Ústecký starosta III.

30. března 2009 v 10:36

Ústecký starosta III

První den byla jednací síň plná novinářů a všichni do svých "zpráv" opsali obvinění, které napsala státní zástupkyně. Od té doby nebyl u soudu žádný z nich a objevili se až na vyhlášení rozsudku. O průběhu soudu ani o předložených důkazech tedy nevěděli a zřejmě je to ani nezajímalo. S tímto vědomím přistupuji i po letech k článkům novinářů, kteří komentují soudní procesy.
Nebudu popisovat průběh jednání, to stejně dnes nikoho nezajímá, jen pár poznámek.
Byl jsem obviněn z pěti trestných činů a zpronevěr celkem za 1,2 milionu korun. Za to jsem seděl ve vazbě téměř dva roky. Žádný z údajně poškozených se poškozený necítil a přes naléhání soudce Šemíka se nikdo k žalobě nepřidal a údajně zpronevěřené peníze nechtěl, ani účetně nepostrádal. Dokonce i majitel onoho fotbalového klubu potvrdil, že peníze dostal, zaúčtoval a zdanil. Soudce Šemík těžko zakrýval své rozčarování z průběhu jednání, kdy se žaloba postupně rozpadala. Jako důkaz přijal notářský zápis který byl ručně pětkrát "upraven" propisovací tužkou tak, aby vyhovoval žalobě. Odmítl svědectví bankovních úředníků i svědků obhajoby, a klíčového svědka obhajoby jenom proto, že můj nový právník Tomášek využil možnosti zákona a klíčové svědky navrhl až k soudu, aby je policie nemohla ovlivnit.
Když k soudnímu jednání přinesl president "poškozené" nadace kompletní zápisy za kterých jasně vyplynulo, že jsem další trestný čin za 600 tisíc korun nemohl spáchat. Chtě, nechtě ho musel soudce Šemík přijmout, ale s komentářem, že je podivný způsob jakým se na poslední chvíli objevily. Že jsem mu to psal půl roku předem, si nevzpomněl. Dokonce mu ani nebylo divné, že v číslovaných zápisech nebyla návaznost a některá čísla chyběla.
Klíčovým svědkem obhajoby byl městský strážník Jiří Altman. Ten mě znal, protože bydlel ve stejném obvodu, kde jsem byl starostou a v době kdy jsem byl v bance s funkcionáři fotbalového klubu stál u proskleného vchodu banky, a když jsem předával peníze dokonce vešel dovnitř a viděl i předání peněz. Osobně znal manažera Hona (bydlel pár ulic od něj), znal i pokladníka Bičištěho. Před soudem i při konfrontaci z očí do očí potvrdil předání peněz. Soudce Šemík toto svědectví v rozsudku zamítl s odůvodněním, že mu nevěří, protože neměl důvod tam být a vstoupit do banky. Uvěřil svědectví Hona s Bičištěm, kteří si peníze patrně rozdělili. V rozsudku to "zdůvodnil" tak, že svědek Hon po odchodu z banky, kdy jeho parťák a zaměstnavatel Bičiště podepsal převzetí peněz, které prý nepřevzal, expresivním výrazem : " To jsme posrali..." A právě ona tři slova, mimochodem nikým nepotvrzena, ho přesvědčila, že mluví pravdu. Někdo z nich však lhát musel. Soudce Šemík rozhodl, že to byl Altman, nicméně jej pro jistotu z křivého svědectví neobvinil.
Byl jsem shledán vinným a následně propuštěn na svobodu. Zbytek trestu byl změněn na podmínku.
O tom, zda někdo krade, či zpronevěří peníze rozhoduje žalobce a soudce, nikoliv poškozený o kterém to žalobce tvrdí. Stát v tomto případě chrání společnost , která se poškozena necítí.
Myslím však, že jsem byl nakonec odsouzen správně a trest jsem si zasloužil. Jen babec totiž sponzoruje fotbalisty a zaplete se s nimi. V prostředí, kde se nabízejí kapříci, desetníky, či třicetníky a kde je každý zápas podplacen, nemůžete očekávat, že to dopadne jinak. Podvodníci, kteří se tím úspěšně živí, vedou fotbalové kluby dál. Manažer Hon, manažeruje dál, a manažer Pelc, který si z ulitých peněz od blbých sponzorů, jakým jsem byl i já, postavil ve Skoroticích krásný rodinný dům, mohl by si tam dát klidně nápis : Sponzoři mně".
Vazba není taková hrůza jak se na první pohled zdá. Tragédií však je, že se účelově zneužívá jako nástroj pomsty za to, že se obviněný nepřiznal a vzpouzí se státnímu zástupci.
Ve vazbě strádáte nejen špínou, smradem, nedostatkem pohybu, ale hlavně psychicky.
Ať mě žádný moudrý soudce neříká, že u soudu jsou pro obžalované rovné podmínky, když vás tam přivedou po dvou letech strávených v takovém prostředí v poutech, nevyspalého, namytého a s bílým páskem na rukávě, dávno zbaveného nejen práv, ale i důstojnosti. Ještě dlouho poté jsem měl potíže s artikulací, těžko hledal správná slova a trpěl psychickými poruchami. Proti vám stojí dobře vyspalý, najedený a dobře naložený státní zástupce a soudce. Zatímco vy těžko pátráte v paměti po vhodných výrazech, soudce to bere jako projev nejistoty,téměř za přiznání, protože vám dlouho trvá než se správně vyjádříte.
Novináři vás označí za zločince dávno před tím, než vůbec zasedne soud. Těžko uvěřit, že soudce není ovlivněn články v novinách a náladami veřejnosti. V mém případu novináři nikdy nenapsali, že na předání peněz byl řádný doklad a viděl to i svědek. Zřejmě to ani nevěděli, protože policie jim předhodila jen to, co se jí hodilo.
Během dvou let jsem prostřednictvím advokátů podal asi šest žádostí o propuštění z vazby, ale žádné nebylo vyhověno. Nikdy jsem nebyl vyslechnut soudcem a dokonce nikdy nebyl přítomen projednání můj advokát. Odůvodnění bylo vždy stejné: obavy před ovlivňováním svědků.
Vazba je nepříjemný zásah do života, nepříjemná zkušenost, ale dá se přežít, nic jiného vám stejně nezbývá..."
Popis kauzy bývalého starosty a jeho zážitky s naší spravedlností nemusí být objektivní, což i sám Cerman připouští, ale umožnily alespoň nahlédnout pod pokličku současných policejních a soudních praktik, které mají kořeny v minulosti. Jeho kauza už je dávno zapomenuta, ale v následujících letech přišly další. Policie získala potřebnou politickou objednávku a přešla od regionálních politiků k celostátním.
V květnu 2008 byl odsouzen advokát Zdeněk Nováček (zastupoval Ministerstvo zdravotnictví v kauze Diag Human) za zpronevěru 1,2 milionů korun, které zpronevěřil svému klientovi z prodeje pozemků v Bílovicích nad Svitavou. Nikdy kvůli zpronevěře nebyl ve vazbě. Nováček svou vinu přiznal a byl odsouzen pouze ke čtyřleté podmínce. Zákon, ale tak velké snížení trestu nepřipouští protože v případě advokáta Nováčka se jednalo o zpronevěru (škodu) značného rozsahu u které je sazba odnětí svobody dva až osm let. Ale jak je vidět u našich soudů jde všechno. O diametrálně rozdílném přístupu našich soudců ke stejným překročení zákona, dokonce i ke stejným paragrafům trestního zákona nemůže být pochyb a dokazuje nepředvídatelnost soudních rozhodnutí při aplikaci zákona v praxi.

Vysvětlení autora k vazbě :
O zneužívání koluzní vazby (ovlivňování svědků) jsem se už zmínil. Je tu ale jiná věc - tak zvané automatické prodlužování vazby. Ústava sice zaručuje (LPS článek 8, odst. 5), že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně zbaven svobody pouze na základě zákona a rozhodnutí soudu. Zákon však ani po novelizaci z 1.1.2002 přesně dobu neurčuje. Pouze stanoví hranice, které se překročit nesmí. Dříve to byly až čtyři roky. Tyto limity jsou závislé na obvinění a hrozící délce trestu. V praxi je obviněný i se svým právním zástupcem jen u prvního rozhodování soudu o vazbě. U dalších rozhodování však už nejsou zváni a soudce rozhoduje pouze na základě vyjádření státního zástupce, ke kterému se ale obvinění ani jejich právní zástupci nemohou vyjádřit protože ho ani neznají. Pouze první rozhodnutí soudce, který o vazbě rozhodne je v mezích zákona. I když ani tam se nedovíte na jak dlouho bude vaše svoboda omezena. V novelizaci trestního řádu v roce 2002 zákonodárci alespoň omezili délku koluzní vazby na tři měsíce. Navíc ze zákona vypustili větu, že vás mohou držet ve vazbě až do vyslechnutí svědků soudem, což je velký pokrok, který před touto úpravou nebyl. Dříve se běžně stávalo, že uplynul měsíc a vyšetřovatel neudělal ani jeden úkon. Obviněný byl ve vazbě půl roku a žádný soud se délkou nezabýval. Poté, když žalobce uzavřel spis a poslal obžalobu na soud, zase se nic nedělo. Vazba trvala automaticky dál. Nicméně žádné takové ustanovení zákona v trestním řádu nebyla. Až do roku 2002 byla vězňům prodlužována vazba jen usnesením soudu bez účasti obviněného i jeho advokáta, v rozporu s Ústavou. Soudcům to však vrásky nedělalo. Teprve po roce 2002 Ústavní soud rozhodl, právě kvůli neúčasti obviněných a jejich obhájců u soudního řízení o prodloužení vazby, že takové zbavení svobody je nezákonné. Takto bylo z vůle státních zástupců za tichého souhlasu soudců vězněno 99 % obviněných. V mnohých případech se jednalo o mstu státních zástupců za to, že obviněný využíval svého práva a bránil se obvinění. Až do novelizace zákona bylo ve vazebně permanentně kolem pěti tisíc obviněných.V důsledku toho nestačily vězeňské kapacity (kolem 23 tisíc vězňů), takže věznice byly o 20% přetížené. V praxi to znamenalo, že na jednoho vězně připadalo méně než 5 metrů čtverečních...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama