Policie s.r.o. IX. Radovan Krejčíř

30. března 2009 v 11:14

5. OBVINĚNÍ, NEOBVINĚNÍ, sponzorské dary ČSSD I.

Nevím čím to je, že politické procesy jsou vedeny hlavně proti lidem z opozice a zcela se vyhýbají vládní straně. Tento fakt silně zpochybňuje tvrzení, že policie je nestranná. Je stranná a zpravidla pracuje na politickou objednávku. Za vládní objednávku si pochopitelně nemůžete představovat, že předseda vlády
napíše dopis se svým přáním na některý z útvarů policie, nebo si pozval některého vyšetřovatele na kobereček požádá o vyšetřování - i když i takové případy jsou známé. Například ministr Gross si ke špiclování podnikatelů, kteří křížili záměry jeho chráněnců, zřídil zvláštní utajený policejní tým "Mlýn". Ve skutečnosti se však domlouvali na tom, koho trestně stíhat a koho ne. Pan ministr se to snažil schovat pod pláštík akce "čisté ruce". Jenže žádná taková akce ve skutečnosti nikdy neproběhla. Jen se uvolnila stavidla pro kriminalizaci podnikatelů a opozičních politiků, aby se odvedla pozornost od rostoucího propojování zločinců s policií a vysokými vládními úředníky.
Později zase potřeboval pan ministr Gross zatočit s podnikateli Pitrem a Mrázkem, kteří mu překáželi v jeho záměrech s Unipetrolem a tak zřídil další vyšetřovací tým "Krakatice". A byly i další "speciální týmy", které měly společného jmenovatele - pracovaly a byly řízeny ministrem vnitra. Je znám i případ, kdy předseda vlády Jiří Paroubek prostřednictví médií vybízel soud k potrestání podnikatele Pitra. A ten mu vyhověl.
Za posledních osm let ekonomická kriminalita a korupce natolik prorostla vládními strukturami, že lze jen velmi těžko rozlišit, kdo je skutečným zločincem a kdo má jen bezvadné politické krytí, nebo zaplacené policisty. Na určitou osobu dnes těžko někdo ukáže. Známe spíše universální viníky na které se všechno svádí (Pitr, Krejčíř, Mrázek a další). Udělat z nich zločince bylo přirozeně v zájmu namočených policistů (Dvořák, Kopp, Tichý, Kaděřábek a další) včetně politiků, kteří se obávali, že na ně vyjde najevo jejich minulost. V propletenci vzájemných vztahů a vazeb podsvětí se sociálně demokratickými politiky, policisty a podnikateli se v posledních letech neorientují ani lidé, kteří v tom sami jedou.
Zatímco u jiných jsou pracně hledány přitěžující okolnosti a často se vymýšlejí imaginární trestní činy, u lidí spřízněných se sociálními demokraty vyšetřovatelé naopak pracně hledají zákonné podmínky pro zastavení trestného stíhání a nebo dělají mrtvého brouka a trestní stíhání ani nezahájí. Pokud přece jen nějaké trestní stíhání zahájí, šetří tak dlouho, až se celá věc promlčí a poté v tichosti odloží. Jak jsem již jednou uvedl: za všemi trestními činy, které jsou souzeny, stojí policie, protože pokud není žalobce, není ani soudce. Soudy nemohou soudit pokud nedostanou žalobu od státního zástupce a ten nemůže žalovat pokud nedostane na stůl obvinění. Policie je rozhodujícím článkem práva, který má na svědomí jak politické procesy, tak i zmanipulovaná obvinění nevinných obětí z nichž mnohé sedí ve vězení ještě dnes. Justice, jako poslední článek práva, má na svědomí nejen to, že zmanipulovaná obvinění neodmítla, ale často se i aktivně snažila manipulací s výkladem práva "usvědčit" obviněné.
V následujících řádcích uvedu několik případů špinavého sponzorinku politických stran, kriminálního jednání vládních úředníků jednajících v zájmu svých stran, či v zájmu svém a stranu použili jen jako štít před eventuálním trestním stíháním. V dnešní době by na tom nebylo nic zajímavého, snad jen to, že ve většině z těchto případů nebylo zahájeno ani trestné stíhání, o uvalení vazby ani nemluvím. Policejní mluvčí maximálně prohlásili, že se o tu, či onu kauzu policie zajímá.
Zájem však velmi rychle vystřídá nezájem. Dalším pozoruhodným zjištěním je, že se ve většině těchto kauz točí stále stejná jména politiků, policistů a bossů podsvětí. Připomíná to vření ve vroucím kotli, kde se postupně odpařují části, které už kohezní síly neudrží. Kdo z kotle vypadne je označen policií za zločince, kdo se v kotli udrží, zločincem prozatím není. Někdo je obviněn, jiný zastřelen, ale tento šílený kotel bublá stále dál.
Sociální demokracie se v roce 1998 konečně dočkala a vstoupila do Strakovy akademie hlavním vchodem, tak jak to Miloš Zeman sliboval. Padesát let půstu je dlouhá doba a možná i proto byla většina členů natěšena na moc a z ní plynoucí peníze. Každá politická strana, která chce uspět ve volbách potřebuje peníze, když se stane vládní stranou potřebuje je dvojnásob.
Sponzoři ČSSD měli podobně "čisté" úmysly jako pár let před tím za vlády pravicové koalice.
Mnozí sponzoři chtěli zůstat v anonymitě jako v minulosti a tak se i jejich dary rozepisovaly na nastrčené firmy. Proč chtějí dárci zůstat v pozadí? Jednak proto, že někteří tak perou špinavé peníze, další platí aby vyhráli lukrativní státní zakázky a jiní například šéfové různých mafiánských skupin si kupují odpustky - vždycky se hodí mít na své straně ministra vnitra, či financí.
I socialisté rozepisovali dary na fiktivní dárce a neodváděli daně, jenže u nich se to kupodivu obešlo bez teatrálních obvinění, zatýkání a soudů. Proč? Protože drželi moc.
Zatímco za vlády Václava Klause docházelo k přerozdělení majetku hlavně kupónovou privatizací, kde měli všichni stejné výchozí pozice ( 1000 Kč mohl obětovat každý), Zaman naopak upřednostňoval přímé prodeje. Ponecháme-li stranou ekonomické důvody a ideologický balast, je na první pohled patrné, že u přímých prodejů je korupce jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících výběr vítězného zájemce. Vláda se nemusí řídit prakticky žádnými pravidly a nikdo není za nic odpovědný, protože rozhodnutí je kolektivní. Nejvyšší nabídka zpravidla nezvítězí. Veřejnosti se to zdůvodní například strategickými, nebo bezpečnostními důvody. Hlavní důvod - korupce však není vysloven nikdy.
Počátky korupce funkcionářů ČSSD sahají až do poloviny devadesátých let, kdy odpovídal za stranickou pokladnu Ivan Havlíček (od roku 1996 senátor). Pozoruhodné je, že tyto trestné činy se nikdy neoznačily jako trestné činy, ale pouze jako skandály, problémy, nebo nepořádek ve stranické pokladně...
1995 Chemapol
Kdo si dnes vzpomene na tuto kdysi významnou firmu řízenou spolupracovníkem StB Václavem Junkem. Říkalo se že to byli právě manažeři
této společnosti, kteří vymysleli záměnu lehkých topných olejů za naftu.
Václav Junek sice přivedl Chemapol do konkurzu, ale v politice se orientoval dobře. Sponzoroval napravo, nalevo, snažil se zavázat politiky. Možná, že právě tato šikovnost ho ochránila před trestním stíháním za rozsáhlé přesuny majetků, které jako generální ředitel spravoval.
V polovině roku předal deset karet na odběr benzinu s logem Chemapolu a přední funkcionáři strany oficiálně bojující proti tunelářům jezdili rok zadarmo na účet polostátní firmy, která byla před bankrotem. Používal je mimo jinými i Miloš Zeman, který tvrdil, že už si nevzpomíná, kdo mu ji dal. Lhal, takovou sklerózu tehdy ještě neměl.. Václav Junek později přiznal, že benzinové karty předal osobně Zemanovi. Ostatně lež byla pro Zemana běžným nástrojem politické manipulace. Je mimořádně chytrý, vzdělaný a schopný. Neplete se, nezapomíná, neplácá nesmysly, ledaže by tím sledoval politický prospěch. Lež trestná není - pro někoho.
Strážce pokladny ČSSD Havlíček (později senátor) darované karty na benzin v účetnictví strany nevykázal a pochopitelně ani nezdanil. Jednalo se o daňový únik za 150 tisíc, který nebyl doplacen, tím méně vyšetřován. V ČSSD si nikdo nevzpomněl, kdo jim karty přinesl a Havlíček tvrdil, že strana s tím nemá nic společného. Jenže ani funkcionáři nic nevěděli - oni se jen zadarmo vozili. Ostatně tuto taktiku používali v budoucnu ještě mnohokrát. Nově jmenovaný ministr vnitra Grulich sice pohrozil, že pokud bude podáno trestní oznámení, bude se s tím policie zabývat. Byla to však spíše výzva k dodatečnému zaplacení daně a tím využití zákonné úpravy o účinné lítosti. Nikdo ale trestní oznámení nepodal - žádný státní zástupce patrně v té době nečetl noviny, nesledoval televizi a ani aktivní Marie Benešová nenechala nic prošetřit. Je to na pováženou, když si uvědomíme, že je povinností každého státního zástupce konat, pokud zjistí, že došlo k porušení zákona. Trestný čin pomalu vyšuměl v aféru, drobný nepořádek a Marie Benešová byla zakrátko vládou povýšena na šéfovou všech žalobců v Čechách.
Karty byly jen drobností, stejně tak jako "dárek" pro Stanislava Grosse, který dostal mobilní telefon od reklamní agentury zajišťující propagaci ČSSD. Byl to kouzelný telefon - nikdy nepřišel účet za hovory.

Matoulkův dar 1998

Dalším z nezištných sponzorů strany byl Josef Matoulek společník ruské firmy Umana. V době kdy byl policií vyšetřován za účast při vykradení 1,2 miliardy Kč z C.S. fondů. Moudře usoudil, že by mu mohli pomoci jeho kámoši ze sociální demokracie. Volební průzkumy ukazovaly, že drtivě zvítězí a poté by mu mohli oplatit jeho dobré srdce.
V dubnu 1998 daroval straně 860 tisíc korun na volební kampaň ČSSD, což byl jen zlomek toho, co se mu podařilo vysát z majetku okradených akcionářů. Jistě si vzpomenete na úžasný obchod, který spočíval v koupi akcií drůbežárny Příšovice, jež byla těsně před konkurzem a její hodnota se blížila k hodnotě předvolebních slibů sociální demokracie. Matoulek si dobře rozuměl s přítelem Šplíchalem ( tehdy předseda Středočeské sociální demokracie, později poslanec parlamentu ČR), znali se už z vojny. Domluva tedy byla snadná. Jenže po volbách bylo všechno jinak. Strana na kterou vsadil sice vyhrála, ale uvnitř strany vzplály tvrdé boje o kořist. Jeden z mála lidí, který se spokojil jen s mocí a bylo mu prosti mysli politikaření podvodníčků krajské ligy byl předseda Miloš Zaman a s drsností jemu vlastní je označil za vyžírky a neschopné kariéristy ( po jeho odchodu z politiky se právě tito lidé dostali konečně k moci - Gross, Zaorálek a pod.).
Matoulek tehdy nedostal co měl slíbeno a svou nespokojenost dal patřičně najevo v médiích. Rudému právu poskytl kopii rozhořčeného dopisu, který zaslal o rok později předsedovi sociální demokracie a vlády Miloši Zemanovi . Uvedl v něm, že k vítězství ve volbách pomohl také i jeho peníze a pokračoval : " Jsou-li trestně stíháni funkcionáři vaší strany, voláte po presumpci neviny. Mně byla sdělena také obvinění z hospodářských trestních činů. V tomto případě zřejmě máte dvojí metr a zastáváte presumpci viny. Potom ale není nic snazšího, než celý dar vrátit a distancovat se ode mne. Na rozdíl od dárců ODS nejsem mrtvý Maďar ani nežiji na Madagaskaru."
Matoulek byl odsouzen, zproštěn obvinění, zase odsouzen a tak to šlo dokola šest let. V roce 2005 byl sice naposled odsouzen na šest let, ale ani rok poté do vězní nenastoupil. Odvolal se a poslední rozsudek odvolacího soud rozsudek zase zrušil pro formální nedostatky (byly známé šest let po které se Matoulkovy soudy vlekly) a soud se musel vrátit opět na začátek a vyslechnout svědky, které požadovala obhajoba. Mohl bych uvést stovky případů, kdy soud neprovedl navrhované důkazy obhajoby s poukazem na nadbytečnost a dostatku jiných důkazů prokazujících vinu. Nakonec byl Matoušek přece jen právoplatně odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Do vězení však nenastoupil díky mimořádné shovívavosti soudu, kterému Matoušek poslal lékařský nález, že trpí vzácnou formou vězeňské klaustrofobie. Dva roky se úspěšně vyhýbá nástupu do vězení. Normálně řídí auto, pracuje ve své firmě, pohybuje se, jezdí výtahem, na dovolenou, není v nemocnici ani v pracovní neschopnosti. V únoru 2009 je stále v klidu a na svobodě. Rozdíl oproti zacházení s Pitrem, či Milanem Šreibrem, ti však nesponzorovali ČSSD.

1998 sponzor Lubomír Soudek

Kam se poděl sponzorský dar velkopodnikatele a generálního ředitele plzeňské Škody Lubomíra Soudka nebylo dodnes objasněno a jeho zmizení patří mezi nevysvětlené záhady minulého století. Podobně jako v Bermudském trojúhelníku, kde mizí lodě i s posádkami, zmizely beze stopy tři milióny korun v pražské restauraci Na Klárově.
Lubomír Soudek své angažmá ve sponzorinku ČSSD vysvětluje takto : " Někdy na podzim roku 1998 mě Miloš Zeman při setkání s českými průmyslníky odvedl stranou a v užším kruhu několika lidí mě požádal o pomoc při schvalování rozpočtu na rok 1999. Řekl přímo jestli bych nemohl několika milióny korun přesvědčit poslance ke schválení státního rozpočtu..."
Přeloženo do normální řeči: pan předseda vlády žádal, aby pan Soudek daroval několik miliónů korun, které by posloužily k uplacení poslanců. V takových delikátních situacích se pochopitelně potvrzení nepředávají a tak je pan premiér potřeboval v hotovosti, na ruku a bez stvrzenky. Poslanci také chtějí své na ruku. Nejsou hloupí a vědí, že jakýkoliv podpis by je mohl v budoucnu kompromitovat. Soudka zastihla premiérova žádost ve vhodný čas. Zeman potřeboval prachy a pan generální ředitel pomoc z vládních kruhů.
Škodovce se nedařilo, nesplácela úvěry a to co vydělala obratem půjčila firmě pana generálního ředitele(Nero), které se ale také nedařilo a tak Škodovce místo peněz vracela jen sliby a směnky se splatností někdy ve třetím tisíciletí. Krach se blížil každým dnem, protože banky, které držely akcie Škodovky chtěly své peníze zpět a hrozily, že na valné hromadě pana generálního ředitele odvolají. Aby se pan ředitel udržel ve svém křesle potřeboval získat ještě 9% akcií, které měl v držení FNM. Ten je ale Soudkovi nechtěl prodat, protože věděl, že dluží kam se podívá a těch devět procent by mohlo Škodovku pod jeho vedením nadobro potopit. Další nepříjemnost jej stihla v podobě policejního vyšetřování jeho firmy Nero, kvůli podezření, že vysává peníze z dceřiný společnosti Škoda Plzeň. V čele obou společností byl pan generální ředitel Lubomír Soudek. Miloš Zeman tomu před volbami říkal tunelování.
Soudek byl velký manažer už za komunistů a měl z té doby plno známých mezi svými bývalými kolegy ze strany, kteří seděli na důležitých místech ve státní správě i po roce 1998. Pokusil se s jejich pomocí vyměnit šéfa FNM za svého muže Martina Mosingera. K tomu potřeboval podporu ministra financí i premiéra a ty mohl zase přesvědčit Miroslav Šlouf, bývalý stranický funkcionář okresního formátu, který své schopnosti naplno rozvinul až v lůně ČSSD, kde to dotáhl na post šéfa poradců předsedy vlády. Říkalo se, že v té době se bez něho neobešlo žádné důležitější rozhodnutí. Šlouf byl tím správným mužem pro delikátní jednání. Je jím dodnes, a tím rozdílem, že tentokrát vyjednává pro ODS. Přestože žádná ze Soudkových firem neměla peníze na splácení dluhu polostátním bankám, pan generální někde tři miliónky pro poslance někde vydoloval. Měly být předány na dohodnuté schůzce 13.října 1998 v hospodě nedaleko úřadu vlády. Peníze převzal Miroslav Šlouf - několikrát vyšetřován ze zpronevěr, podvodů, ale nikdy neobviněn. Při jeho známostech se ani nelze divit. Na delikátní jednání může být dobrý, ale peníze bych mu nesvěřil. Soudkův dar přivezl jeho spolupracovník Martin Krofta a na schůzce byl rovněž přítomen Martin Mosinger, kandidát na místo předsedy Fondu národního majetku. Z jednání byla pořízena audionahrávka, která dokazuje, že něco předáno bylo, ale protože byla jen zvuková, nebylo z ní patrné co a kolik. Šlouf něco převzal a ujistil, že to následující den předá. Další hovor se točil kolem toho, že se musí policistům zarazit komentování šetření tunelování Soudkovou firmou NERo a Šlofův příslib přímluvy u generálního ředitele Komerční banky Jana Kollerta. Následující den po jednání Soudkovi telefonicky poděkoval premiér Zeman a tím to mohlo být vyřízeno.
ČSSD jako obvykle žádný dar do účetnictví nezanesla, natož aby ho danila. Všechno by proběhlo v klidu, kdyby ČSSD splnila to co od ní "čestný dárce" očekával.
Mosinger se předsedou Fondu národního majetku nestal, protože se proti tomu tvrdě postavil ministr financí Ivo Svoboda (tehdy kopal za jinou partu a to se mu stalo osudné) a než se ho podařilo dostat z ministerstva bylo už pozdě. Policejní vyšetřování sice zastaveno bylo, ale jen na krátký čas. Po půl roce byl Soudek obviněn znovu a celou věc si vzal pod dohled nechvalně známý státní zástupce Augustin Hrbotický, který byl v té době jedním ze speciálně nasazených státních zástupců na závažnou hospodářskou trestnou činnost - tehdy velká naděje sociální demokracie pro akci "čisté ruce". Soudka začali vláčet po policejních vyšetřovnách, Hrbotický pronášel sebevědomá prohlášení o tunelování Škodovky a nevděční předáci sociální demokracie už o svém mecenáši nechtěli nic slyšet. Proč taky, rozpočet byl schválen a už ho nepotřebovali. Nebyl velkým podnikatelem od kterého by mohlo ještě něco kápnout, ale tunelářem ( Soudek k překvapení všech v listopadu 2002 soud vyhrál a soudce Dočekal jej uznal nevinným. Třistamiliónovou půjčku dodnes nesplatil) k němuž je lepší se nehlásit.
Soudek se cítil podveden a o své zkušenosti se sponzorováním ČSSD se podělil v rozhovoru pro týdeník Euro. Tři milióny je dost peněz, někdo je musel vydělat, zdanit, evidovat. Po Soudkově rozhovoru se začaly dít věci, kterým těžko někdo uvěří, ostatně celá tato kniha je o těžko uvěřitelných skutcích. V policejním státě však patří k normálu a neměli bychom se proto divit ničemu.
Předseda vlády Miloš Zeman popřel, že by někdy žádal od pana Soudka sponzorský dar a také popřel, že by nějaký takový dar ČSSD dostala, policejní novináře MF Dnes označil za špinavou pavlač a tím to pro něj bylo vyřízené. Šéfporadce Miroslav Šlouf také tvrdil, že o daru nic nevěděl a rozhodně odmítal, že by nějaké peníze dostal. V účetních knihách ČSSD rovněž nebyla o daru žádná zmínka - a to byl hlavní důkaz toho, že žádný dar strana nedostala. To byla logika se kterou nešlo vůbec polemizovat, pokud by policejní vyšetřovatel nechtěl obvinit přímo Miroslava Šloufa, nebo dokonce pana premiéra.
Proč se tady Šlouf scházel s Kroftou a Mosingerem? Jenom si popovídat. A kam se poděly tři milióny korun? Voda je vzala. Kde je ta voda? Voli ji vypili. Kde jsou ti voli? Páni je snědli. A kde jsou ti páni? Na vládních místech zakopáni...
Policie začala pátrat po záhadném zmizení peněz. Jestli si ale myslíte, že vyšetřovatel podal návrh na vzetí do vazby Šloufa, nebo Krofty aby nemařili vyšetřování a neovlivňovali svědky, tak se mýlíte. Policie obvinila Ladislava Kroftu ze zpronevěry, protože měla výpověď jeho dcery, která potvrdila, že otec dostal peníze od Lubomíra Soudka a měl je předat na schůzce se Šloufem. A protože Šlouf zatloukal, Zeman také zatloukal, došlo i policii, že peníze někde skončit musely a tak šla cestou nejmenšího rizika - obvinila Kroftu. Záhadné na celém případu daru nedaru byly nejen zmizelé peníze, ale také poměrně malý zájem famiglie policejních novinářů. V novinách se sice objevilo několik článků na toto téma, ale redakce daly poměrně rychle celý případ k ledu. Přitom se jednalo o daleko závažnější trestní čin, než například nesrovnalosti darů ODS v roce 1996.
Policie nevyvinula úsilí odpovídající závažnosti trestného činu. Mohl bych uvést desítky případů, kdy kvůli daleko menším částkám dávala návrhy na vazební stíhání a obvinila lidi u kterých měla v ruce mnohem méně důkazů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama