Hodní kolaboranti, hodné svině I.

30. března 2009 v 13:15


Hodní kolaboranti, hodné svině I
A co takový hodný a zkušený policista Jan Brajer?
Ve velitelské pozici řídil
Slezákovy a Přibylovy hochy při výprasku poklidných demonstrantů. A nejen to. Přestože ze své velitelské funkce nemusel aktivně zapojil v "boji", nevydržel to a šel si také v rámci zákona bouchnout do antisocialistických živlů. Byl to ale slušný policista - prý mlátil jen otevřenou rukou. Častokrát byl viděn na záznamech z předlistopadových demonstrací. Hvězdou se stal zvláště v roce 1989. Jeho "skvělé" představení odvysílala i ČT, takže ho v akci viděly miliony diváků. Mohly ho vidět jak společně s milicionáři chrání staré pořádky. Řídil mlácení lidí s bravurou ostříleného mazáka, lidí kteří nechtěli nic jiného, než uctít památku mučednické smrti Jana Palacha. Ostatně nedělal to poprvé. A nic, Občanské komise ho schválily způsobilým pro další službu. Tím se později oháněl nejen on, ale i jeho nadřízení. Jan Bajer namísto odchodu od policie byl povyšován, až to dotáhl na zástupce velitele pražské pořádkové policie. Jeho nadřízení včetně samotného ředitele pražské policie za něho bojovali jako o život.
Zatímco Bajer, Přibyl, Slezák, či Hanzl dělali hrubou práci pouličních bijců , tak major Borník dělal za okupace fajnovější práci - vyšetřoval ty kteří měli tu smůlu, že byli vytaženi z davu a dovlečeni na policejní stanici k výslechu. Borník údajně nikoho nemlátil, na to měl své pacholky. Není znám jediný případ, kdy by se podařilo prokázat fyzické násilí na vyšetřovaných. Jak asi, když při vyšetřování není kromě obviněných a policistů žádný svědek. A major Borník po letech ? Stal se ředitelem Inspekce ministra vnitra a vyšetřoval zločiny svých kolegů.
Daleko to u policie dotáhl i spolupracovník StB Pavol Mihál, který se stal dokonce ředitelem české pobočky Interpolu. S StB spolupracoval od roku 1984 pod krycím jménem Emil, nejprve jako důvěrník, později se stal dokonce agentem. Sledoval a udával zahraniční studenty. Udával zřejmě dobře, protože ho v roce 1988 přijali do služeb SNB. Po roce 1989 přečkal v pohodě prověrky protože jeho spis skartovali. Šikovný Mihál se ale pojistil. Když povýšil na ředitele a musel předložit lustrační osvědčení vymyslel jednoduchou fintu - na své žádosti změnil jméno na Pavel Mihál, ostatní údaje ponechal stejné. Výsledek byl negativní a nadřízení si prý ničeho nevšimli. Pět let tento podvodník šéfoval prestižnímu policejnímu útvaru, než se stal ředitelem archivní služby historik Pavel Žák, který se v archivech nejen vyznal, ale na rozdíl od svých předchůdců bývalé spolupracovníky StB a estébáky z povolání nekryl.
Podvodník na ředitelském postu nebyl nikdy potrestán. Policii se prý nepodařilo prokázat úmysl, že si jméno pozměnil úmyslně. Nepodařilo se také prokázat, že Mihál špatně čte a proto si nevšiml omylu, který mu vynesl prestižní policejní židli. A tak Mihál nebyl ani obviněn z podvodu (uvedl někoho v omyl aby získal pro sebe prospěch). Od policie odešel s odstupným, které se pohybuje kolem dvou milionů korun.Typickým příkladem policisty minulé doby zosobňující snad všechny záporné vlastnosti normalizačního kariéristy je plukovník Jiří Komorous, který to dotáhl až na šéfa Národní protidrogové centrály.
Zcela jistě patří mezi ty bývalé komunistické kádry, kteří se neštítí žádného
svinstva - pokud to poslouží jejich kariéře. Není jasné, zda byl v mládí tak zabedněný a hloupý, že věřil tomu co říkal, nebo zda tak činil z čiré vypočítavosti
a snahy uplatnit se u komunistické tajné policie. Jisté je, že do policejní služby vstoupil hned po studiích a od počátku projevoval nebývalou politickou angažovanost. Při první příležitosti vstoupil do KSČ a horlivě přesvědčoval ty méně zapálené kolegy o správnosti vedoucí úlohy strany a brzy dostal důvěru svých soudruhů a stal se zapisovatelem schůzí stranické buňky policejního útvaru kde sloužil. Ve volných chvílích si četl romány o sovětských komsomolcích. Jeho nejoblíbenější knížkou dětství byla novela Čuk a Gek a v jinošských letech napínavý román "Jak se kalila ocel" od Nikolaje Ostrovského. Své nadšení a oddanost marxismu-leninismu se snažil přenést na své kolegy prostřednictvím nástěnek. Stal se nástěnkovým referentem a otevřel si tak cestu k dalšímu postupu. Politické uvědomění, oddanost politice KSČ a nadšení pro okupaci sovětskou armádou byly hlavními předpoklady pro doložku nejvyšších výhod mladého policisty. Aby lépe poznal nepřítele, pilně studoval angličtinu. Chtěl bojovat proti reakcionářům a kapitalistům jako jeho vzor kapitán Minařík.
Koncem osmdesátých let napsal žádost o přijetí do elitní policejní složky StB ve které se vyznal ze své lásky ke straně, k Sovětskému svazu a k okupaci, kterou jak se slušelo nazýval bratrskou pomocí. Jeho upřímné vyznání zabralo a mladý Komorous byl přijat do kurzu pro přípravu komunistických rozvědčíků, který organizovala StB. Splnil se mu sen, který překazila listopadová revoluce. Ne však nadlouho. Komorous hbitě odhodil komunistické přesvědčení a nasadil si masku pravicového demokrata. Dnes se modlí k bohu a tvrdí, že jeho patronem je svatý Pavel, Pavel Korčagin je zapomenut. Komorous je kolaborant a lidský odpad, kterému slušný člověk nepodá ruku. Současný ministr vnitra Ivan Langer se ji neštítí protože ho považuje za odborníka bez kterého by se policie neobešla. Podobných odborníků s estébáckou minulostí pracuje u policie ještě více než osm set. Plukovník Komorou je prý velmi úspěšný v boji proti drgovému obchodu. Pravda, výsledky protidrogové centrály jsou skvělé protože každý rok odhalí a zajistí několik kilogramů drog ( v úspěšnějších letech i 4 kg). Oficiální statistické údaje, které se opírají o odborné odhady spotřeby drog v České republice a přesné údaje zachycených drog na našem území říkají, že Národní protidrogová centrála společně s celníky zajistí 0,0001% distribuovaných drog. Kolik procent z tohoto množství vyčenichají psi celníků a kolik Komorousova brigáda statistiky neuvádí. Předpokládám, že zapálený politruk bude brzy povýšen do hodnosti generála a vsadil bych roční výplatu na to, že takový sen nesnil Jiří Komorous ani ve svých nejodvážnějších rudých snech .
Proti třídnímu nepříteli bojovali i Jiří Mlejnecký se svým komplicem Oldřichem Krkoškou. V roce 1984 ještě v e službách StB týrali kněze Václava Altrichta. Chtěli jej donutit ke spolupráci ( rozumějte k donášení na spoluobčany), ale moc úspěšní nebyli, takže přitvrdili. Fackovali ho a když ani to nepomáhalo, přivedli do pokoje novojičínského hotelu Stadión servírku a vyhrožovali, že ho obviní ze znásilnění. Kněz se po takovémto sedmihodinovém přesvědčování psychicky zhroutil. To bylo i na tehdejší dobu poněkud velký "přehmat", který navíc nezůstal utajen. StB se samozřejmě snažila vše ututlat, ale když si materiály o výslechu vyžádal tehdejší ministr vnitra museli krajští náčelníci jednat. Oficiálně nemohli přiznat týrání, protože to byl trestní čin a u soudu by se to ještě víc rozmázlo. A tak vymysleli jednoduchou fintu, kterou úspěšně používají dodnes. Mlejneckého s Krkoškou potrestali kázeňsky. Snížili jim na pár měsíců prémie a navíc převedli z elitní StB k řadové policii VB, kde Mlejnecký působí dodnes. Vyřídili to tak dokonale , že další stíhání prakticky vyloučili s odůvodněním, že za jeden čin nemůže být nikdo trestán dvakrát. Po roce 1989 se začal případ znovu prošetřovat. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunizmu (ÚDV) rozšířil obvinění i na policejní funkcionáře, kteří se podíleli na falešné klasifikaci trestného činu, protože týrání nevyhodnotili jako týrání, ale jen jako porušení směrnic platných při vázání spolupracovníků StB. Obviněni byli náčelníci krajské správy StB, vyšetřovatelé a náčelník inspekce. Státní zástupce však po čase stíhání zastavil neboť kauzu nevyhodnotil jako trestní čin. K soudu se tak dostali jen Mlejnecký s Krkoškou. Mlejnecký při procesu vystupoval arogantně, hrubě napadal poškozeného faráře. Už se zase cítil silný, vždyťˇ patří opět k elitě. A skutečně - Mlejnecký byl osvobozen a jeho nadřízený Krátoška bývalý náčelník novojičínské StB, který mezitím od policie odešel se slušným odstupným a doživotní rentou byl odsouzen k podmínce protože estébácká finta s překvalifikací trestního činu platí dodnes. Proti Mlejneckému se ale ozvala veřejnost, zastupitelé obcí, starostové ale nebylo jim to nic platné. Mlejnecký slouží dál - všechno je v pořádku. Novojičinský policejní ředitel Karel Třetina v duchu předlistopadové policejní logiky svádí všechno na veřejnost a zastupitele. Oni vlastně mohou za to, že zločince, kterého zaměstnává nemůže uklidit jinam, protože ho nikdo nechce. Pokud by se jednou rozhodl Mlejnecký k odchodu, tak jedině dobrovolně a jako řádný policista by také dostal řádné odchodné a doživotní rentu.
V BIS dodnes pracují ve vysokých postech bývalá důstojníci StB, kteří byli školeni v Moskvě na kurzu KGB a měli bojovat proti agentům NATO. Dnes jen vyměnili dresy a údajně bojují proti špionům, kolegům z Moskvy, ale věřte jim to.
Tyto informace pochopitelně vyvolávají oprávněné domněnky, že bývalí komunističtí policisté, bývalí důstojníci StB, nebo jejich spolupracovníci vědí na spoustu vysokých policejních funkcionářů, včetně vládního establishmentu, citlivé informace o jejich předlistopadovém působení a prakticky je drží v šachu. O tom by jistě mohl vyprávět třeba bývalý ministr zahraničí Jan Kavan, v seznamech spolupracovníků StB vedený pod kracím jménem Kato. Tento povedený disident studoval po okupaci v roce 68 se souhlasem strany ve Velké Británii. Asi třistakrát se sešel s agenty StB, kteří pracovali na diplomatických postech v Anglii. Popíjel s nimi, nechal se hostit, přijímal peníze a povídal a povídal. Kato byl prý jen popleta. Do tehdejšího socialistickéhoˇČeskoslovenska posílal v kamionech ukryté balíky tehdy zakázané exilové literatury. Párkrát úspěšně, ale jednou se spletl a k balíkům knih omylem přibalil i seznam čtenářů, kterým byly určeny. A co čert nechtěl, právě tuto dodávku náhodou zadrželi policisté. Náhod na můj vkus až moc. Bohužel lidé uvedeni na seznamu Kavanovu roztržitost zaplatili vězením. A dost možná, že je ve vězení opatroval dobrácky vyhlížející bachař Ibl. Když se Kato v roce 1989 vracel z emigrace vítali jej hned na letišti jeho řídící důstojníci StB. Opět popili, poklábosili a pobratřili se. Možná, že už tam uzavřeli dohodu o další spolupráci - ty víš, my víme, jedeme dál. Když jeho minulost začala být všeobecně známá i vyšetřovací komisi 17. listopadu, začal se Kato hájit tvrzením, že s StB nespolupracoval vědomě, protože nevěděl že estébáci jsou estébáci. A estébáci? U soudu tvrdili, že si na nic nevzpomínají. A tak Kato možná sloužil svým řídícím důstojníkům i jako ministr zahraničí. Však jich také bylo na tomto ministerstvu plno. Na oplátku zase policejní funkcionáři, kteří dostali po listopadu pardon nikdy nevyšetřili žádnou z Kavanových kauz - a že jich bylo požehnaně. Ale kdo by se s tím dnes ještě zabýval. Tyto případy jsou do značné míry signifikantní, neboť podobnou taktiku slepoty hluchoty a ztráty paměti používají policejní náčelníci, kteří přežili polistopadové prověrky, dodnes.
Jako příklad mohu uvést příběh komunistické hvězdy poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa. Současný předseda této zločinné organizace Judr. Vojtěch Filip spolupracovník StB od roku 1986 pod krycím jménem Falmer
nebyl ledajakým spolupracovníkem. Byl spolupracovníkem ideovým, což znamenalo, že pro státní tajnou bezpečnost pracoval na základě přesvědčení, peníze však neodmítal.
V tak zvané verbovce se doslova píše : " Falmerovi byl předložen závazek o spolupráci, který si podrobně přečetl. Ideový spolupracovník pochopil o co je žádán a závazek ke spolupráci osobně podepsal. Dále prohlásil, že se vždy vynasnaží veškeré úkoly dle svých schopností a možností splnit." Podle spisu StB považoval za čest donášet na své spoluobčany. U vázacího aktu byli tehdejší náčelník českobudějovické StB plukovník Hanzalík a jeho podřízený major Antal.
Plukovník Hanzalík absolvoval koncem sedmdesátých let školení KGB dokonce v Moskvě a jeho podřízený Antal podobným školením prošel v osmdesátých letech.
Oba na první pohled poznali, že Filip je jejich člověk. Mezi plukovníkem Hanzalíkem, majorem Antalem a Fermerem panoval přátelský a důvěrný vztek, který vznikl na základě stejného světového názoru i stejného charakteru.
O tom, že Filip nepracoval pro StB jen formálně, či nevědomky svědčí i jeho snaha o naverbování bývalé československé občanky Jarmily Vidlákové. Z dokumentů objevených v archivech civilní rozvědky plyne, že tento úkol plnil z pověření StB (major Antal).
Zubní lékařka Vidláková emigrovala na počátku osmdesátých let z komunistického Československa do Německé spolkové republiky kde se po čase provdala za majitele nočního podniku Cabaret Carussel nedaleko Stuttgartu. Tento striptýzový podnik byl pro StB zajímavý hlavně z toho důvodu, že ho
pravidelně navštěvovali vojáci i civilní zaměstnanci z nedaleké americké vojenské základny. Farmer Vidlákovou dobře znal z Jindřichova Hradce kde pracovala s jeho manželkou. Farmer ale úspěšný nebyl, ne každý smýšlel jako on.
Za své služby pro StB neváhal vzít i odměny. Poslední mu byla vyplacena majorem Antalem ještě 15.11.1989 - peníze (500 Kčs) převzal a podpisem převzetí stvrdil.
Dva dny po obdržené odměně došlo k sametové revoluci a estébáci začali urychleně zametat. Plukovník Hanzalík stačil skartovat 35 důležitých stránek ze spisu svého ideového spolupracovníka Vojtěcha Filipa.
V roce 1991 Filip-Farmer obrátil na soud s mazaným návrhem: žádal, aby soud prohlásil, že sice byl ideovým spolupracovníkem StB, ale nevědělo tom (podobně jako Kato).Vzhledem k tomu, že vázací akt, kde je jasně psáno, že uzavírá smlouvu s StB, nebyl k dispozici, nemohl soudce Pavel Toufar rozhodnout jinak než, že Filip spolupracovníkem StB byl, ale nevěděl tom, tudíž byl spolupracovníkem nevědomým. Mazaný Farmer si to dodnes vykládá tak, že byl spolupracovníkem nevědomým a lustrační zákon se na něho nevztahuje. Možná, že časem požádá ministerstvo vnitra o odškodnění za újmu, kterou mu způsobilo tím, že ho uvedlo v omyl.
Hanzalík s majorem Antalem si u soudu "nevzpomněli" co vlastně Filipovi při náboru říkali. Nevzpomněli si skoro na nic a Vojtěch Filip byl svému estébákovi vděčný. Za pár let ho za odměnu zaměstnal ve své advokátní kanceláři, kde pracuje dodnes. Zcela jistě ne proto, že ho tehdy Hanzalík zachránil. Jaké další protislužby poskytl svému bývalému veliteli se už těžko dovíme. Rozsudek nepřímo praví - byl to jen blbec, který nevěděl co dělá. Blbec, ale čestný, ideální vlastnosti pro vrcholnou politickou kariéru v KSČM. Jenže v roce 2006 odhalil senátor Mejstřík v archivech StB Filip-Farmerem vlastnoručně podepsaný vázací akt. Ministerstvo vnitra tento "zázrak" vysvětlovalo drobným pochybením pracovníků archivní služby. Jedním z nich byl i bývalý důstojník StB Pekárek, který se náhodou znal i s Hanzalíkem. Prý se to stalo tak, že část dokumentace spolupracovníků StB se kopírovala na mikrofiše ( někteří soudci tyto mikrofiše jako důkaz neuznávají a chtějí jen originály) a část, která zůstala v originální listinné podobě, byla uložena samostatně. Policisté z archivní služby to prý popletli a náhodou nedali do jedné složky. Kolik udavačů StB bylo soudy očištěno kvůli takové drobné chybičce se už nikdy nedovíme. Farmer byl vědomým spolupracovníkem StB, u soudu lhal, lhal i jeho řídicí důstojník major Lubomír Antal , který byl na vázacím aktu ze dne 15. dubna 1985 podepsán jako svědek. Ideový udavač Filip má však v ruce rozsudek českobudějovického soudu, který neměl k dispozici všechny důkazy a tak komunistický předák mohl klidně vykonávat funkci místopředsedy poslanecké sněmovny a ucházel se o ni i po zveřejnění svého vázacího aktu. Přesto pro jeho zvolení hlasovali i poslanci stran, které se považují za demokratické - ODS, KDU-ČSL i Bursíkovi Zelení.

Závazek
Zavazuji se spolupracovat s československou zpravodajskou službou a odpovědně plnit úkoly, které mně budou uloženy. Za žádných okolností neprozradím nepovolaným osobám jak na území ČSSR, tak v zahraničí svoji spolupráci s československou zpravodajskou službou a zachovám v naprosté tajnosti všechny skutečnosti, které se na základě spolupráce dozvím. Souhlasím a jsem ochoten podrobit se přípravě k plnění požadovaných úkolů v rozsahu, který bude se mnou vždy projednán.
Prohlašuji, že jsem si plně vědom důvěry, která je mně spoluprací s československou zpravodajskou službou prokazována a slibuji, že danou důvěru nikdy nezklamu

Plukovník Hanzalík přestál v pohodě všechny prověrky. Před rokem 1989 měl důvěru československých i sovětských komunistů, po roce 1989 měl tento kádrový estébák i důvěru ministra Rumla. Jak je to možné? Nevím, možná znal i jiná tajemství než to Filipovo. Ministerstvo opustil v roce 1993 se všemi poctami na vlastní žádost. Výsluhy bere dodnes
a přivydělává si u Farmera...
Filip s Kavanem nebyli jediní. Po roce 1989 tvrdila většina spolupracovníků StB že spolupracovali nevědomě, nebo dokonce, že jejich hlášení a podpisy důstojníci StB falšovali, aby vykázali nějakou práci. A většinou u soudu vyhráli ( 9O %), protože jejich řídící estébáci ztratili paměť, někdy se ztratila část spisů, nebo dodnes leží na jiném místě v archivu, jindy zase soud neuznal názor znalců. Podle toho jak naše soudy dnes hodnotí důkazy spolupráce udavačů s StB nabývá veřejnost falešný dojem, že tato elitní komunistická policie byla jen jednou velkou Potěmkinovou vesnicí, která jen předstírala svou činnost a vyráběla falešné spisy o spolupráci jen proto, aby zdůvodnila svou existenci. Kdo tedy zavíral lidi, fackoval je, vyháněl za hranice mi není jasné. Zřejmě to byl jakýsi imaginární policista, který odkudsi dostal příkaz a hodní nadřízení včetně ministra o tom neměli ani potuchy.
Zajímavé se, že soudy často rozhodují na základě posudků znalců, ale v procesech s bývalými spolupracovníky StB tyto znalecké posudky nevyžadují a pokud ano, tak je nerespektují. Naopak vyžadují jen originální listiny a zpochybňují mikrofiše a elektronické záznamy. Odborník na problematiku práce StB Pavel Žáček může říkat své odborné posudky kde chce, ale bývalí komunističtí soudci mu stejně nevěří. Pobouřeni jsou i někteří bývalí důstojníci StB, kteří pracovali z přesvědčení. Například bývalý důstojník Jaroslav Lamer v televizním publicistickém pořadu prohlásil, že u StB byla činnost důstojníků státní tajné policie velmi promyšleně několikanásobně kontrolována a jištěna. Nebylo možné založit spis na někoho, kdo o tom neměl ani tušení, natož mu na základě vymyšlených zpráv vyplácet odměny. Tito lidé, ačkoliv se to dnes zdá nepochopitelné, pracovali v přesvědčení, že dělají užitečnou a správnou práci. Měli svou stavovskou čest a považovali se za elitní policisty podobně jako dnes například ÚOOZ nebo ÚOEK. Jistě, vše nemůže být nikdy stoprocentní a mohou se najít i případy zpochybnitelné, ale rozhodně to nemůže být 90%.
Například ve spisu Jana Kanyzy se nenašel vázací akt, podobně jako u mnohých dalších byl uložen v jiném regálu. Nebyly tam ani udání která donášel na kolegu herce Pavla Landovského - ty byly ale ve spisu Landovského. Nenašel se nikdo, kdo by se v archivní službě obtěžoval a tyto dokumenty nalezl a dodal soudu - prý by to bylo moc obtížné. Takové výmluvě by se možná dalo uvěřit, kdyby však o udáních na Landovského nebyl natočen celý televizní pořad, který čerpal hlavně ze spisů vedených komunistickou policií na tohoto herce.
Kanyza se hájil, že udával jen měkce a nikomu neublížil. Nevím, jak komu, ale Pavla Landovského komunisté v rámci akce Asanace (nikdy za ni nebyl někdo potrestán) zbavili českého občanství a vyhnali do emigrace. Ještě před jeho odjezdem agent Honza (Kanyza) informoval o jeho duševním rozpoložení. Kanyza se úspěšně bránil po kavanovsku: "Ano stýkal jsem se více než stokrát s estébáky, ano občas jsem i donášel, ale ne vědomě a nepodepsal jsem vázací akt..." Samotní důstojníci StB však připouští, že vázací akt s podpisem nebyl obligatorní.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama