Dokonalý zločin policisty Budíka

30. března 2009 v 12:16

Dokonalý zločin kriminalisty Budíka

Vyrobit perpetum mobile možné není, prý není možné provést ani dokonalý zločin. V Karlových Varech sice perpetum mobile ještě nevyrobili, ale dokonalý zločin se místním policistům podařil. Dokonalý zločin je snem mnohých zločinců. Zpravidla nějakou tu chybičku udělají, ale pokud jste vysokými policejními důstojníky, je to snadnější než ukrást voňavku v hypermarketu.
O dokonalých zločinech policistů se nikdy nedovíme, z jednoduchého důvodu - jsou dokonalé. Známe jen kauzy, které k dokonalosti velmi blíží.
Karlovarský kriminalista Jan Budík přepadl 20.prosince roku 2002
poštu na karlovarském sídlišti Růžový Vrch. Lupič se zbraní v ruce a žádal úřednici u přepážky o vydání peněz. Byl nedbale maskován kuklou, kterou si navíc oblékl až na poště. Vyděšená úřednice mu předala hotovost třinácti tisíc šest set korun, kterou měla momentálně k dispozici a lupič v klidu odešel.
O tři dny později Jan Budík na stejné poště platit složenky. Byl si jistý, že jej žádná z přepadených úřednic nemohla poznat, avšak pro jistotu si chtěl vyzkoušet jejich reakci. Kalkuloval s tím, že i kdyby ho poznaly, tak by považovaly za nepravděpodobné, aby se na místo činu vrátil už po třech dnech (u soudního líčení pak skutečně tento moment uváděla jako hlavní argument Budíkova obhájkyně).
Stalo se však nečekané. Hned tři úřednice ho poznaly a okamžitě volaly na linku 158. Jenomže nemohly tušit, že Budík je nejen kriminalistou Okresního policejního ředitelství v Karlových Varech, ale že zástupcem tamního policejního ředitele je šéf kriminálky, který je lupičův otec, podplukovník Vladimír Budík.
A začaly se dít věci. Pan podplukovník místo toho, aby případ předal k šetření Inspekci ministra vnitra svolal tajnou poradu s podřízenými důstojníky majorem Hladíkem a kapitánem Kožíškem a oběma rozkázal, aby vzali syna a zašli s ním na poštu se slovy : " Když tě poznají, půjdeš sedět." Moc dobře věděl (u policie dělal kariéru ještě za Husáka), že i kdyby ho poznali, je tento klíčový důkaz znehodnocen. Rekognici lze provést pouze tak, že podezřelého postaví do řady s jinými muži a svědci musí pachatele jednoznačně určit.
Pošťačky byly šokované, když je kriminalisté přesvědčovali o tom, že se musely splést, protože se jednalo o jejich kolegu a policisté jak známo neloupí, ale lupiče chytají. Korunu všemu nasadili ve chvíli, kdy je nechaly s lupičem Budíkem o samotě, aby si to v klidu vyříkaly. " Byla jsem z toho docela v šoku," vypovídala před soudem přepadená Renata Strnadová. Po rekognici, která byla jako hlavní důkaz k ničemu už karlovarským policistům právně nestálo nic v cestě. Vedoucí skupiny pro odhalování kriminality Petr Fojt obvinění se souhlasem šéfa kriminálky podplukovníka Raušala v klidu odložil - vždyť to byla prkotina, tak proč s tím obtěžovat inspekci. Jenže ředitel karlovarského poštovního ředitelství Josef Pešava se po dvou měsících policejní nečinnosti (tradiční zbraň vyšetřovatelů citlivých kauz) zeptal jak postupuje vyšetřování a důrazně žádal samotného okresního policejního ředitele plukovníka Slíže o vysvětlení a současně podal i trestní oznámení. To už ani otrlí karlovarští policisté nemohli ignorovat a tak Budíkova kauza konečně po 67 dnech doputovala na Inspekci ministra vnitra. Ano 67 dnů tajili vysocí policejní papaláši obvinění syna jejich kolegy, 67 dní zametali stopy a dělali nátlak na svědkyně.
Podplukovník Miroslav Raušal stejně tak jako jeho kolegové byl postaven mimo službu.Měl být doma na telefonu a čekat na rozkazy. Jenže to Miroslav Raušal nedodržel a v klidu docházel na policejní ředitelství, používal služební auto jako by se nechumelilo - a ovlivňoval vyšetřování. Pokoušel se známou státní zástupkyní Zuzanou Blažkovou svést vyšetřování jiným směrem než k Budíkovi. Ostatně nebylo se čemu divit, vždyť paní státní zástupkyně byla rovněž kamarádkou podplukovníka Budíka a udržovala s ním nadstandardní mezilidské vztahy. To samozřejmě není trestné, ale trestné je, když nezákonně zasahovala do vyšetřování, což potvrdilo i šetření Inspekce ministra vnitra. Symbióza policistů a státní zástupců je ostatně notoricky známá a nejsou to jen narozeninová párty. Státní zástupce by měl jednat vždy, když zjistí porušení zákona, avšak u policistů se to tak nebere (u nich to není porušení zákona, ale jen přestupek - blbost? Ano, ale u policie a justice je subjektivní názor důležitější než zákon sám ). Raušlovo ovlivňování svědků však neušlo bystrému státnímu zástupci Řeřichovi, který jej za to už po dvaceti měsících nechal zatknout s obviněním o zneužívání pravomocí veřejného činitele a maření vyšetřování žádal soudce, aby jej poslal do vazby. Neuspěl. Plzeňský soud se shovívavostí jemu vlastní usoudil, že šéf karlovarské kriminálky podplukovník Raušl do vazby nemusí.
Myslím, že není třeba uvádět desítky jiných případů, kdy stejní soudci drželi léta ve vazbě jiné obviněné (nepolicisty) s mnohem mlhavějším zdůvodněním a s nižší trestní sazbou. Nedokáži s jistotou posoudit zda pokus o uvalení vazby na policejního plukovníka myslel státní zástupce vážně, nebo si jen připravoval půdu pro svůj majstrštych, který přišel o týden později. Desátého října 2003 požádal o vyřazení z případu pro podjatost. Právě zamítavé rozhodnutí plzeňského soudu mu posloužilo jako záminka: mýlil jsem se s uvalením vazby - jsem tedy zaujat a ovlivněn. Tento na první pohled nelogický krok měl logiku šachového mistra, který počítá několik tahů dopředu.
Státní zástupce věděl, že soud zprostil Jana Budíka obžaloby pro nedostatek důkazů už v červenci. Předseda senátu soudce Tomáš Mahr v odůvodnění kladl důraz na to, že odsouzení zmařili policisté, když neprovedli řádnou rekognici a proto svědectví přepadených úřednic pošty nemělo důkazní hodnotu.
Budík byl podle zákona prohlášen nevinným, ale reálné odsouzení hrozilo obviněným vysokým důstojníkům karlovarské policie. Pokud by plzeňské zastupitelství uznalo Řeřichovu podjatost, byl by případ předán jinému státnímu zástupci a ten by musel udělat všechny právní úkony znovu od sdělení obvinění. To by ještě nebylo tak hrozné, ale dosavadní důkazy včetně výpovědí by nemohl použít a zkušení policejní mazáci si mohli výpovědi snadno sladit tak, aby se trestnímu řízení vyhnuli.
Tím by se karlovarským strážcům zákona povedl dokonalý zločin. Nikdo by nebyl odsouzen, všichni by dostali zpět mzdu za postavení mimo službu a všechno by jelo dál ve starých kolejích.
Nakonec to ideálně nevyšlo a obvinění policisté byli odsouzeni k obligátním podmíněným trestům (jejich níži nebudu ani uvádět) a ještě před odsouzením si stačili podat žádost o uvolnění ze služebního poměru. Na rozloučenou dostali za obětavou práci odstupné a dodnes pobírají zaslouženou patnáctitisícovou rentu jako přilepšení za to, že je už nebude živit erár. Jan Budík u policie slouží dál, byl mu vyrovnán plat za dobu kdy nemohl vykonávat svou práci kriminalisty, studuje práva a byl povýšen. A je to...
Nejhůře dopadla státní zástupkyně Blažková, která byla kárným senátem zbavena funkce státní zástupkyně, nejen proto, že pokračovala ve vyšetřování a ovlivňovala ho i v době kdy byla kauza předána jinému státnímu zástupci, ale také proto, že svým nadřízeným podávala lživé informace.
Člověk, který se příliš nezabývá zločiny policistů by si mohl pomyslet, že Budíkův případ je největším skandálem naší policie po roce 1989, ale záhy vás přesvědčím že jednalo jen o epizodní příhodu ve srovnání se zločinem, který organizují samotní policejní důstojníci z elitních útvarů bojujících proti organizovanému zločinu.
Příkladů, kde kriminální radové (dříve vyšetřovatelé) manipulují s důkazy, nedodržují zákon a obviňují často nevinné, bych mohl uvést desítky a zasloužily by si samostatnou knihu.
Pokud tyto praktiky používají k bojům mezi sebou dalo by se nad tím mávnout rukou, protože málokterý z nich nevěděl že toto je běžná metoda používaná v současném policejním sboru. Eviduji jen jeden případ policisty (pluk. Kubice), který veřejně řekl o případu nekorektnosti svých kolegů, neznám policistu, který by od policie odešel, protože se nechtěl na podobných špinavostech podílet.. Ano v případě policistů mohu klidně parafrázovat přísloví : Čím kdo zachází, tím také schází. Věděli jak to u nich chodí, nic proti tomu neudělali a tak jednou do té jámy spadli také.
Tiskoví mluvčí jako kolovrátek stále opakují totéž : "Vše, co policisté činí, je podle zákona a v rámci služebních předpisů, dobře činí." Potom se samozřejmě mohu ptát, jak je možné, že nevinně obvinění tráví roky v tuhém vězení, kterému se říká vazba, jsou policisty ve sdělovacích prostředcích neustále pomlouváni a očerňováni a nakonec jsou soudem osvobozeni a shledáni nevinnými? Kde jsou ti policisté, kteří se "spletli"? Říká se tomu jiný právní názor. Tato kniha je ostatně celá o jiných právních názorech, ale jak se pak v tom může vyznat občan? A jak může platit, že neznalost zákona neomlouvá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 OneDphoto OneDphoto | E-mail | Web | 12. října 2011 v 23:43 | Reagovat

Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama