Policejní násilníci, Kačenka Jacquesová

30. března 2009 v 12:47


Policejní násilníci, šílení střelci, vrazi I.

Pokud chce někdo sloužit u policie České republiky musí být nejen bezúhonný, fyzicky zdatný, přiměřeně vzdělaný, ale i duševně zdravý. Bylo by to logické, vždyť používají ve službě zbraně, dostávají se do stressových situacích, musí
řešit střety s vyšinutými lidmi, násilníky, rváči, opilci, či profesionálními demonstranty, často jsou unaveni fyzicky i psychicky. Jejich práce není v žádném případě jednoduchá a snadná. Člověk by řekl, že zdravotní prohlídky včetně psychotestů jsou na vysoké úrovni a zaručují kvalitní lidský potenciál pro službu u policie. Skutečnost je však poněkud jiná. Nevím zda je to tím, že se zdravotní
prohlídky nových adeptů policejní služby odbývají, nebo je dělají špatní psychologové, nebo se snad psychické úchylky projeví naplno až když si obléknou policejní uniformu a nějakou dobu slouží. Teprve pod zátěží v mezních situacích se lidé projeví tací jakými ve skutečnosti jsou. Důvodů může být víc a jistě si tím lámou hlavy povolanější. Já nemám ambice odhalit proč tomu tak je, ale pouze vás připravit na možnost, že některé z vás, některý z těchto vyšinutých lidí v lepším případě zmlátí a v horším zastřelí.
Bití lidí policisty má v naší zemi dlouholetou tradici. Současní policejní funkcionáři, kteří jsou ve velitelských funkcích začínali s mlácením neposlušných občanů již v roce 1969. Do policejních řad vstoupili na počátku sedmdesátých let a svou fackovací zručnost nabývali postupně. Palachův týdnech, výročí okupace, vítězství nad sovětskými hokejisty a podobné akce ke kterým se dnes nechtějí znát, byly festivaly zvůle a surovosti. Kdo by si nebouchl do mániček, či podvratných protisocialistických živlů? Podle tehdejších měřítek dělali správnou věc. Bránili socialismus a bránili okupaci Sovětským svazem. Tehdy se věřilo, že přátelství lze vymlátit pendrekem. Když nastupovali k policii oni, tak jejich šéfové byli zas ti, kteří nastoupili k policii po roce 1948 a byli zoceleni únorovými nakládačkami, které plynule pokračovaly v padesátých letech. Padesátá léta, to byl ráj pro sadisty převlečené za policisty. Fackování lidí bylo státní ideologií. Fackovat třídního nepřítele bylo záslužné a učitelé jakými byli například Doubek, Slepička, či Grebeníček předali své zkušenosti generaci Kolářů, Želásků a Vorálků a od nich se učí dnešní dvacetiletí nováčci a třicetiletí pokročilejší. Bude trvat ještě pár generací, než arogance, nadřazenost a surovost našich strážců zákona vymizí a nebudeme se za ně stydět a hlavně nás už nebudou bezdůvodně bít. Ale to já už budu mrtvý.
Když jsem shromažďoval materiály pro tuto knihu, tak zdaleka nejobjemnější složkou je ta, která eviduje případy policejní brutality a násilí. A protože struktura policie, její způsob práce včetně velitelských kádrů pamatuje zlaté časy Husákovy "perestrojky", nemůžeme se divit, když přehmaty zasahujících policejních hrubiánů jsou i v současné době "vyšetřovány" do ztracena, to v lepším případě, a v horším případě budete obviněni vy z toho, že jste si těch pár facek vlastně vykoledovali a zákrok byl v mezích zákona. To ovšem už nevrátí život těm nešťastníkům, kteří policejní zásah v mezích zákona nepřežili.
Zatímco v případech porušení zákona občanů mimo policejní partu, dostanou novináři echo ještě dříve než jsou obviněni, v případech policejních mlátiček se veřejnost zpravidla nedoví ani jména pachatelů, natož pak, jak byli potrestáni. V drtivé většině není vypátrána totožnost zasahujících policistů, protože si zapomněli připevnit policejní čísla. U speciálních zásahových jednotek jsem
zaznamenal i vážně míněnou výmluvu, že na nových kombinézách není místo pro připevnění čísla.
Pokud policisté nemají připevněné číslo a zmlátí vás, nebo i zabijí, neděje se nic moc. Jedná se jen o přestupek, který je řešen nanejvýš kázeňsky. Přestupkem však není skutečnost, že vás zmlátili, ale pouze fakt, že si zapomněli připevnit identifikační číslo a proto nelze viníka identifikovat. Když si zapomenete občanku vy, můžete být zmláceni a drženi na policejní stanici desítky hodin.
Napadení občané, kteří si po incidentu s policistou chtěli zapsat jeho číslo dostali navíc ještě pár do zubů a obviněni, že ho fyzicky napadli, a to i v případech napadených žen. Pamatujte si, že pokud jste napadeni policisty, tak vám nemusí stačit ani poměr svědků 3:1. Když vás policisté šikanují, mlátí, či jinak urážejí, mohu vám poradit jediné - buďte zticha, nebraňte se, buďte pokorní a vyčkejte až se ti psychopati uklidní. Zpravidla se po chvilce unaví, párkrát vás ještě nakopnou do ledvin a máte to za sebou. Hlavně se snažte krýt hlavu, ale zas ne tak moc, abyste je tím nenaštvali. To víte i policisté jsou také jenom lidé se svými problémy a potřebují se občas uvolnit a nic nenaštve tolik jako rána, které uhnete. Policista by to mohl brát jako svou nešikovnost a ještě více se rozlítit. Daleko nejhorší variantou je aktivní obrana, kdy se snažíte údery a kopance vykrýt rukama. Mohou to považovat za vzpurnost a do protokolu, pokud vůbec nějaký sesmolí zcela jistě popíší vaši obranu jako útok. Odřené klouby na rukou od toho jak do vás bušili pak hravě poslouží jako důkaz vašeho útoku.
Oblíbeným terčem fyzických útoků jsou převážně osoby slabší a takové které se nemohou bránit. Často jsou biti Cikáni pro jejich barvu pleti a způsobu života, který se policistům příčí. Výprask podle zákona však může dostat každý. Je to taková modernější forma exekuce, kterou dříve vykonávali drábové.
Základní pravidla pro přežití kontaktu s policejní hlídkou zjevně nerespektoval člen vládní Rady pro lidská práva Stanislav Penc. Tento vládní úředník bojující za lidská práva zapomněl, že se nenachází v bezpečí vládních kanceláří, kde se vedou odborné disputace o lidských právech, ale na ulici, kde běžný občan taková práva nemá, pokud není policistou.
Poprvé dostal pendrekem v souladu se zákonem, když se v lednu 1999 vzpurně dotazoval policistů kontrolujících jeho doklady proč je kontrolovaný. Jakoby nevěděl, že ho mohou kontrolovat kolikrát chtějí a důvod nemusí sdělovat. Patrně si to nezapamatoval a v květnu téhož roku udělal stejnou chybu. Nevím zda testoval trpělivost policistů, nebo se chtěl přesvědčit jestli se jejich chování od té doby změnilo. Důvod jeho nerozvážného činu lze jen těžko vystopovat. Výsledek však byl stejný. V noci, když se vracel ze schůze Rady pro lidská práva byl na Praze 7 opět stavěn policejní hlídkou. V klidu a pokorně vytáhl požadovaný doklad a nechal se prolustrovat. Až do této chvíle bylo jeho chování v souladu s pravidly o přežití, ale poté kdy už to měl za sebou si opět neodpustil vzpurnou otázku - proč byl kontrolován. A opět dostal pendrekem. Bodejť by ne, když se tak vzpurně ptal. Vlastně si to zasloužil a na Radě pro lidská práva mohli mít zase námět pro odbornou disputaci. Vrchol naivity předvedl najmutím právníka JUDr. Vlka aby podal trestní oznámení. To si mohl ušetřit peníze. Výsledek šetření policejního oddělení stížností nemohl být jiný, než suchá zpráva, že si to zasloužil, protože byl drzý a policisté zasahovali slušně v rámci zákona. Nevím jestli to byla náhoda, že si nebohého Pence vybrali dvakrát za sebou, když většina z nás nebyla kontrolována nikdy v životě. To však neznamená, že bychom neměli být připraveni. A proto buďte pokorní.
Stanislav Penc je nepoučitelný bojovník za lidská práva. Snaží se je obhajovat i když už není vládním úředníkem, který to má v popisu práce. Na jedné z tiskových konferencí policejního presidia, kde se policejní papaláši pokoušeli ospravedlnit masakr v mezích zákona na technoparty u Tachova 2005, se slušně zeptal zda je pravda, že důstojník velící zásahovým jednotkám je bývalý příslušník StB. Pravda to nebyla, velitel byl jen členem předlistopadové KSČ. Nicméně policii tento nevinný dotaz natolik urazil, že drzého tazatele obvinila z trestného činu pomluvy. Samozřejmě se o pomluvu nemohlo jednat ani omylem, protože otázka, není urážka, přesto vyšetřovatel více než měsíc Pence stíhal a šikanoval opakovanými výslechy na policii. Teprve na zásah státního zástupce bylo obvinění zastaveno.
Ani bych se nedivil, kdyby jednou policisté Pence umlátili k smrti při další kontrole občanského průkazu, jak se to už několikrát v minulosti stalo jiným kontrolovaným občanům.
O sedm let později získala pro svou práci na Úřadu vlády stejnou zkušenost i Kateřina Jacques ředitelka odboru pro lidská práva. Paní Kateřina byla nejen ředitelkou odboru pro lidská práva, ale i neznámou kandidátkou na pražské kandidátce Strany zelených, která byla v parlamentních volbách 2006 černým koněm předvolebních průzkumů.
V dnešní době lidé nemají mnoho jistot na které se mohou spolehnout. Jedinou skutečnou jistotou je smrt, a hned na druhém místě je předvídatelné jednání policistů v situacích kdy se cítí ohroženi, uraženi, nebo si myslí, že je nikdo nesleduje. Obvykle jednají neurvale, surově a s pocitem absolutní nadřazenosti vůči pitomému občanovi. Pokud se s nimi dostanete při nějaké akci do kontaktu, můžete se spolehnout na to, že se dají snadno vyprovokovat a potom dostanete pořádnou nakládačku v mezích zákona. Brutalita se stala běžnou policejní praxí se kterou musíme počítat. Má to ale i své výhody - dá se spolehlivě využít v předvolebním boji. Kateřina Jacques na tuto jistotu vsadila. Radikální aktivisté různých ekologických hnutí protestují proti kde čemu a na demonstracích se cítí jako ryby ve vodě. Přivazují se ke komínům elektráren, ke kolejím, blokují vjezdy do továren a umí se šikovně krýt při zásazích policejních pendreků. Všechny tyto dovednosti ovládá i zelená Kateřina Jaques, kterou znají mnozí účastníci protestních demonstrací jako bojovnici proti čemukoliv. Když je v akci, tak se nezná a těžko by někdo hádal, že tato drobná nenápadná žena řvoucí vulgární nadávky na ty, proti kterým momentálně protestuje, je úctyhodnou ředitelkou odboru na Úřadu vlády. Paní ředitelka se měsíc před volbami navlékla do zeleného trička s logem své strany a se svými dvěmi dětmi se vydala demonstrovat proti prvomájové manifestaci neonacistů. Zatímco jiní vodí své děti
do zoo, zelená paní ředitelka usoudila, že neneonacistický průvod bude pro děti přínosnější. Chtěla jim ukázat, že proti zlu se má protestovat. Doprovázela ji zelená kohorta aktivistů ve stejných dresech s transparenty a s připravenými kamerami a fotoaparáty. Průchod neonacistů z Národního odporu pozorovali z bezpečné vzdálenosti za kordónem těžkooděnců a svůj občanský postoj vykřikovali na zadní voj průvodu, který mizel z dohledu na Palackém náměstí. Protestní akce zelených v mezích zákona mohla proběhnout bez incidentu kdyby se Kateřina Jacques nepokoušela dostat ke skupině skinů blíže. Zřejmě se jí zdálo, že obyčejné nadávání na neonacisty by bylo pro předvolební zviditelnění zelených demonstrantů málo dynamické.
Zastavili je však policisté, kteří zajišťovali pořádek a jejich velitel nadporučík Tomáš Čermák vyzval zelené aktivisty aby se nepřibližovali protože by mohlo dojít k incidentu. V tomto okamžiku však udělala Kateřina Jacques osudovou chybu, spíše to však byl vykalkulovaný úmysl, když začala policistu poučovat o jeho právech a povinnostech, co smí a co nesmí. Mimo jiné ho upozornila na to, že překračuje svou pravomoc, což ostatně i sama přiznala. Říkat policistovi, že překračuje svou pravomoc se nemá v žádném případě, je to zcela v rozporu se zdravým rozumem a s pudem sebezáchovy. To je bezpečnější promenáda s červeným hadrem před vydrážděným býkem, tím spíše, že tentokrát byli policisté skutečně v právu. Paní ředitelka odboru pro lidská práva se mohla záhy přesvědčit, že naše policie opravdu nikoho nediskriminuje - pokud jde o pořádnou nakládačku. Jak bylo patrné z fotografií v tisku, policisté se zpočátku pobaveně usmívali nad naivitou Kateřiny Jacques a zprvu si mysleli, že jde jen o zelenou recesi. Kdo by také z policistů mohl brát vážně poučování, že někdo nemusí poslechnout jejich příkazu.
Paní Kateřina to naneštěstí vážně brala a trvala na tom, že nebudou stát tam kam je policisté vykázali. Nadporučík Čermák se rozhodl, že ji zadrží a předvede k výslechu na policejní stanici kvůli neuposlechnutí výzvy. A došlo ke strkanici. Kdo začal se už těžko zjistí. Čermák tvrdil, že do něj strčila první paní Kateřina a ta zase tvrdila, že se chovala vzorně a první ji napadl policista. Jisté však je, že postrkování záhy přerostlo ve rvačku. Když vás nakopne policista je to povolený hmat podle policejních předpisů, když však nakopnete policistu vy, byť v sebeobraně, jedná se o napadení veřejného činitele a soud vás nemine. Nadporučík Čermák byl ale silnější a měl dlouholetou zkušenost. Sloužil u policie od roku 1987 a za tu dobu dokázal napráskat v mezích služebních předpisů několika ženám. Jednu například za to, že přecházela na červenou. Drobnou Jacques po kratší potyčce povalil na zem a spoutal, poté ji naložil pár pendrekem a vtlačil do auta. Tam podle její verze dostala ještě další výprask. Exekuci přihlíželo sedm policistů a nikdo se mlácené ženy nezastal, asi jim to připadalo
normální. Jejich aktivita směřovala jen k tomu, aby mlácené nikdo nepomáhal a tak pár pendrekem okusilo ještě několik dalších zelených aktivistů. Na policejní stanici ji nadporučík připoutal k topení, prý rovněž v rámci zákonů a přikročil k metodickému výprasku vzpurné občanky. Podle tvrzení napadené ji násilím roztáhl nohy a pendrekem zpracovával její genitálie.Policista to samozřejmě popřel (za zavřenými dveřmi místnosti žádný zákon s výjimkou policejního neplatí), nicméně lékařské vyšetření modřiny i na těchto místech potvrdilo. Čermák se později hájil tvrzením, že jí na inkriminovaná místa jen přirazil koleno, když se na zemi bránila spoutání, což patří mezi povolené hmaty..
Celý incident natáčeli zelení aktivisté na video jakoby s podobnou situací počítali a nahrávku ještě týž den odvysílaly snad všechny televizní stanice světa, a tak se výprask paní Kateřiny Jacques stal předvolebním tématem. Za necelý týden po exekuci byl pod tlakem veřejného mínění nadporučík Čermák obviněn Inspekcí
ministra vnitra ze zneužití pravomocí veřejného činitele a z ublížení na těle a dokonce i pan ministr vnitra připustil, že šlo o nepřiměřeně tvrdý, byť oprávněný zákrok. Kdyby se však jednalo o běžného občana je jisté, že by k obvinění nevedly ani záběry deseti kamer. Zeptejte se té paní co přecházela na červenou, kterou nadporučík Čermák kvůli takovému zločinu přivlékl na služebnu v poutech a která dostala naloženo podobně jako paní Kateřina. Tento zásah se zdál nadřízeným přiměřený a normální a tudíž nebyl ani zaznamenám v Čermákových spisech. Prostě baba šla na červenou a ještě byla vzpurná, mohla být ráda, že ji neobvinili z napadení veřejného činitele...
Celému zásahu přihlíželo několik náhodných svědků. Pominu-li výpovědi policistů a zelených aktivistů, které mohly být tendenční, ozval se i svědek Burda, který celý střet viděl z bezprostřední blízkosti a ten tvrdil, že rvačku vyprovokovala Katka Jacquesová. Podle jeho výpovědi se chovala hystericky a útočně, policistům nadávala jako dlaždice. Jiný svědek vyslovil dokonce názor, že podle chování napadené i ostatních demonstrujících zelených šlo o vykalkulovanou předvolební akci na kterou policisté spolehlivě zabrali, znal totiž Kateřinu Jacques a její vulgární chování z jiných demonstrací. Jisté je, že Kateřina Jacques po výprasku přeskočila na kandidátce své spolustraníky díky preferenčním hlasům soucitných voličů. Dnes je místopředsedkyní Strany zelených, na kamery hovoří uvážlivě a kultivovaně, nadávky si schovává pro své stranické rivaly na poslanecký klub.
Pravda je policisté měli právo vykázat demonstrující zelené v čele s Kateřinou Jacques kam uznali za vhodné, pravda je také, že měli právo ji předvést na policejní stanici, mohli ji i spoutat a použít chvaty a hmaty, když se nechtěla podvolit, ale slušný a civilizovaný člověk nezmlátí ženu až zmodrá i kdyby byl desetkrát v právu a byl navíc policistou.
Pan ministr veřejnosti "vysvětlil", že se jednalo jen o pochybení jedince (co těch sedm, dalších, kteří jen přihlíželi a nezasáhli) a že psychopatické sklony některých policistů někdy neodhalí ani psychotesty či policejní psychologové. Zřejmě má pravdu, ale jak je potom možné, že posudky psychologů a psychiatrů jsou v drtivé většině rozhodujícími důkazy při usvědčení obžalovaných u soudu a
mají důležitý význam při určování výše trestů za násilné trestné činy. Svým způsobem měl nadporučík Čermák smůlu, že si své mindráky vybil na ženě zaměstnané úřadem vlády, která byla navíc i kandidátkou v blížících se parlamentních volbách. Kdybych dostal výprask já, nebo jiný občan nižší kategorie, nedostal by ani důtku. Takto byl nucen od policie odejít a byl obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele a jako každý obviněný policista vzápětí onemocněl.
Po půl roce státní zástupce trestní stíhání Čermáka zastavil neboť došel k závěru, že se trestný čin nestal, a že Čermák napráskal Kateřinu Jacques podle předpisů. Čermák poté požádal o návrat k policii. Má i právo na vyplacení ušlé mzdy za dobu po kterou byl neoprávněně propuštěn ze služebního poměru. Možná bude žádat i bolestné za kopanec do kostrče od jedno ze zelených aktivistů.Bojovná Kačenka dnes už nemá zapotřebí bojovat na ulicích proti extremistům,
dosáhla svého a dnes bojuje v bezpečí parlamentu jako salonní bojovnice za lidská práva proti Číně. Někdy však nepomůže slušnost ani pokora, zvláště když jste v bezvědomí jako se to přihodilo řidiči Avie Josefu Svobodovi v Praze 16. června 2000. Na křižovatce ulic Bělohorská a Říčanova při odbočování ztrácel vědomí a motala se mu hlava. Stačil ještě s nákladním vozem zastavit na tramvajovém ostrůvku. Nezavinil žádnou nehodu, nikomu nezpůsobil újmu, jen trochu zkomplikoval dopravní situaci. Pozdější vyšetření potvrdilo mozkovou mrtvici. Při takovém stavu člověk ztrácí nejen vědomí, motá se a je dezorientovaný ale též špatně artikuluje. Při těžších mozkových příhodách trvá pacientům léta, než se naučí opět alespoň trochu chodit, či mluvit a mnozí skončí i ochrnuti. Podobně jako infarkt přijde mozková mrtvice rychle a nečekaně. Josef Svoboda měl navíc smůlu, že k jeho dopravní nehodě, dá-li se náhlé zastavení na křižovatce dopravní nehodou nazvat, přijeli dva pražští policisté - psychopati. Řidiče doslova vykopali z auta a když viděli, že se sotva drží na nohou usoudili, že je opilí a nutili jej dýchnout do detekčního přístroje. Zkouška však požití alkoholu vyloučila a protože duševní schopnosti policistů byly velmi limitované, nebyli schopni uvažovat o jiné příčině podezřelého chování řidiče - kdo se motá je opilý. Negativní výsledek testu je rozzlobil, protože to považovali za řidičův podvod, který nedokázali odhalit. Dezorientovaný Svoboda je žádal, aby jej odvezli do nemocnice a chabě se jim snažil naznačit, že by se tak neměli chovat. To však byla chyba - byl vzpurný. Nasadili mu proto pouta a s výkřiky : " ty pánské přirození (lidově), ty si budeš ještě stěžovat," ho vtlačili do služebního auta a posléze odvezli na policejní stanici.
Zkoušku na alkohol opakovali s jiným přístrojem a opět s negativním výsledkem. Člověku, který by mohl být jejich otcem, tykali, sprostě mu nadávali, bili jej pěstí do obličeje a mlátili mu hlavou o zeď. To všechno jen proto, že zastavil na místě, kde neměl a jeho chování odporovalo jejich představám o řádném občanovi. Když ale ani mlácení nezměnilo opakované zkoušky na alkohol, odvezli ho na záchytku. Jenže ani detekční přístroj na záchytce žádný alkohol nezjistil a tak ho lékař nechal vyhodit. Trvalo další hodiny (policisté se již o jeho osud nezajímali),
kdy byl pan Svoboda v ohrožení života, než se mu podařilo spojit s bratrem, který jej konečně odvezl do vojenské nemocnice. Teprve tam byl ošetřen a lékařská zpráva podrobně popsala jeho diagnózu: mozkovou mrtvici. Navíc zpráva uváděla, že pacient měl značné pohmožděniny na zápěstí a na hlavě.
Po jeho stížnosti na brutální chování a šikanu ze strany policejní hlídky se ujalo šetření oddělení stížností Policie ČR. Výsledek? Vyšetřovatelka Pelarová nezjistila nic. Ve své zprávě znovu opakovala nesmysl, že se pan Svoboda nechoval tak jak by měl a odmítal spolupracovat. Nikdo jej nebil, pouta neměl, nebyl urážen, což bylo spolehlivě vyšetřeno výslechem zasahujících policistů. Neochotně připustila, že alkohol zjištěn nebyl, ale jedním dechem tento fakt zpochybnila tvrzením, že policisté alkohol cítili. Když ale nebyl zjištěn alkohol, proč byl několik hodin držen na policejní stanici, kde o něj vzorně pečovali, a proč jej policisté vezli na záchytku? S tím si vyšetřovatelka Pelerová hlavu nelámala. Mozkovou mrtvici, která jeho dezorientaci vysvětlovala, paní vyšetřovatelka pohotově "vysvětlila": "Nebylo prokázáno, že pan Svoboda byl postižen mrtvicí právě za volantem." Teoreticky bylo opravdu možné, že mrtvicí byl postižen až při tlučení hlavou o zeď na policejní stanici, ale tuto možnost paní vyšetřovatelka vyloučila, protože to vyloučili policisté. Proto tento časový úsek života pana Svobody ze svých úvah rychle vytěsnila a naznačila, že si to mohl udělat sám třeba před domem, když se vracel domů. A modřiny? Ty si udělal také sám, když se vzpouzel ošetření na záchytce.
Podobné odůvodnění policejních "vyšetřovatelů" je klasické a opakuje se u většiny brutálních zásahů policistů. Dokonce i v případě úmrtí oběti byl tento argument s úspěchem použit a soud ho akceptoval - nebylo prokázáno, že stěžovatel přišel o oko, zub, ledvinu, či život při setkání s policisty, mohlo se to stát i minutu před tím, nebo o minutu později, policisté se však chovali korektně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 being being | Web | 28. září 2016 v 4:42 | Reagovat

sms půjčky do výplaty :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama