Policejní násilníci III.

30. března 2009 v 12:40

Policejní násilníci III

Agresivní policejní mlátičky jsou v podstatě zbabělci, kteří své oběti mlátí v přesile a většinou si vybírají oběti slabší a nebo ty které se nemohou bránit jako jsou například prostitutky, či bezdomovci, na nichž si vybíjeli své mindráky. Ideálním místem pro takové násilí je služebna policie na pražském Hlavním nádraží, kde si snadno vyberou oběti pro svou kratochvíli. Nejprve prosakovaly jen kusé informace, kterým nadřízení dlouho nevěnovali pozornost, protože oběti byli hlavně bezdomovci, kteří jsou v nádražní hale jen na obtíž.
Jenže v roce 2001 si policisté pro exekuci vybrali nizozemského podnikatele, který se s přítelkyní vracel z večírku u atašé nizozemské ambasády. Nebyl to žádný vandrák, ale policisty namíchlo, že kouřil na nástupišti metra, kde je to zakázané. Perfektní češtinou jej upozornili, že nemá kouřit, načež cizinec cigaretu uhasil a schoval do kapsy. Normálně by to stačilo, ale zřejmě proto, že se jim nezdál dostatečně bílý, začali jej lustrovat. A nastal malér, cizinec u sebe neměl doklady. Cizinci ale nemají povinnost nosit u sebe průkaz totožnosti jako tuzemci , ale co kdyby to byl hledaný terorista? Vzápětí skončili oba na nechvalně známé služebně. Co se tam odehrávalo nikdo přesně neví, protože u soudu, který tento incident projednával v roce 2002 stály proti sobě dvě verze - policejní a nizozemská. Policisté se jako obvykle hájili útokem a tvrdili, že je cizinec napadl pěstí. Proto jako obviněný stál před soudem on a ne policisté. Nizozemec se však hájil zcela opačnou verzí. Na služebně mu dali nakládačku policisté. Bušili do něj pěstí, surově jej bili a zkopali. Jeho vysvětlení události, dá-li se tak podobná exekuce nazvat, byla podpořena lékařským nálezem, který byl vyhotoven v nemocnici, kam byl napadený bezprostředně po "výslechu" odvezen. Monokl na oku, pohmožděná žebra a ledvina hovořily spíše ve prospěch obviněného nizozemského podnikatele a tentokrát se stala jedna z mála výjimek a soud uvěřil napadenému obžalovanému a zprostil jej žaloby v plném rozsahu. Surový útok policistů však soudem nebyl nikdy projednáván a byl řešen pouze kázeňsky. Z toho plyne ponaučení : když uděláte monokl policistovy vy, půjdete k soudu a do
basy. Když vám udělá monokl policista, dostane od nadřízeného maximálně
důtku, v nejlepším případě přísnou důtku.
Policisté na pražském Hlavním nádraží podobným způsobem trestali více obětí, a trvalo několik let, než konečně Inspekce ministra vnitra vzala vážněji informace a stížnosti o jejich řádění a tajně nainstalovala na služebnu kamery s odposlechem. Výsledkem bylo obvinění z násilností a překročení zákona ze strany policistů ve dvaceti případech a proti čtrnácti policistům drážního oddělení bylo vzneseno obvinění. Podle státního zástupce Machala Zachystala policisté mlátili předvedené údery otevřenou dlaní (fackovali je) a v jednom případě policista do
zadrženého muže kopal. Výsledek obvinění policistů je ale velmi nejistý, což připustil i státní zástupce, neboť počítal i s možností, že jejich skutky budou řešeny jen kázeňsky. Jak jinak, že. Nakonec lze považovat za úspěch, když se státní zástupkyni Monice Ševčíkové podařilo obvinit a poslat k soudu alespoň dva z původních čtrnácti obviněných policistů - Tomáše Hanzlíka a Jaroslava Šlápotu. Byli odsouzeni k podmínečným trestům. Další čtyři teprve soud čeká. Zbylí policisté byli potrestáni pouze kázeňsky, protože jejich facky nebyly takové intenzity aby vyslýchané zranily a navíc prý do nich kopali botami s měkkou pryžovou podrážkou...
Nakonec ale soudce obžalované policisty zprostil obžaloby. Kolegům policistům se nepodařilo zjistit jména a bydliště šikanovaných bezdomovců. Nemají adresu a jména z nich na okrsku zřejmě nevymlátili. Kdo nemá jméno ani adresu, nelze jej úředně obeslat a tudíž nemůže být účastníkem soudního jednání, natož aby svědčil. Soudce Jiří Horký zase zprostil obžaloby policistu Jana Mazáka obviněného z násilí na pražském Hlavním nádraží na bezdomovci protože mu obviněný nakukal, že bezdomovec byl jeho informátorem z komunity přežívající na nádraží a v přilehlém parku (jaké asi tajné informace mohl donášet, blíže nevysvětlil) a jeho kamarádi na které údajně donášel jej prý začali podezřívat z příliš častých návštěv místní policejní služebny. Aby se vyhnul řečem, požádal policistu, aby mu dal před jejich zraky pár pěstí. Soudce mu takovou výmluvu kupodivu uvěřil.
Soudy sice měly videonahrávky týraných bezdomovců, ale protože to poškození nedosvědčili osobně postupně se obžaloby vytratily kamsi do neznáma.
Karlovy Vary 13.května 2001
Karlovarští policisté
Tomáš Mrňák, Pavel Holoubek, Eduard Kalla a Petr Nachtigal
běžnou
kontrolu dokladů zadrženého řidiče Karla Bilého. Pravda Bilý je poněkud nepřizpůsobivý element, který se na svobodě vyskytuje jen zřídka, ale i to stačí, aby neustále zaměstnával místní policisty. Pokud si právě neodpykává trest, tak krade, nebo se na trestnou činnost připravuje. Nikdy nepracoval a ve vězení strávil dohromady dvacet let, což je mnohem více než prožil na svobodě. Prostě takové perpetum mobile na přestupky. Při kontrole neměl žádné doklady a vůz, který řídil neměl ani poznávací značky natož pak technický průkaz.
Karlovarští policisté se namíchli a rozhodli se, že dají Bilému za vyučenou, aby
od něj měli na pár dní pokoj. Naložili ho do auta a odvezli do nedalekého lesa v Doubí, kde mu dali nakládačku. Podle Bilého verze ho mlátili železnou tyčí,
pěstmi a kopanci a přitom mu opakovali, že je černý buzerant. Když ležel zbitý na zemi, tak ho ještě pomočili. "Svině černá, alespoň si to bude pamatovat". Není bez zajímavosti, že zmlácený recidivita si ani na počínání policistů nestěžoval. Bral to jako fakt, jako běžnou součást policejní praxe. Podobných výchovných lekcí prý na Karlovarsku dostalo více Cikánů. Celý incident však nahlásil lékař ošetřující Bilého zranění. A tak byla policie nucena případ šetřit protože bílého lékaře nemohli nařknout z patologického lhaní. Policisté samozřejmě vše popřeli a jako obvykle se vymlouvali na to, že Bilý byl arogantní, slovně je urážel, vysmíval se jim a dokonce je i napadl. Tomu se však dalo uvěřit jen se značnou dávkou představivosti, neboť Bilý je sice recidivista, lhář a zloděj, ale blázen není. Jen stěží by si troufl se svou drobnou postavou na pět trénovaných policistů navíc na odlehlém místě za městem. Tam zmlknou i tvrdší hoši než je Bilý. Policisté však měli smůlu, protože závěr jejich výchovné akce viděl náhodný svědek, který nejenže viděl odjíždět od lesa policejní auto, ale také slušně potlučeného cikána. Tím padla hlavní výmluva obhajoby, že v lese nebyli a Bilého zmlátil někdo až později. Navíc je z akce za městem usvědčovaly i záznamy ze služební vysílačky. Obhájce společně se chebským okresním soudcem Karlem Velkem bojovali za čest policistů co jim síly stačily. Protože se jednalo o cikána, museli se nejdříve vypořádat s rasově motivovaným útokem. Ten pan soudce lehce odbil tvrzením, že jej nelze prokázat a navíc vyslovil pochybnosti v tom smyslu, že pokud by se jednalo o rasově motivovaný čin, zcela jistě by to Bilý zdůrazňoval. Nevím jak víc by měl rasové nadávky zdůrazňovat, než tím co uvedl do protokolu. Navíc jak známo Bilý ze strachu z odvety raději nehlásil vůbec nic, ale s tím si soud hlavu nelámal. Mimo Bilého to totiž žádný s policistů rasově motivované nadávky nepotvrdil. Rasový podtext se jako černá niť táhl nejen vyšetřováním, ale i soudním projednáváním. Řekl bych, že i soudce Velek byl značně rasově podjatý. Zatímco policisté nebyli podrobeni psychologickému zkoumání, u poškozeného to soudce Velek vyžadoval. Absurdní představení soudce Veleka skončilo jak se dalo předpokládat, tři z pěti policistů byli osvobozeni a dva dostali směšně nízké podmínky.
Předseda odvolacího senátu Pravoslav Polák, který je znám svou schovívavostí k agresivním policistům ( v odvolacím řízení se zastal podporučíka Truksy, který seřezal pendrekem řidiče při dopravní kontrole, protože chtěl znát jeho služební číslo), citoval ve svém zdůvodnění : " Podle znalce z oboru psychologie není pan Bilý věrohodným svědkem. Navíc se přiznal, že nenávidí policii." Soudce Polák připustil jen omezování osobní svobody, protože odvoz Bilého za město nemohl ani při nejlepší vůli vyloučit. Z pěti policistů, kteří byli prokazatelně u činu přítomni dva osvobodil zcela a zcela také opomněl, že jejich spoluvina spočívala minimálně v tom, že nezákonnému jednání kolegů nečinně přihlíželi. Hlavním bouchačem byl soudem označen Tomáš Mrňák, který dostal vskutku exemplární trest - šestnáct měsíců podmínečně na dva roky. O dva měsíce nižší podmínku dostali komplicové Holoubek a Kalla. Mrňáka usvědčila zlomenina záprstní
kůstky, kterou soudní lékařka označila za tak zvanou boxerskou zlomeninu. Ruku si zranil, když dal Bilému pěstí do obličeje. Navíc mu přitížilo, že se snažil získat odškodné za pracovní úraz, který utrpěl při exekuci Bílého. A je to...
Že se nejedná o ojedinělou výjimku či selhání jednotlivců, jak nás často balamutí policejní presidenti či mluvčí, ukazuje další příklad z pogromu na Cikány, který se udál v květnu 2003 v Popovicích u Jičína.
Třicet příslušníků pražské speciální jednotky oslavovalo v místní hospodě narozeniny jednoho ze svých kolegů. Kolem půlnoci se vydala pětice lehce opilých policistů do bytu cikánské rodiny Danišových aby u nich udělala pořádek, protože se majitelka podniku, kde právě slavili, domnívala, že jí hospodu vykradl syn Danišové. Policisté je v noci donutili otevřít dveře a vtrhli do bytu. Chovali se jak utržení od řetězu s vědomím, že vlastně dělají užitečnou věc pro společnost - cikáni potřebují pravidelnou dávku pohlavků, aby sekali latinu. Srovnání s Ku klux klanem není přehnané u těchto hochů zákona přehnané. Matku Danišivých Lubicu tahali za vlasy a vrazili jí několik pohlavků. Dceru, ve vysokém stupni těhotenství smýkaly rovněž za vlasy a mrštili s ní o zem a přitom křičeli : " Ty černé svině je potřeba vypálit." Nafackovali rovněž sedmnáctiletému synovi Marcelovi, který byl údajně příčinou pogromu. Jak to asi působilo na děti napadených netřeba připomínat. Takový pogrom se samozřejmě neutajil a tak přišlo na řadu vyšetřování Inspekcí ministra vnitra. Policisté samozřejmě vše popřeli, byli ochotni nanejvýš připustit zvýšení hlasu. K Danišovým šli jen na přátelskou návštěvu a přitom jim chtěli rovněž po dobrém domluvit, aby matka vedla své děti ke spořádanému životu. Při vyšetřování Danišovou a dceru činili psychický nátlak, aby stáhla, nebo alespoň zmírnila svou výpověď. Kolegové kteří případ vyšetřovali "vymysleli" geniální kousek. Žádná anonymní rekognice za jednostranným zrcadlem, jak to známe z kina, ale do jičínské tělocvičny pozvali rovnou 75 policistů mezi kterými měly napadené vybírat. Aby byl tlak na poškozené ještě umocněn, musely ženy před každého předstoupit a dívat se jim do očí. Lubica Danišová později novinářům řekla, že tolik nenávistných pohledů a úšklebků v životě neviděla. Nakonec po téměř dvanáctihodinovém představení, které jinak než divadlem nelze nazvat, poznala s jistotou tři útočníky.
Že se jednalo skutečně jen o divadélko se ukázalo hned druhý den po "rekognici" protože kamarádi vyšetřovatelé udělali formální "chybičky" které zavinily, že celá rekognice byla k ničemu a u soudu se nedá použít. Vyšetřovatelé "zapomněli" mimo jiné na jednu právně důležitou nezbytnost, poučit podezřelé před rekognicí. A právě toho se okamžitě chytli obhájci obviněných, takže celá kauza spěla nezadržitelně pouze ke kárnému řešení pro nedostatek právně relevantních důkazů. Kdo by ostatně věřil výpovědím poškozených cikánů. Z pětice útočníků se obvinění scvrklo pouze na dva, které Danišovi bezpečně identifikovali. Jednoho znali osobně a proto mu nepomohla ani chyba při rekognici.
O nějakém rasovém podtextu vyšetřovatelé nikdy neuvažovali. Zcela v duchu
olicejní logiky, která spolehlivě funguje, nejprve půlnoční návštěvu vyhodnotili
jako přátelskou (vždyť to tak policisté říkali) a nějaké strkání, či zvýšení hlasů bylo zaviněno sedmnáctiletým synem, který přece krade v hospodě. A výpověď Danišové nelze přece brát vážně - cikáni obvykle lžou.
Rasistický podtext nebyl jen ze strany policistů zásahové jednotky ale zcela jistě i ze strany policejních vyšetřovatelů Inspekce ministra vnitra. Senátu jičínského okresního soudu, kterému předsedal Aleš Výmola trvalo rok, než vynesl rozsudek nad Markem Vrašilem (31) a Karlem Berouskem (32) : za porušování domovní svobody 20 měsíců s podmíněným odkladem. Lubica Danišová to ale nevzdala, najala si advokáta a občansko-právní cestou žalovala bývalé policisty o náhradu škody za utrpěnou újmu a požadovala omluvu. Po třech letech soudního ping-pongu byla nakonec napadená úspěšná neboť Vrchní soud v Praze nařídil Vrašilovi a Berouskovi, aby se písemně omluvili a navíc přiznal i odškodnění ve výši 110 tisíc korun, které musí zaplatit bývalý velitel zásahové jednotky Marek Vrašil.
Praha srpen 2002.
Dva policejní důstojníci - magoři Patrik Turoň a Antonín Salák se šli odreagovat po službě do místních barů. Nad ránem už byli slušně pod parou, ale pořád jim zbývalo dost energie, kterou se snažili uvolnit. Na Václavském náměstí se jim připlet do cesty šestnáctiletý nigerijský student. Ačkoliv nebyli ve službě, začali mu kontrolovat doklady a přitom jej neustále uráželi a šikanovali. Jak se vzápětí ukázalo jejich kontrola měla jediný účel - potřebovali zjistit kolik má u sebe peněz, aby mu je ukradli a mohli pokračovat v zábavě. Mladík však u sebe neměl částku, která by je uspokojila, asi už měl s naší policií své zkušenosti a tak mu vzali alespoň 200 korun a vlekli jej na služebnu, kde ho chtěli důkladněji prohledat. Mohl mít něco ve slipech, nebo v botách. Byli však příliš nedočkaví a začali ho mlátit už po cestě, což později u soudu omlouvali svou opilostí. Oba byli po šesti letech soudních jednávání odsouzeni k podmínce, což lze považovat za úspěch.
Dalším poškozeným, jak jsou cudně v policejní mluvě nazýváni zmlácení občané, byl sedmačtyřicetiletý slovenský turista. Ten odnesl setkání s opilými policisty mnohem hůře, neboť lékařská správa hovořila o dvou zlomených žebrech, propíchnuté plíci, pohmožděném rameni včetně hlavy a navíc ještě zlomeném prstu na noze. Kopali do něj jak do mičudy, až se nehýbal a jen chrčel. K potrestání agresivních policejních surovců, či policejních opilců, možno i obojí, jen tak hned nedojde. Soud podobně jako u většiny kauz, kdy projednává trestnou činnost policistů, postupoval velice ohleduplně. Rok se prakticky nedělo nic a obžaloba ležela v soudním šuplíku. V prosinci roku 2003 soudce překvapivě stíhání podmíněně zastavil. Oba obvinění policisté darovaný čas náležitě využili a dobrovolně od policie odešli, aby si tak zachránili všechny finanční výhody spojené s odchodem. Státní zástupce se však odvolal a tak se případ přece jen k soudnímu projednání dostal a na jaře 2004 byli policejní násilníci soudcem Michalem Vackem odsouzeni za zneužití pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody k podmíněným trestům, které byly tak směšně nízké,
že se státní zástupce Ladislav Stahl musel na místě odvolat.

V červnu mělo proběhnout odvolací řízení, ale neproběhlo, protože senát vyšší instance požadoval vyslechnutí znalce z oboru psychiatrie. Půda pro osvobozující rozsudek z důvodu psychické poruchy byla připravena.
Praha říjen 2002.
K veliteli hlídkové služby nadporučíkovi Václavovi Jílkovi byl přidělen mladý začínající strážmistr, aby nabíral zkušenosti. Hned při první službě byl zaskočen agresivitou svého učitele, když narazili na dvě bulharské prostitutky, které "pracovali" v jejich rajónu. " Vy kurvy, už jsem vás jednou vykopal, tak co sem
pořád lezete," ječel rozlícený nadporučík - učitel. Obě chytil za vlasy vláčel je po zemi a přitom do nich kopal. Jedné se podařilo vysmeknout za cenu vytrhnutého chomáče vlasů a utéci z dosahu jeho kopanců. Druhou posléze nacpal do policejního auta a odvezl ji na nábřeží u Národního divadla. Mladého policistu nechal hlídkovat u auta a sám "vysvětloval" prostitutce, že takto se nemůže živit. Po několika úderech pěstí dívka padla na zem, ale ani poté jí hrdinný policista nedal pokoj a kopal do ní jako do hadráku. Když zůstala ležet a sotva pohybovala krví zalitými rty, unavený nadporučík výprask ukončil. Policejní nováček byl v šoku, ale to ještě netušil, že za chvíli poté si rozparáděný šéf hlídky vyhlédne další oběť. Tentokrát to ani nebyla prostitutka, nebo alespoň tak nevypadala. Nadporučík ji podobně jako u Bulharek vtáhl za vlasy do služebního vozu a odvezl na Žižkov do parku, který očividně nevyužíval poprvé. Také tuto ženu surově zmlátil a zkopal. Pro jeho chování najdou psychiatři určitě správnější termín, ale mně jiný, než prase nenapadá. A stalo se něco, co se u policie stává zřídka. Nováček sedl a napsal o jednání svého učitele hlášení. Kdo nezná policejní solidaritu těžko ocení jeho odvážný čin. Snad u policie přežije. Pravda Jílkovi budeme platit odchodné a rentu, ale máme naději, že alespoň tento policista nás už nezmlátí, snad. Soudce Vladimír Herman ho totiž odsoudil jen k podmíněnému trestu dvou let s odkladem na tři roky.
Pro srovnání uvádím případ odsouzeného zpěváka Martina Maxy, který byl v dubnu 2005 odsouzen soudkyní Radomírou Kijasovou za pokus o ublížení na zdraví a výtržnictví k podmíněnému trestu dvou let. Stejná výše trestu jako u policejního násilníka Jílka, který zmlátil a zkopal za večer tři ženy. Jílek jich pochopitelně seřezal mnohem víc, ale jen u těchto obětí se našel někdo, kdo na jeho vyšinuté chování upozornil.
Co provedl Maxa? Na finále soutěže Missis 2004 v ostravském hotelu Imperiál se zastal jedné z finalistek Gabriely Taubertsové když ji její přítel Martin Hejsek bil. Podle výpovědí svědků ji tento bývalý policista nejprve uštědřil několik ran pěstí a poté ji vláčel za vlasy ke schodům. Maxa byl tehdy náhodným svědkem a bité ženy se zastal. Hrubiánovi, poté co jej odtrhl, dal rovněž pár úderů a odkázal ho tak do patřičných mezí. Neumím si přestavit jiný humánnější způsob jak se zastat ženy v nesnázích. Na takové blbce domluva nezabírá. Martin Maxa pěstmi bránil pěstmi bitou ženu. Přiměřenější obranu si rovněž nedovedu představit. Deset svědků včetně jednoho, kterého povolala obžaloba, dosvědčilo Maxovu verzi, ale
paní "soudkyně" prohlásila, že těmto výpovědím nevěří a bylo to. Z křivé výpovědi je pro jistotu neobvinila. Považovala je jen za pomatené poplety. Hejskův útok na přítelkyni kolegové v uniformách jako trestní čin nevyhodnotili. Možná vám nad takovým nesouměrným přístupem ke stejným činům bude rozum stát, ale ujišťuji vás, že je v souladu se zákonem. Alespoň tak to tvrdí policisté a soudci. A mají pravdu, protože v jejich pojetí práva existují směrnice, nařízení a normy, které nikdo nikdy neviděl, prostě takové dobře utajené housle, o kterých my hlupáci nic nevíte.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama