Komunisté, kolaboranti a zrádci II.

30. března 2009 v 9:33


Alois Grebeníček, Ludvík Hlavačka sadističtí vrazi, neodsouzeni
Jakeš, Štrougal, Lenárt, Štěpán, Hoffman, Kolder, Piller, Mlynář, Klímová, Obzina, Hajn, Lorenc, Bilak, Kolder, Filip - Falmer, Čalfa, Škromach, Husák, Vaš, Urvárek, Horváthová, Veselá, Šemík, Gottwald, Pithart, Kapek, Kolář, Čepička, Šejna, Rusov, Toman, a mohl bych jmenovat další desítky komunistických papalášů, kteří nadšeně spolupracovali s okupanty a otravovali mnohým život a mnozí díky jejich rozhodování o něj i přišli. Rozhodovali, udávali, soudili, zavírali, veleli policii, vojsku, městům, sportovcům, žili mezi námi jako normální lidé a jako normální se nám to také zdálo. Své zločiny páchali od psacího stolu - razítky, usneseními, příkazy. Nikdo z nich však nikoho přímo fyzicky netýral, nebo nezabil, na rozdíl od nádeníků StB Aloise Grebeníčka, Ludvíka Hlavačky, Vladimíra Zavadílka, Doubka a mnohých dalších, kteří si říkali vyšetřovatelé a kteří své oběti osobně mučili a zabíjeli. Není pravda, že vyslýchali v rukavičkách a podle předpisů jak dnes tito politováníhodní starouškové tvrdí. Rukavičky často používali, ale jen proto, aby se nezamazali od krve, nebo aby si neomlátili klouby. K tomu, aby mohli dělat svou "práci" museli mít zvláštní psychické vybavení, přesněji řečeno úchylku. Normální lidé by to nedokázali a nejspíš by se při prvním výslechu pozvraceli a dlouho by trpěli nespavostí.
Po roce 1948 se komunisté dostali k moci a nastalo temno, které se dá srovnat jen se středověkými hony na čarodějnice. Rozdíl byl jen v tom, že komunisté obětem neříkali čarodějnice, ale nepřátelé socializmu, špióni, zrádci. Zrádcem se mohl stát každý na kterého ukázalo StB, třeba i člověk, který chtěl žít v jiné zemi, nebo měl majetek na který měl zálusk některý z komunistických funkcionářů. Ostatně o majetek šlo i u procesů s čarodějnicemi. Rozdíl byl jen v tom, že za komunistů bylo za zrádce označeno mnohem více nevinných lidí. Metody vyšetřování a jejich účel však byl stejný. Mučicí tortura měla jediný účel - donutit vyhlédnutou oběť k přiznání. V praxi to znamenalo, že stejně jako ve středověku se obvinění museli naučit vypovídat podle scénáře svých mučitelů. Metody mučení byly podobné, jen španělskou botu nahradila bota elektrická. Ostatní způsoby trýznění se prakticky nezměnily. Účelem bylo vyvolat bolest, stres, ponížení lidské důstojnosti a to opakovat tak dlouho, až se oběť přiznala. Pokud oběti mučení odolaly a "nepřiznaly" se, byl to ve středověku jasný důkaz čarodějnictví - normální člověk by to přece nemohl vydržet, za komunistů rovněž neměli šanci. Těch pár, kteří se nepřiznali buď zemřelo vyšetřovatelům přímo pod rukama anebo je komunističtí soudci odsoudili na základě svědectví zmučených svědků. Povídačky o tom, že soudili podle práva vyvrátili mnozí historici, kteří objevili v archivech dokumenty z porad stranických funkcionářů s vybranými soudci, kteří byli vybráni pro tuto špinavou práci.
Uhersko Hradišťská vyšetřovací skupinu StB nebyla početná, ale patřila v tehdejším Československu k těm nejsurovějším. Náčelníkem vyšetřovatelů byl nechvalně známý major Šobáň, který vyšetřování řídil od stolu a nad běsněním svých podřízených držel ochrannou ruku. Mezi vyšetřovateli bylo i několik slušných lidí, ale ani ti se nedokázali vzepřít rozkazům svých starších soudruhů. Šobáň měl k ruce kapitána Ludvíka Hlavačku a jeho partu řezníků z bicího komanda v čele s Grebeníčkem a Zavadílkem. Svědci, z 99% soudy rehabilitovaní političtí vězňové, popisovali jejich donucovací metody jako surové bytí spojené s psychickým terorem. Svým obětem zpravidla zavázali oči černou látkou a začali je fackovat a bít pěstmi. Člověk, který nevidí je zvláště zranitelný. Neví odkud přiletí rána a nemůže se na ni připravit, další výhodou vyšetřovatelů bylo, že oběti mučení nemohou dodnes s jistotou tvrdit, kdo je mlátil. Politický vězeň Ladislav Dohnalík byl jejich výsledky zmrzačen na celý život a je jedním z mála, který se dožil dnešních dnů, vypovídal: " Nutili mě dělat dřepy do vyčerpání a přitom mě mlátili. Potom si šel vyšetřovatel odpočinout a mučení pokračovalo elektrickým proudem, nasadili mi Hlavačkův vynález - boty s kovovými destičkami do kterých se kabely pouštěl indukovaný proud. Bolestí jsem přestal vnímat čas, takže nevím jak dlouho to mohlo trvat." Pravda, nemohl s určitostí tvrdit kolik mu jich Grebeníček naložil, ale v době, kdy ještě vnímal slyšel jak jeden z bijců mírnil Grebeníčka aby jej tolik nemlátil, nebo jim přitom umře pod rukama.
Další z obětí Pavel Hubačka, který byl zatčen v roce 1950 patřil k odbojové skupině, která působila na Hodonínsku a pokusila se unést bývalého spolupracovníka gestapa Aloise Dyčku, který unikl soudu a spolupracoval s StB.
Hubačku vyslýchal rovněž Grebeníček a jeho parta. Paradoxně ani on nemohl s určitostí říct zda jej bil právě Grebeníček, protože měl zavázané oči. Hubačka na vlastní kůži poznal celý repertoár mučení Aloise Grebeníčka - bytí důtkami, pruty, pěstmi, mlácení hlavou o zeď, bití pendrekem přes chodidla a potom nucené běhání, dřepy a opět výprask přes chodidla, elektrické šoky a žádný spánek. Při elektrických šocích lidé řvali bolestí jako zvířata, jako smyslů zbaveni prosili své trýznitele o smilování, ale toho se jim nikdy nedostalo. Bolestí a utrpením nakonec omdleli. Z Hubačky vymlátili "přiznání" a tím si zřejmě zachránil život. U soudu pak dostal pětadvacet let, o čtyřicet let později byl rehabilitován. Sám Hlavačka jako velitel protokolárně vypověděl svým nadřízeným, že bití přes chodidla a elektrické šoky patřili k běžným metodám výslechu. Podobně vypovídala celá řada svědků, například Josef Hurbiš uvedl, že mu Grebeníček zavázal oči, na krk mu nasadil oprátku, kterou přes dveře vytahoval až mučený ztratil vědomí. Alois Grebeníček na jeho obvinění prohlásil, že se jednalo jen o hru. Byla to hra, ne pokus o vraždu, a už vůbec ne mučení. O brutalitě vyšetřovatelů Hlavačky, Grebeníčka, a Zavadílka nebylo pochyb. Ostatně Alois Grebeníček byl po čase ze služeb StB vyhozen pro brutalitu - a to už bylo co říct. Rozhodně to nebylo tak jak později tvrdil jeho syn Miroslav Grebeníček, že odešel dobrovolně protože nesouhlasil s brutálními výslechy.
Výslechy Hlavačky s Grebeníčkem nepřežilo pět obětí. Smrt byla zpravidla vysvětlována sebevraždou, nebo selháním srdeční činnosti, což byla ostatně pravda - když je člověk mrtvý srdce mu už nebije. Jedním z nich byl Alois Průcha, který vypustil duši na Uhersko Hradišťské vyšetřovně 11.března 1949. Podle "lékařského" protokolu prý spáchal sebevraždu v pomatení smyslů. V roce 1968, kdy se přechodně v komunistické společnosti oteplilo, začal prokurátor Ivo Míka prověřovat úmrtí vyslýchaných v Uherském Hradišti. Tehdy do protokolu uvedl : " Uvedená příčina smrti neodpovídá skutečnosti. Naopak konkretizuje podezření z násilného usmrcení orgány StB." Svá šetření však nemohl dokončit, protože nás obsadila okupační vojska SSSR a prokurátora Malíka z případu odvolali. Je to názorný příklad toho, že tyto zločiny nebylo možné v době komunistické vlády stíhat - nesmělo se o nich ani hovořit. Mudrlantství dnešních soudců nad promlčecími lhůtami postrádá logiku i slušnost a potvrzuje kontinuitu se soudci komunistickými.
A tak všichni zločinci v pohodě přežili rok 2000 aniž by byli souzeni a nejsou souzeni ani dnes.
Soudci s komunistickým právním vědomím mají jedinou starost - odkládat, protahovat, kličkovat mezi paragrafy tak, aby nemuseli rozhodnout. Mezitím svědci pomalu vymírají a když mají kliku umřou i obvinění a tak jsou prakticky úředně potvrzeni jako nevinní jak to prohlásila komunistická soudkyně Veselá : " Faktem je, že odsouzen nebyl. Až do oprávněného odsouzení nejsme oprávněni tvrdit, že spáchal trestný čin." A je to... V praxi to znamená, že Alois Grebeníček i Ludvík Hlavačka byli soudkyní Veselou označeni za nevinné, přestože je za nevinné nepokládal ani tehdejší komunistický ministr vnitra Rudolf Barák. Ten sice Hlavačku neposlal před soud, ale stěžoval si na jeho brutální vyšetřovací metody rovnou k ústřednímu výboru strany. Podle tehdejších zvyklostí a vnímání práva si na něho stěžoval ještě k vyšší instanci, než byl samotný soud. Komunisté jak známo soudy nejen ovládali, ale i řídili. Ústřední výbor prostřednictvím svých tajemníků rozhodoval o tom kdo bude souzen a kolik dostane, nebo zda bude dokonce oběšen.
Ministr Barák se o Hlavačku začal zajímat, poté co se mu dostaly do ruky materiály gestapa kde Hlavačka začínal svou kariéru jako konfident, který zničil životy několika rodin na Hodonínsku. K Barákovi se dostaly i tajné dokumenty ve kterých Hlavačka popisoval stupňované mučení obviněného Jelínka kde popisuje: " Chtěli jsme jej přimět k pravdomluvnosti a tak dostal zpočátku několikrát obuškem přes chodidla, zdálo se nám, že tento způsob na něho účinkuje, neboť po tomto zásahu začal vypovídat. Když jsme jeho výpověď chtěli zaznamenat protokolárně, prohlásil, že to není pravda a že takto vypovídal ze strachu před bitím. Po tomto odvolání pustili jsme mu do nohou elektrický proud z indikátoru pomocí kovových vložek, které mu byly vsunuty do bot. Potom už souhlasil s protokolem." Komunisté o jeho působení věděli, ale neobvinili jej, podobně jako dnes zametli celou záležitost pod koberec. Hlavačku pro jistotu poslali na studia do Moskvy. Když se vrátil, byl ve vězení pro změnu Rudolf Barák a z Hlavačky se stal generálmajor pohraničních vojsk. Jako velitel pohraničníků obehnal republiku ostnatým drátem a pustil do něho elektrický proud.
Elektrický šok tak dostal každý kdo chtěl bez povolení komunistů opustit republiku. Jeho ochranu před západem nepřežilo 390 osob, což bylo mnohem více, než za jeho působení v Uherském Hradišti. Tam vyšetřování Hlavačkova bicího komanda nepřežilo pět obětí, mezi nimi i Alois Pohunek, který údajně spáchal den po svém zatčení 11.března 1949 sebevraždu - prý v pomatení smyslů.
Po roce 1989 trvalo celých pět let, než byla na Hlavačku, Grebeníčka a Zavadílka podána žaloba. Nejdříve musel být založen Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který se těmito zločiny zabýval. Nebyla to jednoduchá práce. Právníci úřadu se nejprve museli orientovat v komunistických archivech, evidovat jednotlivé případy a přitom všem bojovat s naší postkomunistickou justicí, která byla v roce 1990 stejná jako v roce 50, nebo 70.
V roce 1994 byla žaloba konečně na stole soudu v Uherském Hradišti - a začala hra o čas. Devět let naše justice úspěšně bojovala se spravedlností až nakonec zvítězila. Nikoliv spravedlnost, ale průtahy.
Alois Grebeníček byl totiž otcem Miroslava Grebeníčka předsedy KSČM, což byl asi hlavní právní problém. Soudní bratrstvo nemohlo dopustit aby byl otec současných komunistů odsouzen jako zločinec. Tři roky státní zástupce Hruška Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu k "došetření".
Okresní státní zástupce Pavel Hruška k tomu prohlásil, že jakmile bude spis doplněn, věc přezkoumá a rozhodne, zda podá žalobu. Skutečně ohleduplný přístup. Už se nejednalo o průtahy, ale o zneužití pravomocí veřejných činitelů. Například doručení spisu z brněnského krajského soudu do Uherského Hradiště trvalo půl roku.
Hlavačka a jeho parta byli hrdinové, když měli před sebou oběť spoutanou a se zavázanýma očima, když ale měli předstoupit trvalo, než případ soud přijal. Po dvouletém uležení se vrátil spis Zavadílka a jeho kumpánů před soud, bývalí řezníci dostali strach a onemocněli tolika chorobami, že ani jednou nebyli schopni vyslechnout obžalobu. Prý by se mohli rozrušit a umřít. Jediný, který projevil alespoň na sklonku života špetku slušnosti a kopec odvahy postavit se pravdě čelem byl Vladimír Zavadílek. Nejen, že přiznal svůj podíl na bití vězňů, ale také se jim před soudem omluvil. Soudkyně proto jeho obvinění vyčlenila do samostatného projednávání a Zavadílka soud nakonec odsoudil ke třem letům odnětí svobody. Trest byl vskutku symbolický a Zavadílek si jej nikdy neodpykal kvůli vysokému stáří a špatnému zdravotnímu stavu.
Hlavačka s Grebeníčkem se vyhýbali soudu s odůvodněním, že jsou nemocní. Oba si vždy zajistili lékařské posudky a oběma to soud pokaždé toleroval. Mohl bych uvést stovky podobných případů, kdy obžalovaní nebo už odsouzení předložili soudu lékařskou zprávu, že se nemohou dostavit k soudu, nebo nastoupit výkon trestu a soudce vždy v rozporu s názorem lékaře rozhodl opačně. Například Milana Šrejbra odvezli do věznice přímo z nemocničního lůžka, také Pitrovi nepomohl žádný zdravotní posudek. Zajímavé je, že v těchto případech soudci takový postup schvalovali s poukazem na dobré vybavení vězeňských nemocnic. Soudkyně Veselá nejdříve v roce 1998 z projednávání vyloučila Ludvíka Hlavačku, protože byl údajně nemocen a nevydržel by soudní jednání. Hlavačka pak v pohodě žil v Praze, soudem prakticky neobtěžován. Přestože používal stejné finty jako Grebeníček, jeho kauza nebyla tak sledovaná, protože neměl syna předsedou KSČM. Nicméně oba se zapíší do historie našeho soudnictví jako rekordmani ve vyhýbání soudům. Soudkyně Veselá, předlistopadová členka KSČ dělala všechno možné aby Grebeníčka ochránila. Jedenáctkrát se Grebeníček vyhnul zahájení soudního projednávání a pokaždé předložil lékařskou zprávu. Od roku 1997 byl prý těžce nemocný s plícemi (měl astma) a rovněž trpěl neznámou psychickou chorobu, která se cyklicky vracela (vždy před soudem) ale nákupy a pochůzky po městě zvládl bez komplikací. Jen jednou byl zdravý, nebo se mu nepodařilo sehnat lékařskou omluvenku a tak ho zastoupil advokát Čestmír Kubát, který se na poslední chvíli omluvil, protože měl kašel. Některé výmluvy byly komické a člověk by řekl, že tomu snad normální člověk neuvěří, ale soudkyně Veselá tomu vždy uvěřila. Celkem předložil 5 posudků zdravotního stavu, třikrát měl kašel, pětkrát rýmu a jednou náběh na chřipku.
V roce 2002 se Grebeníčkům podařil majstrštych, který by se mohl vyučovat na právnické fakultě. Soudkyně Veselá se pod tlakem veřejnosti konečně odhodlala k výjezdnímu zasedání soudu, které se mělo konat v nemocnici.V improvizované soudní síni byl přítomen primář plicního oddělení Alois Hanák i s přístroji pro případ, že by se Grebeníčkovi přitížilo. Grebeníček však změnil taktiku útěku. Den před termínem soudního stání požádal o propuštění domů, protože se cítil dobře. Primář jej prohlédl a skutečně konstatoval, že stav "pacienta" byl dobrý a tak souhlasil s propuštěním. Do nemocnice volal i jeho syn Miroslav Grebeníček a důrazně naléhal na propuštění. Druhý den místo Grebeníčka dorazila k soudu jen písemná omluva advokáta Kubáta, ve které uváděl, že jeho klient se v noci potil (zřejmě ze strachu před soudem) a tak musel zůstat v posteli. Byla to lež, protože noc kdy se měl chudák Grebeníček potit, byl zdravý v nemocnici a žádal o propuštění. Soudkyně se ale takovými prkotinami nezabývala a opět odklepla přerušené jednání, které ve skutečnosti nikdy nezahájila. Nevadilo jí ani to, že zdravotní posudek pro zpoceného Grebeníčka napsal doktor Alois Tichý v Praze, i odtud totiž poznal, že pacientovi hrozí smrtelné zdravotní komplikace pokud by přišel k soudu. Na základě tohoto "posudku"se rok nic nedělo, přitom důvěryhodnost doktora Tichého byla v tomto ohledu nulová. Byl známý tím, že v osmdesátých letech na požádání StB nechal zavřít disidenta na karanténu pod záminkou, že má žloutenku. Také tehdy napsal na první pohled "důvěryhodný" zdravotní posudek. V roce 2002 byl za to obžalován a odsouzen.

Grebeníčkové si počínali neobyčejně vynalézavě. Měnili lékaře, posudky a také nemocnice, aby nebylo možné starého Grebeníčka zastihnout. Soudkyně Veselá nejen, že průsakům nečelila například pokutou, nebo vazbou (porovnejte například s kauzou Hučína, Libora Nováka, či Libuše Barkové), ale také průtahy svými "chybami" několikrát zavinila ( pozdní odeslání spisu, dotazu na zdravotní stav do sanatoria a pod). Například jeden dotaz psala půl roku a přitom mohla Grebeníčka klidně soudit v sanatoriu. Ředitel plicního sanatoria na Buchtově kopci u Nového města na Moravě (jeden z mnoha úkrytů Grebeníčka) Pavel Petrů projevil soudu vstřícnost když prohlásil: " Obecně mohu říct, že bychom se soudu v Uherském Hradišti pokusili vyjít vstříc." Soudkyně však tuto vstřícnost nevyužila a raději čekala až se pacient vrátí domů. Jiní soudci si v podobných případech vyhybačů soudů dokázali poradit mnohem razantněji. Například v procesu s velitelem komunistického koncentračního tábora Dubou. Soudce mu dal pokutu, pohrozil vazbou a Duba se uzdravil. Soudkyně Veselá však se zločinci Hlavačkou a Grebeníčkem aktivně spolupracovala, aby k soudu nikdy nedošlo.
Šéf našich komunistů Miroslav Grebeníček při jedné příležitosti před svědky trousil, že otec k soudu nepřijde, přitom zdravotní stav otce byl v té době dobrý a zhoršil se za týden, až kdy měl jít k soudu.Trapnému vyhýbání soudnímu procesu nečinně přihlížel i úředník Ministerstva spravedlnost Jiří Brož, který coby úředník ministerstva spravedlnosti měl za úkol sledovat, zda v Grebeníčkově kauze nedochází ke zbytečným průtahům. Pochopitelně žádné průtahy neshledal, vždyť šlo o zdraví bývalého komunistického bijce jemuž v době jeho slávy o zdraví vyslýchaných nikdy nešlo. Jistě nikoho nepřekvapím informací že i úředník Brož, který v klidu přežil na ministerstvu pět ministrů byl za totality předsedou základní organizace KSČ. Bratrstvo zločinců spřízněných volbou (strany) pracovalo jako dokonale sehraný tým, kde měl každý přesně určený úkol, pracovali jako mafie. Drzost Grebeníčka a jeho party byla tak velká, že dokonce podal ústavní stížnost na soud za vlekoucí se proces, který ohrožuje jeho zdraví a způsobuje mu mučivé útrapy. Člověk by chudáka politoval, kdyby nevěděl, že se jednalo jen o další mazaný způsob obstrukce. Ústavní soud si musel vyžádat Grebeníčkovy spisy, aby mohl jeho stížnost posoudit - soud tudíž nemohl pokračovat. Každý sice věděl, že to je nehoráznost, která nemá naději na úspěch, avšak další, půlroční zdržení přišlo vhod, a o to také šlo.
V červenci 2003 Grebeníček zemřel sešlostí věkem jako slušný člověk, který nebyl nikdy odsouzen. Je bezúhonný a jeho syn Miroslav má důkaz, že estébáci postupovali v rámci zákonů a nikomu nezkřivili vlas na hlavě. Tatínek? Nikdy nebyl odsouzen. A je to...
Alois Grebeníček je neodsouzený lump a sadistický mučitel politických vězňů, možná i vrah a nic na tom nezmění jeho úprk před polistopadovou "spravedlností". Jeho syn však úspěšně pokračuje v rodinné tradici. Lidi sice nemlátí a nemučí, ale otravuje neustálým opakováním osvětimské lži v české modifikaci o neexistenci komunistických koncentráků a komunistického bezpráví. Místo aby byl souzen sedí v parlamentu a čas od času své lži opakuje. Jednou jsem ho ale slyšel mluvit pravdu. Bylo to 26.3.2000 v nedělní televizní debatě když se tehdy sešli dva komunisté. Ten bývalý - Zdeněk Škromach (nyní ČSSD) a komunista, který zůstal straně věrný dodnes Miroslav Grebeníček. Debatu moderovala Jitka Obzinová, dcera Jaromíra Obziny ( za komunistů ministr vnitra - duchovní otec Asanace). Celkem symbolické setkání generací. Plodná diskuze vyvrcholila otázkou moderátorky zda je vydání Hitlerovi knihy Mein Kampf propagací fašizmu. V televizním studiu byl v reportáži prezentován názor nakladatele Zitka, který vydání obhajoval tvrzením, že u nás jsou běžně vydávána díla Lenina a Stalina, která jsou ideologicky na stejné úrovni a propagují komunizmus, který je stejně zrůdnou ideologií jako fašizmus a má na svědomí dokonce víc mrtvých než druhá světová válka včetně holocaustu. Zitko tvrdil, že komunismus je oficiálně stejně zrůdný jako fašismus, tak v čem je rozdíl.
Miroslav Grebeníček, který svou docenturu založil na studiu poznání objektivní pravdy z hlediska filosofického bádání marx-leninismu, reagoval snad poprvé v životě pravdivě, když zcela vážně vysvětloval, že komunistická ideologie a hlavně její praktické naplnění je lepší než ideologie nacistická. Nacisté a komunisté podle jeho názoru sice prováděli prakticky stejné zločiny, které směřovaly k potlačení lidských práv a vyústily v genocidu, avšak nacisté v Německu svou ideologii i záměry veřejně prezentovali jako svůj cíl, avšak komunisté veřejně tyto činy odsuzovali a nikdy netvrdili, že budou lidi zavírat do koncentráků a popravovat. Naopak veřejně hlásali, že vše dělají pro blaho člověka (to ostatně říkají i dnes) a všechny tyto zrůdnosti dělali špatní lidé v rozporu s politikou strany. Jednoduše řečeno : fašizmus je zločinná ideologie, kterou realizovali zločinci, naproti tomu komunismus je skvělá ideologie pro lidi, kterou realizovali zločinci ( například jako Gottwald, Berija, či Alois Grebeníček). Proto je fašizmus zakazován zatímco komunismus povolen a proto nelze srovnávat Hitlerovu knihu s Marxem, který byl i západními vědci (nikoho však nejmenoval) označen za největšího filozofa dvacátého století. O Stalinovi taktně pomlčel. Grebeníček snad bezděky vyslovil ohromnou moudrost : národní socialisté pod Hitlerovým vedením dělali totéž co komunisté pod vedením Lenina a Stalina, ale ti hodní to předem neinzerovali. A je to...
Na závěr snad ani nemusím připomínat, že náš soud Hitlerovo dílo zakázal a nakladatele potrestal vysokou pokutou. Spisy myslitelů Marxe, Lenina, či Stalina se soudy ani nezabývaly. A tak na nás před volbami nekouká z plakátů Hitler ale jen ideový spolupracovník StB Filip-Falmer, či filosof Grebeníček.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jan Chlumsky Jan Chlumsky | E-mail | Web | 4. října 2010 v 15:50 | Reagovat

Pan expresident Vaclav Havel, ktery vsechna tato svinstva odmitl videt a je promijel, zasel zlo a moralni nevyrovnani se s minulosti ceske republiky. To, ze je dnes vyhlasovan nekterymi idiotickymi mozky za humanistu a vazeeho dramatika naznacuje, ze slusnost a smysl pro spravedlnost je mnoha nasim lidem  stale jeste na hony vzdalena.  Skoda, ze Vaclav nezustal u tech svych pivnich zvastu v dobe, kdy se u nas rozhodovalo o moralni budoucnosti nasi zeme. Jeho "tlusta cerna cara za minulosti" a "nejsme jako oni" poznamenala cesky narod nemoralnosti a politicko-soudnimi svindly a zlociny na hezkych par budoucich generaci. A zaroven prokazala, co pan Havel ve skutecnosti v hloubi duse je.

2 aquose aquose | Web | 8. září 2016 v 3:22 | Reagovat

půjčky vyplácené složenkou [:tired:]

3 rhoades rhoades | Web | 27. září 2016 v 17:33 | Reagovat

online pujcka úpice :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama