Omylní soudci, popletové

30. března 2009 v 9:43

9. OMYLNÍ SOUDCI, POPLETOVÉ

Každý člověk se může mýlit, nebo na něco zapomenout, jenže, když zapomenete koupit housky, nic se neděje, jen máte hlad, když ale soudce zapomene na paragrafy, nebo na termíny, je z toho průšvih, který se nedá napravit. V posledních deseti letech roztržitých a zapomnětlivých soudců přibývá a škody, které tím páchají se nedají vyčíslit. A protože se nedají vyčíslit, tak za ně nejsou adekvátně postihováni, nepočítám-li přísné důtky, které jim čas od času vysloví senát kárného soudu. U některých chyb se však nelze ubránit dojmu, že byly dobře zaplaceny, o možné korupci se v těchto případech zmiňuje i výroční zpráva BIS, tím to ale skončilo.


Soudce ústeckého krajského soudu Edvin Svoboda (soudil například kauzu podnikatele Vojtěcha Milka o které píši na jiném místě) "zapomněl" v roce 2002 prodloužit vazbu dvěma Ukrajincům, kteří byli souzeni za dvojnásobnou vraždu a navíc za osm loupežných přepadení. Soudce se později hájil tvrzením, že na prodloužení vazby zapomněl kvůli povodním. Zajímavé ale je, že ve stejné době nezapomněl prodloužit vazbu jejich spoluobviněnému Jiřímu Poláčkovi (později jej odsoudil ke čtrnácti letům odnětí svobody). Zda si Ukrajinci soudcovu zapomnětlivost koupili, či šlo skutečně jen o lajdáctví se už nedovíme, protože využili nabídnutou příležitost a zmizeli kdesi na Ukrajině. Dodnes nebyli dopadeni, i když je zapomnětlivý soudce odsoudil v nepřítomnosti ke třiadvaceti letům odnětí svobody. Edvin Svoboda, jinak prý velmi pečlivý, rovněž unikl potrestání a soudí dodnes. A je to…

V roce 1999 propustil na svobodu liberecký soudce Vladimír Maxa, dokonce vědomě, dva z šéfů liberecké větve drogové mafie (jeden byl Čech, druhý Jugoslávec). Soudce prý při rozhodování o vazbě sice zjistil, že by mohli pokračovat v trestné činnosti, jak by také ne, když to byl jediný zdroj jejich obživy, ale spokojil se s písemným slibem mafiánů, že už to nebudou dělat. V Liberci se jedná o tradici a drogoví obchodníci mluví o štěstí padnou-li do rukou soudcům tamního okresního soudu. Na svobodu tam pustili i obchodníky u kterých našli osmnáct kilogramů heroinu a soudkyně přitom tvrdila, že neměla důvod se domnívat, že bude v trestné činnosti pokračovat.
A je to…
Bývalý policejní důstojník, později úspěšný obchodník s lehkými topnými oleji Vladislav Kutal byl po dlouhých osmi letech konečně odsouzen k deseti letům odnětí svobody. Ne však za obchodování s LTO, na to se prý nepodařilo získat důkazy, ale za přípravu vraždy novináře deníku Blesk, který o jeho obchodech psal. Kutal si ze svého trestu odpykal polovinu a požádal o podmíněné propuštění.
Olomoucká soudkyně Michala Burešová vypočítala, že dvě třetiny z deseti jsou čtyři a Kutala podmínečně propustila na svobodu. Ušetřila mu tím nejméně tři roky vězení. Později tvrdila, že se spletla a rozhodovala na základě opisu rozsudku ve kterém byly náhodou písařské chyby, které upravily délku vězení, které si už Kutal odpykal. Správně ale má rozhodovat po prostudování celého spisu. Na vysvětlenou je třeba připomenout, že za méně závažné trestné činy může odsouzený žádat o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu, a u závažných trestných činů, mezi které patří vražda, či její příprava, si musí odsouzený odsedět z trestu nejméně dvě třetiny. A je to...
Plzeňský soudce Eduard Wipplinger je rovněž miláčkem drogových dealerů v západních Čechách. Před dvěma roky propustil z vazby polského drogového bosse Jacka Dragona na kterého byl dokonce vydán mezinárodní zatykač. Dragon byl v té době obávaným šéfem mafie, která pašovala heroin z Turecka. Soudce Wipplinger se hájil tím, že o mezinárodním zatykači nevěděl a na území České republiky nic protizákonného neprovedl. Tím se však už nemohl hájit v případě propuštění z vazby pěti Chorvatů, kteří byly obviněni z obchodování s drogami na našem území, konkrétně v Plzni. V jejich případě svalil odpovědnost na polici, která mu prý nepředložila ani po dvou měsících další důkazy. Co by za to daly stovky jiných vazebně stíhaných, u kterých se neprovádějí žádné procesní úkony třeba půl roku.
A je to…
Zatímco liberecký a plzeňský soud je vlídný na obchodníky s drogami, ústecký je oblíben pasáky a kuplíři z východní Evropy.
Koncem devadesátých let byl slavně dopaden gang Bulhara Cvetomira Belčeva, který na E 55 do Dubí dovážel ženy z východní Evropy. Kuplíři je většinou nalákali na počestnou práci v barech, ale po příjezdu jim sebrali pasy a nutil k prostituci. Popravdě řečeno, nenutili všechny, většina z nich se prostitucí živila ráda, ale ty, které nechtěli, nutili ke spolupráci mučením, bitím, opakovaně je znásilňovali, až byly nakonec rády, že mohou na ulici. Když už byly okoukané, nebo poněkud opotřebované, prodali je do nevěstinců v Německu. Ženy byly prakticky jejich otrokyně se kterými se obchodovalo jako se zbožím. Několik z nich se záhadně ztratilo. Později policisté našli ve sklepě jednoho z nevěstinců kostru jedné z obětí. Nikdo pochopitelně nevěděl jak se tam dostala a o koho se jednalo, další mrtvola byla nalezena zakopaná na zahradě Cvetomira Belčeva.
Čtenáři našich deníků si jistě pamatují snímky z průběhu soudu kde byla bezpečnostní opatření jako by se jednalo o Bin Ladina. Řetězy, samopaly, brokovnice, to vše patřilo k nezbytným rekvizitám soudu s největšími zločinci. Okresní soud v Teplicích nakonec odsoudil deset členů bulharského gangu k mnohaletým trestům, avšak odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem v květnu 2005 rozsudky zrušil a současně všechny propustil z vazby na svobodu. Důvod byl kuriózní - podle mínění předsedy krajského soudu Milana Kohoutka prý udělal formální chybu soudce Okresního soudu v Chomutově Milan Tatár, když před lety rozhodoval o vzetí do vazby. Prý nevyslechl obžalované, výslech provedl později a protokoly vložil dodatečně do spisů. Soudce Tatár si byl své chyby vědom a tak raději rezignoval. Ani jeden z obviněných již v Česku dávno nežije a je jen otázkou času a drzosti, kdy někteří z nich podají na ministerstvo spravedlnosti žalobu o náhradu škody za nezákonnou vazbu. Z Belčevova gangu nabyl dodnes nikdo odsouzen a opakovaný soudní proces je v nedohlednu. Soudce Milan Tatár prý za svůj omyl žádný úplatek nevzal, byl prý jen lajdák a popleta. A je to...
Ještě větší bomba vybuchla na ústeckém krajskému soudu o půl roku později. Zatímco Belčevův gang byl rozprášen a jeho členové byli uklizeni ve vazbě kde čekali na soud, jejich pozice obsadil gang Ukrajince Sergeje Onyskiva a Chorvata Seata Čehajiče. Tento vskutku mezinárodní gang v mnohém předčil i ty nejtvrdší metody jejich kolegů z Balkánu.
Ukrajinsko-chorvatský gang spolupracoval na základě mezinárodní dělby práce. Zatímco Onyskin zajišťoval prostřednictvím "cestovní kanceláře" v Bělorusku přísun nových děvčat - otrokyň, Čehajič se svou bandou staral o běžný provoz nevěstinců a rozmisťování otrokyň na jednotlivá "pracoviště". Dívky lákali podobně jako Bulhaři na možnost legálního zaměstnání, ale po příjezdu přišly o pas i o svobodu. Pasáci je nejdříve sami "vyzkoušeli" a ty které se bránili, surově bili a znásilnili. V jednom z nevěstinců měli dokonce ve sklepě jakési vězení pro vzpurné otrokyně, kde je mučili tak dlouho, až pochopily, že se budou mít mnohem lépe na chodníku, nebo v nevěstinci. O jejich přesvědčovacích metodách svědčil i jeden ze zachycených odposlechů: " Ta fena je trochu potrhaná, ale až jí to sroste, tak bude ještě dobře vydělávat..." S ženami obchodovali jako se zbožím. Prodávali je do nevěstinců, nebo jen za úplatu pronajímali,prodávali je i na leasing. Dívky přitom "pracovaly" jen za stravu a "ubytování". Po dvou letech vyšetřování získali policisté dostatek důkazů a tak v květnu 2004 naplánovali přísně tajnou operaci " Bábo", při které v noci z osmadvacátého na devětadvacátého května bylo v nočních podnicích zadrženo devět hlavních členů gangu kuplířů a několik žen, které jim patřily. Jenže se vloudila chybička, jak už to u elitních policistů bývá zvykem, a tajná operace byla předem vyzrazena.
Onyskin stačil běloruské otrokyně odsunout do zahraničních nevěstinců a některé dokonce fyzicky zlikvidoval, aby proti němu nemohly svědčit. Hlášku dostal i jeden z vůdců chorvatské větve, provozovatel "hotelů" Bihač a Eurostar Alahudin Halilagič, který nečekal a prchnul do Chorvatska. Dodnes tam spokojeně žije a pracuje u tatínka, který je hlavou kuplířského gangu provozující síť nevěstinců v bosenské Bihači.
Policejní zátah asi moc dobře utajený nebyl, protože o něm dva dny dopředu věděli i novináři z ústecké redakce MF DNES. Z vyzrazení byl obviněn důstojník cizinecké policie Lukáš Strouhal, který dokonce stanul jako obžalovaný před teplickým okresním soudem za to, že několik let za úplatu prozrazoval plánované policejní kontroly majitelům nevěstinců v okolí Teplic. Strouhal byl pak tvrdě odsouzen k podmíněnému trestu a stal se tak prvním a zřejmě i jediným potrestaným v kauze obchodníků s bílým masem, který odborníci považovali za jeden z největších v Evropě. Později se ukázalo, že Strouhal byl jen menší ryba, ty větší byly hájeny. Teprve v roce 2008 (po výměně ministrů vnitra došlo a následné výměně některých šéfů z Inspekce ministra vnitra) propukla další aféra s teplickými policisty. Úmyslně píši jen aféra, protože u policistů se jedná pouze o aféry a nikoliv o trestné činy. Je nanejvýš pravděpodobné, že proběhne jen na stránkách tisku a mihne se televizními obrazovkami. Inspekce ministra vnitra "odhalila" více než těsné kontakty šéfa teplické kriminálky podplukovníka Kadeřábka s nekorunovaným králem teplického podsvětí Sedlákem. Jejich soužití by se dalo nazvat vskutku bratrské. Trávili spolu dovolené, pikniky, dávali si jako dobří přátelé pozornosti a dárky ( dárky, nikoliv úplatky). V policejním prostředí Teplic to Inspekce ministra neměla opravdu jednoduché a proto nebylo divu, že měl Onyskin informace z první ruky. V roce 2004 byl však za obětního beránka vybrán jen Lukáš Strouhal. Obvinit i Kadeřábka by bylo pro policii příliš velkou blamáží.
V květnu 2005 byl konečně proces s kuplíři zahájen a jako obvykle probíhal za velké pozornosti médií a mimořádných bezpečnostních opatření police, která se obávala útoku na soudní budovu a osvobození vězněných gagsterů. Obžalovaní byli obklopeni policisty v neprůstřelných vestách a přilbách, teplický soud obležen maskovanými odstřelovači a samopalníky, obžalovaní spoutáni v řetězech i v průběhu líčení. Senátu předsedal soudce Jindřich Pojkar.
Stala se ale další chybička. Měsíc před tím než soudce Pojkar nařídil jednání, rozhodoval o prodloužení vazby a udělal prý procesní "chybu" když u výslechu nebyli přítomni všichni advokáti obviněných. Advokáti se proti prodloužení vazby odvolali ke krajskému soudu a mimo jiné poukazovali na to, že při prodlužování vazby nebyli přítomni se svými klienty.
Krajský soud v Ústí nad Labem dal námitkám obhájců zapravdu a devět z nich, náhodou šlo právě o hlavní šéfy gangu, okamžitě propustil na svobodu. Na první pohled je patrné, že procesní chyba soudce Pojkara zavinila nejen jejich propuštění, ale zhatila i celý proces. Soudce je sice mohl odsoudit v nepřítomnosti, ale to by jim v Chorvatsku, nebo na Ukrajině moc neublížilo.Pojkar se ale bránil tvrzením, že žádnou procesní chybu neudělal, protože přítomnost advokátů jednací řád nevyžaduje, což byla pravda. Je třeba připomenout, že bez advokátů a dokonce bez přítomnosti vazebně stíhaných rozhodovali soudci všech soudů v České republice naprosto běžně. Vazbu, po předání obžaloby soudu musí příslušný soud znovu posoudit nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba. V praxi však soudci rozhodovali formálně, bez důkladného zkoumání spisu vazbu prodlužovali usnesením do kterého opsaly důvody staré třeba dva roky, které uvedl státní zástupce u prvního rozhodování o vazbě. Není znám ani jeden případ, kdy by soudce při takovémto rozhodování o dalším trvání vazby pozval k projednání advokáta obžalovaného a už vůbec ne obžalovaného. Ten hnil dál v kobce vazební věznice a komunikace s ním se omezila na úřední dopisy s modrým pruhem. Vazebně věznění jim říkali: modří ptáci.. Tato praxe pochopitelně platila i u Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterému předsedal JUDr. Milan Kohoutek.
Namátkou mohu jmenovat soudce Šemíka, Svobodu, Karešovou, Šperlichovou a další. Pokud by byl důvod zrušení vazby, který pro média uvedla místopředsedkyně krajského soudu Dagmar Švecová, pravdivý, pak by bylo v litoměřické vazební věznici za posledních patnáct let protiprávně vězněno minimálně pět tisíc obžalovaných a v celé České republice by se počet takto postižených blížil ke dvaceti tisícům. O tom, že u rozhodování o prodloužení vazby mají být přítomni nejen obvinění, ale i jejich advokáti rozhodoval Nejvyšší soud na základě stížnosti jednoho z postižených, kterému nebyla dána možnost, aby se při prodlužování vazby bránil před soudcem. Podle mého názoru soudce Pojkar v tomto ohledu postupoval podle zaběhnuté praxe, která do té doby běžně fungovala nejen u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Náměstkyně předsedy krajského soudu Dagmar Švecová ve svém zdůvodnění pro média rovněž zapomněla na další nesrovnalost ve zdůvodnění ústeckého odvolacího soudu - tři z advokátů obviněných se jednání před soudcem Pojkarem zúčastnili, ale jejich klienti byli přesto kvůli údajné procesní chybě propuštěni. Ústeckým soudcům v čele s předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem Kohoutkem tato praxe patnáct let nevadila. Pokud se některý z vazebně vězněných odvolal, že nebyl jednání o prodloužení vazby přítomen, ani jeho advokát, nikdy se touto námitkou nezabývali. Považovali ji za takovou trapnost, že jim nestála ani za zmínku. Prostudoval jsem spisy stopadesáti vězňů litoměřické vazební věznice a k mému úžasu se jednání o prodloužení vazby nezúčastnil ani jeden a dokonce ani jeden obhájce obviněných, někteří z nich tak strávili ve vězení dva roky. Proto zdůvodnění předsedy krajského soudu Kohoutka vyvolává podezření, že stranil mezinárodnímu gangu kuplířů. Proč to vadilo právě u nich a u ostatních ne, nikdy tento soudce nevysvětlil a také nevysvětlí.
Další chybou prý bylo, že spisy s odvoláním se prý dostaly ke krajskému soudu s tříměsíčním zpožděním. I toto tvrzení však není zcela pravdivé, protože soudce Pojkar rozhodl o prodloužení vazby v březnu 2005, v květnu probíhalo líčení, poté soud přerušil, aby dodržel tříměsíční termín a spisy odeslal k ústeckému soudu. Kde skutečně došlo k "osudnému" zdržení. Justice z pochopitelných důvodů nikdy neuvede, stejně tak se nikdy nepotvrdí podezření z obří korupce. Pro představu uvádím, že za propuštění Onyskina z vazby nabízeli jeho advokáti deset milionů korun. Jestli je dostal Kohoutek, Švecová, Pojkar, nebo ještě někdo další nevím. Jisté však je, že gangsteři jsou pomocí našich soudců na svobodě.
Pojkar pak opustil soudcovský stav a za odměnu byl přijat se všemi poctami do pravoslavného řádu v Teplicích, kde byl dva roky před ním pasován i obchodník s otrokyněmi Onyskin. Odvolán však nebyl kůlu tomu, že byl propuštěn na svobodu Onyskinův gang, za to dostal od kárného senátu jen snížení platu na tři měsíce, ale kvůli další kárné žalobě, kterou na něho podal ministr spravedlnosti Němec, kvůli jeho pomalosti při projednávání žalob. Pomalost je v případě soudce Pojkara, eufemistický výraz pro lenost a lajdáctví. Tento soudce byl tak pomalý, že šestnáct trestních věcí bylo promlčeno. A je to...
V roce 2005 pomohla podobným způsobem na svobodu šesti členům čínského gangu převaděčů i náměstkyně obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 Jaroslava Hedrlíková, která prý zapomněla napsat usnesení o prodloužení vazby. Číňané byli obviněni z převádění svých krajanů do Německa. Hedrlíková se hájila tím, že si prý špatně spočítala dny. Gang převaděčů přitom podle policejních zdrojů převedl do Německa minimálně 400 lidí a během své činnosti za to inkasoval nejméně 54 miliónů korun. Prý za to byla potrestána slovním napomenutím. A je to...

V říjnu 2005 zadržela policie muže, který přepadl, oloupil a pohlavně zneužil nezletilého chlapce a požádala náchodského státního zástupce Rostislava Poledna, aby souhlasil s uvalením vazby z důvodů možného pokračování v trestné činnosti. Státní zástupce Poledna však s návrhem policie nesouhlasil, protože se domníval, že už to podruhé násilník neudělá.
Mýlil se, tři dny po propuštění devětadvacetiletý muž opět zaútočil na třináctiletého chlapce a pohlavně jej zneužil. Nevím co takovému státnímu zástupci řekli rodiče zneužitého hocha, ale státním zástupcem to rozhodně nehnulo: " Postupoval jsem podle zákona. Hodnotil jsem kromě dalších věcí i osobnost stíhaného. Dopředu se rozhodně nedalo předpokládat, že to udělá znovu." Jaké aspekty pan státní zástupce zkoumal, když se zadrženým nemluvil, ani neměl k dispozici jeho psychiatrický posudek, není známo. Jediné co měl ve spisu byl protokol výslechu obviněného pedofila, výslech zneužitého chlapce a trestný rejstřík násilníka, který byl v minulosti už několikrát souzen pro násilnou trestnou činnost. Pravda je, že tehdy ještě své oběti pohlavně nepoužil.
O rozhodnutí svého podřízeného se okamžitě zajímala nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká i ministerstvo spravedlnost. Státní zástupce Poledna byl potrestán výtkou od nadřízeného.
Na první pohled se zdá, že rozhodnutí soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar
Stamidisové patří spíše do kategorie černého humoru, než mezi chybující soudce, ale v souvislosti s choutkami části naší justice se může jevit jako pokus o ovládnutí dalšího mocenského nástroje exekutivy.
Bývalí spolumajitelé a současně i šéfové ústecké Universal banky František Helešic a Otakar Hůla byli několik let vyšetřováni policií kvůli tomu, že se špatně starali o svěřený majetek a připravili tak věřitele a drobné vkladatele o 600 milionů. Podíl viny manažerů banky na jejím krachu však nebyl předmětem sporu u pražského soudu. Obvinění manažeři se domnívali, že je ústečtí kriminalisté šikanují, nespravedlivě obviňují a manipulují s vyslýchanými i s důkazy. Jejich výhrady proti vyšetřovatelům ze Severočeské policejní správy nebyly tak úplně od věci, protože podobné manipulace při vyšetřování se tam skutečně stávají, hlavně v politických, či ekonomických kauzách ( o některých z nich jsem se zmínil v kapitole o policii).
Proti usnesení policisty, že jste "důvodně obviněný" se prakticky nedá nic dělat i kdyby bylo sebevíc hloupé a neodůvodněné, zvláště když policistům jdou na ruku i státní zástupci vykonávají dozor jen formálně.
Helešic s Hálou se tedy rozhodli, že proti postupu státních zástupců a policistů se budou bránit žalobou na ochranu osobnosti, která by je měla před jejich útoky ochránit. Že je to absurdní? Není. Soudkyně Stamidisová dokonce třikrát rozhodla o tom, že policisté a státní zástupci musí zastavit jakékoliv pátrání a přestat obtěžovat žalující stranu. Nesmí vyslýchat žádné svědky, zajišťovat důkazy, prostě čmuchat kolem nich. Její rozhodnutí mělo platit až do doby, než ona sama zjistí, zda jde skutečně o obtěžování, či vyšetřování. Na jednu stranu by takové průlomové rozhodnutí bylo žádoucí a poskytlo by policejně šikanovaným lidem alespoň nějakou ochranu, když už ji nedokáží zajistit státní zástupci. Není však jasné podle čeho by soudkyně Stamidisová posuzovala spor, když by ji policie nemohla dodat potřebné důkazy k posouzení věci. Rozhodnutí soudkyně Stamidisové bylo nesmyslem a nerespektováním zákonů. Soudcům v našem ústavním pořádku nepřísluší zasahovat do vyšetřování policie, od toho je zde pouze státní zástupce. Soudce může rozhodovat jen o vině, či nevině obžalovaného. Byla to hloupost, omyl, nebo dobře zaplacený omyl? Nevím. Jisté však je, že v září 2008 předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem Ivan Elischer bankéře a dalších dvanáct obžalovaných (mnozí z nich, včetně Helešice si odseděli ve vazbě řadu měsíců, někteří i roky) zprostil žaloby, takže po formální stránce měla soudkyně Stamidisová pravdu.
Tato kauza nebyla celostátně příliš známá, protože Univerzal banka byla malá a její ztráta před krachem nebyla v řádu miliard, jako u ČSOB, nebo u Komerční banky. Přesto její krach přivedl na mizinu stovku drobných podnikatelů a střadatelů. Krach banky, kterou řídil Helešic s Hálou zavinily jako obvykle nesplacené úvěry hlavně od podnikatelů spřízněných s bankou, nebo přímo akcionářů banky. V letech 1993 - 2000 patřil tento druh podnikání k nejziskovějším. Stačilo koupit akcie banky, většinou na dluh, a potom si od banky půjčovat a půjčovat. Půjčky se splácely dalšími půjčkami téže banky, takže se vlastně nic nevracelo. UNB takto přišla o 660 milionů korun, které věřitelé nikdy neuvidí. Jeden z největších dlužníků byl tehdy podnikatel z Karlových Varů Vilém Pazdera, ale také tehdy známý teplický podnikatel (dříve číšník) Petr Frydrych a celá řada dalších. Žalobu od zpočátku vedla ctižádostivá krajská státní žalobkyně Eva Sixtová, která slibovala desetileté tresty. Obžalovací spis obsahoval 8500 stran a dalších 28 příloh. Jen obžalovací spis ústeckého rajského státního zastupitelství obsahoval 227 stran, většinou plků. Na případu postupně pracovalo až třicet kriminalistů Severočeské policejní správy. A výsledek - nic.
Osvobozující rozsudek odůvodnil soudce Elischer vysvětlením, že pro podvod nebylo dostatek důkazů. Banka prý sice překročila řadu předpisů, ale na trestný čin to nebylo. Zajímavé však bylo soudcovo vystoupení pro místní tisk, když prohlásil, že pokud by byla žaloba vedena lépe, a spokojila se s méně závažnými trestnými činy, například ze zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence, obvinění by byli odsouzeni a několik let by ve vězení strávili. Sixtová však chtěla víc, to nedokázala dokázat a tak ztratila všechno.
Soudce Elischer však taktně pomlčel svůj nezanedbatelný podíl na krachu žaloby a osvobození pachatelů, protože trestní řád mu umožňuje překvalifikovat trestný čin, vrátit obžalobu a žádat nové důkazy. Nechápu, když byl tak chytrý v září 2008, proč neprovedl překvalifikování trestného činu sám. Času na to měl dost, vždyť soud s obžalovanými se táhl léta. Pro osvěžení paměti pana soudce připomínám trestní řád, strana 533.
§ 186 D ů v o d y k p ř e d b ě ž n é m u
p r o j e d n á n í o b ž a l o b y
Předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to,
d) že skutek, který je předmětem obžaloby, bude třeba posuzovat podle jiného ustanovení trestního zákona, než podle kterého jej posuzuje obžaloba
Následující paragrafy 187 až 191 dávají soudcům jasný návod jak postupovat v případě, že by už zapomněli učivo z právnické fakulty, nebo se s chybami v obžalobě setkali poprvé.
Odér korupce, který se vznáší nad ústeckým krajským soudem tento proces rozhodně nerozptýlil.
Takovýchto omylů a chyb soudců, nebo státních zástupců není mnoho, ale pokud se stanou, je pozoruhodné, že se stávají hlavně u bohatých obviněných, kde o nějaký ten milion nejde. O úplatcích soudcům se hovoří často, někteří obvinění dokonce už přiznali, že soudci zaplatili za propuštění z vazby, nebo za shovívavost při rozhodování o vině. Soudci jsou veřejností hodnoceni jako nedůvěryhodní, vyrovnají se jim jen soudci fotbaloví a politici, nicméně za posledních devatenáct let byl při braní statisícového úplatku přistižen jen jeden ostravský soudce a jedna státní zástupkyně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | 21. září 2011 v 22:34 | Reagovat

Není pravda o Rostislavu Polednovi udělal bych to stejný měl to těžký...

2 Lily Lily | 2. března 2012 v 2:00 | Reagovat

Na Váš blog jsem narazila náhodou a stránku věnovanou české justici jsem přečtla jedním dechem, i když chvílemi jsem spíš nedýchala překvapením nad vstřebávanými informacemi...co na to říct?? Snad se jen modlit, aby se člověk nikdy do ničeho nezapletl a nebyl konfrontován s takovým bahnem...nevím, jestli je to k pláči nebo k vzteku, ale pevně věřím, že existuje nějaká Vyšší spravedlnost a jednou nám to všem bude opravdu spravedlivě sečteno...díky za Váš blog...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama