Lidský odpad v talárech I.

30. března 2009 v 10:45


Lidský odpad v talárech I
Devatenáct let po změně společenských poměrů obléká taláry polovina soudců, kteří soudili už za Husáka a Brežněva, a někteří z nich mají v talárech stále ještě dírky po stranických hvězdičkách, které pro ně byly odznakem příslušnosti k tehdejší elitě národa. Jedná se o stejnou morálně pokleslou skupinku kolaborantů jako tomu je u současných špiček policie.
Na počátku devadesátých let tyto soudce doživotně jmenovali poslanci parlamentu. Našla se sice hrstka poslanců, která chtěla před jmenováním těch největších lumpů společnost ochránit, ale jejich snaha se rozplynula v takticky vedené debatě technologů moci pod heslem : "Nejsme jako oni". Tato argumentace, dá-li se to tak nazvat, spočívala hlavně v tom, že nelze někoho odsoudit bez důkazů, a že rozsudky byly podle zákona. A protože zákon byl nezákonný a šitý na ochranu zájmů komunistů, byla i ta největší soudní zvěrstva podle zákona a kati si mohli umýt ruce. Podle této logiky, která platí dodnes, jsou tito soudci a bývalí prokurátoři nevinní a čistí. Řekl bych, že jsou stejně čistí jako jejich nacističtí kolegové, také oni se jen drželi platných zákonů.
Parlament ve kterém sedělo devadesát procent bývalých komunistů rozhodl tak, že seznamy soudců prověří výbor poslanecké sněmovny, a ten na to dostal
pouhých šest měsíců. Bylo zhola nemožné přečíst za tak krátkou dobu spisy tří tisíc soudců a navíc v nich nalézt politicky motivované rozsudky tehdejších režimních slouhů. Pravda je, že politických procesů a rozsudků na politickou objednávku bylo jen zlomek a ne každý soudce dostal tyto kauzy na stůl. Stovky lidí, kteří byli odsouzeni za obyčejné krádeže, tvrdili po roce 1989, že byli odsouzeni z politických důvodů. Tomuto vnímání předrevolučních rozsudků napomohla především velkorysá amnestie presidenta Václava Havla. Proto komise, chtěla-li postupovat spravedlivě, neměla šanci ty skutečné zločince v talárech odhalit.
Lidé, kteří za okupace sloužili protektorátnímu režimu si zaslouží stejné opovržení jako Emanuel Moravec, který složil okupantům o pár let dříve.
Někteří soudci ztratili nervy a v průběhu roku 1990 odešli sami, ale většinou neměli žádnou soudnost a navíc trpěli značným morálním deficitem, který jim bránil v posouzení jejich ubohého chování a dodnes jsou přesvědčeni o tom, že jsou bez poskvrny.
Mnohem větší rozčarování však nastalo o rok později, kdy Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) konečně nashromáždil dostatek nezvratných důkazů na ty nejzkompromitovanější soudce a státní zástupce a obrátil se na tehdejšího ministra spravedlnosti s žádostí, aby se je pokusil dodatečně sesadit. Jiří Gruntorát z VONS, který se jednání účasnil na ministerstvu, označil přístup úředníků i samotného ministra za "totální hnus" a neochotu. Přesto se jim v roce 1993 podařilo přesvědčit ministra spravedlnosti Jiřího Nováka (ODS) aby deset z nich navrhl na odvolání. V té době už soudcům otrnulo a cítili se společensky i morálně na výši. Kárné senáty, ve kterých seděli soudci s podobným morálním deficitem jako ti, které měli soudit, rozhodly, že jejich kolegové jsou v pořádku a mohou dál soudit. Může se stát, že i váš spor může rozhodovat soudce s minulostí normalizačního slouhy a není vyloučeno, že v rozsudku nepřeváží třídní hledisko nad zákonem. Vladimíru Maryškovi se to už stalo.
Soudce Vladimír Kuchař v roce 1984 bezdůvodně odsoudil Karla Marišku k jednomu roku do vězení s ostrahou za to, že prý podle jeho názoru mařil dozor KSČ nad církvemi a náboženskými společnostmi a navíc škodil socialistickému hospodářství. Socialistickému hospodářství škodil tím, že si kupoval papír a rozmnožovací blány na množení textů Svědků Jehovových, kterým komunisté nepovolili činnost. Obžalovaný Mariška se hájil textem Ústavy, kde byla zaručena náboženská svoboda občanů. To však komunistického soudce nikterak nepřesvědčilo a na obžalovaného se osopil slovy, že jeho výklad socialistické ústavy je naprosto tendenční a nekritický.
Mariška si svůj rok odpracoval v kamenolomu a za šest let byl rozsudek soudce Vladimíra Kuchaře zrušen jako nezákonný, i podle tehdejších zákonů, a Mariška byl v plném rozsahu rehabilitován. Rok už mu ale nikdo nevrátil.
O deset let později chtěl odsouzený Mariška vrátit alespoň věci, které mu tehdy policie zabavila (starý ošoupaný kufr, psací stroj, ruční kopírku, bibli a náboženskou literaturu) a protože se policie k navrácení neměla, obrátil se na soud ve Frýdku Místku. " O věci už nejde, chci jen spravedlnost," naivně prohlásil čtyřiasedmdesátiletý Mariška. Nedostalo se mu jí ani tentokrát. Soudcem byl opět Vladimír Kuchař a svůj rozsudek zdůvodnil tím, že věci už prý fyzicky neexistují. O poznání vlídnějším tónem mu doporučil, aby se svým nárokem obrátil na Ministerstvo spravedlnosti. Jak je vidět občas se soudcům hodí i ministerstvo.
Případ soudce Kuchaře je názornou ukázkou nezákonných rozsudků v mezích zákona. Pravda je, že komunisty nepovolené církve byly zakázané a stály mimo zákon. Na druhé straně je jasné, že pro normálně uvažujícího člověka byla společenská nebezpečnost Mariškova trestného činu nulová a údajný trestný čin proto postrádal základní znak trestného činu. I socialistický trestní zákon stanovil základní podmínku trestného činu, stupeň nebezpečnosti pro společnost.

§3 Trestný čin
(1) Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.
(2) Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
(4) Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou
Soudce Kuchař byl komunista a stupeň nebezpečnosti trestného činu logicky posuzoval z tohoto pohledu. Pro něho byla jakákoliv jiná víra, než marxistická, těžkým zločinem. Z toho plyne, že své svědomí nikterak nezatížil, je však sporné zda se takový člověk může změnit a posuzovat trestné činy z pohledu současnosti, i kdyby nikdy žádný nezákonný rozsudek nevyhlásil.
O pomatenosti a zaujatosti tohoto soudce svědčí zvláště jeho výrok o úmyslu škodit socialistickému hospodářství, který dokazoval tím, že odsouzený skupoval nedostatkové zboží (papír, rozmnožovací blány). Každý člověk, který žil v socialismu, věděl, že tehdy bylo nedostatkové skoro všechno zboží. Pamatuji si i nedostatek toaletního papíru, obyčejných dětských šťáv, a o nedostatkových dámských vložkách jednalo dokonce i předsednictvo ÚV KSČ. Podpultovka, slovo, které se v socialismu často používalo, protože se nekupovalo, ale shánělo, znal zcela jistě i soudce Kuchař.
Soudce Vladimír Kuchař dodnes soudí ve Frýdku Místku.
V roce 1981 odsoudila soudkyně Ludmila Lišková Jiřího Černegu k půl roku vězení s ostrahou za to, že se nechal na svatbě, v poněkud podroušeném stavu, vyfotografovat s portrétem presidenta a komunistického prvního tajemníka Gustáva Husáka. Prý tak hanobil představitele socialistické republiky. Soudí dodnes v Klatovech. Na dotaz ke svým tehdejším rozsudkům odpověděla s nadutostí sobě vlastní: " Nebudu se s vámi bavit" A je to...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama