejní stanici desítky hodin.
Napadení občané, kteří si po incidentu s policistou chtěli zapsat jeho číslo dostali navíc ještě pár do zubů a obviněni, že ho fyzicky napadli, a to i v případech napadených žen. Pamatujte si, že pokud jste napadeni policisty, tak vám nemusí stačit ani poměr svědků 3:1. Když vás policisté šikanují, mlátí, či jinak urážejí, mohu vám poradit jediné - buďte zticha, nebraňte se, buďte pokorní a vyčkejte až se ti psychopati uklidní. Zpravidla se po chvilce unaví, párkrát vás ještě nakopnou do ledvin a máte to za sebou. Hlavně se snažte krýt hlavu, ale zas ne tak moc, abyste je tím nenaštvali. To víte i policisté jsou také jenom lidé se svými problémy a potřebují se občas uvolnit a nic nenaštve tolik jako rána, které uhnete. Policista by to mohl brát jako svou nešikovnost a ještě více se rozlítit. Daleko nejhorší variantou je aktivní obrana, kdy se snažíte údery a kopance vykrýt rukama. Mohou to považovat za vzpurnost a do protokolu, pokud vůbec nějaký sesmolí zcela jistě popíší vaši obranu jako útok. Odřené klouby na rukou od toho jak do vás bušili pak hravě poslouží jako důkaz vašeho útoku.
Oblíbeným terčem fyzických útoků jsou převážně osoby slabší a takové které se nemohou bránit. Často jsou biti Cikáni pro jejich barvu pleti a způsobu života, který se policistům příčí. Výprask podle zákona však může dostat každý. Je to taková modernější forma exekuce, kterou dříve vykonávali drábové.
Základní pravidla pro přežití kontaktu s policejní hlídkou zjevně nerespektoval člen vládní Rady pro lidská práva Stanislav Penc. Tento vládní úředník bojující za lidská práva zapomněl, že se nenachází v bezpečí vládních kanceláří, kde se vedou odborné disputace o lidských právech, ale na ulici, kde běžný občan taková práva nemá, pokud není policistou.
Poprvé dostal pendrekem v souladu se zákonem, když se v lednu 1999 vzpurně dotazoval policistů kontrolujících jeho doklady proč je kontrolovaný. Jakoby nevěděl, že ho mohou kontrolovat kolikrát chtějí a důvod nemusí sdělovat. Patrně si to nezapamatoval a v květnu téhož roku udělal stejnou chybu. Nevím zda testoval trpělivost policistů, nebo se chtěl přesvědčit jestli se jejich chování od té doby změnilo. Důvod jeho nerozvážného činu lze jen těžko vystopovat. Výsledek však byl stejný. V noci, když se vracel ze schůze Rady pro lidská práva byl na Praze 7 opět stavěn policejní hlídkou. V klidu a pokorně vytáhl požadovaný doklad a nechal se prolustrovat. Až do této chvíle bylo jeho chování v souladu s pravidly o přežití, ale poté kdy už to měl za sebou si opět neodpustil vzpurnou otázku - proč byl kontrolován. A opět dostal pendrekem. Bodejť by ne, když se tak vzpurně ptal. Vlastně si to zasloužil a na Radě pro lidská práva mohli mít zase námět pro odbornou disputaci. Vrchol naivity předvedl najmutím právníka JUDr. Vlka aby podal trestní oznámení. To si mohl ušetřit peníze. Výsledek šetření policejního oddělení stížností nemohl být jiný, než suchá zpráva, že si to zasloužil, protože byl drzý a policisté zasahovali slušně v rámci zákona. Nevím jestli to byla náhoda, že si nebohého Pence vybrali dvakrát za sebou, když většina z nás nebyla kontrolována nikdy v životě. To však neznamená, že bychom neměli být připraveni. A proto buďte pokorní.
Stanislav Penc je nepoučitelný bojovník za lidská práva. Snaží se je obhajovat i když už není vládním úředníkem, který to má v popisu práce. Na jedné z tiskových konferencí policejního presidia, kde se policejní papaláši pokoušeli ospravedlnit masakr v mezích zákona na technoparty u Tachova 2005, se slušně zeptal zda je pravda, že důstojník velící zásahovým jednotkám je bývalý příslušník StB. Pravda to nebyla, velitel byl jen členem předlistopadové KSČ. Nicméně policii tento nevinný dotaz natolik urazil, že drzého tazatele obvinila z trestného činu pomluvy. Samozřejmě se o pomluvu nemohlo jednat ani omylem, protože otázka, není urážka, přesto vyšetřovatel více než měsíc Pence stíhal a šikanoval opakovanými výslechy na policii. Teprve na zásah státního zástupce bylo obvinění zastaveno.
Ani bych se nedivil, kdyby jednou policisté Pence umlátili k smrti při další kontrole občanského průkazu, jak se to už několikrát v minulosti stalo jiným kontrolovaným občanům.
O sedm let později získala pro svou práci na Úřadu vlády stejnou zkušenost i Kateřina Jacques ředitelka odboru pro lidská práva. Paní Kateřina byla nejen ředitelkou odboru pro lidská práva, ale i neznámou kandidátkou na pražské kandidátce Strany zelených, která byla v parlamentních volbách 2006 černým koněm předvolebních průzkumů.
V dnešní době lidé nemají mnoho jistot na které se mohou spolehnout. Jedinou skutečnou jistotou je smrt, a hned na druhém místě je předvídatelné jednání policistů v situacích kdy se cítí ohroženi, uraženi, nebo si myslí, že je nikdo nesleduje. Obvykle jednají neurvale, surově a s pocitem absolutní nadřazenosti vůči pitomému občanovi. Pokud se s nimi dostanete při nějaké akci do kontaktu, můžete se spolehnout na to, že se dají snadno vyprovokovat a potom dostanete pořádnou nakládačku v mezích zákona. Brutalita se stala běžnou policejní praxí se kterou musíme počítat. Má to ale i své výhody - dá se spolehlivě využít v předvolebním boji. Kateřina Jacques na tuto jistotu vsadila. Radikální aktivisté různých ekologických hnutí protestují proti kde čemu a na demonstracích se cítí jako ryby ve vodě. Přivazují se ke komínům elektráren, ke kolejím, blokují vjezdy do továren a umí se šikovně krýt při zásazích policejních pendreků. Všechny tyto dovednosti ovládá i zelená Kateřina Jaques, kterou znají mnozí účastníci protestních demonstrací jako bojovnici proti čemukoliv. Když je v akci, tak se nezná a těžko by někdo hádal, že tato drobná nenápadná žena řvoucí vulgární nadávky na ty, proti kterým momentálně protestuje, je úctyhodnou ředitelkou odboru na Úřadu vlády. Paní ředitelka se měsíc před volbami navlékla do zeleného trička s logem své strany a se svými dvěmi dětmi se vydala demonstrovat proti prvomájové manifestaci neonacistů. Zatímco jiní vodí své děti
do zoo, zelená paní ředitelka usoudila, že neneonacistický průvod bude pro děti přínosnější. Chtěla jim ukázat, že proti zlu se má protestovat. Doprovázela ji zelená kohorta aktivistů ve stejných dresech s transparenty a s připravenými kamerami a fotoaparáty. Průchod neonacistů z Národního odporu pozorovali z bezpečné vzdálenosti za kordónem těžkooděnců a svůj občanský postoj vykřikovali na zadní voj průvodu, který mizel z dohledu na Palackém náměstí. Protestní akce zelených v mezích zákona mohla proběhnout bez incidentu kdyby se Kateřina Jacques nepokoušela dostat ke skupině skinů blíže. Zřejmě se jí zdálo, že obyčejné nadávání na neonacisty by bylo pro předvolební zviditelnění zelených demonstrantů málo dynamické.
Zastavili je však policisté, kteří zajišťovali pořádek a jejich velitel nadporučík Tomáš Čermák vyzval zelené aktivisty aby se nepřibližovali protože by mohlo dojít k incidentu. V tomto okamžiku však udělala Kateřina Jacques osudovou chybu, spíše to však byl vykalkulovaný úmysl, když začala policistu poučovat o jeho právech a povinnostech, co smí a co nesmí. Mimo jiné ho upozornila na to, že překračuje svou pravomoc, což ostatně i sama přiznala. Říkat policistovi, že překračuje svou pravomoc se nemá v žádném případě, je to zcela v rozporu se zdravým rozumem a s pudem sebezáchovy. To je bezpečnější promenáda s červeným hadrem před vydrážděným býkem, tím spíše, že tentokrát byli policisté skutečně v právu. Paní ředitelka odboru pro lidská práva se mohla záhy přesvědčit, že naše policie opravdu nikoho nediskriminuje - pokud jde o pořádnou nakládačku. Jak bylo patrné z fotografií v tisku, policisté se zpočátku pobaveně usmívali nad naivitou Kateřiny Jacques a zprvu si mysleli, že jde jen o zelenou recesi. Kdo by také z policistů mohl brát vážně poučování, že někdo nemusí poslechnout jejich příkazu.
Paní Kateřina to naneštěstí vážně brala a trvala na tom, že nebudou stát tam kam je policisté vykázali. Nadporučík Čermák se rozhodl, že ji zadrží a předvede k výslechu na policejní stanici kvůli neuposlechnutí výzvy. A došlo ke strkanici. Kdo začal se už těžko zjistí. Čermák tvrdil, že do něj strčila první paní Kateřina a ta zase tvrdila, že se chovala vzorně a první ji napadl policista. Jisté však je, že postrkování záhy přerostlo ve rvačku. Když vás nakopne policista je to povolený hmat podle policejních předpisů, když však nakopnete policistu vy, byť v sebeobraně, jedná se o napadení veřejného činitele a soud vás nemine. Nadporučík Čermák byl ale silnější a měl dlouholetou zkušenost. Sloužil u policie od roku 1987 a za tu dobu dokázal napráskat v mezích služebních předpisů několika ženám. Jednu například za to, že přecházela na červenou. Drobnou Jacques po kratší potyčce povalil na zem a spoutal, poté ji naložil pár pendrekem a vtlačil do auta. Tam podle její verze dostala ještě další výprask. Exekuci přihlíželo sedm policistů a nikdo se mlácené ženy nezastal, asi jim to připadalo
normální. Jejich aktivita směřovala jen k tomu, aby mlácené nikdo nepomáhal a tak pár pendrekem okusilo ještě několik dalších zelených aktivistů. Na policejní stanici ji nadporučík připoutal k topení, prý rovněž v rámci zákonů a přikročil k metodickému výprasku vzpurné občanky. Podle tvrzení napadené ji násilím roztáhl nohy a pendrekem zpracovával její genitálie.Policista to samozřejmě popřel (za zavřenými dveřmi místnosti žádný zákon s výjimkou policejního neplatí), nicméně lékařské vyšetření modřiny i na těchto místech potvrdilo. Čermák se později hájil tvrzením, že jí na inkriminovaná místa jen přirazil koleno, když se na zemi bránila spoutání, což patří mezi povolené hmaty..
Celý incident natáčeli zelení aktivisté na video jakoby s podobnou situací počítali a nahrávku ještě týž den odvysílaly snad všechny televizní stanice světa, a tak se výprask paní Kateřiny Jacques stal předvolebním tématem. Za necelý týden po exekuci byl pod tlakem veřejného mínění nadporučík Čermák obviněn Inspekcí
ministra vnitra ze zneužití pravomocí veřejného činitele a z ublížení na těle a dokonce i pan ministr vnitra připustil, že šlo o nepřiměřeně tvrdý, byť oprávněný zákrok. Kdyby se však jednalo o běžného občana je jisté, že by k obvinění nevedly ani záběry deseti kamer. Zeptejte se té paní co přecházela na červenou, kterou nadporučík Čermák kvůli takovému zločinu přivlékl na služebnu v poutech a která dostala naloženo podobně jako paní Kateřina. Tento zásah se zdál nadřízeným přiměřený a normální a tudíž nebyl ani zaznamenám v Čermákových spisech. Prostě baba šla na červenou a ještě byla vzpurná, mohla být ráda, že ji neobvinili z napadení veřejného činitele...
Celému zásahu přihlíželo několik náhodných svědků. Pominu-li výpovědi policistů a zelených aktivistů, které mohly být tendenční, ozval se i svědek Burda, který celý střet viděl z bezprostřední blízkosti a ten tvrdil, že rvačku vyprovokovala Katka Jacquesová. Podle jeho výpovědi se chovala hystericky a útočně, policistům nadávala jako dlaždice. Jiný svědek vyslovil dokonce názor, že podle chování napadené i ostatních demonstrujících zelených šlo o vykalkulovanou předvolební akci na kterou policisté spolehlivě zabrali, znal totiž Kateřinu Jacques a její vulgární chování z jiných demonstrací. Jisté je, že Kateřina Jacques po výprasku přeskočila na kandidátce své spolustraníky díky preferenčním hlasům soucitných voličů. Dnes je místopředsedkyní Strany zelených, na kamery hovoří uvážlivě a kultivovaně, nadávky si schovává pro své stranické rivaly na poslanecký klub.
Pravda je policisté měli právo vykázat demonstrující zelené v čele s Kateřinou Jacques kam uznali za vhodné, pravda je také, že měli právo ji předvést na policejní stanici, mohli ji i spoutat a použít chvaty a hmaty, když se nechtěla podvolit, ale slušný a civilizovaný člověk nezmlátí ženu až zmodrá i kdyby byl desetkrát v právu a byl navíc policistou.
Pan ministr veřejnosti "vysvětlil", že se jednalo jen o pochybení jedince (co těch sedm, dalších, kteří jen přihlíželi a nezasáhli) a že psychopatické sklony některých policistů někdy neodhalí ani psychotesty či policejní psychologové. Zřejmě má pravdu, ale jak je potom možné, že posudky psychologů a psychiatrů jsou v drtivé většině rozhodujícími důkazy při usvědčení obžalovaných u soudu a
mají důležitý význam při určování výše trestů za násilné trestné činy. Svým způsobem měl nadporučík Čermák smůlu, že si své mindráky vybil na ženě zaměstnané úřadem vlády, která byla navíc i kandidátkou v blížících se parlamentních volbách. Kdybych dostal výprask já, nebo jiný občan nižší kategorie, nedostal by ani důtku. Takto byl nucen od policie odejít a byl obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele a jako každý obviněný policista vzápětí onemocněl.
Po půl roce státní zástupce trestní stíhání Čermáka zastavil neboť došel k závěru, že se trestný čin nestal, a že Čermák napráskal Kateřinu Jacques podle předpisů. Čermák poté požádal o návrat k policii. Má i právo na vyplacení ušlé mzdy za dobu po kterou byl neoprávněně propuštěn ze služebního poměru. Možná bude žádat i bolestné za kopanec do kostrče od jedno ze zelených aktivistů.Bojovná Kačenka dnes už nemá zapotřebí bojovat na ulicích proti extremistům,
dosáhla svého a dnes bojuje v bezpečí parlamentu jako salonní bojovnice za lidská práva proti Číně. Někdy však nepomůže slušnost ani pokora, zvláště když jste v bezvědomí jako se to přihodilo řidiči Avie Josefu Svobodovi v Praze 16. června 2000. Na křižovatce ulic Bělohorská a Říčanova při odbočování ztrácel vědomí a motala se mu hlava. Stačil ještě s nákladním vozem zastavit na tramvajovém ostrůvku. Nezavinil žádnou nehodu, nikomu nezpůsobil újmu, jen trochu zkomplikoval dopravní situaci. Pozdější vyšetření potvrdilo mozkovou mrtvici. Při takovém stavu člověk ztrácí nejen vědomí, motá se a je dezorientovaný ale též špatně artikuluje. Při těžších mozkových příhodách trvá pacientům léta, než se naučí opět alespoň trochu chodit, či mluvit a mnozí skončí i ochrnuti. Podobně jako infarkt přijde mozková mrtvice rychle a nečekaně. Josef Svoboda měl navíc smůlu, že k jeho dopravní nehodě, dá-li se náhlé zastavení na křižovatce dopravní nehodou nazvat, přijeli dva pražští policisté - psychopati. Řidiče doslova vykopali z auta a když viděli, že se sotva drží na nohou usoudili, že je opilí a nutili jej dýchnout do detekčního přístroje. Zkouška však požití alkoholu vyloučila a protože duševní schopnosti policistů byly velmi limitované, nebyli schopni uvažovat o jiné příčině podezřelého chování řidiče - kdo se motá je opilý. Negativní výsledek testu je rozzlobil, protože to považovali za řidičův podvod, který nedokázali odhalit. Dezorientovaný Svoboda je žádal, aby jej odvezli do nemocnice a chabě se jim snažil naznačit, že by se tak neměli chovat. To však byla chyba - byl vzpurný. Nasadili mu proto pouta a s výkřiky : " ty pánské přirození (lidově), ty si budeš ještě stěžovat," ho vtlačili do služebního auta a posléze odvezli na policejní stanici.
Zkoušku na alkohol opakovali s jiným přístrojem a opět s negativním výsledkem. Člověku, který by mohl být jejich otcem, tykali, sprostě mu nadávali, bili jej pěstí do obličeje a mlátili mu hlavou o zeď. To všechno jen proto, že zastavil na místě, kde neměl a jeho chování odporovalo jejich představám o řádném občanovi. Když ale ani mlácení nezměnilo opakované zkoušky na alkohol, odvezli ho na záchytku. Jenže ani detekční přístroj na záchytce žádný alkohol nezjistil a tak ho lékař nechal vyhodit. Trvalo další hodiny (policisté se již o jeho osud nezajímali),
kdy byl pan Svoboda v ohrožení života, než se mu podařilo spojit s bratrem, který jej konečně odvezl do vojenské nemocnice. Teprve tam byl ošetřen a lékařská zpráva podrobně popsala jeho diagnózu: mozkovou mrtvici. Navíc zpráva uváděla, že pacient měl značné pohmožděniny na zápěstí a na hlavě.
Po jeho stížnosti na brutální chování a šikanu ze strany policejní hlídky se ujalo šetření oddělení stížností Policie ČR. Výsledek? Vyšetřovatelka Pelarová nezjistila nic. Ve své zprávě znovu opakovala nesmysl, že se pan Svoboda nechoval tak jak by měl a odmítal spolupracovat. Nikdo jej nebil, pouta neměl, nebyl urážen, což bylo spolehlivě vyšetřeno výslechem zasahujících policistů. Neochotně připustila, že alkohol zjištěn nebyl, ale jedním dechem tento fakt zpochybnila tvrzením, že policisté alkohol cítili. Když ale nebyl zjištěn alkohol, proč byl několik hodin držen na policejní stanici, kde o něj vzorně pečovali, a proč jej policisté vezli na záchytku? S tím si vyšetřovatelka Pelerová hlavu nelámala. Mozkovou mrtvici, která jeho dezorientaci vysvětlovala, paní vyšetřovatelka pohotově "vysvětlila": "Nebylo prokázáno, že pan Svoboda byl postižen mrtvicí právě za volantem." Teoreticky bylo opravdu možné, že mrtvicí byl postižen až při tlučení hlavou o zeď na policejní stanici, ale tuto možnost paní vyšetřovatelka vyloučila, protože to vyloučili policisté. Proto tento časový úsek života pana Svobody ze svých úvah rychle vytěsnila a naznačila, že si to mohl udělat sám třeba před domem, když se vracel domů. A modřiny? Ty si udělal také sám, když se vzpouzel ošetření na záchytce.
Podobné odůvodnění policejních "vyšetřovatelů" je klasické a opakuje se u většiny brutálních zásahů policistů. Dokonce i v případě úmrtí oběti byl tento argument s úspěchem použit a soud ho akceptoval - nebylo prokázáno, že stěžovatel přišel o oko, zub, ledvinu, či život při setkání s policisty, mohlo se to stát i minutu před tím, nebo o minutu později, policisté se však chovali korektně.

Policejní násilníci - vrazi II

30. března 2009 v 12:43

Policejní násilníci, vrazi II Těžkov u Rokycan 1994
Jako příklad téměř dokonalého zločinu policistů mohu uvést ubití soukromého zemědělce Josefa Šoltyse, který nepřežil setkáni s policisty v listopadu roku 1994. A protože byli obviněni policisté,vyšetřování a soudy zdržovaly průtahy, které se táhly třináct let.
Josef Šoltys vypil v místní hospodě šest piv a stejný počet fernetů. Domů se vracel jako obvykle autem. Svědkové, kteří s ním pravidelně popíjeli potvrdili, že si byl vědom svého stavu a proto jel prakticky krokem. Za vesnicí však raději sjel na louku, vypnul motor a chtěl v autě přespat. Spát opilý v autě není žádný zločin a dokonce to neomezuje ani zákon o provozu na pozemních komunikacích (navíc Šoltýs na komunikaci ani neparkoval). Svědci rovněž potvrdili, že Šoltys měl u sebe větší částku peněz, kolem dvaceti tisíc. Možná, že právě to byl důvod, proč na trase kudy se vracel číhali policisté Jaroslav Kraft a Zdeněk Pihýra. Později do policejních protokolů vypověděli, že se jednalo o náhodu a že je na Šoltýse přivedla právě jeho nápadně pomalá jízda a zastavení na louce. Když dorazili k zaparkovanému autu, zabušili na okno a chtěli aby vystoupil. Šoltys však zřejmě pod vlivem alkoholu dostal strach a naopak se uvnitř mechanicky zajistil. Nenastartoval, nechtěl nikam utíkat. Policisté mu přesto vypustili zadní kola a snažili se vypáčit dveře, prostě mu ničili auto. To Šoltyse vyprovokovalo a vystoupil. Co se dělo venku rozhodoval o jedenáct let později soudce Patzhenauer.
Podle verze zasahujících policistů Jaroslava Krafta a Zdeňka Pihýra je napadl a tak použili povolené hmaty sebeobrany, spoutali ho a dopravili na policejní stanici. Dvaačtyřicetiletý Šoltys na služebně začal ztrácet vědomí, chroptěl a prosil o pomoc, marně. Policisté sepisovali protokol, možná se dělili o kořist. Kam se podělo dvacet tisíc, které měl ještě když opouštěl hospodu se nikdy nezjistilo a ani to nikdy nebylo uvedeno do protokolu o zadržení. Teprve k ránu když ztrácel vědomí jej odvezli do nemocnice, kde namísto ošetření vyžadovali
jen odběr krve na prokázání alkoholu, k tomu však neměli souhlas zadrženého protože jej do ambulance přivezli v bezvědomí. Krátce poté na následky četných zranění zemřel.
A nastal obvyklý kolotoč zastírání a úhybných manévrů policejních vyšetřovatelů, kterému policejní mluvčí obligátně říkají objektivní šetření. Podle soudních znalců zemřel napadený zemědělec v důsledku protržení sleziny, poranění střev (utržení) a následného vnitřního krvácení. Deset let trvalo šetření a často odkládaná soudní jednání. Šoltýs se nemohl bránit - byl mrtvý a tak existovala jen verze policistů Krafta a Pihýra, kteří trvali na tom, že podnapilý zemědělec byl agresivní a oni se jen v rámci zákona korektně bránili. Jenže vypořádat se s žalobou nebylo jednoduché, protože natržená slezina a potrhaná střeva svědčily spíše o silných ranách pěstí, či kopancích. Navíc mu naložili zřejmě až když jej spoutali, protože těžce pracující Šoltys nebyl třasořítka. A tak vyšetřovatelé předvolali svědčit soudního znalkyni, která čistě náhodou často vypracovávala znalecké posudky pro potřeby policie. A tato nestranná znalkyně u soudu potvrdila, že nelze vyloučit , že ke zranění mohlo dojít už před setkáním Šoltyse s policejní hlídkou a s těmito zraněními mohl po určitou dobu řídit automobil, dokonce mohl se smrtí na jazyku i napadnout chudáky policisty. Jinými slovy tvrdila, že se Šolts mohl poprat s neznámým rváčem třeba na záchodě anebo mohl opilý upadnou na schodech. Byla by to z hlediska pravděpodobnosti asi stejná šance jako srážka země s obřím meteoritem.
A stal se zázrak. Soudce plzeňského okresního soudu Luboš Patzenauer tomuto absurdnímu vysvětlení uvěřil a oba policisty zprostil obžaloby. Co na tom, že se nenašel žádný svědek případné rvačky a to v hospodě bylo patnáct lidí. Nenašel se nikdo, kdo by viděl Josefa Šoltyse byť jen škobrtnout na schodech. Nicméně nelze ani vyloučit, že si nebohý zemědělec natrhnul slezinu a potrhal střeva nebezpečnou jízdou po výmolech místní komunikace. Jistě by i na to policie sehnala soudního znalce, který by to s vážnou tváří potvrdil. Soudce Patzenhauer a jeho kolegové v talárech ostatně dělali co mohli, aby policisty vysekali z obvinění. Policisté byli obviněni s návrhem na podání žaloby v květnu 1995. Okresní soud Plzeň město nechal spis rok uležet a poté ho poslal do Rokycan k projednání, protože teprve za rok zjistil, že místně příslušný soud je jinde. Rokycanská soudkyně, která měla případ soudit, se sama vyloučila z jednání protože je prý podjatá. Za měsíc poté se vyloučila i další soudkyně z Rokycan protože prý byla také podjatá - prý její manžel byl kdysi vedoucím nebohého zemědělce na státním statku. Skutečně vážný důvod. Krajský soud v Plzni nakonec rozhodl, že soudit se bude přece jen v Plzni. Tam, ale policisty soudit nechtěli a spis nechali opět uležet další dva roky. Nakonec však Ministerstvo spravedlnosti prosadilo, že se v Plzni soudit bude a spis se tak vrátil opět k soudci Patzenhauerovi. Ten si teprve po čtyřech letech pozorně přečetl celý spis a z pochybných formálních důvodů všechny vyšetřovací úkony zrušil a nařídil nové vyšetřování. Za záminku mu posloužila skutečnost, že obhájci chudáků policistů, kteří byli stanoveni soudem a byli jim od počátku vyšetřování k dispozici, byli
formálně ustanoveni zápisem soudce až druhý den.

Kdy to také měl udělat, když vše probíhalo po telefonu a ještě k tomu v sobotu? Takže nečinnost, lépe řečeno záměrná manipulace soudců způsobila pětiletou prodlevu, která samozřejmě přišla obhajobě policistů velmi vhod. Po pěti letech jsou už výpovědi svědků tak rozmazané, že se prakticky nedají použít. Použít se ale daly perfektně nacvičené výpovědi žalovaných policistů, kterým dal soudce Patzenhauer čas na sladění výpovědí.
Průtahy nakonec vyhrály nad spravedlností a v lednu 2006 rozhodl senát plzeňského okresního soudu o nevinně obou policistů podruhé - a opět mu předsedal soudce Patzenauer. Jen zdůvodnění bylo tentokrát jiné. Předseda senátu nemohl využít blábol původní soudní znalkyně, že si ubitý zemědělec mohl způsobit zranění sám, nebo mu je způsobil kdosi v hospodě protože nestranní soudní znalci z Prahy nezvratně potvrdili, že zranění pocházejí z doby setkání zemědělce se strážci zákona a nemohla vzniknout v důsledku povolených hmatů. Ba právě naopak. Útok byl veden brutálně na oběť, která se nebránila. Rovněž se potvrdilo, že žádný z policistů neměl ani oděrku, která by stála za ošetření. Zemědělce Šoltyse policisté ubili k smrti až poté co mu nasadili pouta a tak se nemohl bránit ani si krýt ohrožené partie těla. Avšak vzhledem k tomu, že jej mlátili oba současně a nedalo se s jistotou určit, kdo z policistů mlátil víc, či kdo zasadil smrtící kopanec, musel prý soud oba obžalované zprostit viny. Soudce Patzenhauer v tomto smyslu učinil revoluční rozhodnutí. Jedna z často opakovaných právnických pouček (nemá přímo oporu v zákoně) říká, že je lepší osvobodit dva vinné, než odsoudit jednoho nevinného. S tím nelze než souhlasit, bohužel zásada nezvratného přesvědčení o vině je aplikována pouze ve vztahu k policistům, či soudcům. Navíc ani jeden z policistů nebyl nevinný, protože žádný z nich nebránil druhému v útoku na oběť. Pro normální lidi je i samotná kvalifikace trestného činu poněkud ujetá. Policisté nebyli souzeni za násilný trestný čin podle § 221 ublížení na zdraví, kde by jim ve spolupachatelství podle třetího odstavce hrozilo odnětí svobody 3 až 8 let. Právní kvalifikace umláceného člověka, který zemřel za zvláště trýznivých podmínek byla pouze ze zneužití pravomocí veřejného činitele, kde je sazba podstatně nižší a soudí se na úrovni okresního soudu. Naši "orlové práva" totiž dospěli k názoru, že policisté mohli Šoltyse zmlátit v rámci povolených hmatů, protože se vzpouzel dýchnout do trubičky a napadl je. To ovšem nemohl nikdo jiný než obžalovaní potvrdit. Nikdo tam nebyl a oběť byla mrtvá. Pokud se tedy prokázalo že zemědělec byl ubit pěstmi, případně kopanci, což jsou nepovolené hmaty, tak šlo jen o technickou chybu při oprávněném zákroku při kterém překročili svou pravomoc pouze v tom, že poněkud víc přitlačili. Je to cynické? Není, to je fakt. Pokud vás policisté ubijí k smrti nikdy nepůjde o ublížení na zdraví, ani o pokus vraždy, protože úmysl ublížit nelze u policistů prokázat. Nějaká přiměřená, či nepřiměřená obrana proti útoku se vůbec neposuzuje.Nevím proč, ale soudce Patzenhauer opominul i paragraf o spolupachatelství §9 a následně §31 Výměra trestu odst.(2) písm.(a)
§9 Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu
(2) Byl-li trestní čin spáchán společným jednáním dvou, nebo více osob, odpovídá každý z nich, jako by trestní čin spáchala sama (spolupachatelé)
Pochybnosti plzeňského senátu patrně plynuly z §31, kde v písm. (a) trestní zákon říká : u stanovení druhu trestu a výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu jakou měrou jednání každého z nich přispělo k páchání trestného činu a právě to prý posoudit nešlo pokud by se některý z nich dobrovolně nepřiznal.
Jaké z toho plynně poučení? Nejlépe je ubít někoho ve dvou, na odlehlém místě a oběť musí zemřít, aby nemohla svědčit. Já bych to ale nedoporučoval vzhledem k tomu, že každý s výjimkou policistů by šel za zabití ve spolupachatelství zcela jistě do vazby aby neovlivňoval vyšetřování. Policisté Krafl s Pihýrou pochopitelně do vazby nešli a tak si mohli v klidu pod odborným dohledem advokátů vzájemně upravit výpovědi. U soudu na radu právníků vůbec nevypovídali a protože ani oběť nevypovídala svědčili hlavně znalci v oboru lékařství. Soudem posvěcená vražda zůstala tehdy nepotrestána. Třikrát soudce Patzenauer se svými komplici osvobodil policisty, kteří ubili člověka. V lednu 2007 rozhodl Vrchní soud v Praze čtvrté odvolání státního zástupce a případ vrátil k novému projednání, současně nařídil, aby žalobu projednal senát v jiném složení a s jiným předsedajícím. Důvody? Nesprávné hodnocení důkazů a liknavý přístup soudce Patzenauera, který zavinil průtahy trvající 13 let. Soudci u nás často hodnotí nesprávně důkazy, lépe řečeno nakládají s nimi svévolně a v rozporu s logikou, spravedlností i v rozporu se zákonem, ale jen výjimečně to soudci na vyšším stupni uznají. V tomto ohledu je rozhodnutí Vrchního soudu odvážné. Právníci vrahů si však stěžovali na to, že zdlouhavý proces je proti lidskosti a šermovali přitom evropskými úmluvami. Je téměř jisté, že i kdyby nakonec byli policisté odsouzeni, dostanou odškodnění od Evropského soudu pro lidská práva za liknavost a nepřiměřenou délku procesu. Soudce Patzenauer pochopitelně za své chyby souzen nebude, případné finanční sankce zaplatí stát protože soudci nemají v tomto ohledu žádnou odpovědnost - i když o ní hovoří v jednom kuse. Při čtvrtém projednávání nový senát, kterému předsedal Libor Michalec, odsoudil expolicistu Jaroslava Krafta ke třem letům odnětí svobody. Jeho kolegu Pihýra však osvobodil. Důvodem pro tento šalamounský rozsudek byl nový znalecký posudek, který byl stejně podivný jako ty předešlé, ale pro odsouzení alespoň jednoho z policistů stačil. Znalci totiž po třinácti letech usoudili, že časový snímek průběhu smrtelného zranění ukázal, že smrtelné údery padly při odvozu zadrženého na policejní služebnu. A protože Pihýr řídil, nemohl Šoltyse mlátit. Jak ale mohl policista Kraft zasadit v těsné škodovce tak hrozivé rány, které oběti utrhly střeva znalci nevysvětlili. Jisté je, že tentokrát se odvolal zase Kraft a kolotoč soudů bude pokračovat.
Podobný případ se stejnou taktikou obviněných policistů byl zaznamenán i při ubití obviněného v Olomouci. Podobný případ policejního násilí se udál 4.ledna 2009 v Brně, kde zasahující policista za nečinného přihlížení kolegů ubil k smrti vietnamského občana Hoang Son Lama. Tento čtyřiatřicetiletý Vietnamec žil v české republice čtyři roky, bydlel v podnájmu v Körnerově ulici. Bytná byla nespokojena tím, že se choval doma hlučně a proto zavolala policisty. Protože to prý nebylo poprvé, byla na místo poslána hlídka Pohotovostního a eskontního oddělení krajské policejní správy. Policisté se prý pod vedením ministra Ivana Langera změnili - pomáhají a chrání, bohužel to mají napsané jen na autech. Hlučného Vietnamce jeden ze čtyř zasahujících policistů postaru seřezal v rámci povolených hmatů a chvatů, zlomil mu přitom dvě žebra a utrhl slezinu.
Spoutaného, těžce zraněného Lama odvezli na služebnu a hodili do cely předběžného zadržení. Nesepsali ani protokol a zbitého nešťastníka nechali vychladnout. Na cele vychladl doslova, ráno zjistili, že je v bezvědomí a tak jim nezbývalo nic jiného, než zavolat záchranku. Aby zakryli brutální výprask agresivního kolegy, nenahlásili, že došlo k fyzickému napadení ze strany policisty a lékařům jen sdělili, že Vietnamec na cele omdlel. Lékaři při převozu do nemocnice se snažili o resuscitaci, avšak o zlomených žebrech a utrhlé slezině nevěděli a tak pacientovi spíše ublížili, ten záhy po převozu do nemocnice na následky bití zemřel. Zabití Vietnamce začala okamžitě vyšetřovat inspekce ministra vnitra. Současně s vyšetřováním začala i urputná snaha nadřízených policistů o zahrání vyšetřování do autu. Náměstek jihomoravského policejního ředitelství podplukovník Jaroslav Vaněk přispěchal se svědectvím, že k zadrženému byl do cely zavolán lékař a Vietnamec si na nic nestěžoval. Proč byl k němu zavolán lékař, když si na nic nestěžoval nevysvětlil, zato s typickou policejní drzostí vysvětlil: " Nebyl nahlášen žádný fyzický kontakt, zadržený si na bolesti nestěžoval. Potíže nastaly až později…" Takovému tvrzení lze věřit jen v tom případě, že by byl zadržený Vietnamec v bezvědomí. A Vaněk nepřestal perlit, když tvrdil, že policista, který Vietnamce ubil, patřil k nejlepším policistům na oddělení. Tam to musí pod vedením Vaňka vypadat. O dva dny později následoval další pokus o ospravedlnění zásahu brněnských policistů, když policejní novináři dostali do pera informaci, že v krvi ubitého Lama byly nalezeny stopy po heroinu. Odtud byl jen krůček k prohlášení, že Vietnamec byl asi narkoman a možná i dealer drog. Nevím jak to souvisí s brutalitou policejního zákroku, krev zasahujících policistů mimochodem nikdo nezkoumal. Na první pohled je zřejmé, že policejní mluvčí se snaží bití ospravedlnit - vždyť narkoman je šmejd a nějaká ta rána mu patří, dokonce naznačoval, že zatýkaný Vietnamec naznačoval chvaty jakéhosi asijského bojového umění. Vsadím sto ku jedné, zákrok bude nakonec vyhodnocen jako oprávněný a policista nebude potrestán ani kázeňsky. Chraň nás bůh, když se mu dostaneme pod ruce my. A je to…

Nová Hospoda na Tachovsku 1999
Štěstí měl při setkání s dopravními policisty Miroslav Špadrna, který exekuci na silnici alespoň přežil. A právě případ řidiče Špadrny je v mnohém poučný.Miroslav Špadrna se dopustil snad všech chyb, kterých se musíte vyvarovat při setkání s policejním psychopatem. Byl vzpurný, dožadoval se slušného jednání a navíc chtěl znát služební číslo, či jinou známku identity pro podání stížnosti na arogantní chování policistů.
Při silniční kontrole u Nové hospody byl v roce 1999 stavěn dopravními policisty. Špadrna jel se spolujezdcem a byl obviněn, že překročil povolenou rychlost. Policisté mu sebrali předložené dokumenty a odešli je zkoumat do služebního vozu. Když je zkoumali asi hodinu udělal Miroslav Špadrna chybu, žádal policisty, aby byl přestupek konečně vyřídili a mohl odjet. To ovšem byla drzost a korunu tomu nasadil, když si chtěl opsat služební číslo policisty, aby si na něho mohl stěžovat. Ten si však obratně zakryl číslo dlaní a stěžovatele vypoklonkoval od služebního vozidla. Ale pan Špadrna byl dál vzpurný, půjčil si od spolujezdce fotoaparát a chtěl si policistu vyfotografovat, aby jej mohl později identifikovat. Jistě uznáte, že to byla vůči policistovi provokace. A tak vyběhl ze služebního vozu podporučík Truksa a dal pendrekem drzému řidiči nakládačku. Kolega, který si chvíli před tím zakryl dlaní číslo s uspokojením sledoval exekuci a proti běsnícímu Truksovi nezakročil, ani ve chvíli, kdy řidiče škrtil. V policejní mluvě se tomu říká povolený donucovací prostředek. Špadrnu měl zřejmě donutit, aby zavřel ústa.
Jednoho ale zmlácený Špadrna dosáhl. Po zákroku v mezích zákona se léčil více než měsíc a policie musela sdělit jména zasahujících policistů. Ti se u soudu, který byl zahájen už za čtyři roky, což je u policejních kauz celkem krátká doba, hájili klasicky : kolegu napadl agresivní řidič Špadrna pěstí a hodný Truksa mu šel na pomoc. Jak dopadnou dvě svědecké výpovědi proti sobě? Státní zástupce Královec neuvěřil obligátním výmluvám policistů o řidiči, který je při řádné zběsile napadl pěstmi a podal na Truksu žalobu za zneužití pravomocí veřejného činitele. Trvalo ale další dva roky, než byl vzteklý podporučík právoplatně odsouzen. Za zneužití pravomoci a zbití občana na ulici dostal "tvrdý trest" dvěstě hodin veřejných prací. Výrok o trestu se několikrát měnil, jak je to v případech policistů obvyklé a osciloval od zproštění obvinění, až po podmínku. Soudce
Krajského soudu v Plzni Pravoslav Polák vysvětloval nezvykle nízký trest momentálním amokem, kterým byl podporučík Truksa zasažen v důsledku pracovního přetížení, prý mu lidově řečeno, ujely nervy. A je to….
Mlácení lidí, které policisté považují za obtížný odpad, je v myslích délesloužících mazáků zafixováno tak silně, že jsou přesvědčeni o správnosti svého jednání a celkem bez ostychu předávají své "výchovné" metody mladším kolegům, kteří teprve začínají. Potom se nemůžeme divit, že i mladí, na první pohled slušní hoši v černých uniformách, si časem tyto hrubiánské metody osvojí. Proč také ne? Vždyť přece nakopat někomu do zadnice je tak zábavné a navíc mnohem jednodušší než se zdržovat sepisováním protokolů. A protože u policie neexistuje žádná systematická kontrola, nemůže se nikomu nic stát.
Agresivní policisté jsou magoři a neměli být k policii vůbec přijati, a pakliže přijati byli, stalo se tak po fatálním selhání policejních psychologů a jestliže jejich
psychickou úchylku neodhalili jejich nadřízení, měli by odejít také, protože profesionálně selhali.

Policejní násilníci III.

30. března 2009 v 12:40

Policejní násilníci III

Agresivní policejní mlátičky jsou v podstatě zbabělci, kteří své oběti mlátí v přesile a většinou si vybírají oběti slabší a nebo ty které se nemohou bránit jako jsou například prostitutky, či bezdomovci, na nichž si vybíjeli své mindráky. Ideálním místem pro takové násilí je služebna policie na pražském Hlavním nádraží, kde si snadno vyberou oběti pro svou kratochvíli. Nejprve prosakovaly jen kusé informace, kterým nadřízení dlouho nevěnovali pozornost, protože oběti byli hlavně bezdomovci, kteří jsou v nádražní hale jen na obtíž.
Jenže v roce 2001 si policisté pro exekuci vybrali nizozemského podnikatele, který se s přítelkyní vracel z večírku u atašé nizozemské ambasády. Nebyl to žádný vandrák, ale policisty namíchlo, že kouřil na nástupišti metra, kde je to zakázané. Perfektní češtinou jej upozornili, že nemá kouřit, načež cizinec cigaretu uhasil a schoval do kapsy. Normálně by to stačilo, ale zřejmě proto, že se jim nezdál dostatečně bílý, začali jej lustrovat. A nastal malér, cizinec u sebe neměl doklady. Cizinci ale nemají povinnost nosit u sebe průkaz totožnosti jako tuzemci , ale co kdyby to byl hledaný terorista? Vzápětí skončili oba na nechvalně známé služebně. Co se tam odehrávalo nikdo přesně neví, protože u soudu, který tento incident projednával v roce 2002 stály proti sobě dvě verze - policejní a nizozemská. Policisté se jako obvykle hájili útokem a tvrdili, že je cizinec napadl pěstí. Proto jako obviněný stál před soudem on a ne policisté. Nizozemec se však hájil zcela opačnou verzí. Na služebně mu dali nakládačku policisté. Bušili do něj pěstí, surově jej bili a zkopali. Jeho vysvětlení události, dá-li se tak podobná exekuce nazvat, byla podpořena lékařským nálezem, který byl vyhotoven v nemocnici, kam byl napadený bezprostředně po "výslechu" odvezen. Monokl na oku, pohmožděná žebra a ledvina hovořily spíše ve prospěch obviněného nizozemského podnikatele a tentokrát se stala jedna z mála výjimek a soud uvěřil napadenému obžalovanému a zprostil jej žaloby v plném rozsahu. Surový útok policistů však soudem nebyl nikdy projednáván a byl řešen pouze kázeňsky. Z toho plyne ponaučení : když uděláte monokl policistovy vy, půjdete k soudu a do
basy. Když vám udělá monokl policista, dostane od nadřízeného maximálně
důtku, v nejlepším případě přísnou důtku.
Policisté na pražském Hlavním nádraží podobným způsobem trestali více obětí, a trvalo několik let, než konečně Inspekce ministra vnitra vzala vážněji informace a stížnosti o jejich řádění a tajně nainstalovala na služebnu kamery s odposlechem. Výsledkem bylo obvinění z násilností a překročení zákona ze strany policistů ve dvaceti případech a proti čtrnácti policistům drážního oddělení bylo vzneseno obvinění. Podle státního zástupce Machala Zachystala policisté mlátili předvedené údery otevřenou dlaní (fackovali je) a v jednom případě policista do
zadrženého muže kopal. Výsledek obvinění policistů je ale velmi nejistý, což připustil i státní zástupce, neboť počítal i s možností, že jejich skutky budou řešeny jen kázeňsky. Jak jinak, že. Nakonec lze považovat za úspěch, když se státní zástupkyni Monice Ševčíkové podařilo obvinit a poslat k soudu alespoň dva z původních čtrnácti obviněných policistů - Tomáše Hanzlíka a Jaroslava Šlápotu. Byli odsouzeni k podmínečným trestům. Další čtyři teprve soud čeká. Zbylí policisté byli potrestáni pouze kázeňsky, protože jejich facky nebyly takové intenzity aby vyslýchané zranily a navíc prý do nich kopali botami s měkkou pryžovou podrážkou...
Nakonec ale soudce obžalované policisty zprostil obžaloby. Kolegům policistům se nepodařilo zjistit jména a bydliště šikanovaných bezdomovců. Nemají adresu a jména z nich na okrsku zřejmě nevymlátili. Kdo nemá jméno ani adresu, nelze jej úředně obeslat a tudíž nemůže být účastníkem soudního jednání, natož aby svědčil. Soudce Jiří Horký zase zprostil obžaloby policistu Jana Mazáka obviněného z násilí na pražském Hlavním nádraží na bezdomovci protože mu obviněný nakukal, že bezdomovec byl jeho informátorem z komunity přežívající na nádraží a v přilehlém parku (jaké asi tajné informace mohl donášet, blíže nevysvětlil) a jeho kamarádi na které údajně donášel jej prý začali podezřívat z příliš častých návštěv místní policejní služebny. Aby se vyhnul řečem, požádal policistu, aby mu dal před jejich zraky pár pěstí. Soudce mu takovou výmluvu kupodivu uvěřil.
Soudy sice měly videonahrávky týraných bezdomovců, ale protože to poškození nedosvědčili osobně postupně se obžaloby vytratily kamsi do neznáma.
Karlovy Vary 13.května 2001
Karlovarští policisté
Tomáš Mrňák, Pavel Holoubek, Eduard Kalla a Petr Nachtigal
běžnou
kontrolu dokladů zadrženého řidiče Karla Bilého. Pravda Bilý je poněkud nepřizpůsobivý element, který se na svobodě vyskytuje jen zřídka, ale i to stačí, aby neustále zaměstnával místní policisty. Pokud si právě neodpykává trest, tak krade, nebo se na trestnou činnost připravuje. Nikdy nepracoval a ve vězení strávil dohromady dvacet let, což je mnohem více než prožil na svobodě. Prostě takové perpetum mobile na přestupky. Při kontrole neměl žádné doklady a vůz, který řídil neměl ani poznávací značky natož pak technický průkaz.
Karlovarští policisté se namíchli a rozhodli se, že dají Bilému za vyučenou, aby
od něj měli na pár dní pokoj. Naložili ho do auta a odvezli do nedalekého lesa v Doubí, kde mu dali nakládačku. Podle Bilého verze ho mlátili železnou tyčí,
pěstmi a kopanci a přitom mu opakovali, že je černý buzerant. Když ležel zbitý na zemi, tak ho ještě pomočili. "Svině černá, alespoň si to bude pamatovat". Není bez zajímavosti, že zmlácený recidivita si ani na počínání policistů nestěžoval. Bral to jako fakt, jako běžnou součást policejní praxe. Podobných výchovných lekcí prý na Karlovarsku dostalo více Cikánů. Celý incident však nahlásil lékař ošetřující Bilého zranění. A tak byla policie nucena případ šetřit protože bílého lékaře nemohli nařknout z patologického lhaní. Policisté samozřejmě vše popřeli a jako obvykle se vymlouvali na to, že Bilý byl arogantní, slovně je urážel, vysmíval se jim a dokonce je i napadl. Tomu se však dalo uvěřit jen se značnou dávkou představivosti, neboť Bilý je sice recidivista, lhář a zloděj, ale blázen není. Jen stěží by si troufl se svou drobnou postavou na pět trénovaných policistů navíc na odlehlém místě za městem. Tam zmlknou i tvrdší hoši než je Bilý. Policisté však měli smůlu, protože závěr jejich výchovné akce viděl náhodný svědek, který nejenže viděl odjíždět od lesa policejní auto, ale také slušně potlučeného cikána. Tím padla hlavní výmluva obhajoby, že v lese nebyli a Bilého zmlátil někdo až později. Navíc je z akce za městem usvědčovaly i záznamy ze služební vysílačky. Obhájce společně se chebským okresním soudcem Karlem Velkem bojovali za čest policistů co jim síly stačily. Protože se jednalo o cikána, museli se nejdříve vypořádat s rasově motivovaným útokem. Ten pan soudce lehce odbil tvrzením, že jej nelze prokázat a navíc vyslovil pochybnosti v tom smyslu, že pokud by se jednalo o rasově motivovaný čin, zcela jistě by to Bilý zdůrazňoval. Nevím jak víc by měl rasové nadávky zdůrazňovat, než tím co uvedl do protokolu. Navíc jak známo Bilý ze strachu z odvety raději nehlásil vůbec nic, ale s tím si soud hlavu nelámal. Mimo Bilého to totiž žádný s policistů rasově motivované nadávky nepotvrdil. Rasový podtext se jako černá niť táhl nejen vyšetřováním, ale i soudním projednáváním. Řekl bych, že i soudce Velek byl značně rasově podjatý. Zatímco policisté nebyli podrobeni psychologickému zkoumání, u poškozeného to soudce Velek vyžadoval. Absurdní představení soudce Veleka skončilo jak se dalo předpokládat, tři z pěti policistů byli osvobozeni a dva dostali směšně nízké podmínky.
Předseda odvolacího senátu Pravoslav Polák, který je znám svou schovívavostí k agresivním policistům ( v odvolacím řízení se zastal podporučíka Truksy, který seřezal pendrekem řidiče při dopravní kontrole, protože chtěl znát jeho služební číslo), citoval ve svém zdůvodnění : " Podle znalce z oboru psychologie není pan Bilý věrohodným svědkem. Navíc se přiznal, že nenávidí policii." Soudce Polák připustil jen omezování osobní svobody, protože odvoz Bilého za město nemohl ani při nejlepší vůli vyloučit. Z pěti policistů, kteří byli prokazatelně u činu přítomni dva osvobodil zcela a zcela také opomněl, že jejich spoluvina spočívala minimálně v tom, že nezákonnému jednání kolegů nečinně přihlíželi. Hlavním bouchačem byl soudem označen Tomáš Mrňák, který dostal vskutku exemplární trest - šestnáct měsíců podmínečně na dva roky. O dva měsíce nižší podmínku dostali komplicové Holoubek a Kalla. Mrňáka usvědčila zlomenina záprstní
kůstky, kterou soudní lékařka označila za tak zvanou boxerskou zlomeninu. Ruku si zranil, když dal Bilému pěstí do obličeje. Navíc mu přitížilo, že se snažil získat odškodné za pracovní úraz, který utrpěl při exekuci Bílého. A je to...
Že se nejedná o ojedinělou výjimku či selhání jednotlivců, jak nás často balamutí policejní presidenti či mluvčí, ukazuje další příklad z pogromu na Cikány, který se udál v květnu 2003 v Popovicích u Jičína.
Třicet příslušníků pražské speciální jednotky oslavovalo v místní hospodě narozeniny jednoho ze svých kolegů. Kolem půlnoci se vydala pětice lehce opilých policistů do bytu cikánské rodiny Danišových aby u nich udělala pořádek, protože se majitelka podniku, kde právě slavili, domnívala, že jí hospodu vykradl syn Danišové. Policisté je v noci donutili otevřít dveře a vtrhli do bytu. Chovali se jak utržení od řetězu s vědomím, že vlastně dělají užitečnou věc pro společnost - cikáni potřebují pravidelnou dávku pohlavků, aby sekali latinu. Srovnání s Ku klux klanem není přehnané u těchto hochů zákona přehnané. Matku Danišivých Lubicu tahali za vlasy a vrazili jí několik pohlavků. Dceru, ve vysokém stupni těhotenství smýkaly rovněž za vlasy a mrštili s ní o zem a přitom křičeli : " Ty černé svině je potřeba vypálit." Nafackovali rovněž sedmnáctiletému synovi Marcelovi, který byl údajně příčinou pogromu. Jak to asi působilo na děti napadených netřeba připomínat. Takový pogrom se samozřejmě neutajil a tak přišlo na řadu vyšetřování Inspekcí ministra vnitra. Policisté samozřejmě vše popřeli, byli ochotni nanejvýš připustit zvýšení hlasu. K Danišovým šli jen na přátelskou návštěvu a přitom jim chtěli rovněž po dobrém domluvit, aby matka vedla své děti ke spořádanému životu. Při vyšetřování Danišovou a dceru činili psychický nátlak, aby stáhla, nebo alespoň zmírnila svou výpověď. Kolegové kteří případ vyšetřovali "vymysleli" geniální kousek. Žádná anonymní rekognice za jednostranným zrcadlem, jak to známe z kina, ale do jičínské tělocvičny pozvali rovnou 75 policistů mezi kterými měly napadené vybírat. Aby byl tlak na poškozené ještě umocněn, musely ženy před každého předstoupit a dívat se jim do očí. Lubica Danišová později novinářům řekla, že tolik nenávistných pohledů a úšklebků v životě neviděla. Nakonec po téměř dvanáctihodinovém představení, které jinak než divadlem nelze nazvat, poznala s jistotou tři útočníky.
Že se jednalo skutečně jen o divadélko se ukázalo hned druhý den po "rekognici" protože kamarádi vyšetřovatelé udělali formální "chybičky" které zavinily, že celá rekognice byla k ničemu a u soudu se nedá použít. Vyšetřovatelé "zapomněli" mimo jiné na jednu právně důležitou nezbytnost, poučit podezřelé před rekognicí. A právě toho se okamžitě chytli obhájci obviněných, takže celá kauza spěla nezadržitelně pouze ke kárnému řešení pro nedostatek právně relevantních důkazů. Kdo by ostatně věřil výpovědím poškozených cikánů. Z pětice útočníků se obvinění scvrklo pouze na dva, které Danišovi bezpečně identifikovali. Jednoho znali osobně a proto mu nepomohla ani chyba při rekognici.
O nějakém rasovém podtextu vyšetřovatelé nikdy neuvažovali. Zcela v duchu
olicejní logiky, která spolehlivě funguje, nejprve půlnoční návštěvu vyhodnotili
jako přátelskou (vždyť to tak policisté říkali) a nějaké strkání, či zvýšení hlasů bylo zaviněno sedmnáctiletým synem, který přece krade v hospodě. A výpověď Danišové nelze přece brát vážně - cikáni obvykle lžou.
Rasistický podtext nebyl jen ze strany policistů zásahové jednotky ale zcela jistě i ze strany policejních vyšetřovatelů Inspekce ministra vnitra. Senátu jičínského okresního soudu, kterému předsedal Aleš Výmola trvalo rok, než vynesl rozsudek nad Markem Vrašilem (31) a Karlem Berouskem (32) : za porušování domovní svobody 20 měsíců s podmíněným odkladem. Lubica Danišová to ale nevzdala, najala si advokáta a občansko-právní cestou žalovala bývalé policisty o náhradu škody za utrpěnou újmu a požadovala omluvu. Po třech letech soudního ping-pongu byla nakonec napadená úspěšná neboť Vrchní soud v Praze nařídil Vrašilovi a Berouskovi, aby se písemně omluvili a navíc přiznal i odškodnění ve výši 110 tisíc korun, které musí zaplatit bývalý velitel zásahové jednotky Marek Vrašil.
Praha srpen 2002.
Dva policejní důstojníci - magoři Patrik Turoň a Antonín Salák se šli odreagovat po službě do místních barů. Nad ránem už byli slušně pod parou, ale pořád jim zbývalo dost energie, kterou se snažili uvolnit. Na Václavském náměstí se jim připlet do cesty šestnáctiletý nigerijský student. Ačkoliv nebyli ve službě, začali mu kontrolovat doklady a přitom jej neustále uráželi a šikanovali. Jak se vzápětí ukázalo jejich kontrola měla jediný účel - potřebovali zjistit kolik má u sebe peněz, aby mu je ukradli a mohli pokračovat v zábavě. Mladík však u sebe neměl částku, která by je uspokojila, asi už měl s naší policií své zkušenosti a tak mu vzali alespoň 200 korun a vlekli jej na služebnu, kde ho chtěli důkladněji prohledat. Mohl mít něco ve slipech, nebo v botách. Byli však příliš nedočkaví a začali ho mlátit už po cestě, což později u soudu omlouvali svou opilostí. Oba byli po šesti letech soudních jednávání odsouzeni k podmínce, což lze považovat za úspěch.
Dalším poškozeným, jak jsou cudně v policejní mluvě nazýváni zmlácení občané, byl sedmačtyřicetiletý slovenský turista. Ten odnesl setkání s opilými policisty mnohem hůře, neboť lékařská správa hovořila o dvou zlomených žebrech, propíchnuté plíci, pohmožděném rameni včetně hlavy a navíc ještě zlomeném prstu na noze. Kopali do něj jak do mičudy, až se nehýbal a jen chrčel. K potrestání agresivních policejních surovců, či policejních opilců, možno i obojí, jen tak hned nedojde. Soud podobně jako u většiny kauz, kdy projednává trestnou činnost policistů, postupoval velice ohleduplně. Rok se prakticky nedělo nic a obžaloba ležela v soudním šuplíku. V prosinci roku 2003 soudce překvapivě stíhání podmíněně zastavil. Oba obvinění policisté darovaný čas náležitě využili a dobrovolně od policie odešli, aby si tak zachránili všechny finanční výhody spojené s odchodem. Státní zástupce se však odvolal a tak se případ přece jen k soudnímu projednání dostal a na jaře 2004 byli policejní násilníci soudcem Michalem Vackem odsouzeni za zneužití pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody k podmíněným trestům, které byly tak směšně nízké,
že se státní zástupce Ladislav Stahl musel na místě odvolat.

V červnu mělo proběhnout odvolací řízení, ale neproběhlo, protože senát vyšší instance požadoval vyslechnutí znalce z oboru psychiatrie. Půda pro osvobozující rozsudek z důvodu psychické poruchy byla připravena.
Praha říjen 2002.
K veliteli hlídkové služby nadporučíkovi Václavovi Jílkovi byl přidělen mladý začínající strážmistr, aby nabíral zkušenosti. Hned při první službě byl zaskočen agresivitou svého učitele, když narazili na dvě bulharské prostitutky, které "pracovali" v jejich rajónu. " Vy kurvy, už jsem vás jednou vykopal, tak co sem
pořád lezete," ječel rozlícený nadporučík - učitel. Obě chytil za vlasy vláčel je po zemi a přitom do nich kopal. Jedné se podařilo vysmeknout za cenu vytrhnutého chomáče vlasů a utéci z dosahu jeho kopanců. Druhou posléze nacpal do policejního auta a odvezl ji na nábřeží u Národního divadla. Mladého policistu nechal hlídkovat u auta a sám "vysvětloval" prostitutce, že takto se nemůže živit. Po několika úderech pěstí dívka padla na zem, ale ani poté jí hrdinný policista nedal pokoj a kopal do ní jako do hadráku. Když zůstala ležet a sotva pohybovala krví zalitými rty, unavený nadporučík výprask ukončil. Policejní nováček byl v šoku, ale to ještě netušil, že za chvíli poté si rozparáděný šéf hlídky vyhlédne další oběť. Tentokrát to ani nebyla prostitutka, nebo alespoň tak nevypadala. Nadporučík ji podobně jako u Bulharek vtáhl za vlasy do služebního vozu a odvezl na Žižkov do parku, který očividně nevyužíval poprvé. Také tuto ženu surově zmlátil a zkopal. Pro jeho chování najdou psychiatři určitě správnější termín, ale mně jiný, než prase nenapadá. A stalo se něco, co se u policie stává zřídka. Nováček sedl a napsal o jednání svého učitele hlášení. Kdo nezná policejní solidaritu těžko ocení jeho odvážný čin. Snad u policie přežije. Pravda Jílkovi budeme platit odchodné a rentu, ale máme naději, že alespoň tento policista nás už nezmlátí, snad. Soudce Vladimír Herman ho totiž odsoudil jen k podmíněnému trestu dvou let s odkladem na tři roky.
Pro srovnání uvádím případ odsouzeného zpěváka Martina Maxy, který byl v dubnu 2005 odsouzen soudkyní Radomírou Kijasovou za pokus o ublížení na zdraví a výtržnictví k podmíněnému trestu dvou let. Stejná výše trestu jako u policejního násilníka Jílka, který zmlátil a zkopal za večer tři ženy. Jílek jich pochopitelně seřezal mnohem víc, ale jen u těchto obětí se našel někdo, kdo na jeho vyšinuté chování upozornil.
Co provedl Maxa? Na finále soutěže Missis 2004 v ostravském hotelu Imperiál se zastal jedné z finalistek Gabriely Taubertsové když ji její přítel Martin Hejsek bil. Podle výpovědí svědků ji tento bývalý policista nejprve uštědřil několik ran pěstí a poté ji vláčel za vlasy ke schodům. Maxa byl tehdy náhodným svědkem a bité ženy se zastal. Hrubiánovi, poté co jej odtrhl, dal rovněž pár úderů a odkázal ho tak do patřičných mezí. Neumím si přestavit jiný humánnější způsob jak se zastat ženy v nesnázích. Na takové blbce domluva nezabírá. Martin Maxa pěstmi bránil pěstmi bitou ženu. Přiměřenější obranu si rovněž nedovedu představit. Deset svědků včetně jednoho, kterého povolala obžaloba, dosvědčilo Maxovu verzi, ale
paní "soudkyně" prohlásila, že těmto výpovědím nevěří a bylo to. Z křivé výpovědi je pro jistotu neobvinila. Považovala je jen za pomatené poplety. Hejskův útok na přítelkyni kolegové v uniformách jako trestní čin nevyhodnotili. Možná vám nad takovým nesouměrným přístupem ke stejným činům bude rozum stát, ale ujišťuji vás, že je v souladu se zákonem. Alespoň tak to tvrdí policisté a soudci. A mají pravdu, protože v jejich pojetí práva existují směrnice, nařízení a normy, které nikdo nikdy neviděl, prostě takové dobře utajené housle, o kterých my hlupáci nic nevíte.


Policejní násilníci - vrazi IV.

30. března 2009 v 12:38

Policejní násilníci, vrazi IV

Olomouc 25. srpna 2004
Zločin, který lze rovněž zařadit mezi nejbrutálnějších za poslední roky se udál v
Olomouci. Kriminalisté tam zadrželi celostátně hledaného recidivistu z Prostějova. Měl údajně na svědomí loupež a výtržnictví, tedy běžnou kriminalitu. Vyhýbal se však nástupu trestu, což je u nás rovněž běžnou záležitost, která navíc není trestná. V posledních letech čeká na výkon trestu na svobodě kolem pěti tisíc odsouzených. Do vězení nemohou nastoupit trest i kdyby chtěli, protože je prostě plno.
Dva olomoučtí kriminalisté zatčeného převáželi služebním vozem na obvodní oddělení, ale nedávali na zatčeného dostatečně pozor a tomu se podařilo znovu utéct. Po krátkém pronásledování ho však dopadli, srazili k zemi a dostal nakládačku, aby si pamatoval, že policistům se nemá utíkat. Svědci, kteří zatčení viděli popisovali jak jeden z kriminalistů ho nejprve několikrát uhodil do břicha a když zadržený padl k zemi, tak ho zkopali. Vůbec se prý nekontrolovali a počínali si jako smyslů zbaveni. Teprve, když už se zatčený na zemi nehýbal dostal pouta a byl odvlečen zpět do policejního vozu a posléze do olomoucké vazební věznice k výkonu trestu. Celkem běžný obrázek práce policistů jakých zaznamenáme každoročně desítky a všechny jsou vyhodnoceny jako v mezích zákona. Zcela určitě by ušel pozornosti, kdyby si muž ve věznici nestěžoval na bolesti břicha a do rána nezemřel. Z běžné policejní akce se rázem stal případ. Pitva prokázala, že zraněný měl utržený úpon tenkého střeva (podobně jako zemědělec Šoltys) a v důsledku toho vnitřní krvácení. Podle znalců takové poranění vznikne opakovanými údery na břišní stěnu.
Státní zástupce Jaroslav Rašendorfer obvinil šestadvacetiletého kriminalistu z trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti. Jak je patrné ze samotné kvalifikace stejného jednání zasahujících policistů, které zadržený nepřežil, lze použít přísnější paragraf. Výsledek soudu však dosud není znám a je docela možné, že bude v průběhu trestného řízení ještě několikrát právní kvalifikace
změněna a kriminalisté budou nakonec odsouzeni k obligátní podmínce, nebo zproštěni obžaloby úplně, pokud vůbec souzeni budou. Policie jako obvykle tajila nejen jména zatýkajících kriminalistů, ale i oběti, aby veřejnost nemohla sledovat jak se tato závažná kauza vyvíjí. Za pět let už na to nikdo ani nevzpomene.
Zdálo by se jasný případ. Ano, ale to by nesmělo jít o obviněné policisty. Ministr Bublan totiž oprášil argumentaci z plzeňského případu ubitého zemědělce Šoltyse a vyslovil pochybnosti o zavinění policistů slovy : " Jak se to přesně stalo, to se bude ještě zkoumat. Je tam řada otazníků. Mohlo by se také stát, že muž byl zraněn už před zatýkáním, protože se před tím údajně s někým porval. Jestli tedy policista při zatýkání do muže kopal není jisté. Větší cynismus si už představit neumím. Co na tom, že kopající policisty viděli svědci, co na tom, že údajnou rvačku s někým neznámým nikdo neviděl. Fakta důležitá nejsou, důležité jsou pochybnosti. I kdyby k nějaké rvačce došlo, tak žádná pitva nezjistí zda zranění
utržil při rvačce, či při zatýkání. Rvačkou si můžeme představit cokoliv. Facku, ránu pěstí do obličeje, kopanec do břicha. Avšak pod povolenými chvaty taktéž. A o to právě jde. Pochybnosti, pochybnosti. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková soudí : "Zasahující policista mohl jen špatně vyhodnotit situaci, mohl se domnívat, že proti němu zatčený recidivista zaútočí," a jedním dechem dodává : " Bylo by to jen profesní selhání. Druhou možností by bylo, že ztratil nervy."
Podle zákona o policii musí policisté vždy dbát, aby při zákroku nezpůsobili zločinci újmu na zdraví a dále policista smí fyzicky zakročit jen proti člověku, který bezprostředně ohrožuje jeho, nebo někoho jiného...
Tento případ se udál v roce 2004, během týdne zmizely zprávy policejních novinářů z prvních stránek, potom i z duhých a nakonec bylo vše v tichosti zapomenuto, jen ten mrtvý zůstal. V roce 2009 nebylo známo, jak skončilo vyšetřování ubití recividisty a zda byl někdo potrestán, proto předpokládám, smrt byla potrestána kázeňsky v rámci velitelských pravomocí. A je to…
Ani psycholožka si neumí představit, že podobná brutalita je u policistů běžná a proto hledá odborná vysvětlení zkratkových jednání v rámci zákona o policii.
Do třetice dvojakého výkladu zákona a policejních předpisů mohu uvést příklad bývalého kriminalisty (dnes již v civilu na rentě) Petra Hanuše, který v roce 2003 v centru Prahy kontroloval doklady cizince Igora Romanova. Podle policejní verze se Bělorus podobal hledané osobě a při kontrole se choval podezřele a dokonce chtěl utéct. Proto musel s kolegou použít povolené hmaty, spoutat podezřelou osobu a odvezl do služebny v Bartolomějské. Tam se vysvětlilo, že si ho Hanuš spletl a proto byl cizinec s omluvou propuštěn.
Příběh Romanova, který podal na surové jednání policisty trestní oznámení vyzněl poněkud jinak: " Při kontrole dokladů mně slovně urážel a když jsem se ohradil dal mi pěstí ránu do obličeje a zlomil čelist. Když uviděl, že mi natekla tvář, odvezl mě na služebnu do Bartolomějské, kde mě pod pohrůžkou dalšího násilí přinutil ke slibu, že si na chování policistů nebudu stěžovat," vypovídal do protokolu napadený cizinec. Dvě diametrálně odlišné výpovědi mají však společného jmenovatele: útok, chcete - li zadržení podle policejních předpisů pomocí povolených hmatů, o kterém hovořily obě strany. Následkem útoku, či zadržení, přeražená čelist.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 zprostila v červenci roku 2006 kriminalistu Hanuše obžaloby s vysvětlením, že policista plnil jen své služební povinnosti. K tomuto názoru došla stejnou úvahou jako její kolega z Plzně. Žádný lékař nemůže na minutu přesně určit kdy došlo k úrazu, takže tvrzení obhajoby, že se Romanov po odchodu z policejní stanice s někým popral a přitom utrpěl zranění nelze vyvrátit. Jinými slovy, soudkyně vychází z přesvědčení, že Romanov sice dostal nakládačku v mezích zákona, protože připomínal hledaného recidivistu, ale čelist mu zlomil někdo jiný až když odcházel ze služebny. Městskému soudu však takové vysvětlení nestačilo, rozsudek zrušil a vrátil k novému projednávání a žádal opakovaný výslech znalce v oboru policejní práce (
rozuměj v oboru povoleného fackování a mlácení). Kdo je takovým znalcem? Policista, nebo bývalý policista a ten jak je už zvykem policistu nepotopí. I tentokrát se zachoval v duchu tradice když před soudem prohlásil, že dát člověku pěstí do obličeje a přerazit mu čelist je v mezích zákona, kdyby tak policista Hanuš učinil v reakci na útok Bělorusa. A protože policista tvrdil, že se cizinec choval drze a chtěl utéct a při oprávněném zatýkání (z pohledu policisty) se bránil a napadl ho - byl opět osvobozen. Nic na tom nezměnila skutečnost, že zatýkání bylo neoprávněné, protože to prý policista nemohl v danou chvíli vědět. Jen někoho šikanoval omylem. I neoprávněné zatýkání je tedy oprávněný policejní úkon v mezích zákona. A je to...
Podobně ohleduplně postupovala i soudkyně Okresního soudu v Pelhřimově Jitka Papežová, když rozsudkem očistila pelhřimovské policisty Miroslava Čecha, Miroslava Fučíka a Přemysla Bratrů ze smrti tuláka Václava Hrala. Osvobození policisté začátkem prosince 2001 sebrali opilého bezdomovce v centru Pelhřimova a odvezli jej za město, kde jej vyhodili z auta a ponechali v mrazivé noci osudu. Hrala umrzl. Byl mrtvý a tak se už nemohl k ničemu vyjádřit. Policisté se hájili tvrzením, že mu vlastně poskytli dobrodiní, protože tulák nechtěl na záchytnou stanici ale přál si odvést za město. A světe div se, hodní policisté mu poskytli službu jako taxi. Soudkyně Papežová usoudila, že se vlastně ničeho nedopustili a vše zavinil Mráz.
Bínovec 2003.
Jedním z mediálně nejznámějších případů policejního násilí byl v roce 2003 výprask cyklisty z Bínovce. Vlastimil Sklenák vyjížděl často na kole, aby provětral sebe i svého psa. Osudného listopadového dne 2003 se nechal kus cesty psem táhnout a byl stavěn hlídkou policistů Filipcem a Terrichem. Jednalo se o banální dopravní přestupek, navíc v obci, kde projedou tři auta za den. Ale Filipec s Terrichem se rozhodli, že dají cyklistovi za vyučenou a ukáží mu kdo je zde pánem. Požadovali občanský průkaz, který pochopitelně Sklenák u sebe neměl ( kdo z vás si bere na joggink doklady) a to se mu stalo osudným : "Pojedete s námi na služebnu, kde provedeme kontrolu totožnosti!. Psa i kolo necháte na silnici," zněl další příkaz mužů zákona. Pan Sklenák žádal, aby mohl nejprve zajistit kolo i psa, nejlépe je odvést domů a tam by se také mohl bez problémů legitimovat. To však byl signál k výprasku. Filipec za pomoci Terricha nejprve svou oběť spoutali, u soudu se pak hájili tvrzením, že se obávali útoku psa (toho ale nechali volně pobíhat), a poté Václav Filipec začal obuškem systematický výprask za který by se nemusel stydět ani starý Grebeníček. Ještě dva dny poté když nebohý Sklenák ukazoval rány po výprasku na televizní kamery, vypadal jako modrák a na některých místech byly vidět dlouhé pruhy od obušku , který dosedl na tělo celou délkou. Bylo to systematické, sadistické mlácení oběti, která se nemohla bránit. Následky exekuce si vyžádaly tři týdny léčení. Člověk by řekl, že po zveřejnění televizních záběrů bude Filipec okamžitě propuštěn, ale nestalo se tak. Nebohý okresní policejní ředitel v Novém Jičíně tvrdil, že musí ctít presumpci neviny a agresivní policisty nemůže propustit. Teprve, když se před policejní
služebnou ve Studénce shromáždila poměrně početná demonstrace rozzlobených občanů a možná hrozilo i napadení policistů před televizními kamerami, byla mlátička ze Studénky jak byl Filipec přejmenován, převelena ze Studánky na jinou služebnu. V červnu roku 2004 byl zahájen soud a v mnohém připomínal demonstraci solidarity bývalých opor komunistického režimu. Obžalovaného Filipce, který byl kázeňsky trestán za podobné hrubé napadení ještě za socializmu, doprovázel advokát Rostislav Legerský, který v době normalizace předsedal novojičínskému soudu. Filipec se sebejistě usmíval. První řady určené pro veřejnost obsadili kamarádi policisté, kteří jej přišli podpořit, možná to byla i tichá výstraha svědkům, či veřejnosti. Mezi nimi i policista, bývalý estébák Jiří Mlejnecký o kterém jsem se již také zmínil. Obžalovaní Filipec s Terrichem se hájili klasicky : " Cyklista nám odmítl říci své jméno a doklady u sebe neměl, nevěděli jsme jestli to není hledaný nebezpečný zločinec na útěku na kole. Choval se vzpurně a navíc jsme měli obavu z jeho psa." Buhužel už nedokázali vysvětlit, proč tedy psa nepřivázali k nejbližšímu stromu a namísto toho zmlátili jeho pána. Asi doufali, že zmlácením pána dají psovy výstrahu a ten si na ně netroufne. Také tvrzení o podezření
na nebezpečného zločince prchajícího na kole taženým psem je vskutku kuriózní vysvětlení, které odpovídá duševní úrovni agresivních maniaků v černých uniformách. Kdyby totiž neprovedli exekuci na veřejném prostranství, kde byli viděni svědky, zcela jistě by toto vysvětlení u nadřízených obstálo a dám krk za to, že pokud by se nepřihlásili svědci, byl by naopak na lavici obžalovaných cyklista pro urážku veřejného činitele. Vždyť se choval vzpurně. Filipec byl odsouzen k podmíněnému trestu. Terrich kázeňsky protože sám nemlátil, jen přihlížel. A je to...
Praha -Černý Most, prosinec 2003
"Byl agresivní a vzpurný, nechtěl nám říct svou totožnost," takto zpočátku obhajoval policejní mluvčí surový útok na novináře TV Nova Martina Novotného.
I zde surovému zákroku policistů předcházela banální příhoda s bezdomovci, kteří si ustlali na nástupišti metra v Černém Mostě. To by jistě nikoho příliš nevzrušilo, kdyby si s bezdomovci neustlali na nástupišti i jejich psi. Před osmou hodinou už
byli na rozdíl od jejich pánů vyspalí a podrážděně reagovali na přítomnost cestujících.
Někdo zavolal strážníky, aby psy i bezdomovce vykázali z prostor stanice. Zcela náhodně se tam nacházeli i reportéři z TV Nova Martin Novotný s kameramanem a redaktor MF DNES. Vyklizení nástupiště a vyvedení bezdomovců se psy se zdálo novinářům zajímavé a tak se rozhodli pořídit pár záběrů. Zasahující policisté však reagovali nepochopitelně podrážděně. Vrhli se na reportéra Martina Novotného, okamžitě mu nasadili pouta a prudce s ním smýkly na služební vůz. Že to nebylo nic šetrného svědčí výsledek ošetření pohmožděné krční páteře napadeného novináře. Policejní mluvčí Daniela Razímová se nejprve v souladu se zvyklostmi snažila svalit veškerou vinu na novináře rčením, že byli vzpurní,
odmítli sdělit svou totožnost a navíc do jednoho policisty reportér strčil. To by se dalo vykládat jako útok na veřejného činitele a proto byli "mírné" donucovací prostředky na místě.
Lhala a navíc měla smůlu, že "mírný" zákrok pohotově zaznamenal kameraman, kterého si v té mele zpočátku nikdo nevšímal. Na pořízených záběrech bylo jasně patrné jak reportér s logem TV Nova na mikrofonu snaží jen zdokumentovat situaci s odváděním bezdomovců. Záběry končily v okamžiku, kdy byl napaden i kameraman, kterému navíc poškodili kameru.
Ale ani to policistům nestačilo, po ošetření drželi Martina Novotného spoutaného na služebně s odůvodněním, že zkoumají jeho totožnost. Co kdyby měl falešný novinářský průkaz, že ?
Teprve, když TV Nova odvysílala večer záběry policejního zákroku, které usvědčovali oficiální policejní verzi ze lži, připustila mluvčí pražské policie Eva Brožová, že policisti zřejmě nepostupovali v souladu se zákonem. Důležité je slovíčko zřejmě. To co každý viděl na vlastní oči policejním vyšetřovatelům nestačí. Nadřízení celý incident vyřešili ústním pokáráním, o případné omluvě jsem žádné informace nepodařilo zjistit. Proč také, vždyť to byl vzpurný hajzl!
Popisované příklady policejního násilí se udály více méně na veřejnosti a před svědky. Pokud se rozhodnou k exekuci mimo policejní služebnu mohou se obávat, že je nějaký svědek náhodně uvidí, jako například u Bíllého. Daleko brutálněji se zpravidla chovají v bezpečí policejních služeben. Tam jsou páni, tam mohou se zadrženými zatočit, tam vám nikdo nepomůže. Nejsou svědci a tak vám klidně rozmlátí obličej a ještě vás obviní, že jste je napadli vy. Jakou asi máte šanci se stížností?
O tom by mohl vyprávět například Petr Vrána, který byl na policejní služebně "vyslýchán"
při podání banálního vysvětlení. Policista měl pocit, že není dostatečně kooperativní a tak ho fackoval a po každé facce vyžadoval aby za každou facku poděkoval a odpovídal mu "ano pane", což zbitý mladík skutečně asi po pátém políčku skutečně činil. Fackovací výslech nebyl nikdy vyšetřován a policista nebyl potrestán.
Ještě hůř dopadl Martin Kalásek, který dostal od policisty pěstí dokonce na
veřejnosti, po úderu padl na obrubník chodníku a v důsledku zranění ochrnul. Útočící policista nebyl nikdy postaven před soud.
Nebo při hromadném zásahu, kde zásadně nenosí služební čísla, jsou kryti maskami a přilbami a jejich brutalita se projevuje ještě výrazněji.. Jsou si jisti beztrestností. V anonymitě davu totiž konkrétního viníka nenajdete, Po masakrech demonstrantů v roce 1989, mimochodem ani zde se nenašli konkrétní viníci, přestože milióny lidí ta zvěrstva viděly, se mlátičky z bývalých pohotovostních pluků postupně vzpamatovávaly a toužily po odvetě. V speciálních policejních útvarech, které jsou cvičeni na boj proti neposlušným občanům samozřejmě již slouží nová krev. Vedení mají ale rutinéři z roku 1989. Mladí trénovaní hoši si také chtějí vysloužit zásluhy boji s demonstranty podobně jako před lety jejich
dnešní velitelé. K eskalaci policejního násilí došlo s příchodem mladého ambiciózního ministra Grosse. Ten jejich excesy na veřejnosti omlouval tvrzením, že šlo jen o výjimečná selhání jednotlivců. Ostatně co jiného mu zbývalo. Bylo by pošetilé od něho chtít, aby přiznal, že jeho policisté jsou špatně vedeni a občany bijí.
Praha květen 2000
Policejní zásahová jednotka doslova zmasakrovala fanoušky Baníku Ratiškovice, kteří přijeli povzbudit své hráče do Prahy na finále Českého poháru s Libercem. Ratiškovice hrály nižší soutěž a už samotný postup do finále byl jejich obrovským úspěchem. Jejich fanoušci se přijeli do Prahy pobavit, poděkovat svým hráčům za úspěch a místo příjemného sportovního zájezdu pocítili jak chutná policejní brutalita made in Kolář.
Ten zápas jsem viděl. Byl to hezký zápas se šťastnějším koncem pro Liberec. Pohár se předával v klidu a na hřiště přitom vběhli fanoušci Liberce oslavit vítězství. Zatím jen radost a zábava, ale jen do té doby než vběhli na hřiště i fanoušci Ratiškovic, kteří chtěli poděkovat svým hráčům za nezapomenutelný zážitek. V tu chvíli zasáhli policisté. Nevím proč, ale začali bít jen ty z Ratiškovic. Policisté obrněni přilbami , náloketními chrániči a ochranou trupu, jakoby chtěli vyzkoušet novou výstroj, vtrhli na nic netušící fanoušky a začali je třískat hlava nehlava. Některé obušky, jiné pěstmi. Viděl jsem jak čtyři policisté surově mlátili jednoho fanouška. Byla to jatka. Jeden z napadených líčil událost ještě v šoku: " Najednou na nás vlítli policajti a začali nás mlátit hlava nehlava. Bože vždyť tam byly i děti. Takový masakr jsem v životě neviděl. " Zkrvavení lidé, mezi nimi děti a to vše natočené kamerami televize a videokamerami amatérů. Jeden zmlácený muž byl v bezvědomí odvezen a další utrpěli zranění hlavy a jiných částí těla.
Ani jeden ze zasahujících policistů neměl připevněné služební číslo a velitel zapomněl své podřízené zkontrolovat. Inspekce ministra vnitra, která se incidentem zabývala sice tentokrát
konstatovala, že došlo k porušení zákona, ale z videozáznamů, či fotografií zakuklených policistů nemohla určit pachatele. Zapomenuté, nebo zakryté číslo je
oblíbená finta policistů, kteří se jdou vybít na bezbranných občanech, kteří si je platí na svou ochranu. Zapomenuté číslo, je jen drobný kázeňský přestupek a tak díky tomu nebyl za tento masakr fanoušků Ratiškovic nikdo potrestán.
Praha září 2000
V Praze probíhala konference MMF, která působí na odpůrce globalizace a jiné profesionální demonstranty jako mucholapka. Úvodem musím předestřít, že odpůrci globalizace nejsou žádná neviňátka a na střety s policií se dopředu důkladně připravují. Pro mnohé z nich jsou pouliční boje s policisty koníčkem.
Mladí lidé jsou do určitého věku radikální a tak bojují proti všemu možnému. Někteří za ochranu přírody, jiní proti jaderným elektrárnám, proti nákladním autům, nebo proti radaru, či kožichům ze zvířat. Bojují i proti kapitalistům a za největší kapitalistické zlo pak považují globalizaci. Na protestní akce proti MMF se do Prahy sjížděli zkušení demonstranti z celé Evropy, které společně s českými odpůrci globalizace, anarchisty a mnoha dalšími organizacemi spojovala touha po protestu. Způsob protestů je však na naše poměry poněkud drsný, protože demonstranti se neomezují jen na pochod, či demonstraci před něčím či proti něčemu, ale svůj názor vyjadřují agresivním ničením symbolů globalizace za které považují nadnárodní banky a řetězce prodejců žemlí s mletým hovězím, či pečenými kuřaty. Útoky na delegáty zasedání MMF jsou pro antiglobalisty vrcholem sezóny na který se připravují jako na Olympiádu.
Demonstranti se připravovali týden před demonstrací. Nacvičovali taktiku boje proti zásahovým jednotkám, připravovali plakáty a ochranné prostředky. Rovněž policisté nenechali nic náhodě a na letišti za Prahou cvičili koordinaci zásahových jednotek i samotné střety s demonstranty.
Takový způsob protestů pochopitelně většina občanů odmítá, protože mají z agresivních vandalů strach. Řev a chaos v ulicích Prahy zahání lidi do bytů, mají strach o svá auta na ulicích, o majetek. Proto byla veřejnost od počátku na straně policie a očekávala, že je policisté ochrání a udrží v rámci možností i pořádek. Demonstranti, kterých bylo několik tisíc nejprve procházeli Prahou a vykřikovali hesla, kterým vesměs nikdo nerozuměl. K žádnému vážnému střetu nedošlo a zdálo se že protesty proběhnou jako podobné demonstrace anarchistů a skinheadů před rokem. K prvnímu střetu došlo při pochodu větší skupiny demonstrantů, která směřovala do centra. Oddíl policistů v přilbách se štíty a dlouhými pendreky se pokusil zastavit pochod, který připomínal spíše happening, než demonstraci. Došlo ke střetu ve kterém zpočátku vítězili policisté. Podařilo se jim vklínit mezi demonstranty a donutit je k ústupu. Záhy se však přesvědčili, že to byl jen taktický manévr demonstrantů. Tvrdé jádro bylo složeno vesměs ze zkušených bijců ze zahraničí, kteří podobných střetů zažili mnoho. Stejně jako policisté se chránili hokejovými chrániči, přilbami, štíty, tyčemi, či baseballovými pálkami a obličeje si kryli šátky a maskami, aby nemohli být identifikováni (ostatně ani policisté neměli jako obvykle svá identifikační čísla). Útok zaskočených policistů lehce zastavili a přešli do protiútoku. Nejen, že policistům napráskali, ale potupně je hnali před sebou. Policisté zahazovali štíty, všechno co jim bránilo v úprku a v chaosu utíkali z bojiště podobně jako křesťanská vojska na Vítkově. Mnozí si jistě pamatují televizní záběry utíkajících strážců pořádku, které pronásledovatelé z řad demonstrantů občas nakopli do zadnice. Potupu z porážky nemohli vydýchat policisté ani jejich velitelé, kteří byli hlavními viníky nepovedeného zásahu. Předlistopadoví důstojníci nebyli zvyklí na organizovaný odpor demonstrantů. Vlastně odpor nezažili nikdy a z toho plynula i taktika zásahů. Na Národní třídě proti nim stáli neozbrojení studenti a občané s holýma rukama. Do nich se to mlátilo a kopalo mnohem snadněji. Okamžitě byly povolány posily, které se snažily rozjeté demonstranty zastavit.

Policejní násilníci

30. března 2009 v 12:36

Policejní násilníci V.

Hlavní bitva proběhla na Vyšehradě, kde došlo k nejprudším střetům o přístupové cesty ke Kongresovému paláci. Elitní policejní oddíly, doplněné policisty z celé republiky zde tentokrát
obstály. V jejich řadách
byli i několik zraněných, protože na ně demonstranti házeli dlažební kostky a dokonce i zápalné lahve. Demonstranti se pokoušeli prorazit celé odpoledne, ale k večeru už bylo jasné, že policisté Vyšehrad ubrání. Střet byl tvrdý, bolel na obou stranách, na obou stranách byli zranění. Útočníci se stáhli a část z nich si zklamání z neúspěchu pokoušela vybít demolováním aut a výloh ve středu města. Rozptýlené povykující skupinky policisté postupně rozháněli a agresivní jedince zatýkali. Tvrdosti policejního zákroku veřejnost zatleskala protože byla oprávněná a chránila zájem občanů před nájezdem vandalů.
V samotném závěru, kdy proti sobě již nestály rovnocenné síly se policejní tvrdost změnila v brutalitu. Možná to byl jen výsledek stresu, možná se chtěli pomstít za rány, které schytali v průběhu dne. Jisté je, že se teprve tehdy projevila naplno jejich neprofesionalita. Policista, přestože je napaden, by měl udržet své emoce na uzdě a jeho zákrok by neměl být revanš, neměl by spoutané lidi fackovat a kopat do nich. Neměli by vláčet ženy za vlasy a šlapat po nich, neměl by zadržené házet do připravených antonů jako dobytek a neměl by zmlátit a zadržet náhodné chodce. Bohužel to nebylo všechno, to nejhorší na zadržené čekalo až za dveřmi policejních služeben, kde byla zjišťována jejich totožnost a sepisovány protokoly. Lidé přitom byli biti hlava nehlava. Na podlahách služeben byla krev zmlácených, někde i vyražené zuby. Jeden přeražený zub polského demonstranta se po půl roce dokonce vrátil majiteli. Ten podal na policisty žalobu, důkaz měl více než přesvědčivý, ale konkrétní viník se nikdy nenašel (na rozdíl od zadržených se policisté zásadně nepředstavují) a tak i ten přeražený zub šel na konto celé policie. Běžnou zábavou policistů byla ulička hanby, kterou byli zadržení bez rozdílu pohlaví hnáni do cel. Hrdinové v černých uniformách je kopanci postrkávali kupředu, fackovali a mlátili pendreky. Byla to surová policejní zábava. Policisté si vybíjeli zlost a léčili mindráky. Teprve v bezpečí policejních služeben, bez svědků a bez identifikačních čísel v přesile a proti spoutaným bezbranným lidem, ukázali svou pravou tvář.
Organizace Play Fair Europe, která monitorovala pražskou demonstraci přinesla o policejní brutalitě bezpočet zdokumentovaných případů za které by se nemuseli stydět ani předlistopadové mlátičky vedené nechvalně známým Přibylem. Jedna ze zahraničních návštěvnic Prahy, která se rovněž stala obětí policejní brutality skončila v nemocnici s vážným zraněním nohy. Sylvie Jolanda Machová
tehdy natáčela videokamerou v ulici Marie Cibulkové střet policistů s demonstranty. Doprovázel ji španělský přítel Sergio Oceranský. Žádné demonstrace se nezúčastňovala, nikoho neohrožovala, protože po celou dobu držela v ruce kameru, která zaznamenala i její napadení jedním z policistů. Na záznamu je vidět
jak k ní jeden z policistů přiskočil, chytil ji za ruku a za vlasy a táhnul ji k antonu. Přitom na ni řval samozřejmě česky : " Seš ožralá a zfetovaná." Tuto větu si zapamatujte, je často policejními vymlouvači používána, přestože ještě při žádném zákroku nebyla přítomnost drog měřena či věrohodně zaznamenána, ostatně dodnes přítomnost drog policisté neumí běžně zjistit. Je to prostě jen jedno z nedoložitelných tvrzení podobně jako rčení o tom, že zadržený byl drzý. Zadržená byla odvezena na policejní stanici a obviněna z účasti na demonstraci, což ovšem nebylo protizákonné. Při výslechu byla dle policejní verze vzpurná a při potyčce s vyšetřovateli si pořezala ruku. Protože byla cizinka dostali policisté strach a snažili se svůj zásah ospravedlnit agresivitou ženy. Odmítli jí spojit se s právníkem, rodinou, ani se svým zastupitelským úřadem, což odporuje mezinárodním úmluvám. Přestože neměli žádné důkazy, mimo to, že se nacházela v Praze v době demonstrace, dostala 500 korun pokuty, kterou obratem zaplatila. Policisté ji podle zákona po zjištění totožnosti a zaplacení pokuty měli pustit domů. Místo toho se ji pokusili nahnat do cely. Vyděšená a stresovaná cizinka se snažila vysvobodit skokem z okna policejní služebny. Při pádu na dlažbu si poranila páteř, hlavu a zlomila nohu. Ministr vnitra Gross namísto toho, aby se napadené omluvil a nařídil vyšetřování násilností, které se udály za zavřenými dveřmi policejních služeben jen trapně opakoval hypotézu o tom, že všechna hlášení o brutalitě jeho policie jsou vymyšlená a inscenovaná zahraničními tajnými službami. Neřekl sice jakými, ale v jeho projevu šlo snadno nalezl rukopis předlistopadových policejních expertů, kterými se mladý nezkušený politik
obklopil. Tehdy však říkali, že demonstrace organizují tajné služby imperialistů, aby rozvrátily socializmus. Cizinka podle Grosse vyskočila z okna jen proto, aby poškodila dobré jméno české policie. A je to...
Dvacetiletý Josef Kudlík se stal rovněž náhodnou obětí policejního zákroku v mezích zákona. Své zážitky oznámil členům Občanské právní hlídky.
Na Václavské náměstí se přišel podívat ze zvědavosti, aby viděl na vlastní oči co se děje. Byl však policisty zadržen a celou noc strávil na policejní služebně v
Ocelářské ulici. Sám sice dostal "jen" asi čtyřikrát obuškem a dvakrát mu nakopali, ale daleko hůře, podle jeho svědectví dopadli jiní, hlavně pak cizinci. Na chodbách viděl kaluže krve. Spolu s ním byl zadržen ještě osmnáctiletý mladík, kterému policisté dvakrát udeřili hlavou o mříž. Slyšel jen praskání zubů a viděl jak kaluž krve pod mučeným mladíkem utřel hadrem jeden z policistů. Policisté podle Kudlíkova popisu do zadržených kopali, bili je pěstmi i obušky. Všude kolem viděl kaluže krve. Místo řádného výslechu jim jen nadávali : " Prasata, demolujete Prachu. Ty dobytku zasranej, bydlíš tady a přitom to tu demoluješ. Kdyby bylo po našem, rovnou vás postřílíme." Kudlíka, ale i ostatní zadržené nutili klečet na chodbách s rukama za hlavou a přitom je bili. " Viděl jsem jak klečící, nebo do klubka schoulené ležící lidi policisté bijí obušky, nejméně dva na jednoho - a ostatní přihlíželi. Za celou dobu nikdo nedostal napít, nebyl ošetřen a nebylo vzneseno obvinění. Byl pouze vyfotografován, sejmuli mu otisky. Obvinění nebylo vzneseno. V šest hodin ráno byl propuštěn. Zapomeňte, nic se nestalo!
Nikdo ze zadržených včetně Kudlíka si nemohl stěžovat na konkrétního pachatele, protože policisté neměli, jak stanoví služební předpisy, služební číslu. Velitel pražské policie za toto "opomenutí" nebyl nikdy potrestán ačkoliv se zjevně jednalo o zneužití pravomoci veřejného činitele.
Tr. zák. § 158 zneužití pravomoci veřejného činitele
(1) Veřejný činitel,který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
c) nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
K tomuto paragrafu existuje judikát 25/66 : Trestného činu podle § 158 odst.l písm. c) tr.zákona se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Přitom se zde rozumí "škodou" nejen škoda materiální, nýbrž i škoda imateriální zejména např. poškození fyzické, nebo právnické osoby. Stejně tak "neoprávněným prospěchem" se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv výhoda na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Jinými slovy, když velitelé dopustí aby policisté zasahovali bez služebních čísel a tím znemožnili svou identifikaci, jedná se zcela jistě o neoprávněnou výhodu.
Polský aktivista Arkadiusz Zajackowski dostal při výslechu pěstí do obličeje a pak mu mlátili hlavou o desku stolu až mu zlomili zub. Ten se nějakým omylem nevymetl při úklidu kanceláře vyšetřovatele a tak se dostal mezi doličné předměty. Napadený Polák si na nepřiměřenou brutalitu stěžoval v tisku a tak se stal jedním z mála poškozených jehož napadení začala inspekce prošetřovat. Polák nejprve musel prokázat, že zbytek zubu patří jemu a tak se musel opět vydat do Prahy, kde se ukázalo, že mu ulomený zub skutečně patří. Bylo prokázáno, že zub skutečně policisté při "výslechu" Zajackowskému zlomili, ale nebylo prokázáno, který policista mu dal pěstí. Bez služebního čísla se to nedá zjistit a policisté, kteří vás fackují se také předem nelegitimují. Takže si to Polák vlastně zavinil sám, kdyby neuhýbal fackám a více se snažil zapamatovat vizáž policisty mohl svého fackovatele poznat - a fackující policista by určitě dostal důtku.
Celkem bylo podáno 389 stížností na brutalitu, mučení, bití a ponižování lidské důstojnosti zadržených demonstrantů. Pouze u jednoho případu, který se odehrál na policejní stanici v Lupáčově ulici, policisti připustili, že se tam použily nezákonné a nepřiměřené prostředky "výslechu". Byli zjištěni policisté, kteří tam v té době řádili, ale konkrétní viník se nezjistil.
Naopak obviněn byl dánský student Mads Traerup za napadení veřejného činitele protože podle obvinění napadl dřevěným klackem policistu Kuncela a chtěl hodit dlažební kostku na policistu Libora Hrušku. To, že policisté Traerupa mlátili obuškem a pěstmi se pochopitelně neprojednávalo. Možná právě to bylo důvodem, že ho svědčící policisté u soudu neidetinfikovali. Prý ho zadrželi proto, že měl podobné oblečení jako ten který je napadl. Dánský student nicméně strávil na základě takto věrohodného svědectví dva měsíce ve vazbě. Po půl roce jej předsedkyně senátu obvodního soudu Praha 1 Dana Šindelářová zprostila obžaloby v plném rozsahu.
A pan ministr Gross? " Pokud jde o zadržené osoby, nemám potvrzeno, že by došlo k sebemenšímu porušení zákona."
Pro lepší porovnání výroků pana ministra, mimochodem vystudovaného právníka, či vyšetřovatelů Inspekce ministra vnitra, předkládám k posouzení nejméně tři paragrafy, ze kterých si mohli vybrat. Pravda, kdyby chtěli. Všimněte si, že většina napadení provedených policisty se posuzují jako drobné přestupky a nebo se jako pochybení neposuzují vůbec. Pokud někdy slýcháváme vyjádření armády policejních výmluvčí, vždy se jednalo o použití hmatů a chvatů v souladu se zákonem. Viděl někdo někdy seznam těchto použitých chvatů? A co to chvat je? Kopanec, nebo jen zkroucení ruky.
Tr.zák. § 221
(1) Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta
Tento na první pohled jednoduchý a jasný zákon má však nekonečné množství výkladů a judikatur vždy podle toho kdo žaluje, koho žaluje a kdo nakonec soudí. Jedna z judikatur 11/65 dokonce připouští, že ani délka pracovní neschopnosti není jediným ani rozhodujícím kritériem. Což je pochopitelné. Můžete dostat facku a od té doby vás bude stále bolet hlava, či ucho, ale marodit s tím nebudete, stejně tak na vás nemusí být patrné objektivní následky takového ublížení na zdraví. Jenomže subjektivně můžete být postiženi na dlouhá léta. A to nehovořím o psychických poruchách, které nejsou z pohledu současné medicíny objektivně uchopitelné.
Tr. zák. § 259a
Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení
(1) Kdo v souvislosti s výkonem pravomoci státního orgánu, orgánu územní samosprávy, nebo soudu jinému mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením působí tělesné, nebo duševní utrpení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci l jako veřejný činitel.

Pro porovnání praxe v rozdílném přístupu k pachatelům stejných činů a výkladu stejného zákona mohu uvést například soud s Davidem Křížkem a Tomášem Myslivečkem. Oba byli vyhazovači v baru Limonádový Joe v pražské Revoluční ulici. Jejich práce je podobná práci policistů - jsou vyhazovači v baru. Mají dohlížet na pořádek a starají se o to, aby hosté nebyli obtěžováni. V baru byl jedním z návštěvníků policejní rada Machala, (oblíbenec samotného pana ministra vnitra, nechvalně známý z činnosti v nezákonném policejním týmu Mlýn), který byl podle výpovědi svědků opilý, obtěžoval hosty, padal jim na stoly. Prostě velký pán policista, který může všechno. K klubu odnesl židli a
nechtěl ji vrátit. Nevím zda ji chtěl ukrást, co se děje v hlavách opilců těžko hádat, ale jisté je, že se mu v tom snažili vyhazovači zabránit. Machala je slovně napadal, choval se velkopansky. Zřejmě k nějaké potyčce došlo, ale s výjimkou obsluhy baru nikdo jiný nesvědčil. A obsluha potvrdila verzi vyhazovačů, kteří tvrdili, že se opilý Machala houpal na židli, až z ní spadl na zem a natloukl si (kolik podobných " vysvětlení" zranění vlastní vinou podali policisté? Snad neznámějším sebepoškozovatelem byl na Sokolovsku jistý pedofil, který zavraždil malé dítě
a poté se prý ve vazební věznici vrhal proti mřížím tak intenzivně až umřel na vnitřní krvácení ).
Machalova verze byla, jak jinak, zcela odlišná. Nebyl opilý, choval se slušně, ale vyhazovači ho slovně uráželi a chtěli ho z neznámého důvodu vyvést ven. Machala samozřejmě bez odmlouvání šel, ale byl napaden pěstí, dostal ránu do spánku až spadl na zem a tam jej vyhazovači byli a kopali po celém těle. Machala dokonce naznačoval, že byl napaden na objednávku kvůli vyšetřování Vladimíra Železného. To se však nepotvrdilo. Neumím posoudit co je pravda, ale jedno je jisté, kdyby Machala v případné bitce vyhrál a zkopal někoho z obsluhy, zcela jistě by nebyl obviněn a už vůbec by nebyl držen ve vazbě jako David Křížek, který nakonec u soudu dostal šest měsíců s ostrahou a jeho kolega 200 hodin veřejně prospěšných prací. Nechci policii napadat, ale porovnejte přístup orgánů činných v trestním řízení k případu Machala a podobným v Ocelářské ulici. Tam nedostal nikdo ani důtku.
Tehdy brutalita Grossových podřízených prošla celkem bez povšimnutí veřejnosti. Sice tu a tam prosákly informace o tom co se dělo za dveřmi v Ocelářské ulici, ale veřejnost byla spíše na straně policistů. Lidé chtějí mít klid a pořádek i za cenu tvrdého policejního zákroku.Sotva si však veřejnost dokáže představit jak tvrdý policejní zákrok ve skutečnosti vypadá. V dalších kapitolách ukáži, že taková benevolence se nevyplácí, za pár let si policisté a vyšetřovatelé troufnou mnohem víc a třeba si jednou "podají" i vás. Policie se stává postupem času všemocnou nedotknutelnou institucí podobně jako za Gottvalda, či Husáka. Těch pár pacifistů a bojovníků za lidská práva snadno umlčí. Zatím na všechno stačil nevinný kukuč ministra vnitra, který tvrdě hájil jakýkoliv policejní přehmat. Teprve mnohem později začínalo vyplývat na povrch, že k tomu měl skutečně vážné důvody.
Nepodařilo se mu však ututlat zmlácení vysokoškolského asistenta na Karlově Universitě Byeogije Jeonga, který podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Jihokorejského profesora ekonomie také bezdůvodně zatkli policisté při pražských protestech proti zasedání MMF. Jeho proviněním bylo, že se tehdy vracel pozdě večer z práce a byl cizinec. Profesor si stěžuje u Evropského soudu na to, že ho policisté mučili a ponižovali. To víte, klečet hodiny na chodbě policejní stanice a ještě k tomu být zkopán a zmlácen není zrovna humánní postup. Byl tak naivní, že si stěžoval na policejní násilí Inspekci ministra vnitra.
Dopadl dobře, v klidu ho vyslechli a tentokrát ho nikdo mu nenakopal do zadku. Kroucení rukou, pár pohlavků a kopanců se v pohodě vešlo do právní kvalifikace povolených hmatů a chvatů a tak se korejský profesor satisfakce nedočkal. Pan ministr vnitra pravil, že to byla jen jedna z mnohých zahraničních provokací s cílem poškodit dobré jméno České republiky.
Zlaté Hory na Jesenicku.
V květnu roku 2002 seděli v zahrádce před restaurací Lyra Petr Gregorovský společně s přítelem Jaroslavem Salíkem a popíjeli pivo. Podle svědectví majitele restaurace se chovali slušně a nedělali žádnou výtržnost, když k nim přistoupili místní policisté a žádali je, aby se legitimovali. Než však stačili vytáhnout doklady byli policisty napadeni a surově zbiti. V žargonu policejních mluvčích: byly na ně použity povolené hmaty a chvaty. Jenže tvrdý chodník není žíněnka v tělocvičně a některé chvaty se jaksi nepovedly a výsledkem byla četná zranění a pohmožděniny. Spoutané je odvezli na policejní služebnu odkud vzápětí putovali do místní nemocnice na ošetření. Na žádost policie ošetřoval oba zraněné primář chirurgie. S největší pravděpodobností jejich dobrý známý, protože po vyšetření napadených žádné poranění nezjistil a poslal je zpět do policejní cely jako zdravé. Ráno byli propuštěni bez sdělení jakéhokoliv obvinění, bez sepsání protokolu, bez udělené pokuty. Policisté je prostě jen seřezali preventivně, protože se divně tvářili. Proč se policisté na ně vrhli a použili síly k tomu aby jim nasadili pouta a zadrželi je na policejní stanici na více než 12 hodin, už žádný policejní mluvčí nevysvětlil. Oficiální zdůvodnění znělo, že mladíkům dlouho trvalo než vyhrabali doklady z tašky a byli vzpurní a vulgární. Pokud by to byla pravda, potom nechápu velkorysost policistů, kteří je ani neobvinili z urážky veřejného činitele. Oba mladíci si však policejní šikanu nechtěli nechat líbit, stejně tak jako podivné
lékařské vyšetření v Jesenické nemocnici a proto hned po propuštění zamířili na pohotovost v Albrechticích. Zdejší lékař poslal Sadílka na odborné vyšetření do krnovské nemocnice, kde lékaři diagnostikovali podezření na zlomeninu očnice, což je ovšem poranění, které utržíte pouze ranou pěstí a nebo, když vám někdo praští hlavou o obrubník. Napadený Gregorovský dostal na levou ruku dlahu, protože ji měl podvrknutou od povoleného hmatu a kromě toho lékaři nalezli a zdokumentovali u obou mladíků mnohačetné podlitiny, které jesenický primář jaksi "přehlédl".
Velitel oddělení Zlaté Hory "prošetřil" zadržení a konstatoval, že neshledal porušení předpisů a nařízení ze strany zakročujících policistů. Nic se nestalo. A je to...
Naprosto stejně dopadli i dva sourozenci kuvajtského diplomata. Ti měli navíc tu nevýhodu, že byli zjevně nečeského původu a vypadali divně. O incidentu, dá-li se tak nazvat výprask v mezích zákona, hovoří opět dvě verze - policejní a kuvajtská. Policejní je samozřejmě víc, byť ta kuvajtská byla podpořena i svědectvím náhodného chodce. Ten, když policisty upozorňoval, že by se neměli chovat hrubě k dívce, byl vyzván, aby nemařil úřední výkon a odešel. Když
neodešel, dostal pár pendrekem a byl obviněn z neuposlechnutí rozkazu a urážky policisty.
Policejní verze tvrdila, že děti kuvajtského diplomata byly drzé a hrubě uráželi policisty, kteří prý byli dlouho trpěliví a více než čtvrt hodiny snášeli urážky. Docela by mě zajímalo jak poznali, že je urážejí, když neznali jinou řeč než mateřštinu. Mladá dívka prý jednomu z hlídky dala pěstí, tak museli zasáhnout a povolenými hmaty a oba spoutali. Důvodem zásahu bylo špatné zaparkování auta s diplomatickou značkou.
Verze mladých Kuvajťanů i náhodného chodce však byla jiná. Jediná shoda byla v místě zákazu parkování. Kuvajťané česky nerozumí a proto nereagovali dostatečně uctivě na policejní upozornění, že stojí na špatném místě. Kuvajťané ve snaze zjistit co po nich policisté chtějí zkoušeli různé jazyky, avšak marně. Nakonec se policisté dopálili a začali sourozence vytahovat z auta. Upozorňuji, že se jednalo o prostor chráněný diplomatickou imunitou. Kuvajťané se bránili a tak dostali pěstí. První dostala dívka. Když se neohroženým policistům podařilo vzpurné cizince spoutat, ještě jim naložili pár pohlavků a muže nakopali do rozkroku, aby si pamatoval, že na české policisty nemá. Neměla na ně ani Kuvajtská ambasáda se svou stížností.
Slovo proti slovu, toť základní otázka ve všech sporech s policií a vždy prohraje civil. Vyšetřovatelé jsou rovněž policisté, neboť trestné činy policistů vyšetřují policisté.Kanceláře vyšetřovatelů s oddělením stížností často sousedí, nebo jsou umístěny ve stejném patře policejního ředitelství. Policejní funkcionáři by namítli, že veřejnost - veřejný zájem zde zastupují státní zástupci, ti však pracují až s důkazy, které jim předloží policisté a zase jste na začátku kruhu. Pokud nejste těžce zraněni, nebo dokonce zabiti nemáte šanci, že se ublížením na zdraví bude někdo zabývat. Případů, které vyšuměly do ztracena bych mohl jmenovat další
desítky a tisíce by jich mohli vyprávět napadení občané jejichž případy se nedostali ani na veřejnost.
Pokud jsem sledoval průběh šetření napadených občanů za dveřmi policejních služeben lze v naprosté většině vystopovat stejný průběh. Nejdříve je podána stížnost, která se šetří. Když se stížnost do roku nevyšetří, je odložena, protože uběhla příliš dlouhá doba. Dostane-li se stížnost přes oddělení stížností až na Inspekci ministra vnitra, dozvíte se prostřednictvím nějakého policejního mluvčího, že zatím nebude podávat žádné informace, aby se neovlivňovalo vyšetřování. Policisté, kteří dále slouží s odvoláním na presumpci neviny, zatím ovlivňují a zastrašují svědky, či přímo napadené. Nezjistil jsem jediný případ uvalení vazby na policisty obviněné ze surového zmlácení občana. Nejen, že mohou ovlivňovat vyšetřování, ale mohou i v trestné činnosti pokračovat. Za měsíc či za dva se dozvíte, že se stále šetří a vyslýchají se svědci ( policisté). Za půl roku je situace stejná a za pět let si už nikdo na nic nevzpomene. A je to...

Czech Tech Gross
V posledních letech se k nám v létě sjíždí tisíce mladých vyznavačů technohudby
z celé Evropy. K nim se přidají další tisícovky českých technotanečníků a nevázané hopsání trvá několik dní. Česko si oblíbili hlavně proto, že u nás neexistují zákony, které by podobné akce zakazovaly, nebo
alespoň usměrňovaly nějakými pravidly. Pokud u nás chce kdokoliv organizovat cokoliv na veřejných prostranstvích musí splnit pouze ohlašovací povinnost u místní obce, nebo města. Ohlášení je pouze formální akt a obec nemá žádné zákonné nástroje k tomu, aby různé demonstrace, manifestace, průvody, nebo happeningy zakázala. Policisté obvykle akce, při kterých hrozí porušení zákona monitorují a zasahují jen zřídka. Rizikové jsou hlavně mítinky anarchistů, fašistů, nebo komunistů. Zpravidla však nezasahují proti tomu co hlásají, ale proti demokratům, kteří se snaží takové akce zmařit. Technaři ale milují svobodu, volnost a k tomu město není vhodné. Navíc technohudba je značně hlučná a rytmické dunění je slyšet na kilometry daleko, což by obyvatele měst pěkně otrávilo. Organizátoři těchto srazů proto vyhledávají odlehlá místa, kde nikomu nepřekáží a kde se mohou dosyta vyřádit. Prý se tam opíjejí, ale na které zábavě se účastníci neopíjejí, prý konzumují drogy při kterých se dostanou do transu a vydrží křepčit dlouhé hodiny, či dny. To se říká, ale zatím nikdo nepředložil jediný důkaz, že tomu tak opravdu je. Policie a média to však rok, co rok tvrdošíjně opakují, takže se to už bere jako fakt. Technaři jsou prostě jiní než většina z nás, mají podivné účesy, poslouchají podivnou hudbu, které nerozumíme, nepotřebují žádné dodavatele občerstvení, sponzory, reklamy, vystačí si prostě sami.
Až do roku 2005 se technoparty pořádaly v přírodě a na loukách bez souhlasu majitelů pozemků, což byl také jediný problém se zákonem, který pořadatelé měli. Postupem času se v organizaci natolik zdokonalili, že zajistili dovoz
suchých záchodů, vody a po akci i úklid pozemků. Rozhodně se k přírodě chovají ohleduplněji, než vodáci, kteří v letní sezóně vystelou břehy řek odpadky a výkaly a opileckým hulákáním o táborových ohňů obtěžují domorodce celé noci. Ještě jsem nezaznamenal policejní akci, která by tyto soukromé pozemky chránila.
Policie nemá koncepci ani strategii jak při podobných masových akcích postupovat. Staří policejní matadoři na velitelských postech znají jen dva možné způsoby zásahu. Buď dělají mrtvého brouka a vymlouvají se, že nemají prostředky na rozehnání deseti tisíc tanečníků, nebo nasadí tisíce těžkooděnců s vodními děly a bavící se lidi zmasakrují tak, jak je učili kdysi v socialistických policejních školách. Těžko říct, který způsob je horší.
V roce 2004 se pořádala obří technoparty na pozemku u Boněnova na Tachovsku..Tehdy se tam sjelo přibližně patnáct tisíc tanečníků a obsadili pole, o které se nájemce léta nestaral. Poté, co o technoparty informovala média začaly na účastníky padat stížnosti ze všech stran a najednou bylo zle. Chudák nájemce chtěl odškodnění za úrodu, která tam ani nebyla vypěstována a Grossova policie se zase vymlouvala, že podobné akci nemohla zabránit, protože do poslední chvíle nevěděla, kde se bude konat. Patnáct tisíc účastníků si to v pohodě přečetlo na internetu a bezpečně zamířili na inzerovaný sraz, jen policejní analytici neobjevili nic. Prostě venkov není Praha, tam se povýšení a odměny nesbírají.
Oproti pražským zásahům při konferenci MMF však byl postup policistů diametrálně odlišný. Policejní zákrok přišel sice s týdenním zpožděním, ale byl na české poměry korektní, slušný a prakticky nedošlo ke krvavým incidentům z pražských ulic. Ukázalo se že i proti velkým skupinám, na první pohled nezvladatelným lze postupovat v mezích zákona a s respektem k lidem proti kterým zakročují. Možná to bylo také proto, že po týdnu byli mladí tanečníci již unaveni a stejně se již chystali k odjezdu a zbylo jich jen asi patnáct set. Tehdy policii kritizoval kde kdo, hlavně však proto, že policie dlouho nebyla schopna žádné akce. Pod tíhou kritiky slíbil tehdejší minstr vnitra Gross, že urychleně předloží návrh zákona, který by podobné akce reguloval a vymezil jim zákonný rámec. Jak ale bylo u tohoto sociálně demokratického ministra obvyklé, nevypracoval nic. Jeho hlavní zájem byl soustředěn spíše na privatizaci zbytků lukrativních podniků, které prodával stát a kde se točily velké peníze a práce na zákonech přinášela jen mizerný plat ministra.