Podivná obvinění II.

30. března 2009 v 11:58

Podivná obvinění II.

Marek Vít

Tento mladý muž se stal známým hlavně díky svému vztahu ke své současné manželce Mirce Čejkové. Lavstory s atraktivní a známou ženou plnila svého času stránky nejen bulvárních denníků.
Policejní novináři i novinářky společenských rubrik popisovali Víta jako odsouzeného podvodníka, který se vyhýbá výkonu trestu. Nikdo na něm nenechal niť suchou. Čtenáři mají rádi jednoduché příběhy, kde je jasný padouch a oběť. A Vít přece padouchem je - vždyť to řekl soud. Podívejme se ale za co byl odsouzen.
Marek Vít se vrátil v roce 1990 z emigrace v Itálii. Jeho list byl nepopsaný, nepatřil do žádné skupiny českých sportovních podvodníků. To byla zpočátku výhoda. Lidé v revolučních dobách chtějí věřit tomu, že nová krev nezatížená kolaborací s komunisty a sportovní korupcí (byla u nás i za socializmu) přinese čerstvý vítr do našeho sportu. Měl zkušenosti ze zahraničí, uměl řeči a uměl sehnat kapitál. Byl špičkovým sportovním manažerem. Josef Masopust, kterého zastupoval na něho dodnes nedá dopustit a jako jeden z mála se nesnížil k tomu, aby ho odsuzoval. Sám říkal, že pro něho udělal manažer Vít mnoho dobrého a ani k tomu nepotřebovali žádnou smlouvu, stačilo jen podání ruky a ústní příslib. To je v českém podnikání, a nejen v tom sportovním dodnes nevídaná věc.
V roce 1992 se stal nejmladším presidentem hokejového klubu u nás (21 let). Jindřichův Hradec pod jeho vedením hladce postoupil z první hokejové ligy do extraligy. Byla to podobná sportovní senzace jako svého času účinkování Dukly Litoměřice v naší nejvyšší hokejové soutěži. Jenže extraliga je finančně daleko náročnější podnik a jindřichohradecko nedokázalo špičkový sport sponzorsky podržet. Přes veškerou snahu se Vítovi nepodařilo extraligu udržel, klub sestoupil a finančně zkolaboval. Celou Vítovu kauzu režíroval policejní vyšetřovatel Šimeček, který nejen manipuloval s důkazy proti obviněnému, ale ovlivňoval i státního zástupce. Soudce (bývalý vojenský soudce), byl od počátku zjevně zaujatý a bez zájmu zjistit pravdu.
Z pokladny hokejového klubu se ztrácely peníze, nebyly to jen tisíce, ale statisíce. Funkcionáři s penězi nakládali jako by byli jejich. Podobně jako u jiných podobných kauz ze sportovního prostředí byl ale obviněn hlavní mecenáš a člověk, který pro klub peníze zajišťoval. Podivné vyšetřování odstartovala třímiliónová půjčka, kterou si funkcionáři klubu vzali od města Jindřichův Hradec v roce 1993. Jenže v tom jim pomáhal starosta obce Jarošov, kam půjčka nejprve putovala a odtud už její osud nebyl vysvětlen policisty, ani soudem.
Má se zato, že nemalá část putovala do kapes funkcionářů a policistů kolem Šimečka.
Marek Vít tuto smlouvu o půjčce vůbec neviděl ani ji nepodepsal a když ji chtělo město zpátky, tak se k ní nikdo nechtěl hlásit. Jeden svaloval vinu na druhého a všichni nakonec na Víta. Navíc byl obviněn, že nevrátil dluh i dalším třem podnikatelům, což bylo kuriózní trestní stíhání, protože dluhů má u nás milión lidí a takové spory se řeší občansko právní cestou. Nakonec se u soudu dva z nich vypověděli, že jim údajný dluh Vít dávno vrátil a třetí podnikatel někam zmizel a tak ho soudce lehce vypustil.
Policisté Vítovi navíc přišili zpronevěřené peníze vedoucím žirovnické pošty Doudou. Společně s hráčem Metličkou (poštovní zaměstnanec) a trenérem Kašpárkem několik let odčerpávali z pokladny peníze a posílali je složenkami, které poštmistr falšoval vlastními raznicemi a razítky na údajné funkcionáře a hráče hokejového klubu. Douda vypovídal pod tlakem policistů a část viny sváděl na Víta, který ho prý k tomu naváděl.
Zatímco Marek Vít byl soudem v Jidřichově Hradci poslán do vazby už v říjnu 1993, funkcionáři i podmistr byli vyšetřováni na svobodě. Soud se konal za dva roky a celou tu dobu Vít seděl. Soudní frašku snad ani nemá cenu popisovat. Douda lhal, a měnil výpovědi. Tvrdil, že falešné raznice hodil do rybníka , ale za rok je soudu přinesl jeho známý, který mu je schovával doma. Potom se podmistr přiznal, že Víta falešně obvinil, dál ale odmítl vypovídat protože se bál policistů. Nakonec soud odsoudil Víta a další funkcionáře k šesti letům odnětí svobody. Vít se odvolal a Vrchní soud dvakrát rozsudek jindřichohradeckého soudu zrušil. Každé nové jednaní přinášelo další a další změny ve výpovědích, svědci se zaplétali do lží, ale soud přesto svůj rozsudek pokaždé potvrdil, jen změnil zdůvodnění. Po sedmi letech umřel soudce Vrchního soudu v Praze a byl nahrazen shodou náhod rovněž bývalým vojenským soudcem, který rozsudek jindřichohradeckého kamaráda potvrdil. Myslím, že Marek Vít se cítí poprávu poškozen vinou podivných rozhodnutí bývalých vojenských soudců, manipulace se svědky a nátlaku na svědky ze strany vyšetřovatele. Dnes už to nikoho nezajímá, dokonce ani jasná procesní pochybení. Vít se nikam nedovolá, má nálepku podvodníka a zločince a další obvinění se na něj jen sypou. Bývalá manželka ho udala, že ji vyhrožoval násilím a zapálením bytu - lup a dva roky navíc a může být hůř. Mohu uvést desítky a stovky domácích násilí, které skončily maximálně před obecní přestupkovou komisí, některá vyhrožování skončila i dokonáním výhružky - vraždou a ve všech případech policie tvrdila, že nemůže dělat víc, ale Vít byl na základě tvrzení bývalé manželky odsouzen do vězení. S nálepkou, kterou má z velké části neprávem, ho dnes mohou odsoudit i za dlouhou zimu a poškozené silnice.

Yekta Uzonoglu 1994 - 2006

Každé vykonstruované obvinění je špinavost, ale tragédií je, když kvůli tomu stráví nevinná oběť několik let v kobce vyšetřovací vazby. Omylů policejních vyšetřovatelů přibývá a mnohé ještě zůstanou veřejnosti utajeny, protože oběti policejních spiknutí byly odsouzeny a po odpykání trestu se raději snažily zapomenout. Odsouzená oběť se totiž automaticky stává po právu odsouzeným zločincem. Jsem přesvědčen, že soudy, které je odsoudily, v mnoha případech ani netušily, že podklady dodané vyšetřovateli jsou falešné a výpovědi vynucené, nebo čistě vylhané.
Případ lékaře Yekty Uzunoglua patří zcela jistě k těm nejsmutnějším.
Německý lékař a podnikatel, původem turecký Kurd, u nás vystudoval medicínu, posléze byl za studentské protesty komunistickým režimem vyhoštěn do Německa, kde se stal úspěšným podnikatelem. V první polovině devadesátých let začal podnikat i u nás. Stal se výhradním zástupcem Škody Plzeň pro Turecko. Mezi českými podnikateli měl dost přátel, ale také dost konkurentů, kteří jej brali jako nezvaného vetřelce. Uzunoglu se mimo jiné se zabýval i vydáváním odborných publikací. Vlastním nákladem vydal i několik statí tehdejšího premiéra Václava Klause. Byl sympatizantem ODS a věřil, že v Čechách své podnikání rozšíří.
Policisté se nějaký čas dokonce snažili doktora Uzunogla přetáhnout mezi své spolupracovníky, protože věděli že se těší vážnosti mezi kurdskou komunitou. Turečtí Kurdové měli zájem o zbraně a vydělávali si na ně distribucí drog. Vzájemnou pomoc považují za věc cti. Uzunoglu se ale do těchto obchodů nechtěl příliš zapojovat, stejně tak nechtěl dělat policejního špicla, přesto měl dobré kontakty na obou stranách.
Kdo uvedl do pohybu lavinu, která ho spláchla do pankráckých kobek není spolehlivě zjištěno. I samotný Uzunoglu mluví jen v náznacích a naznačuje, že se stal obětí spiknutí policie s obchodními konkurenty v jejichž čela stál bývalý komunistický ministr Jaromír Johanes (po revoluci se stal vedoucím pobočky Škodaexportu v Ankaře) o technologii pro stavbu elektrárny v Turecku. Mohla to být jen obyčejná chyba, omyl, který později orgány činné v trestním řízení nechtěly přiznat..
Obvinit člověka lze u nás i anonymně. Nejspolehlivější jsou obvinění ze znásilnění, nebo z pedofile. Můžete mít mocných přátel kolik chcete, ale žádný z nich se nezastane pedofila, nebo člověka, který znásilnil. Po takovém obvinění pro vás nikdo nehne ani prstem. Jsou to citlivá obvinění, kterou vnímá veřejnost zvláště negativně. Když politik ukradne banku a prodá ji za korunu předem domluvenému zájemci a všichni občané za takový "obchod" zaplatit ještě 150 miliard, dotýká se to každého z nás, protože to zaplatíme z našich daní. Kupodivu je to ale každému fuk a najde se ještě dost lidí, kteří dají těm podvodníkům důvěru v dalších volbách a oni je klidně oberou o další miliardy - pochopitelně omylem a v dobré míře, ale když znásilníte bezbrannou dívku, nebo malého chlapce, a nebo když mladého chlapce sadisticky mučíte abyste ukojil své zvrhlé choutky, tak si můžete být jisti, že se vás budou štítit i ti nejlepší přátelé, natož pak politici. Dokonce i ve vazbě vám to dají pocítit.
Za trestné činy znásilnění § 241, či pohlavní zneužívání § 242, nebo vydírání § 235 je vazba stoprocentní, tedy pokud se nejedná o policistu či soudce. Přitom u většiny těchto vysoce nebezpečných trestních činů nemusíte mít skoro žádné důkazy. V podstatě stačí, když na vás "poškozený" ukáže prstem a učiní hodnověrnou výpověď. A aby byla hodnověrná, s tím už jim odborník pomůže.
Doktor Yekta Uzunoglu byl policií obviněn, že v domě kde bydlel věznil dva turecké mladíky, a ve své kanceláři jednoho z nich krutě týral. Jednalo se prý o novináře a doktor Uzunoglu ho tak přesvědčoval, aby nepsal o jeho podezřelých aktivitách. Vězně pálil cigaretami, dusil, mlátil důtkami a pokoušel se je zabít. Prý si počínal jako ten nejodpornější zvrhlík. Jak se mladíci dostali do jeho sklepa policie vysvětlila jen mlhavě - prý mu je tam dodali jeho spolupracovníci, ale ti obviněni nebyli.
V celé kauze vystupovali jako svědci jen policejní informátoři, nebo lidé které měl vyšetřovatel v hrsti - dealeři drog a podobné existence. Když se doktor Uzunoglu bránil svědectvím lidí, kteří potvrzovali, že v době kdy měl novináře mučit, byl na zcela jiném místě, tak se protokoly ztratily. Soud žádal výslechy opakovat, ale po letech už svědci bydleli jinde a policisté je prý nemohli najít.
Jisté je jen to, že údajné oběti doktorova mučení na policii opravdu vypovídaly, potom však také zmizely za hranice protože je policie nechala vyhostit za jinou trestnou činnost.. Nezmizely ale protokoly jejich původních výpovědí na policii. Ostatně to už známe. Někdy důkazy jsou, jindy se nezaviněně ztratí.
Yekta Uzunoglu poznal naše vazební podmínky dokonale, protože v celách strávil téměř tři roky ( přesně 31 měsíců). Dovede si vůbec někdo představit třicet jedna měsíců života ve vazební kobce? Déle než tři roky ho však nemohl držet ani ten nejzaujatější státní zástupce, protože to právní kvalifikace trestného činu neumožňovala. Po propuštění se ale nedělo nic. Nic se nedělo ani ty tři roky po které byl držen ve vazbě aby neovlivňoval svědky, které policie nemohla najít.Soudce se ale obával, že by je našel doktor Uzunoglu a ovlivnil je. Soudce je nezávislý a obavy jsou právně naprosto neuchopitelné. Nelze proti nim argumentovat, nejdou vyvrátit protože jde jen o pocit. Judikáty a názory právních odborníků sice říkají, že člověka nelze zbavit svobody jen na základě pocitu, ale důvodná obava musí být založena na konkrétním činu. V praxi je však 99% obav založeno pouze na pocitu.
Po roce státní zástupce zjistil, že mu k obvinění chybí důkazy, přesto držel doktora Uzunoglua další dva roky ve vězení, kde je ten soudce dnes? Zbavení svobody bez soudu, bez důkazů, bez šance na spravedlivý proces je v našem soudnictví poměrně častým jevem.
Státní zástupce nebyl schopen sepsat žalobu ani po třech letech a když ji nakonec sesmolil, nedala se použít. Soud ji několikrát vrátil k doplnění až to dopadlo tak, že ji žalobce k soudu raději neposlal. Jenže Uzunoglu naléhal, aby soud proběhl, protože chtěl očistit své jméno. Navíc bez rozsudku nemohl vymáhat odškodné za léta strávená ve vazbě. Nastala paradoxní situace, kdy obviněný žádal aby byl souzen a justice soud odmítala. Přitom však ta samá justice držela obviněného dva a půl roku v nedůstojných podmínkách tuhého žaláře za který by se nemusel stydět ani nebožtík Sadám.
V roce 2004 , deset let po zatčení, rozhodl soud pro Prahu 4, že stíhání je nepřípustné. Ne však proto, že by byl nevinen, ale kvůli nepřiměřené délce soudního projednávání, tak spravedlivá naše justice zas není. Justice se snažila celého případu bezbolestně zbavit a policisté měli obavy, aby nevyšly najevo manipulace s důkazy a se svědky.
Nakonec se doktor Uzunoglu dočkal až v listopadu 2005, kdy byl konečně zahájen soudní proces. Budete se divit, ale v tisku o tomto případu skoro žádný z policejních novinářů nepsal. Slonková, Kubík, Kmenta, Syrovátka a další už ztratili zájem. Celý proces probíhal bez zájmu médií. Ani se jim nedivím, když byl Uzunoglu zatýkán, tak o něm psali jako o jistém zločinci a nezapomněli zdůraznit, že tento padouch vydával Klausovi publikace. Ostatně omluvu, nebo vysvětlení od policejních novinářů jsem v našich médiích nezaznamenal nikdy.
První soudní stání bylo nadmíru zajímavé a novináři, kteří se ho nezúčastnili mohli litovat. Málokdy se totiž stává, že je státní zástupce v defenzívě a role žalovaného a žalobce se za tichého úžasu soudce Vítěslava Rašíka obrátí. Dovolím si tvrdit, že takový průběh soudu u nás ještě nenastal. Obžalovaný napadl státního zástupce z nezákonnosti a z manipulace s důkazy : " V mém spise jsou věci, které tam nepatří. To je v rozporu s Trestním řádem i s Ústavou," a když mu vytkl, že deset let staré obvinění opsal i s pravopisnými chybami, státní zástupce se jen přihlouple usmíval. Ostatně co jiného mu zbývalo. "Nesmějte se pane státní zástupce! Vy nejen, že neumíte psát bez chyb, ale vy jste ani nezjistil, že jeden ze spoluobžalovaných nežije." Uběhl rok 2006 a soud stále nedospěl k rozsudku. Policejní novináři se vrhli na jinou kořist a chybující úředníci, kterým se říká orgány činné v trestním řízení nerušeně pokračovali ve svých "omylech".
V roce 2007 došla Yektovi Uzunoglu trpělivost a zahájil hladovku. Byla nová vláda a doktor si bláhově myslel, se změní i poměry u policie a u soudů, jak před volbami slibovali politici. Pro ukončení hladovky požadoval, aby nový ministr vnitra, doktor medicíny a práva Ivan Langer, reorganizoval svou Inspekci ministra vnitra. Uzunoglu tam totiž poslal 39 stížností na nezákonný postup policie, ale ani jedena nebyla shledána oprávněnou. I laikovy je jasné, že policisté v Inspekci vyšetřující zločiny policistů, nejsou nezaujatí a že jejich trestné činy by měl vyšetřovat orgán mimo policejní struktury. Vrcholem naivity, možná i zoufalství je druhý požadavek hladovkáře, který směřoval k ministrovi spravedlnosti Pospíšilovi, když požadoval aby se zasadil o spravedlivý a rychlý soudní proces. Jeho požadavky jsou nesplnitelné a tak bylo jisté, že Yekta Uzunoglu zemře hladem. Za pozornost však stojí, že se probudili alespoň někteří čeští humanisté, kteří spolu s ním symbolicky jeden den nejedli. Na prvním místě se sluší jmenovat bývalého presidenta Václava Havla, či exposlankyni Táňu Fišerovou (proslula bezmeznou loajalitou socialistickým vládám a když seděla v parlamentu, tak proti policii, či soudům nikdy nevystoupila). Škoda jen, že Václav Havel nevěděl o osudu tohoto lékaře, když léta hnil v Pankrácké věznici. Mohl mu dát milost, mohl obvinění zrušit. Mohl, ale... Zatím se naši politici a humanisté jen nechávají zavírat do klecí na Václaváku na protest proti nespravedlivě stíhaným vězňům na Kubě. Po dvanácti dnech hladovky Yekta Uzunoglu pochopil, že by umřel zbytečně a s naší justicí by to stejně nehnulo a tak hladovku v tichosti ukončil. Soudce Rašík nakonec uznal, že svědectví svědků, kteří nechodí k soudu a navíc ztrácí paměť je na nic a tak lékaře odsoudil jen k podmínečnému trestu dvou let s odkladem na pět let za vydírání a mučení Gurkena Gonena ( z mučení dalších dvou mužů ho soud žaloby zprostil), které si však Yekta Uzunoglu dopředu odseděl v pankrácké vazební věznici. Má to u naší spravedlnosti dopředu předplacené. Odsouzený doktor se však na místě odvolal a soudy se táhly dál. Nakonec se doktor Uzunoglu dočkal satisfakce v podobě osvobozujícího rozsudku Městského soudu v Praze, který jej v plném rozsahu zprostil všech obvinění. V září 2007 vyhrál Yekta Urunoglu i občansko právní soud s Gurkenem Godenem, korunním svědkem žaloby, za pomluvu a urážku na cti. Falešný svědek mu má zaplatit 250 tisíc korun. Z křivého svědectví však nebyl ani obviněn.
Policisté prý šetřili podle řádů a pilně, nikdo nechyboval, nikdo nebyl potrestán ani napomenutím, vše prý bylo v souladu se zákonem. Pokud je to pravda, tak platí, že nevinný občan může být vězněn klidně několik let. A je to...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama