Komunisté, kolaboranti a zrádci I.

30. března 2009 v 9:35


Komunisté, kolaboranti a zrádci
Karel Vaš patřil za války k lidem, kteří se rozhodli aktivně bojovat proti nacistům. Před okupací utekl do Sovětského svazu kde se přihlásil do služeb rodící se Československé jednotky na východě. Byl to bezpochyby hrdinský čin. V Sovětském svazu však byla možná existence cizí vojenské jednotky jen podle pravidel Rudé armády. Hlavní důraz byl kladen na politickou stránku a politické agitátory (politruci), kteří měli v sovětské armádě rozhodující vliv. Vybrané jedince postupně zpracovali natolik až se dali plně do služeb KGB a donášeli na své méně přizpůsobivé kolegy. Jedním z přesvědčených udavačů se stal i Karel Vaš. Možná mu tak vymyli mozek, možná byl přesvědčením komunistou už před válkou, jisté však je, že se stal fanatickým obdivovatelem Sovětského svazu a jeho společenského zřízení. Na jeho donášení doplatil nejeden voják, který pak skončil kdesi na Sibiři. Vaš byl hrdina i zločinec, po únorovém komunistickém puči už jenom zločinec. Za zásluhy ve válce byl dokonce odměněn vyznamenáním, za své zločiny v prokurátorském taláru nebyl potrestán nikdy. Po válce vystudoval právnický rychlokurz ( ještě po roce 1989 s takovým vzděláním soudilo 30 soudců) a stal se z něho komunistický prokurátor, zločinec jehož trestná činnost připravila o život generála Heliodora Píku.
Generál Píka byl před válkou zpravodajským důstojníkem na Balkáně a byl jedním z organizátorů přechodů čs. občanů do emigrace. Od roku 1941 byl náčelníkem čs. vojenské mise v SSSR. Píku však sovětští politruci nepřesvědčili, protože po celou válku prosazoval postoj Benešovy exilové vlády v Londýně a potlačoval vliv komunistického vůdce Gottwalda na vojenské velení . Po válce pak vykonával funkci zástupce náčelníka generálního štábu. Pro komunisty, kteří se chopili moci po Únorovém puči byl Píka nespolehlivý a krajně nebezpečný právě pro svou oddanost tradiční západní demokracii. Byl jedním z prvních který měl být odstraněn. A právě Vaš, kterému Heliodor Píka za války velel, dostal za úkol aby ho postavil pod šibenici. Píka však vydržel brutální výslechy komunistických vyšetřovatelů a odmítl vypovídat podle jejich scénáře. Prokurátor Vaš věděl, že soud, který v té době ještě nebyl plně v režii komunistů, by ho neodsoudil a tak do jeho složky vědomě vložil falzifikáty dokumentů, které Píku usvědčovaly ze spolupráce s britskou tajnou službou. Na základě těchto "důkazů" byl generál v Plzni odsouzen z velezrady a v dubnu 1949 popraven.
Heliodor Píka byl rehabilitován už v roce 1968 a od té doby se vědělo, že je Karel Vaš zločinec, ale nikdy nebyl normalizační justicí obviněn. Po roce 1989 trvalo deset let než byl konečně postaven před soud. Pro naše jemné soudy nebyl hlavním problémem Vašův zločin, ale jeho kvalifikace od které se odvíjely promlčecí lhůty jakoby nález Ústavního soudu vůbec neexistoval. Taktika Vašových kamarádů byla patrná hned od počátku. Soud nejprve "rozhodl" že Vaš se nezúčastnil vraždy ve spolupachatelství, ale že se jednalo jen o zneužití pravomocí veřejného činitele a tento trestní čin již byl dávno promlčen a promlčen byl i v demokratických poměrech po roce 1989 (neúčinnost § 67a), kdy již mohl být stíhán bez překážek. Státní zástupce se odvolal a skutkovou podstatu trestného činu nechal posoudit Nejvyšším soudem a ten potvrdil, že v případě justiční vraždy Helidora Píky se jedná o vraždu ve spolupachatelství. Po dlouhých soudních tahanicích, při kterých bylo zjevné, že se soudcům nechce odsoudit bývalého kolegu, byl Vaš nakonec odsouzen Městským soudem v Praze k šesti letům odnětí svoboby. Neodseděl si však ani den protože se odvolal k Vrchnímu soudu v Praze a senát, kterému předsedal stejný gauner jako Vaš, bývalý komunistický prokurátor Rudolf Tomašovič, a ten rozhodl, že trestný čin se sice stal, ale je již promlčen na základě zákona, který platil v Rakousku-Uhersku od roku 1855 a komunisty byl zrušen až v roce 1952. A je to...
Kdo ho osvobodil? Předseda senátu byl bývalý komunistický vojenský soudce Rudolf Tomašovič a jeho přísedícím byl rovněž bývalý komunista a bývalý vojenský soudce Lubomír Klimáček, oba kolaboranti soudí dodnes.

Lubomír Strouhal, komunista, zrádce, kolaborant (za obětavou práci pro sovětské okupanty vyznamenán : Řádem Říjnové revoluce, Řádem Klementa Gottwalda a stal se i hrdinou socialistické práce - vše po roce 1969) patřil v době komunistické totality k předním funkcionářům, kteří zákony nejen schvalovali, ale v exekutivě je i prosazovali v praxi. Přesto vám dnes na otázku kdo byl Lubomír Štrougal odpoví kladně jen pět lidí ze sta.
Byl nomenklaturním kádrem pro všechno. Už v pětatřiceti to dotáhl na ministra zemědělství a o dva roky později se stal ministrem vnitra. Jeho kariéra ve stranické hierarchii strmě stoupala až po obsazení Československa sovětskými okupačními vojsky. V době normalizace patřil mezi pět nejmocnějších mužů, kteří u nás zastupovali Sovětský svaz. Měl tu čest, že se mohl líbat i se samotným Leonidem Iličem Brežněvem - vůdcem sovětských komunistů. Na čas stanul i v čele českých komunistů jako předseda jejich byra pro Čechy a Moravu. Po okupaci vystoupil až na samý komunistický Olymp - stal členem předsednictva ÚV KSČ a v lednu 1970 předsedou vlády Československé socialistické republiky.
Byl lidový, fandil sportu - měl rád Spartu, fandil i umění - měl rád Helenku Vondráčkovou, prostě opravdový člověk.
Říkalo se o něm, že byl velice chytrý a schopný technokrat, který dokázal v rámci možností socialistické ekonomiky maximalizovat odvody do sovětské metropole včetně vydržování okupační armády na našem území. Vzrůstem připomínal protektorátního presidenta Háchu, který však byl proti němu vzorem čestnosti a odvahy.
Lubomír Štrougal se spoluprací s okupační mocností bezpochyby dopustil trestného činu vlastizrady - i podle tehdejších socialistických zákonů, které sám schvaloval. Kolaborce s okupanty, jasnější důkaz vlastizrady si normální člověk ani neumí představit. Kupodivu, ale za to nebyl nikdy ani obžalován, protože vyšetřovatelé Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu si byli vědomi úskalí a složitosti právních kliček, které by je čekaly. Obžalován byl, ve srovnání s tím co dělal a komu sloužil, za naprostou prkotinu - za zneužití pravomocí veřejného činitele.
Státní zástupce Martin Omelka se snažil přesvědčit soud, že Štrougal coby ministr vnitra zabránil stíhání příslušníků StB, kteří zavraždili tři lidi. Zastřelili je údajně na útěku. Ve skutečnosti ale při nočním převozu zastavili v lese a vězňům nařídili aby vystoupili a vymočili se a přitom je zezadu střelili do hlavy.
Štrougal ten případ pochopitelně dobře znal, byl pedant a nechal si předložit veškeré podklady. Jenže se ukázalo, že estébáci spolupracovali s KGB (tajná služba SSSR) a bystrý ministr okamžitě pochopil, že jejich stíháním by si přivodil jen nepříjemnosti, které by ohrozily jeho slibnou kariéru.
A tak po svém tajemníkovi vzkázal, aby to odložili a nechali plavat. Je jasné, že nenapsal v tom smyslu žádný rozkaz, ani příkaz, jen vyslovil přání. Kdo nežil v totalitě nepochopí, ale tehdy stačilo, když komunistický papaláš jen vyslovil přání, ani nemusel přímo. Mnohdy stačilo jen říct : " bylo by dobré na to zapomenout,." nebo " ten soudruh nemá správné internacionální myšlení," a jmenovaný už letěl z vedoucího místa, mnohdy i z bytu, děti ze školy a chudák, o kterém se zmínil mocný soudruh, mohl být rád, že se nezastavil až na Pankráci.

Štrougal svůj vzkaz napsal jen na jakýsi cár papíru jako drobnou poznámku, kterou předal tajemníkovi a bylo to vyřízeno. O ostatní se postarali snaživí podřízení. Soud Štrougala v plném rozsahu zbavil obvinění. Žalobu zamítl i odvolací senát kterému předsedala soudkyně Eva Buriánková. V odůvodnění argumentovala téměř stejně jako Štrougal Obžalovaný měl pochopitelně pravdu, že ministr vnitra podobně jako dnes neúkoluje jednotlivé vyšetřovatele a není jim nadřízený. Socialistická skutečnost však byla jiná a kdo ji zažil věděl, že zákony a kompetence byly jiné. Takový Okresní výbor KSČ oficiálně podle platných zákonů neřídil žádnou továrnu, nebo družstvo, ani SNB, přesto je však řídil.
Komunistický zločinec Jaroslav David měl rovněž štěstí, že i jeho soudila Eva Buriánková.
Jaroslav David byl v šedesátých letech náměstkem generálního prokurátora ČSR a současně i členem vládní komise pro stíhání válečných zločinů. On sám i ostatní členové této komise měli odhalovat a postavit před soud válečné zločince, kteří páchali zločiny na území našeho státu. Mezi ně bezpochyby patřili i velitelé komanda SS Tutter a Pawlofsky.
V roce 1945 už bylo prakticky po válce, zbytky německých vojáků se snažily dostat se zdravou kůží domů a lidé v protektorátu začali věřit , že už to mají za sebou. Přesto komando SS vyrazilo na trestnou výpravu do nevelké osady Ploština, odkud podle jejich informací pocházeli záškodníci, kteří zabili několik německých vojáků. Komando vedené Tutterem a Pawlofskym postřílelo všechny obyvatele a osadu vypálili. Esesáci žili od války v poklidu v tehdejší Německé spolkové republice a komunistická tajná služba, která o jejich minulosti věděla je kryla protože Tuttera po válce naverbovala do svých služeb. Po výcviku na špiona byl propuštěn a vrátil se do Německa kde působil až do své smrti jako agent komunistické rozvědky. Válečný zločinec Tutter zemřel jako vážený občan v roce 1984. Podle důkazů, které předložil soudu Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu bylo prokázáno, že tehdejší náměstek generálního prokurátora David, na pokyn StB, Tutterovo stíhání zastavil. Nevím podle jakého zákona unikl esesácký vrah šibenici, za komunistů se stejně žádné zákony nedodržovaly, ale už vůbec nechápu důvody které vedly předsedkyni senátu pražského městského soudu Buriánkovou ke zrušení rozsudku obvodního soudu, který Davida uznal vinným ze zneužití pravomocí veřejného činitele. Soudkyně v odůvodnění "vysvětlila", že soud nižší instance musí posoudit jaké pravomoci měl tehdy náměstek generálního prokurátora. Jako by to nebylo jedno. S výjimkou paní soudkyně ví každý průměrně inteligentní člověk, který socializmus zažil, že v té době se přesně definované pravomoci nedaly určit. Soudní hra na spravedlnost s bývalým prokurátorem trvala tři roky. Obvodní soud Davida odsoudil, městský rozsudek zrušil. Pokaždé žádal nové důkazy a pokaždé zdůvodnil své rozhodnutí jinak. Nakonec soudkyně Buriánková usoudila, že k odsouzení není důkazů dostatek a Jaroslava Davida prohlásila za nevinného. A je to...
Vzhledem k tomu, že za spravedlnost pro Jaroslava Davida bojovala soudkyně Buriánková nebyl osvobozující rozsudek velkým překvapením. Zklamáni byli jen pozůstalí po zavražděných - ti byli skutečně nevinní.
Jakeš, Lenárt. Stejně úděsně pobíhal soud za předsednictví soudkyně Hany Hrnčířové s obžalovanými Josefem Lenártem ( bývalý předseda vlády od r. 1963 do dubna 1968, člen ÚV KSČ a po okupaci byl za vstřícný postoj k okupaci odměněn členstvím v předsednictvu ÚV KSČ, rovněž sběratel řady vyznamenání, která získal za službu okupantům : Řád vítězného února, Řád republiky, Řád Klementa Gottwalda, Hrdina socialistické práce a od sovětských soudruhů za věrné služby i Řád Říjnové revoluce) a Miloušem Jakešem (těsně před okupací náměstek ministra vnitra a člen Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ, po okupaci se stal předsedou této komise, byl odborník na všechno a později to dotáhl až na samý vrchol, když se stal generálním tajemníkem všech komunistů v zemi, proslulý hlavně pojmenováním kuřat - boilery, či mudrlantstvím nad příjmy zpěvačky Hany Zagorové: " Je to hodná holka..." Za služby pro okupanty posbíral řadu vyznamenání : Řád vítězného února, Řád práce, Řád republiky, Řád Klementa Gottwalda.) Rovněž i on ochutnal jazyk L.I.Brežněva, když se s ním vášnivě líbal v březnu 1970.
Mladá soudkyně Hana Hrnčířová je živoucím příkladem toho, že mladí soudci pod třicet let, s nulovými životními zkušenostmi nemohou dobře soudit i kdyby se rozkrájeli. V přijímacích pohovorech na právnickou fakultu je jedním z hlavních kritérií test z dějepisu, který musela Hrnčířová zcela jistě perfektně ovládat. Znát data určitých historických událostí však ještě neznamená, že je chápeme a že jim rozumíme. Historie má bohužel mnoho výkladů, stejně tak jako právo a nikdo nemůže soudkyni Hrnčířové vyčítat jejich nepochopení. Ona tu dobu neprožila a chápu, že s odstupem téměř čtyřiceti let se ji jeví stranické půtky, podrazy a boje o tu správnou socialistickou cestu vpřed, jako nepodstatná nicotnost. Vždyť všechny cesty nakonec končily v Moskvě, tak o co jde? Problém je ale v tom, kdo by měl takové lidi soudit, zda mladí nezatížení soudci, nebo starší, kteří tu dobu prožili, ale kteří byli zcela jistě také ve straně a dělali prakticky to samé jako ti, které by měli soudit.
Jakeš i Lenárt patřili v roce 1968 mezi komunistickou druhou ligu a reálnou moc neměli. V té době ji měli předáci jarního stranického převratu ( Dubček, Smrkovský, Černík). Parta komunistů kolem Bilaka kam ideově patřili i Jakeš s Lenártem ztrácela pozice a tak se obrátila na moskevské soudruhy s prosbou o pomoc. Napsali poníženou supliku - zvací dopis ve kterém žádali o internacionální pomoc. Ve skutečnosti to byla žádost o vojenský zásah - okupaci pod záminkou obrany socialistického společenského zřízení, přirozeně pod jejich vedením. Existence tohoto dopisu historikům známa je, avšak jeho originál je stále uložen v tajných archivech Kremlu, takže zatím nemohl být použit jako důkaz v žádné obžalobě z vlastizrady. Internacionální pomoci se nám skutečně dostalo a 21. srpna 1968 k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy a obsadila
Československo. Jenže se našlo dost zrádců, kteří začali okamžitě vyjednávat s okupanty a mezi ně patřili právě i Jakeš s Lanártem, kteří byli v delegaci u sovětského velvyslance v Praze Červoněnka.
Červoněnko měl tehdy instrukce z Moskvy, aby okupaci formálně legalizoval a k tomu potřeboval soudruhy ochotné podpořit vpád vojsk a označit ho za internacionální pomoc o kterou požádala dělnicko-rolnická vláda. Oficiální vláda totiž vpád vojsk označila za nezákonný a nesouhlasila s ním. Rusové tehdy vlivnou část stranického a vládního vedení pozatýkalo, odvezlo do Moskvy a potřebovalo za ně náhradu. A k tomu posloužili právě komunisty z druhého sledu - Štrougal, Jakeš, Lenárt a další. Podle tvrzení obžalovaných však nabídkou ministerských křesel v nové vazalské vládě nepřijali a odjeli se poradit k presidentovi, který ještě nebyl zatčen. Bývalý president - generál Svoboda byl přesvědčeným rusofilem a národní zájmy vždy spojoval se sovětskými, ale překvapivě s vytvořením dělnicko - rolnické vlády nesouhlasil.
Ludvík Svoboda je již dávno po smrti a tak obžalovaní mohli tvrdit co chtěli. Jisté je jen to, co Svoboda později potvrdil, že o takové vládě se opravdu jednalo.
Svědkové srpnových událostí naopak zastávali přesvědčení, že Jakeš s Lenártem souhlasili, avšak k vytvoření zdání legality potřebovali souhlas presidenta, který by takovou náhradní vládu jmenoval a proto odejeli na hrad ke konzultací s presidentem.
Myslím si, stejně tak jako státní zástupce Omelka, že skutková podstata vlastizrady byla naplněna jen tím, že za zády oficiálních představitelů s Červoněnkem jednali. V té době šlo o jasnou okupaci cizí mocností a k praktickému zániku samostatnosti.
Soudkyně Hrnčířová, která žalobu zamítla se opírala hlavně o tvrzení obžalovaných, že 21. a 22. srpna 1968 nedojednávali s Červoněnkem vytvoření kolaborantské vlády, ale jen o ní se sovětským velvyslancem diskutovali, což prý vlastizradou není. Navíc zcela nesmyslně argumentovala tím, že v tehdejších zákonech bylo zakotveno nejen socialistické zřízení, ale i přátelství se Sovětským svazem. Jaksi ji uniklo, že o změnu zřízení se nikdy nejednalo protože i Dubčekova parta měla plná ústa socialismu a o přátelství se v Praze obsazené tanky nedalo hovořit ani náhodou. Vždyť ti přátelé zastřelili desítky bezbranných lidí, kteří jen protestovali proti jejich vpádu. Navíc trestný čin vlastizrady a rozvracení republiky se v definici od dnešní normy liší jen odstranění balastu ochrany socialistického zřízení a vedoucí úlohy KSČ, ale zánik samostatnosti a jednání s cizí mocností byl zakotven i v tehdejších zákonech.
Jejich komplice Vasila Bilaka bývalého ideologického tajemníka a člena předsednictva ústředního výboru KSČ soudí deset let z vlastizrady. Bilak byl jedním ze signatářů zvacího dopisu a současně i organizátorem dělnicko - rolnické kolaborantské vlády. Po rozdělení federace je v Bratislavě, jeho trestní spis čítající 23 tisíc stran, posílán střídavě k soudu a zpět na došetření k prokurátorovi. Kde se nachází dnes není známo, jisté však je, že ani Vasil Bilak nebude nikdy odsouzen.
Osvobozen byl i bývalý důstojník FBIS Václav Wallis. Po roce 1989 byla tato část bezpečnostních složek jako nejvíce zkompromitovaná zrušena. To bylo pochopitelně správné řešení. Horší už bylo, že podle názoru tehdejších poslanců (většina byla členy KSČ nebo z ní po roce 89 z konjunkturálních důvodů vystoupila) nebylo možné postupovat jinak než podle norem, které byly tvořeny na počátku okupace. A tak důstojníci StB dostali bohaté odstupné, platíme jim rentu dodnes a mnozí z nich začali obchodovat s informacemi, které nashromáždili během své služby u státní policie. Měli jich opravdu dost. Ne každý dokument byl skartován jak jsme se domnívali. Bývalí policisté a bývalí odborníci StB, kteří měli známosti a nebo příliš neporušovali zákony prošli "prověrkami" občanských komisí a mohli dál u bezpečnostních složek sloužit. Wallis patřil mezi ty "transformované". Místo toho, aby si druhé šance vážil, začal si přivydělávat prodejem informací. Jeho druhým zaměstnavatelem se stal nekorunovaný král kupónové privatizace Viktor Kožený, který od něho za statisícové částky kupoval tajné dokumenty z FBIS. Jednalo se vesměs o kompromitující materiály na konkurenty ale také na politiky, kteří by mohli ohrozit Koženého podnikaní. V té době se teprve tvořila legislativa a správci privatizačních fondů usilovali o to, aby se změnili ze správců na majitele prostřednictvím akciových společností, což se jim později skutečně podařilo. Kožený v zakoupených materiálech od agenta Wallise dostal i kompromitující materiály na některé politické špičky, které tehdy byly pro naprostou většinu veřejnosti nedotknutelné. Kdyby tehdy vyšla najevo spolupráce někdejších špiček disidentů s StB, mohlo to ohrozit demokratický vývoj v celé zemi a tím i ohrozit přesun státního majetku do rukou správců privatizačních fondů. Kožený část materiálů předal tehdejšímu ministrovi vnitra Čermákovi, se kterým se přátelil a ten je zase předal řediteli FBIS Stanislavu Devátém (nadřízený Wallise) a Devátý se rozhodl podat na agenta - obchodníka trestní oznámení.
Policejní vyšetřovatelé ve spolupráci s Koženým, který naoko pokračoval v nákupu tajných dokumentů, provedla Wallisovo zatčení při převzetí peněz a zajistili i další ukradené, či okopírované dokumenty z FBIS. Vše se zdálo jasné. Zločinec byl přistižen při činu a putoval do vazby. Přesto byl nakonec po pěti letech podivných soudních jednání osvobozen a žádal o odškodnění za utrpěnou újmu. Předseda plzeňského krajského soudu Eduard Wipplinger však svědkům obžaloby neuvěřil a prakticky řekl, že Stanislav Devátý (bývalý ředitel BIS), Petr Čermák( bývalý ministr vnitra) a Viktor Kožený nemluví pravdu a uvěřil Wallisovi.
Soudce hlavně zajímalo jaké dokumenty agent Wallis prodal, aby mohli posoudit zda skutečně vyzradil státní tajemství. A protože tajné dokumenty jsou tajné, odmítl je Stanislav Devátý dát soudu k dispozici. Soudci se naštvali a řekli, že mu nevěří. Z formálního hlediska to lze pochopit - nejsou písemné důkazy a svědkům nevěříme, jenže Wallis byl obviněn i ze zneužití pravomocí veřejného činitele, protože u něho v bytě byly skutečně zajištěny tajné dokumenty vynesené z FBIS a jejich existence byla zaznamenána v policejních protokolech včetně předaných peněz.
Soud však z nepochopitelných důvodů uvěřil Wallisovu tvrzení, že byl tak pilný a práci si bral i domů. A peníze? Ty prý nedostal za prodej dokumentů, ale za odborné rady, které Koženému poskytoval. A je to...

Senát Městského soudu v Praze, kterému předsedal soudce Petr Braun odsoudil bývalou komunistickou prokurátorku Ludmilu Brožovou za podíl na čtyřnásobné justiční vraždě k pěti letům odnětí svobody za to, že tato komunistická prokurátorka požadovala pro Miladu Horákovou, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry tresty smrti s odůvodněním, že prý chtěli nastolit v naší zemi v roce 1950 demokracii a kapitalismus. "Nižší tresty" za tento hrdelní zločin vymohla na soudu pro dalších pět obviněných (čtyřikrát doživotní, a pětkrát dvacet let otrockých prací v uranových dolech). Mírný trest za třináct zmařených životů odůvodnil v podstatě stejně jako její obhájce Vladimír Kovář, prý je stará a v době justiční vraždy byla mladá (pouhých dvacet devět let). Přesto byl rozsudek soudce Brauna na poměry české justice neobyčejně odvážný až průlomový. Odsoudit kolegu z justice a ještě k tomu komunistu je u nás neslýchané. Pravda, odvolací senát Vrchního soudu v Praze rozsudek v plném rozsahu zrušil, a nařídil nové projednání. Městský soud ji ale odsoudil znovu a tento rozsudek Vrchní soud už potvrdil, protože se našel
v archivu dokument, který usvědčoval Brožovou ze lži, že byla přesvědčena o vině obžalovaných. Ta trestech pro obžalované se podle tohoto dokumentu domlouvali prokurátoři se soudci a komunistickými tajemníky ještě dřív, než byl celý proces u konce.
Brožová po vyhlášení rozsudku hrdě prohlásila, že si to odsedí, ale když se blížil nástup, začala se kroutit a odvolávat na svůj špatný zdravotní stav. Na rozdíl od jiných jí to vychází a svůj trest dosud nenastoupila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hana Wallisová Hana Wallisová | 25. září 2012 v 2:31 | Reagovat

Vy jste opravdu neuvěřitelně pitomá!!!
Než někam něco napíšete, ověřte si své informace. To, co píšete, je demagogie nejvyššího řádu. Chudinko, jak si myslíte, že jste schopna se dostat k relevantním informacím?
Člověk, o kterém píšete, je erudovaný, slušný a vzdělaný člověk, kterému málokdo sahá byť po paty....

2 istaista istaista | E-mail | 12. října 2013 v 14:31 | Reagovat

Autor jako myšlenkový chudák a demagog, s cílem si plivnout a dostat zaplaceno zlatou hřivnou.

3 rebop rebop | Web | 20. června 2015 v 9:31 | Reagovat

půjčka bez podpisu :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama