Soudní mafie I.

30. března 2009 v 10:54



6. SOUDNÍ BRATRSTVO, SOUDNÍ MAFIE I


Každá demokracie má své pilíře moci: zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto pilíře se musí vzájemně doplňovat a žádný z nich nesmí svou moc posílit na úkor druhých, pokud se tak stane, nejsou pilíři demokracie, ale vlastní moci.
Zákonodárci se musí ucházet o důvěru u občanů ve volbách. Moc výkonná je volena zákonodárci. Obě tyto moci jsou závislé za vůli občanů a do jisté míry je i občané kontrolují. Když s nimi nejsou spokojeni, podruhé je nezvolí.
Moc soudní není volena nikým a není nikým kontrolována.
Přesto musí být soudní moc nestranná a nezávislá. Žádný soudný politik si netroufne pochybovat o správnosti rozhodnutí nezávislého soudu i kdyby bylo sebehloupější.
Soudní bratrstvo je na kritiku svých rozhodnutí velice citlivé a tento názor úspěšně vnutilo i veřejnosti. Když ale soudci se svým právním názorem neuspějí a prohrají v hlasování senátu, klidně rozhodnutí kolegů veřejně kritizují. Například ústavní soudkyně Eliška Wagnerová neunesla porážku při hlasování Ústavního soudu ( 8:7) o administrativních poplatcích ve dravotnictví a hned druhý den po zveřejnění nálezu Ústavního soudu svolala novináře, kterým svůj opačný právní názor vyslepičila, rozhodnutí většiny kolegů kritizovala a označila za neústavní. Pravda je, že do jisté míry pravdu měla, jen do jisté míry. Soudci však v případech, kdy se jedná o jejich zájem, nebo ego, pojem míry neznají.
V našich končinách se debata o podjatosti soudců pokládá za omezování jejich nezávislosti a ovlivňování. Ale jak můžete ovlivněného ovlivnit? Je směšné tvrdit, že policisté, stejně tak jako státní zástupci, soudci, politici, či novináři jsou nestranní, neovlivněni. Každý je určitým způsobem ovlivněn. Někdo svou rodinou, kamarády, politickou příslušností, prostředím ve kterém žije, dokonce i dobou ve které studoval právo. V současné době žijeme ve standardní evropské demokracii, ale jedním z pilířů naší demokracie jsou soudní mazáci, kteří mají své kořeny zapuštěné hluboko v socialismu a mnozí z nich aktivně přisluhovali okupantům. Ale to už je zapomenuto, alespoň v soudní obci.
Naši soudci jsou na svou nezávislost nesmírně citliví a při každém přehmatu se ohánějí nezávislostí. Soudci jsou tak nezávislí, že nejsou závislí ani na zákonech. U nich se však nemluví o nezákonném jednání, ale jen o právu na vlastní výklad zákona. Z toho plyne, že když se řídíte zákonem ještě to neznamená, že nemůžete být odsouzeni.
Soudci jsou mimořádně vyvolení a proto jsou ještě mimořádně chráněni, víc než policisté a poslanci parlamentu. Jejich imunita je téměř stejná jako u presidenta republiky. Zatímco president je chráněn imunitou maximálně deset let, soudci požívají imunitu až čtyřicet let, po celou dobu práce soudce. Zajímavé je, že novináři často kritizují rozsah imunity poslanců, ale nikdy jsem nečetl článek kritizující imunitu soudců a přitom poslanců je u nás jen 281 a soudců 2750 a jejich počet stále stoupá. Soudce jmenuje president republiky a jsou neodvolatelní. Soudcovského taláru je sice může zbavit kárný senát, ale neumím si představit co by takový soudce musel provést aby se tak stalo. Snad vraždu, možná znásilnění pětiletého dítěte. Pokud hrozí poslanci trestní stíhání, rozhoduje o jeho vydání spravedlnosti Poslanecká sněmovna. Pokud spáchá trestný čin soudce, rozhoduje o zbavení jeho imunity president a předseda vlády, takové případy jsou vzácné. Pokud vím, známy jsou jen dva takové případy. Ostatní trestné činy soudců jsou posuzovány v rámci kárných senátů, které se zpravidla zaměřují na etickou rovinu provinění a trestné činy jsou posuzovány jen jako přestupky. Pouze patnáct soudců bylo kárnými senáty zbaveno taláru za posledních patnáct let.
Nemyslím si, že by si soudci nezasloužili imunitu a více peněz, protože jejich práce je obtížná a jejich nezávislost by měla být chráněna, ale mnozí z nich si ani nezaslouží být soudcem. Bohužel i s takovými se můžeme setkat a setkání s nimi musíme přežít.
Soudci jsou také jen lidé a trpí stejnými vadami charakteru jako my. Jsou soudci, kteří profesně chybují, nedodržují zákony, podvádí, lžou, křivě svědčí, opíjejí se v soudní síni a uráží občany. Jejich přečiny soudí kolegové za zavřenými dveřmi a v tichosti. To co se dostane až před kárný senát je jen špičkou ledovce.
Kárný senát je v podstatě takový kamarádský soud složený ze soudců kolegů který zpravidla každého osvobodí, nebo uloží jen peněžitý trest. Tady ovšem presumpce neviny platí dvojnásob, soudci nehnijí ve vazbě, aby neovlivňovali svědky a důkazů musí být mnohem víc než u běžných občanů. Navíc v průběhu kárného řízení jim jde i plat. Soudci stojí prakticky mimo trestní zákon.
Pokud je souzen kmán, je souzen senátem, kterému předsedá soudce z povolání se dvěma laickými soudci z řad občanů, ale kárné senáty posuzující trestnou činnost soudců jsou složeny jen ze soudců a laici zde zastoupeni nejsou a soudu se nemohou účastnit ani jako diváci. Náklady takového soudu však uhradit musí. Ministr spravedlnosti Pospíšil se snaží změnit zákon tak, aby v kárných senátech byli zastoupeni i nesoudci z řad právníků. O tom, že by tam rozhodovali i občané se ani neodvážil uvažovat. Proč? Laičtí soudci přece nemohou nezávislost soudců ohrozit. V tomto případě se jedná o nestejné podmínky, nerovnost, kterou Ústava nepřipouští. Přece když krade soudce, je to stejné jako když to udělá kterýkoliv jiný občan. Je velmi pravděpodobné, že pokud bude novelizovaný zákon v tomto duchu schválen, tak ho Ústavní soud smete ze stolu s poukazem na ohrožení soudcovské nezávislosti. Už dnes se proti tomu staví Soudcovská unie skoro tak vehementně jako když šlo o platy soudců.
Soudce jmenuje president republiky na návrh ministra spravedlnosti, to je první a současně i poslední závislost na výkonné moci, prozatím. Sami soudci rozhodli, že je president může jmenovat, ale nesmí odvolat, to by prý bylo zasahování výkonné moci do moci soudní. Dnes už soudci hovoří nahlas o tom, že by je výkonná moc neměla ani jmenovat a o jmenování nových soudců a předsedů soudů by si nejraději rozhodovali sami ve své profesní komoře.
Platy soudců nejsou závislé na výkonu ekonomiky a už vůbec ne na vůli vlády, či občanů. Vláda má jen povinnost zajistit pro ně peníze. Jejich odměňování není závislé na výkonu, ani na kvalitě, ale na míře nezávislosti, a nezávislost zatím měřit neumíme. Není daleko doba kdy si soudci vysoudí i rozpočtové určení daní, protože jejich nezávislost je limitována hlavně penězi. Pokud je však nezávislost závislá na platu, pak nechápu proč mají soudci okresních soudů menší platy než jejich kolegové na vyšších úrovních. Nezávislost se s úrovní soudu nemění a o větší odpovědnosti nemůže být rovněž řeč protože odpovědnost za svá rozhodnutí nemají. Pokud rozhodnou špatně a poškozený požaduje náhradu, platí stát, soudce nikdy.
Přesto mají naši soudci osmé nejnižší platy v EU (v průměru kolem 66 000 Kč za měsíc). Z toho by se dalo odvodit, že jejich nezávislost je malá, ale kupodivu je tomu naopak, protože soudci si dokáží nezávislost vysoudit. Dokáží si vysoudit i vážnost a úctu.
Soudci mají rok stejně dlouhý jako my, ale platů mají čtrnáct. Když chtěla vláda šetřit, poslanci odsouhlasili, že soudcům budou platit ročně jen dvanáct měsíců, ale soudci podali stížnost k Ústavnímu soudu a jejich kolegové tento zákon zrušili. Úkolem a pravomocí Ústavního soudu je přezkoumávat soulad zákonů s Ústavou. Zákon o odměňování soudců má s Ústavou společné jen jedno slovíčko - nezávislost, o platech a dalších prebendách tam není ani slovo. A právě poukaz na nezávislost soudců byl jediným důvodem, kterým ústavní soudci zaštítili své rozhodnutí.
Jedenácti soudcům Nejvyššího soudu to bylo málo a dospěli k názoru, že by měli mít podle nejasného zákonu platy ještě vyšší a tak v roce 2003 podali na svého zaměstnavatele (Nejvyšší soud) žalobu k Městskému soudu v Brně. Soudci, kteří žalobu podali by tak mohli mít, podle nich oprávněně, vyšší plat o 65 000 korun a jejich kolegové jim dali za pravdu. Soudci, kteří jim dali za pravdu si tím rovněž vysoudili vyšší platy. Nevím zda se v tomto případě jednalo o nezávislost, podjatost, či skupinový zájem.
Podobnou žalobu na tabulkové zvýšení platu podal i soudce pražského obvodního soudu Martin Šalamoun, který posléze soudil žalobu svých kolegů ve stejné věci a dal jim za pravdu, větší podjatost si už nedokáži představit, protože tím, že podal stejnou žalobu ve svůj prospěch, byl jeho právní názor dopředu znám. Soudce Šalamoun se však podjatý necítil. Podjatí soudci sice nejsou v našich končinách ničím výjimeční, ale toto byl přímo učebnicový příklad podjatosti. Ministr spravedlnosti proto podal na soudce Šalamouna kárnou žalobu.Jak se dalo předpokládat, kolegové žalobu zamítli a podjatého soudce taláru nezbavili, protože podjatost považovali za malou. Jen tak mimochodem, o jejich platy šlo také.
Soudcovská unie byla spokojena, protože nezávislost je jedna věc a peníze druhá. Pod křídly tohoto spolku byl založen "Soudcovsko - podnikatelský výbor, který jen za vstup do tohoto vybraného klubu vybíral od podnikatelů 120 tisíc korun. Co tento spolek dělal? Prý pořádal přednášky o aplikaci právních norem pro podnikatele (konkurzy, obchodní rejstřík). Soudci prý přednášeli zadarmo, někteří z přednášejících však odměny přiznali. Nevím do jaké míry ohrozí jejich nezávislost společná akce s podnikateli, ale jisté je, že když od někoho soudci inkasují 120 tisíc a potom rozhodují spor, kde jeden podnikatel dal a druhý nedal, jisté pochybnosti jsou namístě.
Soudci si na rozdíl od ostatních profesí nemusí doplňovat vzdělání. Teoreticky nemusí znát ani nové zákony, ani novelizace starých zákonů. Více než polovina našich soudců studovala práva ještě za komunistů a jejich další studium nových zákonů záleží jen na jejich dobré vůli, protože Ústavní soud shledal, že přezkušování soudců je protiústavní protože by tím byla ohrožena jejich nezávislost. V dalších kapitolách ukáži na řadě případů, že mnozí soudci zákony opravdu neznají, anebo si je vykládají jinak, než zamýšleli a napsali zákonodárci. Soudci hlupákovi, nebo lenochovi se však nestane nic, prostě se spletl, nebo měl jiný právní názor.
Komunistická justice nikdy nepřiznala, že popravovala a zavírala své spoluobčany do vyhlazovacích táborů jen proto, že měli jiný názor na demokracii, nebo jen měli majetek na který si brousil zuby místní papaláš.
Trestní zákon z padesátých let byl sice několikrát novelizován, ale jeho základ a hlavně způsob vykládání jednotlivých paragrafů se příliš nezměnil od dob, kdy je vykládali Urválek, Pješčák, Vaš, a jejich straničtí kolegové v talárech. S mírnou nadsázkou lze tvrdit, že v našem právním systému nejsou jednotlivé paragrafy až tak důležité, jejich dikce má pro rozhodnutí o vině, či nevině menší váhu, než názor soudce. Zákonodárci jsou v tomto systému jen zdánlivými tvůrci zákonů. Nelze jim upřít snahu o přesné znění jednotlivých paragrafů, bijí se o jednotlivá slovíčka, přesvědčují se navzájem. Kvůli prosazení jednotlivých zákonů se spojují napříč politickými stranami. Když je zákon konečně schválen, projde další bitvou v Senátu, dalšími připomínkami a nakonec i prezident republiky, který zákonodárný proces završuje, má svůj tým právních poradců, kteří mu radí předtím než zákon podepíše.
Mnozí soudci jsou však nadáni vzácným darem a dovedou vykládat i úmysly zákonodárců.
Zákonodárci mohou mít ty nejlepší úmysly, právních expertů celou armádu, ale o tom jak bude zákon vykládán a aplikován v praxi rozhoduje okresní , maximálně krajský soudce. Bohužel okresních a krajských soudců je přes dva a půl tisíce a právě tolik existuje vykladačů zákonů, respektive vykladačů úmyslů zákonodárců.
Rozhodování na základě přesvědčení se od dob krále Šalamouna prakticky nezměnilo. Jen ti soudci nejsou Šalamounové, králové soudních síní jsou však nepochybně všichni, nebo se jimi alespoň cítí.
O presumpci neviny slýcháváme často kázat politiky, hlavně když se chtějí vyhnout položeným otázkám, nebo když se nechtějí, či bojí k některé závažné soudem projednávané kauze vyjádřit. Je to škoda, protože jedinou reflexí soudů zůstávají jen novináři a to ještě jen někteří z nich. Možná i kvůli tomu presumpce neviny z našeho soudního systému mizí a přesouvá se do akademických debat. Presumpce neviny u nás prakticky neexistuje.
Pokud se policista rozhodne, že jste vinen a obviní vás na základě důvodného podezření, vinen jste. Policisté mohou zmanipulovat důkazy jak chtějí a také tak často činí a vy s tím nic nemůžete udělat. Státní zástupce, jen v zákonném rámci přepíše obvinění, rovněž na základě důvodného podezření a soudce rozhodne na základě přesvědčení, že jste vinní ještě dřív než vstoupíte do soudní síně. Důvodné podezření se změní na přesvědčení. Trestní řád nezná ani jedno ustanovení, které by hodnocení důkazů upravovalo, nezná pojem přímý, či nepřímý důkaz. V tisku občas čteme vyjádření soudců proč rozhodli tak, či onak a slýcháme rčení, že sice nebyl žádný přímý důkaz, který by obviněného usvědčil, ale řetěz nepřímých důkazů tvořil ucelený řetěz, který pachatele usvědčil. Je to blábol. Na právnických fakultách se to sice učí, ale oporu v našich zákonech nemá, protože všechny důkazy jsou důkazy rovnocenné. O tom, který z nich je přesvědčivější, rozhoduje soudce a před ním policista a státní zástupce. Rovněž rčení o pochybnostech, které by se měly vykládat ve prospěch obžalovaného je z oblasti teorie a výuky na katedrách práva, v trestním zákonu o takových pochybnostech není ani řádka.
Důkazy jsou dvojího druhu, ty které předkládá státní zástupce a ty které předkládá váš obhájce. Podle psaného zákona mají stejnou důkazní váhu, ale ve skutečnosti tomu tak není.
V drtivé většině kauz nepsané právnické poučky neplatí, bohužel často ani ty psané, i když pár výjimek odvážných a nestranných soudních rozhodnutí znám. Neznám však jediný soud v Čechách, kde by státní zástupce dokazoval v soudní síni obviněnému vinu. Je tomu právě naopak, obviněný musí prokázat svou nevinnu. U našich soudů neuvidíte souboj obhájce se zástupcem státu, tak jak si ho mnozí představují pod dojmem filmů americké provenience. U nás by byl i Perry Mason pouhým statistou. Obviněný je od samého začátku trestného řízení neskutečně ponižován, je na něj vyvíjen psychický nátlak počínaje policií, konče soudem. Jsou to nerovné podmínky, kde obviněný má nulovou šanci a nulová práva. Nulovou šanci má i nevinný člověk. Jak se asi může cítit obžalovaný, když je přivlečen před soudce po několikaleté vazbě z díry podobající se středověké kobce, má spoutané ruce i nohy a na rukávu má cejch zločince v podobě bílé pásky?
Nechtěl bych sklouznout ve svém povídání k příkrým odsudkům, či pranýřování stavu naší justice, chci vás jen připravit na eventualitu, že se do soukolí české spravedlnosti dostanete podobně jako mnozí jiní, kteří byli přesvědčení, že jim se nemůže nic stát, protože žijí řádný život v mezích zákona. Ale jakého zákona, když pohled na trestnost, či netrestnost jednotlivých ustanovení trestního zákona se mnění na základě společenské a politické objednávky.
Co včera trestné nebylo, nebo lépe řečeno policie tvrdila, že trestnost nelze prokázat, zítra bude při stejných důkazech lehce prokázáno a soudem akceptováno. Běžní občané si mohou přečíst zákony, dokonce i hromadu novel, ti nejpilnější nastudují i známé judikáty, ale stejně jim to nebude nic platné. Výklad okresního soudce se nedá předem odhadnout. Tvrdit, že neznalost zákona neomlouvá je neprostá licoměrnost. Trestní zákon například hned v úvodu v §3 jmenuje znaky trestního činu:

§3 Trestný čin

(1) Trestním činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.

(2) Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

(3) K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

(4) Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Tato na první pohled jasná formulace v sobě skrývá nekonečné množství výkladů. Například základní znak úmyslného trestného činu - úmysl. Úmysl nelze uchopit, je natolik subjektivní, že záleží jen na výkladu soudce.
Když někdo někomu zarazí sekeru do hlavy a oloupí ho o šperky, je označení úmyslu jednoduché, avšak jedná-li se o obranu, znásilnění, sexuální obtěžování, nebo o zneužití pravomocí veřejného činitele, či ekonomickou kriminalitu, lze o úmyslu často pochybovat. Jak může mít někdo úmysl překročit zákon a dopustit se trestného činu, když se o výklad trestného činu navzájem přou nejen právníci, ale i jednotlivé soudy včetně Ústavního soudu? Devatenáct let nám politici a zákonodárci tvrdí, že po roce 1989 musí platit právní kontinuita komunistických zákonů a že zákony nelze měnit zpětně. Komunistickým zločincům se tak promlčely všechny zločiny, byť se za jejich vlády o nich nesmělo ani mluvit, natož je soudně projednávat. Ústavní soud to ale klidně udělal, když to bylo v zájmu soudců. Jak se pak mohou v takovémto stavu právní jistoty pohybovat občané a jak jim mohou soudci podsouvat úmysl?
Nejvyšší soud, který by měl výklady jednotlivých zákonů sjednocovat, mnohdy vydá v témže sporu odlišná rozhodnutí. Stačí jen změna senátu.
Posuzování důkazů, viny a výše trestu se mění podle souzené osoby. Tam kde u normálního občana obvykle stačí jeden svědek u obviněného policisty musí být nejméně tři. Jiné tresty padají při stejném provinění u mužů a jiné u žen, jiné u cikánů, jiné u policistů a soudců. Soudci i při velkých podvodech nechodí do vazby, policisté jen výjimečně.
Za stejný trestný čin bude běžný občan odsouzen k pěti letům vězení, policista ke dvouleté podmínce a soudce k peněžitému trestu - možná.Chci vás připravit na způsob hry vašich protihráčů a zbavit naivní iluze o tom, že soud spravedlivě posoudí vaší při se státem placenými úředníky. Také jsem si dlouho myslel, že všechno je v pořádku, že odsouzení mají zůstat v kriminálu až zčernají a že policie je k lumpům moc mírná. Pod dojmem novinových a televizních zpráv si to myslí téměř každý. Mysleli si to určitě i Milan Šrejbr, Petr Mach, Lubomír Soudek, kladenský primátor Volf a mnozí další, kteří byli křivě obviněni a prožili si své peklo ve vazebních věznicích. U nás každoročně vychází hory naučné literatury o tom jak zhubnout, jak se léčit bez doktora, jak uvařit dobrou baštu, zatlouct hřebík, jak udělat to, či ono, ale žádná knížka vám nedá radu jak přežít českou spravedlnost, jak přežít kriminál a jak přežít propuštění na svobodu. Asi je to proto, že takovou eventualitou si předem nechce nikdo připustit.
Nikým nevolená, nepředvídatelná soudní moc postupně přebírá pravomoci zákonodárné i výkonné. Soudci se prostřednictvím rozsudků snaží o změnu Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Ne snad, že by tyto zákony přepsali, ale jen je jinak interpretují. Interpretují, reinterpretují, nebo desinterpretují?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 trodas trodas | E-mail | Web | 24. července 2013 v 12:19 | Reagovat

Soudy? Jde o naprostou parodii na spravedlnost a zcela absurdní rozhodování, kdy pokud nejste zastupován významným advokátem, tak vaši ÚS stížnost smetou ze stolu,
byť by byla sebedůvodnější.

Příklad. V mém případě KS OC zlegalizoval protiústavní domovní prohlídku bez povolení soudu takto:
"podle názoru zdejšího soudu policejní orgány byly oprávněny provést ohledání v domě M. N. i v jeho osobním automobilu bez povolení příslušných orgánů i za situace, kdy by některá z oprávněných osob s takovým postupem projevila nesouhlas"
(str. 63 rozsudku 29T 1/2011 z 13.7.2012, shodně str. 62 rozsudku z 24.5.2013)

Vrchní soud v Olomouci (VS OC) věc takto potvrdil:
"V případě námitek obžalovaného stran zákonnosti provedených úkonů spojených
s ohledáním místa činu či nalezeného motorového vozidla odkazuje vrchní soud odvolatele na přiléhavé závěry nalézacího soudu uvedené v napadeném rozsudku na straně 62 až 63."
(str. 8 usnesení 1To 5/2013)

Takto tedy soudy naprosto natvrdo popřely existenci základního práva na domovní svobodu.
(Listina základních práv a svobod, čl. 12/1: "Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí." čl. 12/2: "Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení
domovní prohlídky stanoví zákon.")

Shodně naprosto rezignovaly na svou ústavní funkci chránit základní práva a svobody.
( Ústava ČR, čl. 4: "Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.")

A v neposlední řadě ignorovaly (a ani se nijak nevyrovnaly) judikaturu Ústavního soudu ČR, což je přímé porušení čl. 89/2 Ústavy ČR.
(I. ÚS 3369/10 bod 16: „Domovní prohlídku lze přitom definovat jako jednání orgánů veřejné moci, jež je prováděné vždy za určitým cílem, a které sleduje určitý účel a orientuje se na zjištění osob, věcí či určitého skutkového děje tak, aby bylo objeveno něco, co uživatel obydlí sám dobrovolně předložit či poskytnout nehodlá.“)
(čl. 89/2 Ústavy ČR "Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.")

A co myslíte, že s tím udělá Ústavní soud ČR? Proti usnesení VS OC jsem podal ústavní stížnost (12.4.2013), byla jí přiřazena spisová značka II. ÚS 1254/13, a dodnes si Ústavní soud ČR ani nevyžádal SPIS, natož aby se podíval na to, je-li takováto aplikace Ústavy přijatelná.

Protože existuje něco, jako je tzv. superústavní princip. Ten je zakotven v čl. 9/2 Ústavy
a Ústavní soud je vykládá sám takto:
Pl. ÚS 36/01 odst. 43: "Z ústavní maximy dle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou konsekvence toliko pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod."

Nelze-li ani novelou Ústavy ČR snížit úroveň ochrany základních práv a svobod, pak zcela jistě nelze soudním rozhodováním zrušit domovní svobodu...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama