Lidský odpad v talárech II.

30. března 2009 v 10:44

Lidský odpad v talárech II
V roce 1988 odsoudil soudce Miroslav Mjartan Antonína Pernického na dva a půl roku za to, že kritizoval Gustáva Husáka, KSČ a odsuzoval masového vraha Stalina. Ještě dnes je tento soudce přesvědčen o tom, že společenská nebezpečnost Pernického kritiky byla značná. Když byl po sametové revoluci Pernický osvobozen a rehabilitován, nadávalo se na Husáka a komunisty všude, snad s výjimkou soudce Mjartana.
Také "soudce" Mjartan přežil uspěchané prověrky, dnes už dokonce povýšil a soudí na Krajském soudu v Hradci Králové a o svých minulých rozsudcích se vyjadřuje: " K věci se nebudu vyjadřovat." A je to...
Státní zástupkyně Zdeňka Chromá z Ústí nad Labem v roce 1980 požadovala nepodmíněné tresty vězení dvěma mužům za to, že prý v hospodě zpívali protistátní písničky. Její společenské nebezpečnosti snese srovnání snad jen s nacistickými žalobci těsně před pádem Říše.
Zděňka Chromá bdí nad dodržováním zákonů v Ústí nad labem dodnes. A je to...
Jiří Wonka signatář Charty 77 poznal na vlastní kůži novou podobu pokračující třídní nenávisti po sametovém listopadu. Je jedním z dlouhé řady bezejmenných případů nepotrestané policejní hrubosti a zvůle, kde policejní verze spravedlnosti ruku v ruce se soudní nespravedlností slaví vítězství.
Jiří Wonka kritizoval poměry v našem soudnictví, jmenovitě nechvalně známou komunistickou soudkyni Marcelu Horváthovou. Ta svým rozhodnutím v roce 1988 zavinila smrt jeho bratra Pavla, jehož soudila ( dá-li se to tak nazvat) v inscenovaném politickém procesu.
Pavel Wonka se provinil tím, že chtěl v roce 1986 kandidovat ve volbách do Federálního shromáždění jako nezávislý. Ústava to za komunistů sice umožňovala, ale směrnice ÚV KSČ měla větší "právní" váhu. Pro jistotu komunisté Ústavní soud ani nezřídili. Kandidovat bez souhlasu KSČ byl proto těžký zločin. Jaký zločin? Pobuřování. Ano je to pravda i na to měli komunisté paragraf. Kdo nekandidoval se svolením KSČ pobuřoval a patřil do vězení. Pro komunisty a jejich soudce se jednalo o velkou společenskou nebezpečnost, protože by si lidé mohli myslet, že mohou socialistickou demokracii chápat jinak než předsednictvo této strany. Nevím jak se na to dnes dívají soudruzi Grebeníček s Filipem-Farmerem, ale tehdy tento výklad zákonů připravil Pavla Wonku o život. Socialistický "soud" jej odsoudil k 21 měsícům vězení a navrch mu ještě přidal tříletý ochranný dohled (musel se pravidelně hlásit na policii).
A protože se jednalo o těžký zločin, odpykával si svůj trest ve vyhlášeném vězení v Minkovicích, kde jej bachaři pravidelně bili. O tom by mohl zasvěceně vyprávět současný komunistický poslanec Vondruška, který tam tehdy pracoval jako bachař "vychovatel".
Wonka proti bití a mučení protestoval hladovkou. Měl natolik podlomené zdraví, že i vězeňský lékař usoudil, že se musí léčit, jinak umře v cele. Byl proto převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Z vězení byl jako vážně nemocný podmínečně propuštěn až 26. února 1988.
Po podmínečném propuštění z vězení se podle rozsudku musel pravidelně hlásit na policii a když chtěl odjet z města, třeba na lékařské vyšetření, musel žádat o povolení. Jenže Wonka byl natolik zesláblý, že se pohyboval s krajními obtížemi. Pod dojmem zkušenosti se socialistickou demokracií napsal společně s bratrem a matkou tehdejšímu presidentu Gustávu Husákovi dopis, ve kterém mu oznámili, že zklamal jejich důvěru a žádali, aby odstoupil ze své funkce. To bylo ovšem pobuřování na druhou, a tak Wonka putoval okamžitě do vazby, kde čekal na další soud. Pobuřování Pavla Wonky soudil senát Okresního soudu v Turnově, kterému předsedala "soudkyně" Marcela Horváthová.
Soudkyně Horváthová se musela rozhodnout mezi svým svědomím a věrností ke straně. Rozhodla se pro stranu.
Wonka ve vazební cele už sotva dýchal a nemohl chodit, na protest proti nelidskému a hlavně nezákonnému věznění odmítal stravu. Protože už nebyl schopen převozu k příslušnému soudu v Trutnově přijela za ním do vazební věznice "soudkyně" Horváthová do Hradce Králové. Obviněného museli přivést na kolečkovém křesle, prakticky nevnímal co se s ním děje. Jeho advokát žádal odročení jednání ze zdravotních důvodů, ale "soudkyně" se oháněla zdravotním "posudkem" náčelníka zdravotního oddělení vazební věznice Radima Peka, který uváděl, že Wonka je zdráv. Polomrtvého člověka odsoudila Horváthová k pěti měsícům odnětí svobody. Wonka její "spravedlivý" trest přežil o dva dny a v cele vazební věznice zemřel 26. dubna 1988. "Soudkyně" Horváthová zřejmě považovala invalidní vozík na kterém bachaři přivezli její oběť za běžný servis věznice pro vězně lenochy. Po roce 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován. Rehabilitace znamená, že byl i podle komunistických zákonů byl odsouzen nezákonně. I za socializmu bylo nezákonné odsoudit člověka, který nebyl schopen vnímat soudní jednání. Přesto se soudkyně Horváthová dodnes domnívá, že soudila spravedlivě a dodržovala platné zákony. Soudci totiž nejsou za nezákonná rozhodnutí postihováni. Prostě se jen občas spletou, nebo dají přednost stranické legitimaci.
Později se vymlouvala na vězeňského lékaře Peka, který Wonku shledal zdravým ( později dokonce u Vězeňské službě povýšil). Zajímavé je, že "lékař", který není schopen poznat vážné onemocnění pacienta, může léčit i dnes. V tomto ohledu jeho pacienty lituji a varují, snadno se může zmýlit i u vás, i vy můžete skončit vinou jeho omylu v hrobě.
Na to aby člověk poznal, že někdo umírá, nemůže dýchat, nereaguje a nemůže ani chodit nemusí mít v kapse lékařský diplom, stačí být jen člověkem. V tomto kontextu vyznívá přesvědčení presidenta Soudcovské unie Jaromíra Jirsy o kvalitní lékařské péči v našich věznicích a o odbornosti a nezávislosti soudců jako černý humor. Soudkyni Horváthovou nelze za člověka považovat, je to kreatura a lze souhlasit s názorem muže, který vyslovil před budovou Okresního soudu v Trutnově, že je bestií v soudcovském taláru, což se dá ještě považovat za eufemistický výraz. I tato "soudkyně" byla ve své funkci potvrzena a dodnes slouží naší spravedlnosti.
Bratr Jiřího Wonky Jiří se snažil, aby "soudkyně" Horváthová byla odvolána alespoň dodatečně a nemohla už škodit dalším lidem. Ale jak už to u nás bylo po revoluci zvykem, soudci a ministerští úředníci měli také máslo na hlavě a tak Horváthovou podrželi. Bylo to celkem pochopitelné, protože, kdyby se vylomil jeden kamínek, mohla se hora dál drolit a mohlo by dojít i na ně.

Jedním z obhájců soudců, kteří se podíleli na komunistických represích byl i současný ombudsman Otakar Motejl. Když Jiří Wonka poznal, že bojuje stejně tak jako bratr proti stejným lidem a se stejnou arogantní nespravedlností, začal Horváthové psát dopisy, kde ji na plná ústa psal co si o ní myslí a žádal ji, aby sama odstoupila pro morální nezpůsobilost. Pravda, jeho výrazy nebyly jemné, ale myslím si, že nazývat ji hovadem v soudcovském taláru nebylo zas tak urážlivé vezmeme-li v úvahu její nesporný podíl na smrti člověka.
"Soudkyně" Horváthové namísto dodatečné omluvy pozůstalým, Wonku udala na policii pro urážku veřejného činitele a urážku soudu. Jak ale můžete urazit a znevážit soud, který v osobě Horváthové žádnou vážnost mít nemůže. Soud si ale vážnost chtěl vysoudit. Policejní vyšetřovatel, patrně ze stejného těsta jako paní "soudkyně", usoudil, že má pravdu a Wonku obvinil.
Jiří Wonka podobně jako jeho bratr odmítl hru bývalých komunistických soudců na spravedlnost a právo v sametové demokracii a při "vyšetřování" svého údajného trestného činu a odmítl se zkompromitovanou justicí spolupracovat. A soud, který v jiných kriminálních případech postupoval liknavě si v tomto případě pospíšil a vydal na Jiřího Wonku zatykač. Wonka se přitom nikde neskrýval a své kritické názory veřejně presentoval. Policisté ho přepadli na ulici ( jinak se tento zákrok snad ani nazvat nedá), Wonka byl zaskočen a zpočátku nevěděl zda se jedná o policejní zákrok, či o přepadení. Policisté jej surově mlátili, kopali a snažili se ho jako balík nacpat do policejního vozu. Wonka se pochopitelně bránil. Když mu z auta koukaly nohy, policisté se snažili "povolenými prostředky" zabouchnout dveře tak, že mu je značně pohmoždili. Když ho tři policisté za asistence další tříčlenné hlídky nacpali na zadní podlahu policejního auta, jeden z hrdinů v uniformě si na něj sedl aby se nemohl hýbat, poté si přisedl i další. Stížnost na brutální zásah policistů byla policisty obratem zamítnuta, svědectví tří svědků, kteří jejich řádění viděli na vlastní oči bylo označeno za nedůvěryhodné a svědectví policistů za důvěryhodné. Zraněný Wonka byl okamžitě obviněn z útoku na veřejného činitele a byla na něho, jako na nebezpečného zločince uvalena vazba. Zdá se to neuvěřitelné, ale skutečně se našel soudce, který Wonku poslal do vazby, aby prý neovlivňoval svědky a nepokračoval v bití policistů. Podlitiny a zhmožděniny si už "léčil" na vězeňské ošetřovně a léčil ho stejný doktor jako před tím jeho bratra. Každý věděl že se jedná o lumpárnu, ale nikdo včetně tehdejšího ministra Rumla tomu nevěnoval pozornost. O pár let později, když se mu to hodilo do krámu byl ochoten spolu s nespokojenými odboráři obsadit budovu České televize na protest proti údajnému bezpráví a ohrožení nezávislosti vysílání a přitom se nikomu nezkřivil ani vlas. Byl jen vyměněn jeden ředitel za jiného. Jediným, kdo tehdy pochopil zrůdnost soudní a policejní moci, kterou paradoxně sám zasel, byl president Havel. Hned druhý den po Wonkově obvinění mu udělil milost. Alespoň zčásti tak napravil své selhání, když jmenoval Marcelu Horváthovou doživotní soudkyní.
To však neštvalo policisty, kteří Wonku zažalovali za bolestné utrpěné při zatýkání. Po devíti letech soudních tahanic byl nakonec Jiří Wonka odsouzen k zaplacení 1627 Kč. Muselo se jednat o skutečně vážná poranění neboť každý z policistů vysoudil 813 korun a padesát haléřů. Vesměs se jednalo o zranění kloubů, které utrpěli, když Wonku tloukli.
Soudce Švec je skoro stejná kreatura jako jeho kolegyně Horváthová. Také on posuzoval v dobách normalizace společenskou nebezpečnost trestných činů, dá-li se to tak nazvat, z marxistického pohledu a proto bral nadávání na komunistický režim za útok na vlastní přesvědčení. Oběti jeho třídního hněvu se v roce 1981 stali tři muži: Milan Petrů, Jan Rataj a Jiří Volejník, kteří u piva v hospodě nadávali na komunisty a na bídu do které nás zavedli. Udal je jeden agilní spolupracovník StB (neškodný udavač). Soudce Švec, zapálený člen strany jim napařil šestnáct, deset a šestnáct měsíců vězení s ostrahou. Na otázku, zda jeho tehdejší rozsudky byly správné, nadutě odpověděl: " Jestli byly správné? Ano. O svých vnitřních pocitech se bavit nebudu. Zákon jsem dodržel."
Není to pravda, soudce Švec zákon nedodržel. Jednak obžalovaní nikoho nepomlouvali ani neosočovali, protože vyslovili jen pravdu, a společenská nebezpečnost jejich trestného činu byla nulová protože stejně smýšlela i většina občanů, což se prokázalo o devět let později.
Soudce Švec soudí i dnes. A je to...
Měsíc vězení napařil ještě v roce 1988 soudce Miroslav Dlouhý Slávkovi Popelkovi za to, že rozšiřoval letáky vyzývající ke svobodným volbám. Odsoudil ho za pobuřování a svůj rozsudek "zdůvodnil" tak že prý znečišťoval veřejné prostranství a před soudem řekl, že to udělá znovu. "Chtěl být mučedníkem," komentoval Popelkův čin soudce Dlouhý. Požadavek svobodných voleb byl pro tohoto soudce ještě v roce 1989 natolik absurdní, že ho považoval za vstupenku do blázince, nebo do vězení. I soudce Dlouhý fraglantně porušil trestní zákon, protože znečišťování veřejného prostranství byl i za komunistů jen přestupek a svobodné volby byly zakotveny v Ústavě.
Soudce Dlouhý za své služby v justici byl po roce 1989 povýšen a tak je dnes "soudcem" Krajského soudu v Brně. A je to...
U Krajského soudu v Plzni dodnes soudí soudkyně Marie Ungrová, která za komunistů v roce 1987 odsoudila Waltera Kaina na dva roky tuhého vězení za to, že si dopisoval s příbuznými v zahraničí a žádal je o materiální pomoc. Podle jejího právního výkladu poškozoval zájmy socialistické republiky v cizině.
Společenská nebezpečnost dopisování byla nulová, protože se vše odehrávalo jen mezi příbuznými a korespondence byla chráněna listovním tajemstvím, takže takové sdělení nemohlo společnost nikterak ohrožovat. Členka komunistické strany Ungrová to však viděla jinak, po bolševicku, soudí dodnes. A je to...
Soudkyně Stanislava Píchová se dostala na listinu deseti nejhorších soudců sdružení VONS, které by dávno neměli soudit, ale spíše se za své nezákonné rozsudky zodpovídat před soudem.
V roce 1978 poslala do vězení na dva roky Michala Kabala a Ivana Maňáka za to, že rozdávali chartistické letáky. V průběhu soudu na obviněné řvala a arogantním způsobem přerušovala i závěrečnou řeč Michala Kalába. Pamětníci její řádění přirovnávali k plamenným proslovům
inkvizičních soudců. Zatímco k odpůrcům socialistických pořádků byla nesmlouvavě přísná, na estébáky, kteří ji za komunistů dodávali oběti měla pochopení. V roce 1998 odsoudila důstojníka StB Josefa Kafku pouze k pokutě za to, že při výslechu písničkáře Třešňáka týral pálením sirek, které mu zhasínal o spoutané ruce. Pro svůj mírný rozsudek měla i zdůvodnění: "Nemohla jsem dát Kafkovi nepodmíněný trest protože nebyl recividista a pálení rukou není něco tak závažného..."
Neměla pravdu, lhala a nerespektovala zákon.

§ 259a Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení
(1) Kdo v souvislosti s výkonem pravomoci státního orgánu, orgánu územní samosprávy nebo soudu jinému mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením působí tělesné nebo duševní utrpení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako veřejný činitel.
Soudkyně Píchová zjevně považuje pálení rukou jen za drobný přestupek, který byl tehdy nutný a humánní k potrestání antisocialistických živlů.
Na rozdíl od ostatních soudců, kteří páchali stejná zvěrstva jako ona však při rozhovoru s novinářem Ondřejem Šťasným projevila nebývalou dávku upřímnosti když přiznala, že se taláru nechtěla vzdát protože kdyby nesloužila komunistům musela by zametat ulice, a do toho se ji moc nechtělo. Tato, dnes už čtyřiasedmdesátiletá "soudkyně" soudí dodnes u Městského soudu v Praze.
A je to...
Soudkyně Vlasta Formánková odsoudila v roce 1980 hospodského Jana Čermáka dokonce na deset měsíců nepodmíněně za to, že kritizoval režim a poměry v socialistickém Československu.
Společenská nebezpečnost takového trestného činu byla nulová, protože na režim tehdy v hospodách nadávali všichni a nadávají to dodnes. Takové přestupky se i za komunistů řešily maximálně na přestupkové komisi Národního výboru. Ortel soudkyně Formánkové byl přehnaně tvrdý i na tehdejší dobu. Zřejmě se paní soudkyně potřebovala zavděčit. President Václav Klaus ji přesto
v roce 1995 navrhl na soudkyni Ústavního soudu a Senát jeho návrh schválil. Formánková si při slyšení před senátem sypala popel na hlavu a tvrdila, že to byl hřích mládí a nerozvážnosti, přesto svůj dřívější rozsudku považuje za zákonný. Možná to byla nerozvážnost, možná hloupost, ale Jan Čermák si její nerozvážnost a zapálenost musel odsedět.
O tom, že tito soudci jsou lidský odpad a hnuj není pochyb.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ing. rémi Simeón Ph.D. Ing. rémi Simeón Ph.D. | E-mail | 20. ledna 2011 v 21:16 | Reagovat

Jsou to morálně zdegenerovaná individua.
Bohužel i USA spějí k totalitě fašistického typu. Jediné,co pomůže, je vystoupit z unie a až zůstane bezprizorní federální vláda , která nebude mít než DC , tak teprve po jejím zániku lze pomýšlet na vytvoření konfederace švýcarského typu .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama