Ústecký starosta II.

30. března 2009 v 10:37

Ústecký starosta II

Obchod s transformátory do televizí je pro bachaře výhodný. Koupí za pár stovek a prodají za tisíc. Když jste na cele, která nedělá problémy a dodržujete denní řád, nemáte problémy a bachaři nehledají transformátory.
Jednou za půl roku se však dělá velká prohlídka (filcunk). Musíte veškerý majetek zabalit do deky vynést na chodbu a specialisté z ostrahy se psy všechno prohledají. Když neděláte problémy, přežijete i filcunk. Občas si ale některého z cely vyhlédnou a nechají ho na chodbě svléknout do naha a pečlivě prohlížejí i konečník. První rok jsem to naštěstí nezažil, ale druhý si mě také vyhlédli. Odmítl jsem se vysvléci a poukázal na to, že to snižuje mou důstojnost a pokud mi chce lézt do zadku, tak jedině někde v séparé. Nevím jak to chodí jinde, ale bachař se spokojil, jen s vysvlečením do trenýrek. Mávl nad tím rukou. Jenomže to si nedovolíte, když tam jste pár měsíců a stále máte strach co ještě může přijít.
A může toho přijít dost. Policejní vyšetřovatel se například dohodne s vedením věznice a zařídí vám přestěhování na jinou celu. Stalo se mi to celkem třikrát a musím říct, že alespoň poprvé to byl těžký zásah do mé psychiky. Poprvé jsem se úplně rozklepal. Byl to snad ještě horší pocit, než když prožíval první dny vazby.
Nevíte kam vás dají, s kým budete sdílet další měsíce jednu celu, jeden záchod. Mé první stěhování bylo na celu s nejpřísnějším dozorem. Cely zločinců s paragrafy nad deset let zabíraly celé jedno patro a mimo zdvojených mříží se tam setkáte hlavně s těžkými zločinci. Na cele, kam mě přemístili, bylo deset vězňů, z toho sedm vrahů. Někteří i vícenásobní. Dostal jsem se tam na základě běžné taktiky vyšetřovatelů. Když jste ve vazbě skoro půl roku a všichni svědci, které byste mohli ovlivnit už dávno vyslechnuti, dostanete další obvinění. Dvě, tři, podle chuti vyšetřovatele. Většinou se jedná o obžaloby, které snadno vyvrátíte, ale ve vazbě je vám to prd platné. A když dostanete další obvinění zpravidla se i zvedne právní kvalifikace. Pro policisty to má několik výhod. Jednak vám ještě více znepříjemní vazbu v přísnějším režimu, nemusí vysvětlovat proč jste bez soudu vězněn a opět v novinách přiživí váš obraz zločince. Je to takové nepřímé, ale účinné ovlivňování soudců. Já jsem také dostal další obvinění. Někdo na policii vytrhl ze zabavených materiálů čtyři zápisy za schůzí nadace a tak mě mohli obvinili z další zpronevěry. Jenomže to zjistíte až těsně před soudním jednáním, kdy teprve můžete nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Mohu vás ujistit, že se nikdy nevyšetří, kdo zápisy hodil do šuplíku. Teprve po téměř dvou letech, kdy jsem pročítal spis jsem se dozvěděl, že Okresní státní zástupce podal návrh na uvalení vazby na základě údajů, které si major Křivák (dnes už podplukovník) vymyslel. Příhodnější výraz by zněl - zfalšoval. Stálo tam totiž, že z výslechu svědka plyne důvodná obava z další trestné činnosti v rozsahu 1,5 miliónů Kč. Koho by to nepřesvědčilo? Jenomže taková výpověď se nikdy neobjevila v přípravném řízení ani u soudu. Možná, že ale pan major počítal dopředu s tím, že ze zabavených spisů vyřadí ty, které jeho obvinění vyvracejí. Policisté to dělají běžně a dá se proti tomu bránit jen tím, když důsledně trváte na tom, aby byly všechny zabavené důkazy náležitě zaevidovány (trestní řád to dokonce vyžaduje). Jenomže v policejní cele, kam vás uklidí, je vám tato rada málo platná. Při prohlídce sice musí být nezávislý svědek, nejspíš někdo z rodiny, ale garantuji vám, že bude rozklepaný a hlavně hlídá, aby policisté neukradli něco cenného. Navíc nikdo neví jak mají být zabavené písemnosti evidované. A tak se to stalo i v mém případě. V soupisu zabavených věcí, který tehdy pořizoval nadporučík Volprecht ( dnes už je podplukovník) stálo : žluté desky s listinami, zelené desky s listinami s nadpisem Zápisy z porad, červené desky rok 1995... Co bylo vlastně zabaveno se z toho nedá vyčíst - a o to jde. Můj právník sice podal stížnost dozorové státní zástupkyni
Evě Sixtové
( později zapletená do spolupráce s konkursním správcem soudcem Berkou), ale ta se ani nenamáhala odpovědět. Když jsem na ni podal stížnost na Vrchní státní zastupitelství, odpověděli, že udělala chybu a že jí to vytkli. Jenomže vy se kvůli takové chybičce dostanete mezi nejtěžší zločince. Když jsem si stěžoval na nerovné podmínky před zákonem a porušování trestního řádu, dostal jsem od paní státní zástupkyně písemnou odpověď, že nemohu prokázat, že zápisy odstranil někdo z policistů protože se to z protokolu o zabavených věcech nedalo ověřit.
Porušení trestného řádu policistou je maximálně na kázeňský přestupek. Naštěstí existovaly i kopie zápisů, které mají všichni účastníci jednání a jeden z nich byl tak laskavý, že je soudu doručil. Tuto obžalobu pak senát zrušil, ale já měl na další rok a půl podmínky jako vrah, protože to zvýšilo mé obvinění o dalších 600 tisíc korun...
Další stěhování, které bych nazval taktické bylo na celu, kde byl jen jeden člověk. Na první pohled vypadal jako Robinson Crusoe po deseti letech na pustém ostrově. Poté co promluvil jsem zjistil, že to není Robinson, ale známý Ivan Roubal. Čtrnáct dní jsem neustále poslouchal jak je nevinný.
To se dalo vydržet, nejhorší však byla noc. Roubal strašně chrápal. Nikdy jsem takové chrápání nezažil. Sotva zavřel oči spustil. Ujišťuji vás, že neusnete. V bezesných nocích jsem mohl přemýšlel o tom jak bylo vězňům v padesátých letech, když jim vyšetřovatelé odpírali spánek.
Naštěstí jsou ve vazebních věznicích celkem slušní bachaři, kteří mě jednou vytáhli z cely a poradili, abych si dal žádost o přemístění zpět. Dokonce mi i poradili co napsat, aby to musela vězeňská rozřaďovací komise respektovat. A tak jsem napsal, že se bojím o život, protože mi Roubal vyhrožuje uškrcením. Z mimořádné události má strach každý ředitel věznice, nemůže si být jist, jestli to je pravda, nebo jen účelová lež. Kdyby mě opravdu zabil, měl by potíže. Rozhodně nepište, že se chcete zabít, to vás přemístí do vězeňské psychiatrie. Proti tomu je i ta nejhorší vazba havaj. Psychiatrie jsem byl ušetřen. Obvinění z vraždy tam však musí na pozorování všichni a tak jsem se ty hrůzy dověděl jen zprostředkovaně.
Popravdě musím říct, že z celého systému ochrany společnosti před zločinci, počínaje policií přes soudnictví až po vězení, jsou věznice jednoznačně nejsolidnější. Nesetkal jsem se s šikanou ze strany bachařů, nebo nějakými urážkami, snad s výjimkou vězeňského řádu, ale za ten bengové nemohou. Měl jsem pocit, že si dobře uvědomují, že podmínky života ve vazbě jsou natolik špatné, že nemá cenu to vězňům ještě zhoršovat. Setkal jsem se i s pochopením a pokud to šlo snažili se i zmírnit dopad některých nařízení - i když sami riskovali kázeňský postih. Musel jsem je obdivovat jak snášeli nadávky a provokativní chování některých vězňů, kteří věznici považovali za svůj domov.
Nevěřte blábolům o zdravotním zajištění vazebně stíhaných. Lékařka, která každého prohlíží je naprosto otupělá a neléčí. Prohlédne vám hlavu, oči, nechá svléknout do naha a potěžká varlata, potom ještě na váhu a jste vyléčen. Otupělá je možná i proto, že je denně konfrontována s předstíranými nemocemi.
Hlavní léčebnou metodou jsou prášky na uklidnění. Říkali jsme jim " růžový kavalír". Když jsem si ho vyzkoušel poprvé, spal jsem dva dny. Někteří vězni tak prospali polovinu vazby. Prášky byly i jedním z platidel za které se dalo "koupit" jídlo. Nejžádanější však byl brufen proti bolesti, protože byl předepisován výjimečně. Nejhorší jsou však problémy se zuby. Zubař vám bolavý zub sice vytrhne, ale není tam každý den a hlavně nemá vybavení pro složitější péči. Přišel jsem tak o čtyři zuby.
S bachaři vám poradím - chovejte se k ním slušně, neztěžujte jim práci, oni si ty předpisy nevymýšlí, dodržujte i nesmyslný řád vazební věznice, není to tak obtížné. Nedělejte potíže a nestěžujte si stále na něco - oni to změnit nemohou, jen na sebe zbytečně upozorníte.
Problémové vězně mohou bachaři potrestat daleko efektivněji, když je nechají přemístit do cely s Rusy, Ukrajinci, nebo jinými východňáry. Nemusí se snižovat k tomu, aby vás mlátili, a v případě některých vězňů bych se jim ani nedivil, Rusové to za ně udělají rádi. Viděl jsem spoluvězně, kteří se z takové cely vrátili. Byli samá modřina, šrámy, opuchlý obličej. Rusové ve vazbě nedělají nic jiného než že posilují a koukají na Eurosport v televizi. Jeden spoluvězeň přišel po čtrnácti dnech vyřízený a trvalo mu měsíce, než se z toho vzpamatoval.
Z jídla jim nejprve musel nechat vybrat co jim chutnalo, živil se jen zbytky. Dělal jim otroka. Neustále ho bili a často jim sloužil jako pytel při nácviku kopů karate. Když nebyl bit nebo neuklízel, musel jim zpívat, když je to omrzelo, musel zalézt na záchod za plentu a dívat se do zdi. Nesměl si ale sednout. Pravda je, že potom si vzorně stlal postel, byl k bachařům úslužný a už nikdy s ním nebyly potíže.
Vazba zdraví nikomu nepřidá, některým ho ale může vrátit - narkomanům. Bohužel je musí léčit spoluvězni a týdny snášet jejich nevyzpytatelné chování včetně zlobných reakcí.
Museli jsme jim dávat často pít hodně sladký čaj, jíst čokoládu. Křeče i halucinace rychle ustoupily. Úspěšnost je ale stoprocentní. Narkomani se do měsíce srovnali a dalo se s nimi žít.
Jedno z mála práv, které mají vězňové ve vazebních věznicích je právo na vycházku. To je však velmi nadnesený výraz. Vycházka sice probíhá venku a trvá hodinu, ale vycházka to ve skutečnosti není. Uprostřed vězeňských budov je betonový kruh. Uvnitř je jako dort dělen betonovými příčkami, takže vycházkový "prostor" je výřez možná menší než cela a přitom je tam najednou i deset lidí. Nebe zakrývá hustá kovová síť a ve strážní budce vás kontroluje stráž s brokovnicí. Někdo může těžko snášet poplivanou zem, kterou vaši spoluvězni neustále přikrmují. Když máte smůlu a jste na vycházce s nějakým blbcem, který neustále volá na své kamarády v oknech cel a dorozumívá se s nimi, vycházka je přerušena a mažete zpátky na celu. Nevýhodou vycházek v zimě je nutnost teplého kabátu. Když nejste fajnovka tak si ho obléknete, ale musíte počítat, že na vás může něco přeskočit. Chodit na vycházky vyžaduje otrlost a notnou dávku přizpůsobivosti. Na jaře to však jde a když máte štěstí spatříte v puklinách betonu zelené výhonky trávy, někdy i malinkou kytičku rozkvetlého plevele. Na jaře jsem je trhal, usušil a posílal v dopisech manželce a přitom jsem brečel. Odloučení od milých je ve vazbě nejhorší trest. Štěstí mají ti na které se jejich partneři nevykašlou a podrží je. Myslím, že toto je problém na který se ale nelze připravit. Většina lásek a manželství nepřežije rok. Když napíšete dopis manželce je adresován vyšetřovateli, který jej přečte před ní. Kontroluje jestli neovlivňujete svědky a to i tehdy když už jsou všichni dávno vyslechnuti. Nemohl jsem napsat co bych rád napsal. Nechtěl jsem si vylévat srdce "svému" vyšetřovateli, který se tak stal nechtěným členem naší rodiny. S rodinou se můžete vidět jednou za čtrnáct dní. Vidět je to správné slovo. Návštěvní místnost je rozdělená na polovinu a od rodiny vás dělí sklo. Nemůžete se dotknout ani prsty. Při každé návštěvě vám navíc sedí někdo od policie za zády a naslouchá. Na každou návštěvu jsem se těšil i přesto, že to byl ohromný nápor na nervy. Byl jsem naměkko a často nemohl mluvit protože bych se rozplakal. Uvědomoval jsem si, že když mě tak vidí, je to i pro ně špatná zpráva, ale tomu jsem se nedokázal ubránit i když jsem se snažil sebevíc. Sevřel se mi krk a nemohl jsem ze sebe vydat hlásku, když se mě žena jen zeptala jak se mám. Byl jsem naměkko, když mi někdo projevil účast, sympatie, nebo laskavost. Dřív jsem takový nebyl, ale po prožité vazbě jsem se toho už nezbavil. Každý je ale jiný. Mně nevadila tvrdost, podrazy vyšetřovatele, státní zástupkyně, život v omezeném prostoru, ale tohle jsem nedokázal zvládnout. Po každé návštěvě jsem se vracel domů na celu a začal odpočítávat dalších čtrnáct dní. Letí to rychle, nákup, koupání, výměna prádla, pár dopisů a čtrnáct dní je pryč. Teprve když jsem se vrátil domů, poznal jsem co obnáší nakoupit, zabalit a odeslat do vazby balík. Párkrát jsem to udělal pro své bývalé spolubydlící, kteří zůstali sami, ale ani mně to dlouho nevydrželo.
Dvakrát se mi stalo, že jsem měl ohlášenou návštěvu, ale nikdo nepřijel. To je nepříjemná situace protože nemůžete zatelefonovat a zeptat se co se stalo. Máte strach zda se jim nestala autonehoda. Pokaždé to bylo proto, že "můj" pan major zapomněl poslat souhlas s návštěvou na správu věznice. Nevím jestli to udělal schválně jako součást nátlaku, ale fakt je, že jiným se to nestalo nikdy.
Je to zvláštní systém. Na návštěvy sice máte ze zákona právo, ale povoluje je vyšetřovatel a státní zástupce. Zřejmě proto mohou být jen jednou za čtrnáct dní, protože jinak by to nezúřadovali.
Zatímco při návštěvě rodiny jste od sebe odděleni sklem, návštěvy právníka takové omezení nemají. Nevím v čem je rozdíl z hlediska ovlivňování svědků. Ve vazbě je dost možností jak se domluvit a ovlivnit svědky, ale nejspolehlivější způsob je prostřednictvím právníka. Při návštěvě právníka, která může být kdykoliv si můžete vzít blok na poznámky i různé spisy, které chcete konzultovat a přitom tam můžete mít založené dopisy, nebo vzkazy pro svědky. Po krátké době vás zkušenější spoluvězni poučí, že tyto papíry nesmí bachaři číst. Mohou je prolistovat, jestli vám tak třeba právník nepodstrčil peníze, nebo drogy, ale poznámky zásadně nečtou. Těsně před vstupem do návštěvní místnosti vás pečlivě prošacují. Jednou mě nechali i svléknout a zkoumali konečník. Nevím co hledali, ale papírů si ani nevšimli. V tomto důvodu je třeba právníky pečlivě vybírat - pokud si je sami platíte. Druhá strana ve skutečnosti žádná pravidla nerespektuje, nerespektujte je také, jen tak máte šanci trochu vyrovnat nepoměr sil. Můj právník Tichý nebyl příliš dobrý, ale vzkazy a domluvy se svědky doručoval spolehlivě, snad proto, že předtím svou práci zanedbal a tím mně poškodil.
Po roce mi přátelé sehnali jiného právníka (Narcis Tomášek), který mi na rovinu řekl, že mě odsoudí, ale že neví za co, prostě jedno z obvinění si soudce vybere.
Jak přežít v uzavřeném prostoru s vrahy, psychopaty, s různými devianty, narkomany, s lidmi se kterými byste nikdy nešli na pivo? Na to univerzální recept neznám. Bude to zkouška vaši osobnosti. Každý je jiný a jinak reaguje. Babci nevysvětlíte, že nemá cenu abyste si navzájem ještě ztěžovali život. Ten reaguje impulzivně a nikdy nemyslí na následky. Je mu naprosto jedno, jestli vás zraní, nebo zabije. Nesnažte se něco složitě vysvětlovat - to považují za "machrování" a stejně by to nepochopili. Neignorujte ho, a snažte se s ním trpělivě bavit i o kravinách, které však on považuje za důležité. Pokud nebudete odpovídat, bude to považovat za "machrování" a může ho to popudit. Nikoho nepoučujte a nikdy nedávejte najevo, že ten druhý si vymýšlí, vymýšlí si totiž všichni včetně mně. Časem většinou nepoznáte co je lež a co pravda, se svou lží se tak sžijete, že vás popudí i pochybnosti.
Za pár dnů zjistíte, že většina vašich spolubydlících je vlastně nevinná, nebo se tam dostali nešťastnou shodou okolností. Málokdo uzná svou vinu a nevymlouvá se na celý svět. Já jsem to do značné míry také nedokázal, ale to je otázka spíš pro psychology. Fakt je, že váš mozek a duševní vyrovnanost vazba zasáhne víc než fyzické strádání. O svém případu raději nemluvte. Existují desítky lidí odsouzených na základě "svědectví" spoluvězňů, kteří si od toho slibují výhody a často je i získají. Stačí když dosvědčí, že jste se ve slabé chvilce přiznali.
Pokud na to máte, kupte některým spoluvězňům tabák, nebo kafe. Nesmí to ale vypadat jako projev vaší slabosti. Když zjistí, že máte strach, je s vámi konec. Budete pro ně onuce a nákupy pak budete nuceni dělat automaticky. Slabost se neodpouští. Primitivní ranaři jsou sice primitivní, ale podobně jako zvířata neomylně vycítí oslabeného jedince. Ve vazbě přežijí silní, nebo chytří.
Jednou jsem se dostal do situace, kdy jsem ironicky odpověděl nějakému Bulharovi, nebo Ukrajinci, nevím přesně kdo vlastně byl, protože každou chvíli vykládal něco jiného, naštěstí byl s námi sám. Když se chtěl na mně vrhnout, srazil ho Cikán Laco (ve vazbě byl třetím rokem za krádeže aut). Občas jsem mu něco dával z balíku a někdy mu koupil tabák. Když ho neměl a nemohl kouřit, byl nepříčetný.
Po deseti měsících ve vazbě konečně přišla obžaloba k soudu a můj případ dostal na stůl soudce Karel Šemík bývalý předseda komunistické buňky Krajského soudu v Ústí nad Labem, dnes soudce Vrchního soudu v Praze. Prostudoval obžalovací spis a udělal poměrně neobvyklou věc - spis vrátil státní zástupkyni k dopracování a současně žádal doplnění důkazů, které žádal. V praxi to znamená, že důkazy státní zástupkyně byly tak nedostatečné, že by neměl co rozhodovat, přesto ale stačily k tomu, abych byl skoro rok ve vazbě. Pani státní zástupkyně sice s tímto usnesením nesouhlasila, ale nic jiného jí nezbývalo. A tak jsem musel žít ve vazbě další rok, abych nemohl ovlivňovat svědky. Po deseti měsících podala stejnou obžalobu znovu a žádné nové důkazy nedoplnila. Tentokrát ale soudce Šemík usoudil, že to stačí. Nevím, co se mu za tu dobu hnulo hlavou, i zákon zůstal stejný, ale já jsem kvůli této zdržovací taktice strávil další vánoce s kamarády vrahy. Dnes si myslím, že to byla jen předem domluvená hra, aby mě udrželi ve vazbě co nejdéle. Zločinec, který je tak dlouho ve vazbě přece musí být pro společnost nebezpečný, na to veřejnost slyší a novináři to jen potvrdí. Za celé dva roky jsem v novinách nečetl jiný názor, než policejní, či státní zástupkyně Sixtové.
Nakonec jsem se soudu přece jen dočkal. Nemohu posoudit, zda byl spravedlivý, protože jsem zaujatý, ale s určitostí tvrdím, že nebyl rovný. Před soudem jsem nestál jako obžalovaný, ale vinný. Byl jsem unaven a zeslaben dvouletou vazbou, rok šikanován soudcem Šemíkem, který mě vydíral i před soudem.
Když jsem byl ve vazbě déle než rok, tak jsem měl dost času prostudovat zákony a judikaturu, které se týkají podmínek vazby (to dělá většina vězňů). Z judikatury a z vysvětlivek k jednotlivým zákonům jsem zjistil, že koluzní vazba nesmí být zdůvodňována toliko obavami z ovlivňování svědků, ale musí být podložena konkrétním skutkovým jednáním obviněného. Já jsem pochopitelně nikoho neovlivňoval, ale soudce Šemík ve svém zdůvodnění vždy napsal že ano a dokládal to "důkazem", že jsem se dopustil 25c a 41d. Proti tomu jsem se nemohl odvolat, protože jsem nevěděl co to je. Až dva měsíce před soudním jednáním, kdy jsem dostal spisy k nahlédnutí, jsem zjistil, že uvedené šifry znamenají listy ze spisu, který jsem do té doby nesměl vidět. A ony přestupky o které soudce opíral své rozhodnutí, byla má žádost na Magistrát města Ústí n.Labem o opravu písařské chyby ve vydaném stavebním povolení a dopis mé matce, který jsem poslal řádně přes cenzuru a ve kterém jsem jí psal, že jsem nic neprovedl, bez dalších podrobností.
Advokát mi potvrdil, že podle zákona by měl být u rozhodování o prodloužení, či žádosti o propuštění z vazby, a že bych měl být přítomen také, když se jedná o mou svobodu. Zeptal jsem se, proč jsme nikdy u takového soudu nebyli, a on se jen usmál a pokrčil rameny : " Tak to u nás chodí..." Rozhodl jsem se, že i toto podivné zdůvodnění soudce Šemíka napadnu v odvolání a odvolal jsem se proti vazbě k Vrchnímu soudu v Praze (to bylo možné až po roce). Právník mi to sice nedoporučoval protože ho mohu naštvat, ale já jsem cítil, že už nemám co ztratit. Mýlil jsem se. Soudce Šemík sice zahájil soudní jednání, ale hned na začátku se zeptal zda trvám na svém odvolání proti vazbě a vysvětlil, že kdybych trval, tak by musel jednání přerušit a celý spis poslat k odvolacímu soudu a to by prý trvalo asi jeden, až dva měsíce (soud byl zahájen v listopadu 2008). Bylo to jasné vydírání, v ten okamžik jsem nevěděl, zda mluví pravdu a opravdu musí zaslat do Prahy celý spis, navíc mé odvolání k Vrchnímu soudu se někde pozdrželo dva měsíce a tak jsem na odvolání netrval a do protokolu ho odvolal. Ušetřil jsem tak dva měsíce života, protože v březnu 2009 bych byl ve vazbě dva roky a nad dva roky by mě museli pustit stejně, protože "důvody" státní zástupkyně Sixtové by posuzoval Nejvyšší soud a tam by těžko obstál důvod 25c, nebo 41d. Byla to prohra, ale já už chtěl mít soud za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama