Podivné rozsudky

30. března 2009 v 9:41

Podivné rozsudky
Říká se, že když nejde o život jde o prd, léta strávená ve vězení bych však za prd nepovažoval. V následujících příkladech ukáži dvojpráví našich soudů i v případech kdy o život šlo a přesto padly diametrálně odlišné rozsudky.
O kauze podivné rodinky děvčat Kratochvílových, které plánovaly vraždu svého otce, manžela a milence jsem se zmínil v kapitole o stejném zločinu, za který byl odsouzen Karel Srba. Pro pořádek uvádím, že děvčata byla odsouzena k podmíněnému trestu.
O něco hůře, přesto však v porovnání s ostatními vrahy, dopadla jiná vražedkyně manžela Kamila Velikovská. Podle policejních a lékařských záznamů s ním žila v celkem normálním a spořádaném manželství až do doby, než si našla milence a manželovi vpálila z bezprostřední blízkosti dvě kulky do hlavy. Tělo pak se sousedy pečlivě zabalila do igelitu a za flašku fernetu přesvědčila bezdomovce, aby mrtvolu zakopali v lese. Těm se ale nechtělo kopat a tak tělo nechali ležet v lese, kde ho pak našli policisté.
Normální vražda se sazbou 10 až 15 let v prvním odstavci. Advokátka Velikovské Hana Marvanová však před soudem udělala z vražedkyně oběť a dokonce požadovala změnu trestní kvalifikace vraždy na nedbalostní trestný čin, ublížení na zdraví s následkem smrti. Velikovská se hájila tím, že obětí byla ona, protože ji manžel dvacet let terorizoval a týral. Fackoval prý i jejich dvě dcery. Fakt ovšem je, že za dvacet let fackování si Velikovská jen jednou stěžovala na policii a své udání nakonec ještě stáhla. Na dotaz policistů, zda ji k tomu nedonutil manžel, odpověděla záporně. Po nalezení mrtvoly Velikovská policisty mátla policii báchorkami o tom, kam její manžel mohl odjet. Stejně tak pečlivě ztratila vražednou zbraň, aby pak před soudem mohla tvrdit, že zbraň patřila manželovi, kterému ji v potyčce vzala a výstřel vyšel náhodně. Pravda je, že zbraň někdy skutečně vystřelí náhodně, zvláště při potyčce, ale jako úspěšná obhajoba je akceptována hlavně u obviněných policistů, navíc ani tak výmluvná obhájkyně jako je Hana Marvanová, nedokázala vysvětlit druhý výstřel, který byl spíše ranou jistoty, než projevem zkratkovitého jednání, či náhodného výstřelu. Stejně tak Velikovská pečlivě zlikvidovala křeslo ve kterém seděl manžel v okamžiku smrti a mohly v něm uvíznout projektily, které se v bytě nepodařilo nalézt. Velikovská jednoduše lhala a nebo se vymlouvala na ztrátu paměti. Pozoruhodné je, že zmátla i soudní psycholožku Ludmilu Čírtkovou, která její jednání vysvětlovala tím, že týraná osoba někdy není schopna racionálního uvažování. Velikovská však naopak jednala velmi racionálně a nebýt líných, nebo čestných bezdomovců, mohla ji to policie uvěřit. Maskovat stopy vraždy není iracionální, ale naopak promyšlené jednání. Jediné iracionální jednání, kterého se dopustila, nepočítáme-li samotnou vraždu, byla žádost bezdomovcům, aby ji pomohli zbavit těla.
Velikovská pak ve vazbě napsala o své vraždě knížku a stala se kupodivu pro mnoho lidí obětí, namísto zavražděného manžela. její případ se stal mediálně známý a to mělo zřejmě vliv i na objektivitu soudu. V lednu 2008 ji Krajský soud v Olomouci, kterému předsedal soudce Vladimír Rutar odsoudil jen na sedm let odnětí svobody. A je to...

§219 Vražda

(1) Kdo jiného usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.
(2) Odnětím svobody na dvanáct až patnáct let bude, nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

b) zvlášť surovým, nebo trýznivým způsobem

Nevím jak vy, ale já považuji upálení za zvlášť surový a trýznivý způsob vraždy, přesto Vrchní soud v Praze potvrdil nezvykle mírný trest pro Annu Boreckou ve výši pěti let vězení za to, že polila svého nepohyblivého druha ředidlem a zapálila ho. Anna Borecká z Chodova žila se svým druhem hlavně proto, aby měla k dispozici jeho důchod. Když Jiří Kaucký onemocněl a nemohl se pohybovat, tak ho mlátila berlí, protože si nechal za část důchodu nakoupit léky a jídlo, což se jeho padesátileté družce hrubě nelíbilo, nakonec ho v opilosti upálila. Není mi jasné, kde soudci našli takové polehčující okolnosti, kterými zdůvodnili trest o pět roků nižší, než je nejnižší hranice trestu pro takovýto druh vraždy.
Ještě k nižšímu trestu odsoudil senát Krajského soudu v Plzni, kterému předsedal soudce Roman Dočkal, vražedkyni Danu Jandovou. Tento rozsudek by měl být zapsán do Ginnessovy knihy rekordů a zcela jistě patří mezi nejbláznivější rozsudky našich soudců. Soudcovský stav však tento nezákonný rozsudek považuje za normální a soudce Roman Dočkal se nedočkal ani kárného senátu.
Jandová zavraždila svého manžela kuchyňským nožem. Prý to udělala proto, že jí manžel v hádce nadával, bil ji, a vyhrožoval zabitím. Jandová si došla do kuchyně pro nůž a manžela zapíchla. Podle policejného šetření neměl manžel v době útoku žádnou zbraň. V okamžiku vraždy byli manželé v bytě sami, takže obhajobu Jandové nemohl nikdo vyvrátit, ale také potvrdit. Soudce Dočkal ji odsoudil ke tříletému odnětí svobody s podmínečným odkladem na pět let a rozsudek odůvodnil tím, že Jandová vraždila poprvé a vzorně se stará o své dvě děti. A je to...
Podobnou vraždu spáchal v Chebu roce 2005 Martin Růžek, který kuchyňským nožem probodl svého bratra Jiřího. Na rozdíl od tvrzení Jandové, zavražděný Jiří Růžek prokazatelně dvanáct let terorizoval celou rodinu. Jiří Růžek byl narkoman a protože moc nepracoval, bral si peníze od rodičů. Když neměli peníze, tak doma bral cennosti, které prodával, aby měl na svou dávku drog. Když mu otec nechtěl dát peníze, tak ho zfackoval. Po jeho smrti začal mlátit i matku. Mladší bratr rodiče bránil, a tak dostal nejednou nařezáno s nimi. Nakonec vše vyvrcholilo hádkou o zlaté hodinky po otci, které chtěl bratr feťák zpeněžit. Martin v té chvíli krájel cibuli a měl v ruce nůž. Po bratrovi se ohnal a bratra zabil. Vrchní soud v Praze jej za to poslal do vězení na osm let. Soud mu prý více slevit nemohl, protože trest Krajského soudu v Plzni byl prý za vraždu už tak velmi mírný. Jandová i Růžek spáchali stejný čin. Růžek měl na rozdíl od Jandové prokazatelně polehčující okolnosti, avšak Jandová byla žena, matka a stejný soud v Plzni rozhodl nestejně. A je to...
In dubio pro reo - neprokázaná vina je prokázaná nevina. Toto latinské právnické rčení se často cituje v odborných právnických kruzích, učí se i na právnických fakultách, ale v našem pojetí proporcionálního výkladu práva nemá oporu ani v zákoně. Jsou známé i jiné například: není tělo, není vražda, ale to u nás dávno neplatí.
"In dubio pro reo" je vykládáno různě. Často jako důkaz poslouží znalecký posudek. Nikdo na světě dodnes neví jak shluk buněk, kterému říkáme mozek funguje, ale jsou tisíce znalců, kteří se k tomu vyjadřují před soudem a jejich názory jsou považovány za plnohodnotné důkazy. Někomu takový důkaz přinese doživotní vězení, jiného zprostí viny. U nás je znám případ, kdy mladý otec ve vzteku mrsknul svým půlročním synem o zem protože plakal a způsobil mu doživotní postižení, dítě jen jí, kouká a vylučuje. Mladík byl osvobozen na základě "znaleckého" posudku doktora Hynka, který tvrdil, že má v mozku anomálii a občas se mu může stát, že je nepříčetný a za své činy neodpovědný. Chápu, že člověk s nemocným mozkem nemůže být odpovědný za své jednání a musí být osvobozen, ale pak má být trvale izolován na psychiatrii a ne chodit mezi lidmi. Jak poznáme, kdy ho anomálie zase donutí vraždit. Zaručí to soudce, nebo ten psychiatr?
V roce 2003 zavraždila v hádce Patricie Odleváková svou kamarádku Danielou Teslerovou.
Znalci psychiatré před soudem tvrdili, že Odleváková podřízla svou kamarádku ve stavu nepříčetnosti a nebyla za svůj čin odpovědná. Odleváková byla v době vraždy studentkou medicíny na Masarykově universitě v Brně. Obě studentky popíjely na koleji alkohol a byly opilé a opilí lidé jak téměř každý ví, jsou omámeni alkoholem. Motají se, blábolí, smějí se, nebo jsou agresivní a často si druhý den nevzpomenou co vlastně vyváděli. Přesto chvilková nepříčetnost zaviněná alkoholem, či drogami ještě nikomu k osvobozujícímu trestu nepomohla. Jenže Odleváková prý měla v krvi (odběr byl proveden až deset hodin po vraždě) mimo alkohol i stopy léku Tramadol (lék proti bolesti na bázi opiátů) a ten prý ve spojení s alkoholem vyvolal u vražedkyně (podle soudního znalce) " toxickou psychózu", pro normální lidi: prý nevěděla co dělá a tudíž za to nemohla nést odpovědnost.
Na první pohled jasná vražda v opilosti, takových jsou u nás desítky. Odleváková studovala medicínu a účinné látky v lécích dobře znala a tak se nemohla hájit tvrzením, že nemohla předpokládat co s ní udělá kombinace Tramadolu s alkoholem. Hájila se tedy tak, že nevěděla o tom, že je lék namíchaný ve vodce. Na pokoji však byla se svou obětí sama, oběť všakTramadol ve vodce nevypila a mrtvá nemohla vyvrátit tvrzení obhajoby. Z toxikologického rozboru se nedá s jistotou zjistit zda Tramadol vypila s vodkou, anebo ho spolkla dodatečně, aby zakryla svou vraždu. Policii zavolala až po třech hodinách, prý byla omámena a v šoku a na nic si nepamatovala. Brněnský soud ji nakonec osvobodil.
Osvobozená chvilkově nepříčetná vražedkyně v pohodě vystudovala lékařskou fakultu a dnes už léčí první pacienty. Snad budou mít štěstí a paní doktorka je nepodřízne pod vlivem nějakého léku.
Senát krajského soudu v Brně osvobodil v roce 2001 Aloise Mlčocha obviněného z vraždy svého kamaráda Vítěslava Fréhára. Fréhár byl tři roky pohřešován a Mlčoch policii tvrdil, že odcestoval do ciziny. Není tělo, není vražda. Policisté to však tentokrát nevzdali, možná i proto, že Mlčoch byl několikrát za mřížemi kvůli násilné trestné činnosti, a pátrali dál. Nakonec provedli v Mlčochově domku prohlídku pomocí detektoru na archeologické vykopávky a odhalili ve sklepě mrtvolu Fréhara zalitou v betonu. Mrtvola měla ale uříznutou hlavu a tak nebylo možné určit, co způsobilo smrt. Mlčoch se hájil tvrzením, že hlavu sice uřízl, ale až po smrti kamaráda, který prý spadl při opravě střechy a prorazil si hlavu. Proč mu uřízl hlavu a spálil, však nevysvětlil. Soudce Miroslav Novák mu jeho historku uvěřil a odsoudil ho jen na jeden rok vězení za neposkytnutí pomoci. Mlčoch se vyjádřil v tom smyslu, že je rozsudek nespravedlivý protože Frehárovi vytékal z rány mozek a stejně by mu přivolaná pomoc nepomohla. Fakt ovšem je, že Mlčoch je sice odporný člověk, hanobitel mrtvoly, ale důkaz pro vraždu státní zástupkyně neměla, hlavně díky tomu, že ho sám Mlčoch zlikvidoval. Mlčoch měl štěstí, že byl souzen v Brně. Kdyby ho dostal do rukou plzeňský soudce Bouček známý svým výrokem " vždyť je to stejná pakáž", patnáct let by ho neminulo.

Není tělo, není vražda

V Čechách zmizí každý rok desítky dětí i dospělých. Zmizí, nikdo neví kde jsou, co se s nimi stalo. Jejich rodiče, příbuzní, nebo přátelé však obviněni z vraždy nejsou. Prostě někam zmizeli a je to. Policie je nenajde, popravdě řečeno je ani dlouho nehledá. jsou známy případy, kdy se pohřešovaný po několika letech objeví a diví se, že po něm bylo vyhlášeno pátrání. V době, kdy je prakticky volný pohyb po celé Evropě to není zas tak neobvyklé. Jsou však známy i případy, kdy policie někoho obviní z vraždy pohřešovaného, i když není prokázáno, že je mrtvý. Stačí málo, aby policisté a následně i soudci došli k přesvědčení, že pohřešovaní jsou mrtví a navíc i úmyslně zavražděni. Člověk by řekl, když není mrtvola, nemůže být ani vražda, omyl, naši soudci dokáží dokázat vraždu i bez mrtvého, protože jsou o tom přesvědčeni.
Když jsem pátral po rozsudcích z vraždy pohřešovaného, byl jsem překvapen počtem těchto případů. Lišily se v předložených důkazech, ale to hlavní - tělo domnělé oběti, což je jediný možný důkaz o smrti člověka, nebylo nalezeno, a tak nebyla ani určena příčina smrti. A když není určena příčina smrti, není ani možné určit úmysl vytypovaného pachatele. Je to zapeklitá situace pro státní zástupce, soudce, ale i obhájce. Jak se bránit imaginárním důkazům žaloby? Jak vysvětlit kapku krve domnělé oběti na oděvu obžalovaného? Mohla se tam dostat dny, nebo týdny před jejím pohřešováním. Tak daleko ještě naše věda nepokročila, aby ze stop krve, vlasů či kůže, určila čas, kdy se oddělila od těla. Jak vysvětlit soudu, že jste stříleli ze své legálně držené zbraně do terče, nebo v lese do stromu a ne do pohřešovaného. K čemu je balistická expertiza, když nemáte kulku, ani tělo. Experti jen za drahé peníze zjistí, že ze zbraně bylo vystřeleno. Expertiz a důkazů založených na domněnce je předkládáno soudu hodně, mají však jednu podstatnou vadu, nejsou stoprocentně průkazné. Ano mohlo by to tak být, ale nemuselo.
Všechny tyto případy mají stejné odůvodnění rozsudku, které však nemá oporu v našem zákonu. Soudci zdůvodňují rozsudek řetězem nepřímých důkazů, které do sebe zapadají. Potíž je v tom, že nepřímé důkazy náš zákon nezná. Trestní řád hovoří jen o důkazech, a často opakovaná zásada "in dubino pro Leo" - pochybnosti ve prospěch obžalovaného není uvedena v zákoně přímo a je zmíněna jen v judikátu 22/68, kterým se vysvětluje §2, odst (2) - Základní zásady trestního řízení. A potíž na druhou je v tom, že judikáty Nejvyššího soudu ČR nejsou pro naše soudy závazné a soudci je klidně mohou hodit za hlavu.
Mezi první známé odsouzené za vraždy pohřešovaných byl Ivan Roubal, který byl odsouzen za dva pohřešované lidi jejichž těla, či místa pobytu se dodnes nenašly. Odsoudil jej senát Městského soudu v Praze, kterému předsedal soudce Luboš Vlasák v roce 1999. Hlavní důkazy pro jeho odsouzení spočívaly v tom, že pohřešované znal a v různých obdobích se s nimi stýkal.

Jaroslav Planý, Jeseník, 1996.
Další známý případ odsouzeného údajného vraha pohřešovaného dítěte je z Ostravy, kde tamní krajský soud odsoudil v roce 1999 Jaroslava Planého ke třinácti letům odnětí svobody za zastřelení své čtyřleté dcery Karolínky.
Jaroslavu Planému se rozpadala rodina. Důvody nejsou ve srovnání s následky důležité, avšak Planý byl přesvědčen, že vina nebyla na jeho straně. Soud o to, komu bude svěřena do péče dcera se pro něho nevyvíjel příznivě. Planý měl dceru rád a nedokázal si představit, že by byl od ní odloučen. Podle opatrovnického soudu však nikdy, ani v afektu neřekl, že by ji raději zabil, než by se jí vzdal.
5.září 1996 odjel s dcerou na výlet. Svědci dosvědčili, že je oba viděli v 15.30, poté se stopa malé Karolinky ztrácí a její osud je nejasný. Planý legálně vlastnil pistoli ráže 7,65, ze které prý bylo, podle policejní expertizy, střílelo přibližně ve stejné době. Vzhledem k tomu, že expertiza byla provedena s týdenním zpožděním je časový interval doby, kdy byla zbraň použita dva až tři dny, což je při chybějící kulce důkaz značně pochybný. Policisté dále předložili soudu jako důkaz Planého oděv na kterém byla nalezena lidská krev. Potíž byla v tom, že i expertiza oděvu byla provedena se zpožděním, navíc oděv byl už vyprán a tak prý experti nedokázali určit zda se jedná
o krev muže, či ženy a už vůbec nebylo prokázáno, že by krev patřila Karolínce. Třetím důkazem proti Planému byla nahrávka telefonického hovoru matky Karolínky se švagrem Hubertem Wintrem. Tento hovor byl natočen z nejasných důvodů paní Planou, není přece obvyklé, aby si někdo nahrával hovor s příbuzným. Winter zoufalé matce řekl, že v den zmizení malé Karolinky byl u nich večer na návštěvě Jaroslav Planý. Byl prý zjevně rozrušený a před nimi pronesl větu, který ho stála třináct let života: " Udělal jsem něco strašného." Z této věty, z nelegálně natočeného hovoru, usoudila ostravská soudkyně Renáta Sabalová, že Planý svou dcerku úmyslně zavraždil. Ve zdůvodnění rozsudku uvedla, že žádný přesvědčivý důkaz soud nemá, avšak řetěz nepřímých důkazů usvědčuje Planého ze spáchání trestného činu vraždy vlastní dcery, kterou zastřelil 5. září 1996 pistolí ráže 7,65 na nezjištěném místě mezi Jeseníkem a Krnovem.
Po Karolince pátrala policie vrtulníkem s termovizí, rojnice policistů pročesávala lesy, ale bezvýsledně, ještě v době odsouzení Planého po ni pátral Interpol. Zatímco Planý je dnes už na svobodě, Karolinka se dosud nenašla, bylo by ji, možná že je, šestnáct let.
Není tělo a není jisté jaký osud stihl Karolinku. V době kdy jsou známy případy dětí léta vězněných kdesi v podzemí domů vlastních rodičů, či pomatených únosců, je možné všechno. Otázkou je, zda takový život je lepší než smrt. Soudkyně Renáta Sabalová neměla důkazy, překrucovala fakta a telefonický rozhovor interpretovala jednostranně, tak aby zapadl do předestřené žaloby, porušila Planého právo na presumpci neviny protože od samého počátku soudního jednání nejednala jako nestranná soudkyně, ale jako žalobkyně.

Jan Kříž, Praha 1993
Podobně proběhl i soud s hrobníkem vinohradského hřbitova Janem Křížem, který se prý podle senátu pražského městského soudu pokusil o znásilnění a ublížil na zdraví Aleně Šedivé, za což jej odsoudil k osmi letům odnětí svobody. Nevím z jakých důkazů soudci vydedukovali, že je pohřešovaná Alena Šedivá mrtvá, jediné co po ní zbylo, byly její džíny, které byly potřísněny krví. Hrobník Kříž byl podezříván proto, že měl z minulosti záznam o jeho násilí na ženách, chodil často do hospody a byl vůbec taková divná existence, kopal hroby a bydlel na hřbitově v kapli. Podle žalobce Jiřího Bednáře i jeho šéfa Tomáše Klňavy, ideální profil vraha.
Jan Kříž s údajnou obětí popíjel ve vinárně Barča a poté ji v noci doprovázel domů přes hřbitov. Podle jeho výpovědi se pokusil o intimní sblížení, ale Šedivá neprojevila dostatečnou vstřícnost protože byla notně opilá. Gentleman Kříž ji přesto doprovodil domů, a právě tento projev slušnosti, mezi normálními lidmi obvyklý, se státnímu zástupci stal podezřelý. Uznejte sami, hrobník a ještě k tomu gentleman je nepředstavitelné. Nevím jak pro koho, ale pro kriminalisty a státního zástupce Bednáře to představa nepochopitelná byla. Doprovod dámy až k domu, byl pro žalobce problém, se kterým se nedokázal vypořádat ani soud.
Dva dny poté, co Šedivá vypíjela s hrobníkem ve vinárně, nahlásil její zmizení na policii manžel. Proč, až po dvou dnech, nebylo nikdy vysvětleno. Policisté nasadili na její stopu služebního psa a ten dokázal sledovat stopu ke hřbitovní kapli, kde bydlel hrobník Kříž. Tento důkaz stačil k jeho obvinění. Policisté prohledali celý hřbitov, ale po Šedivé se slehla zem. Podařilo se jim nalézt jen nožem rozpárané džíny, které byly potřísněné krví. V roce 1993 naši policejní experti ještě neuměli určit ze zaschlé krve DNA a tak se spokojili jen s určením krevní skupiny. A nastal další problém, krevní skupina byla totožná se skupinou Jana Kříže, ale stejnou měla i pohřešovaná Alena Šedivá.
Policisté usoudili, že roztrhané džíny se stopami krve jsou na obvinění málo a pouze stopy, které vyčuchal služební pes, obžalobě také nepomohly, protože pes nedokáže určit jakým směrem se pohřešovaná pohybovala. Mohla jít ze svého bytu směrem ke hřbitovní kapli za hrobníkem, ale také mohla jít v doprovodu hrobníka domů, tak jak to popisoval hrobník. Státní zástupce Bednář i předseda senátu soudce Dušan Paška (nechvalně známý z procesu s Vladimírem Železným) tento důkaz hrobníkovy obhajoby vysvětlili tak, že s ní hrobník sice šel, ale před domem se ji pokusil s nožem v ruce (žádný nebyl nalezen) přinutit k souloži (nikdo to neslyšel, ani neviděl). Když Šedivá odmítla jeho návrhy, tak ji uškrtil, nebo podřízl nožem, mrtvolu si naložil na záda a dva kilometry nesl zpět na hřbitov, kde tělo ukryl. Kam ho ukryl? Na to měl státní zástupce hned tři hypotézy :
1. Hrobník ukryl tělo v některém z hrobů. Po deseti letech při obnoveném vyšetřování jich policisté odkryli 300, ale nikde tělo nenašli. Státního zástupce to nepřesvědčilo a tvrdil, že tělo může být v hrobě, který policisté neodkryli.
2. Tělo ukryl do rakve a nechal spálit v nedalekém krematoriu (nenašel se žádný svědek, ani důkaz, který by tuto verzi alespoň trochu podpořil).
3. Poslední domněnka státního zástupce má stejnou důkazní váhu (žádnou) jako ty předešlé, když s vážnou tváří tvrdil, že hrobník mohl hodit tělo do kontejneru s odpadky a to bylo odvezeno na skládku. Představa, že by dva dny, nikdo do kontejneru nic neodhodil a nepodíval se dovnitř a popeláři si také ničeho nevšimli, stejně tak ani dělníci na skládce, je velice nepravděpodobná.
Domněnky pana státního zástupce se však zdály pravděpodobné soudci Paškovi, který jednu z nich, nevím kterou povýšil na důkaz a odsoudil hrobníka k osmi letům vězení. Proč jen k osmi a ne rovnou k deseti, nebo dvanácti, což je trest odpovídající vraždě? Proč byl odsouzen za pokus o znásilnění a ne rovnou za znásilnění? Důkazy, nedůkazy se daly použít pro jakékoliv obvinění. Soudce Paška to zdůvodnil tak, že znásilnění nebylo prokázáno (není tělo), a vražda rovněž nebyla ze stejného důvodu potvrzena.
Padesátiletou Alenu Šedivou mohl stejně tak dobře zavraždit její manžel, důvodů by našel dost (vypíjení s hrobníkem nebylo zdaleka jediné), džíny mohl klidně na hřbitov odhodit, aby svedl podezření jinam. I těla se mohl zbavit odhozením do kontejneru (dosud se to nikomu nepozorovaně nepodařilo).
Hrobník Kříž v roce 1993 unikl odsouzení, protože tehdy státní zástupce uznal, že by důkazy u soudu neobstály. Po deseti letech byl hrobník na základě stejných důkazů odsouzen, Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil a vrátil městskému soudu a ten hrobníka opět odsoudil. Zda je Jan Kříž vinen, či nevinen nevím, avšak jistě vím, že byl odsouzen bez důkazů a v rozporu se zákonem i s právní praxí.
Senát Městského soudu v Praze, kterému předsedal soudce Petr Braun odsoudil bývalou komunistickou prokurátorku Ludmilu Brožovou za podíl na čtyřnásobné justiční vraždě k pěti letům odnětí svobody za to, že tato komunistická prokurátorka požadovala pro Miladu Horákovou, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry tresty smrti s odůvodněním, že prý chtěli nastolit v naší zemi v roce 1950 demokracii a kapitalismus. "Nižší tresty" za tento hrdelní zločin vymohla na soudu pro dalších pět obviněných (čtyřikrát doživotní, a pětkrát dvacet let otrockých prací v uranových dolech). Mírný trest za třináct zmařených životů odůvodnil v podstatě stejně jako její obhájce Vladimír Kovář, prý je stará a v době justiční vraždy byla mladá (pouhých dvacet devět let). Přesto byl rozsudek soudce Brauna na poměry české justice neobyčejně odvážný až průlomový. Odsoudit kolegu z justice a ještě k tomu komunistu je u nás neslýchané. Pravda, odvolací senát Vrchního soudu v Praze rozsudek v plném rozsahu zrušil, a nařídil nové projednání. Městský soud ji ale odsoudil znovu a tento rozsudek Vrchní soud už potvrdil, protože se našel v archivu dokument, který usvědčoval Brožovou ze lži, že byla přesvědčena o vině obžalovaných. Ta trestech pro obžalované se podle tohoto dokumentu domlouvali prokurátoři se soudci a komunistickými tajemníky ještě dřív, než byl celý proces u konce.
Brožová po vyhlášení rozsudku hrdě prohlásila, že si to odsedí, ale když se blížil nástup, začala se kroutit a odvolávat na svůj špatný zdravotní stav. Na rozdíl od jiných jí to vychází a svůj trest dosud nenastoupila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 m m | E-mail | 19. prosince 2010 v 15:13 | Reagovat

znala jsem dobře Alenu Šedivou.Byla jsem přítomna prvních podivných reakcí jejího manžela a staršího syna Aleny a přesto se mne policie na nic neptala. Její mladší syn je již více než 10 let ztracený a nikdo ho nehledá a co víc, byl zavřený pro podvody a dluhy a vyslýchaný v souvislosti s jinou vraždou........

2 kovy kovy | E-mail | 27. ledna 2011 v 23:20 | Reagovat

4 roky se potácím mezi bezmocí a beznadějí. nemám sílu bojovat s justiční mafií,a marně se domáhat té nejmenší šance. 5let v kriminále se dá odsedět.Všem do jednoho, to vrátím.vzali mi rodinu,děti, vzali mi všechno.Já jim to vezmu také.jsem zoufalý a asi se neumím poprat s bezprávím,ale žít s takovou křivdou nehodlám.tolik zla v srdci asi nemá nikdo. ale budeto stát za to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama