Ústecký starosta I.

30. března 2009 v 10:42

Ústecký starosta I.

Petr Cerman, starosta za ODS 1997

V následujících řádcích se vám pokusím popsat život ve vazbě, abyste si mohli udělali malou představu o tom, co jednou může potkat i vás.
Střet s naší justicí a prožitá léta ve vazbě litoměřické věznice mi popsal bývalý starosta ústecké městské části. Lidé z Ústí nad Labem jeho případ zčásti znají, i když jen z oficiální verze, která se poněkud liší od skutečnosti. Pravda je, že vězení jsou plná hříšníků, kteří o sobě tvrdí, že jsou nevinní a tak se zdržím komentáře a názor ponechám na úsudku čtenářů. Prostudoval jsem veškeré dostupné dokumenty tohoto případu včetně zdůvodnění rozsudku a byl jsem v rozpacích nad lehkostí s jakou se naše justice vypořádala s důkazní situací.V tomto případě však není důležité posouzení otázky viny, či neviny, ale jen způsobu jakým bylo dosaženo spravedlnosti.
Na přelomu let 1995 a 1996 se starosta Cerman rozhodl, že bude kandidovat v prvních senátních volbách. V kanceláři starosty úřadoval druhé volební období, což sám považoval za maximální dobu na to, aby nezblbnul z moci.
Sám přiznával, že časem přestával vést s lidmi dialog a nahradil ho oznamovacími větami. Patřil mezi rozporuplné regionální politiky. První rozhýbal prodeje bytů a za to mu nemohli přijít na jméno hlavně komunisté, kterým se zdála částka čtyřicet tisíc za byt příliš vysoká, vybojoval i stavební povolení pro černou stavbu tiskárny Ústeckého deníku a tím naštval lidu z okolí stavby, protože na stráni už nemohli sáňkovat a v noci je rušil hluk aut odvážejících čerstvě vytištěné balíky novin.
Když v Ústí uskutečnili anketu s dotazem, kdo pro toto město udělal nejvíc a kdo je naopak největším zloduchem, obsadil v obou kategoriích přední místo.
Za kandidaturou do senátu šel v rámci ODS razantně a získal ji poměrně hladce. Založil nadaci podporující sport v Ústí a podporoval hlavně hokejbalisty a fotbalisty kdy hrál jeho syn, ostatně dnes to tak dělá celá řada politiků působících v parlamentu. A právě penězovod do fotbalu se mu stal osudný. Brzy poznal, že bez uplácení rozhodčích a hráčů soupeře se nedá úspěšně hrát a tak se zařadil mezi fotbalové bafuňáře-podvodníky. Sám přiznával, že nepoznal jediného rozhodčího, který by odmítl úplatek, přesto však trval na tom, že vítězové byli nakonec stejně nejlepší, protože upláceli a prodávali zápasy všichni, a tak na hřišti nakonec rozhodovala kvalita mužstva neboť žádný uplacený rozhodčí za nešikovné hráče gól nedá. Poněkud cynické hodnocení fair play v našem fotbalu. Když ale zjistil, že i hráči pro které zajišťoval peníze prodávali zápasy soupeřům, rozhodl se z nadace odstoupit a další přísun peněz zarazil. A to mu zlomilo vaz. Fotbalové kluby mají ve svém účetnictví neuvěřitelný chaos a těžko lze zjistit za co se peníze utrácí. Musí být fond na uplácení, ale ten nelze oficiálně vést, na vyplacené peníze rozhodčím se také nedávají stvrzenky a tak nikdo nemůže s jistotou říct, kolik který rozhodčí dostal a kolik z toho uvízlo za prsty chtivých manažerů. Je to pyramida, která se bez přísunu dalších peněz sesune. V neštěmickém fotbalovém klubu Český Lev kontrola odhalila manko a funkcionáři Bičiště s Honem tvrdili, že jim starosta neposlal pět set tisíc korun. Háček byl ale v tom, že starosta měl na převzetí půl milionu stvrzenku podepsanou pokladníkem Bičištěm. Bičiště později na policii tvrdil, že stvrzenku sice podepsal, ale peníze nedostal. Když se starosta Novák dozvěděl, že předané peníze údajně chybí, právem se obával, že kdyby se o jeho neslavné působení ve fotbalovém podsvětí dozvěděli voliči, tak by ho těžko zvolili senátorem. A proto někdy v dubnu 1996 se společně s tehdejším presidentem nadace ing. Dufkem obrátili na advokáta JUDr. Tichého, aby proti pokladníkovi Českého Lva učinil právní kroky. Předpokládali, že právník v jejich zastoupení podá na neštěmické funkcionáře oznámení na policii, nebo v občansko právním sporu peníze vymůže zpět. Klienti předali kopii příjmového pokladního bloku s podpisem pokladníka Bočištěho, podepsali plnou moc a starosta navíc zaplatil i dvacetitisícovou zálohu. Cerman dodnes tvrdí, že si nedovede představit co by ještě měl udělat, když někomu předává peníze, nebo za něco zaplatí. Tisíce let je jediným známým dokladem o zaplacení vlastnoručně podepsaná stvrzenka, navíc takto předal v první polovině devadesátých let několik milionů a nikdy problém nebyl. Důkazní břemeno bylo jasné a tak záhy celou záležitost hodil za hlavu v domnění, že právní kroky JUDr. Tichého povedou k nápravě a vrhl se do volebního boje. Volby nakonec prohrál, což byla v jeho případě vstupenka do kriminálu..
Ale nechme mluvit samotného exstarostu: " Můj život se zcela změnil začátkem března 1997. Toho dne jsem přišel na radnici o něco později, protože jsem byl na očkování proti tetanu. Měl jsem informace o tom, že mám být v nejbližší době zatčen, dokonce za mnou policisté poslali svého vyjednavače, který mi nabízel, že za 400 tisíc obvinění stáhnou. Neprozradil mi ale důvod a ani já jsem netušil čeho bych se mohl dopustit. Ráno před radnicí stálo víc aut než obvykle a před vchodem postávali novináři.
"Asi nějaká zahraniční delegace," napadlo mě. Jenže v kanceláři sedělo deset policistů v civilu, tvářili se vážně a jeden z nich - major Křivák mi podal obvinění abych si ho přečetl. Když jsem ho četl nevěřil jsem svým očím. Byl jsem obviněn ze zpronevěry 500 tisíc korun, které jsem prý v bance nepředal neštěmickým funkcionářům (Bičiště a Hon). Čtyři roky měli v účetnictví doklad o převzetí a zaúčtování onoho půl milionu a najednou prý ty peníze nedostali. Oba byli se mnou pro peníze v bance, potvrdili to oni i tři bankovní úředníci. V bance byly záznamy, které potvrzovaly, že v uvedený den i hodině jsem skutečně vyzvedl 500 tisíc korun, oni podle vlastních výpovědí stáli ode mne asi 10 metrů a přesto společně s maj.Křivákem a státní zástupkyní Sixtovou trvali na tom, že jsem nic nevyzvedl, a když vyzvedl, tak jsem jim nic nedal, peníze si strčil do kapsy a oni mi za nic podepsali převzetí peněz v bance. Čím je absurdnější obvinění, tím je i obtížnější obhajoba. Proti tomu jsem se neuměl bránit, můžete akorát říct, že je to blbost.
Sotva jsem podepsal, byl jsem zatčen, spoután a odvezen k výslechu. Tam jsem byl podroben výslechu za přítomnosti mého právníka, toho samého advokáta, kterému jsem podepsal plnou moc v zastupování proti funkcionářům neštěmického fotbalového klubu. Tehdy jsem ještě netušil, že mě můj právník neučinil ohledně chybějících peněz ani jeden právní krok, podepsal plné moce, vzal si zálohu a nic neudělal. Má situace se díky jeho profesnímu selhání podstatně zhoršila. Později mi to zdůvodnil tím, že jsem mu prý nedal peníze na zaplacení soudních poplatků. Jenže o tyto výdaje mě nikdy nepožádal. Pokud si někdo najme advokáta Tichého, měl by počítat s tím, že je nespolehlivý.
Zatímco jsem byl vyslýchán na Krajském úřadu vyšetřování, policisté prováděli domovní prohlídky doma v rozestavěném domě, v úřadu. Nevím co vlastně hledali, ale nejspíš se snažili najít nějaké důkazy z jiných trestných činů, které by dodatečně ospravedlnili zatčení a hlavně podpořili dlouhodobou vazbu. Byl jsem zmatený, ale jedno jsem už vycítil, bez ohledu na důkazy skončím ve vazbě. Nikdy jsem takovou situaci nezažil a tak jsem se dopustil hned na začátku snad největší chyby, když jsem vypovídal a snažil se majora Křiváka přesvědčit, aby si ověřil mou výpověď i doklady, které se daly snadno dohledat.

Teprve po letech mi došlo, že se jednalo jen o formalitu a kdybych řekl cokoliv, stejně by to k ničemu nebylo.

Jenomže každý člověk, který se cítí nevinen předpokládá, že když vyvrátí obvinění bude propuštěn a policisté jeho verzi ověří. Byla to naivní představa a dnes si myslím, že jsem měl raději mlčet. Po výslechu jsem byl v poutech převezen do cely předběžného zadržení, což nevěstilo nic dobrého.
Cela předběžného zadržení je místnost tak 3 x 3 s kovovou postelí a madracemi posetými černými fleky - asi od krve. To vám na náladě nepřidá. Byla zima, deku jsem nedostal, ale zato jsem musel odevzdat pásek, asi abych se neoběsil.
V rohu byl otvor v podlaze (záchod) a hned vedle umyvadlo s kohoutkem. Voda z umyvadla ústila do díry (záchod) a tak bylo zajištěno splachování, důmyslné zařízení.Nevyspalý, prokřehlý a nemytý (mýdlo tam nebylo) jsem byl za policejní asistence a v poutech převezen před okresní soudkyni Šperlichovou, která měla rozhodnout o uvalení vazby. Vůbec jsem nechápal o co jde,co mám říct a ani advokát mi v tom moc nepomohl. Něco jsem sice koktal, když jsem byl vyzván, ale z výrazu soudkyně jsem vyčetl, že ji to moc nezajímá.
Za deset minut bylo rozhodnuto. Advokát cosi omluvně mumlal, z čehož jsem vyrozuměl, že se s tím nedá nic dělat. Je to prý normální.
Hned po "soudním jednání" jsem byl odvezen do vazební věznice v Litoměřicích. Je to bytelná budova bývalých vojenských kasáren z dob Marie Terezie.
Přijímací procedura vás okamžitě zbaví posledních zbytků lidské důstojnosti. Musel jsem asi hodinu stát na chodbě a dívat se do zdi, než bachaři ( vězni jim říkají bengové) vyřídili potřebné formality. Potom mi vrazili do ruky jakýsi řád výkonu vazby abych si ho nastudoval a strčili mě do studijní místnosti metr krát metr. Byla zdobena nápisy: " Dostal jsem patnáct - myluju Maryji a podobně." Řád vazební věznice je podrobný soupis zákazů a předpisů, které se musí dodržovat. O právech tam toho moc není, snad s výjimkou vycházek a jídla třikrát denně. Po dalších dvou hodinách ve studovně mě bachař odvedl vykoupat a převléct. Musel jsem se svléknout do naha a podstoupit mytí pod studenou sprchou. Prý ale někdy teče i teplá. Já to štěstí neměl. A konečně to přišlo - mohl jsem se převléknout do pověstných tepláků. Jsou to otrhané a seprané vínové teplákové soupravy, stáří si neodvažuji ani odhadnout. Páchly sodou, kterou zřejmě používají k praní.
Oblečení doplnily ponožky, pantofle staré žluté vojenské pyžamo s utrženými rukávy. Později jsem zjistil, že rukávy si trhají vězni sami a z nití vyrábějí provázky po kterých si posílají zprávy jak vypovídat a kdo na koho co prásknul. Navíc dostanete ještě dvě staré potrhané vojenské deky s nimiž jsem se bál pohnout, aby neprášily, dvě prostěradla a podhlavník vycpaný koňskými houněmi a to nejdůležitější hliníkovou lžíci.
Potom mě strčili na celu, kde jsem měl strávit dva roky života. Dveře takové cely znáte z filmů a z televize. Okénko, které je v půli dveří slouží pro výdej jídla a pro styk s okolním světem. Když něco potřebujete, nebo jste v ohrožení života, zaboucháte na dveře, nebo zazvoníte na zvonek.
Pěkně v podřepu, nebo v předklonu můžete přednést svou supliku. Z bachaře vidíte zpravidla jen břicho a ve výjimečných případech, když vykroutíte hodně hlavu i obličej. Časem je ale rozeznáte podle hlasu a už se ani nesnažíte o vizuální kontakt. Samotná cela je místnost s betonovou podlahou natřenou hnědým emailem. Cely tam jsou buď pro dva, nebo pro čtyři osoby. Ve skutečnosti tam byl dvojnásobný počet lidí. Mezi palandami se protáhnete jen bokem, protože je mezi nimi jen čtyřicet centimetrů. U zdi je stoleček pro dvě osoby a kovové židličky - většinou zabetonované k zemi. To je však výhoda, protože vás s nimi nemohou umlátit. U dveří, které jsou ještě chráněny mříží je umyvadlo s tekoucí vodou. Naproti splachovací záchod. Je to zařízení, které jsem se dlouho neodvážil využít, ale nakonec mě látková výměna přece jen donutila. Záchod je skutečný splachovací, ale od ložnice oddělen jen potrhaným umělohmotným závěsem. Jsou v něm díry, takže příliš soukromí neskýtá. Nejhorší je ale smrad, tím obtěžujete všechny a tak se snažíte, abyste rychle vše spláchli. Charakteristické zvuky se překrývají neustálým splachováním, takže pohoda. Prdí se nahlas a často. Někteří to předem hrdě hlásí aby vás varovali. Sprchování v teplé vodě je jednou týdně asi patnáct minut, podle toho jak bachaři spěchají. V létě jsme byli zpoceni a smrděli už druhý den. Cela se nikdy nevětrá a pro bachaře, kteří tam dělají každodenní kontrolu to musí být nepříjemný zážitek. Větrat se ani nedá, protože čerstvý vzduch tam může proudit jen malým zamřížovaným okénkem, ale při zavřených dveřích tam k žádnému proudění nedochází. Zato všichni kouří. Dovedete si představit namodralý vzduch stále živený cigaretami. V cele, kde je vás deset se vždy najdou nejméně dva, kteří v daný okamžik kouří.
Noc je pro citlivější duše zkouška odolnosti. Nejméně dva, tři lidé střešně chrápou. Takže celou noc, pokud tvrdě nespíte, slyšíte chrápání. Zpočátku je těžké usnout už proto, že tam celou noc svítí světlo. Prý je to proto, aby nás mohli v noci kontrolovat. Skutečně se kontroly provádějí. Když jsem tvrdě nespal, což se stávalo poměrně často, pokaždé jsem slyšel vrznout špehýrku. Po půl roce jsem to ale už nevnímal. Jednou za čtrnáct dní se mění prádlo a jednou za měsíc prostěradla. Skutečný komfort. Jednou za týden se můžete vykoupat pod teplou sprchou. Sprchy jsou v betonové místnosti zavěšené u stropu a je jich vždy aspoň o tři méně, než je tam nahnáno vězňů, takže se musíte střídat. Slabší jedinci se neprosadí. Máte-li však šampón, nebo dobré mýdlo, vaše šance se zvětší. Holiče jsem za dva roky neviděl. Zvláštní kapitolu zaslouží jídlo. Tam, kde jsem byl já, nebylo špatné, asi jako v závodní jídelně. Podávají ho v ešusech a musíte rychle sníst, protože se zase rychle musí vrátit "nádobí". K jídlu je občas i maso. Nejhorší jídlo je prý na Ruzini. Ne snad, že by byli špatní kuchaři, nebo malá krmná dávka, ale hlavně proto, že se tam víc krade. Ve vazebních věznicích totiž kvete čilý výměnný obchod s jídlem, který chodbaři tolerují, takže dostanete všechno co si objednáte, platí se cigaretami i penězi. Bachaři to tolerují - i oni dostávají cigarety. Nepochybuji o tom, že část jídla si odnesou kuchaři, bachaři a další. Rukou, které vězňům ukrajují je příliš mnoho.
Je to jednoduchá přímá úměra. Tam kde se nejvíc krade - je nejhorší strava.
Denní režim je jednoduchý a brzy si každý zvykne.Vstává se v půl šesté, umyjete se, ustelete postel a než se vystřídáte u umyvadla je snídaně. Po půl roce ve vazbě však jen zastelete a spíte dál. Snídani převezme nováček pro všechny. Ranní čaj, nebo kafe jsem ochutnal jen jednou a dodnes mám v ústech pachuť, jen když si na ten zážitek vzpomenu. Já jsem pil pouze vlastní kávu, či čaj. K tomu ale musíte mít dobré rodinné zázemí, abyste dostávali pravidelně zásoby. Balík jsme mohli dostávat každých čtrnáct dní při návštěvě. Pokud máte málo a peníze na účtu, můžete jednou týdně nakupovat v kantýně, kde je poměrně slušný výběr. Na některá jídla, nebo koření však musíte zapomenout.
Na nákup se chodí ve skupinkách asi po deseti lidech. Obviněné zavřou do klece a do kantýny pouští po jednom, aby nebyl u pultu nával. V kleci se často setkávají komplicové ze stejných trestních činů, předávají si informace a motáky, koordinují své výpovědi. Pokud se s nimi nesetkáte přímo, necháte tam dopis, který další skupina doručí. Domlouvat výpovědi je ve vazbě skutečně snadné, dokonce si myslím, že snadnější než venku, protože nikoho nemusíte hledat a shánět adresy. V kleci se potkáte s mnoha zajímavými lidmi.
Zmínil jsem se o jídle, znovu opakuji není to tak zlé, v padesátých letech to bylo určitě horší.
Času máte spoustu. Můžete si objednat jakékoliv noviny, ve vazbě se ale nejvíce čtou erotické časopisy a inzerce aut. Se zájmem to čtou i vrazi, kteří očekávají patnáct let, za tu dobu už budou jezdit auta úplně jiná. Nějaký čas jsem četl i knihy z vězeňské knihovny a tak jsem si zopakoval většinu sovětských spisovatelů. Na cele můžete mít vlastní rádio na baterie, ale to musí projít nejdříve kontrolou, aby to snad nebyla vysílačka. Kontrolu rádia si ale musíte zaplatit ze svého. Stojí kolem dvou stovek a kdy vám ho vrátí se dá těžko odhadnout. S časem tam není problém. Já jsem čekal skoro dva měsíce. Malou televizi si můžete koupit i v kantýně, ale jen na baterie a ty vydrží tak dvě hodiny. Před tím, než vám zakoupenou televizi dají musíte si ji také nechat prohlédnout a opravář z ní vyndá transformátor, abyste se nemohli připojit na síť. V celách je totiž zásuvka (jen v některých vazebních věznicích) na ohřívání vody na kávu, nebo čaj. Nemáte-li vařič (lidé s vařičem jsou vážení spoluvězni) musí vám bachař čtyřikrát denně donést teplou vodu. Snadno se to napíše do řádu, ale hůře realizuje. Často škemráte o vodu i dvě hodiny. Celý den se na chodbách ozývá : " veliteli desítka, nebo veliteli třináctka, veliteli vodu."
Bachařům se musí říkat veliteli. Velitelé lítají jako hadr na koštěti a jsou z toho nevrlí, ani se jim nedivím. Když však je na cele vařič, mají méně práce a jsou i hodnější. Nevím jak to dělali ostatní, ale skoro na všech celách, kde jsem byl, měl někdo z osazenstva transformátor a kabel, aby se dala připojit televize. U každé cely je zásuvka s vývody pro televizní anténu a rozhlas.
Majitel televize i transformátoru je v celách vážen a zpravidla vybírá program.
Já se během dne hlavně učil jazyky, problém je však v tom, že nemáte s kým mluvit a tak jsem se sice naučil němčinu, že bych ji mohl vyučovat, ale slovíčka jsem obtížně vyslovoval. Podobné to je i s češtinou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sébastien Sébastien | E-mail | Web | 13. října 2011 v 1:45 | Reagovat

Souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama