Policejní novináři I.

30. března 2009 v 12:05


Policejní novináři - fama crescit eundo I.

Pověst roste tím, jak se šíří, je motto drtivé většiny policejních novinářů. Nezajímavá pravda, není důležitá a nezvyšuje prodej. Upravená pravda, polopravda, či čtvrtpravda je zajímavější, lépe se čte i prodává. Často si kladu otázku co je polopravda? Je to lež? Nemusí to být lež, ale jen pravda neúplná, která poslouží představě policejních novinářů o pravdě, morálce, či spravedlnosti. Když člověk čte jejich články, má dojem, že jsou jedinými arbitry pravdy a morálky. A někteří z nich, tomu i věří. Nevím do jaké míry jsou policejní novináři přesvědčeni o objektivnosti toho co píší a kritizují a do jaké míry píší na objednávku někoho kdo jim zaplatí víc než vydavatel. Rozhodně si nedělám iluze o tom, že účelově vyšetřují jen policisté a novináři jsou proti korupci odolní. Takový dobře zaplacený článek pozorný čtenář časem poměrně snadno prokoukne, když zjistí, že informace sice byla v rámci reportáže pravdivá, ale další lehce ověřitelné informace v reportáži chyběly. Jinými slovy jsou zamlčeny. A právě v tom, co lehce zamlčet jsou policejní novináři mistři. Pokud jejich fámy prověřuje policie, často zjistí i druhou část pravdy a nafouklou kauzu odloží.
V desinformačních kampaních jsou policejní novináři (rádi si říkají investigativní - investigace - vyšetřování, pátrání) dokonalými profesionály. Informační hodnota a objektivita jejich reportáží se však blíží nule. A protože naši policejní novináři většinou pátrají jen na internetu, nebo po kavárnách, musí své články psát tak, aby nebyly právně napadnutelné. Něco zatajíme, něco zapřem (za nevědomost je neodsoudí) a každou informaci, která se tváří jako fakt orámují slovíčky - údajně, prý, z policejních, či zasvěcených zdrojů, nebo dají za větu otazník - a mají vystaráno. Jména Hynek, Kubík, Kmenta, Slonková, Kroupa a dalších vyvolávají u konzumentů jejich reportáží dojem správných, poctivých a charakterních bojovníků za pravdu, jakýchsi spravedlivých a morálně čistých. Ve skutečnosti je tomu často naopak. Aby získali důvěru lidí na které se zaměřují, pochlebují jim a naoko souhlasí s jejich názory. Někdy dokonce napíší několik článků poměrně objektivních ve prospěch svých budoucích obětí a tím se ještě víc vetřou do jejich přízně. Když získají informace, které potřebují, otočí. Nevím jak kdo, ale já bych po posledních reportážích pana Kroupy, tomuto reportérovi nevěřil ani pozdrav. Nebo snad považujete za solidní jednání, když s vámi domlouvá podraz na jiného člověka a přitom vás natáčí skrytou kamerou (Tlustý, Morava)? Po čase, když vás už nepotřebuje, tak vás podřízne jako toho, na kterého s vaší pomocí líčil boudu. Mezi gangstery má ústí slib váhu, novinářský však neváží nic. O tom se mohl přesvědčit i někdejší poslanec Kořistka, který naletěl na slib novináře Mladé fronty DNES, že jeho informaci neuveřejní dokud nedostane od něho souhlas, ale za dva dny se důvěrná informace objevila na titulní stránce. Možná, že právě díky nedočkavosti redakce tohoto deníku (šéf policejních novinářů MFD Kubík) vyvázl Dalík s Večerkem bez poskvrny a Kořistka skončil s cejchem práskače a nesolidního pomlouvače. Policejní novináři mají potřebu moralizovat a sami se staví do pozice spravedlivých ochránců morálky a zákona. Co má ale s morálkou společného zveřejňování policejních odposlechů, které koupí za úplatek od policistů? Policejní novinář Kmenta nazývá Františka Mrázka kmotrem a všichni, kteří se s ním stýkali jsou rázem očerněni, jsou podezřelí ze styku s podsvětím, někteří pouze proto, že měli známého, který byl známý známého Mrázka. Přitom František Mrázek nebyl po roce 1989 z ničeho obviněn, natož pak souzen. Kmentovo obvinění Mrázka má stejnou hodnotu, jako když na tomto místě napíši, že skutečným kmotrem policejně-novinářského podsvětí je právě on. Kmenta manipuluje čtenáři a předkládá jim své názory, které umně prezentuje jako fakta.
Karla Srbu a jeho partu dostala za mříže ambiciózní policejní novinářka Sabina Slonková. Se svým kolegou Jiřím Kubíkem napsala sérii reportáží pro MF DNES ve kterých "odhalovali" nekalé praktiky našich špičkových politiků a nejasné majetkové poměry řady vysokých vládních úředníků, obviňovali podnikatele z podvodů, apelovali na právo, na morálku. Jejich články se dobře četly a většinou vycházely na titulních stranách nejen v jejich domovském deníku. Slonková s Kubíkem dokázali šikovnou manipulací s fakty, polopravdami, domněnkami, mnohdy i výmysly zaujmout průměrného čtenáře tak, že nabyl přesvědčení, že to co píší, pravda skutečně je. Obratně hráli na cit pro spravedlnost a hlavně na lidskou závist. Často se na někoho zaměřili a cílenou defamací zcela zničili nejen pověst, ale i život obětí. Pokud však pozorný čtenář sledoval jimi popisované kriminální kauzy dál, byl rozčarován z výsledků práce orgánů činných v trestním řízení, protože téměř nikdy nebyla obvinění těchto novinářů potvrzena. Časem se ukázalo, že většina jejich reportáží pravdě neodpovídala a byla hrubě zkreslena, či vymyšlena. V denících, které se považují za seriózní, je takovýto způsob psaní mnohem nebezpečnější, než v bulváru. Těžko říct zda tak činí z neprofesionality, lenosti, na objednávku, či z hlouposti. Výsledek však je stejný: pomluva, zpochybnění firmy, instituce, politika, člověka. Novináři jako Slonková, Kubík, Kmenta, Kaiserová, Váca, Sewaldová, Kolář a mnozí další jsou skutečnými šiřiteli "blbé nálady". Lež je jejich pracovním nástrojem. Otázkou je, zda lžou vědomě, nebo pracují s polopravdami a věří, že píší pravdu, na kterou má prý čtenář právo - podle jejich názoru. Jen namátkou připomínám defamační kampaně proti doktoru Uzunogluovi, Hučínovi, Šrejbrovi, Liboru Novákovi, či obvinění senátora Čunka (KDU-ČSL), poslance Doležela (ODS), primátorovi Volfovi a dalších. Charakteristické pro všechny policejní novináře je, že se nikdy neomluví za svá mylná obvinění a domněnky. Objekt jejich zájmu je po měsíce propírán v médiích, postupně klesá jeho kredit na veřejnosti, posléze i kredit politický i profesní. Po letech je oběť štvanice soudem zproštěna obvinění a poté se v médiích objeví jen kratičká informace o tom, že dotyčný XY byl soudem osvobozen, často ani to ne. Pod tuto informaci se však už policejní novinář nepodepíše. Zpravidla se jedná o nepodepsaný redakční článek. Soudit se s nimi nemá smysl protože když za pět let vysoudíte omluvu, tak vám to kredit nevrátí. Lidé si stejně řeknou, že na každém šprochu muselo něco být. Policejní novináři u politiků často nastolují otázku rezignace, ale ještě nikdy jsem nezaznamenal případ policejního novináře, který by rezignoval když se prokázalo, že jeho reportáž byla lživá. Chovají se stejně jako policisté, či soudci, prostě se spletli a jede se dál. V posledních letech se ale ukazuje, že mnozí policejní novináři účinně pracují pro různé lobystické skupiny politiků, policistů a podnikatelů. Jejich články výrazně ovlivňují veřejné mínění, protože lidé si většinou myslí, že co je psáno v novinách je pravda. Ať napíši sebevětší nepravdu, blbost,či drb (fáma), nejsou trestně stíhání. Většinou se vymluví na dobré úmysly, či utajené zdroje (nepravdu si vymyslely utajené zdroje). Náš zákon je v tomto ohledu chrání víc než napadnuté občany. Podle mého názoru, postupně vznikaly dobře organizované novinářské gangy, které jsou různými zločineckými spolky najímáni na jednotlivé akce. Někteří novináři dokonce pracují sólo pro různé podnikatele a nechávají se jimi královsky platit jako lobysté, když se zdroj vyčerpá, klidně o něm napíší, co o něm vyčenichali v době kdy s ním ještě spolupracovali.
Jednu z největších štvanic první poloviny devadesátých let uspořádaly policejní novinářky MF Dnes Marcela Pecháčková, Sabina Slonková, Kateřina Kratochvílová a Veronika Maxová na podnikatele a jeho firmu Conneco, kterou jako svou českou pobočku zřídil Diag Human Josefa Šťávy. Podle rozhodnutí arbitráže, která skončilo v roce 2008 to přijde naše daňové poplatníky na devět miliard korun. Kdo si dnes na ty dámy vzpomene? Po letech novinářky přiznali svůj omyl, ale jedním dechem tvrdily, že se nejednalo o úmysl, a že jen naletěly na pomlouvačnou hru lobystů ministerstva zdravotnictví, jmenovitě doktora Petra Turka, o kterém prý tehdy nevěděly, že je zaměstnancem ministerstva zdravotnictví..
Kdyby nevyšla kniha novináře Jana Urbana "Tunel plný krve", zůstal by pro většinu národa Josef Šťáva nenasytným emigrantem, protřelým mezinárodním dobrodruhem, obchodníkem s drogami, zbraněmi, a podvodníkem, který chtěl nelegálně vyvést českou krev do zahraničí, a který uplatil několik úředníků ministerstva zdravotnictví a potom na státu vysoudil miliardy. Je až s podivem, že si to ještě v roce 2008 myslel v pořadí již šestý ministr zdravotnictví Julinek. Jeho víra v neodůvodněné obohacení Josefa Šťávy nás stojí každý den miliony korun na rostoucím penále, které by spolehlivě řešily finanční problémy našich LDN, či problémy s platy zdravotních sester. Bohužel tuto zajímavou knihu přečetlo nesrovnatelně méně čtenářů, než MF Dnes. Podstatnou část materiálů jsem si dovolil čerpat právě z této knihy.
O nekalých praktikách emigranta a podvodníka Josefa Šťávy jsem se jako každý jiný dozvěděl jen prostřednictvím reportáží policejních novinářek tohoto jinak poměrně seriozního deníku. Čtenář z jejich článků nepoznal o co vlastně jde. Jediné co z nich veřejnost vnímala byl zájem chamtivého Čechošvýcara o obchod s českou krví a když mu to oblíbený ministr zdravotnictví MUDr. Martin Bojar překazil, chtěl se zahojit mezinárodní arbitráží a bazíroval na jednom dopisu, kterým pan ministr vysvětloval dánské firmě Novo Nordisk proč ji ministerstvo nevybralo ve výběrovém řízení ke spolupráci na zpracování krve a odběru léků z krevních derivátů. Martin Bojar v něm prý vyjádřil "jen" pochybnost nad solidností Šťávovy firmy Conneco, která s dánskou renomovanou firmou na výrobu léčiv spolupracovala. "Informace" o Šťávově firmě Conneco, potažmo Diag Human, servírovaly veřejnosti policejní novinářky MF Dnes neustále s negativním podtextem, takže i nevinná obchodní záležitost, či úřední nedostatek na straně státu, byl vnímán jako nekalý způsob podnikání Šťávovy společnosti. Z jejich článků následně čerpaly i ostatní novináři včetně televizních stanic a lavina nepravd se utrhla. Celou kampaň živil polopravdami a nepravdami ministerský úředník Turek a ministerstvo zdravotnictví pak informacemi z tisku zdůvodňovalo svůj postoj vůči Josefu Šťávovi a jeho firmě Conneco.
Když se Josef Šťáva rozhodl podat žalobu na Českou republiku a právníci ministerstva zdravotnictví doporučili tehdejšímu ministru Stránského, aby spor řešil prostřednictvím nezávislých rozhodců v mezinárodní arbitráži, protože naše soudy by spor řešily dvacet let, přesvědčili mě policejní novináři, že to byl ze strany Josefa Šťávy mazaný podfuk, při kterém mu museli pomáhat uplacení náměstci a radilové, byl jsem na Josefa Šťávu naštvaný. Na rozdíl od soudů totiž není možné podat proti rozhodnutí rozhodců opravný prostředek. A když Česká republika arbitráž prohrála, ačkoliv nás politici s novináři ujišťovali o tom, že Šťávův požadavek na odškodnění je směsný a nehorázný, byl jsem na něho naštvaný dvojnásob. A opět jsem uvěřil
policejním novinářům, kteří papouškovali názory ministerských úředníků a vládních radilů, že muselo jít o promyšlené selhání státních úředníků (za úplatu) a temné Šťávovy síly (peníze), které ovlivnily českého rozhodce Ruseka, který nás špatně zastupoval. Vynořily se pochybnosti (v hlavách novinářů) o jeho kompetenci, cpaly se desítky milionů do posudků znalců a do právních kanceláří kamarádů ministrů zdravotnictví, které měly připravit odvolání a žalobu k soudu na nekorektnost mezinárodních rozhodců podobně jako v prohrané arbitráži o ukradenou investici do televize Nova.
A když jsem se v novinách dozvěděl, že vláda odsouhlasila vyplacení zálohy na odškodnění pro Josefa Šťávu ve výši 327 milionů korun, cítil jsem se podveden a okraden a byl jsem pobouřen trojnásob. Tak se vydělávají milionky, bez práce, stačí jen mazaný advokát a nepřesný anglický překlad.
A když napsali policejní novináři v MF Dnes, už neutrálně, jako fakt, že arbitráž se nedá zvrátit a jde jen o to, zda Česká republika zaplatí Šťávovi čtyři, nebo devět miliard, byl jsem naštvaný čtyřnásobně.
Žádný z těchto novinářů ( v té době už patřila Sabina Slonková k nejvlivnějším policejním novinářkám) se však ani slůvkem nezmínil, že to byly právě reportérky MF Dnes, které se významným způsobem, zřejmě za úplatu, podílely na komplotu státních úředníků a přispěly tak k mnohamiliardovým ztrátám státu a k zbrzdění modernizace transfuzních center a zpracování krve v České republice. Ale to bylo našim ministerským doktorům fuk, hlavně, že se udržely nad vodou farmaceutické firmy, které je platí. Nikdo nikdy nespočítá kolik životů hemofiliků stály nepravdivé reportáže novinářek MF Dnes.
Celý spor se Šťávou byl od počátku utajován a zkreslován. Pokusím se ve zkratce popsat oč vlastně šlo: Josef Šťáva emigroval z okupovaného Československa ve dvaceti letech. Neměl dostudovanou vysokou školu, ale zato měl mimořádné obchodní schopnosti. Stal se obchodníkem jedné z největších společností na výrobu léků ve Spojených státech Johnson & Johnson, která z krevní plazmy vyráběla léky na nemoci krve (např. hemofilie - nesrážlivost krve). Krevní plazma se získává oddělením z krve, kde je ji zhruba polovina. Z plazmy se pro léky využívá jen 10% sušiny, kterou tvoří minerály a potřebné druhy bílkovin. Na první pohled to zní jednoduše, ale problém je v nestabilitě vytěžených bílkovin, které se musí rychle zpracovat do stabilní formy, ze které se následně oddělují potřebné frakce. Navíc samotná krev se po odebrání v transfuzních stanicích rychle kazí a musí být rychle zpracována (do šesti hodin). Zpracováním plazmy se zabývají velké renomované firmy, které jednotlivé frakce vyrábějí. Říkám-li na světě, tím mám na mysli svět západních technologií, v socialistickém Československu jsme to neuměli a neuměli jsme ani zpracovat odebranou krev od dárců na kvalitní polotovar (krevní plazmu). Léky pro hemofiliky jsme pak z tohoto důvodu dováželi ze zahraničí dvojnásob drahé, nejčastěji od rakouské firmy Immuno. Před rokem 1989 bylo ve světě vzhledem k malé výtěžnosti koncentrátů z krve a velké potřebě pro nemocné (například operace hemofiliků bez těchto léků se nedaly vůbec provádět) velký nedostatek krevní plazmy. Ve východních komunistických zemích bylo díky dobře fungujícího systému transfuzních stanic krve dostatek, ale s výjimkou NDR neuměl nikdo oddělit z krve kvalitní plazmu. Naše sušená plazma časem ztrácela účinnou bílkovinu a musela se vyhodit.
Šťáva se ve třiceti letech vypracoval na jednoho z nejlepších obchodníků u Johnsonů a stal se ředitelem pro východní Evropu. Ve světě byl uznávaný jako jeden z nejschopnějších obchodníků z krevní plazmou. Specializoval se na výrobu plazmy a prodával ji finálním výrobcům (frakcionářům), kteří z ní oddělovali frakce potřebné pro výrobu léků.Znal poměry v socialistických zemích a tak nabídl tehdejší Německé demokratické republice (NDR) obchod. Prostřednictvím své firmy Diag Human zajistí pro všechny východoněmecké transfuzní stanice úvěr na nákup moderní technologie, která by umožnila zpracovat krev na místě, mimo jiné i testování na HIV a hepatitidu typu C, zaškolí personál a následně odkoupí veškerou produkci kvalitně oddělené plazmy, kterou nechá zpracovat ve firmách, které se specializují na frakcionalizaci. Do NDR by se pak vrátily už hotové léky vyrobené pouze z krve vlastních dárců. V době kdy se ve světě šířila nákaza HIV byla výroba léků z testované vlastní krve neocenitelnou výhodou. Co by za takový systém dali například ve Francii? NDR to nestálo ani marku protože veškeré zařízení včetně servisu bylo spláceno z dodané plazmy a po splacení úvěru kupovali podstatně levnější léky protože část ceny pokryla dodaná plazma. Východoněmecké ministerstvo zdravotnictví na tento model kývlo a rychle tak modernizovalo celý transfuzní obor a navíc mělo dostatek životně důležitých léků pro své pacienty. Šťáva byl obchodník a vydělal na tom také.
Podobný model nabídl koncem osmdesátých let i Československu. Jednání se vlekla protože už tehdy chtěli socialističtí úředníci ministerstva zdravotnictví úplatky ať již v podobě peněz, nebo zahraničních stáží. Začal se blížit rok 1989 a Šťáva už kontaktoval i primáře jednotlivých transfuzních stanic v ČSSR. Po změně politických poměrů už bylo jednání s ministerstvem rychlejší protože v jeho čele stanul uznávaný lékař profesor Pavel Klener, který byl odborníkem na nemoci krve a snadno pochopil výhody nabízeného bartelového obchodu. Transfuzní stanice by rychle získaly špičkovou technologii pomocí níž by se získala kvalitní plazma a lékaři by měli k dispozici špičkové léky bez shánění dolarů na jejich nákup. A tak byla vbrzku připravena Rámcová dohoda, která definovala podmínky této spolupráce. V roce 1990 však byly první svobodné volby a Pavel Klener rozhodl, že dotažení a podpis konečné smlouvy nechá na novém ministru zdravotnictví.
Do Československa do té doby dodávala léky na nemoci krve rakouská firma Immuno a ta si lehce spočítala, že Šťávův projekt ji vytlačí nejen z Československého, ale možná i z celého východoevropského trhu. Immuno však nechtěla modernizovat naše transfuzní stanice, ani nakupovat naši plazmu, ale jen dodávat léky. A tak přišly ke slovu úplatky, pomluvy, fámy, neznalost, blbost a všechna ta svinstva, která vyšla na povrch až po deseti letech.
Na ministerstvo přišel nový ministr Martin Bojar a nový ministr vyhlásil nové výběrové řízení na partnera zajišťujícího výrobu krevní plazmy z tuzemské krve a výrobu potřebných léků.
Byly zadány podmínky a ministrův náměstek na návrh hlavního radila docenta Neuwirtha jmenoval výběrovou komisi, která zhodnotila nabídky zúčastněných subjektů (Ústav sér a očkovacích látek(ÚSOL, později Sevak, Immuno a Conneco). A přišel první zádrhel - komise jednoznačně vybrala za vítěze Šťávovu společnost Conneco. Pro ministerskou mafii to byla rána a zatímco lidé z Conneca začali jednat s primáři jednotlivých transfuzních center, uzavírali s nimi smlouvy a dodávali moderní zařízení, Bojarovi radilové vymýšleli jak výběrové řízení zvrátit. Uvědomili, že jim vyschnou zdroje příjmů a ztratí vliv nejen nad obchodem s plazmou, ale hlavně nad výběrem dodavatelů léků. Transfuzní stanice patřící pod krajské a okresní nemocnice, nespadaly pod kuratelu ministerstva zdravotnictví, ale jejich zřizovatelem byly nižší územní celky.
Členka výběrové komise primářka Vorlová ještě zatepla informovala svou kamarádku a bývalou spolupracovnici z ústavu hematologie Melicharovou, že zvítězilo Conneco. Dámy se sešly a naráz napsaly svému ministrovi. Melicharová sepsala rozhořčený dopis jménem svých chlebodárců z Rakouska ve kterém napadla rozhodnutí komise a dokonce udala člena komise z kontaktů se Šťávou. Taktně přitom pomlčela, že sama pro Immuno pracuje jako konzultantka - za peníze. Jako obvykle se oháněly prospěchem pacientů, humanitou, zdravotnictvím a - také vytáhly první lži, aby pomluvily Conneco. Přesto nemohly přehlédnout základní fakt, že jediné Conneco nabízelo modernizaci transfuzních center, moderní zpracování krve na plazmu (zadarmo) a dovoz špičkových léků od smluvního frakcionáře Novo Nordisk výhradně z krve našich dárců.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 diag human diag human | E-mail | Web | 27. března 2011 v 11:33 | Reagovat

zajímavé články, můžeme je použít na našich web stránkách, díky, Diag human.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama