Sponzorské dary ČSSD II.

30. března 2009 v 11:09

Sponzorské dary ČSSD II
1999 dar Karla-Heinze-Hauptmanna a kulka do hlavy "dárci" Lhotskému
V roce 1991 nezaplatila ČSSD státu sociální daň za své zaměstnance. Neměli prý peníze. Finančnímu úřadu došla po šesti letech trpělivost a straně obstavil všechny účty. Socialisté se tak dostali do složité situace. Nevypláceli svým zaměstnancům mzdy a přitom se blížily mimořádné volby, kde měli reálnou šanci porazit oslabenou ODS. Funkcionáři se horečně snažili získat jakýmkoliv způsobem peníze. Bojovali o přežití a dodržováním zákonů se příliš nezatěžovali. Každou korunu, kterou by dostali jako dar, nebo půjčku by podle zákona museli přiznat finančnímu úřadu, který by ji okamžitě zabavil na úhradu dluhu. Proto si vymýšleli různé finty jak zákon obejít a přijít k penězům aniž by na ně stát dosáhl. Do jisté míry to bylo pochopitelné, protože stát jim prostřednictvím Ministerstva financí a pomalých soudů blokoval možnost využití výnosů z Lidového domu, který jim po roce 1989 komunisté vrátili. Spor se táhl ( nakonec jej ČSSD vyhrála), ale peníze bylo třeba i na vedení soudních sporů. Tehdy měl na starosti stranickou pokladnu Ivo Svoboda. Podařilo se mu kontaktovat movitého německého investora Karla Heinze Hauptmanna, který v první polovině devadesátých let v České republice podnikal v bankovnictví a realitách. Hauptmann měl čich nejen obchodní, ale i politický a tak se rozhodl, že socialistům pomůže. Postupně jim nezištně půjčil
12 miliónů korun. Dva roky po vyhraných volbách se však sociálně demokratická vláda Miloše Zemana Haptmannovi odvděčila tím, že od jedné z jeho realitních firem Opera Bussines Park (patřila do skupiny ECM) koupila budovu v Košířích pro nově budované sídlo Národního bezpečnostního úřadu za 616 mil. korun, což bylo asi o 150 mil. víc než byla tehdy reálná cena na trhu.
To byl také jeden z důvodů, proč se Ivo Svoboda i Hauptmann snažili utajit jméno štědrého sponzora.
Svoboda s právníkem ECM Janstou vymysleli skutečně dobrý plán na oklamání veřejnosti i finančního úřadu. Hauptmann založil se svým obchodním partnerem Ivanem Lhotským společnou akciovku Tax a Investment Advisers (TIA) na kterou převedl peníze, TIA je následně poslala firmě OMNIA, kterou vlastnil Ivo Svoboda s Barbarou Snopkovou a odtud putovaly jako černé peníze na výplaty a financování předvolební reklamy. Čtyři roky se úspěšně dařilo tento penězovod tajit, ale nakonec to Svoboda překombinoval. Na jaře 1998, těsně před volbami sociálním demokratům opět došly peníze. Tehdy pro ně pracovala reklamní agentura MPL, kterou zastupoval Petros Michopulos a ta chtěla zaplatit peníze za reklamní kampaň v tisku ve výši 6 mil. korun. Strážce prázdné pokladny se tedy opět obrátil na Hauptmanna o půjčku. Jenže Hauptmann
měl volné jen 3 milióny a tak navrhnul, aby zbytek zaplatil Svoboda šekem vystaveným Lhotského společností TIA. Ivan Lhotský byl bývalý komunista a bývalý důstojník StB, jeho firma se mimo jiné zaměřovala na účetnictví a daňové poradenství,
Vše by bylo v pořádku, nebýt toho, že Michopulos byl podrazák a kopii šeku dal do rukou lidem, kteří uvnitř ČSSD intrikovali proti Svobodovi, který se po volbách stal ministrem financí Zemanovi vlády. Existenci směnky pustili do médií těsně před sjezdem strany začátkem roku 1999. A tehdy udělal Ivan Lhotský svou osudovou chybu, když veřejně prohlásil, že ČSSD dluží jeho firmě peníze a nesplácí je. Byl to další podraz, protože moc dobře věděl, že byl jen prostředníkem a splácení je věcí dohody Svobody a Haptmanna. Jeho hloupost ho však málem stála život. Do té doby utajovaná společnost TIA s Lhotským v čele nikomu nepřekážela, ale když se vše přetřásalo v novinách, bylo každému jasné, že Lhotský disponuje citlivými informacemi, které by mohly silně kompromitovat ministra financí Svobodu.
O týden později 1.března 1999 na něho čekalo vražedné komando. Byli dva. Nejprve jeden z nich rozhoupal Lhotského auto, aby spustil alarm. Lhotský vyšel ven aby se podíval co se s jeho autem děle. Byl to "planý" poplach, alarm utichl a Lhotský se vrátil do paneláku. Poté co zavřel zadní vchod domu, a chtěl pokračovat k výtahu, vystoupil ze tmy střelec, který na něho čekal. Vystřelil revolverem s tlumičem dvě rány - jedna do hlavy druhá na hrudník. Poté najatý vrah prorazil skleněnou výplň dveří a utekl směrem k nastartovanému autu . Během pěti minut bylo po akci. Vraha sice vidělo několik svědků včetně Lhotského, ale ani přesný popis střelce policistům nepomohl a dodnes nebyl odhalen. Jeden ze svědků popsal bezprostředně po střelbě útočníka jako středně vysokého blonďáka s krátce střiženými vlasy. Zcela náhodou se podobal jednomu z bývalých policistů, který před rokem 1989 sloužil u pohotovostního pluku SNB, a který se často stýkal s Přibylem. Za týden však policisté pracující na tomto případu vydali jiný popis pachatele, který se podstatně lišil od toho původního. Prý byl černovlasý s vysokým čelem, vysoký asi metr osmdesát. Který ze svědků takto změnil původní popis, není známo. Půl roku poté pustil policejním novinářům informace z průběhu vyšetřování jeden z kriminalistů, který na případu pracoval a z nich vyplývalo, že vraždu objednal jistý podnikatel, který za komunistů patřil k elitním vekslákům a mimo jiné prodával do tehdejší Německé spolkové republiky starožitnosti s tichým souhlasem policistů a dokonce legálně vyvážet staré náhrobní kameny z neudržovaných židovských hřbitovů. Popis, který byl dán novinářům do pera, i bez jména seděl jako ulitý na Františka Mrázka. Prý chtěl od Lhotského koupit za 20 milionů korun kompromitující smlouvy podepsané Ivo Svobodou, když lepil díry v kase ČSSD. Jméno podnikatele prý znal i Lhotský, který s ním jednal a pozoruhodné bylo, že se s ním stýkaly i špičky sociálních demokratů, včetně řady vysokých policejních důstojníků z policejního presidia.
Mrázek prý chtěl s těmito materiály v ruce přemluvit ministra financí Svobodu, aby odložil odvolání generálního ředitele České spořitelny Klapala. Jeho skupina (Mrázek, Provod, Šebesta a další) prý měla u této banky nesplacené úvěry v řádu několika stovek milionů korun a potřebovala se jich zbavit. K tomu bylo nutné, aby se tyto úvěry přesunuly mezi nedobytné, které by se pak obchodovaly za zlomek hodnoty, a k tomu potřebovali Klapala ve funkci. V té době se jednalo o často používanou metodu oddlužení, ale mohl ji použít jen někdo, kdo měl kontakt na vlivné manažery bank. Povídka měla reálný základ a dobře se poslouchala. Měla však několik ale. Kriminalista na závěr přiznal, že nemá v ruce rozhodující důkaz, který by tohoto nejmenovaného podnikatele usvědčil a další ale, o kterém už před policejními novináři nemluvil, bylo to, že Mrázek nebyl ani na jedné z úvěrových smluv uveden a dokonce tam nebyla uvedena ani jedna firma ve které figuroval. Policisté později tento rozpor vysvětlovali tvrzením, podobně jako v případě Krejčíře, že za něho jednali nastrčení lidé a firmy, oblíbené policejní rčení : lidé kolem. Dluhy u České spořitelny měli i podnikatelé z Vystrkova, ale také politici a podnikatelé spřízněni s vládní ČSSD.
Jisté je, že Lhotského firma ošetřovala účetnictví mnoha firem, mimo jiné i Mrázkových, ale také Jakuba Konečného a Václava Kočky,
Lhotský však zázrakem přežil, nevěřili tomu ani ošetřující lékaři, následky si ale ponese celý život. Z pochopitelných důvodů měl strach a proto odmítl prozradit jméno podnikatele, který prý chtěl materiály od něho odkoupit a dokonce se odmítl o možném motivu bavit. Prý netuší, kdo by mohl usilovat o jeho život. A tak si nájemný vrah odměnu přeci jen zasloužil.
Byla to typická zastírací akce, protože pro veřejnost byl stravitelnější bývalý vekslák, než vážený přítel, který má navíc na ministerstvu vnitra další přátele.
Podle druhé verze, kterou však policisté úzkostlivě tajili, byl objednavatelem atentátu na Lhotského kmotr holešovické větve podnikatelů v zábavném průmyslu, který byl už tehdy v úzkém kontaktu s vlivnou částí politiků ČSSD kolem Jiřího Paroubka, tehdy ještě jen náměstka pražského primátora, Václav Kočka mladší.
Tehdy se pomalu začínaly hroutit banky a docházelo i na ty největší. Ředitelé polostátních bank půjčovali skoro každému, kdo byl ochoten poskytnout provizi za zajištění úvěru. Byli to sice drahé úvěry, ale téměř nikdo vážně neuvažoval o splácení. V té době, tak výhodně a bez rizika podnikala většina manažerů polostátních bank, a když banka zkrachovala, ztráty šly na účet státu. Jednou z bank, kde se půjčovaly velké peníze byla i Česká spořitelna v jejíž čele stál generální ředitel Klapal, který patřil mezi největší tuneláře, nebo neúspěšné manažery, podle toho, jak omyly při poskytování úvěrů posuzujete. Vrcholným číslem manažerů vedených generálním ředitelem Klapalem byla "investice" do Ruských cenných papírů, kde Česká spořitelna přišla během jednoho roku o sedm miliard korun, které musel později uhradit stát. Mezi členy dozorčí rady byl i manžel tehdejší špičkové političky ČSSD Petry Buzkové Jiří Kotrba. Proti Klepalovi a jeho partě byli Krejčíř s Mrázekm jen drobnými dlužníky, protože skutečné peníze se daly z bank vytáhnout jen prostřednictvím politických kontaktů, které oni tehdy neměli. Zajímavé je, že zatímco Krejčíř, či Mrázek byli policií kriminalizováni, Tak Klapal, Procházka, a mnozí další vyvázli takřka bez poskvrny. Nesplacené stamilionové úvěry České spořitelny neunikly pozornosti kriminalistů z Šírkova Útvaru pro odhalovaní ekonomické kriminality. Zdálo se, že policisté jsou na stopě skupině úvěrových podvodníků, když zasáhla vyšší moc a Šírek byl odvolán a vyšetřování zastaveno.
Novému ministrovi financí Svobodovi však došla trpělivost a tak se rozhodl vyměnit generálního ředitele i některé členy představenstva České spořitelny dřív, než se policisté dohodnou zda budou ve vyšetřování pokračovat. K výměně neschopného manažera nepotřebuje takové důkazy jako k obvinění schopného tuneláře. A protože ministr nebyl napojen na žádnou skupinu z podsvětí, neměl na něho kontakt ani náš přítel podnikatel a jeho přátelé - a toho se všichni obávali. S Lhotského materiály by se výměna ve vedení České spořitelny oddálila a penězovod mohl pokračovat.
Klapala se sice nepodařilo udržet, ale ani machinace v České spořitelně se díky zásahu v Šírkově kanceláři nikdy nevyšetřily. Kompromitující materiály prostě zmizely a postupně mizí i lidé, kteří o celé operaci věděli.
Ivo Svoboda byl nejprve byl obviněn na základě vymyšleného obvinění z tunelování mělnické Liberty, pak byl odvolán z funkce ministra financí a posléze i odsouzen k šesti letům odnětí svobody.
Údajný trestný čin, který měl spáchat byl v devadesátých letech běžnou obchodní operací jakou tehdy prováděla většina podnikatelů. Koupili si na úvěr akcie firem, které chtěli získat a když je ovládli, vypůjčili si od nich peníze, kterými splatili své dluhy u bank. Někdy to bylo i naopak, "půjčili" si přímo od firmy, kterou si chtěli koupit s dobou splatnosti třicet a více let. Privatizovaný podnik často tuto transfuzi nepřežil a šel do konkurzu, to už ale byla jen slupka firmy a nově založená společnost s pozměněným jménem, ovládaná dlužníky v pohodě pokračovala. Vše bylo prý v mezích zákona.
Například manažeři Mostecké uhelné v čele s Antonínem Koláčkem tímto způsobem akcionářsky ovládli tak velký podnik, jakým byly mostecké doly. Ne, že by si na to vydělali v době, kdy tam pracovali ještě jako státem placení manažeři, ale z pozice svých funkcí měli přístup k účtům a tak si peníze na potřebný balík akcií "půjčili" z povinného fondu na odstranění ekologických škod. Za peníze Mostecké uhelné pak prostřednictvím údajně americké společnosti Appian v pohodě skoupili akcie potřebné k dosažení majority. Není bez zajímavosti, že i tato nastrčená firma byla registrována v americkém státě Delaware, který je znám jako daňový ráj a kde lze založit společnost anonymně. Na účtech firem se sídlem v tomto státě, podle "Kubiceho zprávy", mizely i úspory Stanislava Grosse. Koláčkova parta bývalých komunistických manažerů a porevolučních odborářů měla úzké vazby na přátele ze sociální demokracie a tak se jim podařilo odkoupit od státu, tehdy Fondu národního majetku šéfoval přítel Jan Havel (ČSSD), i zbylý minoritní balík akcií za pouhých 650 milionů korun, který byl rovněž zaplacen z účtů tehdy ještě polostátní firmy.
Koláček a spol. tvrdili, že peníze zaplatila bohatá americká společnost a oni pracují jen jako najatí manažeři. Jak výhodný obchod udělal stát se ukázalo během následujících několika let, když své podíly v Appianu prodali Koláček a jeho parta Pavlu Tykačovi za patnáct miliard korun (oficiálně prý jen za deset) a penízky uložili u Švýcarských bank. Zřejmě po zkušenostech z domova našim bankám moc nevěřili, možná i proto, aby se nedaly vystopovat finanční toky na účty přátel z vládnoucí strany. Česká policie tyto neobvyklé operace prošetřovala, ale nikdy Koláčka neobvinila.
Koláček vsadil na solidnost švýcarských bank, nepočítal však se solidností švýcarských policistů, kteří začali transakce finančního génia Koláča prošetřovat. V roce 2008 mu švýcarská policie nechala zablokovat na účtech v tamních bankách více než dvanáct miliard korun. O vyšetřování švýcarských policistů se naši policejní novináři nezmínili, zřejmě usoudili, že by veřejnost nezajímalo, kam její peníze odplavaly.
Ivo Svoboda si odpykal svůj trest ve věznice ve Všehrdech, v roce 2008 byl za vzorné chování propuštěn na svobodu. A je to…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama