Petr Mach

30. března 2009 v 9:54

Petr Mach - příznivec ODS

Neznám podnikatele, který by na investicích do fotbalu vydělal. Petrovi Machovi se to podařilo. Fotbal je přitom největším bumbrlíčkem našeho sportu. Místo buchet však polyká milióny. Sponzoři se na něj lepí jako vosy na sirup, přitom hodnota reklamy na našich fotbalových stadiónech se blíží nule. V důsledku úplatkářských afér ubývá diváků a dnes se počítají jen v tisícovkách. Pochybuji, že některý z nich si koupí letenku u Českých aerolinií protože si přečte reklamu na tričku, tím méně počítačovou techniku, automobil, či nemovitosti od firem jejichž reklamami jsou popsané fotbalové stadióny. Polovina peněz z reklam a darů od sponzorů navíc končí v kapsách funkcionářů a rozhodčích. Na fotbalu bohatnou hlavně bafuňáři a chudnou majitelé klubů. Čekan, Korbel, Komanický, Gottwald, patří mezi nejznámější, kteří na fotbalu vykrváceli a dnes se schovávají před věřiteli.
Petr Mach je původní profesí automechanik. Byl ale podnikavý a po revoluci si otevřel autobazar, začal provozovat autodopravu. Nakoupil moderní autobusy a vozil fotbalisty Sparty na zápasy po republice. Klub mu za dopravu dlužil několik miliónů, ale Mach na proplacení faktur nespěchal. Jako věřitel se záhy dostal do vedení klubu a sliboval stamiliónový roční rozpočet (dnes je mnohem vyšší). Pomalu připravoval svůj majstrštych. Tehdy si nikdo nedovedl ani představit, že by někdo mohl koupit tělovýchovnou jednotu s takovým jménem, tradicí a majetkem. Mach ano. Na členské schůzi navrhl transformaci občanského sdružení na akciovou společnost. Každý člen bude akcionářem. Byl vlastně průkopníkem kupónové privatizace ještě dřív než o tom politici začali uvažovat. A protože tehdy neměl skoro nikdo kapitál, navrhl , že za kontrolní balík akcií (90%) zaplatí 6 miliónů a investuje do výstavby nového moderního fotbalového stadiónu stovky miliónů.
Nikdo si tehdy neuvědomil, že investicí do stadiónu zhodnotí cenu vlastních akcií, které původně dostal za hubičku a příslib nového stadiónu. Všichni byli nadšeni a jeho plán odsouhlasili. Petr Mach se stal majitelem klubu. A začala velká jízda. Sparta získávala jeden titul za druhým, stadión se z úvěru skutečně postavil. Daň z finančního úspěchu však byla vysoká - rozprodej hráčů,mizerná hra a zklamání fanoušků, ale o ty ve fotbalovém byznysu nejde...
Každý kdo jen trochu uměl kopnout do balónu byl prodán do ciziny. V mužstvo zůstali jen průměrní hráči, kteří sice stačili na naší ligu, ale evropské konkurenci se nemohli rovnat. Později v této "obchodní" strategii šikovného automechanika pokračoval i bývalý ředitel vydavatelství Rudé Právo Košťál, a záhy se i on stal uznávaným odborníkem na fotbalový marketing.
Mach byl v pětadvaceti letech úspěšným bohatým podnikatelem, členem hospodářské komory, přítelem místopředsedy ODS Petra Čermáka (létali společně na fotbal i na dovolenou), statisíci přispíval do pokladny ODS - a to mu zlomilo vaz!
Dostal se na seznam lidí, které bylo třeba dostat před soud a do tepláků. " Seznamu obětí" se v té době říkalo koaliční seznam a údajně měl až 270 jmen. V zákulisí vládnoucí strany se o seznamu hovořilo jako o příspěvku justice do volebního boje. Policie měla podobné zadání jako u Šrejbra. Dokonce je znám výrok kriminalisty, který řekl : " Musíme Macha dostat do tepláků, abychom se dostali na sponzorování ODS..."
Policistům, kteří vymýšleli imaginární trestné činy, trvalo dva roky, než slepili obvinění, státnímu zástupci stačil měsíc, aby jim dal za pravdu. Macha obvinili hned z pěti trestných činů, což je běžná taktika, když si chtějí "pojistit" odsouzení alespoň v jednom z bodů obžaloby. Jedno obvinění bylo absurdnější než druhé, ale to je u imaginárních trestných činů běžné. Obvinění bylo vzneseno 22.1.1998, což bylo po pětileté promlčecí lhůtě! Nevadí, státní zástupce tedy přepsal stejné obvinění, ale účelově "vybral" jinou právní kvalifikaci trestného činu. Asi se divíte jak je to možné, když máme jen jeden trestní řád. Nedivte se, u nás jde všechno.
Jen pro porovnání připomínám případ místopředsedy vlády Egona Lánského (ČSSD), který v roce 1996 coby vysoký vládní úředník pomohl vypořádat dluh Českého státu s firmou Hollanco a za to dostal provizi, či úplatek - jak se to vezme, ve výši 290 tisíc dolarů ( přes 9 milionů korun podle kurzu v roce 1996)
Peníze se mu nechtělo platit daň a tak si otevřel účet u vídeňské Erste bank a tam si peníze ulil. V daňovém přiznání o tučném příjmu ani písmenko. Tím se dopustil zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve velkém rozsahu § 148(4) se sazbou 5 až dvanáct let, protože podal nepravdivé daňové přiznání a byla tak zaplacena nižší daň. Když to prasklo pan místopředseda vlády dělal hloupého - prý o tom nevěděl. V roce 2000 ředitel pražského úřadu vyšetřování Zdeněk Janíček prohlásil, že trestní stíháni bylo zastaveno a odvolal se na paragraf o účinné lítosti . Místopředseda vlády zatajenou daň rychle doplatil. Sporné je zda rychle. §66 a) sice říká , že pachatel škodlivému následku trestného činu zamezil nebo napravil, avšak judikát Nejvyššího soudu 2/65 vysvětluje toto jednání tak, že podmínka dobrovolnosti znamená, že pachatel takto jedná z vlastního rozhodnutí ještě před tím než jeho trestný čin byl objeven, nebo oznámen. A v této formulaci je právě libovolný manévrovací prostor. Objeven a oznámen byl Lanského trestní čin dávno před tím, než účinnou lítost projevil (viz články v novinách a pokuta z ČNB). Vyšetřovatel si zjevně vybral druhou větu judikátu kde se praví, že není projevem účinné lítosti, když pachatel následek trestného činu napravil teprve pod tlakem zahájeného trestního stíhání a trestní stíhání skutečně ještě zahájeno nebylo, protože policisté s vyšetřováním nespěchali. Policie si vybrala příznivější výklad, navíc je sporné i to, zda účinnou lítost neprojevil až tehdy, kdy ho kolega z vlády ministr vnitra Grulich upozornil, že policie připravuje jeho trestné stihání. To ale nikdo neprokáže. Lánský byl v pohodě. Normální smrtelník by doslat nejméně 5 let. V porovnání s šikanou Vladimíra Železného šlo vskutku o nesymetrický výklad práva a spravedlnosti.
Ale zpět k Machovi. Nejtěžší obvinění z podvodu se týkalo údajného nezaplacení úvěru u ČSOB na nákup autobusů z roku 1991 ve výši 160 milionů Kč. Mach však dlužníkem nebyl, protože po dvou letech prodal autobusy i s firmou Mach s.r.o. společnosti Eurobus. Navíc v technickém průkazu potvrdil zástavní právo ve prospěch banky. Eurobus nesplácel úvěr, skončil v konkurzu a majitel zemřel. Podivné bylo, že po majiteli zůstali dluhy, ale žádná účetní dokumentace ani zmíněné technické průkazy. Jednoduše kauza, která kauzou nebyla a Macha se týkala jen v rovině obchodního práva. Navíc u podobného případu existuje pravomocné rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, podle něhož dlužníkem není klient banky, ale společnost, která koupila firmu i se závazky. Sedm let trvalo našim soudům, než byl Mach tohoto obvinění zproštěn. V obžalobě jej státní zastupitelství vinilo z podvodů, krádeže a další trestné činy za téměř 160 milionů, nakonec zbylo jen obvinění z krácení daně, poplatku a podobné povinné platby §148(4).
Obvinění za které byl nakonec i odsouzen je tak absurdní, že se s ním dá v právní rovině obtížně polemizovat. Tohoto trestného činu se měl dopustit tak, že si v Německu zakoupil BMW 850 Csi za tři milióny korun, přivezl si ho domů, nezaplatil clo a později si ho nechal na objednávku ukrást, aby vyinkasoval pojistku. Problematické bylo obvinění v tom, že Mach vlastníkem tohoto auta nikdy nebyl!
Auto si teprve chtěl koupi a měl ho jen na zkoušku. Tento model nesměl být na základě podmínek výrobce prodán v následujících šesti měsících do země mimo Evropskou Unii. Mach tedy sepsal s dealerem Sigmundem Grieberem smlouvu podle německého práva o koupi na zkoušku a zaplatil zálohu 180 640 marek. Auto mělo německou poznávací značku, v Německu bylo pojištěné, v Německu platil Grieber silniční daň a také byl dle technického průkazu majitelem vozu. Machovi dal i písemný souhlas, že s autem může přejíždět hranice. Možná, že právě to bylo důvodem toho proč se Grieber dlouho vyhýbal dostavit k soudu jako svědek, protože by se dostal do rozporu s předpisy EU. Mach auto dříve než za šest měsíců nemohl v Česku proclít ani zapsat na sebe. V celním režimu se na něj vztahovaly předpisy o dočasném celním a daňovém osvobození.
Auto však bylo 3.května 1993 ukradeno a převezeno do Ruska a to bylo prvotním podnětem pro zahájení trestního stíhání v této kauze. Policisté jej vinili z podvodu (pojistný podvod tehdy nebyl součástí našeho trestního zákona), který měl spáchat na pojišťovnu ( ta by musela vyplatit pojistku - Grieberovi) tím, že si krádež objednal. Jenže to svědek (zloděj auta) před soudem nepotvrdil a prohlásil, že se o majiteli auta dozvěděl až následně z tisku. Proto jej soud musel zprostit obvinění z organizování podvodu. Nevím jakou náhodou se stalo, že i tuto imaginární kauzu s politickým podtextem dostala na stůl opět soudkyně Dana Pacholíková. Jakoby nestačilo, že už v případu Milana Šrejbra přistupovala k výkladu zákonů přinejmenším podivně. Bez důkazů ji nelze obvinit, že soudí na politickou objednávku, lze jen konstatovat, že učivo z právnické fakulty dávno zapomněla. Bohužel v soudním systému, který u nás platí může soudit až do smrti i ona. Machův obhájce Lžíčař tento stav trpce komentoval : " Je neuvěřitelné jaký právní marasmus vládne v tomto státe v roce 2001. Přitom jde o záležitost, kterou by zdárně řešil student práv třetího ročníku." Samotný "výběr" soudkyně dával tušit že s rovností stran před soudem to nebude zrovna ideální. A to se také potvrdilo. Soudkyně se v zákonech a celních vyhláškách příliš neorientovala a obhájce Lžíčař ji musel často vysvětlovat elementární základy práva. Marně.V jednom slabším okamžiku vypadla z role a veřejně se v soudní síni politovala, když s povzdechem prohlásila, že v tomto případě jsou takové zákulisní tlaky s nimiž si neví rady. Nevěděla si rady nejen se zákulisními tlaky, ale přesto nakonec Macha k překvapení veřejnosti i právníků odsoudila k pěti letům odnětí svobody. Jak je u nás zvykem Vrchnímu soudu nevadila žádná z procesních vad ani promlčená lhůta a rozsudek potvrdil. V porovnání s tím kontrastuje právní puritánství s jakou naše soudy lpí na promlčecích lhůtách komunistických zločinců (Vaš, Grebeníček a jiní) z padesátých let. Asi je to tím, že více než polovina soudců ještě dnes někde v šuplíku schovává svou zaprášenou stranickou legitimaci a rovnost před zákonem vidí socialistickou optikou. Zajímavé na celém procesu s Machem byla zdrženlivost policejních novinářů. Odpustili si vlastní teorie, či soudy a dokonce v některých listech poukazovali na podivnosti, které celý proces prováděly. Možná proto, že i oni cítili zápach, který čpěl z celé kauzy.
Po vynesení rozsudku, jehož výše byla stejná jako u Václava Franty, který v organizované skupině (Matoulek, Naď, Roit) okradl C.S. Fond o 1,25 miliard, se frustrovaný Mach vyjádřil v rozhovoru pro Lidové noviny : " Vyšetřovatelé a soud ignorovali řadu předpisů, nepřihlédli k mnoha důkazům, vše bylo provedeno na politickou objednávku. Soudkyně Pacholíková veřejně přiznala že je na ni vyvíjen nátlak." Tento výrok však soudce pobouřil, ba co víc urazil. Ne práce, průběh soudu, nebo ignorování práva, ale názor vyslovený nahlas. Soudkyně, které se měl výrok dotknout, však žalobu nepodala, nechtělo se jít do sporu. Zastal se ji však kolektiv soudců městského soudu, kteří podali na Macha trestní oznámení.
Státní zástupkyně Lídie Illková okamžitě splnila zadání a vypracovala žalobu, kterou zdůvodnila se zpupností vlastní našemu soudnímu systému : " Petr Mach zpochybnil nezávislost soudu a hrubě urazil soudkyni a soudní systém..."
Senátu, který posuzoval Machův "zločin" předsedal soudce Michal Dvořák - figurka jak vystřižená z Orwellova románu. Soudy nedokáží získat vážnost prací, ale snaží se ji vysoudit rozsudkem. Machův obhájce měl těžkou úlohu. Obhajoval něco, co by se v demokratické zemi obhajovat nemělo - právo na svobodné vyjádření názoru. Dana Pacholíková jako hlavní svědek žaloby před soudem lhala a své výroky jednoduše popřela. Proti ní stáli tři svědci obhajoby, kteří trvali na tom, že si paní soudkyně na zákulisní tlaky veřejně stěžovala. Slyšeli to na vlastní uši. Jenže tři svědci proti jedné soudkyni je málo. Neznám paragraf, který by říkal, že příbuzní jsou z hlediska práva méně hodnějšími lidmi, než jedna soudkyně. Přesto soudce Michal Dvořák v odůvodnění rozsudku zmínil, že jim neuvěřil protože jsou s Machem spřízněni. U soudu však někdo lhát musel. Buď to byla soudkyně Pacholíková, nebo svědci obhajoby. To samozřejmě věděl i soudce Dvořák, ale oznámení z křivé výpovědi nepodal na nikoho. Žalobkyně Illková žádala pro Macha dokonce půl roku vězení. Soud se však spokojil "jen" s pokutou 400 tisíc korun. Justice jednomyslně odmítla politické tlaky a zdůraznila svou nezávislost.
Naštěstí všichni soudci nejsou stejní. Odvolací soud rozsudek zrušil v plném rozsahu. Soudkyně Eva Milcová v odůvodnění rozsudku konstatovala : " Státní orgán by neměl být tak přecitlivělý. Společenská nebezpečnost jeho činu není tak vysoká, aby vedla k trestnímu postihu..." V imaginárních obviněních tak obhajoba slavila dílčí úspěch. Policisté, kteří ho obvinili, stejně tak policisté, kteří jej vydírali a okradli nebyli nikdy postaveni před soud.
Po dvou a půl letech byl Petr Mach propuštěn na podmínku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama