Komunističtí soudci soudí i dnes

30. března 2009 v 9:40

Komunističtí soudci soudí i dnes
Pokud jsou souzeni komunističtí zločinci komunistickými soudci, nečekejte spravedlnost. Naopak. Čekejte neuvěřitelný soucit ke starým kmetům, kteří se jen sporadicky dostanou před soud.
Málokterý z těchto zločinců uzná svou vinu a omluví se svým obětem jak to například učinil bývalý estébácký vyšetřovatel Zavadílek. V době kdy byli tito "lidé" u moci jednali zpupně, arogantně s pocitem nadřazenosti a nepostižitelnosti. Neměli slitování, klidně vás při výslechu umlátili jen abyste se přiznali ke zločinům, které jste neudělali a nebo proto, že jste chtěli žít v jiné zemi (Grebeníček, Hlavačka), klidně zfalšovali důkazy i soudní protokoly, aby vás dostali na šibenici (Karel Vaš), klidně vás odsoudili k smrti za jiný názor na demokracii, jak to udělal zločinec Urvárek, z přesvědčení se dopustili vlastizrady, či krytí zločinů v zájmu dělnické třídy, jak to dělávali novodobí komunističtí zločinci Jakeš, Štrougal, Hofman, Lenárt a další, klidně vás na policii zmlátili a pálili cigaretami, aby vás donutili emigrovat a nepřekáželi doma jak to činili Dudek s Šimákem a klidně vás odsoudili a poslali do vězení na smrt nemocné jen proto, že jste se nedostavili na vyšetřovnu policie ve stanovaném čase jak to udělala "soudkyně" Horvátová.
U nás je prezentován názor, že souzení těchto zločinců musí být korektní a nesmí se stát odplatou - "nejsme jako oni" se jako červená niť táhne všemi procesy s komunistickými zločinci. Pravda je, že v demokracii nelze sáhnout k metodám z dob totality, potom ale nelze ani drtivou většinu těchto zločinů soudit, protože se staly v rámci zákonů, které si tito zločinci upravovali podle své potřeby. Norimberské zákony byly také podle tehdejšího práva, stejně tak i plynové komory, a přesto byli jejich autoři i vykonavatelé souzeni a někteří jsou souzeni i po sedmdesáti letech. Rozdíl mezi nacistickými a komunistickými zločinci je jen v zeměpisných souřadnicích.
Filozofie nových zákonů, kterou po roce 1989 převzaly tehdejší vládní elity a které se od těch čistě komunistických personálně příliš nelišily, umožnila stíhání a odsuzování jen těch zločinů, které byly trestné i podle komunistických zákonů.
U nás jsme se s těmito zločiny nikdy nevyrovnali podobným způsobem jak to po válce učinili s nacistickými zločinci v Norimberku, dokonce ani tak ne, jak to činili samotní Němci.
Komunistický režim byl sám o sobě zločinný, ale i v tomto režimu platily zákony. Pravda byly ušity na míru komunistům, ale i ty policisté, soudci a vysocí představitelé státu porušovali. A právě jen tato porušení zákona lze trestat i dnes - pokud není trestní čin promlčen. Problém je v tom, že většina těchto trestních činů už údajně promlčena je a soudci odkojeni normalizací se úporně snaží překvalifikovat trestné činy na méně závažné, na které je kratší promlčecí doba. Hra soudců na promlčení je nejen absurdní, ale také krutá k obětem. O promlčení se nedá hovořit ani u jednoho případu, protože v době panování KSČ nebylo možné tyto zločince soudit. Nebo nás snad chtějí soudci přesvědčit, že šlo například obvinit Karla Hoffmana z vlastizrady, či zneužití pravomocí veřejného činitele v době kdy u nás tábořilo sto tisíc sovětských ozbrojenců, kteří dohlíželi na naši socialistickou demokracii. I naše právo zná překážky trestního stíhání :

§ 67 Promlčení trestního stíhání

(1) Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí
a) dvacet let, jde -li trestní čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č.92/1999 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.
b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let.
c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta
d) tři léta u ostatních trestních činů
(2) do promlčecí doby se nezapočítává
a) doba pro kterou nebylo možné postavit pachatele před soud pro zákonnou překážku

§ 67a
d) uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25.února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestné sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.

Soudcům, kterým se viditelně nechce soudit trestné činy spáchané v době totality hledají alibi pro svou nečinnost v odstavci 1, který vymezuje promlčecí doby pro různě závažné trestní činy. Proto překvalifikují navržené žaloby na méně závažné trestní činy, například zneužití pravomocí veřejného činitele a poté prohlásí, že trestní čin je již promlčen. Spis s jejich právním názorem několik let putuje po různých instancích našeho soudnictví, až je žaloba nakonec rozmělní do sporů o promlčecí lhůtu a zločinci nejsou souzeni. Za pár let potom jejich následníci vykřikují, že jsou vlastně nevinní protože nebyli právoplatně odsouzeni. Logicky z toho vyplývá, že jsou nevinni i kdyby vás například při výslechu vyšetřující estébák umlátil k smrti. Současná právní logika totiž říká, že nejprve by se muselo prokázat, že oběť nezemřela následkem infarktu, nebo se neumlátila v pomatení smyslů sama, neboť příčina úmrtí není nikdy uvedena jako srdeční selhání při mučení elektrickými šoky. Takové protokoly v archivech vyšetřovatelů StB zcela určitě nenaleznete. I dnešní vyšetřovatelé se snaží příčiny poranění vyšetřovaných osob vysvětlovat zaviněním obžalovaných, nebo tím, že si to způsobili ještě před tím než se na policii dostali. Hrobník Kříž byl odsouzen proto, že podle přesvědčení soudu byl odpovědný za smrt ženy, přestože její tělo se nikdy nenašlo, hrobníci Grebeníček s Hlavačkou nemohli být souzeni za umučení vězňů, protože v protokolech o jejich úmrtí vždy stálo: selhání srdce. Byla to pravda, když člověk zemře, srdce mu už netluče. Pro současné rozhodování soudů je příznačná i skutečnost, že v těchto případech se stoprocentně opírají o dokumentaci příslušníků StB, případně o jejich výpovědi, ale v případech posuzování vědomé spolupráce udavačů s touto organizací prohlašují záznamy estébáků za nedůvěryhodné a zfalšované a jejich výpovědi za nevěrohodné. Podle tohoto posuzování listinných důkazů byla většina spolupracovníků StB vedena a odměňována aniž by o tom měli tušení, dokonce si prý estébáci, podle názorů soudců, psali sami i hlášení agentů.
Filip-Farmer dostal pět stovek od důstojníka StB jen tak a deset let žil v domnění, že to byla odměna za jeho dobrou práci v národním podniku Sfinx.
Ale vraťme se k promlčení. Pokud se soudci odhodlají využít odstavec 2, tak se hlavně opírají o zákonné překážky. Ve vysvětlení k odstavci 2 je uvedeno:
Jedná se o tzv. stavební promlčení, po dobu po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, po odpadnutí překážky její běh pokračuje. Doba, která uplynula před tím, než nastala překážka, se do promlčecí doby počítá. Zákonnou překážkou se rozumí překážka stanovená v zákoně ( například diplomatická imunita).
Soudci však z průhledných důvodů zcela ignorují §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a novelizovaný §67a - do promlčecí doby se nezapočítává doba od 25.února 1948 do 29.prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelnými se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Podle nálezu Ústavního soudu České republiky publikovaném pod č. 14/1994 Sbírky zákonů smyslem §5 citovaného zákona není zřídit novou překážku běhu promlčecí doby, ale prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestních činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů nemohly běžet, ačkoliv běžet měly.
Soudci, kteří zločince socialistické doby mají soudit, tento zákon opomíjejí, považují jej za deklarativní a pracně hledají vlastní výklady poměrně jasně napsaného zákona. Nález Ústavního soudu nerespektují. Neexistuje žádná právní norma, která by je k tomu nutila, což se projevilo například při posuzování soudních žalob na odpírače vojny. Pokud se však jedná o platy soudců, či jejich osobní zájmy, je pro ně nález Ústavního soudu svatý.
Důkazy, které dnes proti vám hravě postačí, proti komunistickým zločinům nestačí. Poslanci ani jednou nepředložili zákon , který by trestal činy mocipánů totality, které si sami posvětili zákony na míru. Zpravidla to vysvětlují nepřípustností retroaktivity zákonů, ale ve skutečnosti hladce schválili desítky zákonů, kde retroaktivita nevadila, nevadilo to ani ústavním soudcům, když zrušili zpětně paragrafy, které umožňovaly odvolat jejich kamarádku Brožovou z místa předsedkyně Nejvyššího soudu. S restitučními zákony pochopitelně nelze nesouhlasit, co bylo komunisty zákonem ukradeno se muselo novým zákonem vrátit. Na druhé straně je však legitimní otázka, zda justiční vražda, mučení, či vlastizrada, by neměla dostat ze zákona stejnou šanci jako navrácení majetku. Ztráta majetku je přece jen méně bolestivá a méně závažná, než ztráta života, vlasti, nebo osobní svobody.
U našich zákonodárců ani u soudců neuspěla logická námitka, že zločiny komunistů v době kdy vládla KSČ nebylo možné trestně stíhat, protože by to bylo považováno za spiknutí proti
socializmu, což se prakticky rovnalo vlastizradě. Jejich stíhání bylo možné teprve po roce 1989 - alespoň slovně. Soudně prakticky ne, neboť došlo k promlčení. Tato právní logika mi připomíná logiku "Hlava 21".
Můžeme si ale za to sami. Pamatuji se jak po devadesátém roce se rychle měnila nálada občanů umně usměrňovaná presidentem Václavem Havlem, Petrem Pithartem a mnohými dalšími. Lidé byli na schůzích neklidní a nechtěli poslouchat útoky proti komunistům. Možná také proto, že u nás téměř nebyla rodina, kde by se nějaký komunista nenašel. Ze Sládka udělali extrémistu, z Cibulky neškodného blázna, jen ti komunističtí zločinci zůstali bez poskvrny. Dlouholetá kariéra u komunistické policie byla tou nejlepší kvalifikací pro služební postup i po roce 1989. Stejně tak přežili i normalizační soudci a prokurátoři, jen ze zvýšilo jejich hmotné zabezpečení, prestiž a úroveň soudu.
Podle toho také vypadají výsledky soudů s komunistickými zločinci, pokud před nimi vůbec stanou. Statistika počtu osvobozujících rozsudků je v těchto případech obrácená. Zatímco u dnešních obviněných je počet osvobozujících rozsudků ve zlomcích procent, u soudů s komunistickými zločinci je ve zlomcích naopak počet odsouzených .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama