Manipulace s důkazy III.

30. března 2009 v 12:11


Manipulace s důkazy, pochybnosti ve prospěch žalobce III.


O tom, že policisté manipulují s důkazy, výpověďmi i svědky jak se jim to hodí snad už dnes nepochybuje nikdo. Jsou ale i případy, kdy se jim nepodaří "přesvědčit" svědky a ti vypovídají jinak, než si přejí. Potom důkazy jednoduše zmizí. Vykradou spis tak dokonale, že zbude jen krycí list se jménem a adresou svědka. Mizí audionahrávky, videonahrávky, počítačové disky, diskety, mizí i počítače, záznamy sledovaných hovorů, svědecké výpovědi, mizí i samotní svědci s lehkostí, kterou by jim mohl závidět i David Copperfield.
V České republice ještě nikdy nebyl dopaden a usvědčen policista, který by se na podobných praktikách podílel. Většina podivných ztrát je přičítána bordelu na policejních ředitelstvích. Ostatně důležité důkazy a listiny mizí i ze soudních budov, takže pro nevysvětlitelná mizení mají pochopení. K manipulacím s důkazy dochází hlavně tam, kde jsou policisté o vině obviněného přesvědčeni, ale pro obvinění nemají dostatečné důkazy - anebo tehdy, když potřebují svůj podíl na zločinech svést na někoho jiného. K tomu je se nejlépe hodí recividista. Recividistovi u soudu věří. Divili byste se kolik let si odsouzení odseděli a ještě odsedí na základě vymyšlených historek notorických recividistů.
Případů, kdy byli odsouzeni nevinní na základě policejního, či justičního spiknutí bych mohl jmenovat desítky. Vždy to však byli v první řadě policisté, kteří oběť s vypracovanými "důkazy" předhodili soudu. Soudce nikoho nemůže odsoudit bez obvinění, které musí dostat primárně od policistů a které musí posvětit státní zástupce. Proto jsou za tyto manipulace odpovědni především policisté a státní zástupci. Jsou však známy i případy, kdy udání pošle na policii i soudce. Potom si můžete být jisti, že vyšetřování letí rychlostí blesku.
Dovolím si na tomto místě zmínit několik mediálně známých případů " usvědčených" zločinců o kterých jsem přesvědčen, že byly policií zmanipulovány a jeden téměř neznámý případ kde byl viník vybrán na základě zaujatého úsudku policejních vyšetřovatelů. Soudci bohužel tyto manipulace neprokoukli, akceptovali je a posvětil rozsudky. Soudy by měly být zárukou spravedlnosti a nestrannosti, ale ukažte mi soudce, který uzná, že se nechal oblbnout zfalšovanými důkazy. Málokdy to uzná i odvolací soud. Omyl si většinou nepřiznají ani lidé sami sobě a proto soudce do jisté míry i chápu.
Pochybnost ve prospěch obžalovaného není v našim trestním zákonu zakotvena a tak se vykládá různě podle toho kdo soudu předsedá.
Netvrdím, že všichni o jejichž vině pochybuji jsou nevinní, myslím si však, že vzhledem k pochybnostem to nemohou tvrdit ani soudci. Na posledním případu se pokusím ukázat jak nepatrný rozdíl v pohledu na trestný čin může rozhodnout o budoucnosti mnohých z nás.

Kajínek

Než se stal Kajínek ( kdo si dnes vzpomene na jeho křestní jméno?) špatným svědomím naší justice byl obyčejným zlodějem a šikovným karbaníkem, dost možná i falešným hráčem. Neloupil, nevraždil, nebyl násilník. Ve svém oboru podnikání se hlavně spoléhal na svou šikovnost a vynalézavost. Vykrádal byty tak, že kriminalisté nepoznali zda byt byl otevřen pravým klíčem, či pomocí technických prostředků, které si mimochodem sám vyráběl. Byl hrdý na to, že si zlodějské dovednosti osvojil vlastním důvtipem. Přesto to nebyl žádný Arsene Lupen. Policisté mu byli po čase na stopě hlavně díky tomu, že vysledovali pohyb kradených věcí, což ostatně patří k policejní rutině. Krádež mu ale prokázali jen dvakrát, za což strávil ve věznici ještě za socializmu necelé čtyři roky. Postupně se stával známým číslem, které policistům znepříjemňovalo život. Do Kajínkova života zasáhl rok 1989, kdy se změnily společenské poměry, nikoliv však policisté. Jen se poněkud přibrzdila jejich aktivita. Počátkem roku 1990 bylo po Kajínkovi vyhlášeno pátrání pro sérii vloupání do bytů. Po měsících neúspěšného pátrání na něho náhodně narazila policejní hlídka a chtěla ho zatknout. Kajínek je však odzbrojil, vzali jim služební auto a pohodlně odjel. Nejel daleko, objel jen dva bloky, auto zaparkoval a zmizel. Z pohledu zákona se mohlo jednat maximálně o útok na veřejného činitele podle § 155 a neoprávněné užívání cizí věci podle § 249, protože si věc (auto, zbraně) přivlastnil na časově omezenou dobu - tedy dočasně (asi na dobu pěti minut). Maximálně mu hrozilo i nedovolené ozbrojování podle §185 v prvním odstavci (max. 1 rok). I v souhrnu všech těchto paragrafů stanovením úhrnného trestu, mohl být odsouzen nejvýše k pěti letům za nejzávažnější trestní čin , kterým je útok na veřejného činitele se zbraní v ruce. Policie však žádnou zbraň nezajistila, pouze to tvrdili odzbrojení policisté kterým se těžko vysvětlovalo jak je mohl jeden člověk tak lehko odzbrojit. Mohlo to být pochopitelně i jinak, třeba se nechali uplatit a potom se hájili tím, že jim hrozil zbraní (údajně to měla být plynová pistole).
I kdyby státní zástupce prokázal použití zbraně, což bylo sporné, hrozilo Kajínkovi maximálně deset let v prvním odstavci, takže víc než deset let nemohl dostat. Jenže policie měla z nepovedeného zatčení z ostudy kabát, který byl navíc mediálně nafouknut a policisté se chtěli Kajínkovi pomstít. Když se jim ho po půl roce konečně podařilo chytit, obvinili ho podle § 254 z ozbrojené loupeže ve druhém odstavci, kde však zákon předpokládá u obětí újmu na zdraví, nebo značnou škodu. Svědectví o ozbrojené loupeži poskytli samozřejmě samotní policisté. Jenže "znalci" ohodnotili policejního Favorita na půl miliónu (zřejmě byl pozlacený) a tak soud zcela v rozporu se zákonem odsoudil Kajínka na jedenáct let. Přitom Kajínek nic trvale neodcizil, jen na pět minut neoprávněně použil cizí věc. Dikce zákona je v tomto případě patrná i laikovi. Kvalifikace loupeže vyžaduje zmocnění se cizí věci trvale, násilím nebo pohrůžkou násilí, avšak u § 249 - neoprávněné užívání cizí věci se výslovně hovoří o přechodném užívání cizí věci.
Mimochodem o jedenáct let později tento "rozsudek" okomentoval ministr spravedlnosti Judr. Rychetský slovy : " Z hlediska trestu se mi tento rozsudek nejeví jako zcela legitimní. Kdybych tenkrát byl ministrem spravedlnosti, tak bych asi zvažoval podání stížnosti pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu." Jednalo se o nevídanou justiční zvůli a nerespektování zákonů, o právu nešlo ani hovořit. Lze pochopit, že zostuzení policisté hledali v obvinění tu nejpřísnější kvalifikaci, ale nelze ospravedlnit, soudce, který jejich zlý úmysl posvětil rozsudkem.
Kajínek byl tedy odsouzen a odpykával si svůj jedenáctiletý trest. Po třech letech se dostal poprvé na vycházku a jeho první kroky vedly k tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Novákovi, kterému si postěžoval na nezákonnou výši trestu a žádal ho o to, aby se jeho případem zabýval, popřípadě, aby v jeho prospěch podal stížnost pro porušení zákona. Jak se dostal až k ministrovi do kanceláře a odtud v klidu zase ven je dodnes záhadou. Jisté je jen to, že mu ministr nic neslíbil a doporučil mu, aby si vyměřený trest odseděl. Nevím jak by se tento pán tvářil dnes, kdyby se něco podobného přihodilo jeho klientovi.
Kajínek se cítil právem poškozen a zcela zbaven ochrany zákona se rozhodl, že se do vězení nevrátí. Od toho okamžiku se stal hledanou osobou a jeho osud byl dopředu nalinkován. Není vyloučeno, že i kdyby dostal po právu pět let, že by nepokračoval ve své trestné činnosti, že by jeho skutky nesměřovaly k nebezpečnějším formám ohrožení společnosti. Není ani vyloučeno, že by podobně jako mnozí recividisté nestrávil většinu života v českých káznicích a jeho pobyty na svobodě by se počítaly na měsíce, ale bylo by to v důsledku jeho rozhodnutí za které by nesl následky. Jeho osud se však změnil v důsledku vůle a rozhodnutí jiných.
Případ Jiřího Kajínka není dodnes upokojivě objasněn a dodnes vzbuzuje oprávněné pochybnosti. V zásadě existují dvě verze průběhu vražd, které se staly 30. května 1993 na okraji Plzně. U obou existují pochybnosti, ale jen jedna se vyšetřovala, ta policejní. U obou je zřejmé, že velkým mystifikátorem je buď Jiří Kajínek, nebo podplukovník Ladislav Kadeřábek.
První polovina devadesátých let byla divokou dobou dělení majetků i divokou dobou malých velkých mafiánů. Mnozí si jistě vzpomenou na podivné lidi ve fialových sakách v bílých ponožkách, a nepříliš kvalitních botách, kteří nosili v podpaždí legálně držené zbraně, za sebou dva bodyguady z nichž jeden se vláčel s pětikilovým zařízením, kterému se říkalo mobilní telefon. Většinou se živili provozováním prostituce, "penzionů", fitness center, kde se vedle cvičení prodávaly i různé podpůrné prostředky na růst svalů a drogy, pašováním čehokoliv a půjčováním peněz za lichvářský úrok. V té době se sice nedalo s určitostí říct, zda lichvářský úrok poskytují mafiáni, nebo státní banky, protože to vyšlo nastejno, ale od mafiánů jste dostali úvěr rychleji. Nevýhodou bylo, že na rozdíl od státních bank jste dluh museli v termínu vrátit, jinak vám hrozily velké problémy. Podnikání mafiánů bylo v té době průhledné a sofistika jednoduchá.
Tento druh zločinců se však na pomyslném žebříčku řadil maximálně do druhé ligy. Sami o sobě by na svobodě příliš dlouho nevydrželi a mohli být snadno odhaleni a usvědčeni, kdyby -kdyby už tehdy těsně nespolupracovali s důležitými policisty, kteří byli na jejich výplatních listinách a tito policejní důstojníci socialistických morálních kvalit, neviděli, neslyšeli, nešetřili.
Vznikla tak nejasná šedá zóna podivných podnikatelů a podivných policistů, která ovládala značnou část plzeňského podnikatelského prostředí, která se stala hlavní příčinou tragédie při niž zahynuli dva lidé a další skončil ve vězení do konce života. Dodnes je tento případ obestřen mnoha otazníky a pochybnostmi. Nepochybují jen hlavní aktéři z řad policistů a zainteresovaných soudců, kteří "vyšetřovali" a rozhodovali.
Soudce Pravoslav Polák za viníka určil a odsoudil Jiřího Kajínka. Odsoudil jej na základě důkazů, které mu předložila policie vedená Ladislavem Kadeřábkem.
V Plzni tehdy pod policejní ochranou operovalo hned několik provinčních podnikatelů - mafiánů. Byli si jisti beztrestností a tomu také odpovídaly drsnější metody vymáhání dluhů či vyřizování účtů. Pokud některý z vydíraných našel odvahu a obrátil se na policii, většinou neuspěl a jejich oznámení pravidelně končilo v bezedných šuplících zkorumpovaných policistů.
Oficiální vyšetřovací verze policistů vedených tehdy majorem Kadeříbkem šéfem plzeňské kriminálky byla definitivně stvrzena soudem 23. června 1998.
Podnikatel Štefan Janda byl majitelem několika fitness klubů, které byly tehdy na vzestupu, živil se také pašováním zboží, půjčováním peněz a - vydíráním. Za odměnu vymáhal peníze i pro třetí osoby.
V plzeňské podnikatelské galerce byl jedním z jeho konkurentů Antonín Vlasák, který prý dlužil Jandovi celkem 1,6 miliónů korun. Dluh pocházel zčásti z půjčky a zčásti za blíže nespecifikované služby a obchody ještě z dob kdy spolu vycházeli v dobrém.
O oba podnikatele se zajímala policie a u obou prověřovala podezření z několika trestných činů. Kriminalisté vedeni Kadeřábkem věděli, že Janda vydíral Vlasáka kvůli jeho údajnému dluhu, protože je několikrát žádal o policejní ochranu. Rozdíl mezi normálním vymáháním dluhu a vydíráním je jen ve verbální rovině a často nepostřehnutelný. Stačí pohrozit násilím, nebo takovou možnost jen nastínit a už se jedná o vydírání na které platí poměrně vysoké tresty ( § 235 ve třetím odstavci - škoda velkého rozsahu 5 - 12 let). Policisté odposlouchávali telefony obou podnikatelů a čekali až budou mít dostatek důkazů.
28. května už měli pohromadě dost důkazů proti Jandovi a tak velitel plzeňské zásahové jednotky major Jiří Kreuzer (Vlasákův muž) na poradě vedení navrhl aby k zatčení Jandy došlo ten samý den protože z odposlechu vyplývalo, že by se oba podnikatelé měli ten den setkat a záležitost dluhu vyřešit, tím by získali i nezvratný důkaz Jandova vydírání. Vlasák měl být vybaven nahrávacím zařízením. Šéf kriminálky Kadeřábek však nesouhlasil s navrhovaným termínem akce a odůvodnil to tím, že v pátek se nezatýká, protože pátek je pro policii něco jako malá sobota. Později to Kadeřábek vysvětloval tím, že důkazů proti Jandovi bylo dost a nemělo smysl ho zatýkat právě při přebírání peněz.
Antonín Vlasák (rovněž obviněný z návodu a objednání vraždy) přestože věděl, že se připravuje Jandovo zatčení byl tak krvelačný, že si narychlo obstaral prostřednictvím Alexandra Hegedüse za 100 tisíc korun nájemného vraha, který by ho zbavil problémů s Jandou. Desetkrát soudně trestaný Hegedüs měl pochopitelně rozsáhlé styky s lidmi podobného ražení a tak se obrátil na Kajínka s nimž se dobře znal. Pro Kajínka před dvěma lety, když se nevrátil z vycházky a byl na útěku, zajistil falešný průkaz a řidičák.
Kajínek prý souhlasil, vzal si ze svého arzenálu zbraní (vlastnil dva samopaly, jeden i s tlumičem, šest pistolí a revolverů, deset tisíc nábojů, dokonce i granát) ty technicky nejhorší zastaralé zbraně, zřejmě aby zmátl vyšetřovatele a z dosud nevyjasněných důvodů se rozhodl, že zakázku provede v neděli 30. května, den před zatčením Jandy. Podle policejní verze to byla náhoda protože Kajínek se na svůj úkol připravoval delší dobu. Podle tvrzení korunního svědka žaloby, šestkrát trestaného za násilné trestné činy, cikána Vojtěcha Pokoše, který pro Jandu prý nepracoval jako vyděrač, ale jen jako bodyguard, se Kajínek s Jandou telefonicky spojil, představil se jako profesor Lebeda a navrhl mu nebývalý obchod. S profesorem Lebedou se setkali na schůzce v Praze a dokonce ho vezli v autě - proto si prý Pokoš dobře zapamatoval jeho podobu. Proč je nezastřelil rovnou v Praze není jasné. Nicméně existenci profesora Lebedy zmínil v přítomnosti jinými svědků před smrtí i samotný Janda. Ten však Lebedu popisoval jako hubeného neduživého střízlíka.To však Kajínek, který byl už tehdy posedlý cvičením, nebyl ani náhodou.
Janda byl mrtvý a tak platila verze Pokoše. Zda vůbec byli v Praze za profesorem Lebedou nelze ověřit.
Kajínek, který se na útěku mimo jiné živil i vykrádáním aut se z nejasných důvodů, zřejmě proto aby byl pro jeho vraždu svědek, nechal do Plzně odvést autem osmkrát soudně trestaným Jaroslavem Ďurčim. Ďurči však před soudem nic takového nepotvrdil. Naopak. O tom, že vezl Kajínka do Plzně vypověděl jen na policii, prý pod nátlakem. Ďurči je homosexuál a policisté mu vyhrožovali, že mu zavřou do vězení jeho milence, pokud nepodepíše, že Kajínka do Plzně přivezl. Policie, ani soudce Polák se svědka pro jistotu nezeptali jak Plzeň vypadá ani zda si něco charakteristického z města pamatuje. Zřejmě usoudili, že Ďurči by tak složitou věc nezvládl i kdyby tam skutečně byl (později Ďurči přiznal, že v Plzni nikdy v životě nebyl, ale věřte mu). Jisté je, že policie, státní zástupce i soudce Polák uvěřili policejnímu protokolu a Ďurčiho svědectví před soudem nevzal v úvahu. Podle zákona je však svědectví před soudem rozhodující. Jaké okolnosti přesvědčili soudce Pravoslava Poláka, že Ďurči nelhal na policii, ale u soudu ano, není dodnes objasněno. Jisté je, že Ďurči nikdy nebyl obviněn z křivého svědectví u soudu, stejně tak jako nebyl odsouzen za spolupachatelství.
Kajínek šel tedy místo osudné schůzky pod plzeňskou věznicí Bory a číhal na Jandu. Když se blížilo Jandovo auto, zamával na něho a Janda s bodyguardy zastavil.
Proč opatrný Janda zastavil na odlehlém místě Kajínkovi-Lebedovi když jel na schůzku s Vlasákem není jasné. Nutno připomenout, že nikdo v autě nebyl ozbrojen. Jandu informoval o jeho chystaném zatčení major Jaroslav Kronďák z kriminálky, který ho požádal, aby nejezdil ozbrojen protože by mohlo dojít k incidentu. Tak to alespoň zdůvodňoval Kronďák. Jestli to tak bylo skutečně, nešlo ověřit a proto platilo to, co tvrdil major Kronďák. To, že major Kronďák Jandu s bodyguardy před vraždou odzbrojil potvrdila manželka oběti, která byla přítomna telefonickému varování. O tom, že přísně utajenou akci prozradil policista není pochyb. V policejní mluvě se tomu říká drobné pochybení.
Policejní verze schůzky, kterou potvrzovala i Vlasákova nahrávka předpokládala, že Janda jel na schůzku s Vlasákem pro peníze a u předání měli asistovat policisté. Při jakékoliv jiné schůzce by asistence policistů byla nelogická a podezřelá i pro Jandu.Tato verze se však nenápadně vytratila do ztracena a u soudu o ni nepadlo ani slovo.
Po půl roce vyšetřovací tým policistů určil jako pachatele Kajínka a tehdy se vytvořila i verze s profesorem Lebedou - i ta stála na jediném svědectví universálního Vojtěcha Pokoše, což ovšem bylo svědectví neprůstřelné, protože zbylí svědci byli zastřeleni. Pokošova legenda o Lebedovi byla nutným předpokladem pro vysvětlení bezpečné identifikace Kajínka.
Poslední vteřiny života "podnikatele" Jandy byly zachyceny alespoň ve fonetické formě na magnetofonový pásek, protože nedůvěřivý Janda si rozhovor natáčel. Podle oficiální verze se nahrávka ztratila. Jak? Prostě se ztratila se někde v policejních kancelářích.Byl to klíčový důkaz usvědčující vraha, nebo přinejmenším jeho komplice.V Kajínkově případu se nevysvětlitelně ztratilo důkazů mnohem víc. Pásku si prý vyžádal od vyšetřovatele major Kadeřábek. Od té doby ji už nikdo neviděl a tak mohli policisté tvrdit, že tím, který naposled hovořil s Jandou, byl Kajínek.
Kajínek prý během hovoru s Jandou tasil dvě pistole a začal obouruč pálit. Byl proklatě rychlým střelcem neboť v průběhu zběsilé střelby dokázal jednu z pistolí dobýt novým zásobníkem a přitom druhou rukou dál střílet.
Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, když studoval soudní spis, označil tento výkon za artistický, kterým se měl soud více zabývat - přinejmenším rekonstrukcí na místě činu. Znalci nicméně před soudem ujistili soudce Poláka, že to teoreticky možné je.
Kajínek zastřelil otevřeným oknem auta Štefana Jandu a jeho bodyguarda na předním sedadle Juliána Pokoše. Drobný problém v dokazování nastal, když Kajínkův advokát Bárta poukázal na skutečnost, že Pokoš byl zastřelen z druhé strany auta kde bylo okno u dveří zatažené. Rekonstrukci vraždy na místě činu pro jistotu soudce Pravoslav Polák zamítl s odůvodněním, že soud má dostatek důkazů a další důkazy nejsou třeba. Na to má pochopitelně právo - volné hodnocení důkazů je vskutku široký pojem, a jejich hodnocení je v mnoha případech relativní. Někdy soudci stačí skutečně málo, aby se přiklonil na tu či onu stranu. Poslední přišel na řadu pozdější korunní svědek Vojtěch Pokoš. Ten sice byl postřelen třemi ranami do zadní části těla když se pokoušel utéct, přesto policii i u soudu tvrdil, že se Kajínkovi díval do obličeje a bezpečně ho poznal. Tvrdil také, že po něm střelec střílel ze dvou metrů, ale znalec určil, že střela do zadku byla vypálena maximálně z dvaceti centimetrů. Je proto záhadou proč ho tak zručný vrah nestřelil z tak malé vzdálenosti do rovnou hlavy, aby se zbavil očitého svědka. Toto však soud neřešil. Prostě zazmatkoval anebo neměl na Vojtěcha Pokoše objednávku.
U soudu vypovídal i utajený svědek, který někoho viděl spěchat od místa činu. Na policii to sice nepotvrdil s určitostí a muže popsal jinak, ale u soudu, skrytý ve vedlejší místnosti usoudil, že muž na obrazovce sedící v poutech by mohl být tím, který spěchal z místa činu. Rekognice, tak jak ji vyžaduje zákon z nepochopitelných důvodů provedena nebyla a zatímco u Budíka to znamenalo zmaření jediného důkazu, u Kajínka to nevadilo. Svědectví však bylo přijato jako hodnověrné a počáteční váhání a nejistotu svědka si soudce Polák vysvětlil rozrušením přestože výslech tohoto svědka na polici byl proveden až půl roku po vraždách.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama