Gang soudce Berky II.

30. března 2009 v 9:44

Gang soudce Berky II

Union banka však nejsou Krušnohorské strojírny, nebo Báňské stavby Most, o kterých mimo Ústecký kraj nikdo nevěděl. Ostravská banka byla té době čtvrtou největší v zemi a psalo se o ni na prvních stránkách celostátních deníků. V bitvě o velké banky je i Pitr malý hráč, zde rozhodují politické kontakty a jiné gangy. Možná právě to bylo rozhodujícím důvodem proč byl u Větrovece objednán konkurz. Kdyby se banka dostala do konkurzu řízeného soudcem Berkou, dostali by se ostatní zájemci o majetek banky na vedlejší kolej a politické kontakty by jim nebyly moc platné, přinejmenším by museli s Berkou a Větrovcem jednat.
Druhou možností je, že se Větrovec s Berkou pod dojmem předchozích "úspěchů" naprosto pomátli a věřili, že i tento konkurz ustojí. Možná je však i třetí možnost, že Berkův gang neměl na vybranou. Větrovec musel jednat rychle protože o banku mělo zájem víc hráčů a někteří z nich neměli daleko k neformálním metodám vyjednávání.
Union banka v únoru zavřela a přestala vyplácet klientům jejich peníze kvůli platební neschopnosti. V té době ji ovládala italská skupina Investmart, která ji koupila klasickým českým způsobem za peníze "půjčené" od banky, kterou si kupovali. Prý to byl strategický partner, který měl banku vyvést z finančních potíží. Pravdou ale je, že Italové žádné peníze do banky nepřinesli, ale chtěli je vydolovat od státu, jak to ostatně u nás úspěšně praktikovali všichni noví vlastníci upadajících bank. Do čela Union Grup byl dosazen jistý Giussepe Rosselli, ostřílený podvodník, který v Čechách působil od roku 1995. Po jeho podnikání na Příbramsku, zůstaly dluhy a nesplacené úvěry za několik stovek milionů korun, a firma, kterou vedl, dlužila mimo jiné i Union Bance 140 milionů. Další miliony dlužily jeho firmy státu za neodvedené sociální a zdravotní pojištění svých zaměstnanců. Na první pohled bylo jasné, že Investmart nepřišel banku zachránit. Záměrem italských "obchodníků" byla dohoda s věřiteli o vyrovnání. Při takové dohodě by věřitelé dostali alespoň malou část (max. 10%) ze svých pohledávek, ale akcionáři by mohli úpadek sami řídit. Jednoduše řečeno rozprodat, co by se rozprodat dalo. Vyrovnání je výhodné pro akcionáře i proto, že i dluhy Investmartu by byly Union bance "splaceny" stejným způsobem - zlomkem dluhu.
Giusepe Roselli podnikal na Příbramsku a dobře se znal s Jaroslavem Starkou jedním z nejvýznamnějších podnikatelů regionu a Starka se zase dobře znal s Tomášem Pitrem a mnohými dalšími. České podnikatelské prostředí není zas tak velké a lidé se prostě vzájemně znají. Pravděpodobné je, že ani ve vedení Union Grupu nebyl jednotný názor na to, jak a hlavně kdo bude kontrolovat úpadek skupiny. Konkurz je sice pro akcionáře nevýhodný, protože jsou mimo hru, ale výhodný je pro ty, kteří disponují soudcem a správcem konkurzu. Není ani vyloučeno, že řízený konkurz objednal sám Giuseppe Roselli a jeho společníci za zády vedení Investmartu, čemuž by odpovídal i jeho teatrální dvoudenní únos, neúnos v dubnu 2003. Později se prokázalo, že se jen uklidil na chatu přítele Starky, kde hrál karty se svým bodyguardem a procházel se po okolí. Prý.
Jak jsem uvedl, konkurz je pro věřitele výhodný, ale to by nesměl být konkurz pod vedením soudce Jiřího Berky.
31. března 2003 v pravé poledne doručil advokát Michal Paule na podatelnu ústeckého krajského soudu tlustou obálku jménem společnosti Česká revitalizační a.s., se sídlem v okrajové mostecké čtvrti Velebudice. Mostecko jak známo patřilo do působnosti soudce Berky, který náhodou zrovna postával u podatelny v době, kdy tam dorazil advokát České revitalizační, a tak mu byl náhodou přidělen i návrh na konkurz této zbrusu nové společnosti. Už ve výtahu si rychlý soudce zjistil, že Česká revitalizační je nový název pro krachující italskou banku, která v obchodním rejstříku soudu (pochopitelně bez úplatků) dokázala za dva dny změnit nejen název, ale i adresu. Zdálo se mu normální, že se banka rozhodla pro Velebudice protože tam ještě žádná banka nesídlí a v budoucnu určitě sídlit nebude. Soudce Berka, pečlivě studoval dokumenty několik hodin a tak mohl ještě ten samý den vyhlásit konkurz na Českou revitalizační a.s. a současně jmenovat i správce konkurzu ze své stáje. To už bylo moc i na naše poměry a policie začala vyšetřovat, zda se soudce Berka nedopustil zneužití pravomocí veřejného činitele, protože konkurz na Českou revitalizační upřednostnil před jinými, které nechal uležet až tři roky. Po čtyřech dnech však soudce zase konkurz zrušil, protože prý zjistil, že některé dokumenty nebyly pravé. Ani po čtyřech letech však není jasné, které dokumenty byly falešné a kdo je falšoval. Jisté však je, že podpis Giuseppa Roselliho pravý byl, a že z pozměňování listin nebyl nikdo obviněn.
Předseda krajského soudu v Ústí nad Labem Milan Kohoutek ve snaze zachránit co se dá, hlavně však svou pozici, podává na svého kolegu udání. Další události nabraly rychlost vichřice. Státní zástupce podal žádost o zbavení imunity soudce Berky a poté co dostal souhlas presidenta i premiéra byl soudce Berka zatčen a obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele podle § 158 (2) a ze zločinného spolčení podle § 163 a) a stal se tak prvním soudcem, který byl imunity zbaven. Státní zástupce Jaroslav Dolejší však ještě zdaleka neměl vyhráno, Berka odmítl vypovídat a všechny důkazy proti němu mohl lehce odrazit poukazem na jiný právní názor, nebo omyl a jeho kolegové by mu zcela jistě dali za pravdu. Proto muselo státní zastupitelství pečlivě vybírat okres, kde by se našel soudce, který by byl nezávislý na soudcovské solidaritě. Nakonec padla volba na Karlovy Vary kde působila soudkyně, která uměla neuvěřitelně rychle číst, protože musela během čtyřiadvaceti hodin přečíst třicet šanonů spisů, které policie nashromáždila jako důkazy proti Berkovi. A stal se zázrak. Soudkyně nejen, že dokázala všechny dokumenty přečíst, ale uvalila na svého kolegu vazbu podle § 67 b) , že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Zázrak však trval jen tři týdny. Berka se odvolal ke Krajskému soudu v Plzni, ten jeho žádosti ochotně vyhověl a propustil jej na svobodu. Důvody svého rozhodnutí odmítl vysvětlit. Kmánům musí stačit, že důvody k vazbě nejsou. A je to...
Stovky lidí jsou u nás protiprávně drženi ve vazbě za mnohem méně závažné skutky i několik let, ale na soudce, kteří za tento stav nesou odpovědnost, se vztahují jiné zákony - ty nepsané. Přesto Berka i po třech letech vzpomínal na tři týdny prožité v litoměřické vazební věznici, podle mého názoru jedné z nejlepších a nejhumánnějších u nás, jako na nejhorší okamžiky svého života : " Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života, opravdu otřesný zážitek, který se s ničím, co jsem doposud zažil, nedá srovnávat."
Pro srovnání rozdílného rozhodování o oprávněnosti vazby si dovolím uvést za stovky jiných případ vazební šikany podnikatele Radovana Vítka, který byl bez důkazů obviněn policií z obchodování s ženami. Radovan Vítek byl v té době šéfem jedné z největších soukromých společností Czech Property Investmens (CPI) a jmění jeho rodiny se počítalo v miliardách. V jeho postavení bylo obvinění naprosto šílené a přesto státní zástupce společně se soudci pražských soudů drželi podnikatele nezákonně ve vazbě celých padesát dní. Žaloba byla nakonec stažena, Vítkovi se nikdo neomluvil. Ten je dodnes přesvědčen o tom, že obvinění bylo jen předehrou k vydírání, které rozehráli policisté podobně jako u Radovana Krejčíře.
Propuštěním soudce Berky z vazby se kolo spravedlnosti začalo otáčet proti směru hodinových ručiček. Vichřice začala slábnout. Policie sice dál usilovně pracovala a hlavně pomocí odposlechů se ji podařilo odhalit další komplice, a jednoho z nich Vladislava Větrovce označila za hlavu organizace manipulující s konkurzy na objednávku. Návrh na uvalení vazby Větrovce opět putoval k Okresnímu soudu v Karlových Varech k osvědčené soudkyni Michaele Jasové. Větrovec dostal rovněž béčko - ovlivňování svědků a pro jistotu ještě céčko - obavy z opakování v trestné činnosti. Byl to sice nesmysl, protože policie měla zdokumentovanou jeho spolupráci jen s Berkou a ten byl dočasně zbaven taláru, takže mohl těžko v nějakých pletichách pokračovat, navíc i jeho stáj správců byla obviněna současně s ním, ale jak víme účel světí prostředky a justice chtěla mít za mřížemi ještě většího lotra než Berku. Podobné účelové důvody vazby jsou u nás běžnou praxí, například když chce státní zástupce někoho vytrestat ještě před rozhodnutím soudu, anebo zlomit jeho odpor a donutit k přiznání a nebo dát veřejnosti najevo, že jde skutečně o nebezpečného lotra. Před novelizací trestního zákona (1.1. 2002) měli naši soudci v oblibě písmeno b) ovlivňování svědků, protože když soudce obviněnému přisoudil tento důvod, mohl jej držet ve vazbě klidně dva roky i když už byli svědci policií dávno vyslechnuti, prakticky až do rozsudku soudu. Přitom obava s ovlivňování je natolik právně neuchopitelná, že se proti takové obavě nelze bránit. Účelových vazeb, a hlavně jejich nepřiměřených délek, si nakonec všimli i zákonodárci a písmeno b) omezili jen na tři měsíce, a tak soudci dnes místo béčka používají k dlouhodobé vazbě raději céčko - obavy z pokračování v trestné činnosti.
Justice rozehrála partii s obviněným Berkou tak, že nebohý soudce se stal jen obětí machinací Větrovce. Tomu odpovídal i zjevný nepoměr mezi délkou vazby soudce Berky a jeho kompliců, kterým jakoby dávala najevo nebezpečnost trestného jednání jednotlivých členů gangu. Státní zástupkyně udržela, na rozdíl od Berky, ostatní členy gangu ve vazbě téměř rok. Možná by tam Daniel Thonat seděl ještě další rok, ale nakonec se umořen vazbou rozhodl spolupracovat s vyšetřovateli a rázem se octl na svobodě. Stal se tak korunním svědkem žalobkyně Smetanové proti soudci Berkovi. Bez výpovědi Daniela Thonata by byl soudce zcela jistě osvobozen. Takto to bude mít poněkud složitější, ale jsem přesvědčen, že nakonec odsouzen nebude a soud prohlásí Thonatovu výpověď za účelovou, nebo za tvrzení proti tvrzení. Berku potopil, když věrně reprodukoval rozhovory a reakce soudce, u kterých byl osobně přítomen. Mimo jakoukoliv pochybnost totiž usvědčoval Berku z toho, že o zmanipulovaných konkurzech věděl, a že se nejednalo jen o omyly a jiné právní názory, ale o jednání za úplatu.
Z výpovědi Daniela Thonata, která byla čtena před táborským soudem : " Berka byl do věci tak zainteresován, že se rozhodl položit Union banku za každou cenu. Prohlásil, že mu to bude stát za to..."
Thonat mimo jiné vypovídal i o úzké spolupráci s Igorem Brdlíkem, v jehož nevěstincích se prala část konkurzních zisků. Spolupráce s Brdlíkem je přímou vazbou soudního gangu na organizovaný zločin. Brdlíkovy přesvědčovací metody zastrašily nejednoho majitele penziónu, či konkurenta, pokud mu zkřížili podnikatelské plány.
Do konkurzního gangu ústeckých soudců patřila i soudkyně Zlámalová, která rovněž zmanipulovala několik konkurzů, které pak přihrála "správci" Thonatovi. Snad nejkřiklavějším "omylem" této soudkyně bylo vyhlášení konkurzu na libereckou společnost Golf Ještěd, která měla v době vyhlášení konkurzu majetek kolem padesáti milionů a její sporné dluhy činily pouhých devadesát tisíc korun. Majetek společnosti přelil správce Thonat během měsíce do kapes kompliců. Jaký podíl dostala samotná soudkyně se nepodařilo zjistit. Přiznala jen to, co jí dokázali reportéři Novy. Prý dostala jako pozornost od správceThonata jen luxusní zájezd do Londýna. Poté, co to prasklo tvrdila s vážnou tváří, že to nebyl podíl z lupu, ani úplatek, ale jen milá pozornost a naznačila, že je jen hloupá husa a něco takového si neměle nechat platit. Po šesti letech jiný soud zjistil, že soudkyně Zlámalová vyhlásila konkurz nezákonně, ale to už byl majetek společnosti Golf Ještěd nenávratně fuč. Zlámalová soudí a rozhoduje o konkurzech dodnes. A je to…
Vzápětí poté, co se Thonat rozhodl vypovídat, byla mu poskytnuta policejní ochrana za kterou by se nemusel stydět ani premiér. Tři policisté v civilu hlídají svědka ve dne v noci a ukrývají v přísně utajeném bytě. Ostatně ani soudce Berka nepřišel daňové poplatníky levně.Taláru byl zbaven jen dočasně, takže sice soudit nemůže, ale plat dostávat musí, vždyť je nevinen. V roce 2008 to už budou čtyři roky.
Státní zástupce Dolejší hned na počátku vyšetřování tvrdil, že členové gangu které se mu podařilo usvědčit jsou jen předposledním článkem řetězu. Na hlavní figury však neměl dostatek důkazů, protože kontakt s nimi zajišťoval jen Větrovec. Jaké to byly figury může naznačit kolotoč intervencí a zákulisních tlaků ve prospěch Berkova gangu pro který pracovala řada vlivných lidí státní správy, včetně tehdejšího ministra spravedlnosti Čermáka.
Policie přišla z odposlechů na stopu propojení Větrovce na Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Některé pasáže odposlechů jako obvykle pronikly na veřejnost a bylo z nich patrné, že mezi členy gangu a šéfem tohoto úřadu Janem Marešem a jedním z sekčních ředitelů Vladimírem Šíšou panovaly více než přátelské vztahy. Větrovec na tomto úřadu dokonce pracoval v rozkladové komisi a Marešovi daroval k narozeninám hodinky, prý je pan ředitel sbírá. Nic proti dárkům k narozeninám a zálibě pana ředitele, ale dárek za 60 tisíc (běžná cena starších sběratelsky zajímavých kousků) přece jen poněkud vybočuje z mezí běžných dárků a spíše se blíží k úplatkům. Hlavním úkolem NBÚ je prověřovat osoby, které si požádaly o bezpečnostní prověrku. Bez prověrky například nemohou pracovat na významných místech u policie, ministerstvech, diplomacii, soudnictví a v dalších státních úřadech. Prostě důležitý úřad, s důležitými kontakty.
23. dubna 2004 provedla policie prohlídku kanceláří sekčního šéfa Šíši a nelezla tam kompletní materiály o vyšetřované kauze Berkova gangu včetně podrobných informací o policistech a státních zástupcích, které kauzu vyšetřují. Jeho šéf Jan Mareš výsledky prohlídky zlehčoval tvrzením, že nemohou ovlivnit důvěryhodnost NBÚ protože Śíša šéfoval "jen" údržbářům, autoparku,uklízečkám a právníkům. Jak se ale k těmto tajným informacím mohl dostat už nevysvětlil. Šíša byl nakonec obviněn jen z korupce, mimo jiné i proto, bral "dárky" od lidí napojených na Berkův gang. Zda byl odsouzen, není známo.
24. dubna 2004 na příkaz státního zástupce Jaroslava Dolejšího provedli policisté rovněž prohlídku v kancelářích Úřadu vlády u náměstka místopředsedy vlády Františka Kozla. V trezoru byly nalezeny diskety s materiály o vytunelovaných firmách konkurzní mafie soudce Berky. Jeden ze správců - tunelářů dosazených Berkou byl Petr Tuhý, a ten byl shodou okolností zetěm pana náměstka. Kozel se obhajoval "překvapivým" způsobem, když tvrdil, že o disketách v trezoru nic nevěděl a že se k němu dostaly omylem. Aby svému legračnímu vysvětlení dodal logické vysvětlení tak dodal: " Petr Tuhý je můj zeď a když byl u nás doma na návštěvě, tak si tam zapomněl kosmetickou taštičku. Vzal jsem mu ji do Prahy a schoval v trezoru. O nějakých disketách jsem neměl ani tušení..." Zřejmě se jeho zeť voněl drahými parfémy, když taštičku neschoval jednoduše v šuplíku pracovního stolu, ale schovával ji ve služebním trezoru, nehledě na to, že s výjimkou disket už v taštičce nic jiného nebylo. Je však pravděpodobné, že voňavky už na sebe vyplácal pan náměstek. Vysvětlení pana náměstka však mělo drobný nedostatek, v době kdy si u něho měl jeho zeť zapomenout taštičku s proprietami byl už ve vazbě. Je ale možné, že si ji u pana náměstka zapomněl už dřív, ale pak nedává smysl proč by si do ní schovával ještě citlivé materiály, které ho mohly usvědčit. František Kozel, nebyl obviněn.
Policejní odposlechy lidí napojených na Berkův gang, přivedly státního zástupce Dolejšího až k ministrovi spravedlnosti Karlu Čermákovi. A protože ministr byl i pro státního zástupce velké sousto, napsal Jaroslav Dolejší "interní zprávu" svým nadřízeným, aby si s horkým bramborem poradili. Zpráva byla odeslána 30. května 2004 a o dvanáct dní později pan ministr ze zdravotních důvodů rezignoval.
Interní zpráva pro nadřízené je ve skutečnosti otevřená zpráva pro média, protože ji často dostanou dřív než ji adresáti dostanou na stůl.
V Dolejšího "interní zprávě" se píše o tom, co už je dávno známo, přesto stojí za připomenutí. Podle poznatků protřelého státního zástupce si soudci vzájemně pomáhají a kryjí přestupky kolegů. Předseda pražského vrchního soudu Vladimír Stibořík, předseda městského soudu Jan Sváček, ministr spravedlnosti Karel Čermák, byli velmi spřízněni s osobami konkurzní mafie soudce Berky. Ne, že by přímo pracovali pro gang, ale minimálně měli o jeho činnosti dostatek informací. Sváček se Stiboříkem se dokonce s Větrovcem kamarádili a často stýkali. Poté, co byla Dolejšího zpráva zveřejněna v tisku, tak si ani jeden z nich na Větrovce nevzpomněl a dokonce tvrdili, že ho vůbec neznají.
Tehdejší ministr spravedlnosti se dostal do hledáčku státního zástupce když byl zachyceny dva odposlechy s jedním z lidí napojených na Berkův gang. A protože se lidé z vyšších pater justice většinou znají, tak si také povídali o kauze kolegy Zděňka Sováka o kterém píši na jiném místě. Čermák zastával názor, že se jednalo jen o prkotiny a v podstatě šlo o gentlemanský přečin, kterému nepřikládá velkou váhu (opisování textů). Podle Dolejšího se ale jednalo i o další soudce na vysokých pozicích, kteří se obávali, že přílišné šťourání kolem kauzy Berkova gangu by se mohlo otřít i o ně a proto naléhali na ministra spravedlnosti, aby Dolejšímu zavřel ústa, což se také zanedlouho stalo. Ministerstvo spravedlnosti nařídilo přísnou cenzuru informací pro veřejnost, oficiálně se tomu říká mluvčí. Tím byla zamezena možnost jednotlivých státních zástupců komentovat jednotlivé kauzy týkající se soudcovské mafie.
Po nečekané rezignaci ministra Čermáka, o něm už nikdo nikdy neslyšel, stejně tak ani o poodkrytých vazbách soudců. Tisk pomalu přestal psát o gangu soudce Berky a hladina se začala ke spokojenosti justice uklidňovat. Půda pro osvobozující, nebo alespoň velmi mírný rozsudek byla připravena. Zvolna ubíhaly měsíce i roky a soud v Táboře příliš nepokročil.
Zajímavé je sledovat metody justiční mafie, které od počátku směřovaly k průtahům. Nejdříve byl případ podle předem stanovených pravidel "přidělen" soudci Jiřímu Bernátovi, a protože soudce Bernát už byl i na soudce poněkud přestárlý (73 let), musel dostat nejprve od státu výjimku. Na první pohled za zdálo, že pro Berkův gang to nebyla šťastná volba, protože soudce Bernát byl mezi soudci znám jako tvrdý a přísný soudce, který za komunistů soudil u Vojenského soudu v Táboře a na své pažbě měl zapsány i dva rozsudky smrti. Procesy s politickým pozadím prý, podle vlastního vyjádření nesoudil, ty ale nesoudila podle vlastního vyjádření ani "soudkyně" Horvátová. Brzy se ukázalo, že volba soudce Bernáta nebyla tak úplně náhodná, začaly průtahy. Nejdříve podala stížnost proti jeho podjatosti státní zástupkyně a žádala stanovení jiného soudce. Její návrh byl logický, protože vzhledem k věku soudce hrozilo, že soudní proces bude z možných zdravotních komplikací neustále protahován. Podle kolegů soudce Bernáta, byl tento soudce duševně svěží, zkušený a spravedlivý. Podle některých však už na něm byly patrny známky senility, které se projevovaly hlavně jeho snahou o vtipkování během soudního jednání. Jiní však tvrdili, že duchaplně vtipkoval v soudní síni i v mládí.
Výsledkem stížnosti státní zástupkyně bylo tříměsíční zdržení a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, že soudce Bernát není podjatý a může soudit.
Soud tedy začal a po prvních stáních se zdálo, že je soudce Jiří Bernát ve formě. Koncem roku 2007 však soudce "nečekaně" požádal o odchod do důchodu a tak se celá kauza musela vrátit znovu na samý začátek, protože se musel nový soudce nejprve prokousat několika tisíci stránek spisů a všechny provedené důkazy před soudem opakovat. Tím byl dán prostor i pro korunního svědka Daniela Thonata, který před soudcem Bernátem nevypovídal a souhlasil jen se čtením jeho výpovědí pořízených na policii. Dá se předpokládat, že korunní svědek změní názor a bude vypovídat - ale opačně. Opakovaný soud dosud nebyl zahájen a rozsudek je v nedohlednu. Dá se rovněž předpokládat, že soudce bude nakonec odsouzen jen k podmínečnému trestu, z důvodu dlouhé prodlevy od zahájení trestného řízení. Pravděpodobnější variantou je však osvobozující rozsudek a mírné kárné odsouzení.
V říjnu 2006 byla zveřejněna výroční zpráva BIS za předcházející rok, která mimo jiné čerpala i z poznatků policie při šetření v NBÚ.
Ve zprávě se píše, že spravedlnost v česku rozkládají různí justiční mafie a to nejen gang soudce Berky, ale i četných úplatcích soudcům, kteří za úplatky udělují klientům neoprávněné výhody. Na veřejnost se dostalo několik takových podezřelých "omylů" soudců hlavně z ústeckého, libereckého a teplického soudu, o kterých píši v další kapitole. BIS ve své zprávě narážela i na četné případy korupčního jednání soudců, kterým se na rozdíl od soudce Berky zatím nepodařilo natolik prokázat, aby mohli být obviněni. Zpráva vzbudila pochopitelně nevoli Soudcovské unie a pozoruhodné bylo, že se proti ní se ohradila i soudkyně Monika Křikavová známá nedodržováním zákonů v případě Katarského prince...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ishmael Ishmael | Web | 20. června 2015 v 7:12 | Reagovat

půjčka 150000 od soukromé osoby [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama