Soudní mafie III.

30. března 2009 v 10:47


Soudní mafie III
Ministr spravedlnosti Pospíšil se dočkal a okamžitě podal na Brožovou kárnou žalobu proto, že penále zatajila a postavila ministerstvo před problém kde sehnat ve svém rozpočtu chybějících 40 milionů. Nevím jestli o pokutě ministr předem opravdu nevěděl, vždyť šuškanda i žalobníčci spolehlivě donášejí i na ministerstvu, jisté však je, že Pospíšil tímto krokem prokázal nebývalou dávku naivity a nekompetence. Každý soudný člověk, který o našem soudnictví něco ví, si umí lehce spočítat jak by taková žaloba mohla dopadnout. V tomto ohledu jsou rozhodnutí kárného senátu naprosto předvídatelná. I laik mu mohl poradit, že úspěch takové žaloby je jedna ku milionu - a také že ano.
3. března 2008 projednal kárný senát Pospíšilovu žalobu a za necelé tři hodiny měl jasno. Zamítnutí žaloby bylo jasné, šlo jen o to, jak senát své "rozhodnutí" odůvodní. Ani v tomto ohledu senát kárného soudu nezklamal. Při dokazování se sice potvrdila žaloba ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, že Brožová neplnila řádně své povinnosti předsedkyně Nejvyššího soudu, zapomněla se odvolat proti rozhodnutí Finančního úřadu a zatajila ministerstvu, že bude muset vrátit část státní dotace a navíc zaplatit mastnou pokutu za nezákonné čerpání státní dotace. Kárný senát ale špatné vedení Nejvyššího soudu nezajímalo, nezajímalo ho ani provinění soudkyně v rovině morální, když veřejně lhala, že o všem ministerstvo řádně informovala, prostě udělala jen drobnou administrativní chybičku za 39 milionů. Neposuzoval meritum žaloby, ale soustředil se jen na zkoumání otázky, zda svým jednáním neohrozila nestrannost a nezávislost soudu.
Pravda je, že nezávislost soudu neohrozila, protože s ministerstvem nekomunikovala a když dostala do dluhů Nejvyšší soud, tak aby neutrpěla jeho nezávislost, hodila problém na výkonnou moc, vždyť ona je tu od toho, aby zajistila nezávislým soudům peníze. A je to...
Zajímavější byla obhajoba naší nejvyšší soudkyně. Dovolávala se mimo jiné na řadu zákonů, podle kterých prý ministr spravedlnosti není její nadřízený a proto na ni nemůže podat kárnou žalobu a dovolávala se presidenta republiky, který je jediným, kdo na ni takovou žalobu může podat. Odmyslíme-li si její účelový výklad zákona, kdy jednou president nemůže a podruhé zase nesmí, je jasné, že kdyby se dal vtáhnout do tohoto trapného sporu, stejně by Ústavní soud při další žalobě tuto část zákona zrušil a vyšlo by to nastejno. Ministr Pospíšil nemusí mít rád Ivu Brožovou, ale takovou trapnost si měl odpustit.
Jenže Brožová ukázala, že trapnost a absurdita se dá i stupňovat, když podala k Městskému soudu v Praze správní žalobu na ministra financí Kalouska protože jejímu úřadu neprominul pokutu a chtěl ji zaplatit. Ministr, tím, že neodpustil dluh, ačkoliv by mohl, porušil prý : zásadu předvídatelnosti práva, a rovnosti před zákonem, princip vyváženosti a zákaz libovůle a dokonce prý i porušil zásadu nezávislosti soudní moci.
Tedy větší pitomost jsem neslyšel a klidně si svůj výrok odsedím pokud mi bude paní Brožová žalovat. Odmyslím-li si, že většinu těchto zásad jako soudkyně neuznává, protože by to omezovalo její nezávislost, tak sama svůj nárok na nerovnost před zákonem (98% soudům se pokuta odpustí a 99% občanů se neodpustí) předpokládá a když to nevyjde, chce si nerovnost před zákonem vysoudit. Pokud by totiž Iva Brožová svou absurdní žalobu na neexistující nárok vyhrála, mohli by se jiní soudit s presidentem například za to, že jim neudělil milost, ale jiným ano.
Soudci bojují o svou vážnost jako lvi a kdo jejich vážnost zneváží, jde do vězení, nebo dostane mastnou pokutu, která se směšně nízkými kárnými postihy, nedá srovnávat.
Případ mladoboleslavského soudce Pavla Nagyho však pobouřil nejen veřejnost, ale také kolegy soudce a ukázal na to jak odlišně posuzují soudci kárného senátu trestné činy svých kolegů a každý pak jistě pochopí, že proti tomu je zatajení nějakých třiceti devíti milionů pokuty prkotina.
Je to tak jasný případ neobjektivity kárného senátu, falešné solidarity kamarádů, porušování základních principů práva a přiměřenosti soudních rozsudků, že jasnější snad ani být nemůže, a přesto se o něm píše těžce. Jak napsat o něčem tak jasném a přitom nebýt zaujatý, jak nepoužívat silné výrazy a neuchýlit se k lacinému výsměchu, když tento případ o výsměch a tvrdé odsudky přímo prosí?
Pavel Nagy patřil už několik let k nejhorším soudcům Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Jeho rozsudky prý byly nekvalitní, což je eufemistický výraz pro špatné.
Některé kauzy protahoval neúměrně dlouho a jiné zase odflákl a ukončil nebývale rychle, bohužel však ve spěchu rozhodl "nekvalitně". Jakou asi může mít občan důvěru k soudu, když mu soudce zašantročí celý spis a soud musí začít znovu a navíc zmizí i důležité důkazy? Našim soudcům se to čas od času stává, ale soudci Nagymu se to v posledních dvou letech podařilo dokonce pětkrát. Kam spisy "ztratil" se nepodařilo zjistit. O úplatcích se v takových případech po Boleslavi šuškalo, ale nikdo nebyl chycen za ruku. Soudce Nagy za žádný z těchto prohřešků nešel před kárný senát, ale byl za to prý "potrestán" výtkou předsedy soudu.
Při soudních jednáních, které vedl, se choval poněkud divně a lidé to přičítali nadměrnému pití a ranní kocovině. Ke stáním chodil často pozdě, až jednou to poněkud přehnal a obě strany sporu to po dvouhodinovém čekání zabalily a odešly domů.
Soudce Nagy si ale věděl rady. Zatelefonoval právní zástupkyni strany o které byl přesvědčen, že spor jasně vyhraje a zeptal se, co by říkala v závěrečné řeči, kdyby se jednání uskutečnilo. Poté sedl za počítač a protokol o průběhu jednání si vymyslel od stolu včetně závěrečných řeči právních zástupců. V jistém smyslu to bylo mistrovské dílo, protože fikce vypadala jako skutečnost, jenže se na to přišlo a z mistrovského díla se stal skutečný podvod a hlavně zneužití pravomocí veřejného činitele podle § 158 odst l . Pro pořádek uvádím přesné znění z trestního zákona :

§ 158 Zneužívání pravomocí veřejného činitele
1) Veřejný činitel, který v úmyslu někomu způsobit škodu, nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
a) vykonává svou pravomoc způsobem odporující zákonu
b) překročí svou pravomoc
c) nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci
bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Judikát 25/75 : Trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému jakýkoli neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Přitom se zde rozumí "škodou" nejen škoda materiální, nýbrž i škoda imateriální, zejména např. poškozování práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak "neoprávněným prospěchem" se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoli výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo.
Znak " v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch" charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele a není třeba, aby škoda skutečně vznikla, anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Zneužití pravomoci soudce Nagyho dopálilo předsedu Okresního soudu v Mladé Boleslavi a konečně podal na svého kolegu kárnou žalobu. Vrchní soud v Praze v říjnu 2007 dal kárné žalobě za pravdu a zbavil soudce Pavla Nagyho soudcovského taláru. Soudce se ale odvolal k Nejvyššímu soudu v Brně, kde je předsedkyní Iva Brožová. V odvolání uvedl, že si sice celé jednání i zápis vymyslel, ale nenazýval to podfukem, ale procesní chybou. Když se napíše procesní chyba, zní to daleko lépe než podvod. Který soudce občas neudělá nějakou tu procesní chybu? Hájil se také tím že když ho odvolají, tak ztratí obživu, protože nic jiného neumí. To není fór.
Největší trumf soudcova advokáta Tomáše Zejdy však byla dočasná psychická pomatenost jeho klienta. Kárnému senátu předložil posudek od psychiatra, který zcela vážně tvrdil, že soudce Nagy trpí vzácnou chorobou, kterou popsal jako syndrom spánkové apnoe, která mohla mít za následek nedokrvení mozku nebohého soudce s následným psychickým vyšinutím, které mohlo být příčinou vymyšleného soudního jednání.
Když jsem tuto neotřelou obhajobu uslyšel, snažil jsem se o této nemoci zjistit něco víc, ale nebylo to jednoduché. Ve slovníku cizích slov jsem slovo apnoe nenašel. Zkusil jsem to v lékařských knihách, ale v těch běžně dostupných jsem takovou nemoc nenalezl. Pátral jsem dál, až jsem výraz apnoe našel v Malém Ottově slovníku naučném na straně 137 : "apnoe, z řec. stav ve kterém živočich nedýchá, ač všechny ostatní tělesné výkony jsou správny.
Apnoasfixie, zástava dechu a tepu, zdánlivá smrt".
Ve stejném slovníku na str. 832 : "syndrom, řec. soubor příznaků urč. chorobu charakterizujících".
V jiných knihách jsem se dočetl, že tato anomálie se prý vyskytovala u peruánských indiánů, respektive jejich šamanů, kteří se často uváděli do transu pomocí halucinogenních hub, a to mělo za následek, poruchy spánku, které se projevovaly nepravidelným dýcháním a nezřídka i zástavou dechu. Mnozí šamani prý zapomněli dýchat úplně a následně ve spánku umřeli. V Evropě se mutace této choroby vyskytuje jen vzácně a vědci mají zato, že může vzniknout následkem psychické poruchy v důsledku stresu.

Nevím nakolik jsou tyto hypotézy věrohodné, jisté však je, že kárný senát Nejvyššího soudu vzal možnost této choroby u obviněného soudce vážně. Psychická choroba je totiž vážná zákonná překážka trestního stíhání.

§ 12 Nepříčetnost
Kdo pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

Laicky řečeno: pan soudce prý ve spánku nepravidelně dýchal a někdy dokonce přestal dýchat úplně. Když člověk nedýchá, tak se mu neprokrvuje mozek a mozkové buňky nenávratně odumírají, a když jich odumře víc, člověk se změní v mentální trosku. Tento stav je při současném stavu vědy nevratný. V Dominikánské republice jsou prý ale lékaři, kteří takto poškozený mozek regenerují pomocí buněk z pupečníkové krve.
Obhajoba musela být v tomto ohledu velmi delikátní a psychické pomatení musela vážit na lékařských vahách, protože kdyby to advokát s pomateností přehnal, nemohl by jeho klient soudit pro sníženou příčetnost a ne proto, že podváděl, takže by to vyšlo nastejno. Šlo o to, aby psychické potíže plynoucí ze syndromu apnoe nebyly trvalé, ale v době spáchání trestného činu dostatečně velké, aby omluvily soudcovo nezákonné jednání. Ale psychiatrovi s advokátem Zejdou se to podařilo. Přesvědčil kárný senát o tom, že jeho klient byl pomatený jen dočasně a že mu buňky zase narostly, a že už je vlastně zdravý, dýchá pravidelně a v důsledku toho už netrpí ani úzkostmi. A kárný senát po tomto vysvětlení zrušil rozsudek první instance a uzdraveného soudce Nagyho opět oblékl do jeho taláru. Soudce Nagy byl přeložen do Prahy, ale měl smůlu, vzácná nemoc se mu vrátila. Opět ztratil soudnost a doslova škemral o peníze za to, že prodá důvěrné informace ze soudní databáze. Měl ale smůlu. Slíbil sice prodat všechno co mohl, dokonce nabídl k prodeji i své kamarády soudce, ale ke své smůle nabízel své služby provokatérům z televize Nova, která vše natáčela skrytou kamerou. Celý národ pak mohl vidět jak to mezi některými soudci chodí, ale bohužel případ soudce Nagyho byl natolik směšný a samotný soudce vystupoval natolik pomateně, že pořad o něm vyzněl spíše ve prospěch justice, neboť chování soudce Nagyho vyznělo jako ojedinělý neuvěřitelný úlet jedné černé vrány.
Jak je vidět, zázraky se nedějí jen ve zdravotnictví, ale i v soudnictví, musíte být ale vyvolený. Pokud by nebyl souzen soudce, byl by znalec vybrán soudem a ne advokátem obviněného, a nepravidelné dýchání ve spánku a následné psychické poruchy by znalci zkoumali několik týdnů na uzavřeném oddělení psychiatrie, ale co je dáno bohovi, není dáno volovi.

Monika Křikavová, obvodní soudkyně z Prahy
Neohroženou bojovnicí proti výkonné moci je i soudkyně Monika Křikavová,
která beztrestně porušila zákon, jmenovitě trestný řád, když se odmítla podřídit rozhodnutí ministra spravedlnosti Pavla Němce a svým svévolným rozhodnutím, které ona nazývá nezávislostí a jiným právním názorem omezila svobodu člověka. Kupodivu nebyla za svůj protizákonný postup nikdy potrestána a soudní obcí je dokonce považována za hrdinku, která se nenechala ohnout a vzdorovala výkonné moci i zákonu. Pravda je, že její argumenty byly do značné míry logické a lidsky pochopitelné, to však nemůže být omluvou pro svévoli a nedodržování zákonů kýmkoliv. U mnohých odsouzených je lidský aspekt pochopitelný a přesto si překročení zákona musí odsedět. Ne však soudce. V našem právním řádu je spousta zákonů nepochopitelných, proti zdravému rozumu, ale kdyby je všichni nedodržovali, protože jsou špatné, tak bychom se mohli vrátit na stromy.
Případ katarského prince Hámid bin Abdal Sáního je z právního hlediska jasný. Princ žil delší dobu v Praze a čas od času zatoužil po sexu a protože nevypadal jako filmový hrdina, dohodl se s kuplířkami, které mu obstarávaly mladé dívky. Potíž byla v tom, že dívky byly příliš mladé s takovými je u nás sex považován za pohlavní zneužívání, což je nezákonné. V Kataru ale jsou zákony jiné a soulož s mladými dívkami je tam normální. Výjimkou nejsou ani dvanáctileté milenky. Princ si tedy nad věkem mladých prostitutek nelámal hlavu. Dívkám pokaždé královsky zaplatil a myslel si, že tím je to vyřízené. Nebylo. Jedna z nich se doma podřekla a rodiče to oznámili na policii. Případ byl na světě. Katarský princ byl obviněn z kuplířství, ohrožování mravní výchovy mládeže a z pohlavního zneužívání. Neznalost zákonů prostě nikoho neomlouvá, a tak na něj okresní soudkyně uvalila vazbu. Až potud bylo vše v pořádku. Zatímco princ ochutnával život ve vazební věznici, katarští diplomaté se snažili o vydání prince do Kataru, kde by byl prý souzen podle našich zákonů. Jednání se vedla na Ministerstvu zahraničních věcí a na Ministerstvu spravedlnosti. Rozhodnutí o vydání prince však záviselo na ministrovi spravedlnosti Němcovi. Jedině ministr spravedlnosti má k takovému rozhodnutí pravomoc ze zákona a ministr spravedlnosti ji využil. V únoru 2005 rozhodl podle §383b o odevzdání trestní věci do ciziny.

§383b Odevzdání trestní věci do ciziny


(1) Je-li proti státnímu občanu cizího státu vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na území České republiky, může Nejvyšší státní zastupitelství a po podání žaloby Ministerstvo spravedlnosti předat trestní stíhání příslušnému orgánu cizího státu, jehož je obviněný státním občanem.

Tento paragraf je na rozdíl od mnoha dalších naprosto jasný a pregnantně stanovuje nejen možnost, ale i kompetence k odevzdání stíhaného občana k soudu do mateřské země. Pochopí ho i člověk, který o právu nic neví, dokonce i člověk mdlého rozumu, nepochopila to však soudkyně Křikavová, která se postavila na zadní a pod rouškou nezávislosti soudců odmítla písemně doručené rozhodnutí ministra spravedlnosti respektovat. Soudkyně usoudila, že poslanci uzákonili blbost, se kterou ona nesouhlasí a nebude ji respektovat. Katarského prince bez ohledu na ministrovo rozhodnutí ponechala ve vazbě, pokračovala v soudním projednávání a 30. května 2005 jej odsoudila ke dvou a půl rokům odnětí svobody. Rozhodnutí ministra Němce označila za nezákonné a přitom argumentovala ústavní Listinou práv a svobod, kde se praví, že nikdo nesmí být odebrán svému soudci. Jednalo se o čistě účelový výklad této právní normy protože odňat může být, leč pouze na základě zákona, o tom však už soudkyně Křikavová do televizních kamer nehovořila..
Smutné je, že takovou anarchii a zneužití pravomoci veřejného činitele podporovala celá soudcovská obec. Předseda Soudcovské unie opět do televizních kamer opakoval tezi o nepřípustném vměšování exekutivy do soudní moci a vzdorovité soudkyně se zastal. Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešova, která byla v té době ve sporu s ministrem spravedlnosti namísto toho aby iniciovala stíhání soudkyně Křikavové si pustila ústa na špacír a vykřikovala, že ministr jednal nezákonně a že jeho jednání nechá prošetřit - a skutečně na něj poštvala policejní vyšetřovatele.
Benešová nenápadně veřejnosti podsouvala možnost korupce ze strany katarské královské rodiny.
Nejvyšší státní zastupitelství též vyslovilo veřejně svůj nesouhlas s rozhodnutím svého ministra a vyslovilo názor, že se jednalo o nepřípustný zásah do nezávislosti justice. Byla to neuvěřitelná drzost, která prošla bez sebemenšího zájmu veřejnosti i plicejních novinářů. Prakticky žádný z nich se nepostavil na stranu ministra Němce a pro jistotu ani neuveřejnil jaká je dikce zákona. Nepřekvapila ani vlažná reakce politiků. Kdo by se postavil na stranu ministra jehož strana prakticky neexistovala. Pustit člověka, který si dopřává mladé dívky za peníze, volebním preferencím také neprospívá.
Ministr Němec si jako jediný zachoval klidnou hlavu a nenechal se těmito zjevnými invektivami vyprovokovat. Zatímco soudkyně Křikavová sklízela ovace a před médii vystupovala jako spravedlnost sama, podal advokát prince Sáního Josef Lžíčař stížnost k nadřízenému soudu. V srpnu bublina o nepřípustném zasahování do nezávislosti soudů splaskla. Na můj vkus splaskla až příliš potichu. Senát Nejvyššího soudu za předsedání soudce Antonína Dražtíka v podstatě řekl, že mu vůbec nepřísluší rozhodovat o přezkoumání rozhodnutí ministra spravedlnosti, protože se jedná výhradně o jeho pravomoc, kterou mu dává zákon. Nejvyšší soud tím velice jemně sdělil, že odmítnutí příkazu ministra Němce bylo nezákonné.
Ministrovi, kterému se tak dostalo zadostiučinění prohlásil : " Jednání soudkyně Křikavové považuji za obstrukce ( velice jemně řečeno). Jako já respektuji nezávislost soudů, měly by soudy respektovat zase kompetence ministra."

Ministr Němec sice krátký čas uvažoval o podání kárné žaloby na soudkyni Křikavovou, ale nakonec se spokojil s vítězstvím a jako džentlmen do poražené nekopal.
Jeho velkorysost chápu spíše jako pragmatičnost. Němec byl na rozdíl od Pospíšila soudný a věděl, že by u kárného senátu Křikavovou stejně osvobodili a tak si raději ušetřil námahu.
Soudkyně Křikavová poškodila katarského prince a nezákonně jej držela ve vazbě o pět měsíců déle, zneužila své pravomoce a zavinila neodůvodněné průtahy a nebyla za to potrestána. Soudcovský stav tomu říká jiný právní názor. Na druhé straně mě ale hřeje poznání, že naše soudnictví je schopno sebereflexe a v některých případech už dokáže korigovat chyby svých kolegů.
Na provinění soudkyně Křikavové, která porušila zákon a tím i osobní svobodu prince z Kataru, nic nemění ani fakt, že se po třech letech katarská prokuratura stíhání prince Sáního zastavila s trapným vysvětlením, že si pan princ už dost vytrpěl v české vazbě a dala tím za pravdu obavám soudkyně i většiny soudců, kteří postup ministra Němce odsuzovali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama