Policejní násilníci - vrazi II

30. března 2009 v 12:43

Policejní násilníci, vrazi II Těžkov u Rokycan 1994
Jako příklad téměř dokonalého zločinu policistů mohu uvést ubití soukromého zemědělce Josefa Šoltyse, který nepřežil setkáni s policisty v listopadu roku 1994. A protože byli obviněni policisté,vyšetřování a soudy zdržovaly průtahy, které se táhly třináct let.
Josef Šoltys vypil v místní hospodě šest piv a stejný počet fernetů. Domů se vracel jako obvykle autem. Svědkové, kteří s ním pravidelně popíjeli potvrdili, že si byl vědom svého stavu a proto jel prakticky krokem. Za vesnicí však raději sjel na louku, vypnul motor a chtěl v autě přespat. Spát opilý v autě není žádný zločin a dokonce to neomezuje ani zákon o provozu na pozemních komunikacích (navíc Šoltýs na komunikaci ani neparkoval). Svědci rovněž potvrdili, že Šoltys měl u sebe větší částku peněz, kolem dvaceti tisíc. Možná, že právě to byl důvod, proč na trase kudy se vracel číhali policisté Jaroslav Kraft a Zdeněk Pihýra. Později do policejních protokolů vypověděli, že se jednalo o náhodu a že je na Šoltýse přivedla právě jeho nápadně pomalá jízda a zastavení na louce. Když dorazili k zaparkovanému autu, zabušili na okno a chtěli aby vystoupil. Šoltys však zřejmě pod vlivem alkoholu dostal strach a naopak se uvnitř mechanicky zajistil. Nenastartoval, nechtěl nikam utíkat. Policisté mu přesto vypustili zadní kola a snažili se vypáčit dveře, prostě mu ničili auto. To Šoltyse vyprovokovalo a vystoupil. Co se dělo venku rozhodoval o jedenáct let později soudce Patzhenauer.
Podle verze zasahujících policistů Jaroslava Krafta a Zdeňka Pihýra je napadl a tak použili povolené hmaty sebeobrany, spoutali ho a dopravili na policejní stanici. Dvaačtyřicetiletý Šoltys na služebně začal ztrácet vědomí, chroptěl a prosil o pomoc, marně. Policisté sepisovali protokol, možná se dělili o kořist. Kam se podělo dvacet tisíc, které měl ještě když opouštěl hospodu se nikdy nezjistilo a ani to nikdy nebylo uvedeno do protokolu o zadržení. Teprve k ránu když ztrácel vědomí jej odvezli do nemocnice, kde namísto ošetření vyžadovali
jen odběr krve na prokázání alkoholu, k tomu však neměli souhlas zadrženého protože jej do ambulance přivezli v bezvědomí. Krátce poté na následky četných zranění zemřel.
A nastal obvyklý kolotoč zastírání a úhybných manévrů policejních vyšetřovatelů, kterému policejní mluvčí obligátně říkají objektivní šetření. Podle soudních znalců zemřel napadený zemědělec v důsledku protržení sleziny, poranění střev (utržení) a následného vnitřního krvácení. Deset let trvalo šetření a často odkládaná soudní jednání. Šoltýs se nemohl bránit - byl mrtvý a tak existovala jen verze policistů Krafta a Pihýra, kteří trvali na tom, že podnapilý zemědělec byl agresivní a oni se jen v rámci zákona korektně bránili. Jenže vypořádat se s žalobou nebylo jednoduché, protože natržená slezina a potrhaná střeva svědčily spíše o silných ranách pěstí, či kopancích. Navíc mu naložili zřejmě až když jej spoutali, protože těžce pracující Šoltys nebyl třasořítka. A tak vyšetřovatelé předvolali svědčit soudního znalkyni, která čistě náhodou často vypracovávala znalecké posudky pro potřeby policie. A tato nestranná znalkyně u soudu potvrdila, že nelze vyloučit , že ke zranění mohlo dojít už před setkáním Šoltyse s policejní hlídkou a s těmito zraněními mohl po určitou dobu řídit automobil, dokonce mohl se smrtí na jazyku i napadnout chudáky policisty. Jinými slovy tvrdila, že se Šolts mohl poprat s neznámým rváčem třeba na záchodě anebo mohl opilý upadnou na schodech. Byla by to z hlediska pravděpodobnosti asi stejná šance jako srážka země s obřím meteoritem.
A stal se zázrak. Soudce plzeňského okresního soudu Luboš Patzenauer tomuto absurdnímu vysvětlení uvěřil a oba policisty zprostil obžaloby. Co na tom, že se nenašel žádný svědek případné rvačky a to v hospodě bylo patnáct lidí. Nenašel se nikdo, kdo by viděl Josefa Šoltyse byť jen škobrtnout na schodech. Nicméně nelze ani vyloučit, že si nebohý zemědělec natrhnul slezinu a potrhal střeva nebezpečnou jízdou po výmolech místní komunikace. Jistě by i na to policie sehnala soudního znalce, který by to s vážnou tváří potvrdil. Soudce Patzenhauer a jeho kolegové v talárech ostatně dělali co mohli, aby policisty vysekali z obvinění. Policisté byli obviněni s návrhem na podání žaloby v květnu 1995. Okresní soud Plzeň město nechal spis rok uležet a poté ho poslal do Rokycan k projednání, protože teprve za rok zjistil, že místně příslušný soud je jinde. Rokycanská soudkyně, která měla případ soudit, se sama vyloučila z jednání protože je prý podjatá. Za měsíc poté se vyloučila i další soudkyně z Rokycan protože prý byla také podjatá - prý její manžel byl kdysi vedoucím nebohého zemědělce na státním statku. Skutečně vážný důvod. Krajský soud v Plzni nakonec rozhodl, že soudit se bude přece jen v Plzni. Tam, ale policisty soudit nechtěli a spis nechali opět uležet další dva roky. Nakonec však Ministerstvo spravedlnosti prosadilo, že se v Plzni soudit bude a spis se tak vrátil opět k soudci Patzenhauerovi. Ten si teprve po čtyřech letech pozorně přečetl celý spis a z pochybných formálních důvodů všechny vyšetřovací úkony zrušil a nařídil nové vyšetřování. Za záminku mu posloužila skutečnost, že obhájci chudáků policistů, kteří byli stanoveni soudem a byli jim od počátku vyšetřování k dispozici, byli
formálně ustanoveni zápisem soudce až druhý den.

Kdy to také měl udělat, když vše probíhalo po telefonu a ještě k tomu v sobotu? Takže nečinnost, lépe řečeno záměrná manipulace soudců způsobila pětiletou prodlevu, která samozřejmě přišla obhajobě policistů velmi vhod. Po pěti letech jsou už výpovědi svědků tak rozmazané, že se prakticky nedají použít. Použít se ale daly perfektně nacvičené výpovědi žalovaných policistů, kterým dal soudce Patzenhauer čas na sladění výpovědí.
Průtahy nakonec vyhrály nad spravedlností a v lednu 2006 rozhodl senát plzeňského okresního soudu o nevinně obou policistů podruhé - a opět mu předsedal soudce Patzenauer. Jen zdůvodnění bylo tentokrát jiné. Předseda senátu nemohl využít blábol původní soudní znalkyně, že si ubitý zemědělec mohl způsobit zranění sám, nebo mu je způsobil kdosi v hospodě protože nestranní soudní znalci z Prahy nezvratně potvrdili, že zranění pocházejí z doby setkání zemědělce se strážci zákona a nemohla vzniknout v důsledku povolených hmatů. Ba právě naopak. Útok byl veden brutálně na oběť, která se nebránila. Rovněž se potvrdilo, že žádný z policistů neměl ani oděrku, která by stála za ošetření. Zemědělce Šoltyse policisté ubili k smrti až poté co mu nasadili pouta a tak se nemohl bránit ani si krýt ohrožené partie těla. Avšak vzhledem k tomu, že jej mlátili oba současně a nedalo se s jistotou určit, kdo z policistů mlátil víc, či kdo zasadil smrtící kopanec, musel prý soud oba obžalované zprostit viny. Soudce Patzenhauer v tomto smyslu učinil revoluční rozhodnutí. Jedna z často opakovaných právnických pouček (nemá přímo oporu v zákoně) říká, že je lepší osvobodit dva vinné, než odsoudit jednoho nevinného. S tím nelze než souhlasit, bohužel zásada nezvratného přesvědčení o vině je aplikována pouze ve vztahu k policistům, či soudcům. Navíc ani jeden z policistů nebyl nevinný, protože žádný z nich nebránil druhému v útoku na oběť. Pro normální lidi je i samotná kvalifikace trestného činu poněkud ujetá. Policisté nebyli souzeni za násilný trestný čin podle § 221 ublížení na zdraví, kde by jim ve spolupachatelství podle třetího odstavce hrozilo odnětí svobody 3 až 8 let. Právní kvalifikace umláceného člověka, který zemřel za zvláště trýznivých podmínek byla pouze ze zneužití pravomocí veřejného činitele, kde je sazba podstatně nižší a soudí se na úrovni okresního soudu. Naši "orlové práva" totiž dospěli k názoru, že policisté mohli Šoltyse zmlátit v rámci povolených hmatů, protože se vzpouzel dýchnout do trubičky a napadl je. To ovšem nemohl nikdo jiný než obžalovaní potvrdit. Nikdo tam nebyl a oběť byla mrtvá. Pokud se tedy prokázalo že zemědělec byl ubit pěstmi, případně kopanci, což jsou nepovolené hmaty, tak šlo jen o technickou chybu při oprávněném zákroku při kterém překročili svou pravomoc pouze v tom, že poněkud víc přitlačili. Je to cynické? Není, to je fakt. Pokud vás policisté ubijí k smrti nikdy nepůjde o ublížení na zdraví, ani o pokus vraždy, protože úmysl ublížit nelze u policistů prokázat. Nějaká přiměřená, či nepřiměřená obrana proti útoku se vůbec neposuzuje.Nevím proč, ale soudce Patzenhauer opominul i paragraf o spolupachatelství §9 a následně §31 Výměra trestu odst.(2) písm.(a)
§9 Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu
(2) Byl-li trestní čin spáchán společným jednáním dvou, nebo více osob, odpovídá každý z nich, jako by trestní čin spáchala sama (spolupachatelé)
Pochybnosti plzeňského senátu patrně plynuly z §31, kde v písm. (a) trestní zákon říká : u stanovení druhu trestu a výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu jakou měrou jednání každého z nich přispělo k páchání trestného činu a právě to prý posoudit nešlo pokud by se některý z nich dobrovolně nepřiznal.
Jaké z toho plynně poučení? Nejlépe je ubít někoho ve dvou, na odlehlém místě a oběť musí zemřít, aby nemohla svědčit. Já bych to ale nedoporučoval vzhledem k tomu, že každý s výjimkou policistů by šel za zabití ve spolupachatelství zcela jistě do vazby aby neovlivňoval vyšetřování. Policisté Krafl s Pihýrou pochopitelně do vazby nešli a tak si mohli v klidu pod odborným dohledem advokátů vzájemně upravit výpovědi. U soudu na radu právníků vůbec nevypovídali a protože ani oběť nevypovídala svědčili hlavně znalci v oboru lékařství. Soudem posvěcená vražda zůstala tehdy nepotrestána. Třikrát soudce Patzenauer se svými komplici osvobodil policisty, kteří ubili člověka. V lednu 2007 rozhodl Vrchní soud v Praze čtvrté odvolání státního zástupce a případ vrátil k novému projednání, současně nařídil, aby žalobu projednal senát v jiném složení a s jiným předsedajícím. Důvody? Nesprávné hodnocení důkazů a liknavý přístup soudce Patzenauera, který zavinil průtahy trvající 13 let. Soudci u nás často hodnotí nesprávně důkazy, lépe řečeno nakládají s nimi svévolně a v rozporu s logikou, spravedlností i v rozporu se zákonem, ale jen výjimečně to soudci na vyšším stupni uznají. V tomto ohledu je rozhodnutí Vrchního soudu odvážné. Právníci vrahů si však stěžovali na to, že zdlouhavý proces je proti lidskosti a šermovali přitom evropskými úmluvami. Je téměř jisté, že i kdyby nakonec byli policisté odsouzeni, dostanou odškodnění od Evropského soudu pro lidská práva za liknavost a nepřiměřenou délku procesu. Soudce Patzenauer pochopitelně za své chyby souzen nebude, případné finanční sankce zaplatí stát protože soudci nemají v tomto ohledu žádnou odpovědnost - i když o ní hovoří v jednom kuse. Při čtvrtém projednávání nový senát, kterému předsedal Libor Michalec, odsoudil expolicistu Jaroslava Krafta ke třem letům odnětí svobody. Jeho kolegu Pihýra však osvobodil. Důvodem pro tento šalamounský rozsudek byl nový znalecký posudek, který byl stejně podivný jako ty předešlé, ale pro odsouzení alespoň jednoho z policistů stačil. Znalci totiž po třinácti letech usoudili, že časový snímek průběhu smrtelného zranění ukázal, že smrtelné údery padly při odvozu zadrženého na policejní služebnu. A protože Pihýr řídil, nemohl Šoltyse mlátit. Jak ale mohl policista Kraft zasadit v těsné škodovce tak hrozivé rány, které oběti utrhly střeva znalci nevysvětlili. Jisté je, že tentokrát se odvolal zase Kraft a kolotoč soudů bude pokračovat.
Podobný případ se stejnou taktikou obviněných policistů byl zaznamenán i při ubití obviněného v Olomouci. Podobný případ policejního násilí se udál 4.ledna 2009 v Brně, kde zasahující policista za nečinného přihlížení kolegů ubil k smrti vietnamského občana Hoang Son Lama. Tento čtyřiatřicetiletý Vietnamec žil v české republice čtyři roky, bydlel v podnájmu v Körnerově ulici. Bytná byla nespokojena tím, že se choval doma hlučně a proto zavolala policisty. Protože to prý nebylo poprvé, byla na místo poslána hlídka Pohotovostního a eskontního oddělení krajské policejní správy. Policisté se prý pod vedením ministra Ivana Langera změnili - pomáhají a chrání, bohužel to mají napsané jen na autech. Hlučného Vietnamce jeden ze čtyř zasahujících policistů postaru seřezal v rámci povolených hmatů a chvatů, zlomil mu přitom dvě žebra a utrhl slezinu.
Spoutaného, těžce zraněného Lama odvezli na služebnu a hodili do cely předběžného zadržení. Nesepsali ani protokol a zbitého nešťastníka nechali vychladnout. Na cele vychladl doslova, ráno zjistili, že je v bezvědomí a tak jim nezbývalo nic jiného, než zavolat záchranku. Aby zakryli brutální výprask agresivního kolegy, nenahlásili, že došlo k fyzickému napadení ze strany policisty a lékařům jen sdělili, že Vietnamec na cele omdlel. Lékaři při převozu do nemocnice se snažili o resuscitaci, avšak o zlomených žebrech a utrhlé slezině nevěděli a tak pacientovi spíše ublížili, ten záhy po převozu do nemocnice na následky bití zemřel. Zabití Vietnamce začala okamžitě vyšetřovat inspekce ministra vnitra. Současně s vyšetřováním začala i urputná snaha nadřízených policistů o zahrání vyšetřování do autu. Náměstek jihomoravského policejního ředitelství podplukovník Jaroslav Vaněk přispěchal se svědectvím, že k zadrženému byl do cely zavolán lékař a Vietnamec si na nic nestěžoval. Proč byl k němu zavolán lékař, když si na nic nestěžoval nevysvětlil, zato s typickou policejní drzostí vysvětlil: " Nebyl nahlášen žádný fyzický kontakt, zadržený si na bolesti nestěžoval. Potíže nastaly až později…" Takovému tvrzení lze věřit jen v tom případě, že by byl zadržený Vietnamec v bezvědomí. A Vaněk nepřestal perlit, když tvrdil, že policista, který Vietnamce ubil, patřil k nejlepším policistům na oddělení. Tam to musí pod vedením Vaňka vypadat. O dva dny později následoval další pokus o ospravedlnění zásahu brněnských policistů, když policejní novináři dostali do pera informaci, že v krvi ubitého Lama byly nalezeny stopy po heroinu. Odtud byl jen krůček k prohlášení, že Vietnamec byl asi narkoman a možná i dealer drog. Nevím jak to souvisí s brutalitou policejního zákroku, krev zasahujících policistů mimochodem nikdo nezkoumal. Na první pohled je zřejmé, že policejní mluvčí se snaží bití ospravedlnit - vždyť narkoman je šmejd a nějaká ta rána mu patří, dokonce naznačoval, že zatýkaný Vietnamec naznačoval chvaty jakéhosi asijského bojového umění. Vsadím sto ku jedné, zákrok bude nakonec vyhodnocen jako oprávněný a policista nebude potrestán ani kázeňsky. Chraň nás bůh, když se mu dostaneme pod ruce my. A je to…

Nová Hospoda na Tachovsku 1999
Štěstí měl při setkání s dopravními policisty Miroslav Špadrna, který exekuci na silnici alespoň přežil. A právě případ řidiče Špadrny je v mnohém poučný.Miroslav Špadrna se dopustil snad všech chyb, kterých se musíte vyvarovat při setkání s policejním psychopatem. Byl vzpurný, dožadoval se slušného jednání a navíc chtěl znát služební číslo, či jinou známku identity pro podání stížnosti na arogantní chování policistů.
Při silniční kontrole u Nové hospody byl v roce 1999 stavěn dopravními policisty. Špadrna jel se spolujezdcem a byl obviněn, že překročil povolenou rychlost. Policisté mu sebrali předložené dokumenty a odešli je zkoumat do služebního vozu. Když je zkoumali asi hodinu udělal Miroslav Špadrna chybu, žádal policisty, aby byl přestupek konečně vyřídili a mohl odjet. To ovšem byla drzost a korunu tomu nasadil, když si chtěl opsat služební číslo policisty, aby si na něho mohl stěžovat. Ten si však obratně zakryl číslo dlaní a stěžovatele vypoklonkoval od služebního vozidla. Ale pan Špadrna byl dál vzpurný, půjčil si od spolujezdce fotoaparát a chtěl si policistu vyfotografovat, aby jej mohl později identifikovat. Jistě uznáte, že to byla vůči policistovi provokace. A tak vyběhl ze služebního vozu podporučík Truksa a dal pendrekem drzému řidiči nakládačku. Kolega, který si chvíli před tím zakryl dlaní číslo s uspokojením sledoval exekuci a proti běsnícímu Truksovi nezakročil, ani ve chvíli, kdy řidiče škrtil. V policejní mluvě se tomu říká povolený donucovací prostředek. Špadrnu měl zřejmě donutit, aby zavřel ústa.
Jednoho ale zmlácený Špadrna dosáhl. Po zákroku v mezích zákona se léčil více než měsíc a policie musela sdělit jména zasahujících policistů. Ti se u soudu, který byl zahájen už za čtyři roky, což je u policejních kauz celkem krátká doba, hájili klasicky : kolegu napadl agresivní řidič Špadrna pěstí a hodný Truksa mu šel na pomoc. Jak dopadnou dvě svědecké výpovědi proti sobě? Státní zástupce Královec neuvěřil obligátním výmluvám policistů o řidiči, který je při řádné zběsile napadl pěstmi a podal na Truksu žalobu za zneužití pravomocí veřejného činitele. Trvalo ale další dva roky, než byl vzteklý podporučík právoplatně odsouzen. Za zneužití pravomoci a zbití občana na ulici dostal "tvrdý trest" dvěstě hodin veřejných prací. Výrok o trestu se několikrát měnil, jak je to v případech policistů obvyklé a osciloval od zproštění obvinění, až po podmínku. Soudce
Krajského soudu v Plzni Pravoslav Polák vysvětloval nezvykle nízký trest momentálním amokem, kterým byl podporučík Truksa zasažen v důsledku pracovního přetížení, prý mu lidově řečeno, ujely nervy. A je to….
Mlácení lidí, které policisté považují za obtížný odpad, je v myslích délesloužících mazáků zafixováno tak silně, že jsou přesvědčeni o správnosti svého jednání a celkem bez ostychu předávají své "výchovné" metody mladším kolegům, kteří teprve začínají. Potom se nemůžeme divit, že i mladí, na první pohled slušní hoši v černých uniformách, si časem tyto hrubiánské metody osvojí. Proč také ne? Vždyť přece nakopat někomu do zadnice je tak zábavné a navíc mnohem jednodušší než se zdržovat sepisováním protokolů. A protože u policie neexistuje žádná systematická kontrola, nemůže se nikomu nic stát.
Agresivní policisté jsou magoři a neměli být k policii vůbec přijati, a pakliže přijati byli, stalo se tak po fatálním selhání policejních psychologů a jestliže jejich
psychickou úchylku neodhalili jejich nadřízení, měli by odejít také, protože profesionálně selhali.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evžen Maštěný Evžen Maštěný | 23. září 2010 v 8:58 | Reagovat

V jiném článku se píše podpraporčík Truksa...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama