Jiří Paroubek a jeho šibalové I.

30. března 2009 v 11:05


Jiří Paroubek a jeho šibalové I

Jak jsem se již jednou zmínil, slovo tunelování jako termín pro trestný čin, uvedl do podvědomí veřejnosti Miloš Zeman v předvolební kampani roku 1998. Dnes přenesený význam tohoto slova zná u nás snad každý a jednou se může stát mezinárodním výrazem podobně jako kdysi Čapkův robot.
Přestože trestní zákon nezná žádný paragraf pod tímto názvem, tak slovo tunelování běžně používají novináři, právníci i někteří soudci, neboť toto slovo přesně vystihuje podstatu hned několika trestních činů. I laik pozná, že tunelováním se myslí odčerpávání finančních prostředků z majetku firem. Může se tak dít mnoha způsoby, z nichž každý je samostatným trestním činem.Nejčastěji se používají nevýhodné půjčky s minimálním úrokem se splatností dvacet, padesát i sto let. Firma, která si tak půjčí za tu dobu desetkrát změní majitele, nebo zkrachuje a peníze už nikdo neuvidí.
Další úspěšnou metodou tunelování je uzavírání smluv o poradenských službách, zpravidla ekonomických, daňových a podobně. Cena je v řádech desítek miliónů korun a rady napsány na dvaceti stránkách v hodnotě desítek tisíc - maximálně. Na takové smlouvy spřáteleným lidem můžete vystavovat faktury a odčerpávat peníze neomezeně, až do krachu tunelované společnosti.
Nadhodnocené zástavy zase patří ke specialitám tunelování polostátních bank, na své si přišli tuneláři i bankéři. Složitější formou tunelování může být nákup a prodej akcií vlastních akcií na úvěr. Beztrestné je i tunelování fondů z kupónové privatizace prodejem. Správci těchto fondů nejsou jejich majiteli ale jen správci, něco jako najatí manažeři a když prodají fond například za 300 miliónů korun vykáží to jako odměnu pro správce fondu ( například Kocáb, Kratochvíl při prodeji fondu Trend). Odměnu však zaplatí akcionáři, kterým se tak podstatně sníží majetek, někdy to mohou být i poslední peníze, které ve fondu zůstaly. Způsobů tunelování, je nepřeberné množství. Nejlépe se ale tuneluje stát, tam jde o miliardy, rozhoduje se vždy kolektivně, úplatky jsou úměrné tunelované sumě a nikdo z účastníků nemůže být trestně stíhán.
Ministři, jejich náměstci, či různí sekční ředitelé ani nemusí podvádět a přece si přijdou na své. Pracují podobně jako fotbaloví rozhodčí - slíbí to oběma stranám a jedna z nich vyhraje. Vítěz zaplatí provizi a druhému se omluví, že byli přehlasováni.
Podnikatelé v tunelování se snaží pracovat co nejblíže ministrům, nejlépe u předsedy vlády jako radil pro cokoliv.
Řekl bych, že největší ránu udělali naši tuneláři při prodeji Unipetrolu, tam to ale měli značně ulehčené, protože krytí zajišťoval přímo ministr vnitra, lepší krytí si už ani nelze představit.
O některých velkých tunelech státního majetku se zmíním v dalších kapitolách. Na tomto místě vzpomenu jen drobné tunely dvou poradců vládních špiček ČSSD, kteří z pochopitelných důvodů nebyli policií nikdy obviněni. Například Miroslav Šlouf bývalý šéf poradců premiéra Zemana, bývalý volební poradce ministra zdravotnictví Ratha, a jeho kumpán Zdeňek Munzar, poradce bývalého ministra pro místní rozvoj Petra Lachnita.
Zatímco Šlouf byl radilem na všechno, Munzar radil s privatizací vodárenských společností. Proč si vlastně ministři, často za drahé peníze, najímají radily a radilové jsou vždy jejich dobří známí? Vždyť mají pod sebou celé ministerstvo s náměstky, řediteli, vedoucími, referenty a všichni jsou dobře placenými odborníky. Je to jednoduché, potřebují prostředníky pro vyjednávání. O provizi si přece nemůže říct ministr. Radil však může. Umí poradit jak vyhrát výběrové řízení na cokoliv a nemusí mít k tomu ani odborné znalosti. Není politik, a provize může být legální - za rady. Některým radilům se také říká lobbisté.


Zdeněk Munzar

Je sociálním demokratem a dle svých slov se často setkával s panem ministrem Lachnitem na různých stranických konferencích. Tam se u piva a chlebíčků přirozeně bavili i o problémech privatizace vodárenských společností. Munzar pracoval ve vodárenství už za komunistů a tak měl ty nejlepší informace, které prodával zájemcům o privatizaci vodáren na Moravě. Na pana ministra zřejmě udělal velký dojem protože si ho vybral jako radila na Ministerstvo pro místní rozvoj, kde radil jak prodat vodárny. Pro radila tuneláře je to terno. Jako radil pracoval pro Anglian Water a na vedlejšák objížděl obce a přemlouval starosty, aby prodali své vodárenské podíly právě Anglian Water.
Ještě předtím než se stal ministerským radilem pracoval v příbuzném oboru ve společnost Hawle Armatury, která dodávala vodárnám a plynárnám kompletní zařízení pro rozvod plynu a vody. V české pobočce známé rakouské firmy pracoval jako jednatel a během tří let svého působení stačil odčerpat z majetku firmy 25 miliónů korun. Jednalo se o klasickou zpronevěru podle §248, nebo o porušování povinností při správě cizího majetku. Záleželo jen na způsobech, jak peníze v daném okamžiku odčerpával. Někdy si převedl peníze přímo na svůj účet, jindy je odčerpával na základě smluv na fiktivní práce s kamarády, nebo se spřízněnými firmami. Jedním z kamarádů, který mu pomohl odčerpat z firmy dva milióny byl jeho stranický kolega Miroslav Šlouf.

§ 248 Zpronevěra
(1) Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody.
(4) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

§ 255 Porušování povinností při správě cizího majetku

(1) Kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím že poruší podle zákona mu uloženou nebo

smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, bude potrestán odnětím svobody.
(3) odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

Jednatel společnosti Hawle Armatury přítel Zdeněk Munzar uzavřel v roce 1997 "obchodní smlouvu" s firmou přítele a jednatele společnosti Sanum Miroslavem Šloufem na projekt "Optimalizace toků, daňového zatížení a strategického plánu firmy Hawle Armatury". Za vypracování této ekonomické strategie firmy se přátelé z Lidového domu dohodli na odměně ve výši 2 milióny korun. Proč ne, když se jedná o vysoce kvalifikovanou práci - ta se stává i u nás drahým zbožím. Háček byl ale v tom, že Šloufova firma Sanum mohla podle výpisu z obchodního rejstříku provozovat kosmetický salón, možná lepší bordel, ale nikoli ekonomické poradenství, protože měla oprávnění jen na provozování masérských a kosmetických služeb a blíže nespecifikované nestátní zdravotnické služby. Podle zákona se v tomto případě jednoznačně jednalo o neoprávněné podnikání podle §118 tr. zák. ne-li o podvod podle §250.

§118 Nedovolené podnikání
(1) Kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby, nebo provozuje výrobní, nebo jiné výdělečné podnikání, bude potrestán odnětím svobody.
(2) b) získá-li takovým činem značný prospěch bude odsouzen k odnětí svobody na šest měsíců až tři roky.

§250 Podvod
(1) Kdo ke škodě cizího majetku sebe, nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody.
(4) odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

Rok po tomto obchodu vyhrála ČSSD volby a policejní novináři si začali více všímat špiček sociální demokracie. Postupně vyplouvaly na povrch hříchy, které se snažili utajit. Nebyly to jen poklesky morálního charakteru, ale přímo kriminální činy. Miroslav Šlouf však měl mocného ochránce v Miloši Zemanovi, kterému pomohl vyhrát volby a tak se nelze divit tomu, že se ani jeden z jeho podvodů, nikdy nedostal k soudu. Když byl tázán na své "obchody", lhal tak průhledně, že to bylo až zarážející. O ztrátě Soudkových tří miliónů jsem se už zmínil a v případě poradenství Hawle Armatury si přítel Šlouf nevzpomněl ani na to co této firmě poradil a za co vystavila podepsal fakturu. Neuměl to vysvětlit ani přítel Munzar. Nebylo divu, jeho nástupce Josef Jánský zjistil, že Šloufova firma Sanum nedodala za dva milióny vůbec nic.
Zato se divil rakouský majitel firmy, že jeho investice nepřináší v Čechách předpokládaný zisk a tak provedl hloubkovou kontrolu účetnictví a smluv uzavřených panem Munzarem. Poté pana ředitele na hodinu propustil. Munzar ani moc neprotestoval a dokonce podepsal závazek, že dvacet pět zpronevěřených miliónů vrátí, aby se vyhnul případnému trestnímu oznámení.
Vrátil ale jen dva milióny a na zbytek zapomněl. Nezapomněl naopak na to, aby rychle převedl veškerý majetek, který měl, na rodinné příslušníky. Přítel Munzar totiž neobral jenom Hakle Armatury, ale i polostátní Komerční banku, kde si vybral osm miliónů a k placení se neměl. Soud sice uznal nároky banky i bývalého zaměstnavatele v plném rozsahu a rozhodl o exekuci na jeho majetek, ale to už bylo pozdě. Jen hlupák by se tomu mohl divit a namítat proč nebyl pan Munzar stíhán za poškozování věřitelů. V Železného případě policie vyvinula mnohem větší iniciativu, přestože daňový nedoplatek zaplatil hned jak jej na to Celní úřad upozornil. Munzar se Šloufem navrátili nic, a policie nezahájila trestní stíhání. A je to...

Jan Kavan Kato

Jan Kavan je zajímavou postavou české politiky. Za komunistů patřil k předním představitelům pokrokových studentů - svazáků podobně jako kdysi před ním Rita Klímová, či Petr Pithart, po
okupaci emigrant a spolupracovník StB.
Po "sametové revoluci" se vrátil, popil vínko se svými řídícími důstojníky a okamžitě se zapojil do politiky. Byl zvolen poslancem Federálního shromáždění, posléze senátorem v barvách ČSSD, posléze poslancem Parlamentu České republiky a ministrem zahraničí, posléze i předsedou valného shromáždění OSN. V současné době je stále vlivným členem ČSSD.
Nikdy jsem neslyšel o nějakém výjimečném činu, který by vykonal, nebo zákonu, který by vytvořil , neznám nic, co by odůvodnilo jeho politickou existenci a jeho nepostradatelnost.
Přesto je výjimečný - tolik trestních činů ze kterých mohl být obviněn a nikdy nebyl, by neustál žádný politik. Je skutečným mistrem vytáček a výmluv, nikdo na něj nemá.
V roce 1976, kdy byl v emigraci, si přivydělával pašováním drog. V Belgii jej policie při celní kontrole zatkla, protože v autě, ve kterém cestoval se svou známou na trajektu z Anglie, objevila ukrytý heroin.Už tenkrát bylo záhadou proč belgičtí policisté uvěřili jeho báchorce o tom, že o heroinu ukrytém v kočárku nic nevěděl. Prý ho tam musel někdo podstrčit. Prý v autě jen převážel zakázanou literaturu. Je možné, že už tenkrát pracoval pro více tajných služeb jako dvojitý agent. Předtím než uveřejnil týdeník Respekt článek o pašeráckém výletu mladého Kavana poskytl mu prostor pro vysvětlení a Kato "vysvětlil", že sice byl zadržen v souvislosti s drogou ukrytou v blatníku auta, ale že o kontrabandu nic nevěděl. Po zveřejnění této informace chtěl Kato týdeník zažaloval pro pomluvu, protože žádnou drogu v blatníku auta nepašoval, což byla pravda, i když co je pravda v Kavanových ústech? Heroin byl ve skutečnosti objeven v kočárku, který byl složen v autě a Respekt tak uveřejnil nepravdivou informaci. Nakonec nikoho nezažaloval a v klidu počkal až aféra s heroinem vyšuměla. Touto jednoduchou taktikou ustál prakticky všechno.
Předsedovi poslaneckého klubu ČSSD Krausovi stačila jedna aféra s praním špinavých peněz a položila ho, ředitele NBÚ Mareše potopily pouhé odposlechy ve kterých se o ničem nezákonném nehovořilo, ale Kato je zde stále. Nevím kdo nad ním drží ochrannou ruku, snad estébáci, kteří přežili prověrky s nimiž nevědomky spolupracoval, snad materiály, které mu z vděčnosti poskytli, snad je to nějaký oranžový Bůh.
Jisté je, že žádná aféra ho nepřiměla k pokání. Parlament neopustil, ani když jej k tomu vyzval Petr Toman člen vyšetřovací komise, která jej označila za spolupracovníka StB. Jednoduše prohlásil, že to není pravda.
Stejně tak se bránil, když se co by poslanec po jednání v parlamentního bufetu posadil za volant svého vozu a v Mostecké ulici naboural pět zaparkovaných vozů. Přivolaní policisté sice konstatovali, že se sotva držel na nohách a byl z něho cítit alkohol jak z bečky koňaku, to však bylo všechno. Kato jim zamával před nosem poslaneckou legitimací a bylo to vyřízené. Alkohol? Ani náhodou, to si jen nechal před jízdou namasírovat záda francovkou. Škoda na zaparkovaných vozidlech byla značná, což by odpovídalo trestnímu činu obecného ohrožení podle § 180, ale protože "nebyl" pod vlivem alkoholu jednalo se jen o drobnou indispozici, prostě běžná dopravní nehoda.
Po vítězství ČSSD v předčasných volbách 98 se stal Kato ministrem zahraničí v Zemanově vládě. K této vrcholné funkci jej předurčovaly nejen morální předpoklady, ale též vysoký kredit u bývalých disidentů i bývalých estébáků. Balancování mezi těmito zdánlivě antagonistickými skupinami vyžadovalo nemalou diplomatickou obratnost, kterou premiér obdivoval,.navíc Kato uměl velmi dobře anglicky. Zpočátku měl nad ministerstvem zahraničí odborný dohled vicepremiér Lánský, ale když se provalilo, že si chtěl ulít miliónovou provizi ve vídeňské bance, musel ze zdravotních důvodů odejít a Kato se stal vládcem Černínského paláce sám.
V červnu 1999, pár měsíců po jeho řetězové autonehodě potřeboval ministr Kato odvést pozornost od svých problémů se zákonem, našeptal premiérovi Zemanovi důvěrnou informaci, že jeho předchůdce Josef Zieleniec (ODS) si nechal platit z peněz ministerstva zahraničí svou osobní prezentaci prostřednictvím šedesáti smluv s novináři a mediálními agenturami. Zeman po tom skočil jak Bašta po tajných dokumentech v pražském metru (známý Zemanův kufřík, který zkoumal i president Havel), nemeškal a v tisku obvinil bývalého ministra zahraničí ze zneužití státních peněz ke korumpování novinářů.
Zieleniec to důrazně odmítl a žádal předložení důkazů - a nastal problém. Zeman se odvolával na Kavana a Kavan se jako obvykle diplomaticky vykrucoval. Premiérův poradce Jaroslav Novotný se snažil vymáčknout potřebné "důkazy" z ředitele Konferenčního centra Štiřín Václava Hrubého. Hrubý, ale nebyl hlupák za kterého jej premiérův radil považoval a telefonický hovor si nahrál.Radil Novotný ho skutečně nevybíravě vydíral slovníkem fotbalových bafuňářů.
Důkazy nebyly a tak byl za trest vyhozen ředitel Konferenčního centra ministerstva zahraničních věcí Hrubý...
Kato nakonec přinesl premiérovi čtyři smlouvy s mediálními agenturami, které ale nedal nikomu přečíst a také odmítl zveřejnit jejich jméno, což bylo jako důkaz dobré tak maximálně pro imaginární politické procesy, ale jako důkaz pro veřejnost, později i pro soud, to bylo méně než nic. Kavan Kato lhal a pomlouval.

§ 206 Pomluva
(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok.
(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Nakonec mu nezbylo nic jiného než se omluvit. Omluva, neomluva zazněla na tiskové konferenci 6.ledna 2000. Jenže Zieleniec to tak nenechal a podal na Zemana trestní oznámení pro pomluvu, protože onu pomluvu na jeho adresu vyřkl pan premiér. Policie jako obvykle šetřila a šetřila, až vyšetřovatelka inspektorka Linda Reindlová došla ke kurióznímu výkladu práva, když trestní oznámení odložila s vysvětlením, že Zeman i Kavan Kato lhali a pomlouvali, což by jiným mohlo vynést až dva roky kriminálu, ale oni nejsou trestně odpovědní protože jen "pravdivě zopakovali lživá nařčení"... Podobný nesmysl opakoval i soudce, který soudil žalobu na tehdejšího premiéra Zemana, který kdysi prohlásil o novináři Brezinovi, že je úplatným novinářem protože píše na zakázku ČEZu. Takže největším padouchem byl Brezina, který byl tak naivní, že hledal oporu v zákonu a myslel si, že soud jeho čest ochrání. Neochránil, a navíc mu uložil zaplatit soudní výlohy. Dobře mu tak, neměl otravovat soud.
Zeman sice lhal a pomlouval, ale prý jen papouškoval lež, kterou mu řekl ředitel elektrárenské společnosti Černý. A ten to zase řekl nevědomky jen tak. To je snad nejhloupější a nejúčelovější interpretace zákona jakou jsem kdy slyšel. Ještě hloupější výmluvy nás ale teprve čekaly v podání ministra zahraničí Kata.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama