Soudní mafie II.

30. března 2009 v 10:49

Soudní mafie II
O vysouzených platech jsem se již zmínil, soudci však šli ještě dál a svou sílu začali testovat na presidentovi republiky sérií rozsudků, kterými se snažili oklestit jeho ústavní pravomoce, nebo je alespoň dát pod kontrolu soudů. President s výjimkou vlastizrady nemůže být obviněn ani souzen, nemusí se tedy soudními rozsudky řídit, a tyto rozsudky jsou proto nevymahatelné, přesto však soudci vydali již několik rozsudků, kterými se snaží presidenta podřídit soudní moci. Příklad posledního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je toho dokladem. Soudci tohoto soudu ve svém výroku, který nemá oporu v zákonu a ani není vymahatelný, klesli až na samé dno trapnosti. Tito občané-soudci rozhodli, že president musí odsouhlasit prakticky všechno co mu soudní moc podstrčí pod pero. Soudním rozhodnutím nařídili presidentovi, že musí neodkladně rozhodnout o jmenování soudního čekatele Petra Langera. Zatím mu ještě nenařídili, že jej musí jmenovat, ale v podtextu to z jejich výroku to bylo patrné i laikovi. V případě nejmenování totiž presidentovi nařídili, že musí své odmítnutí řádně odůvodnit, což dává soudům další možnosti, aby později napadli a zrušili i sebelépe zdůvodněné zamítnutí.
Proč zahájili útok na rozšíření své moci na presidentský úřad? Protože president je symbolem moci výkonné i zákonodárné a soudci se mylně domnívají, že symbolem soudní moci není. Možná proto, že má pravomoc jejich rozsudky zrušit, možná proto, že zákonodárnou moc už kontrolují (omezují) prostřednictvím Ústavního soudu.
Pro veřejnost jsou jistě známější výroky Ústavního soudu ve sporu o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, mnohem nebezpečnější útok směřující k podvolení presidenta soudní moci, je však spor o jmenování nových soudců. Soudní korporace se prostřednictvím rozsudků snaží přimět presidentský úřad k tomu, aby v konečném důsledku byl rozsah jeho ústavních pravomocí dramaticky oklestěn a to nezávisle na vůli moci zákonodárné. Soudci se snaží aby právo jmenovat členy jejich stavu nepatřilo mezi presidentovy ústavní pravomoci, ale povinnosti. Aby se akt jmenování soudců omezil jen na hradní parádu a ve své podstatě se scvrkl na úřední správní akt, a o nových soudcích by rozhodovali soudci sami prostřednictvím rozsudků, to v první fázi a v budoucnu ve své profesní komoře. Úloha ministerstva spravedlnosti by pak byla degradována jen na pošťáka závazného návrhu soudců. Pokud se jim to podaří mohou v budoucnu prostřednictvím správního soudu ovlivňovat exekutivu, například jmenování předsedy vlády, ministrů a vysokých úředníků vládní moci. Že je to šílený nesmysl? Není, naše soudy se prostřednictvím rozsudků snaží vychýlit rovnováhu sil, tak aby se náš politický systém co nejvíce přiblížil iránskému modelu ve kterém hraje rozhodující roli Rada dohlížitelů. U nás by jen dvanáct duchovních nahradilo dvanáct soudců.
Posuďte sami: president Václav Klaus nejmenoval soudcem justičního čekatele Petra Langera, kterého navrhlo ministerstvo spravedlnosti. Důvod jeho nejmenování není důležitý, ostatně president svá rozhodnutí zdůvodňovat nemusí, záleží jen na jeho úsudku. Justiční čekatel se ale naštval, podal na presidenta žalobu ke správnímu soudu a chtěl si jmenování vysoudit. V žalobě se dožadoval, aby ho president jmenoval a pokud ne, aby uvedl důvod. U první instance prohrál a soud správně konstatoval, že na jmenování soudcem nemá právní nárok, a že ani nemůže o nejmenování rozhodovat, protože to patří mezi ústavní kompetence presidenta republiky. Justiční čekatel se odvolal a Nejvyšší správní soud vrátil věc k novému projednání s odůvodněním, že president při jmenování soudců vystupuje jen jako správní úřad a jeho rozhodnutí má povahu i formu správních úkonů. Usnesení Nejvyššího správního soudu jakoby neslo rukopis Ivy Brožové, jedním škrtem zrušilo část ústavy a presidenta degradovalo pod úroveň městského správního soudu, který by měl jeho kroky posuzovat a kontrolovat, popřípadě i korigovat. President se naštěstí nemusí tomuto rozhodnutí podřídit - zatím, ale musí ho brát vážně. Musí se rozhodnout: buď respektovat arogantní soudní moc, nebo odmítnout a být pak označován za člověka, který nerespektuje soudní rozhodnutí, potažmo zákony. Umím si představit i situaci, kdy se bude justiční čekatel na základě rozsudku dožadovat vykonavatelnost rozhodnutí u Ústavního soudu a pokud mu Ústavní soud dá zapravdu, což lze předpokládat, tak bude mít president o ústavní pravomoc méně. A co víc, volení zákonodárci do toho nebudou mít co mluvit. Za pár let jim Ústavní soud dovolí, aby tuto situaci řešili například tím, že nové soudce a veškeré funkcionáře soudů bude jmenovat soudní profesní sdružení. Že je to blábol? O takovém modelu se už dávno v odborných kruzích, rozuměj v Soudcovské unii dávno diskutuje.Zákonodárná i výkonná moc se dostala do defenzívy a postupně ji bude soudní moc brát jednu pravomoc za druhou. Jediný způsob jak tomu zabránit je změna Ústavy, kterou by se soudnictví dostalo pod kontrolu i kdyby ta kontrola měla být formou referenda k soudním rozhodnutím směřujícím proti statusu quo. Kontrola je pochopitelně zásah do nezávislého soudnictví, ale pokud jde o vyváženost pilířů demokracie, je takový zásah ospravedlnitelný. Soudci v podstatě pohrdají výkonnou mocí a zákonodárce považují za hlupáky, kteří soudcům do zákonů nemají co mluvit. Pokud soudí a jsou ve funkcích, mluví opatrněji. Na plná ústa vyslovil svůj názor bývalý soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl: " Primitivové v našem parlamentu bohužel všechno řeší normativně. Myslí si, že se vydá zákon, a tím se to vyřeší." Pravda poslední prohlášení tohoto soudce jsou silně poznamenána pokročilým stářím, nicméně jeho uvažovaní přesně vystihuje názor většiny soudců : dělejte si v parlamentu zákony jaké chcete, my si ale budeme soudit po svém. Zajímavý je i jeho další názor, který přišel v reakci na zákon, který zakazuje zveřejňování telefonních odposlechů" " To, že se musí novinář vyviňovat, je porušením principu neviny.." Nevím jak soudce Cepl, ale já jsem neviděl soud v trestní věci, kde by státní zástupce dokazoval vinu, naopak většina obviněných musí pracně, většinou marně, dokazovat svou nevinu, i když zákon stanoví opak.
Pokud jde soudům o vlastní zájem a rozšíření moci, jsou jejich rozsudky předvídatelné, v ostatních případech je tomu naopak. O tom svědčí i kuriózní "nálezy" Ústavního soudu v sérii žalob předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové.
Iva Brožová předsedkyně Nejvyššího soudu je bezesporu pozoruhodná žena. Jestliže se o vojácích říká, že mají mozek zelený, doktorka Brožová ho má dozajista černý. Je typickou představitelkou neomylné soudní moci, která nechce být nikým omezována, ani kontrolována a s nikým nechce diskutovat o své pravdě. Chce být nezávislá a věří, že je to možné a pokud ne, lze si to vysoudit.
Kdysi prý byla dobrá soudkyně, který se specializovala na správní soudnictví. President Václav Havel ji v polovině devadesátých let jmenoval soudkyní Ústavního soudu, kde si odsloužila sedm let a v roce 2002 ji jmenoval předsedkyní Nejvyššího soudu. Pro naše soudnictví to však nebylo šťavné rozhodnutí. Nejvyšší soud je instituce posledního soudu, dál už se odvolat nelze. Dovolání k Nejvyššímu soudu je mimořádný opravný prostředek, protože naše soudnictví je dvoustupňové.
České právo na rozdíl od anglosaského nezná precedentní rozsudky, ale do jisté míry je nahrazují publikované rozsudky Nejvyššího soudu. Měla by to být vzorová rozhodnutí, kterými by se mohly řídit obecné soudy. Mohly, ale nemusely. A právě JUDr. Brožová je zastánkyní absolutní nezávislostí soudců a preferuje jejich nezávislost i na rozsudcích Nejvyššího soudu. Sjednocování soudních rozhodnutí je v podstatě sjednocování výkladů zákonů, což ve svém důsledku vede k lepší orientaci v zákonech a k předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Na druhé straně však sjednocování judikátů omezuje soudní moc a libovůli. Brožová se proto do tohoto úkolu Nejvyššího soudu příliš nehrnula a nechávala rozhodnutím jednotlivých senátů volný průběh a často se pak stávalo, že i Nejvyšší soud rozhodoval ve stejných věcech odlišně, což způsobovalo právní nejistotu a nepředvídatelnost soudních rozsudků.
Na rozdíl od Brožové však většina soudců měla jiný názor a pro sjednocování výkladů zákona volala, stejně tak jako ministerstvo spravedlnosti. Brožová nebyla schopna pochopit význam unifikace a nebyla ochotna přijmout většinový názor. Pokládala sama sebe za největší právní a morální autoritu v zemi jejíž názor musí ostatní přijmout. S oblibou to zdůvodňovala tím, že odpovědnost nenese většina, ale ona jako předsedkyně Nejvyššího soudu. Není jasné jakou odpovědnost měla na mysli, když se nikomu zodpovídat nemusela, a odpovědnost z principu považovala za ohrožení nezávislosti soudce.
Její sebestřednost šla tak daleko, že se necítila ani odpovědná za manažerské chyby vedení soudu, které později stály daňové poplatníky desítky milionů korun.
V únoru 2006 došla ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi trpělivost a podal návrh presidentovi republiky na odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Důvodů k odvolání, které uvedl bylo víc. Především to byla její neschopnost vést jakýkoliv kolektiv. Postupně přestala komunikovat téměř se všemi soudci Nejvyššího soudu. S radou soudu se neradila, takže soudci raději rezignovali na práci v kolegiu protože to byla jen ztráta času, nerespektovala názory kolegů ani svého náměstka, počínala si jako neomezená vládkyně se kterou se nedalo spolupracovat. V takovém prostředí přirozeně nebylo možné pracovat na sjednocování právních výkladů.
President republiky Václav Klaus vyhověl návrhu ministra spravedlnosti a v dopisu, který adresoval odvolané předsedkyni vysvětlil i důvody jejího odvolání, mimo jiné jí vytýkal, že pod jejím vedením nebylo plněno poslání Nejvyššího soudu v péči o jednotnost soudního rozhodování. Nebyla to presidentova svévole, ale jen plnění jeho ústavních pravomocí a povinností.
Pokud by tomu tak nebylo, byl by jednou jmenovaný úředník neodvolatelný i kdyby byl právně, či duševně nezpůsobilý. Předseda Nejvyššího soudu je vedoucí úřadu, manažer, státem placený úředník a s nezávislostí soudce nemá tato funkce nic společného, proto byla veřejnost
překvapena hysterickou reakcí odvolané Brožové. Vztekala se jako malé dítě, kterému vzali hračku. Začala na všechny strany vykřikovat, že ona se jen tak odvolat nedá a že nemůže být odvolána protože důvody jejího odvolání nebyly dostatečně odůvodněny, a aby si naklonila soudcovskou obec tvrdila, že její odvolání je útok na nezávislost soudů a nepřípustné zasahování výkonné moci do moci soudní. Podotýkám, že v zákonu není o množství a závažnosti důvodů ani slovo. Ostatně všechny partikulární zájmy soudcovské obce se maskují bojem za soudcovskou nezávislost a svobodu rozhodování.
Brožové se zdálo, že důvody odvolání nejsou dostatečné, jenže "dostatečnost" nelze zvážit, a tak paní předsedkyně zasypala soudy sérií žalob na presidenta, že prý ji odvolal nepředepsaným způsobem. Zprvu se zdálo, že se jedná o malicherný a zoufalý boj mentálně vykolejené osoby. Soud mohl nanejvýš vyzvat presidenta, aby důvody odvolání více rozvedl, ale stala se, i na chaotické poměry našeho soudnictví nevídaná věc. Ústavní soud, kam Iva Brožová také žalovala, zrušil rovnou celé ustanovení zákona o odvolání předsedy Nejvyššího soudu, protože je prý nepřípustným zásahem moci výkonné do moci soudní. Normální člověk by očekával, že se nález Ústavního soudu bude vztahovat jen na další možná presidentova rozhodnutí, ale soudci Ústavního soudu zrušili paragrafy umožňující odvolání předsedů soudů zpětně a proto mohla Brožová zůstat ve své funkci. Dovedete si představit větší zásah do vyváženosti moci? Retroaktivita, pokud slouží soudní moci, přípustná je, pokud by však směřovala proti komunistům a jejich nedemokratickým represivním zákonům možná není. Proč? Protože kdyby byly komunistické zákony zrušeny zpětně, byla by prý ohrožena právní jistota občanů, ale hlavně by byly rozsudky poloviny sloužících soudců nezákonné. Nebyly spravedlivé už tehdy, byly nemorální a proti zdravému rozumu, ale byly prý zákonné.
Od rozhodnutí Ústavního soudu je předsedkyně Nejvyššího soudu neodvolatelná i kdyby vyváděla cokoliv, i kdyby byla mentálně nezpůsobilá, nebo nedělala vůbec nic.
Mentální způsobilost soudců nelze zkoumat a těžko je lze přinutit, aby se nechali vyšetřit psychiatrem, takže je reálná představa, že soud může řídit i duševně nemocný člověk a nejen řídit, může nás i soudit. Podle posledních statistik trpí nějakou duševní chorobou až osmdesát procent populace a není pravděpodobné, že by se vyhnula jen soudcům. Předsedkyně Nejvyššího soudu triumfovala a nedokázala odolat opojení z vítězství, když v následujících měsících si ještě několikrát kopla do pomyslně poražené výkonné moci.
Tentokrát nesouhlasila se jmenováním Jaroslava Bureše soudcem Nejvyššího soudu ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem. Prý byl jmenován protiústavně, protože ona se jmenováním Bureše nesouhlasila ( v Ústavě o jejím souhlasu není zmínka). Ve skutečnosti se však z její strany jednalo o obyčejnou mstu za to, že v době kdy ona byla jmenována předsedkyní Nejvyššího soudu, vyjádřil Jaroslav Bureš, coby tehdejší ministr spravedlnosti pochybnosti nad jejími odbornými předpoklady, a hlavně poukázal na to, že si do té doby nevydobyla pozici právnické autority, což hluboce zasáhlo její ego. Jednoduše řečeno, do té doby byla neviditelná i pro odbornou veřejnost. Po letech si mnozí s povzdechem vzpomněli na Burešovy pochybnosti, které se časem vyplnily. S povzdechem si na svá slova vzpomněl i Jaroslav Bureš po rozhodnutí Ústavního soudu, který dal Brožové opět za pravdu a jeho jmenování soudcem zrušil. A protože by tentokrát vznikl opravdu právní chaos, ponechal Ústavní soud v platnosti všechny rozsudky soudce, který vlastně soudcem podle jeho názoru nebyl. A aby toho nebylo málo, žalovala Iva Brožová k Ústavnímu soudu tentokrát zase na presidenta Klause, že prý Jaroslav Bureš nemůže být ani jejím zástupcem (místopředsedou Nejvyššího soudu) protože si ho tam nepřeje. JUDr. Bureše totiž jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu president Klaus na základě zákona, kde stojí, že president jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.
Brožová měla zato, že jeden předseda stačí a navíc se jí dotklo, že president s ní jmenování předem neprojednal a tím prý byla porušena její politická práva a právo na svobodu projevu.
V únoru 2007 Ústavní soud její absurdní žalobu zamítl s tím, že pokud vystupuje jako předsedkyně soudu, tak prezentuje stát a proto se na ní nevztahují politická práva.
Jedním, vlastně jediným argumentem proti Jaroslavu Burešovi, který JUDr. Brožová neustále uváděla, byla jeho předchozí politická angažovanost ve výkonné moci, což ona považovala za
neslučitelné s posláním soudce. Prostě politika a s ní spojená výkonná moc se nemá do soudnictví plést. Do jisté míry ji lze i chápat, pokud by se ona jako soudkyně neoháněla, dokonce v žalobě k Ústavnímu soudu, omezením svých politických práv. O jaká politická práva a svobodu projevu jí šlo mi není jasné. Pozoruhodné je, že i samotná Burešová uznává, že Ústavní soud je soudem politickým a tam prý minulá angažovanost v politice nevadí. To je skutečně kuriózní názor a svědčí o tom, že právníci dokáží překroutit nejen paragrafy, ale i zdravý rozum.
Jaroslav Bureš ještě před projednáním před Ústavním soudem poněkud naivně namítl podjatost soudců Elišky Wagnerové, Duchoně, Vojena Güttlera, Pavla Holländera a Židlické se kterými se Brožová kamarádila ještě v době kdy u tohoto soudu působila, ale soudci rozhodli, že podjatí nejsou a s Burešem byl amen. Místopředsedou Nejvyššího soudu nemůže být, protože prý není soudcem tohoto soudu. To je logický argument, nelogické a protizákonné však bylo předchozí zrušení jmenování soudcem.
Předsedkyně Nejvyššího soudu se sice zbavila JUDr. Bureše, udržela si své křeslo a dokonce si ho soudním rozhodnutím pojistila navěky, ale bylo to Pyrrhovo vítězství.
V poslední době narostly její rozpory nejen s radou soudců vlastního soudu, ale i s jejím místopředsedou Pavlem Kučerou. Nepořádek v účetnictví a chyby vedení soudu sváděla na špatnou spolupráci se svým náměstkem. Ráda by se ho zbavila, ale nejde to - i on je neodvolatelný. Je to jako v té pohádce "Dařbuján a Pandrhola", kde Pandrhola opil smrťáka, zavřel ho do sudu a on pak nemohl nikoho poslat na věčnost. Brožová i Panadrhola si věčnost sice zajistili, ale časem poznali, že to není ono. Pandrhola si to uvědomil, smrťáka propustil a omluvil se mu.Brožová, když zjistila, že věčnost platí i pro jejího náměstka, pokusila se ho, jako obvykle, zbavit žalobou. Tentokrát se obrátila na kárný senát a jako záminku si vzala jeho setkání s ostravskou státní zástupkyní Zalatuší Andělovou. Kučera s ní chodil do školy a občas si jako bývalí spolužáci sedli na kafíčko a pokecali. S Andělovou se dobře znal i jeho kamarád Pavel Němec (bývalí ministr spravedlnosti) a chtěl si s ní také pokecat u kafíčka, a aby ušetřil za Pendolino, požádal kamaráda - místopředsedu Nejvyššího soudu, zda by ho nevzal služebákem zadarmo. A Kučera kamarádovi rád vyhověl, a aby ušetřil na benzinu a ještě dostal diety, vymyslel si, že musí do Ostravy projednat personální záležitosti s tamějším soudcem - kámošem Jiřím Doležílkem. A tak se i stalo, všichni se sešli u kafíčka a pokecali o všem možném. Jenže kecali v době kdy běžela kauza Čunkových úplatků, neúplatků a Brožová pojala podezření, že pokec byl i o kauze Čunek, a to je prý neetické a nepřípustné zasahování do projednávané kauzy. Choval se prý tak, že veřejnost mohla pochybovat o nestrannosti a nezávislosti naší justice, což není v souladu s etikou. Jak je vidět, názor veřejnosti se někdy hodí i předsedkyni Nejvyššího soudu.
Já si tedy myslím, že daleko horší etický problém jejího zástupce je v tom, že zneužil služební cestu na pokec u kafíčka a ještě si to nechal zaplatit od daňových poplatníků, než přátelský pokec s kamarádkou, která byla v té době náhodou nadřízenou státní zástupkyní v Čunkově kauze. S kamarádkou si za peníze daňových poplatníků pokecal víckrát. Dvakrát ve vybraných restauracích v Ostravě (6.2. a 28.2 2007) a jednou si zajel pokecat do Jihlavy ( 17. 5. 2007). Lidé z branže se prostě o svých případech baví a nelze jim to zakázat ani rozsudkem kárného senátu. Všichni jsou něčím ovlivněni, ať si to připouští, či ne, a to nejen pokecy u kafíčka, nebo známostmi ze školy. Sezení u kafíčka následně vyústilo v aféru, která se projednávala u soudu.. Nikoliv za zneužívání státních peněz, ale za pomluvu, když poněkud mocí zblblá Vrchní státní zástupkyně Vesecká žalovala svou předchůdkyni Benešovou za to, že justici přirovnala k mafii. Byla to jedna ze světlých chvil bývalé státní zástupkyně a nic na tom nemění ani skutečnost, že mafiánské praktiky na Nejvyšším státním zastupitelství praktikovala i ona.
Optika Ivy Brožové je vzhledem k pumpování státní kasy rozostřena, což se ukázalo koncem roku 2007, kdy prasklo, že předsedkyně Nejvyššího soudu zatajila Ministerstvu spravedlnosti penále, které dostal jí řízený úřad za nezákonné čerpání státní dotace na opravu budov soudu.
Bouři, kterou kvůli tomu rozpoutal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS) lze považovat za ještě trapnější a ostudnější, než všechny žaloby, které do té doby podala samotná Brožová.
Výkonná moc nemohla zapomenout křivdu ve sporu s odvoláním předsedkyně
Nejvyššího soudu a prostřednictvím svého ministra se pokusila o revanš. Porážku u Ústavního soudu totiž neutrpěl president, i když to tak média interpretovala, ale ministerstvo spravedlnosti jehož návrh na odvolání Brožové president jen administrativně realizoval, pokud chtěl dodržet platné zákony.
Nejvyšší soud řízený Ivou Brožovou použil státní peníze na opravy budov soudu v letech 2003 a 2004 v rozporu se zákonem a "upravil" vyúčtování tak, aby se na to nepřišlo. Jenže se na to přišlo a Finanční úřad v Brně požadoval vrátit 26 milionů korun a protože Iva Brožová měla jiný právní názor na to, co je zákonné a co nezákonné, nevrátila nic a tři roky se s finančním úřadem dohadovala. Finanční úřad však není spřátelený Ústavní soud, kde má Brožová plno kamarádů, a na rozdíl od soudců se domníval, že zákon platí pro všechny stejně, trval na svém a Nejvyššímu soudu vyměřil i penále za nevrácené státní peníze ve výši 13 milionů korun. Iva Brožová, pokud byla přesvědčena, že její právní názor je správný, se mohla odvolat k soudu, aby spor rozhodl, ale neučinila tak.
Spoléhala se na to, že napíše na Ministerstvo financí supliku a to Nejvyššímu soudu všechno odpustí. Její víra v odpuštění nebyla tak úplně od věci, protože ministerstvo většinou státním úřadům podobné pokuty odpouští a soudům dokonce vyhoví v 98% žádostí. V tom se ale přepočítala. Ministerstvo financí je součástí moci výkonné a tak patří mezi hochy co spolu mluví a nemluví s hochy od moci soudní. Nejen, že nemluví, ale leží jim v žaludku a aby jim výkonná moc ukázala moc, miliony neodpustila. Ministr Kalousek, který schvaloval postup svého předchůdce Sobotky v případě odpuštění daňových nedoplatků za desítky milionů korun hoteliérovi Dvořákovi, státnímu úřadu dluh neodpustil a vyžadoval zaplatit celých 40 milionů. A protože Nejvyšší soud na to neměl, muselo to za něj zaplatit Ministerstvo spravedlnosti. Státní peníze se tak přelily z jedné kolonky do druhé, ale výkonná moc získala klacek na potrestání představitelky soudní moci. Kalousek ( KDU-ČSL) se samozřejmě dušoval, že to není žádný revanš, a že nešlo o žádnou domluvu s kolegou Pospíšilem, ale tomu nikdo nevěřil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *SuN*...alliSON *SuN*...alliSON | Web | 30. března 2009 v 10:54 | Reagovat

u mě je postřeh tak se zapojXD jinak hezu bloček

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama