Korupce vysokých policejních důstojníků I.

30. března 2009 v 12:55





Korupce vysokých důstojníků policie I

Jedna z prvních korupčních kauz vysokého policejního důstojníka, která se dostala do podvědomí veřejnosti nebyla dodnes uspokojivě vysvětlena.
Případ podplukovníka Jana Mareše pražské hospodářské kriminálky je natolik zamotaný a komplikovaný, že ho nedokáži zařadit do žádné ze škatulek trestné činnosti policistů. Klidně by mohl posloužit jako typický případ úplatného kriminalisty, stejně tak by však mohl být posuzován jako bezprecedentní příklad policejní manipulace důkazy včetně nezákonné provokace, která měla vyřadit ze hry kriminalistu jenž pracoval na příliš choulostivém případu. Také by mohl sloužit jako příklad soudní zvůle, arogance a nerespektování nejen našich zákonů, ale dokonce ani nerespektování rozsudku Ústavního soudu provinčním státním zástupcem a soudem v Liberci.Tehdy se na tuto kauzu nahlíželo, a tisk tuto verzi podporoval, jako na typický příklad úplatkářství. V roce 1999 však ještě nebyly dostatečně známy vazby policejních důstojníků na organizovaný zločin. Ještě si nikdo nedovedl představit, že by mezi sebou mohly bojovat gangy policistů napojených na různé mafiány, kterým sloužili a dělili se s nimi o zisk. Tyto praktiky začínaly vyplývat na povrch až v posledních letech jako vedlejší produkt šetření závažných kriminálních kauz. Proto dnes můžeme případ podplukovníka Mareše posuzovat z jiného zorného úhlu a udělat si vlastní úsudek bez ohledu na to jak a kým byl v minulosti posuzován.
Podplukovník Jan Mareš byl jedním z kriminalistů, kteří v roce 1998 pracovali na kauze údajného tunelování a.s. Skloexport. Říkám údajného, protože později tento případ, tak jako ostatně mnoho podobných jaksi usnul a dodnes nebyl soudem uzavřen, nejspíš nebude uzavřen nikdy a v tichosti se ze soudních síní vytratí.
Skloexport a.s. postupně ovládla skupina v jejíž čele oficiálně stála kdysi známá a úspěšná herečka Regina Rázlová společně s dalšími členy rodiny. Mozkem rodinného podniku byl zřejmě Ing. Rázl - bývalý úspěšný komunistický ředitel ústecké Spolchemie, později dokonce ministr vlády České socialistické republiky. Ve své době byl Ing.Rázl vnímán jako schopný komunistický manažer, technokrat, který se vymykal běžným měřítkům socialistických kádrů. Společenské změny v roce 1989 jej zastihly připraveného. Měl dostatek zkušeností, znalostí, i kontaktů k tomu aby mohl začít podnikat v poměrech ranného kapitalismu. Postupně se svou rodinou ovládal tehdy lukrativní Skloexport. Měl kontakty na správných místech a tak snadno získával úvěry od bank. Ostatně v čele těchto státních, později i polostátních bank sedělo mnoho jeho bývalých kamarádů a známých. Něco si půjčil, něco vysál z ovládnutého podniku. Dnes se tomu říká tunelování, ale tehdy na počátku devadesátých let to byl prakticky jediný způsob jak převést rozsáhlé státní majetky do soukromých rukou. Čím déle "řídili" státní podniky bývalí socialističtí ředitelé, tím větší úpadek časem nastal. Privatizační projekt Rázlových byl úspěšný a byl nadějí pro mnohé sklárny v Čechách. Nejednalo se o nic nezákonného.To jen dnes se u některých z nich, hlavně z politických, či jiných důvodů pracně hledají paragrafy, či jejich nový výklad ( předseda Ústavního soudu Judr. Rychetský tomu říká reinterpretace zákonů), aby se majetky mohly znovu přerozdělit podnikatelům, kteří tehdy zaspali, ale dnes mají dobré vztahy s policisty.
Metoda je poměrně jednoduchá. Stačí napsat anonymní udání a kamarád, či podplacený policista začne vyšetřovat. Osmdesát procent zahájených trestních stíhání je na základě anonymních udání!
Spor o Skloexport je klasickou ukázkou boje o peníze druhých. Na jedné straně klan ing. Rázla, na druhé manažeři a menšinoví akcionáři, kteří si také chtěli utrhnou z koláče Skoexportu. Začalo podivné vyšetřování pod vedením libereckého státního zástupce JUDr. Bernátka.
Zatímco Regina Rázlovou a další členové její rodiny byli obviněni podle § 128 Zneužívání informací v obchodním styku a byl na ně vydán zatykač, ostatní spoluobvinění byli vyslýcháni na svobodě. Informace o obvinění, jak je u nás zvykem, okamžitě prosákla do tisku. Byly to však jen ty části obvinění, které vyhovovaly policejním předpokladům. Názory právníků obviněných se do tisku nikdy nedostaly. Rázlové a spol. kladl státní zástupce Bernátek mimo jiné za vinu, že v rámci údajné revitalizace sklářského průmyslu skupoval Skloexport akcie různých sklářských firem.
Draze koupil a obratem levně prodal Skloexportu Group, která byla ovládána Rázlovou. Na první pohled průhledná operace při které se měla Rázlová obohatit. Jenže tak jednoznačné to nebylo. Podobné operace tehdy dělala spousta akciových společností, či podílových fondů. Jedním z důvodů byla úspora na daních a koncentrace kapitálu do silných skupin a slabé, zadlužené části společností padly do konkurzů.
Jak známo dluhy konkurzy většinou nepokryly, ale nově vzniklé společnosti měly šanci na přežití. Dalším zločinem obviněné skupiny byl převod majetku z a.s. Skloexport na a.s. Skloexport Group. Podotýkám, že obě akciové společnosti ovládala skupina Reginy Rázlové a převody majetků, či firem jsou standardním podnikatelským instrumentem. Pokud toto policie a státní zástupce Bernátek nazývali tunelováním, tak by měli srozumitelně vysvětlit podstatu poškození veřejného zájmu, jenž chrání. Tunelování není vtěleno do žádného paragrafu trestního zákona. Už asi nikdo nezjistí, kdo vůbec tento výraz použil jako první, ale s jistotou mohu tvrdit, že ho nejčastěji skloňoval opoziční předák Miloš Zeman. Budiž, v politice se používá různých prostředků, avšak lidé pracující se zákonem by měli trestnou činnost zdůvodňovat fundovaněji. Až dosud byl celý postup standardní. V tisku byla Rázlová líčena jako bohatý padouch. Porcie dobře ví, že novináře zajímají bohatí a úspěšní lidé, kteří se dostanou do nesnází a novináři zase ví, že drtivá část národa je šťastná, když si v bulváru počte, že někdo úspěšnější než oni půjde do tepláků, jak s oblibou a bez špetky respektu ke stíhaným občanům vykřikují policejní funkcionáři , či státní zástupci dávno před tím, než je jakákoliv vina prokázána.
Kauza rodiny Rázlových začínala nabírat na obrátkách. Skloexport, jak známo se zabýval prodejem sklářských výrobků hlavně do zahraničí. Proto nebylo nic neobvyklého, když obvinění nezastihlo Reginu Rázlovou a jejího syna Lukáše Olivu v Čechách. A druhá vlna mediální kampaně mohla začít - jsou na útěku a kdo utíká je vinen. Když se Rázlová vrátila - podotýkám sama a dobrovolně, přestože o obvinění od svých právníků věděla, byla okamžitě zatčena a soudem na ni uvalena vazba, která byla zdůvodněna možností útěku a možností ovlivňování svědků. Co na tom, že se dobrovolně vrátila ze služební cesty, co na tom, že důvodem koluzní vazby podle § 67 písm.b a judikátů Najvyššího soudu č.39/68 a 64ˇ92 nemůže být pouze důvodná obava, že obviněný bude působit na svědky, popřípadě spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, musí být zjištěna vždy na základě konkrétních skutečností. Nestačí tedy pouhá okolnost, že ve věci, v níž obviněný popírá vinu, mají být vyslechnuti jako svědci spolupracovníci obviněného.
Soudci okresního formátu nemusí judikáty vyšší soudní instance respektovat neboť jsou nezávislí. Státní zástupci většinou když chtějí ovlivnit vyšetřování hospodářských kauz uvalí na obviněné vazbu a tím mu podstatným způsobem ztíží obhajobu. Tento způsob nátlaku se též hojně využívá u politicky motivovaných stíhání o kterých bude řeč v dalších kapitolách. A právě důvody koluzní vazby jsou v oblibě na prvním místě hlavně proto, že obava bez konkrétních skutečností je natolik abstraktní pojem, že s ním prakticky nelze polemizovat. Jak můžete vyvrátit obavu? Vazba Rázlové byla samozřejmě nesmyslná a zlovolná. Hlavním důvodem byla mediální dehonestace a snaha dostat ji dál od rozhodování v podniku, aby protivníci spolupracující s policisty mohli v klidu rozebrat majetek obviněné. Na syna Lukáše Olivu podal Městský soud v Praze dokonce mezinárodní zatykač, neboť se zdržoval na obchodním jednání ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku. Rozhodnutí Lichtenštejnského soudu však způsobilo první vážnou trhlinu v konstrukci obvinění a vrhlo stín podezření na celé vyšetřování. Bylo i nepřímým potvrzením nezákonného postupu české policie a justice. Lichtenštejnskému soudci stačilo pouhých čtrnáct dní na to, aby zjistil, že obvinění nemá oporu v žádném známém zákonu a proto zadrženého Olivu propustil a vydání zamítl. Liberecký státní zástupce Bernátek a soudci na to nepřišli ani za jedenáct měsíců, kdy protiprávně drželi nemocnou Rázlovou ve vazební věznici. Rázlová měla skutečně podlomené zdraví. Trpěla bolestmi páteře a roztroušenou sklerózou. Po více než roční vazbě a zanedbané lékařské péči se její stav natolik zhoršil, že dnes není schopna sledovat další postup vyšetřování. Liberecká klaka kolem státního zástupce Bernátka by ji klidně držela ve vazbě tři roky, nebýt výroku Ústavního soudu, který útěkovou vazbu Rázlové na základě stížnosti jejich obhájců shledal nezákonnou a neodůvodněnou. Toto rozhodnutí vydal Ústavní soud 15.dubna 1999. Měsíc předem tedy 15.března rozhodl v odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem o tom, že důvody pro koluzní vazbu pominuly. Přesto ještě 23.4. prodloužil liberecký okresní soud na žádost Ivana Bernátka vazbu Rázlové až do 2.června bez ohledu na rozhodnutí Ústavního i krajského soudu. Že to není možné? Ale je, stalo se, a Rázlovou drželi ve vězení dalších sedm dní, než konečně krajský soud udělal přítrž nezákonným manipulacím kolem vazby Reginy Rázlové. Naštěstí si podobných manipulací soudů se svobodou občanů konečně povšimli i zákonodárci a novelou trestního zákona omezili koluzní vazbu pouze na tři měsíce.To však Rázlové čas ani podlomené zdraví nevrátí. Za připomenutí stojí rozdílný přístup našich soudů k vážným onemocněním Rázlové a podobným zdravotním problémům estébáckého ranaře Grebeníčka. Jenže to byl případ otce komunistického předáka na kterého byl použit jiný metr, zřejmě i proto, že jej soudila komunistická soudkyně Veselá. Případ Skloexportu nebyl dodnes soudem vyřešen, zčásti proto, že se ve dvacetitisícovém obžalovacím spisu libereckého státního zástupce Bernátka důkazy jaksi ztratily a zčásti proto, že se zdravotní stav Rázlová v důsledku nedostatečného léčení rapidně zhoršil. To je jen stručný rámec kauzy, kterou tehdy vyšetřoval elitní kriminalista podplukovník Mareš vedoucí odboru finanční kriminality Policejního prezídia v Praze.
Podplukovník Mareš při vyšetřování využíval svědky o kterých věděl, že mohou být obviněni stejně tak jako obvinění, aby snadněji usvědčil hlavní viníky. Jedním z takových svědků v kauze Rázlové byl i bývalý ekonomický ředitel Skloexportu Karel Bartošek.
Bartošek samozřejmě tušil, že se kruh kolem něho se začíná stahovat a proto se snažil o diskreditaci vyšetřovatele. Podle policejní verze to však prý bylo naopak. Mareš prý několikrát při výslechu Bartoškovi naznačil, že za 250 tisíc na jeho trestnou činnost zapomene. Bartošek se tehdy obrátil na Inspekci ministra vnitra a Mareše označil za vyděrače a navíc ho obvinil i z fyzického ohrožování. A stal se zázrak. K Marešovi se informace o udání nedostala přestože v podobných případech to za pár hodin vědí i novináři. A tak se v červnu 1998 uskutečnila pověstná schůzka Karla Bartošky s podplukovníkem Marešem v restauraci na Praze 7. Policejní verzi nahrává fakt, že schůzka proběhla mimo budovu policejního ředitelství, což samozřejmě není při vyšetřování obvyklé. Mareš ovšem tvrdil, že Bartoška nebyl obviněný, ani vyšetřovaný, ale styk s ním byl na úrovni policejního konfidenta policie, a ten se z pochopitelných důvodů uskutečňuje mimo policejní služebny. Pravda je, že Bartošek pracoval jako konfident nejméně pro dvě skupiny policistů.
Bartošek přišel na schůzku vybaven odposlouchávací technikou, kterou jej vybavili pracovníci Inspekce ministra vnitra. Kavárna i přilehlé prostory byly obsazeny nenápadně vyhlížejícími policisty v civilu. Hon na podplukovníka policejního prezídia mohl začít. Nebylo to poprvé, kdy se Bartoška vybaven odposlouchávacím zařízením snažil z Mareše vypáčit konkrétní žádost o úplatek, nebo jen náznak, který by se k tomuto tématu blížil. Bezúspěšně. Je sice možné, že si Mareš řekl o úplatek jen jednou a tím to považoval za vyřízené a nyní byla řada na klientovi, tak proč o tom stále mluvit. Stačil jen náznak, gesto, nebo i mlčení. Mareš byl opatrný, a v naznačování i zkušený. Možné je, že přece jen zachytil nějaké indicie a cítil se sledován, byl opatrný a nenechal se vyprovokovat. Naproti tomu stojí Marešova verze obhajoby, že šlo o provokaci inspekce na popud lidí, kteří se cítili vyšetřováním ohroženi. Nicméně je pravda, že s odposlechem nebylo něco v pořádku, protože později policisté předložili soudu jen některé záznamy a v neúplném znění. Jasné vyjádření obviněného však chybělo i tam. Během rozhovoru mu Bartošek pod stolem podal naditou obálku s 250 tisíci korunami, kterou mu připravili policisté (podobně jako v kauze Lízner). Podplukovník Mareš ji v klidu převzal a odložil na parapet. To byla ovšem chyba. Mareš se hájil tvrzením, že nevěděl co v obálce je a že se do ní ani nepodíval. Proč ji však přebíral pod stolem, aby to okolní návštěvníci restaurace neviděli? Proč si ji vůbec bral a proč se nepodíval dovnitř? Zřejmě proto, že věděl co v ní je. Mareš se později snažil převzetí obálky s penězi dodatečně vysvětlit, že se domníval, že v obálce jsou dokumenty usvědčující Rázlovou a spol. Jenže obálka rozměry, vahou i omakem jasně napovídala co skrývá. To pochopitelně tak zkušený kriminalista musel okamžitě poznat. A jsou zde opět dvě protichůdná vysvětlení. Marešova verze se snaží soudu namluvit, že opravdu nepoznal, že šlo o úplatek, ale o citlivé materiály, které měly tvar bankovek. Že ji převzal pod stolem ? Běžný konspirační postup. Policejní verze však hovoří o tom, že Mareš jako příjemce úplatku věděl co v obálce a jen blázen by očekával, že bude na veřejném prostranství peníze přepočítávat. I mezi podvodníky platí určité gentlemanské dohody a elementární důvěra. Mareštaké mohl pojmout podezření a proto obálku okamžitě odložil a snažil se ze schůzky rychle prchnout, což se mu nepodařilo a byl ve vedlejší místnosti vedoucí k východu zadržen připravenými policisty. Zda je podplukovník Mareš opravdu jedním z prvních vyšších důstojníků, který byl chycen při převzetí úplatku nebylo jisté ani po čtyřech letech soudních jednání. Byl sice opakovaně odsouzen, rozsudek byl několikrát zrušen vyšší instancí, dokonce ho zrušil i Ústavní soud jako protiprávní a protiústavní. Ústavní soud zrušil rozsudek hlavně proto, že odposlechy byly pořízeny bez svolení soudu a bez vědomí obžalovaného. Mareš s použitím záznamů u soudu nesouhlasil a jiný jednoznačný důkaz policie nepředložila, dokonce nikdo nikdy neviděl ani údajný úplatek. Policisté udělali při zatýkání fatální chybu když obálku s úplatkem před Marešem, nebo před jinou nestrannou osobou nerozlepili a obsah nepřekontrolovali. Podobné fatální chyby dělají policisté často v případech, kdy se jedná o obvinění jejich kolegů. Zmařením důkazů, které již nelze opakovat "vytáhli" nejednoho policejního důstojníka z potíží. Obálku rozlepili až na policii bez nestranných svědků a obhajoba poté právem namítala, že mohlo dojít k manipulaci s obálkou, nebo k podotčení obálky zcela jiné. Nezákonně pořízené odposlechy sice jednoznačně nepotvrdily skutečnost, že by si Mareš o úplatek sám řekl, nicméně na nich byly zřetelně slyšet rady pana podplukovníka jak by měl Bartošek postupovat, aby se vyhnul obvinění. Celý zátah inspekce byl doslova prošpikován nezákonným postupem v kombinaci s fatálními procesními pochybeními, které dokázal šikovný Marešův obhájce náležitě využít. Soudy se táhly léta až byl nakonec podplukovník Mareš odsouzen jen ke třem letům za úplatkářství a zneužití pravomocí veřejného činitele.Do vězení však nenastoupil protože ho zachránila milost presidenta Havla a tak unikl trestu. Nikdo se už nedoví, zda byl skutečně podvodníkem a úplatným policistou, nebo jen obětí konkurenčního boje uvnitř policejního sboru.
Hůře se však vedlo korunnímu svědkovi žaloby Bartoškovi. Ten se nakonec trestnímu stíhání nevyhnul. Poté, kdy policii posloužil v kauze s Marešem, byl obviněn z krádeže a zpronevěry celkem za sedm milionů korun o které připravil Skloexport a.s.
Regina Rázová byla 3.10. 2008 soudem s konečnou platností osvobozena. A je to…

Jindřichův Hradec duben 2004.
Policejní komisař major Pavel Kučera poněkud inovoval starou fintu s pomocí obviněným, kteří na to mají. Slíbí jim zastavení stíhání, nepodají návrh na vazbu, slíbí obvinit jiného člověka, slíbí jim cokoliv, jen aby z nich vyždímali peníze. Major Kučera si vytipoval paní Pittnerovou, která měla ve vězení přítele o němž byla navíc přesvědčena, že byl obviněn neprávem. Pan major o tom věděl své a snažil se ji přesvědčit, že má možnost dostat přítele na svobodu cestou prezidentské milosti. Odvolával se na své kontakty s presidentovým tajemníkem Ladislavem Jaklem. Možná je skutečně měl z doby, kdy Jakla a další demonstranty mydlil při zákroku na Národní třídě, nebo při rockovém koncertu. Osobně ho však neznal. Nevím zda počínání vysokého policejního důstojníka nazvat drzostí, či naprostou ztrátou soudnosti, protože kdo jen trochu čte noviny dobře ví, že prezident Klaus dává milosti jen výjimečně a pan Jakl by si za přítele těžko vybral předlistopadového policajta a učitelka Pittnerová by těžko dala dohromady dva miliony, které hodný komisař Kučera požadoval.
Ztráta soudnosti naštěstí nepostihla paní Pittnerovou, která obchodní nabídku majora Kučery odmítla. Ten se však nechtěl vzdát vidiny snadného výdělku a jako protřelý obchodník snížil úplatek na 400 tisíc, což byl od něho velkorysý ústupek.Částku čtyři sta tisíc korun požadují policisté od svých obětí poměrně často, prý proto, že půl milionu zní jako moc a dvě stě padesát by bylo naopak málo. Paní Pittnerová obchodní nabídku majora Kučery oznámila Inspekci ministra vnitra a s majorem se na oko dohodla. Předání peněz před hotelem Zlatá hvězda v Třeboni již probíhalo pod kontrolou zásahové jednotky. Kučera se ale pojistil a na schůzku poslal místo sebe komplice. Naivně doufal, že v případě léčky to komplic, jmenoval se Dorfler, nechá na sobě. I tentokrát se zmýlil a vzápětí byl zatčen i on. Jenže ne nadlouho. Za pár hodin ho kolegové pustili zpět k jeho bohulibé práci. Když bude mít Jana Pittnerová štěstí nebude obviněna za nabízení úplatku policejnímu důstojníkovi. Major Kučera vzápětí onemocněl obvyklou policejní nemocí - ztrátou paměti, takže se nemohl k ničemu vyjádřit. Mezitím se jeho nadřízení horečně radili jak zapeklitou situaci vyřeší. Nevím o čem se mohli radit, ale vím, že obyčejný občan by seděl dávno ve vazbě a tam si mohl léčit své nemoci minimálně tři měsíce.
" Ze všeho je mi nanic. Z toho, že si policista, navíc vyšetřovatel, mohl něco takového dovolit, až po to, že chodí na svobodě. Od první chvíle, co po mě chtěl peníze, až po jeho zatčení jsem zhubla o sedm kilo," svěřila se novinářům postižená Jana Pittnerová. Nanic je z toho asi každému, ne však nadřízeným pana kriminalisty. Předpisy jim prý nedovolují vyděrače kriminalistu vyhodit bez prokázané viny a tak zatím tento drobný prohřešek řeší tak, že nebude chodit do práce, ale plat bude brát jako by nic. Ani po třech letech se mi nepodařilo zjistit jak byl major podvodník potrestán.
Osm let řešil soud případ dvou pražských kriminalistů, kteří brali úplatky od bývalého ředitele České banky Ivana Fišera.
Pavel Sládkovský a Vladimír Nešpůrek byli obviněni ze zneužití pravomoci veřejného činitele, úplatkářství a neoprávněného nakládání s osobními údaji. Kriminalisté si přivydělávali prodejem citlivých informací o dlužnících banky. Podle korunního svědka Fišery si řekli o 350 tisíc korun. Proces se táhl léta. Policisté byli souzeni pochopitelně na svobodě a měli dost času na "přípravu" svědků. Klíčový svědek Fišera nakonec u soudu odmítl vypovídat, přestože v přípravném řízení úplatky několikrát potvrdil. Dobrou taktikou se ukázalo prověřování přísedících soudu, zda se mohou seznamovat s tajnými materiály. Nevím co je tajného na tom, že policisté berou úplatky, nicméně za šest let dospěla soudkyně Kalašová dospěla k přesvědčení, že důkazy nejsou jednoznačné a oba policisty osvobodila. Důkazů bylo sice dost, že policisté brali peníze za prodej dat, ale který z nich - to soud nemohl rozhodnout s jistotou. Rozhodnutí soudu je nakonec z právního hlediska správné, soud by měl pochybnosti vyhodnotit ve prospěch obžalovaných. Je jen škoda, že takto postupuje hlavně při kauzách policistů, či soudců. U nich prostě musí být důkazů víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama