Policie s.r.o. VI. Radovan Krejčíř

30. března 2009 v 11:31

Policie s.r.o. VI
Radovan Krejčíř

Popsat pravdivě příběh podnikatele Radovana Krejčíře je prakticky nemožné. I při největší snaze o objektivitu není možné rozpoznat co je pravda a co jen smyšlenka policejních novinářů, které jim dali do pera "elitní" kriminalisté. Není jasné, kdo je padouch a kdo ochránce zákona, kdo je zločinec a kdo oběť. Radovan Krejčíř dokonce na svou obhajobu vydal celou knihu, která měla vyvrátit smyšlenky policistů a jejich novinářů. Nevyvrátila, tedy ne zcela.
Krejčíř začal svou podnikatelskou kariéru jako mnoho jeho vrstevníků z branže už v dobách socializmu jako penězoměnec, česky vekslák. Obchodovat s penězi začal v době studií vysoké školy v Ostravě. Po roce 1989 znásobil svůj kapitál nákupem východoněmeckých marek, které se po sloučení Německa vyměňovaly ve výhodném kurzu jedna ku jedné. Krejčíř je mimořádně inteligentní a ekonomicky vzdělaný. Na počátku devadesátých let dokázal včas odhadnout, že zisky z vekslování brzy vyschnou a tak obrátil své podnikatelské aktivity na dovoz kožených bund a zlatých šperků z Turecka a vývoz levných cigaret vyráběných v Polsku do Rakouska. Jednoduše pašoval. Pašování je v podstatě daňový únik. V tomto oboru se stal snad největším odborníkem v Čechách. Jaký je rozdíl mezi daňovými poradci a Radovanem Krejčířem. Troufám si tvrdit, že žádný. Daňoví poradci i Krejčíř se snaží o totéž - minimalizovat odvody do státní pokladny. Co není zakázáno je dovoleno. Není vinou daňových poradců ani Radovana Krejčíře, že se snaží využít mezer v zákonech. A jednu takovou mezeru brzy odhalil i Krečíř. Začal ve velkém nakupovat alkohol od domácích výrobců a exportovat do zahraničí. Pokud ho skutečně vyvezl nemusel, platit daň z přidané hodnoty. Zde je na místě podtrhnout slovíčko skutečně. Když se nakupují tisíce litrů alkoholu a něco se nevyveze, ale prodá tuzemským odběratelům, je zisk zaručen. V době kdy vypukla tak zvaná rumová aféra obchodníků z alkoholem ( dodnes nebyl nikdo za tyto daňové úniky odsouzen, protože soudy si neujasnily kdo měl vlastně daň platit), Krejčíř už dávno s alkoholem neobchodoval. V té době vydělával desítky milionů na krátkodobých půjčkách s vysokých úrokem podobně jako dnes například Provident finance, nebo Home credit. A jsme zase u stejné otázky. Jaký je rozdíl mezi lichvářem a dejme tomu Krejčířem, nebo Kellnerem? Oba vydělali první velké peníze na kuponové privatizaci když kapitál získaný z šedé ekonomiky legalizovali v legálním podnikání v mezích zákona. V té době téměř všichni úspěšní podnikatelé s kuponovými knížkami (kuponové fondy) museli uplácet své informátory z řad státních úředníků a vysokých politiků. Kellner měl svého Kočárníka, hudebník Kocáb zase Havla a ministry ještě z dob OF, ani Krejčíř se neobešel bez důvěrných informací jaké knížky vykupovat. Informace o zajímavých investicích získával pomocí korupce a ani se tím netajil. Tak byla tehdy nastavena pravidla hry.
Rozdíl mezi Kellnerem, Kocábem, Babišem a dalšími, před zákonem čistými podnikateli, byl hlavně v tom, že ti čistí vsadili na spolupráci s politiky a policisty si drželi dál od těla, nebo se s nimi vůbec nestýkali. Naproti tomu Krejčíř, Mrázek či Pitr neměli tak dobré politické kontakty, i když se o ně vehementně snažili. Možná to bylo také tím, že pro politiky je snazší přijmout bakšiš od méně napadnutelných partnerů. Pokud si ministr Gross telefonuje třeba s Andrejem Babišem, není to stejné jako když si volá s Mrázkem, nebo Krejčířem, kterým dali policejní novináři nálepku kontroverzních podnikatelů, na to už musí mít prostředníky ( Doležel, Konečný a podobně) a takový řetěz je příliš křehký. Podnikatelé, kteří získali svůj základní kapitál z penězoměnectví měli přirozeně blízko k sobě i k policistům kteří je kdysi vyšetřovali. Za socializmu to byl závažný zločin. Policisté si ale také chtěli koupit texasky v tůzu a tak vznikaly vazby, které přežily i polistopadové prověrky. Spolupráce s policisty je do jisté míry výhodná. Nevýhodná je však v tom, že policisté zůstávají a časem mají vyšší funkce a větší moc, zatímco politici odcházejí a za pár let mimo politiku jsou naprosto bezcenní a jako bezvýznamní nemohou ani ublížit. U policistů je tomu naopak. Když spolupráce skřípe mažete do vazby. Nejbohatším politikem, který přišel k majetku je patrně Stanislav Gross a Michal Kraus, jedni z nejbohatších policistů jsou zcela jistě policejní důstojníci Kopp s Dvořákem, nebo podplukovník Vojtěchovský, kteří pracovali na mnohých kauzách hospodářské kriminality, loupežích a vydírání. Proto je logické, že zatímco majetek Stanislava Grosse (nemá moc) policejní novináři stále rozpitvávají a přetřásají na stránkách svých deníků, mnohamilionové majetky vysokých policejních důstojníků ( mají moc) prakticky žádného z policejních novinářů nezajímají.
Radovan Krejčíř věděl, že bez vysoké politické podpory nemá šanci proniknout mezi miliardářskou elitu. Sám se sice chlubil svými kontakty, ale byly to spíše kontakty na provinčními politiky severní Moravy, maximálně s náměstky na ministerstvech. Měl kontakty i na vysoké státní úředníky z Prahy, kteří sice byli do svých úřadů dosazeni na základě politického klíče, ale o nejvýhodnějších obchodech za miliardy nerozhodovali. O těch rozhodovali politici - Kalousek, Gross, Sobotka, Merlík, Urban a další. Krejčíř měl navíc punc kontroverzního podnikatele díky mnohým imaginárním obviněním, takže se s ním politici báli stýkat. Celkem byl obviněn v deseti případech a některé z nich byly přímo komické. Například pojistný podvod s havarovanou závodní motorkou ( škoda 300 tis. Kč). V naprosté většině z nich však stálo obvinění na svědectví policejních konfidentů, či zločinců, které policie následně jako protislužbu kryla. Stačí připomenout jen tři jména - Jakub Konečný ( zmizel s 300 zpronevěřenými miliony) Tarek Bechara (podvody hlavně na polostátních bankách, ale i na soukromnících celkem za 700 milionů korun, spoluorganizátor vraždy otce Krejčíře v současné době souzen za bankovní podvody v Českých Budějovicích), a eso poslední policejní kauzy Čepro - Radek Zwierzina (
nelegální dovoz lehké topné nafty a nikdy nevrácené půjčky včetně zpronevěr za 60 milionů korun). Všechna obvinění měla do jisté míry reálný základ, jiná byla naprosto vymyšlená, ale u všech chyběly důkazy, které by obstály u normálního soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že až do svého útěku nebyl nikdy pravomocně odsouzen. Naopak, jednou už byl soudem pravomocně zproštěn viny ( podvod s pozemky v Letech).
Rok po útěku byl v nepřítomnosti odsouzen k podmínečnému trestu za údajný pojišťovací podvod s havarovanou motorkou. Troufám si tvrdit, že naprosto nezákonně. Zatímco Krejčíř byl odsouzen, opravář, který předraženou opravu naúčtoval, nebyl ani obviněn. V dalších případech byl zproštěn viny zatím nepravomocně a zbytek se zatím k soudu ani nedostal. Většina těchto obvinění měla stejný scénář : obvinění Krejčíře, dramatické zatýkání, výslech (někdy až po dvou dnech), žádost o vazbu. Celkem čtyřikrát byl držen ve vazbě ( 1992 - 19 dní, 1995 - 24 dní, 2002-2003 sedm měsíců a 2003 - 2004 dvanáct měsíců). V prvních dvou případech byl propuštěn na vysokou kauci a ve třetím případě až na základě rozhodnutí Ústavního soudu, který uznal, že vazba byla nezákonná.
Jeho vazby mohou být učebnicovým příkladem bezpráví, které u nás panuje a proti kterému se nemůžete bránit. Prostě vás zavřou a dělají si s vámi co chtějí. Když nakonec vyjde najevo, že jste nic nespáchali a byli ve vazbě na základě nepravdivých údajů, nikdo se vám ani neomluví, o náhradě škody ani nemluvím.
Radovan Krejčíř podal na stát žalobu za neoprávněnou vazbu s návrhem, aby se mu policie omluvila a Ministerstvo spravedlnosti mu zaplatilo odškodné ( zajímavé, že ministerstvo a nikoli soudce, který chyboval). Vysoudil jen omluvu, finanční náhradu za způsobenou újmu odvolací Vrchní soud v Praze zamítl s "odůvodněním", že pro takového člověka je omluva až, až. Typický příklad pojetí práva našimi nezávislými soudci. Presumpce neviny, rovnost před zákonem, je pro mnohé naše soudce neznámou veličinou.
Po prostudování dostupných materiálů jsem přesvědčen, že Radovanu Krejčířovi zlomila vaz půjčka, kterou poskytl Stanislavu Grossovi a jeho zájem o Čepro. Ne snad proto, že by se dopustil nějakého z trestných činů, které mu jsou dnes přisuzovány a které jsou policejními novináři náležitě nafouklé, ale hlavně proto, že se v zájmu o Čepro (České produktovody) střetl s podnikateli Babišem a Grossem ( v té době navíc mocným ministrem vnitra).
Gross tehdy proti Krejčířovi zřídil i speciální policejní tým Mlýn, který vedl jeho oblíbenec na špinavou práci podplukovník Machala. Dodnes není jasné, co tento tým ve skutečnosti dělal. Jisté je tehdejší ministr Gross, ačkoliv mu to podle zákona nepřísluší, získal nástroj na špiclování a vydírání podnikatelů. Machala podával ministrovi pravidelné raporty, obcházel tak služební hierarchii - a kontrolu. Výsledky práce tohoto týmu dostali na stůl ministr Gross a také tehdejší kmotr rodiny policejních novinářů MF DNES Kubík (dnes zástupce šéfredaktora), který se staral o medializaci, Některé kopie si od policistů kupoval i František Mrázek.
Krejčíř svůj záměr na koupi státního podniku Čepro předestřel Jakubovi Konečnému se kterým občas spolupracoval. Hlavně od něho získával informace z nejvyšších policejních kruhů, protože Konečný pracoval jako policejní informátor Útvaru pro odhalování korupce a závažné ekonomické kriminality (ÚOKEK). Konečného v té době přímo řídil velitel operativního odboru sledování protikorupční police podplukovník Karel Tichý.
Policejní informátor je člověk se zvláštním postavením. Za policejního informátora si policie pochopitelně nevybere nějakého bezúhonného občana. Ten by jim byl k ničemu. Potřebují člověka, který se pohybuje v prostředí zločinu, nebo alespoň v prostředí šedé podnikatelské zóny a který zpravidla zákon také překračuje, překračuje, ale není nikdy obviněn, protože na oplátku policii napráská své partnery. Policisté, kteří ho vodí mají ke svému donašeči zvláštní vztah protože prostřednictvím něho vyšetří nějaký ten případ, ale hlavně prostřednictvím něho získají kontakt na podnikatele a někdy i zločince, které potom mohou snadno vydírat, anebo jim prodávat beztrestnost. Tichý je dle různých zdrojů jedním z nejbohatších policistů v Čechách. Jeho majetek pořízený v době služby u elitního protikorupčního útvaru se údajně pohybuje kolem třiceti milionů korun. V tom překonává i své podřízené - podplukovníka Oldřicha Koppa (jen 18 milionů) a kapitána Milana Dvořáka (12 milionů), plukovníka Macháněho (6,5 milionů), podplukovníka Machaly (16 milionů), státního zástupce Brunnera a další. Zajímavé je, že o pohádkových majetcích podnikavých policistů ještě žádný policejní novinář nenapsal ani řádku, s výjimkou podplukovníka Vojtěchovského, kterého však později uctivě očistili a přitom by to veřejnost zajímalo mnohem víc než psaní o údajných imaginárních podvodech podnikatelů..
Konečný se všemi uvedenými policisty dobře znal, znal se i s řadou státních zástupců (Dolejší, Bruner) a politiků, mimo jinými i se Stanislavem Grossem. Jednoduše člověk, který měl styky na správných místech. Policisté i státní zástupci prali své nelegální miliony v zahraničí prostřednictvím Konečného brokerské firmy K.P. Edwars. To byl také jeden z důvodů proč policisté nemohli Jakuba Konečného z něčeho obvinit. Přišli by o své vklady a výnosy.
Radovan Krejčíř věděl o Konečném, že to hraje na obě strany a že si o jednání s politiky i policisty pořizuje tajně nahrávky. Věděl o tom co dělá a také jeho informace využíval. Potřeboval se nějakým způsobem vetřít do přízně mocného Grosse, aby se jednak zbavil neustálého policejního tlaku a hlavně proto, aby mu pomohl získat Čepro.
ČSSD v roce 2002 čekaly volby do Parlamentu ČR a její pokladna byla v důsledku soudních sporů o Lidový dům prázdná. Krejčíř se od Konečného dozvěděl, že Gross shání peníze na předvolební kampaň. To byla pro Krejčíře příležitost a proto požádal o zprostředkování schůzky s tehdy všemocným ministrem vnitra. Stanislav Gross byl ale opatrný a s Krejčířem, kterého policie neustále obviňovala a pronásledovala se nechtěl moc ukazovat na veřejnosti.
Jednal s ním proto prostřednictvím Jakuba Konečného, který byl pro veřejnost i policejní novináře naprosto neznámou a bezúhonnou osobou. Dohoda o půjčce nakonec zněla na 60 milionů korun a Gross na takovou částku podepsal i směnku splatnou do 28.března 2006 ve prospěch Jakuba Konečného a současně Konečný podepsal směnku na stejnou částku ve prospěch Radovana Krejčíře. Krejčíř, aby se pojistil, převzal od Konečného i originál směnky se Stanislavem Grossem. Později, když zveřejnil směnku s Grossovým podpisem, jehož pravost potvrdila renomovaný švýcarský soudní znalec, tvrdili sociální demokraté, že to neplatí protože podpis Stanislava Grosse nebyl získán z oficiálního dokumentu, ale jen z Grossova deníku. Již samotná formulace zpochybnění znaleckého posudku, vede logicky k závěru, že podpis na směnce je sice autentický, ale u soudu by to neobstálo, protože nebyly dodrženy zákonem stanovené postupy pro znalecké posudky. Pro jistotu však nikdo o nový posudek dodnes nepožádal. Zůstalo tak jen u zamítavého vyjádření Stáni Grosse a žlučovitých výpadů jeho nástupce Paroubka na adresu Radovana Krejčíře.
K předání peněz došlo v kanceláři Konečného v Burzovním paláci. Krejčíř měl směnky a čekal. Čekal do voleb a nic se nedělo. Konečný ho nabádal k trpělivosti, odůvodňoval to povolebním chaosem.
Jakub Konečný, policejní informátor, bankéř policistů, podvodník a defraudátor však 1.března 2005 zmizel. Zmizel tím přímý svědek Grossovy půjčky, ale též svědek milionových úspor policejních důstojníků ÚOKEK a v neposlední řadě i svědek a spolupachatel četných účelových policejních obvinění. Policisté se pochopitelně snažili svést vinu za jeho zmizení, možná i smrt na Radovana Krejčíře. A opět přišli se senzačním odhalením : prý našli při prohlídce v Krejčířově vile lyžařské brýle přelepené černou páskou a na brýlích prý byly mikrostopy DNA zmizelého Konečného. Prý ho dokonce unesl už v roce 2002 a prý to mohl udělat podruhé i v roce 2005.
Brýle si prý Krejčíř z nějakých, dosud nevysvětlených důvodů schoval v trezoru, asi na památku, nebo proto, aby později posloužily jako důkaz proti němu. Kde policisté sehnali pro srovnání DNA zmizelého Konečného není jasné.
Konečný prý zanechal ve svém tresoru dopis, kde svůj první únos popsal a za únosce označil Radovana Krejčíře. Žádný znalec však jeho pravost nepotvrdil a tak je tento důkaz ještě méně důvěryhodný než znalecký posudek směnek Stanislava Grosse. Jisté je, že před "nálezem" dopisu Konečný nikdy Krejčíře z únosu neobvinil. O rok později byli Inspekcí ministra vnitra obviněni tři vysocí důstojníci protikorupční policie (Tichý, Dvořák, Kopp) z odpovědnosti za zmizení Jakuba Konečného, protože prý věděli, že mu hrozí nebezpečí únosu, či smrti a neučinili žádná opatření. Jiná verze ovšem tvrdí, že jeho zmizení zařídili právě oni. Po dvou letech šetření Městské státní zastupitelství v Praze vyšetřování zastavilo protože prý neshledalo důvod ke trestnímu stíhání. A je to...
V červnu 2002 byl Radovan Krejčíř obviněn z vymyšleného trestného činu, který je mediálně znám jako kauza M5 a tehdy mu došlo, že Stáňa dluh splatit nechce.
Už samotný způsob jakým se policisté z protikorupčního útvaru dostali k tak zvaným důkazům je podezřelý a v normálně fungujícím soudním systému by nemohly být použity i kdyby se o důkazy skutečně jednalo.
Kauza jihlavské společnosti M5 byl poměrně běžný celní únik při dovozu zboží z ciziny. Princip byl jednoduchý a v různých obměnách využívaný dodnes. Doveze se zboží, v tomto případě pohonné hmoty ze Slovenska, celníci ho nechají projet celnicí a spotřební daň se platí dodatečně. Takové zjednodušené "obchodování" celní správa některým podnikatelům umožňuje na základě vlastních předpisů, a právě ty jsou zdrojem těch největších celních podvodů, které odhadem činí 10 - 15 miliard korun za období 1999 - 2003. Čistý zisk je nezaplacená spotřební daň. Pro takovéto obchody je nezbytně nutné, aby s podvodníky spolupracovali celníci (státní zaměstnanci). V tomto případě to byl vrchní celní rada Lubomír Žemlička. Celník je klíčovou postavou bez které by se žádný větší celní podvod nemohl uskutečnit. Žemličkovi spolupachatelé byli podnikatelé Martin Haiman, Milan Vítek a Jaroslav Kolář. Dva roky jim to procházelo, až si někdo na ministerstvu financí (patří pod ně veškeré daňové výběry) porovnal dovezené pohonné hmoty se zaplacenými daněmi a pak už nebylo těžké zjistit kdo neplatil a kdo zatajoval. Daňový dluh však v té době narostl už na půl miliardy a jeho vymahatelnost od společnosti s ručením omezeným nulová. V roce 2002 byli podnikatelé obviněni z podvodu státním zástupcem Vladimírem Trýznou, který poslal Haimana, Koláře a Vítka do vazby, ale celníka nechal běhat na svobodě. Odůvodnil to tím, že celníkova nečinnost je jen obvyklý nepořádek v celních záznamech, prostě bordel, a ten jak známo není u státních zaměstnanců (policie, soudci, žalobci, celníci, či ministři) trestným činem. Trýzna byl znám svými siláckými řečmi a ukvapenými úsudky na úkor údajných vilníků. V první polovině devadesátých let několikrát obvinil nevinné a musel se na čas stáhnout z výsluní, ale po roce 1999 ho sociální demokraté zase vytáhli na světlo a Trýzna potřeboval Proces. A tak
dospěl k názoru, že Haiman, Kolář a Vítek byli jen bílí koňové a organizátorem byl ve skutečnosti Radovan Krejčíř. Na tuto myšlenku jej přivedl policejní donašeč Tarrek Assaf Bechara.
Bechara (agent StB, BIS, informátor policie) dluží českým bankám více než 700 milionů korun a samotnému Krejčířovi dvě stě milionů. Od roku 1999 stíhán v pěti zemích Evropy včetně České republiky. Peníze z jeho "půjček" banky nikdy nezískaly zpět a údajně většinu peněz posílal palestinské teroristické organizaci Hamas. Bechara je v podsvětí znám tím, že za peníze, či výhody dosvědčí komukoliv, cokoliv, hlavně pak protikorupční policii pro kterou byl universálním svědkem. Soud s ním běží v současné době u českobudějovického soudu. Bechara je mimo jiné i jedním z únosců a vrahů Krejčířova otce Lamberta. Pozoruhodné je, že přestože čelí takovým obviněním, není ve vazbě, ale na svobodě a to ho ještě musely naše justiční orgány dostat ze Slovenska na základě mezinárodního zatykače. Podle toho se také soud vleče. Při posledním stání v listopadu 2007 se mu udělalo špatně a k soudu vůbec nedorazil. Bechara je zločinec bez skrupulí, ale pro žalobce byl důvěryhodným svědkem, který vypovídal, jak jinak, jako utajený svědek.
Dalšími utajenými svědky byli rovněž podnikatelé s kriminální minulostí. Polanský, který Krejčířovi dlužil 16 milionů a protože se chtěl podvodem zbavit dluhu, byl za to odsouzen na šest let do vězení a Šebesta (nájemce rekreačního areálu Vystrkov u Orlické přehrady) policejní informátor kriminalistů Koppa a Dvořáka (zajímavé jak se tito policisté pravidelně objevují u mnoha zapáchajících policejních kauzách). Kopp s Dvořákem a Šebestou spolupracovali v několika podezřelých "obchodech" a Šebesta si je prakticky vydržoval, často je hostil na Vystrkově a oni na oplátku Šebestu chránili. Šebesta tak například unikl podezření z úvěrových podvodů v České spořitelně a na čas se uklidil po známé akci proti tehdejšímu šéfovi SPOEKu Evženu Šírkovi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mikaeaf Mikaeaf | Web | 15. června 2010 v 2:56 | Reagovat

Vice o teto pujcce najdete na http://pujckyprovident.info/

2 mools mools | Web | 7. září 2016 v 19:47 | Reagovat

levné půjčky na účet :-P

3 supermini supermini | Web | 9. září 2016 v 12:34 | Reagovat

pujcky jako je provident :D

4 MarcoA MarcoA | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:13 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama