Policejní násilníci - vrazi IV.

30. března 2009 v 12:38

Policejní násilníci, vrazi IV

Olomouc 25. srpna 2004
Zločin, který lze rovněž zařadit mezi nejbrutálnějších za poslední roky se udál v
Olomouci. Kriminalisté tam zadrželi celostátně hledaného recidivistu z Prostějova. Měl údajně na svědomí loupež a výtržnictví, tedy běžnou kriminalitu. Vyhýbal se však nástupu trestu, což je u nás rovněž běžnou záležitost, která navíc není trestná. V posledních letech čeká na výkon trestu na svobodě kolem pěti tisíc odsouzených. Do vězení nemohou nastoupit trest i kdyby chtěli, protože je prostě plno.
Dva olomoučtí kriminalisté zatčeného převáželi služebním vozem na obvodní oddělení, ale nedávali na zatčeného dostatečně pozor a tomu se podařilo znovu utéct. Po krátkém pronásledování ho však dopadli, srazili k zemi a dostal nakládačku, aby si pamatoval, že policistům se nemá utíkat. Svědci, kteří zatčení viděli popisovali jak jeden z kriminalistů ho nejprve několikrát uhodil do břicha a když zadržený padl k zemi, tak ho zkopali. Vůbec se prý nekontrolovali a počínali si jako smyslů zbaveni. Teprve, když už se zatčený na zemi nehýbal dostal pouta a byl odvlečen zpět do policejního vozu a posléze do olomoucké vazební věznice k výkonu trestu. Celkem běžný obrázek práce policistů jakých zaznamenáme každoročně desítky a všechny jsou vyhodnoceny jako v mezích zákona. Zcela určitě by ušel pozornosti, kdyby si muž ve věznici nestěžoval na bolesti břicha a do rána nezemřel. Z běžné policejní akce se rázem stal případ. Pitva prokázala, že zraněný měl utržený úpon tenkého střeva (podobně jako zemědělec Šoltys) a v důsledku toho vnitřní krvácení. Podle znalců takové poranění vznikne opakovanými údery na břišní stěnu.
Státní zástupce Jaroslav Rašendorfer obvinil šestadvacetiletého kriminalistu z trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti. Jak je patrné ze samotné kvalifikace stejného jednání zasahujících policistů, které zadržený nepřežil, lze použít přísnější paragraf. Výsledek soudu však dosud není znám a je docela možné, že bude v průběhu trestného řízení ještě několikrát právní kvalifikace
změněna a kriminalisté budou nakonec odsouzeni k obligátní podmínce, nebo zproštěni obžaloby úplně, pokud vůbec souzeni budou. Policie jako obvykle tajila nejen jména zatýkajících kriminalistů, ale i oběti, aby veřejnost nemohla sledovat jak se tato závažná kauza vyvíjí. Za pět let už na to nikdo ani nevzpomene.
Zdálo by se jasný případ. Ano, ale to by nesmělo jít o obviněné policisty. Ministr Bublan totiž oprášil argumentaci z plzeňského případu ubitého zemědělce Šoltyse a vyslovil pochybnosti o zavinění policistů slovy : " Jak se to přesně stalo, to se bude ještě zkoumat. Je tam řada otazníků. Mohlo by se také stát, že muž byl zraněn už před zatýkáním, protože se před tím údajně s někým porval. Jestli tedy policista při zatýkání do muže kopal není jisté. Větší cynismus si už představit neumím. Co na tom, že kopající policisty viděli svědci, co na tom, že údajnou rvačku s někým neznámým nikdo neviděl. Fakta důležitá nejsou, důležité jsou pochybnosti. I kdyby k nějaké rvačce došlo, tak žádná pitva nezjistí zda zranění
utržil při rvačce, či při zatýkání. Rvačkou si můžeme představit cokoliv. Facku, ránu pěstí do obličeje, kopanec do břicha. Avšak pod povolenými chvaty taktéž. A o to právě jde. Pochybnosti, pochybnosti. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková soudí : "Zasahující policista mohl jen špatně vyhodnotit situaci, mohl se domnívat, že proti němu zatčený recidivista zaútočí," a jedním dechem dodává : " Bylo by to jen profesní selhání. Druhou možností by bylo, že ztratil nervy."
Podle zákona o policii musí policisté vždy dbát, aby při zákroku nezpůsobili zločinci újmu na zdraví a dále policista smí fyzicky zakročit jen proti člověku, který bezprostředně ohrožuje jeho, nebo někoho jiného...
Tento případ se udál v roce 2004, během týdne zmizely zprávy policejních novinářů z prvních stránek, potom i z duhých a nakonec bylo vše v tichosti zapomenuto, jen ten mrtvý zůstal. V roce 2009 nebylo známo, jak skončilo vyšetřování ubití recividisty a zda byl někdo potrestán, proto předpokládám, smrt byla potrestána kázeňsky v rámci velitelských pravomocí. A je to…
Ani psycholožka si neumí představit, že podobná brutalita je u policistů běžná a proto hledá odborná vysvětlení zkratkových jednání v rámci zákona o policii.
Do třetice dvojakého výkladu zákona a policejních předpisů mohu uvést příklad bývalého kriminalisty (dnes již v civilu na rentě) Petra Hanuše, který v roce 2003 v centru Prahy kontroloval doklady cizince Igora Romanova. Podle policejní verze se Bělorus podobal hledané osobě a při kontrole se choval podezřele a dokonce chtěl utéct. Proto musel s kolegou použít povolené hmaty, spoutat podezřelou osobu a odvezl do služebny v Bartolomějské. Tam se vysvětlilo, že si ho Hanuš spletl a proto byl cizinec s omluvou propuštěn.
Příběh Romanova, který podal na surové jednání policisty trestní oznámení vyzněl poněkud jinak: " Při kontrole dokladů mně slovně urážel a když jsem se ohradil dal mi pěstí ránu do obličeje a zlomil čelist. Když uviděl, že mi natekla tvář, odvezl mě na služebnu do Bartolomějské, kde mě pod pohrůžkou dalšího násilí přinutil ke slibu, že si na chování policistů nebudu stěžovat," vypovídal do protokolu napadený cizinec. Dvě diametrálně odlišné výpovědi mají však společného jmenovatele: útok, chcete - li zadržení podle policejních předpisů pomocí povolených hmatů, o kterém hovořily obě strany. Následkem útoku, či zadržení, přeražená čelist.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 zprostila v červenci roku 2006 kriminalistu Hanuše obžaloby s vysvětlením, že policista plnil jen své služební povinnosti. K tomuto názoru došla stejnou úvahou jako její kolega z Plzně. Žádný lékař nemůže na minutu přesně určit kdy došlo k úrazu, takže tvrzení obhajoby, že se Romanov po odchodu z policejní stanice s někým popral a přitom utrpěl zranění nelze vyvrátit. Jinými slovy, soudkyně vychází z přesvědčení, že Romanov sice dostal nakládačku v mezích zákona, protože připomínal hledaného recidivistu, ale čelist mu zlomil někdo jiný až když odcházel ze služebny. Městskému soudu však takové vysvětlení nestačilo, rozsudek zrušil a vrátil k novému projednávání a žádal opakovaný výslech znalce v oboru policejní práce (
rozuměj v oboru povoleného fackování a mlácení). Kdo je takovým znalcem? Policista, nebo bývalý policista a ten jak je už zvykem policistu nepotopí. I tentokrát se zachoval v duchu tradice když před soudem prohlásil, že dát člověku pěstí do obličeje a přerazit mu čelist je v mezích zákona, kdyby tak policista Hanuš učinil v reakci na útok Bělorusa. A protože policista tvrdil, že se cizinec choval drze a chtěl utéct a při oprávněném zatýkání (z pohledu policisty) se bránil a napadl ho - byl opět osvobozen. Nic na tom nezměnila skutečnost, že zatýkání bylo neoprávněné, protože to prý policista nemohl v danou chvíli vědět. Jen někoho šikanoval omylem. I neoprávněné zatýkání je tedy oprávněný policejní úkon v mezích zákona. A je to...
Podobně ohleduplně postupovala i soudkyně Okresního soudu v Pelhřimově Jitka Papežová, když rozsudkem očistila pelhřimovské policisty Miroslava Čecha, Miroslava Fučíka a Přemysla Bratrů ze smrti tuláka Václava Hrala. Osvobození policisté začátkem prosince 2001 sebrali opilého bezdomovce v centru Pelhřimova a odvezli jej za město, kde jej vyhodili z auta a ponechali v mrazivé noci osudu. Hrala umrzl. Byl mrtvý a tak se už nemohl k ničemu vyjádřit. Policisté se hájili tvrzením, že mu vlastně poskytli dobrodiní, protože tulák nechtěl na záchytnou stanici ale přál si odvést za město. A světe div se, hodní policisté mu poskytli službu jako taxi. Soudkyně Papežová usoudila, že se vlastně ničeho nedopustili a vše zavinil Mráz.
Bínovec 2003.
Jedním z mediálně nejznámějších případů policejního násilí byl v roce 2003 výprask cyklisty z Bínovce. Vlastimil Sklenák vyjížděl často na kole, aby provětral sebe i svého psa. Osudného listopadového dne 2003 se nechal kus cesty psem táhnout a byl stavěn hlídkou policistů Filipcem a Terrichem. Jednalo se o banální dopravní přestupek, navíc v obci, kde projedou tři auta za den. Ale Filipec s Terrichem se rozhodli, že dají cyklistovi za vyučenou a ukáží mu kdo je zde pánem. Požadovali občanský průkaz, který pochopitelně Sklenák u sebe neměl ( kdo z vás si bere na joggink doklady) a to se mu stalo osudným : "Pojedete s námi na služebnu, kde provedeme kontrolu totožnosti!. Psa i kolo necháte na silnici," zněl další příkaz mužů zákona. Pan Sklenák žádal, aby mohl nejprve zajistit kolo i psa, nejlépe je odvést domů a tam by se také mohl bez problémů legitimovat. To však byl signál k výprasku. Filipec za pomoci Terricha nejprve svou oběť spoutali, u soudu se pak hájili tvrzením, že se obávali útoku psa (toho ale nechali volně pobíhat), a poté Václav Filipec začal obuškem systematický výprask za který by se nemusel stydět ani starý Grebeníček. Ještě dva dny poté když nebohý Sklenák ukazoval rány po výprasku na televizní kamery, vypadal jako modrák a na některých místech byly vidět dlouhé pruhy od obušku , který dosedl na tělo celou délkou. Bylo to systematické, sadistické mlácení oběti, která se nemohla bránit. Následky exekuce si vyžádaly tři týdny léčení. Člověk by řekl, že po zveřejnění televizních záběrů bude Filipec okamžitě propuštěn, ale nestalo se tak. Nebohý okresní policejní ředitel v Novém Jičíně tvrdil, že musí ctít presumpci neviny a agresivní policisty nemůže propustit. Teprve, když se před policejní
služebnou ve Studénce shromáždila poměrně početná demonstrace rozzlobených občanů a možná hrozilo i napadení policistů před televizními kamerami, byla mlátička ze Studénky jak byl Filipec přejmenován, převelena ze Studánky na jinou služebnu. V červnu roku 2004 byl zahájen soud a v mnohém připomínal demonstraci solidarity bývalých opor komunistického režimu. Obžalovaného Filipce, který byl kázeňsky trestán za podobné hrubé napadení ještě za socializmu, doprovázel advokát Rostislav Legerský, který v době normalizace předsedal novojičínskému soudu. Filipec se sebejistě usmíval. První řady určené pro veřejnost obsadili kamarádi policisté, kteří jej přišli podpořit, možná to byla i tichá výstraha svědkům, či veřejnosti. Mezi nimi i policista, bývalý estébák Jiří Mlejnecký o kterém jsem se již také zmínil. Obžalovaní Filipec s Terrichem se hájili klasicky : " Cyklista nám odmítl říci své jméno a doklady u sebe neměl, nevěděli jsme jestli to není hledaný nebezpečný zločinec na útěku na kole. Choval se vzpurně a navíc jsme měli obavu z jeho psa." Buhužel už nedokázali vysvětlit, proč tedy psa nepřivázali k nejbližšímu stromu a namísto toho zmlátili jeho pána. Asi doufali, že zmlácením pána dají psovy výstrahu a ten si na ně netroufne. Také tvrzení o podezření
na nebezpečného zločince prchajícího na kole taženým psem je vskutku kuriózní vysvětlení, které odpovídá duševní úrovni agresivních maniaků v černých uniformách. Kdyby totiž neprovedli exekuci na veřejném prostranství, kde byli viděni svědky, zcela jistě by toto vysvětlení u nadřízených obstálo a dám krk za to, že pokud by se nepřihlásili svědci, byl by naopak na lavici obžalovaných cyklista pro urážku veřejného činitele. Vždyť se choval vzpurně. Filipec byl odsouzen k podmíněnému trestu. Terrich kázeňsky protože sám nemlátil, jen přihlížel. A je to...
Praha -Černý Most, prosinec 2003
"Byl agresivní a vzpurný, nechtěl nám říct svou totožnost," takto zpočátku obhajoval policejní mluvčí surový útok na novináře TV Nova Martina Novotného.
I zde surovému zákroku policistů předcházela banální příhoda s bezdomovci, kteří si ustlali na nástupišti metra v Černém Mostě. To by jistě nikoho příliš nevzrušilo, kdyby si s bezdomovci neustlali na nástupišti i jejich psi. Před osmou hodinou už
byli na rozdíl od jejich pánů vyspalí a podrážděně reagovali na přítomnost cestujících.
Někdo zavolal strážníky, aby psy i bezdomovce vykázali z prostor stanice. Zcela náhodně se tam nacházeli i reportéři z TV Nova Martin Novotný s kameramanem a redaktor MF DNES. Vyklizení nástupiště a vyvedení bezdomovců se psy se zdálo novinářům zajímavé a tak se rozhodli pořídit pár záběrů. Zasahující policisté však reagovali nepochopitelně podrážděně. Vrhli se na reportéra Martina Novotného, okamžitě mu nasadili pouta a prudce s ním smýkly na služební vůz. Že to nebylo nic šetrného svědčí výsledek ošetření pohmožděné krční páteře napadeného novináře. Policejní mluvčí Daniela Razímová se nejprve v souladu se zvyklostmi snažila svalit veškerou vinu na novináře rčením, že byli vzpurní,
odmítli sdělit svou totožnost a navíc do jednoho policisty reportér strčil. To by se dalo vykládat jako útok na veřejného činitele a proto byli "mírné" donucovací prostředky na místě.
Lhala a navíc měla smůlu, že "mírný" zákrok pohotově zaznamenal kameraman, kterého si v té mele zpočátku nikdo nevšímal. Na pořízených záběrech bylo jasně patrné jak reportér s logem TV Nova na mikrofonu snaží jen zdokumentovat situaci s odváděním bezdomovců. Záběry končily v okamžiku, kdy byl napaden i kameraman, kterému navíc poškodili kameru.
Ale ani to policistům nestačilo, po ošetření drželi Martina Novotného spoutaného na služebně s odůvodněním, že zkoumají jeho totožnost. Co kdyby měl falešný novinářský průkaz, že ?
Teprve, když TV Nova odvysílala večer záběry policejního zákroku, které usvědčovali oficiální policejní verzi ze lži, připustila mluvčí pražské policie Eva Brožová, že policisti zřejmě nepostupovali v souladu se zákonem. Důležité je slovíčko zřejmě. To co každý viděl na vlastní oči policejním vyšetřovatelům nestačí. Nadřízení celý incident vyřešili ústním pokáráním, o případné omluvě jsem žádné informace nepodařilo zjistit. Proč také, vždyť to byl vzpurný hajzl!
Popisované příklady policejního násilí se udály více méně na veřejnosti a před svědky. Pokud se rozhodnou k exekuci mimo policejní služebnu mohou se obávat, že je nějaký svědek náhodně uvidí, jako například u Bíllého. Daleko brutálněji se zpravidla chovají v bezpečí policejních služeben. Tam jsou páni, tam mohou se zadrženými zatočit, tam vám nikdo nepomůže. Nejsou svědci a tak vám klidně rozmlátí obličej a ještě vás obviní, že jste je napadli vy. Jakou asi máte šanci se stížností?
O tom by mohl vyprávět například Petr Vrána, který byl na policejní služebně "vyslýchán"
při podání banálního vysvětlení. Policista měl pocit, že není dostatečně kooperativní a tak ho fackoval a po každé facce vyžadoval aby za každou facku poděkoval a odpovídal mu "ano pane", což zbitý mladík skutečně asi po pátém políčku skutečně činil. Fackovací výslech nebyl nikdy vyšetřován a policista nebyl potrestán.
Ještě hůř dopadl Martin Kalásek, který dostal od policisty pěstí dokonce na
veřejnosti, po úderu padl na obrubník chodníku a v důsledku zranění ochrnul. Útočící policista nebyl nikdy postaven před soud.
Nebo při hromadném zásahu, kde zásadně nenosí služební čísla, jsou kryti maskami a přilbami a jejich brutalita se projevuje ještě výrazněji.. Jsou si jisti beztrestností. V anonymitě davu totiž konkrétního viníka nenajdete, Po masakrech demonstrantů v roce 1989, mimochodem ani zde se nenašli konkrétní viníci, přestože milióny lidí ta zvěrstva viděly, se mlátičky z bývalých pohotovostních pluků postupně vzpamatovávaly a toužily po odvetě. V speciálních policejních útvarech, které jsou cvičeni na boj proti neposlušným občanům samozřejmě již slouží nová krev. Vedení mají ale rutinéři z roku 1989. Mladí trénovaní hoši si také chtějí vysloužit zásluhy boji s demonstranty podobně jako před lety jejich
dnešní velitelé. K eskalaci policejního násilí došlo s příchodem mladého ambiciózního ministra Grosse. Ten jejich excesy na veřejnosti omlouval tvrzením, že šlo jen o výjimečná selhání jednotlivců. Ostatně co jiného mu zbývalo. Bylo by pošetilé od něho chtít, aby přiznal, že jeho policisté jsou špatně vedeni a občany bijí.
Praha květen 2000
Policejní zásahová jednotka doslova zmasakrovala fanoušky Baníku Ratiškovice, kteří přijeli povzbudit své hráče do Prahy na finále Českého poháru s Libercem. Ratiškovice hrály nižší soutěž a už samotný postup do finále byl jejich obrovským úspěchem. Jejich fanoušci se přijeli do Prahy pobavit, poděkovat svým hráčům za úspěch a místo příjemného sportovního zájezdu pocítili jak chutná policejní brutalita made in Kolář.
Ten zápas jsem viděl. Byl to hezký zápas se šťastnějším koncem pro Liberec. Pohár se předával v klidu a na hřiště přitom vběhli fanoušci Liberce oslavit vítězství. Zatím jen radost a zábava, ale jen do té doby než vběhli na hřiště i fanoušci Ratiškovic, kteří chtěli poděkovat svým hráčům za nezapomenutelný zážitek. V tu chvíli zasáhli policisté. Nevím proč, ale začali bít jen ty z Ratiškovic. Policisté obrněni přilbami , náloketními chrániči a ochranou trupu, jakoby chtěli vyzkoušet novou výstroj, vtrhli na nic netušící fanoušky a začali je třískat hlava nehlava. Některé obušky, jiné pěstmi. Viděl jsem jak čtyři policisté surově mlátili jednoho fanouška. Byla to jatka. Jeden z napadených líčil událost ještě v šoku: " Najednou na nás vlítli policajti a začali nás mlátit hlava nehlava. Bože vždyť tam byly i děti. Takový masakr jsem v životě neviděl. " Zkrvavení lidé, mezi nimi děti a to vše natočené kamerami televize a videokamerami amatérů. Jeden zmlácený muž byl v bezvědomí odvezen a další utrpěli zranění hlavy a jiných částí těla.
Ani jeden ze zasahujících policistů neměl připevněné služební číslo a velitel zapomněl své podřízené zkontrolovat. Inspekce ministra vnitra, která se incidentem zabývala sice tentokrát
konstatovala, že došlo k porušení zákona, ale z videozáznamů, či fotografií zakuklených policistů nemohla určit pachatele. Zapomenuté, nebo zakryté číslo je
oblíbená finta policistů, kteří se jdou vybít na bezbranných občanech, kteří si je platí na svou ochranu. Zapomenuté číslo, je jen drobný kázeňský přestupek a tak díky tomu nebyl za tento masakr fanoušků Ratiškovic nikdo potrestán.
Praha září 2000
V Praze probíhala konference MMF, která působí na odpůrce globalizace a jiné profesionální demonstranty jako mucholapka. Úvodem musím předestřít, že odpůrci globalizace nejsou žádná neviňátka a na střety s policií se dopředu důkladně připravují. Pro mnohé z nich jsou pouliční boje s policisty koníčkem.
Mladí lidé jsou do určitého věku radikální a tak bojují proti všemu možnému. Někteří za ochranu přírody, jiní proti jaderným elektrárnám, proti nákladním autům, nebo proti radaru, či kožichům ze zvířat. Bojují i proti kapitalistům a za největší kapitalistické zlo pak považují globalizaci. Na protestní akce proti MMF se do Prahy sjížděli zkušení demonstranti z celé Evropy, které společně s českými odpůrci globalizace, anarchisty a mnoha dalšími organizacemi spojovala touha po protestu. Způsob protestů je však na naše poměry poněkud drsný, protože demonstranti se neomezují jen na pochod, či demonstraci před něčím či proti něčemu, ale svůj názor vyjadřují agresivním ničením symbolů globalizace za které považují nadnárodní banky a řetězce prodejců žemlí s mletým hovězím, či pečenými kuřaty. Útoky na delegáty zasedání MMF jsou pro antiglobalisty vrcholem sezóny na který se připravují jako na Olympiádu.
Demonstranti se připravovali týden před demonstrací. Nacvičovali taktiku boje proti zásahovým jednotkám, připravovali plakáty a ochranné prostředky. Rovněž policisté nenechali nic náhodě a na letišti za Prahou cvičili koordinaci zásahových jednotek i samotné střety s demonstranty.
Takový způsob protestů pochopitelně většina občanů odmítá, protože mají z agresivních vandalů strach. Řev a chaos v ulicích Prahy zahání lidi do bytů, mají strach o svá auta na ulicích, o majetek. Proto byla veřejnost od počátku na straně policie a očekávala, že je policisté ochrání a udrží v rámci možností i pořádek. Demonstranti, kterých bylo několik tisíc nejprve procházeli Prahou a vykřikovali hesla, kterým vesměs nikdo nerozuměl. K žádnému vážnému střetu nedošlo a zdálo se že protesty proběhnou jako podobné demonstrace anarchistů a skinheadů před rokem. K prvnímu střetu došlo při pochodu větší skupiny demonstrantů, která směřovala do centra. Oddíl policistů v přilbách se štíty a dlouhými pendreky se pokusil zastavit pochod, který připomínal spíše happening, než demonstraci. Došlo ke střetu ve kterém zpočátku vítězili policisté. Podařilo se jim vklínit mezi demonstranty a donutit je k ústupu. Záhy se však přesvědčili, že to byl jen taktický manévr demonstrantů. Tvrdé jádro bylo složeno vesměs ze zkušených bijců ze zahraničí, kteří podobných střetů zažili mnoho. Stejně jako policisté se chránili hokejovými chrániči, přilbami, štíty, tyčemi, či baseballovými pálkami a obličeje si kryli šátky a maskami, aby nemohli být identifikováni (ostatně ani policisté neměli jako obvykle svá identifikační čísla). Útok zaskočených policistů lehce zastavili a přešli do protiútoku. Nejen, že policistům napráskali, ale potupně je hnali před sebou. Policisté zahazovali štíty, všechno co jim bránilo v úprku a v chaosu utíkali z bojiště podobně jako křesťanská vojska na Vítkově. Mnozí si jistě pamatují televizní záběry utíkajících strážců pořádku, které pronásledovatelé z řad demonstrantů občas nakopli do zadnice. Potupu z porážky nemohli vydýchat policisté ani jejich velitelé, kteří byli hlavními viníky nepovedeného zásahu. Předlistopadoví důstojníci nebyli zvyklí na organizovaný odpor demonstrantů. Vlastně odpor nezažili nikdy a z toho plynula i taktika zásahů. Na Národní třídě proti nim stáli neozbrojení studenti a občané s holýma rukama. Do nich se to mlátilo a kopalo mnohem snadněji. Okamžitě byly povolány posily, které se snažily rozjeté demonstranty zastavit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 contravene contravene | Web | 20. června 2015 v 8:20 | Reagovat

pujca ihned bez poplatku diskuze :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama