Policejní zločinci za volantem II.

30. března 2009 v 13:07

Zločinci za volantem II

Pardubice 2002 : náměstek policejního presidenta JUDr. Miroslav Antl lehce posilněn alkoholem si zapnul výstražný majáček a v domnění, že mu všichni rychle zmizí z cesty smetl na křižovatce v Hradci Králové Renault dvaadvacetileté Veroniky Mužíkové. Řidička naštěstí vyvázla jen šokem. Hůře dopadlo její auto na kterém se odhad škody pohyboval kolem 250 tisíc korun. Dechovou zkouškou se prokázal alkohol v krvi 0,52 promile. Pan náměstek policejního prezidenta se pak odmítl podrobit krevní zkoušce. Na této nehodě by nebylo nic mimořádného, takových se stávají desítky. Zajímavý je spíše tím jak policie přistoupila k šetření nehody. Nastalo mlžení. Čestný ochránce zákona Antl, který se knižně stylizoval do role spasitele české spravedlnosti, rovného a čestného muže, jenž nemá rád gaunery, se snažil vyhnout trestu jako ti gauneři.
Jeho ubohost v podstatě charakterizuje jednání a morálku našich policejních špiček pocházejících z dob husákovské normalizace. Nejprve odmítl krevní zkoušku, která je rozhodující k posouzení stupně nebezpečnosti veřejného ohrožení. S pomocí kontaktů u policie a státního zastupitelství posléze dosáhl toho, že policie jeho bouračku "vyhodnotila" pouze jako přestupek a postoupila ji k projednání přestupkové komisi v Pardubicích. Hrozilo mu zabavení řidičského průkazu nejméně na půl roku a dvacetitisícová pokuta. I té se náš hrdina lehce vyhnul, Jak? Prostě rok nepřebíral obsílky k projednání na přestupkovou komisi. Oblíbenec ministra Grosse odešel od policie s veškerými finančními "výdobytky" a ještě mu jeho ochránce zajistil teplé místečko na ministerstvu vnitra jako "poradce." Nedávno byl tento poctivec zvolen do senátu ČR za ČSSD.
Jednotliví policejní mluvčí vysvětlují požití alkoholu různě. A aby toho nebylo málo pokusili se náměstci policejního presidenta Jaroslav Macháně a Vladimír Husák o vlastní interpretace důsledků požití alkoholu policistů při řízení služebních automobilů.
Policejní president Kolář totiž na podzim roku 2001, poté co nevídaně rychle stoupala statistika dopravních nehod zaviněných opilými policisty rázně ( jako obvykle) prohlásil : " Máme řešení, které se naprosto vymyká zbytku populace a jiným profesním skupinám. Policista, který řídí opilý, musí počítat s tím, že přijde o práci."
V praxi se ale ukázalo, že to nemyslel tak úplně doslova. Jemu podřízení velitelé účelově vydávali protichůdné rozkazy vztahujících se k řízení v opilosti, pokud se dostal do maléru někdo z kamarádů, či blízkých spolupracovníků. Například náměstek policejního presidenta pro trestní řízení Jaroslav Macháně, ještě v době kdy sloužil jako šéf protikorupční jednotky vydal pro své podřízené rozkaz ve kterém vysvětloval, že řídí-li policista opilý jednou a způsobí dopravní nehodu, tak se ještě nic zvláštního neděje, bude potrestán kázeňsky. Po druhé havárii pod vlivem alkoholu bude s opilými delikventy rozvázán služební poměr. Stalo se tak poté, co jeho přítelkyně npor. Čížková zavinila pod vlivem alkoholu dopravní nehodu. Pro upřesnění je třeba dodat, že si tuto důstojnici do protikorupční jednotky sám přivedl. O rok později, když se jej ptal novinář MFD na okolnosti havárie npor. Čížkové, odpověděl, že si na ten případ nepamatuje. Ztráta paměti policejních funkcionářů se vyskytuje poměrně často, jedná se vlastně o nemoc z povolání. Nechápu však, jak mohou lidé, kteří zapomenou na událost, která se stala před rokem povýšit až na náměstka policejního ředitele. Když ztrácí paměť jsou nemocní a měli by se léčit, nebo jít do invalidního důchodu. To přece není žádná ostuda.
Odpovědní policejní funkcionáři většinou dopravní přestupky svých podřízených pod vlivem alkoholu bagatelizují a snaží se jejich nebezpečnost snížit tvrzením, že se jedná jen o selhání jedinců, které však nevybočují z celostátního průměru. Jak to vysvětlují pozůstalým jsem se však nedozvěděl.
Snaha o zamaskování přestupků silničního zákona vede následně k porušení trestního zákona - zneužívání pravomocí veřejného činitele § 158. Je nutné i na tomto místě upozornit na

skutečnost, že k soudu se dostane jen minimum případů, protože velící policisté jsou prakticky nekontrolovatelní a pokud je neudá někdo z jejich podřízených, který si s nimi chce vyřídit účty, tak se o zneužití pravomoci nikdo nedoví. Navíc i zde dochází k diferenciaci při posuzování zmíněných trestních činů. Státní zástupci tomu říkají individuální přístup, každý případ je jiný. Pravda, zákon zůstává stejný, jen úhel pohledu se mění. Někomu to projde i z důvodu státního zájmu, pokud tímto zájmem je zájem vlády. Stalo se tak například při maskování jízdy pod vlivem alkoholu kamaráda tehdejšího náčelníka vojenské rozvědky Růžka. Udělal z něho pro tuto jízdu špióna, který plnil zvlášť důležitý úkol.
Jednou z nejznámějších afér, která skončila u soudu, byť v mnohem mírnější kvalifikaci trestného skutku, byl případ policejních kamarádů z Tachova. V roce 1999 tam vysocí policejní důstojníci Barhoň a Kuržeja předvedli doslova festival úhybných manévrů, podvodů a švindlů s dobrým koncem pro oba hlavní aktéry.
Dvaapadesátiletý major Stanislav Barhoň si odsloužil většinu své policejní kariéry ještě za socialismu. Tehdy si soudruzi s pitím alkoholu příliš hlavu nelámali. Na školeních, nebo při družbách se sovětskými důstojníky se museli často pochlapit. Družba se skleničkou se považovala za chlapskou záležitost. Barhoň usedl za volant služebního vozu a široká silnice mu byla rázem úzká. Stalo se tak koncem února, takže stav vozovky byl kluzký. Havaroval a skončil ve škarpě. Vlastně banální nehoda, pod vlivem alkoholu při které se nikdo nezranil. Dokonce si nechal provést odběr krve protože bylo podezření, že něco před jízdou vypil.
Jsem si jist, že kdyby to nechal být, skončilo by to jako většina podobných přestupků - kázeňsky. V nejhorším případě by zaplatil jako obyčejní lidé pár tisícovek pokuty.
Major Barhoň se však rozhodl k radikálnímu řešení. Přesvědčil kamaráda, aby si nechal odebrat krev a jeho vzorek vyměnil za svůj. Tachovský okresní policejní ředitel Jan Kuržeja ho k výměně skoro vybídl, protože Barhoňovu zkumavku s krví dal na noc do ledničky v sekretariátu. Na podvod se přišlo až v toxikologické laboratoři a dva týdny trvaly dohady, kdo za to nese vinu. Veřejnost celou záležitost považovala za obvyklý podraz při maskování přestupku policejního důstojníka. Ke cti majora Barhoně je třeba uvést, že se po čtrnácti dnech sám přiznal, aby podezření neulpělo na jeho blízkém kamarádovi Kuržejovi. A nyní přišla chvíle pro policejního ředitele Kuržeju, aby majorovo přiznání odměnil. Celou záležitost "vyhodnotil" jako přestupek. Ostatně tato finta se táhne celou touto knihou jako červená niť. Pan policejní ředitel dospěl k závěru, že podvod s krví není podvod, tím méně zneužitím pravomoci veřejného činitele. Podřízeného potrestal snížením hodnosti a na rok mu zakázal řízení automobilu. Nevadilo i to, že necelé dva roky předtím už byl Barhoň kázeňsky trestán. Sám Kuržeja k tomu říká : " To co provedl, nepovažuji za hrubé porušení přísahy a tedy důvod k propuštění bez nároku na odchodné." A o to šlo především. Major Barhoň nelenil a time out využil. Žádost o propuštění od policie podal sám. Člověk by si řekl, že to vyjde nastejno, ale nevyjde. Kdyby byl propuštěn pro porušení přísahy, nedostal by nic a musel by si hledat práci jinde. Takto dostal odstupné přes sto tisíc a ještě sedmnácti tisícovou rentu až do smrti. To v době, kdy se poslanci v parlamentu přeli o to zda má být minimální mzda 6 300, nebo 6 700 Kč. To už bylo moc i na otrlého generála Koláře, který kritizoval rozhodnutí tachovského policejního ředitele. Vyjádřil názor, že jeho podřízený měl být propuštěn ze služebního poměru bez nároku na odstupné. Kuržeja poté rezignoval na funkci ředitele a dnes vyučuje na pražské Policejní akademii. Zkušeností má dost a svým příkladem bude jistě přínosem pro mladé policisty. Major Barhoň je také za vodou. Inspekce ministra vnitra jeho chování vyhodnotila jen jako přestupek a nikoliv trestní čin. Voda by se zavřela i nad jeho ochráncem Kuržejou, ale tachovská státní zástupkyně Antonie Zelená začala zkoumat postup inspekce. Nezdálo se jí, že by Kuržejův postup zůstal bez potrestání, což je svým způsobem neobvyklé, zvláště když se jedná o policejního důstojníka. Nakonec se jí podařilo alespoň část kauzy tachovských policistů dostat k soudu. Kuržeju obvinila ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kladla mu za vinu nejen to, že nedbale zajistil vzorky krve v lednici, ale i maření úředního výkonu, když se snažil, aby se nic nezjistilo. Místo nehody nebylo dostatečně zajištěno, takže se později nedalo zjistit jak vlastně k nehodě došlo. Tachovský soudce Josef Junek však hned na začátku prohlásil, že soud bude muset provést rozsáhlé dokazování, aby zjistil, zda pan policejní ředitel porušoval zákon úmyslně, nebo zda postupoval obvyklým způsobem a tedy neúmyslně.
Uvažování pana soudce je průzračné jak studánka. Jinými slovy : " ... pokud se prokáže, že šlo o obvyklý postup na policejním ředitelství, nejedná se o úmyslný trestní čin, ale jen o nedbalost - bordel." Není vůbec důležité jak soud nakonec dopadl, důležitý je diferencovaný přístup soudce k porušení zákona o kterém jsem psal v úvodu. U někoho se úmysl zkoumá rozsáhlým dokazováním, u ostatních se to jen konstatuje jako fakt.
Podobný tolerantní přístup vůči jinému muži "zákona" měl soudce okresního soudu v Hradci Králové David Schmuk, když měl vynést rozsudek nad dalším okresním policejním ředitelem - Alešem Pozdílkem. Ten rovněž zaretušoval vyšetřování dvou dopravních nehod pod vlivem alkoholu královehradeckých mužů zákona. Jedním z nich byl tehdejší státní zástupce Ivan Brož, jehož opilecká nehoda zůstala bez trestu a druhým byl důstojník Bezpečnostní informační služby, který řídil rovněž opilý. Zde je nutné uvést slůvko údajně, protože policejní ředitel Pozdílek zametl tak důkladně, že se ztratila jakákoliv zmínka o dopravní nehodě, lépe řečeno, nebyla vůbec zdokumentována a pan ředitel potom zastavil stíhání. Později už nebylo možné zjistit zda k nehodě pod vlivem alkoholu došlo a zda vůbec nějaká nehoda byla. Metaři Pozdílkovi by to zcela jistě prošlo, nebýt dalšího obvinění z nadržování místní mafií, které v roce 2001 velkoryse přehlížel systematické demolování restaurací podnikatelů, kteří nechtěli s mafiány "spolupracovat." Nakonec byl pod tlakem médií a podnikatelské veřejnosti stíhán za zneužití pravomocí veřejného činitele a královehradeckým okresním soudem odsouzen. Samozřejmě ne do vězení, ani s podmínečným odkladem, ale pouze ke 400 hodinám obecně prospěšných prací.
Ani to se však Pozdílkovi nezdálo a tak se odvolal. Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení usoudil, že by nebylo důstojné, aby bývalý policejní ředitel zametal ulice a změnil trest na peněžitý trest ve výši třiceti tisíc korun. Předseda senátu Jozef Mazák to zdůvodnil tak, že peněžitý trest bude pro odsouzeného bolestnější. To asi sotva, protože mazaný pan ředitel těsně před rozsudkem odešel od policie dobrovolně, po rozsudku by musel stejně a tak i on dostal na odstupné, které bylo vyšší než uložený trest a navíc rentu ve výši , kterou by mu záviděl leckterý důchodce. Tak končí drtivá většina policejních zločinců. Pokud jsou odsouzeni, tak k podmínce, nebo k peněžitému trestu. Proč tomu tak je? Přece proto, že u policistů se ctí presumpce neviny nadevše. Pokud není policista odsouzený, je nevinný. A když už to s ním vypadá u soudu špatně, tak odejde dobrovolně aby měl zajištěné odstupné a rentu, kdyby hrozilo, že to nestihne a mohl by dostat výpověď pro hrubé porušení pracovních povinností (co jiného může být zneužití pravomocí veřejného činitele?), tak je většinou včas kolegy varován, buď onemocní a výpověď nemůže převzít, nebo odjede na dovolenou a výsledek je stejný - nepřevzatá výpověď není právoplatná. Ve vyhýbání trestnému stíhání by mohl ostravský policista Petr Dumbrovský soupeřit i s Grebeníčkem.
Kradl klasicky - vybíral pokuty a nedával pokutové bločky. Když už toho bylo hodně a obral dvaaosmdesátiletého starce, byl soudem v prosinci roku 2003 odsouzen k podmíněnému trestu šesti měsíců , ano čtete dobře. "Pracoval" však u policie stále. V pohodě pobíral nemocenské dávky, později i plat. Zástupce ředitele ostravské policie tento stav vysvětloval mezerami v zákoně, který různými ochrannými lhůtami zvýhodňuje policisty, kteří se dopustili zločinu. Dodal, že ředitel ostravské policie mu už třikrát poslal výpověď, ale Dumbrovský pokaždé onemocněl, nebo odjel na dovolenou a výpověď nepřevzal. Bohužel už nevysvětlil jak je možné, že Dumbrovského vždy někdo od policie předem varoval a na dovolenou odjel se souhlasem nadřízeného. Nevím jak chce ostravská policie honit zločince, když nedokáže doručit ani obyčejný dopis svému podřízenému.
Bruntál: ředitel úřadu vyšetřování Zdeněk Ščerb v červnu roku 2001 se s přítelem vracel z honu v podnapilém stavu. Měli smůlu. Pro džíp, který řídil kolega byla silnice příliš malá a smetla do příkopu policejní hlídku. To samozřejmě policisty dopálilo a po krátké honičce opilé lovce dostihli a zastavili. Po obvyklé kontrole dokladů, chtěli, aby si řidič foukl do balónku. A tehdy pan ředitel ukázal, že není jen tak obyčejný pitomý civil na kterého platí běžné zákony. Nejprve se je snažil přesvědčit, aby od dechové zkoušky upustili a řešili vytlačení do škarpy jen blokovou pokutou, když to nepomohlo, přitvrdil. Začal jim vyhrožovat, že je ředitel vyšetřovačky a jestli toho nenechají, tak u policie skončí. Příliš viditelné zdůrazňování svého postavení, ale policisty naštvalo a tak kamaráda pana ředitele k odběru krve odvezli i přes jeho výhružky. Sólo všemocného policejního šéfa však mělo pokračování. Protože je šéf, tak si mohl mobilem zavolal odvoz služebním autem a na náklady daňových poplatníků,
zajel do Bruntálské nemocnice pro kamaráda a nechal ho odvést zpět k odstavenému džípu. Tam podnapilý kamarád opět sedl za volant a pokračoval v jízdě. Měl však další smůlu. Při údajném přeparkování ho zadrželi ti samí policisté. Řiditel Ščerb se hájil klasicky: na nikoho nátlak nečinil, jen vysvětloval hlídce, že on to viděl jinak. Do škarpy spadli policisté sami, protože jeli nebezpečně oni. A že si zavolal služební odvoz. No přece proto aby rychle zajistil lovecké zbraně. O nic jiného nešlo. Taxi? Na to si nevzpomněl. Ostatně proč by volal taxi, když má služební. Rozsudek ? Osm měsíců podmínečně. A je to...
Frýdek Místek 2006
Šéfovi dopravních policistů ve Frýdku Místku
patří v hitparádě policejních opilců jedno z předních míst. Opil se, boural, lhal a zametal stopy. Málem mu to vyšlo nebýt svědectví občanů o která policie nejevila zájem.
Silně podnapilý major Michael Čaš usedl do svého vozu v Ostravě a po několika kilometrech přehlédl před sebou auto do kterého zezadu narazil. Řidička nabouraného auta Martina Jadrná utrpěla otřes mozku a pohmoždění krční páteře. V autě byl ještě spolujezdec a malé dítě, které utrpělo drobné pohmožděniny. Během několika vteřin dorazila k místu nehody sedmatřicetiletá zdravotní sestra Andrea Radomská se svým přítelem Petrem Štípalem. Zastavili a Radomská se ptala zda někdo nepotřebuje ošetřit. Opilého Čaše zastihla za volantem ještě připoutaného bezpečnostními pasy. Klimbal a těžce artikuloval, nebylo mu vůbec rozumět. Když dorazili i dopravní policisté "vysvětloval", že neřídil on, ale nějaká žena, která v šoku utekla. On prý v okamžiku nehody spal na místě spolujezdce a teprve potom si přelezl za volant. Policisté mu nechali dýchnout a naměřili 3,6 promile, čímž překonal i výkon opilé státní zástupkyně Tittkové z roku 2004.
Druhý den, když poněkud vystřízlivěl, tvrdil že neřídil on, ale osoba mu blízká. Podle zákona v případě osoby blízké nemusí uvést její jméno. Málem mu to i prošlo, protože inspekce, která vyšetřovala nehodu policisty Čaše prý nevěděla, že bezprostředně po bouračce byli na místě dva svědci. Radomská později tvrdila, že dopravním policistům musela doslova vnutit svou adresu za účelem svědectví. U nehody s ní žádný záznam učiněn nebyl. V červenci vstoupila v platnost nová přísnější pravidla silničního provozu a tak byla nehoda v centru zájmu médií. Nadřízení policejní šéfové hovořili jako obvykle o důkladném prošetření, ale svědky nehody nikdo k podání svědectví nepozval. Radomská se proto v obavě, že by bouračku opilého náčelníka dopraváků zametli pod koberec, obrátila na novináře: "Je vyloučené, že by řídil někdo jiný. Čaš byl opilý na mol a když jsem se ho ptala jestli není zraněný, nebyl schopen ani odpovědět." Tento průběh potvrdil i její přítel Petr Štípal.Psychiatr nemocnice v Ostravě Leopold Kozár upřesnil, že 3,6 promile alkoholu v krvi je už těžká opilost a odpovídá vypití dvanácti až patnácti vícestupňových piv. Za pozoruhodné lze považovat už to, že Čaš byl i v takovém stavu schopen své auto nalézt a nastartovat.
Policie nakonec svědky musela vyslechnout a tím padla i výmluva o záhadné neznámé osobě, která řídila. Major Čaš, jak už to bývá zvykem, onemocněl...
Čaš měl smůlu, že jeho nehoda byla medializována a tak musel od policie odejít a
u soudu byl odsouzen k obligátnímu podmíněnému trestu.
Není pochyb o tom, že policejních opilců za volantem rychle přibývá. Tento strmý nárůst má v nemalé míře na svědomí pocit beztrestnosti. Opilí policisté spoléhají na to, že pravděpodobnost přistižení je mizivá, kdo by také stavěl policisty ve služebním voze ? Pokud jsou náhodou přistiženi využívají celou škálu fint, jak vyšetřování dovést do ztracena. Ztrácejí se vzorky krve, protokoly, dokumentace. V neposlední řadě se mohou spolehnout na benevolenci nadřízených.
Kdyby v opilství ohrožovali jen své životy a ničili soukromá auta, nebylo by to tak tragické. Horší je, když opilci ve státních službách ohrožují na silnicích nás a zabíjejí lidi. Nepochopitelná je i snaha policejní opilce krýt. V jedné z nejznámějších afér, kdy svého kamarádíčka kryl a nakonec úspěšně i ochránil byla kauza bývalého ředitele BIS Martina Růžka.
Růžek ukázal, čeho je schopen vysoký státní úředník bezpečnostních složek, který si je jistý svým postavením, svými ochránci, svou mocí. Doslova se veřejnosti vysmíval a s pocitem vlastní moci lhal, podváděl a zneužíval své postavení - beztrestně.
V roce 1995 kdy ještě působil jako šéf vojenského obranného zpravodajství byl přistižen jeho kamarád, kterak řídil v podnapilém stavu. Nic mimořádného se nestalo. Kamarád jel poněkud rychleji, ale na rozdíl od jiných nezpůsobil žádnou vážnější nehodu. Protože se obával, že by mohl přijít na čas o řidičák, obrátil se na kamaráda Růžka a ten jej dodatečně napsal do seznamu tajných agentů a na policii vypovídal v jeho prospěch. Tvrdil, že plnil nanejvýš tajný úkol. Byl tak tajný, že se dodnes nikdo nedozvěděl co vlastně plnil. Policisté tomuto vysvětlení ochotně uvěřili a opilý kamarád - špion vyvázl bez trestu. Jenže se toho chytil reportér televize Nova Tomáš Smrček v době, kdy měl být plukovník Růžek povýšen do čela BIS. V sérii reportáží ukázal Růžkův poklesek v poněkud jiném světle, než si oficiální místa přála. Veřejnost na vlastní oči viděla jak člověk navržený na místo ředitele BIS lže a zneužívá svého postavení. Kupodivu to nechalo v klidu poslanecký výbor pro kontrolu tajných služeb a poslanec Kalousek (KDU-ČSL) to dokonce nazval nechutnou provokací. Růžek byl nakonec bez problémů jmenován ředitelem BIS. Tomáš Smrček ale na televizní obrazovce ukázal "tajný" dokument o neexistujícím agentovi, který usvědčoval Růžka ze lži. Ten se však cítil natolik silný v kramflecích, že podal na reportéra žalobu za vyzrazení státního tajemství, za což Smrčkovi hrozilo až 8 let žaláře. Měl to dobře spočítané, protože kdykoliv by se dostal do úzkých mohl odmítnout výpověď s poukazem na tajný charakter odpovědi. V průběhu soudního jednání vyšel na povrch pro Růžka nepříjemný fakt, že supertajný agent vlastně neexistuje a že ho s výjimkou Martina Růžka nikdo ve vojenské rozvědce neznal. Navíc karta s tajnou identitou tajného agenta byla tak tajně zakódovaná, nebo snad špatně vyplněná, že se z ní nedalo nic vyčíst, natož pak určit identitu agenta neagenta. Smrček byl soudem uznán nevinným, protože onen agent ve skutečnosti neexistoval. Zůstal jen opilý řidič, kamarád a Růžek, který u soudu lhal, k čemuž se pod tíhou důkazů nakonec přiznal. Nastalo se mu však nic, neboť vyšetřovatel Hádek (často z televizních obrazovek hovoří o poctivém boji policejních složek proti zločincům) případ Růžkova lhaní a zneužívání pravomoci veřejného činitele odložil. O důvodech odložení se veřejnost nikdy nic nedozvěděla a odborníci pár dnů diskutovali zda je možné v zájmu státního tajemství lhát soudu, ale to už by bylo na jiné povídání.
Zločin ředitele BIS byl odložen, avšak vyšetřování prozrazeného státního tajemství, jež spočívalo v tom, že státní úředník zneužil své pravomoci a lhal, což vlastně ani žádné státní tajemství není, pokračoval dál. Tentokrát státní úředníci začali ve veřejném zájmu pátrat po zdroji z řad policistů, který Smrčkovi vyzradil informace usvědčující Růžka.. Nabízí se otázka kam až by byl schopen zajít státní úředník Růžek, kdyby se jednalo o něco skutečně závažného a nikoliv jen pár panáků jeho kamaráda.
Znojemský státní zástupce Tomáš Zemek také rád pije a přitom si také klidně sedne za volant. Ve stavu značné opilosti havaroval na náměstí a způsobil dopravní nehodu. Policisté mu naměřili 2,5 promile alkoholu v krvi. Zaplatil blokovou pokutu a má pokoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama