Jiří Paroubek a jeho šibalové III.

30. března 2009 v 11:02

Jiří Paroubek a jeho šibalové III

Unipetrol
Největší ránu udělal Stanislav Gross a jeho parta (mafie) s Unipetrolem, který vláda prodala. Dovolím si tvrdit, že všechny finanční podvody, které jsou v této knize uvedeny jsou nicotné proti této privatizaci předem vybranému zájemci, srovnatelný kšeft do výše provizí byl jen pronájem Grippenů. Zasvěcené proto nepřekvapí, že u obou těchto obchodů století stáli jako obvykle politici ČSSD a KDU-ČSL.
Unipetrol se prodával v době, kdy byl Gross na vrcholu moci. Na průběhu výběrového řízení se sice podílela jiná ministerstva, ale hlavní slovo měl Gross.
Jak se takové výběrové řízení dá nejlépe ovlivnit by mohl vyučovat Miroslav Kalousek od kterého se mladý Standa hodně naučil. Předně musíte mít spolehlivé prostředníky na vyjednávání, kteří tlumočí vaše požadavky na provize. Nejlépe někoho ze sekretariátu, nebo z blízkého okruhu. Na takovou práci byl jako stvořený bývalý neúspěšný regionální politik Doležel, kterého si později přivedl i na místo ředitele úřadu vlády. Prostředník však přináší i nevýhody. Radil ve snaze aby byl brán vážně často své možnosti působení na šéfa nadhodnocuje. Rovněž tak není jisté zda částky o které si říká jsou skutečně takové na kterých se s šéfem domluvil a zda vůbec hovoří jménem svého šéfa. Jednoduše řečeno : není jasné do jaké míry hrají prostředníci na svůj účet. Úplatek seberou, špína padne na šéfa a přitom šéf o tom nemusí ani vědět. Odhaduji, že nejméně 70% úplatků, které veřejnost přisuzuje politikům, jsou ve skutečnosti produktem vlastní iniciativy podřízených úředníků. Výběr radila - prostředníka je proto citlivá záležitost, která do značné míry ovlivňuje úspěch operace.
Gross měl ale dobrého prostředníka, který byl dokonce jeho rodinným přítelem - JUDr. Janstu. Tento právník o kterém dlouhé roky věděli jen policejní novináři, působil v mnoha společnostech a byl právním poradcem známých podnikatelů a špiček ČSSD. Byl to on, kdo vymyslel a s Ivo Svobodou realizoval plán na finanční injekce straně před volbami v roce 1998. Tehdy se mu podařilo dostat mimo hru i finanční úřad. JUDr. Jansta byl i blízkým přítelem majitele Agrofertu Andreje Babiše. Za této situace není třeba připomínat, že při výběrovém řízení na kupce Unipetrolu byly karty rozdány předem. Kamarádské vazby snadno přebily všechny nabídky.
Unipterol chtělo koupit více společností. Zájem jedné ze zahraničních firem (KazMunaiGaz) se snažil prosadit i podnikatel Radovan Krejčíř, který se rovněž pokusil získat přízeň mocného ministra Grosse prostřednictvím Jakuba Konečného.
Za skupinu podnikatelů ovládajících ústeckou Setuzu ( Pitr, Mrázek) zase bojoval lobbista Jacek Spyra. Tomu se podařilo přesvědčit ministra práce Zdeňka Škromacha, aby se pokusil prosadit zájmy Setuzy prostřednictvím polského náměstka ministra financí na utajené schůzce s politiky a Moravským vínečkem ve vyškovské v policejní škole. Spyra, který si oficiálně říkal lobbista je dnes už ve svém oboru odepsaný muž, ale v době své vrcholné slávy se objevoval po boku snad každého důležitého politika v zemi.
I Pitr chtěl mít na své straně Stanislava Grosse, ale když poznal, že jen nezávazná schůzka s mladým ministrem by ho přišla příliš draho, pokusil se lobovat přes lacinější kontakty - a prohrál.
Vítězem prvního výběrového řízení se stal "překvapivě" Agrofert Andreje Babuše. Babuš měl nejvýhodnější pozici a nejlepší kontakty s Grossem i s dalšími ministry Zemanovy vlády. Všichni samozřejmě popírali, že by se o privatizaci jen slůvkem zmínili, a že se znají jen z oficiálních schůzek ale skutečnost je taková, že si Babuš s Grossem často telefonovali a jeden hovor byl zaznamenán i v půl jedné ráno. Babiš prý ministrovi brnknul, aby mu řekl telefonní číslo na ministra zemědělství Jaroslava Palase (Gross se s Palasem vídal třikrát týdně na zasedání vlády). Nevím jak to chodí ve vyšší společnosti, ale já bych kvůli telefonnímu číslu netahal o půlnoci z postele ani svého nejlepšího kamaráda.
Grossův nebývalý zájem o privatizaci velkých českých společností navenek zdůvodňoval bezpečnostními zájmy státu. Podle vyjádření některých ministrů měl při ekonomických poradách vlády většinou poslední slovo on. Policie i BIS tehdy legálně odposlouchávaly telefony některých osob, které byly v kontaktu se zájemci o privatizaci Unipetrolu a při tom narazila i na hovory Stanislava Grosse s Babišem. Ten z toho byl zjevně v šoku a poprvé ve své kariéře nevěděl co dělat. U nás u normálních občanů je to jednoduché - jdeme si stěžovat na lampárnu nádraží Praha - západ, ale co má dělat takový ministr, který žije v domnění, že má na velké ucho monopol. Nakonec si postěžoval svému nadřízenému Špidlovi, ten byl rovněž znám jako náruživý posluchač nahrávek odposlechů BIS. Gross si pozval si na kobereček policejního presidenta a dosáhl alespoň toho, že se na veřejnost nedostaly přepisy odposlechů a on se pak nestal terčem vtipů jako svého času Ivan Horník.Výpisy časů a čísel účastníků, kteří komunikovali s mobilním telefonem ministra vnitra však už kolovaly mezi novináři. Byl to jasný signál o možné korupci, ale policisté si proti svému ministrovi neodvážili zahájit vyšetřování.
Agrofert vyhrál, ale státu nakonec nezaplatil. Babiš žádal o "slevu", což je klasický fígl vítězů výběrových řízení. Pokud chtějí zvítězit předloží nejnižší nabídku, která však během realizace překročí z "objektivních" důvodů původní nabídku klidně o dvě stě procent. Pokud naopak něco kupují, zjistí následně "nedostatky" o kterých před tím jakoby nevěděli a žádají slevu. Babišovi to ale nevyšlo, protože narazil u Miloše Zemana, který raději nechal
výběrové řízení opakovat.
Druhé výběrové řízení na prodej Unipetrolu bylo ještě zamlženější než to první. Gross hrál pro jistotu na více stran. Za šedesátimiliónovou půjčku (jak se ukázalo nenávratnou) slíbil náklonnost Krejčířovým klientům z Kazachstánu (KazMunaiGaz), protože věděl, že výši jejich nabídky nikdo nepřebije, a s Babišem vyjednával opci na výhodný odprodej lukrativní části Unipetrolu pro Agrofertu jako podmínku pro vítězství Poláků. PKN Orlen se skutečně smluvně zavázal ještě před "výběrovým řízením", že Agrofertu prodá firmy Agrobohemia Praha, Kaučuk Kralupy, Aliachem Pardubice a Chemopetrol Litvínov za dohodnutou cenu 103 mil. eur, tržní hodnota však tehdy byla zhruba dvojnásobná. Podle výpovědi lidí z tehdejšího vedení PKN Orlen měla být dohodnutá cena 142 mil. eur a rozdíl zhruba 42 mil. měl být rozdán politikům obou stran, kteří rozhodovali o prodeji majetku svých občanů.
V té době se o cvrkot kolem prodeje zajímala i naše bezpečnostní služba, která údajně vypracovala dvacetistránkový dokument z pátrání kolem Andreje Babiše a z něho vyplývalo, že Babiš byl tajným sponzorem Grossova bytu. BIS dokonce zaznamenala telefonický hovor Babiše, ve kterém se zmiňuje o úplatku dvacet milionů pro Stanislava Grosse. Nic z těchto dokumentů však nelze ověřit protože aktivity tajné služby jsou tajné a nesmějí se prý uvolnit.
Jeden z členů bývalého vedení, člen dozorčí rady PKN Orlen Krisztof Kluzek si tajně nahrál jednání s Jackem Spyrou, který podle něho věděl o všech zákulisních machinacích a tocích úplatků kolem tohoto výběrového řízení. Nové vedení PKN Orlen Kluzka odvolalo a on se stal rázem poctivým občanem a vše oznámil prokuratuře, které předal i nahrávky ze schůzek se Spyrou. Na krakovské prokuratuře pak vypověděl vše co mu bylo známo o úplatcích při privatizaci Unipetrolu a v podstatě potvrdil Spyrovy závěry o zmanipulovaném výběrovém řízení a obřích úplatcích pro české a polské politiky. Mimo jiné i dosvědčil, že PKN Orlen znal předem nabídky svých konkurentů od Andreje Babiše (ten to popřel). Potvrdil, že pro jejich úspěch bylo nutné nejprve vyřadit kazašského zájemce, který nabízel o pět miliard vyšší cenu (výše nabídky byla údajně hlavním kritériem při rozhodování vlády), což byl úkol pro ministra vnitra Grosse.
Kluzek se tak stal korunním svědkem ve vyšetřování, které se ve skutečnosti nikdy pořádně nerozběhlo.
Vyřazení kazašského zájemce bylo pro ministra vnitra hračkou. Bohatou firmu z bývalého Sovětského svazu označil za bezpečnostní riziko státu, a z bezpečnostních důvodů se ministři ani nedozvěděli kolik kazašská společnost nabízela. Není mi jasné jak by nás mohl Kazachstán ohrožovat, ale pro ministry to byl nezpochybnitelný důvod. Žádný z nich se nepozastavil nad tím, že stejné riziko jsme ochotni podstoupit při zásobování naší země ropou a zemním plynem, který z devadesáti procent dovážíme právě ze zemí, před kterými Gross varoval. Kdyby takové riziko skutečně existovalo, tak by prodej Unipetrolu neměl žádnou cenu, protože tento petrochemický gigant je závislý na dodávkách suroviny ze států bývalého Sovětského svazu. Ale o logiku při "výběrovém" řízení přece nejde, jde o prachy.
Socialistická vláda jednala o prodeji Unipetrolu jako sicilské tajné bratrstvo. O jednání se nepořizoval žádný zápis, ministři neznali výši konkurenčních nabídek. Cinknuté karty rozdával i Grossův spojenec Sobotka (ministr financí), který rovnou doporučil schválit nabídku polského PKN Orlen. Později Gross a jeho parta tvrdili, že "výběrové" řízení bylo naprosto průhledné a standardní. Dodnes mi není jasné jak mohl předseda vlády podepsat smlouvu o prodeji polské společností, když nebyl pořízen zápis z jednání a tudíž chyběl podstatný dokument, který ho k tomuto kroku opravňoval.
Jednoduché co? V Polsku ale propukl skandál v okamžiku, kdy se veřejnost dověděla, že jejich polostátní společnost má podle smluv odprodat Babišovi části Unipetrolu s mnohamiliardovou ztrátou. Vyšetřování odstartovala výpověď Kryzstofa Kluzka a jeho nahrávky. Ten sice svědčil v polském Sejmu, na prokuratuře, informace pustil i novinářům, ale vše se nakonec vytratilo v rámci dobrých česko - polských vztahů. Naše policie začala šetřit s ročním
zpožděním a brzy celý případ odložila protože se ji nepodařilo nalézt bankovní konta, kam měly úplatky směřovat. Poslední poznatky však ukazují, že klíče k české části privatizačních úplatků drží Stanislav Gross a Michal Kraus.
Podivný prodej Unipertolu vyšetřovala i u nás parlamentní vyšetřovací komise. Nepamatuji se, že by některá z parlamentních komisí cokoliv vyšetřila. Stejně dopadlo šetření i této komise.
Svá šetření zaměřila hlavně na to, zda si bývalý ředitel Grossova a Paroubkova úřadu Doležel řekl o pětimilionový úplatek, či mluvil jen v kódované řeči. Jeho řeč byla tak zakódovaná, že každý z účastníků schůzky si ji rozkódoval jinak. Zatímco Spyra a poradce premiéra Paroubka Robert Piksa pochopili, že "pět na stole v českých" je žádost o pětimilionový úplatek, Zdeněk Doležel naopak vysvětloval, že na stole bude sedět pět vysokých vládních úředníků. Asi měl na mysli velký stůl. Jisté je, že jeho kódovaná řeč si v ničem nezadala se slovníkem fotbalových bafuňářů a že této pohádce uvěřil i náš nezávislý soud, který o tři roky později Doležela očistil. Soudce zdůvodnil rozsudek tím, že o úplatek se říká jinak. Zřejmě s tím měl své zkušenosti, jen bych rád věděl jakými kódy se domlouvají se soudci. U nás je to zřejmě normální způsob dorozumívání profesních skupin: fotbaloví rozhodčí chtějí kapříky, policisté jablka, vysocí státní úředníci chtějí na stole úředníky a soudci požadují taláry.
Předvolaní ministři si nevzpomínali už vůbec na nic. Prý to bylo dávno (dva roky). Nevzpomněli si ani na to jak hlasovali a proč ostatní zájemce vyřadili a komisi odkázali na záznam z jednání vlády, který ale k tomuto bodu nebyl pořízen. Smůla. Abych byl spravedlivý a ctihodné ministry jen neočerňoval, musím pochválit ministra hospodářství Milana Urbana, který si vzpomněl, že se jmenuje Milan Urban.
Lobbistická skupina Jacka Spyry prohrála bitvu úplatků a tak se Spyra pokusil odškodnit alespoň tak, že za peníze zapomene podobně jako zainteresovaní ministři. U Kluzka v Polsku neuspěl a tak to zkusil s ředitelem úřadu vlády Jiřím Doleželem. Jediným výsledkem bylo slavné prohlášení o pěti českých na stole a tak se pokusil prodat své mlčení samotnému Babišovi, ten se ale nenechal vydírat a Spyru udal policii, která ho chytla i s penězi. Úplatkář Spyra se tak stal k radosti Babiše krajně nedůvěryhodným svědkem, a o to šlo. Krysztof Kluzek však svou důvěryhodnost nepozbyl. Policii ale tato svědectví nestačí. Zdá se mi, že jde jen o účelovou výmluvu, vždyť mnozí naši údajní zločinci byli odsouzeni na základě svědectví i mnohonásobně trestaných zločinců a žádnému policistovi, či soudci to nevadilo.
Nad bankovními konty v zahraničí se začalo vyjasňovat až když propukla Kraulova kakaová aféra z Nigérie.Tehdy bývalý předseda poslaneckého klubu ČSSD, zřejmě i pokladník úplatků v zahraničí Michal Kraus, sdělil svému obchodnímu partnerovi Rigovi (odpykává si mnohaletý trest za úvěrové podvody z devadesátých let), že peníze na nákup továrny mají přijít z Londýna. Z Londýna rovněž vedou penězovody ke Grossovi.
V polovině roku 2007 začínající právní koncipient Gross usoudil, že už bylo dost hry na chudého poctivého politika a tak se rozhodl, že peníze získané díky svému působení v politice zlegalizuje. Poučil se z aféry kolem koupě svého bytu na Barrandově a nechal si poradit lidmi, kteří se v praní peněz vyznají a jsou mu za mnohé zavázáni. Celá operace s nákupem a prodejem akcií byla majtrštychem, který by ocenil i takový odborník jakým je Libor Procházka.
Jak známo Stanislav Gross se na schůzích vlády zajímal víc o ekonomické otázky spojené s privatizací než o svůj resort. Nemusel být ani odborníkem na ekonomii, stačilo mu, že byl odborníkem na zákulisní politiku, v tom byl opravdu dobrý.
Vláda premiéra Špidly rozhodla o podpoře Třineckým železárnám ve výši téměř dvou miliard korun. Jednalo se prý o náhradu na odstranění ekologických škod. Třinecké železárny vlastnil podnikatel Tomáš Chrenk. O tuto velkorysou podporu se nemalou měrou zasloužil i ministr vnitra Gross.
V roce 2002 pomohl svému dlouholetému kamarádovi Robertu Sýkorovi k místu náměstka ministra průmyslu a obchodu. Robert Sýkora byl dobrý známý Tomáše Chrenka se kterým spoluvlastnil společnost Morávia Energo. V té době se společnosti moc nedařilo a měla hodnotu kolem třiceti milionů korun (pokud by o ni měl někdo zájem). Po příchodu Sýkory na ministerstvo se obchody Morávie Energo výrazně zvýšily. Sýkora měl náhodou na starosti i jednávání s ocelárnami na severu Moravy.
V roce 2007 prý Sýkoru přestalo obchodování bavit a chtěl své akcie prodat. Tomáš Chrenek mu za ně nabídl 21 milionů, ale to Sýkora odmítl. Za dva měsíce svých 31% akcií prodal kamarádovi Grossovi za 19,5 milionů korun. Gross, ale tolik peněz oficiálně neměl a tak si prý půjčil od společnosti Kay Investnens a jeho právník se jakoby nešikovně podřekl, že chytrý Standa obchoduje s akciemi. Novináři se toho chytli a začali celý obchod propírat ve svých médiích. Vypátrali přesně to, co si Gross a jeho poradci přáli. Chrenek se začal na veřejnosti zlobit, že Grosse jako společníka nechce a chtěl získat jeho akcie pro sebe. Po novinářské kampani se vedení Key Investmens začalo obávat o svou pověst i peníze (nebylo proč, protože Gross ručil akciemi na které si půjčil) a žádal zaplacení půjčky. Dlužník byl jakoby v tísni, ale brzy sehnal jiného dobráka - společnost SI Corporate Finance, později vyšlo najevo, že obě společnosti jsou personálně i kapitálově propojené. Novináři pátrali jako diví po složité stopě Grossových půjček a zjistili, že všechny tyto společnosti se tváří jako velké britské investiční společnosti. Nemá ani cenu všechny ty Corporace, Investmenty, Properity, či Tradeingy jmenovat a snažit se vypátrat jejich vzájemné personální propojení, protože jejich stopa nakonec končí v Novém Mexiku kde mají sídlo v jednom oprýskaném baráku na předměstí Roswellu. Nové Mexiko je jediným ze států v USA, který zaručuje stoprocentní anonymitu firem založených na jeho území, další je například stát Delaware. Ve skutečnosti to jsou jen vývěsní štíty (dokonce ani ty nebyli zakladatelé schopni vyrobit) nastrčených firem, které oficiálně vlastnil český emigrant Jan Rejlek, který vyrábí a opravuje krby. V Anglii tyto velké společnosti nikdo nezná, dokonce ani nejbližší sousedé na adresách, které existují jen jako nutný předpoklad registrace u britských úřadů. Jedna ze společností sídlí v Rejlkově bytě v Čechách ( Czechmade Trading) a další dokonce dvě hodiny cesty za Londýnem v polorozpadlé kůlně kde Rejlek skladuje náhradní díly na krby. Kamnář Rejlek je tak oficiálně jedním nejbohatších podnikatelů v Čechách, který půjčuje nejen Grossovi, ale i Chrenkovi a dokonce vlastní i fotbalový stadion pražské Slávie a možná i celý klub (mimochodem Stanislav Gross je také fanouškem Slávie).
Ale zpět k legalizaci Grossových milionů. Podnikatel Gross byl jakoby v tísni protože musel splatit půjčku sedmnácti milionů a tak se rozhodl prodat nejlepší nabídce. A náhodou dostal typ na slovenského podnikatele Pavola Krúpu, který akcie za necelých dvacet milionů koupil za sto milionů a rázem tak udělal oficiálně ze Stanislava Grosse boháče.
Ani Krúpa však nepřišel zkrátka protože na pár měsíců prodal své akcie Chrenkovi za 105 milionů. Na hloupém Chrenkovi vydělali všichni, i začátečník Gross.
Londýnský kapitál je zlatý a hlavně anonymní. Od té doby je Stanislav Gross legálním multimilionářem a žádný novinář, či policista nezjistí zda má milionů padesát, nebo pět set.
Pozornému čtenáři, který sleduje podobné finanční operace jistě neušlo, že se vždy kolem nich točí stejní lidé. A je jedno zda se jedná o Unipetrol, Setuzu, či Čepro. Závěrem k tomuto podivnému prodeji státního majetku mohu říct, že není jisté zda se to událo přesně tak jak popisuji, možná to bylo o trochu jinak, ale jisté naopak je, že to policie nebude nikdy vyšetřovat a kdyby přece jen, tak k žádnému výsledku nedojde.
Výsledkem aktivit bývalého předsedy vlády Stanislava Grosse byly desítky a možná i stovky miliónů, které nashromáždil během své politické kariéry, které mazaně legalizoval, až poté, kdy podcenil vysvětlení, zanedbatelné částky na pořízení bytu. Na drobnosti, dojela celá řada mnohem větších gangsterů. Al Caponeho například odsoudili za neplacení daní, pašování alkoholu, ani vraždy mu nikdy nebyly prokázány.
Úmyslně píši - možná, protože Stanislav Gross patří do stejné kategorie podnikatelů jako František Mrázek, či Radovan Krejčíř. Lze o nich napsat, že jsou zločinci, bossové podsvětí, mafiáni, ale také slušní podnikatelé, či politici,, které jen naše orgány činné v trestním řízení šikanovaly a vydíraly, anebo na jejich dobrou pověst uspořádali štvanici policejní novináři.
Tento pohled snad nejlépe dokumentuje odpověď naší někdejší popové hvězdy Michala Davida na otázku novináře, co říká na podezření z kriminálních zločinů, která kolují kolem jeho kamarádů:
" To je asi každého věc. Jestli dělá něco nekalého, tak se musí srovnat sám se svým svědomím. Já neschvaluji věci, které nejsou v pořádku. Ale nejsem soudce. Je tady policie, kriminálka. Když člověku něco dokážou, mají ho zavřít. Ale nejsem soudce svých známých a kamarádů, ani za ně neručím.
Dobře, kolem něho byly pochybnosti, ale zase: nikdy se mu nic neprokázalo, jak to mám komentovat? Máme dvě možnosti: buď připustíme, že máme špatnou justici, nebo ten člověk nic neprovedl. Víc k tomu není možné nic říct.
Této otázce předcházely dotazy na jeho přátele se kterými udržoval časté kontakty - Stanislava Grosse a Františka Mrázka. O kom tehdy mluvil Michal David a pro koho ta slova platí si pokuste odpovědět sami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama