Stejný zákon, různý trest

30. března 2009 v 9:42

Stejný zákon, různý trest

Mezi podivné soudní rozhodnutí lze zcela jistě zařadit případ cikánské zpěvačky Věry Bílé.
Kauza této zpěvačky je zajímavá nejen podivným rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně, ale také tolerancí naší justice k cikánské menšině, která se pak může oprávněně domnívat, že pro ně trestní zákon začíná až u loupeže, nebo vraždy.
Věra Bílá žádala v roce 1991 na Městském úřadu v Rokycanech o sociální dávky. Svůj nárok odůvodnila tím, že manžel dlouhodobě nepracuje a syn je ve vězení. Sociální odbor ji proto přiznal sociální podporu a současně i upozornil na povinnost nahlásit případné příjmy z její umělecké činnosti. Bílá všechno slíbila, podepsala, ale na nahlášení příjmů zapomněla. Po dvou letech začínala být už známá a měla řadu veřejných vystoupení se svou skupinou Kale. Někdo ji asi záviděl a tak ji udal. Sociální odbor provedl kontrolu a zjistil, že měla skutečně vedlejší příjmy z umělecké činnosti, které zatajila a přitom pobírala sociální dávky. Jednalo se o celkem běžný případ zneužívání sociálního systému, ale v Rokycanech se policie rozhodla, že bude Bílou trestně stíhat a obvinila ji z podvodu. Prý podvodem vylákala ze státní kasy dvacet čtyři tisíc korun. Bílá před soudem lhala, že prý o povinnosti nahlásit honoráře nevěděla, ale soudce jí neuvěřil už proto, že poučení sama podepsala. V roce 1996 byla soudním příkazem odsouzena k podmínečnému trestu osmi měsíců na zkušební dobu dvou let.
Věra Bílá slíbila, že se polepší a tak ji sociální odbor vyplácel dávky i po odsouzení, a z vyplácených dávek ji strhával dlužnou částku. Jenže Bílá podváděla i v podmínce. Honoráře byly častější a stoupaly s věhlasem zpěvačky, a ta je opět zapomněla nahlásit úřadu.
Tentokrát byla obviněna z podvodu ve výši sedmačtyřiceti tisíc korun. Bílá se hájila tím, že peníze potřebovala na šaty a kosmetiku. Trestním příkazem byla rokycanským soudcem odsouzena k podmínce dvanácti měsíců s odkladem na dva roky. Byla to taková podmínka na druhou. Bílá se tak stala první odsouzenou, která ve zkušební lhůtě podváděla ještě víc a ve zkušební době se evidentně neosvědčila a přesto nešla do vězení. Nad rozhodnutím rokycanského soudce kroutili hlavou laici i odborníci, hlavou kroutil i tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, který podal v neprospěch Bílé stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu v Brně. Ve svém zdůvodnění napsal, že Bílá páchala trestnou činnost i ve zkušební lhůtě a lze tedy pochybovat o tom, že vedla řádný život. Tato argumentace je sice srozumitelná a pochopil by ji i laik, protože smysl § 58 (podmínečné odsouzení) je uveden už v samém názvu, nepochopili ji však soudci Nejvyššího soudu, kteří ministrovu stížnost zamítli. Předseda senátu Karel Hasch vysvětlil, že se Bílá ve zkušební době osvědčila, protože v trestné činnosti pokračovala jen na začátku první podmínky a potom to už nedělala. Pravda je, že potom to už opravdu nedělala, avšak ne proto, že by se polepšila, ale proto, že už žádné sociální dávky nedostávala. Z toho plyne, že pro některé lidi platí výjimky, které sice nejsou v zákonu, ale platí víc než zákon. Tyto výjimky se nazývají "mínění" soudce. A je to...
České soudy jsou známy nepředvídatelností soudních rozhodnutí. Předvídatelné jsou jen v případech obviněných policistů, státních zástupců a samotných soudců, kde se dá celkem spolehlivě předvídat osvobozující rozsudek, nebo maximálně podmínku.
Výklady soudů se mění podle toho, kdo stojí před senátem a s tím se musíme smířit. Jenže i kmáni jsou souzeni podle různých měřítek, které jsou proměnlivé a neplatí u všech soudů stejnou měrou. Jinak jsou souzeni Cikáni, jinak muži, ženy a jinak politici, jinak bohatí, nebo staří.
Například u ženy, pokud zavraždí muže, se běžně bere za polehčující okolnost když se u soudu hájí tvrzením, že ji zavražděný trýznil. Nemusí k tomu mít ani lékařský posudek, či policejní protokol. Při absenci těchto důkazů ženy vražedkyně obvykle ústy svých právníků, či psychologů tvrdí, že se styděly, nebo bály jít na policii. A protože mrtvý se nemůže bránit, bývá tato obhajoba často úspěšná a některé vražedkyně byly dokonce i osvobozeny, nebo odsouzeny jen k podmínce, jakoby jen zneužily sociální dávky.
Neexistuje však pravidlo, které by potvrdilo můj názor, existuje jen jistota nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí, což potvrzují známé rozsudky, které uvádím. Právní odborníci a hlavně samotní soudci obhajují nepředvídatelnost soudních rozhodnutí tím, že veřejnost nemůže znát všechny aspekty, které při rozsudcích vzali v úvahu. To je jistě pravda, avšak zákony zní poměrně jasně. Jak se těmito zákony mohou lidé řídit, když někdy nerozhodují paragrafy, ale ony aspekty a nebo rozdílné výklady soudců. V dubnu 2008 to v televizní debatě natvrdo přiznala místopředsedkyně Ústavního soudu Judr. Wagnerová, když smetla na jednu hromadu současné platné zákony s nacistickými zákony třetí Ŕíše a s komunistickými vytvořenými v padesátých letech. Zcela vážně tvrdila, že ty zákony byly v podstatě stejné a demokratické, jen se dramaticky lišil výklad těchto zákonů soudci, prý šlo jen o reinterpretaci. Podobný názor na potřebu reinterpretace současných zákonů má i předseda tohoto soudu Pavel Rychetský. Těmito názory, a nejsou ojedinělé, dávají soudci mimoděk odpověď i na otázku proč nesoudí komunistické zločince z minulosti a hledají pro svá rozhodnutí berličky ve sporných ustanoveních zákona. Kontinuita komunistických zločinů tak v praxi přežívá v kontinuitě soudní moci. Až z českého soudnictví odejdou všichni soudci, kteří se pošpinili kolaborací s komunistickou, posléze i okupační mocí, tak už noví nezatížení soudci nebudou mít koho soudit, protože tyto zločiny zmizí v hrobu současně se zločinci. Tuto úvahu ve svém televizním vystoupení rovněž nepřímo potvrdila JUDr. Wagnerová, když v souvislosti se zkoumáním Ústavního soudu ohledně poplatků ve zdravotnictví kladla na první místo "hledisko proporcionality". To je tak abstraktní, neměřitelný pojem, který dává prostor pro jakýkoliv výklad soudu. Jak se může v zákonech orientovat veřejnost, když díky "proporcionalitě" Elišky Wagnerové je vlastně všechno, včetně zákonů relativní.
Některá z těchto "proporcionálních" rozsudků uvedu na následujících případech. Celá řada takovýchto podivných rozsudků svědčí o tom, že nejde jen o ojedinělé úlety soudů popletů, ale standardní stav naší justice, kde není rovnost před zákonem. Za polehčující okolnosti se jednou považuje věk vysoký, jindy nízký, někdy obojí, pohlaví pachatele, či stranická příslušnost (ta ale může být i přitěžujícím faktorem), povolání, či národnost, dokonce i koktání pachatele. Náš trestní řád vyjmenovává tucet polehčujících okolností, ale žádná z nich není tak mimořádně závažná, aby ospravedlnila snížení desetiletého trestu na pouhou podmínku jako například v případě uložení podmíněného trestu brněnskému advokátovi Nováčkovi za zpronevěru milionů korun svému klientovi. Na takové snížení trestu nestačí doznání, spolupráce při objasnění a upřímná lítost, jednoduše proto, že takovou slevu zákon nepřipouští. Ale za tento nezákonný rozsudek se soudce nezpovídal ani před kárným senátem, natož aby byl obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele..
Typickým příkladem rozdílného chápání zákona je podmínečné odsouzení Františka Jíry z Litvínova z roku 2003. Jíra je vyděrač, který vyhrožoval pražskému magistrátu, že otráví kyanidem vodu v celém městě pokud mu nedají patnáct milionů výpalného. Když stál tento pětašedesátiletý vyděrač před senátem Obvodního soudu v Praze, tak se hájil složitou životní situací do které se dostal díky svému špatnému podnikání. Soudci svůj rozsudek odůvodnili hlavně jeho věkem, takovou polehčující okolnost však náš trestní řád nezná..
Naopak mladí vyděrači Patrik Jirsa a Petr Hirják dostali za stejné vydírání sedm a osm let vězení s ostrahou. Také oni vyhrožovali pražským nemocnicím otrávením jídla kyanidem a chtěli milionové výpalné.
Nepochopitelný je i rozsudek senátu Okresního soudu ve Strakonicích, kterému předsedal soudce Tomáš Lis. Při čtení jeho rozsudku jsem si lámal hlavu nad tím co vlastně důkaz je a co není.
V obci Dobříž nedaleko Strakonic žil občan Lakatoš. Nepracoval, žil z podpory a aby si přilepšil, občas prodal něco, co levně nakoupil. V okruhu sedmdesáti kilometrů bylo za posledních deset let vykradeno 1200 chat, chalup a domů. Zloději si z těchto domů odnesli stovky věcí za statisíce korun a do statisíců se vyšplhalo i poškození objektů v důsledku násilného vloupání. Policie se dostala na stopu Lakatoše poté, co zjistila, že věci pocházející z krádeží prodával. Ve většině případů vyloupených domů odebrali policisté pachové stopy, které se shodovali s pachovou stopou Lakatoše. Při domovní prohlídce jeho domu si mohli připadat jako ve velkoskladu zboží všeho druhu. Policisté nalezli a evidovali stovky předmětů pocházejících z krádeží - motorové pily, nářadí, sekačky, několik kompletních vybavení kuchyní, rádia, videorekordéry, domácí kina,
obrazy, lampy, koberce, dokonce i konzervy a mnoho dalších užitečných věcí pro chalupáře.
Lakatoš se hájil jednoduše, tvrdil, že všechno koupil od neznámých lidí. Prý si tak přivydělával. Za sociální dávky lacino nakupoval a se ziskem se snažil prodat. Že svůj příjem nenahlásil sociálnímu, ani finančnímu úřadu je jen malá chybička.
A soudce Lis mu to uvěřil, uznal sice, že se trestné činy staly a že kradené zboží měl doma schované Lakatoš, ale to prý není důkaz toho, že pachatelem byl právě on. Lakatoš prý nemusel vědět, že věci pocházejí z krádeží. A pachové stopy? Mohl tam prý být na návštěvě, nebo se mohl pes splést. Neznámé pachatele, kteří Lakatošovi lacino prodali, se nepodařilo vypátrat. A je to...
Soudkyně pražského městského soudu Naděžda Řeháková si rovněž důrazně řekla o zapsání do seznamu podivných soudních rozsudků. Její dva rozsudky v jedné kauze za podvod označit nelze jen díky tomu, že za to nebyla odsouzena kárným senátem, hlavně však proto, že předseda soudu nepodal kárnou žalobu, protože mu to připadalo normální. A tak je soudkyně Řeháková jen popleta. Tato soudkyně rozhodovala v neveřejném soudním jednání o tom zda advokátní komora vyškrtla po právu ze svého seznamu známého advokáta Jiřího Teryngla.
Advokátní komora rozhodla o vyloučení Teryngla kvůli neetickému jednání, které spatřovala v tom, že advokát zastupoval při uzavírání nájemní smlouvy na Český dům v Moskvě oba smluvní partnery - soukromé nájemce i ministerstvo zahraničí (pronajímatel). Výsledkem byla smlouva pro stát podezřele nevýhodná. Nebyl to první případ, kdy tento "elitní" právník za velké peníze poškodil svého klienta. Nevím zda to dělal úmyslně, nebo byl jen lajdák, jisté však je, že peníze za neodvedenou práci už nevrátil. Případ se smlouvami na pronájem Českého domu však souvisel s mediální dehonestací generálního sekretáře ministerstva zahraničí Srby, jinak by se o tom advokátní komora nedozvěděla. Kdo by si také dovolil stěžovat na známého advokáta.
Soudkyně Řeháková rozhodla v neprospěch Teryngla, potvrdila vyloučení z řad advokátní komory, vyhotovila protokol o soudním jednání včetně odůvodnění rozsudku, protokol podepsala a založila do spisu. Na nástěnce soudu však byl vyvěšen rozsudek přesně opačný, který vyloučení zamítal. Důvody uvedla stejné. Teryngl si vybral rozsudek, který byl zveřejněn a žádal na advokátní komoře vysoké odškodné. Místopředseda tamního soudu Jan Ryba tvrdil, že platí rozsudek, který byl zveřejněn a soudkyně Řeháková prohlásila, že se jí jen vloudila malá chybička, nepozornost. V žádném případě se prý nejednalo o nepořádek ve spisech a protože jednání bylo neveřejné, mohla tvrdit co chce. A je to...

Mirjana Patočková spolu se svým druhem Danielem Šoustkem přepadli striptéra Milana Šindlera, který jim prý dlužil peníze, svázali ho a nacpali do kufru auta. Potom jej odvezli do lesa na okraji Mostu a tam ho společně mučili. Šindler později vypovídal, že iniciátorkou různých druhů mučení byla sličná Mirjana (vicemiss Československa 1993, která si počínala jako sadistická fúrie. Spoutaného bili pěstmi i klackem, pro potěchu Mirjany ho přinutili holýma rukama vyhrabat půl metru hluboký hrob. Šindler musel jíst hlínu z hrobu a aby byla větší legrace přinutili ho, aby si sám před smrtí vyrazil zuby a šroubovákem propíchl stehno, no hrozná legrace. Šindler zasypaný v hrobu však přežil. Mostecký soud jejich počínání zhodnotil tresty odnětí svobody ve výši čtyř let pro Šoustka a dva pro Patočkovou. Oba se odvolali ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, protože považovali výši trestu za příliš vysokou. Odvolání se táhlo dva roky, protože Patočková dvakrát otěhotněla a nemohla se prý proto zúčastnit soudního jednání. Nakonec si k soudu přinesla i tříměsíčního kojence Olivera, kterého před soudní síní i kojila, což udělalo takový dojem na předsedkyni senátu Kurešovou, že dvouletý trest změnila na podmínečný, aby se prý nemusela odloučit od svých dětí.
Daniel Šoustek nekojil nikoho a tak mu byla výše trestu ponechána ve výši, kterou určil Okresní soud v Mostě. A je to...
Mezi podivná rozhodnutí soudců lze zařadit i nejdelší soudní spor po roce 1989, který dodnes probíhá v Brně. Je nejdelší a zcela jistě patří i mezi nejtrapnější v historii českého soudnictví . O co jde? V podstatě o to, zda vstup akademicky vzdělaného člověka do komunistické strany v době sovětské okupace byl projevem chorobné touhy po kariéře, nebo jen blbosti.
V listopadu 1989 vypukla sametová revoluce v Praze, která se rychle šířila do všech koutů naší republiky. Na brněnské fakultě architektury vytvořili studenti stávkový výbor, který požadoval, aby akademickou půdu opustili největší komunističtí přisluhovači okupantů.
Patřil mezi ně i jejich učitel, předseda komunistické strany na fakultě Jan Snášel, kterému studenti vyjádřili nedůvěru. V odůvodnění, které bylo sepsáno stávkovým výborem a podepsané studenty Janem Laštovičkou, Jiřím Slezákem a Zdeněkem Hiršalem bylo posouzení jeho občanských postojů během jeho působení na akademické půdě. Jablkem sváru se stala formulace jeho morálních kvalit, kde o něm studenti napsali, že je arogantní demagog a kariérista. Snášel pak musel opustit fakultu a namísto studu, za to, že aktivně pomáhal budovat zločinný komunistický režim, se cítil poškozený na cti a proto podal na tehdejší studenty žalobu na ochranu osobnosti, protože byl přesvědčen, že je blbec a hlupák, ale v žádném případě není kariérista a arogantní demagog. Soudci, kteří komunistům sloužili jako on a vystudovali práva za pedagogického vedení soudruhů docentů měli těžké dilema, protože jejich rozhodování se týkalo i jejich postojů v minulosti.
Brněnský soudce Marek Cigánek dal za pravdu bývalému pedagogovi a rozsudkem nařídil, aby se mu studenti omluvili protože žalované výroky dostatečně neprokázali. Podle jeho právního názoru nebyla komunistická ideologie demagogická, vládnutí lidem arogancí moci a do komunistické strany nevstupovali lidé kvůli kariéře, ale proto, že byli přesvědčeni o správnosti politiky KSČ.
Svůj rozsudek mimo jiné zdůvodnil takto: "Nezpochybňujeme právo studentů vyjádřit politické přesvědčení. Právo svobodně se vyjadřovat je však v tomto případě v rozporu s právem na ochranu cti. Jednání studentů meze slušnosti překročilo. Proto musí nést následky."
Zcela náhodou jsem podobnou větu slyšel v jednom z projevů Vasila Bilaka, když hovořil o mladých, kteří nepochopili výhody internacionální pomoci.
Studenti byli odsouzeni, neomluvili se, odvolali se, opět byli odsouzeni, opět se odvolali a tak to šlo a šlo, soudci se měnili, studenti mezitím dostudovali, dnes jsou už čtyřicátníci, otcové rodin, Snášel je na prahu důchodu a o svou čest sveřepě bojuje dál. Měřeno počtem rozsudků v jeho prospěch vede vysoko na body.
V roce 2005 senát městského soudu v Brně, kterému předsedal soudce Dušan Schnizel bez ohledu na příčnou souvislost členství v KSČ s demagogií a arogancí rozhodl s konečnou platností ve prospěch Snášela a potvrdil předchozí rozsudky jeho kolegů.
Malé vítězství zaznamenala spravedlnost až v březnu 2007, kdy se musel vzdát dalšího
projednávání této kauzy, protože advokát bývalých studentů Jaroslav Brož (manžel bývalé soudkyně Ústavního soudu) namítl jeho podjatost a pro jistotu se obrátil i na Ústavní soud se stížností pro porušení zákona. Ústavní soud mu dal za pravdu a rozsudek soudce Schnizela zrušil a tím nepřímo potvrdil i jeho podjatost. Soudní spor zřejmě s konečnou platností rozhodne až nová generace soudců nezatížených minulostí.
Důkazem zcela odlišného chápání zákona jednotlivými soudci je spor soudců Nejvyššího soudu s právním názorem soudu Ústavního, který propukl ohledně posuzování opakovaného odmítnutí vojenské služby. Odpíračů vojenské služby bylo v době, kdy byla ještě povinná několik desítek. Našli se dokonce i takoví odvážlivci, kteří odmítli vojenskou službu za vlády komunistů, kteří tento čin považovali za zvláště společensky nebezpečný. Odpírači služby v armádě nechtěli v drtivé většině sloužit z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení (Svědci Jehovovi). Po roce 1989 byl schválen ústavní zákon - Listina základních práv a svobod, která umožňovala odmítnout službu v armádě, pokud by to odporovalo svědomí a náboženskému přesvědčení. Branci, kteří nechtěli sloužit z těchto, nebo i z jiných důvodů v armádě, mohli nastoupit na náhradní vojenskou službu. Neměli zbraň, nepodléhali vojenským velitelům, bydleli doma a s armádou měli společné jen to, že jim vyplácela peníze na stravu. Náhradní službu většinou vykonávali v nemocnicích a sociálních ústavech jako pomocný personál. Člověk by řekl, že tato právní úprava bude vyhovovat i těm nejhorlivějším nábožensky založeným jedincům, ale našli se i takoví, kteří odmítali i tuto nevojenskou službu nemocným a nemohoucím lidem.
Naše soudy nejvíce zaměstnával případ odpírače vojenské služby Josefa Choděry z Nové Vsi, který nastoupil v roce 1991náhradní civilní službu, ale po pár měsících usoudil, že i tato služba zatěžuje jeho svědomí a proto ji přestal vykonávat. Soud jej odsoudil ke 14 měsícům odnětí svobody a když si trest odpykal, znovu odmítl vojenskou i civilní službu, a znovu byl odsouzen k nepodmíněnému trestu a tak podal dovolání Nejvyššímu soudu v Brně.
Rozhodování Nejvyššího soudu bylo a dosud i je ovlivněno výběrem soudců. Soudci začínají svou kariéru u okresních soudů, časem vyzrají, získají zkušenosti, a ti, kteří se osvědčí jsou vybráni k vyšším soudům. Je to cesta přirozená a správná, ale v dobách porevolučních zakonzervovala ve státních službách socialistické kariéristy na desítky let ( viz. "soudkyně" Horváthová, prokurátor Antl, policista Komorous, a stovky dalších).
Slouhové režimu studovali a získávali vědomosti a zkušenosti na počátku sedmdesátých let, v době největšího temna. Nad lidmi i nad zákony byla usnesení předsednictva ÚV KSČ a nad nimi ještě směrnice z Moskvy. Panovalo zde třídní právo na papíře i v praxi. Přes šedesát procent soudců bylo dokonce v KSČ (později zákonem označená jako zločinná a zavrženíhodná organizace), těžko si dovedu představit, by nebyli ovlivněni režimem, kterému dávali punc právního státu. Zkušenosti, které získali v té době, zakalily jejich úsudek do budoucna. A právě tito soudci měli na počátku devadesátých let žádané dlouholeté "zkušenosti" v justici. V první polovině devadesátých let byly navíc zrušeny vojenské soudy a tak se vojenští soudci přesunuli k civilním a řada z nich směřovala až k soudu Nejvyššímu. Pro tyto soudce bylo ještě před pár lety nemyslitelné uvažovat o osvobození někoho, kdo nechtěl na vojnu, a někteří z nich dokonce odpírače vojenské služby v socialistické armádě odsoudili k mnohaletým žalářům. Listina základních práv a svobod byla pro ně novum, které nebyli schopni pochopit, protože byla v rozporu s jejich dlouholetými zkušenostmi. Staly se i takové kuriózní situace, kdy stejný soudce odsoudil za totality odpírače vojny a po pěti letech ho odsoudil za stejný zločin znovu. Proto nebylo překvapení, když Nejvyšší soud dovolání Josefa Choděry zamítl. Soudci Juraj Malík a Josef Hendrych byli toho názoru, že druhé odmítnutí civilní služby nemá se svědomím nic společného a hlavně, že se jednalo o nový trestný čin. Oba byli přesvědčeni o tom, že to je stejné jako s opakovanou krádeží. Josef Choděra a jeho advokát Lubomír Müller však namítali, že se jednalo o stále stejný skutek a odpírač vojenské služby nemůže být za jeden trestný čin trestán dvakrát. Obě argumentace byly logické. Choděrův advokát proto poslal k Ústavnímu soudu stížnost a uspěl. Ústavní soud dospěl k názoru, že opakované odmítání vojenské, či civilní služby, není opakovaný trestný čin, ale jen jeden trestný čin a rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
Jenže soudcům Nejvyššího soudu to bylo jedno, odmítali uznat rozhodnutí Ústavního soudu a soudci Malík s Hendrychem se sami vyloučili z dalšího rozhodování protože prý jsou podjatí. Nutno uznat, že to od nich bylo chvályhodné, i když jen dočasné prozření. Korunu všemu nasadila tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová : " Postup soudců není v souladu se zákonem. Odlišný právní názor není důvodem pro vyloučení z projednání věci."
Tato zkušená a uznávaná soudkyně, dnes již Ústavního soudu, nepochopila ani za dvacet let, že se u těchto soudců nejedná o "odlišný právní názor", ale o odlišné osobní zkušenosti, které ovlivňují jejich právní názor.
A tak sami soudci vytvořili dvojpráví. V různých okresech padaly ve stejné věci protichůdné rozsudky. Například v Karlových Varech měl kliku na soudce odpírač vojenské služby Walter Pega. Jeho soudce respektoval stanovisko Ústavního soudu a Pegu osvobodil, naopak brněnský odvolací soud poslal odpírače vojny Josefa Kovalíka na dva roky do vězení a v rozsudku poukázal na stanovisko brněnského Nejvyššího soudu (předsedou kolegia Nejvyššího soudu byl tehdy Stanislav Rizman, bývalý socialistický vojenský soudce). Spory na odlišný právní názor vyvrcholily v roce 2002, kdy se jednotliví soudci začali dohadovat zda bylo trestné už první odmítnutí vojenské služby.
Dvojpráví u odpíračů vojny bylo nejvíce vidět a spor uvnitř justice se proto dostal na veřejnost, jenže toto dvojpráví neprobíhá jen v těchto případech, ale je naprosto běžné v celém našem soudnictví, a právě ve světle tohoto problému je třeba chápat spor výkonné a soudní moci. Zastánkyní chaosu, kterému se říká nezávislost v rozhodování je předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která se domnívá, že nad zákonem je ještě právní názor každého soudce. Výsledkem je nerespektování rozhodnutí odvolacích soudů, dokonce ani soudu Ústavního.
Výkonná moc naopak usiluje o sjednocený výklad zákonů, který by dával občanům určité právní jistoty. Jak se mohou občané orientovat v zákonech, když se v nich neorientují ani soudci, jak je mají dodržovat, když je nedodržují soudci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama