Policejní bratrstvo, podvodníci I

30. března 2009 v 11:55

4. POLICEJNÍ BRATRSTVO

Policisté, politici, podvodníci I.

V současné době není zcela jasné, zda za nitky organizovaného zločinu tahají zločinci v policejních strukturách, nebo to jsou vlivní politici, kteří nutí jednat policejní špičky na objednávku podnikatelských klanů propojených s politiky. Není jasné, kdo má v tomto propletenci spojení a zájmů hlavní roli. Jisté je, že největší hospodářská kriminalita se bez spolupráce politiků s policisty neobejde.
Nejvíce peněz lze uloupit státu, proto se úzká skupina zločinců zaměřuje na státní kasu. Všimněte si, že téměř všichni extrémně bohatí podnikatelé přišli ke svým majetkům právě díky spojení s politiky. Zato, že nikdy nebyli z ničeho nezákonného obviněni vděčí zase úzké skupině policistů, kteří nad jejich obchodními operacemi přivírali oči, nebo je dokonce kryli. Spojení Babiš - Gross (ČSSD), Kellner - Kočárník (ODS), Kocáb - Havel, Jansta - Paroubek, Gross (ČSSD), Háva - Kalousek (KDU-ČSL), Libor Procházka - Tlustý (ODS), Langer(ODS) - Sekyta a mohl bych jmenovat další a další, až na regionální úroveň.
Podnikatelé, kteří se chtějí dostat do této extraligy se zoufale snaží o kontakt a přízeň politiků a policistů. Těm, kterým se to nepodaří hrozí kriminalizace. Kriminalizace jim však hrozí i tehdy, kdy jsou někdy úspěšnější a kříží podnikatelské plány politicko - policejních klanů.
Teprve na druhém místě jsou zločinci spolupracující s policisty z nižších pater policejních struktur. Jejich kriminalita je tvrdší, akčnější a občas se o nich dočteme z prvních stránek deníků. U tohoto druhu kriminality není rovněž jasné zda má ještě iniciativu policie, nebo ji už mají bossové podsvětí.
Kriminalisté, kteří bojovali proti ekonomické kriminalitě za socializmu znali dobře prostředí ze kterého vzešli dnešní miliardáři. Důvěrně znali velké veksláky, či pašeráky elektroniky, starožitností a podobně. Často je v minulosti kryli a na oplátku využívali jejich služeb například při obstarávání nedostatkového zboží, nebo k donášení informací z podsvětí. Služby zločinců využívala i elitní část policie - StB. Byl to pro obě strany výhodné. Policie měla informace na menší ryby, bossové podsvětí zase klid. Elitní kriminalisté nebyli žádní hlupáci, brzy poznali styl práce a "obchodní" praktiky lidí, které stíhali a s nimiž později spolupracovali. Policie je vojensky organizovaná složka v jejíž řadách pracuje celá řada odborníků včetně odstřelovačů a odborníků na boj zblízka. Policejní mafie jsou jednoznačně mocnější, než roztříštěné mafie krajských mafiánských bossů, protože čeští mafiáni zatím ještě nemají celostátní strukturu. Postupem času docházelo k větší a těsnější spolupráci důstojníků elitních policejních útvarů s organizovaným zločinem a koncem devadesátých let začali vybraní policisté postupně přebírali otěže i ekonomického zločinu. Jsem přesvědčen o tom, že dnes u nás řídí a organizuje zločin skupina vysokých policejních důstojníků prostřednictvím podřízených mafiánů. Kdo se nepodřídí, vypadne z ochrany společenství a skončí jako štvanec s nálepkou kriminálníka, nebo je jednoduše zastřelen odstřelovačem, který má k policii blízko. To je patrně hlavní důvod, proč ještě nikdy nebyl žádný najatý vrah odhalen. Důkazem této teorie je i takzvané dopadení a odsouzení Jiřího Kájinka, který jen posloužil jako obětní beránek ve vyřizování sporů uvnitř plzeňské policejní mafie.
Zločin státních zaměstnanců má u nás už rozdělená teritoria, která jsou daná mírou vlivu, který v daném segmentu kriminality mohou uplatnit. Úředníci, policisté, či regionální politici si vydělávají převážně úplatky, elitní kriminalisté nepohrdnou rovněž úplatkem, ale ten se musí pohybovat v řádu více nul, hlavně však stojí za výnosnější formou kriminality - lehké topné oleje, rumové obchody, vymáhání pohledávek, prostituce. Vyšší vládní úředníci a politici si vybírají fajnovější a finančně ještě výhodnější obchodní aktivity za hranou zákona, například privatizace, státní subvence, státní zakázky, nebo celní podvody. Skupina právníků společně s některými soudci se zase snaží ovládnout ekonomickou kriminalitu prostřednictvím konkurzů. Slušně vydělávají i na "omylech" při odmítnutí vazby, či její prodloužení - v případech movitých klientů. Můžete si být jisti, že u drobných zlodějíčků se jim tyto omyly nestávají. Dvě ruce stejné mámy si navzájem nepřekáží a v případě nouze si pomohou.
Někdo by mohl namítnout, že tito lidé nemohou stát za krytím dopravních přestupků, vydíráním, kradením peněženek, či pojistných podvodech, prostě za veškerou kriminalitou páchanou policisty. S tím souhlasím, ti kteří řídí tento policejní stát se takovými prkotinami vskutku nezabývají, ale mají pro ni u svých podřízených jisté pochopení - vždyť i oni si potřebují nějak přivydělat.
Na první pohled by se mohlo zdát, že bezpečnostní složky řídí politici, ve skutečnosti to ale není vždy pravda. Policisté si umí zavázat stejně tak dobře zločince jako politiky a vysoké státní úředníky - nepotřebují k tomu ani vázací akt jako kdysi, jen používají poněkud jiné metody. Na peníze zabere skoro každý, avšak na politiky platí spíše policejní odposlechy. Nahrají si koho chtějí a schovají jako konzervu pro strýčka příhodu. Když potřebují někoho odstranit, kompromitují ho odposlechem, který je většinou vytržený z kontextu. Opozice pak vede s vládní stranou spory o tom, která z nich má zkompromitovanější politiky. Hodí se jim to do předvolebního boje, ale už si neuvědomují, že jejich skandály připravují kdesi na policejním presidiu. Jak je možné, že přísně tajné odposlechy musí být povoleny soudem, mají zvláštní režim zpracování i skartace, klidně v nezkrácené formě otisknou noviny, nebo jsou citovány v televizi? Jak je možné, že se na veřejnosti objevují odposlechy třeba dva roky staré? Například odstranění ředitele NBÚ Jana Mareše pomocí "úniků" odposlechů s Mgr. Větrovcem je toho klasickou ukázkou. Záznam měl být dávno zlikvidován - a nebyl, za dva roky byl citován v TV zpravodajství.
Policejním novinářům se nedivím, ti to mají v popisu práce, daleko horší je však skutečnost, že tyto staré záznamy policie neskartovala, ani neuchránila a nějaký policista, nikoli řadový, je ve vhodný okamžik předhodil novinářům. Ten okamžik pochopitelně souvisel s prověrkou, která probíhala na NBÚ. Policejní mafie potřebovala, aby byl její muž prověřen, například vrcholový pracovník z Generálního ředitelství celní správy vhodný pro akci s dovozy pohonných hmot. Některé nahrávky se z ničeho nic objeví a jiné se zase ztratí (kauza Evžena Šírka).
Podobně s odposlechy "zapracovali" policisté když na politickou objednávku vlády pustili na veřejnost tři roky staré odposlechy z kauzy Kořistka. Čirou náhodou se tak stalo týden před parlamentními volbami. Na záznamech odposlechů sice nebylo nic závadného coby lídra ODS Topolánka usvědčovalo z nějakého trestného činu, ale v soukromém rozhovoru přeci jen politik nemluví tak uhlazeně a spisovně jako v televizi a občas mu ujede pusa tak, že se přiblíží ke slovníku ministra Jandáka. To, co u Jandáka lidé obdivují (jistý stupeň buranismu) u Topolánka působí nepřirozeně a v očích veřejnosti ho poškozuje.
Jsem optimista a tak chci věřit tomu, že úplatky policistům jsou skutečně jen úplatky a nikoli pravidelné odvádění zisku z organizovaného zločinu, který ovládá policejní mafie.
Často slýcháváme, že se jedná jen o selhání jednotlivců a že drtivá většina policejního sboru je poctivá. Možná ano, ale proč se tedy ta drtivá většina nedokáže s těmi několika jedinci vypořádat?


Odbor boje s organizovaným zločinem (OBOZ)

V polovině devadesátých let bylo jasné, že organizovaný zločin už nezvládnou týmy regionálních vyšetřovatelů a tak na policejním ředitelství v Praze vymysleli sestavení speciálních týmů elitních policistů, kteří měli letité zkušenosti ze služby v socialistických bezpečnostních sborech a někteří z nich i v StB. Kovaní komunisté se po roce 1989 stali nepolitickými profesionály na jejichž bedrech ležela tíže boje s organizovaným zločinem. A protože takových odborníků bylo hodně vymysleli pro ně nadřízení na presidiu hned několik odborů, které měly podobnou náplň práce a vzájemně se překrývaly, což pochopitelně ztěžovalo jejich kontrolu. Na policejním presidiu byl zřízen Útvar odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a pražská policejní zpráva zřídila podobný Odbor boje s organizovaným zločinem (OBOZ) a aby toho nebylo málo, byl na policejním presidiu zřízen ještě Útvar pro odhalování korupce a ekonomické kriminality (ÚOKEK), který měl prakticky stejné zaměření. Problém byl v tom, že boj proti nepřátelům socialismu není to samé jako proti organizovanému zločinu. Policisté těchto elitních týmů ekonomické kriminalitě nerozuměli, protože ze své praxe znali jen vekslování s bony a tak byli schopni, alespoň zpočátku, bojovat jen proti malým defraudantům, nebo skupinám zlodějů aut. Popravdě řečeno, výsledky jejich práce nikdy nebyly oslnivé, vezmeme-li v úvahu, že útvary presidia měly pracoviště ještě ve všech krajích České republiky. Vzpomene si dnes někdo kolik mafiánských organizací skutečně odhalily? Pokud si vzpomínám, tak největší gangy, které uvízly v jejich sítí byly ty, do kterých se zapojili vysocí důstojníci právě těchto útvarů. Aby měli alespoň nějaké výsledky a odůvodnili tak své privilegované postavení, vymýšleli imaginární obvinění na veřejně známé osobnosti a podnikatele, o kterých píši v další části. Obvinění byli šikanováni, účelově drženi ve vazbě, mediálně zostouzeni, protože pokaždé jakoby náhodou unikly informace od vyšetřujících policistů. Prostě klasická policejní manipulace, kterou se zasloužilí důstojníci učili ještě ze skript F.E. Dzeržinského. Nakonec se v drtivé většině trestný čin před soudem rozplynul, a ti kteří nakonec odsouzeni byli, vděčí za své "usvědčení" hlavně policejním agentům, často mnohonásobným kriminálním živlům, kterým za jejich svědectví platili a nebo jim promíjeli překračování zákona, které bylo mnohdy společensky nebezpečnější než skutky jimi usvědčených pachatelů.
Vazby policistů těchto týmů na organizovaný zločin byly zpočátku nenápadné a namočení důstojníci si spoluprací "jen" přivydělávali. Kryli některé akce svých klientů, předávali jim informace ze spisů, kauzy, které vyšetřovali šly do ztracena. O pár let později přebírali sami otěže vedení gangů nebezpečných zločinců a organizovanému zločinu dali skutečně sofistikované vedení, kde měl každý člen svůj přesně určený úkol.Ale ani ti nejchytřejší policisté se nevyvarovali chyb a tak se časem dostali do hledáčku svých mladších poctivějších kolegů, kteří nebyli zatíženi službou v komunistické policii. Odhalení jednoho z největších gangů po roce 1989 začalo nenápadně a málokdo tehdy tušil do jakých rozměrů se rozroste.

Opavův Gang

V roce 1996 začala dlouhá série loupeží, krádeží a únosů podnikatelů, které zločinci nutili, často i brutálním způsobem, k zaplacení výkupného. Všechno šlo poměrně hladce, když unesení podnikatelé zaplatili, byli propuštěni a někteří ani své přepadení nehlásili na policii, protože sami neměli čisté svědomí a těžko by vysvětlovali své nabyté miliony. Policie sice měla určité poznatky o pachatelích, ale vyšetřování se stále vleklo a série pokračovala. Zlom nastal, když jedna z obětí (známý pražský klenotník Václav Toman) únos nepřežila. Do vyšetřování se zapojili i kriminalisté vyšetřující vraždy. Poznatky získané z pátrání nasvědčovaly tomu, vyšetřování se zadrhává na pražském Odboru boje s organizovaným zločinem (OBOZ) a tak náměstek policejního presidia rozhodl, aby se do vyšetřování nezávisle zápolil i Útvar odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Pro jistotu byli vyšetřováním pověřeni detektivové mimopražské expozitury. Některé indicie směřovaly i k vysokým důstojníkům OBOZ a tak je začala Inspekce ministra vnitra sledovat. Odposlouchávali jim telefony, monitorovali schůzky, začali se zajímat o nevyřešené případy.
V důsledku tohoto sledování uvízli v síti i jedni z nejvýše postavených pražských policistů plukovník Zdeněk Pichlík, zástupce velitele pro vyšetřování pod něhož spadal i odbor boje s organizovaným zločinem a vysoký důstojník tohoto odboru major Petr Šíma.

17.12. 2004 zatkli policisté z inspekce ministra vnitra na přímý pokyn státního zástupce Dolejšího plukovníka Pichlíka a majora Šímu přímo na pracovišti v Kongresové ulici, odkud je odvedli v poutech přímo do cely. Byli obviněni ze zneužití pravomocí veřejného činitele a o dva dny později na ně soudce uvalil vazbu. Jejich přímý nadřízený plukovník Zdeněk Janíček, náměstek pražského policejního ředitele, byl v důsledku odhalení jeho podřízených konsternován. O tři měsíce později spáchal podivnou sebevraždu. Policisté, kteří by za Janíčka dali ruku do ohně tvrdili, že spáchal trýznivou sebevraždu pod vlivem deprese vyvolané deziluzí ze svých spolupracovníků, jiní ale tvrdili, že to mohlo být z obavy před zatčením, protože o nadržování zločincům věděl, a našli se i tací, kteří tvrdili, že Janíčka zavraždili jeho kolegové, aby nemohl vypovídat. Všechno to jsou jen dohady, protože Janíčkova smrt byla policisty vyhodnocena jako sebevražda, sice neobvyklá a technicky těžko proveditelná, ale podle policejních znalců - sebevražda. Ale věřte těm znalcům, když tito znalci považovali i vraždy manželů Stodolových za sebevraždy.
Janíček se podle šetření oběsil ve sklepě paneláku kde bydlel. Smrt prý nastala oběšením, ale před tím se ještě stačil 29x pobodat a pořezat. Což o to, někteří sebevrazi se jistí, ale jak se pobodal na zádech, kam nedosáhl ani při mytí umí zdůvodnit jen opravdu velkorysý soudní znalec. Už ho vidím jak odborně popisuje, že dobře trénovaný hadí muž se dokáže snadno bodnout mezi lopatky, jenže Janíček byl obtloustlý v důsledku let vyseděných v policejních kancelářích.
Pichlík se Šímou byli obviněni hlavně z toho důvodu, že poskytovali informace z průběhu vyšetřování obviněných podnikatelů a tím jim pomáhali vyváznout z řady obvinění. Že to nebylo z lásky k bližnímu je jasné. Plukovník Pichlík měl vskutku propracovaný systém ochrany zločinců, který se však z pochopitelných důvodů nepodařilo prokázat. Několik let před tím než byl zatčen žil se svou bývalou podřízenou Rejholcovou v luxusním domě v Jesenici, který by zcela jistě obstál i ve srovnání s jesenickou rezidencí miliardáře Pitra. Jeho milenka pracovala v advokátní kanceláři jeho bývalého nadřízeného dlouholetého policejního důstojníka plukovníka Richarda Malečka. Spolupráce byla jednoduchá, nenapadnutelná a prakticky nedokazatelná. Pichlík a jeho podřízení prošetřovali zločince, které zastupovala jeho milá. Kopie spisů, včetně seznamu nevyslechnutých svědků a plánu delší strategie vyšetřování putovaly na stůl jejich obhájců, kteří pak podle toho upravovali strategii obhajoby. O tom, že skupina kolem Rejholcové a Pichlíka patřila mezi zločineckou smetánku svědčí mimo jiné i to, že se o jejich činnost začal zajímat i podnikatel František Mrázek. Přišlo se na to při domovní prohlídce v kanceláři Tomáše Pitra, a tato stopa se stala i součástí Kubiceho zprávy pro parlamentní komisi, což svědčí mimo jiné i o tom, že ji policisté z ÚOOZ brali vážně. Jak to nakonec s Pichlíkem a Šímou dopadlo není jasné, přestože zpráva z dokumentace Františka Mrázka hovoří poměrně jasně :
Informace, které získal František Mrázek ( zdroj Kubiceho zpráva) :
3. stopa č. 26
d) Informace o schůzce po zatčení Pichlíka, které se zúčastnili v domě advokátky Rejholcové osoby podsvětí, kde mělo dojít k tomu, že byl vypsán seznam vysokých důstojníků policie, kteří měli být na seznamu popravy.
Postup byl stanoven takový, že byly vypsány lístečky, které byly dány do klobouku a bylo vytaženo jméno policejného důstojníka Janíčka. V klobouku měla být jména těchto osob :
Bezouška, Drbal Miroslav, Platil Miroslav, Plocek Stanislav, Rytíř Ivan, Adamec Karel, František Janíček, Želátko, Červinka, Igor Kuchař, Komorous, Heller Antonín.

Nepředpokládám, že by byl Mrázek hlupák a sbíral bezcenné informace a navíc za ně platil statisícové sumy a pokud by už koupil informaci, která by se ukázala bezcenná, tak proč by si ji archivoval. Pokud by byl tento dokument alespoň zčásti pravdivý, jednalo by se o jednu z nejnebezpečnějších skupin, která kdy působila v našem podsvětí a Mrázek ji bral vážně. V každém případě Janíček odstraněn byl a je otázka, zda by nenásledovali další ze seznamu, kdyby se Mrázkovy záznamy nedostaly na veřejnost. Na první pohled by se zdálo, že policisté na seznamu smrti museli být neúplatní a čestní a proto vadili skupině podnikatelů, které Rejholcová zastupovala.
Jednalo se vesměs o policejní důstojníky, kteří se do spolupráce s podsvětím zapojili a buď nedodrželi původní dohody, což je u policistů běžné, anebo toho věděli moc a usilovali o kontrolu nad různými zločineckými strukturami.
Rozhodně nelze považovat Červinku, Platila, či Komorouse za vzor policejních důstojníků ( o některých píši na jiném místě).
Policie se však touto stopou nezabývala a z tohoto důvodu Pichlíka, ani Rejholcovou neobvinila.
Pozornost státního zástupce Dolejšího upoutaly až výpisy z telefonních hovorů mezi Pichlíkem, Šímou a jedním z obviněných podnikatelů - lichvářů, s nimž se domlouvali schůzky v restauracích. Sám Pichlík pak tvrdil, že se s obviněným Jakubíčkem viděl jen dvakrát.
Jakubíček byl normální podvodník, kterému nalétly desítky důvěřivých lidí. Jeho skupina nabízela, jako mnozí jiní, rychlé půjčky a jako zástavy brala výhradně nemovitosti (byty, domy). Byly to sice lichvářské půjčky s podobnou výší úroku jako Provident Financal, ale problém byl v tom, že se vypůjčitelé ve smlouvě zavazovali k prodeji jejich nemovitostí za nevýhodné ceny. Jakubíček využíval toho, že lidé rychle potřebovali půjčit a většinou ani text předložené smlouvy nečetli. A když si ho nakonec přečetli, bylo už pozdě. Jakubíčkova parta měla připraveno několik podobných smluv pro případ, že by snad oběť text přečetla, ale v konečném efektu to vyšlo nastejno. Když byla nemovitost přepsána na podvodníky, tak překvapené klienty nechali bez milosti vystěhovat. Napálení si sice stěžovali, ale případy skončily na stole Šímy a ten nemohl nikoho vypátrat, protože lichváři většinou jednali pod smyšlenými jmény a smlouvy byly psány ve prospěch nastrčených firem.
Jejich pravá jména odhalil až jeden z napálených - podnikatel Igor Vybíral. Poté když zjistil co vlastně podepsal, nespoléhal na policii a začal po pachatelích pátrat na vlastní pěst. Nakonec vymyslel jednoduchý úskok. Dal si s nimi schůzku v blízkosti policejní stanice a pustil se s nimi do divoké hádky. Policisté vyběhli ven, aby zjistili co se tam vlastně děje a aktéry vyprovokované potyčky legitimovali.
S údaji z občanského průkazu už musel něco udělat i major Šíma a tak byl Jakubíček a spol. konečně obviněn. Jenže díky spolupráci mezi policisty a lichváři nebylo trestní stíhání korektní, mizely některé důkazy a nakonec nebyl Jakubíček obviněn z podvodu, kde by mu hrozilo až dvanáct let, ale jen z nedovoleného podnikání a vyvázl pouze s pokutou 75 000 Kč.
Během vyšetřování propojení vysokých policejních důstojníků se skupinou Jakubíčka už probíhalo šetření, které směřovalo od Berdychova gangu do Kongresové ulice a z něho vyplývalo, že Pichlík s Šímou minimálně věděli o napojení svých kolegů na podsvětí.
Proto byl státní zástupce Dolejší tak opatrný a do obvinění proti Pichlíkovi a Šímovi zcela nezasvětil ani inspekci ministra vnitra.
Soud s Pichlíkem, Šímou a lichváři měl být zahájen 21.4. 2005, ale nebyl. Poslední zpráva o jejich kauze se objevila v médiích byla z 26.2.2005, kdy byli oba policisté propuštěni z vazby. Vyšetřování, jak je u policistů obvyklé, se táhlo a táhlo. Mezitím upchl jeden z obžalovaných, podnikatel Petr Kříž, kterého podřízení plukovníka Pichlíka vyšetřovali kvůli podvodu a vydírání.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 radim radim | E-mail | 14. ledna 2011 v 14:23 | Reagovat

mam take nehoraznou zkusennost s dustojniky UOOZ , tedy Utvaru Ochrany Organizovaneho Zlocinu ! je to pakaz toho nejhorsiho kalibru , nezbyva nez doufat ze s tim ""nekdo a neco" udela, obavam se vsak ze John to nebude !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama