Paroubek a jeho šibalové II.

30. března 2009 v 11:03

Jiří Paroubek a jeho šibalové II
Vsrpnu 2000 při běžné kontrole a výměně tresorů na Ministerstvu zahraničních věcí objevili pracovníci oddělení ochrany utajovaných skutečností zapomenutý tresor v koupelně pana ministra. Sekretářka o tresoru sice věděla, ale byla v domnění, že ho pan ministr nevyužívá a ani k němu nejsou klíče. A to byla chyba. Šéf odboru Petr Pánek rozhodl, že tresor nahradí jiným, Kato byl v té době na zahraniční návštěvě, zřejmě mu podřízení chtěli udělat radost. Pánek zavolal zámečníky a ti za jeho přítomnosti "zapomenutý" tresor otevřeli.

Uvnitř objevili ukryté peníze, podle Pánkova odhadu nejméně půl miliónu, ale pracovníci úřadu, kteří byli rovněž přítomni, odhadovali jeden až jeden a půl miliónu korun v bankovkách, což ani Pánek nevyloučil. Dále tam byla zalepená obálka s dalšími penězi, kterou se ale neodvážil nikdo rozlepit. Byl to malér, protože peníze Kato nikde neuvedl v daňovém přiznání a tím ošidil stát podobně jako před ním jeho kolega vicepremiér Lánský.
Po návratu pana ministra ze zahraničí začal kolotoč vysvětlování a vyšetřování, který skončil jako obvykle - nikde. Policie neměla v ruce nic, protože úředníci protokol o obsahu tresoru zničili. Na čí příkaz se nezjistilo. Jejich očité svědectví zřejmě policii nestačilo, naopak je plně uspokojilo Kavanovo vysvětlení asi, prý, možná, nevím.

Kavan nejprve tvrdil, že tam žádné peníze nebyly. O den později svůj výrok změnil a řekl, že mu novináři nerozuměli, ale že neví kolik tam přesně bylo, prý to byly jen diety. Pak si vzpomněl, že tam měl asi 250 tisíc, přesně však nevěděl. Poslední verze byla, že tam byly asi peníze od sponzorů na jeho kampaň na zvolení do Senátu. Jejich jména však nikdy nezveřejnil, ale i kdyby to byla pravda i sponzorské dary podléhají zdanění. Proč neznal přesnou částku peněz od sponzorů? To prý měl na starosti jeho parlamentní asistent. Parlamentní asistent nosil peníze od sponzorů do uzamčeného trezoru v koupelně ministra Kavana. A je to...
Proč to ale neodvedl státu daň a dopustil se trestného činu podle § 148 - krácení daně, poplatku a podobné povinné platby? Nakonec musel přijít s poslední inovovanou verzi, která byla právně "čistá" a na kterou byl krátký i Finanční úřad. Znovu se vrátil ke druhé verzi s dietami, část byl jeho plat, část úspory a část si půjčil od bratra. Stejné vysvětlení pro záhadný původ peněz použil o pár let později i jeho stranický šéf Gross, který však místo bratra použil strýce lampasáka a ten si zas půjčil....Stranický kolega Kraus, předseda poslaneckého klubu ČSSD, dokonce vysvětloval původ peněz na ghanskou kakaovou operaci půjčkou a neznámého muže, kterého potrkal na náměstí.
Česká ambasáda v Moskvě je komplexem budov ve středu města k nimž patří i hotel Český dům sloužící jako reprezentativní zařízení českého velvyslanectví. Jedná se o soubor budov, kde je 80 kanceláří na dobré adrese, stejně tak i 150 nadstandartních bytů, 50 garáží, hotelových pokojů včetně apartmánů, relaxačního centra, fitcentra, autoservisu a restaurace. Celé toto hospodářské zařízení Ministerstva zahraničních věcí mělo roční příjmy pohybující se mezi 90 až 100 milióny korun a výdaje činily 28,5 miliónů. Čistý zisk 60 miliónů korun je slušná sumička na to, aby po ní někdo natáhl ruku. A Kato ji natáhl. Samozřejmě to nemohl udělat sám k tomu potřeboval prostředníka. Byl jím podnikatel Stanislav Breile, který ještě před tím čile podnikal s bývalými důstojníky StB a ti se zase znali s Katem. Tedy firma pro bývalého nevědomého spolupracovníka StB s největším puncem důvěryhodnosti. Jak byl Kato s Breilem dohodnut, či svázán tichým společenstvím se už nedovíme, ale víme
naprosto přesně, že se jako ministr zahraničí bez souhlasu vlády rozhodl pro privatizaci celého hospodářského komplexu budov do rukou společnosti Český dům, kde byl předsedou správní rady Stanislav Breile. K tomuto tunelu na český stát plně využil svého postavení ministra a současně se kryl imunitou senátora (dodnes mi není jasné jak mohl být zvolen dva roky poté co soud rozhodl, že spolupracoval s StB). Prvním krokem bylo jeho rozhodnutí č.12 ze dne 15.8.2000 , kterým nařídil zahájení privatizace Českého domu v Moskvě. Upozorňuji, že kdyby všechno svedl na své podřízené, což také učinil, bylo jen toto rozhodnutí trestným činem podle § 158, zneužívání pravomocí veřejného činitele. Pro osvěžení paměti cituji :

§158 Zneužívání pravomoci veřejného činitele
(1) Veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu,
b) překročí svou pravomoc, nebo
c) nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci, bude potrestán odnětím svobody
(2) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek

Privatizaci státního majetku mohla v té době činit pouze vláda České republiky a v žádném případě samotný ministr čehokoliv. Kato jednoduše vládu vynechal a doufal, že mu na to nikdo nepřijde. Jenže to prasklo a tak se snažil ze všeho vylhat. V tom byl skutečným mistrem, ale svůj podpis pod rozhodnutím č.12 zalhat nešlo.
To, že se jednalo o tunel na stát dokládá mimo jiné i skutečnost, že společnost Český dům pro tento účel založili už v červenci pracovníci vedení tohoto hospodářského zařízení Ministerstva zahraničních věcí. Kato měl přitom jednoduchý plán, který se v té době v Čechách běžně praktikoval. Nejdříve se továrna, nebo hotel dal managementu do pronájmu a z utržených zisků si po čase státní majetek koupili. Nebo se jim prodal přímo, oni si na prodej půjčili a pak dluhy spláceli ze zisků - to v těch lepších případech.
Kato a jeho parta ( Srba, Opolecká) nechali nejprve vypracovat smlouvu o pronájmu celého zařízení společnosti Český dům. Nemusím ani připomínat, že nájemce vybral bez výběrového. Smlouva byla sepsána k oboustranné spokojenosti právní kanceláří JUDr. Teringela, který zastupoval jak společnost Český dům, tak i ministerstvo zahraničních věcí, což je v rozporu se zákonem o advokacii, ale nikomu to nevadilo, protože o smlouvě nikdo nevěděl. Prasklo to teprve tehdy, když ministr Kavan v listopadu 2000 žádal našeho velvyslance v Moskvě Jaroslavu Baštu, aby smlouvu jako šéf zastupitelského úřadu podepsal.
Bašta to však odmítl, protože nejenže odporovala mezinárodním úmluvám, ale na první pohled by i laik (Bašta byl povoláním argeolog) poznal, že je pro stát značně nevýhodná. Za dlouhodobý pronájem měla společnost Český dům platit jen 28 miliónů korun ročně (necelá polovina zisku), mohla podle smlouvy využívat účet zastupitelského úřadu (tím se vyhnula celním poplatkům) a měla dodatkem zaručenou opci na odkoupení celého komplexu.
Kdo by do toho nešel? Odpovědnost k finančním úřadům i v případných soudních sporech by nesl stát a zisk by brali "podnikatelé". Bašta nepodepsal a propukla aféra. Kato zatloukal a zatloukal. Smlouva prý prošla standardním kolečkem na ministerstvu, lhal, prý se k ní kladně vyjádřilo právní oddělení ministerstva, lhal. Policie začala šetřit a šetřit, až nakonec usoudila, že za všechno je odpovědný generální sekretář Srba. Vyšetřovatelé mu posléze ve spolupráci s policejní novinářkou Slonkovou (nechci říkat konfidentkou) přišili pokus o její vraždu a ze Srby se posléze stal universální zločinec, na kterého se všechno svedlo. Srba byl ale soudem očištěn, což bylo pochopitelné, protože plnil jen příkazy ministra Kata. Nevím jak policie zdůvodnila Kavanův podpis pod privatizační směrnicí č.12, když i tento trestní čin jako trestní nekvalifikovala. Opět se tak potvrdilo, že trestné činy se dostanou k soudu pouze, když policie chce. Pokud není obvinění, není soud.
Jan Kavan Kato je dodnes bezúhonným občanem, nikdy nebyl trestán, s StB spolupracoval jen nevědomky a v Parlamentu České republiky zastupuje voliče ČSSD...

Peruánský dluh

Jiří Paroubek poslední z řady premiérů, kteří se během čtyřletého období vlády ČSSD vystřídali v Kramářově vile, s oblibou připomínal, že jeho vládu tvoří odborníci a mladí talenti bez stranické příslušnosti. Jedním z takových mladých odborníků byl i ministr financí Bohumil Sobotka. Mladý, na první pohled sympatický člověk, který podobně jako předposlední předseda vlády Gross nikdy nepracoval ( hned po studiu se vrhnul na politiku) vystudoval právnickou fakultu a stal se významným ekonomem, který rozhodoval o státních financích. Bohumil Sobotka se stal živoucím příkladem toho, že špičkovým odborníkem a manažerem se může stát i člověk bez odborného vzdělání, bez praxe, ale se správnou legitimací v kapse.
Jako ministr však měl smůlu při výběru svých podřízených. Jeho náměstek Ladislav Zelinka
připravil v tichosti státní kasu, kterou měl Sobotka na starosti o 47,3 milionů. korun.
Zelinka měl mimo jiné na starosti i vymáhání zahraničních pohledávek České republiky. Peru nám dlužilo za dodávky strojů ještě z dob socialismu 50 mil. korun. Peníze však v roce 1996 řádně vrátilo na účet Ministerstva financí u ČSOB. V této bance pracoval v oddělení peruánských účtů Karel Ponocný, který v roce 2001 přešel na Ministerstvo financí na místo ředitele mezinárodních finančních vztahů. Ze svého bývalého pracoviště věděl, že Peruánci dluh zaplatili, ale na ministerstvu financí to nebylo nezaúčtováno. Milionky ležely na účtu, jen si je vzít.
Náměstek Zelinka poté rozjel tajnou operaci na zaplacení dluhu. Dohodl se svým známým, který byl spoluvlastníkem firmy Anper, že peruánský dluh "vymůže". Podle smlouvy, kterou za ministerstvo uzavřel, činila odměna za práci na vymožení dluhu 95% z vymožené částky. Pravda je, že u podobných dluzích je výtěžnost mezi 8- 10%.
Firma Amper byla úspěšná a český stát dostal z "vymožené" pohledávky 2,3 milionů korun. Zisk z této operace činil 46 milionů a ještě byl pan náměstek pochválen. Problém nastal až o dva roky později, když si jel premiér Špidla do Peru pro vyznamenání "Řád slunce" a hodnost velkoknížete. Ministerstvo zahraničí chtělo podklady k peruánskému dluhu, aby to mohl premiér zařadit do programu jednání své státní návštěvy. Náměstek Zelinka přiznal, že dluh již vyřešil. Už vidím peruánského presidenta jak by se tvářil, kdyby připíchnul Špidlovi na hruď vyznamenání a on za to chtěl ještě 50 milionů. Všechno se provalilo a člověk by čekal, že ministr Sobotka předá věc policii. Omyl. Nejdříve nařídil odborný audit. Když audit potvrdil, že peníze opravdu zmizely na účtech firmy Anper za pomocí jeho podřízených, dohodl se s Ponocným na dobrovolném rozvázání pracovního poměru. Tři půl měsíce dostával plat aniž by musel chodit do práce. Ponocný byl totiž blízký sociálním demokratům a personální ředitel ministerstva financí Vilém Buriánek dokonce členem Ústřední kontrolní komise ČSSD (kolik asi dostala ČSSD výpalného?) Ladislav Zelinka na své místo rezignoval týden poté, co podvod zveřejnila na svých stránkách MF Dnes.
Podvod začala šetřit policie teprve v červnu 2005. Pracovní poměr skončil Ponocnému až v září, ale už v červnu ještě jako zaměstnanec ministerstva financí odjel na zahraniční dovolenou, ze které se už nevrátil. V dubnu 2006 ujistil veřejnost mluvčí policie Jiří Vokuš, že na Ponocného bude vydán mezinárodní zatykač a za rok proběhla tiskem kratičká zpráva, že policie konečně obvinila Karla Ponocného a jednatele společnosti Amper Antona Murárika z podvodu. Ponocného Interpol dodnes nevypátral. Bývalý náměstek, člen ČSSD Ladislav Zelinka obviněn nebyl. Prý o ničem nevěděl ani o tom, že spolumajitelem firmy Amper je jeho stranický kamarád Ponocný. A je to...



Stanislav Gross, strejda a jeho parta

Dnes už je Stanislav Gross politickou mrtvolou, ale ještě před pár lety byl mocným mužem, který mnohým naháněl strach. Před šestnácti lety byl začínajícím údržbářem v lokomotivním depu ve Vršovicích, dnes je díky politice bohatým mužem.
Vystudoval střední dopravní školu a jeho ctižádostí bylo, stát se řidičem lokomotivy.Proto musel nejprve poznávat jak taková lokomotiva vypadá rozebraná, jak se opravuje a jaké má neduhy. Cesta k cíli byla složitá, ale mladý Gross šel trpělivě za svým cílem a nebýt sametové revoluce určitě by se stal dobrým strojvedoucím. Po revoluci, ke škodě Českých drah, obrátil svůj zájem jiným směrem.
Vstoupil do politiky a už v květnu 1990 byl zvolen předsedou Mladých sociálních demokratů za něž zasedal i v předsednictvu ČSSD. Od počátku se čile pohyboval v zákulisí a rychle se učil politice, která není vidět. Popravdě řečeno ani jeho pozdější politická práce nebyla vidět, protože nic nevymyslel, nic nenavrhoval, nic moc nedělal a proto také nikoho nenaštval. Snad právě z těchto důvodů byl dlouhá léta nejpopulárnějším politikem v zemi. Čísla jeho oblíbenosti byla ohromující a v nejlepším období přesahovala i 80%. Normální život prakticky nepoznal, ale v parlamentu se cítil jako ryba ve vodě. Brzy poznal, že sebevětší popularita mu v dalším postupu nepomůže pokud nevystuduje vysokou školu. Vybral si práva a studoval při zaměstnání. Jakým byl studentem se neví, ale už po osmi letech odpromoval. Diplomovou práci sice opsal z výročních zpráv ČNB, které dostával jako místopředseda parlamentu, měla sotva poloviční rozsah než u ostatních studentů, ale vedoucího katedry finančního práva Eduarda Němečka nadchla a označil ji za výbornou. Mgr.Gross je živoucím příkladem toho, že studium se vyplácí. Rok po promocí dostal za odměnu Ministerstvo vnitra a čtyři roky nato vykopl předsedu vlády Špidlu do Bruselu a sám se usadil v premiérském křesle. Za půl roku s ostudou odstoupil. Dnes už si na něho nikdo ani nevzpomene a pokud padne jeho jméno lidé si většinou vzpomenou na úplatky, korupci a záhadné zbohatnutí mladého politika v miliardáře.
Gross se stal synonymem korupční politiky spojené s podsvětím a nebýt sociálním demokratem, dávno by už někde plnil flakóny v některém státním zařízení. Díky tomuto spojení se Gross stal daleko nejhorším mafiánem v zemi.
Pro srovnání s politickými procesy je však poučné sledovat rychlost a postup policie v případech vládních politiků do kterých jsou zapojeni i policejní důstojníci. Některé z Grossových kauz vyvolají úsměv ( i v nich jde však o nezdaněné milióny), jiné jsou naopak tak vážné, že ohrožují samotné základy státu.
Ministerstvo vnitra pod taktovkou mladého Grosse šlo od průšvihu k průšvihu. Dvě třetiny případů, které popisuji se udály v době, kdy byl ministrem právě on. Policie se za jeho působení stala nejzkorumpovanější skupinou společnosti. Korupce kvete hlavně proto, že ji přebujelý úřednický aparát umožňuje. Na nějaké systémové změny ale neměl mladý ministr čas protože se v první řadě zaměřil na upevňování osobní moci, ve druhé řadě se zajímal o vlastní ekonomické zájmy, které dal do služeb mocných finančních skupin a teprve na třetím místě byla starost o bezpečnost státu. Gross významně zasahoval do
privatizace a je nanejvýš pravděpodobné, že to nedělal jen z obavy o bezpečnost státu jak se snažil vysvětlovat svou mimořádnou angažovanost v resortech, kterým nerozuměl a ani je neměl v kompetenci.
Jediným z mála počinů, na který si z jeho působnosti vzpomínám bylo vytvoření speciálního týmu Mlýn, který mu obstarával informace na rozpracované podnikatele či politiky. Není náhodou, že počet povolených odposlechů v zemi stoupal geometrickou řadou. Zajímavé je, že množství odposlechů nevedlo k odhalování velké kriminality, ale zato je známo nemalé množství nahraných politiků a vysokých státních úředníků. Gross do svých rukou nepochybně soustředil nebývalou moc. Dalo by se říct, že v tomto byl skutečným mistrem a nezasloužil si od některých méně úspěšnějších spolustraníků přezdívku "Blbeček". Tenhle "Blbeček" totiž dokázal, snad s výjimkou Miloše Zemana, dostat pod kontrolu každého významnějšího politika. Dnes se vedou spory o tom, zda to bylo ve prospěch jeho moci, nebo zda nebyl nástrojem policejní ekonomické mafie. Druhá možnost je samozřejmě horší, bohužel i pravděpodobnější.
Stanislav Gros povýšil rozdávání trafik na politiku. Někdo jí dostal za dobré služby pro stranu, jiný za dobré služby pro něho. V tomto ohledu byl liberální a neupřednostňoval jen členy ČSSD.
Přidělování trafik má u nás dlouholetou tradici, která byla za socializmu dotažena k dokonalosti. Na důležitá místa byli dosazováni lidé podle stranického klíče, odbornost nehrála žádnou roli. Například bývalá absolventka střední ekonomické školy a VUMLu Libuše Vlasáková pracovala za komunistů jako zástupkyně starosty v Neštěmicích, pochopitelně v barvách KSČ, po revoluci za vlády ČSSD se stala nejdříve náměstkyní ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, později z titulu své funkce obsadila postupně tolik správních rad velkých polostátních firem, že se o ní hovořilo jako o nejmocnější ženě našeho průmyslu. Dodnes sedí v dozorčí radě Transgasu, který pomáhala privatizovat. A její kvalifikace je stejná jako za socializmu - je ve správné straně a navíc kamarádkou bývalého ministra Grégra (společně dovedli ke krachu děčínskou Destu jedinou továrnu kterou v životě viděla). Komunisté to prostě umí a uměl to i Stanislav Gross.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama