Soudní mafie IV.

30. března 2009 v 10:46

Soudní mafie IV
Marie Benešová - nejvyšší státní zástupkyně
Tato vysoká státní úřednice je příkladem toho kam až může dojít hra našeho soudního systému na absolutní nezávislost. Marie Benešová byla ve funkci šest let a nedá se říct, že by po sobě zanechala nestranné a dobře fungující státní zastupitelství.
Tato šéfka všech státních zástupců v zemi záhy pochopila, že nemůže ignorovat momentální politickou objednávku. O Marii Benešové se říkalo Marie Ústnatá pro její prostořekost a často neuvážené výroky ke sledovaným kauzám. Zpočátku ale kritizovala kroky ministerstva vnitra věcně, když veřejně vyjádřila své výhrady k permanentním reorganizacím klíčových policejních útvarů zabývajících se bojem s hospodářskou kriminalitou a organizovaným zločinem. Nebylo těžké postřehnout, že smyslem všech těchto přesunů nebyla snaha o zlepšení kvality vyšetřování, ale spíše boj o moc mezi jednotlivými policejními papaláši a o politický vliv na vyšetřování citlivých hospodářských kauz do kterých byli namočeni šibalové z ČSSD. Poté co si ji pozval k rozhovoru (na kobereček) premiér Špidla a ministr vnitra Gross, otočila jako na obrtlíku a práci policie přestala komentovat.
"Měla jsem málo informací. Možná je to tím, že jsme v Brně a policejní presidium sídlí v Praze," vysvětlovala nejvyšší státní zástupkyně svůj omyl. Její "vysvětlení" bylo směšné, nicméně zamrzlá vyšetřování závažných kauz například IPB (není ukončeno dodnes a zřejmě ani nebude), představenstvo Komerční banky (zastaveno - trestní čin se nestal), Kreditní a průmyslové banky (není dodnes pravomocný rozsudek), Elektroodbyt (nezaplacená privatizace kauza Čekan) a mnohé další jí tehdy dávaly za pravdu.
Postupem času se její názory s vládními natolik sblížily, že v oblasti kriminality mluvila prakticky jako mluvčí ministerstva vnitra. Přišla totiž na to, že finanční kauzy zametené pod koberec jsou ve velké většině spjaty s vysoce postavenými funkcionáři vládních stran. Pružně změnila cíl kritiky a začala slovně útočit na komunální a krajské politiky, kde vládla převážně opozice. Po této slovní přípravě následovalo i zatýkání a imaginární procesy s politickým podtextem. Její vliv na podřízené státní zástupce byl značný. Kdo s jejím pojetí výkladu zákonů nesouhlasil, musel odejít na nižší pozice. Personální pohyby na Vrchním státním zastupitelství směřující k upevnění její moci zůstávaly dlouho nepovšimnuty.
Pozice Benešové se zdála dlouho neotřesitelná, její práci vláda chválila a opozice se ke kritice neodvažovala. Jenže během tří let se v čele vlády vystřídali tři předsedové vlády a dva ministři spravedlnosti. S příchodem Pavla Němce (US-DEU) na místo ministra spravedlnosti však začal její sestup. Benešová zvyklá kritizovat kdekoho se v kauze katarského prince neudržela a naprosto nevhodně napadla rozhodnutí ministra, předat prince spravedlnosti v Kataru a obhajovala vzpouru soudkyně Křikavové, která odmítla respektovat zákon i ministra.
Marie Benešová ve snaze dodat své kritice na věrohodnosti dala policii pokyn k prověření zákonnosti počínání svého resortního ministra. A skutečně se tak stalo. Policisté místo toho aby si zalistovali v trestním řádu vyrazili na ministerstvo a prohrabávali šuplíky ministra a jeho podřízených. Benešová nebyla tak hloupá, aby si neuvědomila šílenost svého počínání, ale doufala, že kriminalisté naleznou indicie směřující k možné korupci jak ostatně i naznačovala. Jinak si totiž nedovedla vysvětlit, že se ministr odvážil využil svého práva namísto toho, aby se obrátil na soud. Druhým důvodem byl
boj o posílení soudní moci. Na její stranu se pochopitelně přidal předseda Soudcovské unie, mnozí soudci i advokáti. Nevzpomínám si, že by se ministra zastal jediný politik. Ministr Němec se nenechal vyprovokovat, trpělivě si počkal na posvěcení svého rozhodnutí Vrchním soudem a mezitím v tichosti poslal na Vrchní státní zastupitelství "běžnou" kontrolu. Signálů o přinejmenším špatném vedení státních zástupců měl dost.
S Marií Benešovou se rozešel i jeden z jejich nejbližších dlouholetých spolupracovníků Radek Ondruš, který prozradil kontrolním pracovníkům ministerstva spravedlnosti jak to na Nejvyšším státním zastupitelství chodí. Jeho výpověď byla otřesným obrazem stavu o kterém si odborná veřejnost jen šuškala a politici si ho nechtěli připustit. Marie Benešová podle Ondruše posílala Ministerstvu spravedlnosti účelově změněné životopisy adeptů na místa žalobců, kteří pak byli na základě falešných údajů jmenováni do funkcí, někteří z nich se dokonce podíleli na nezákonných procesech proti odpůrcům komunistického režimu. Nejvyšší státní zastupitelství přímo ovlivňovalo některé citlivé trestně právní kauzy a prostřednictvím nejbližších spolupracovníků Benešová vyvíjela tlak na represi proti komunálním politikům (například kauza primátora Volfa). Onduš tím nepřímo potvrdil skutečnost, že vrchní státní zástupkyně pracuje na politickou objednávku a prohlásil, že pokud bude zbaven mlčenlivosti, tak svá obvinění dokáže. Benešová se pokoušela jeho odhalení obrátit na ministerské úředníky blízké ÚS-DEU včetně ministra a tvrdila, že to jsou právě oni kdo zasahují do rozpracovaných kauz. Slovně v médiích sice Ondruše vyzývala, aby svá tvrzení prokázal, ale pro jistotu ho mlčenlivosti nezbavila. Odhalení Ondruše i výsledky ministerské kontroly byly natolik tristní, že se její sešup už nedal zastavit, a co víc, nesměla se to dozvědět ani veřejnost. Benešová v zoufalé snaze udržet se v křesle kolem sebe kopala a napadala každého z širokého okruhu ministra Němce. Ani tehdy se nedokázala zbavit svého zlozvyku. S každým nedoloženým drbem hned letěla před televizní kamery a vykvokala ho národu. Své kritiky veřejně pomlouvala a lhala o nich - beztrestně. Měla takovou moc a politickou podporu, že i ostřílení komentátoři a policejní novináři její úlety opatrně nazývaly emocionálním, či nešťastným chováním.
Terčem jejího posledního útoku se stal mluvčí Ministerstva spravedlnosti Petr Dimun, který dělal jen svou práci a tlumočil názory ministra. Nejvyšší státní zástupkyně ho veřejně obvinila z korupce, když v reportáži TV Nova prohlásila, že její reportér dostal padesátitisícový úplatek za to, aby se věnoval kauzám kolem Vrchního státního zastupitelství.
Vyhrožovala i dotyčnému reportérovi vyšetřováním z braní úplatku. Nic z toho nebyla pravda a nic z toho také nedoložila. Měla být obviněna z pomluvy podle § 206 tr.zákona, ale nebyla.

§ 206 Pomluva

(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Uplatnění tohoto paragrafu vyžaduje prokázání vědomosti pachatele (pomlouvače) o tom, že jde o nepravdivý údaj (úmysl §4 písm. a) a že skutečně došlo k poškození v zaměstnání, k narušení rodinných vztahů nebo, že došlo k jiné vážné újmě. Těžko lze uvěřit tomu, že státní zástupkyně, která se živí žalobami na jiné, si neuvědomila trestnost svého počínání. Když byla vyzvána aby své obvinění doložila důkazy, přiznala, že žádné nemá, ale že jí to kdosi telefonoval. Poškození Dimuna bylo rovněž zřejmé, protože o jeho odvolání veřejně hovořil i premiér Paroubek. Navíc útok na mluvčího ministra spravedlnosti byl potažmo útokem na samotného ministra a mohl silně destabilizovat vládu, či vyvolat předčasné volby. A každá z těchto situací by hrála do not vrchní státní zástupkyně.
Benešová však mohla být obviněna i z křivého obvinění podle §174, ale nebyla.
§174 Křivé obvinění

(1) kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta

Podmínkou uplatnění tohoto paragrafu je mimo jiné i to, že křivé obvinění se může týkat jen trestného činu, nikoliv přestupku. Otázkou pouze je, zda je trestným činem uplácení za účelem odhalení nezákonného jednání na Vrchním státním zastupitelství a zda tato odhalení jsou ve veřejném zájmu. Benešová, když poznala, že její lež má příliš krátké nohy své výroky stáhla a Dimunovi se nepřímo omluvila. Paragraf 174 však účinnou lítost nezná. Její omluva je pouze polehčující okolností, která může mít vliv na výši trestu.
Vrchní státní zástupkyně trestně stíhaná nebyla protože na soudní úředníky platí jiný výklad zákonů. O své místo v čele státních zástupců však přišla, protože nemohla vyhovět výzvě premiéra, aby obvinění vznesená proti Dimunovi doložila. Navíc do voleb bylo ještě daleko a pragmatický Paroubek raději obětoval provládní nejvyšší státní zástupkyní, než by přišel o hlasy unionistických poslanců - ještě je potřeboval. Kdyby se tato událost stala o půl roku později, letěl by ministr Němec. Politické angažmá ve prospěch vládní ČSSD se nakonec potvrdilo v květnu 2006, kdy ji předseda vlády Paroubek představil ve svém týmu talentovaných odborníků jako stínovou ministryni spravedlnosti. A je to...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama