Jak prežít českou spravedlnost na Blog.cz

Blíží se konec listopadu. Sedím u stolu na jehož konci svítí obrazovka archaického počítače. Stěna sto let starého domu a dřevěné okno otvírá cestu mým pohledům přes rokli, potůček, pole až k lesu. Dál za obzorem je vidět nebe. Mnozí by namítli, že můj obzor je omezený, jsem ale rád i za omezený obzor. U nás žijí tisíce lidí, kteří se na svět dívají okny za kterými vidí jen o něco málo víc než nic. Mám na mysli odsouzené, kriminálníky, gaunery. Tak je ve svém dílku nazývá bývalý komunista, bývalý prokurátor, bývalý státní zástupce a bývalý náměstek policejního ředitele JUDr. Miroslav Antl. Pan doktor měl přitom ohromné štěstí, že jeho opilecký karambol zůstal bez následků na životech. Vlastně se jednalo jen o drobnou příhodu, která jen na krátký čas přibrzdila jeho slibně pokračující kariéru. Měl štěstí a tak zatím ještě zůstal na té správné straně ostnatého drátu.

Pan doktor se přesvědčil o tom, jak nepatrná hranice dělí bezúhonného občana od gaunera a jak ošidné je nálepkování lidí. Stačilo jen, aby řidička nabouraného auta, kterému zapomněl dát přednost havárii nepřežila. Bývalý náměstek policejního ředitele, dnes už senátor, měl štěstí a já mu ho přeji stejně tak, jako oné nabourané řidičce.

Takové štěstí však každý nemá a někteří mají dokonce smůlu, že se znelíbí lidem, kteří mohou otočit váš život jiným směrem. Mohou, protože mají moc, kterou jsme jim svěřili. Nežijeme ještě v ideálním světě, kde pravda a láska vítězí, i když se o to pokoušíme a věříme, že jednou v takovém světě žít budeme.

Více než čtyřicet let života v reálném socialismu v nás zanechalo hluboké stopy, které jen tak nevymažeme. Můžeme změnit rudou knížku za růžovou , modrou, zelenou, můžeme změnit kabát, účes, vzhled. Můžeme změnit názory a politickou orientaci, nedokážeme však změnit své návyky a myšlení, které formovali komunisté čtyřicet let.

Neumíme se zbavit závisti, lži, politické a jinak pokroucené procesy jsou stejně jako v minulosti jen rutinní záležitostí a slouží ke stejným cílům jako dříve a podílejí se na nich stejní udavači, policisté, prokurátoři a soudci. Scéna se změnila, ale herci zůstali stejní. Nezměnily se ani metody. A proč také, když ty osvědčené spolehlivě zabírají i dnes.

Policisté chrání naší bezpečnost, chrání nás před násilníky, agresivními psychopaty, opilci, zloději, či podvodníky. Prostě bez policistů, byť i špatných by to bylo ještě horší. Policie je tu od toho, aby nás za naše peníze chránila a udržovala pořádek v mezích zákona.. Práce policistů je těžká, náročná a nebezpečná a proto musí být policisté dobře zaplaceni. Proto, aby byli dobře zaplaceni se horlivě starají ministři vnitra bez ohledu na to z které strany pocházejí. Třicetitisícový průměrný plat prý podle bývalého ministra vnitra Grosse odpovídá náročnosti a nebezpečí, které je spojeno s výkonem služby v policejním sboru. Prý. Nevím, policistou jsem nikdy nebyl, ale statistiky hovoří jasně : za posledních pět let přišlo o život ve výkonu služby 0,8 policisty ročně. Dalším argumentem, kterým obhájci nadprůměrných platů v silových resortech

operují je nebezpečí úplatnosti, pokud nebudou dobře zaplaceni. To by ovšem museli mít 300 tisíc měsíčně a ještě bych za všechny ruku do ohně nedal. Jisté je že policisté a soudci jsou vnímáni jako nejzkorumpovanější skupina státních zaměstnanců. U soudců to svým výrokem o třináctých a čtrnáctých platech potvrdil dokonce i Ústavní soud a to hned dvakrát, když hlavním argumentem pro rozhodnutí o zachování tohoto privilegia byla obava o soudcovskou nezávislost. Ve svém výroku hovoří o penězích jako o jedné z důležitých podmínek soudcovské nezávislosti : " Když nebudou mít dost peněz, nechají se koupit obžalovanými... " U soudců to příliš nefunguje, dají se koupit i s nadprůměrnými platy. Pochybuji, že u policistů je to jiné. Stoupající platy se bohužel na výkonu policie neprojevují. Staré psy novým kouskům nenaučíte i kdybyste je platili zlatem. Zločinnost neklesá a objasněnost případů od roku 1997 neustále klesá i přesto, že si policejní ředitelé vylepšují statistiku falešnými protokoly s neexistujícími pachateli a neexistujícími trestními činy. Jak se pozná falešně vyrobený protokol se zmanipulovanými důkazy údajného zločinu od pravého protokolu s falešným obviněním a se zmanipulovanými důkazy ? To nepozná nikdo. Poznají to jen ti falešně obvinění na vlastní kůži. Těm však nikdo nevěří, protože jsou odsouzení. Kdo dnes uvěří Kájinkovi, že policisté ve spolupráci s podsvětím zorganizovali vraždu, kterou později přišili známému recidivistovi. Kdo by mu věřil ? Mizerná výkonnost naší policie však není největším nebezpečím, kterým policisté ohrožují veřejnost. Podstatně horší a nebezpečnější jsou zločiny, které páchají samotní policisté. Zde naopak statistika, zvláště po příchodu ministra Stanislava Grosse - prudce stoupala. Policejní zločiny mají v mnohých případech znaky mafie. Jsou dobře organizované a navíc mají dokonalé krytí - stavovská solidarita mužů zákona je silnější než u jiných povolání, vyrovná se jim snad jen korporativní jednání soudců. Zajímavé je, že samotní policejní šéfové včetně ministra vnitra tento stav vysvětlují optimistickým tvrzením, že se nejedná o nijak dramatický nárůst trestních činů policistů, ale jen o kvalitnější práci Inspekce ministra vnitra, která tyto skutky lépe odhaluje, takže se vlastně jedná o pozitivní jev. Bohužel žádná statistika nám neřekne, kolik trestních činů se nikdy k inspekci nedostalo a kolik se jich tiše zametlo pod koberec právě inspekcí. Další klišé, které téměř každý den slýcháme z úst policejních papalášů je tvrzení, že se jedná jen o jednotlivé případy selhání lidského faktoru, které pak vrhají špatné světlo na drtivou většinu slušných policistů. Nevím, možná na takovém tvrzení je něco pravdy. Já také několik slušných a poctivých policistů znám, bohužel však znám mnohem více případů nekorektního a nezákonného jednání a bylo by chybou zločinnost policistů bagatelizovat a zamlžovat.

Policie se po listopadu 1989 netransformovala a drtivá většina velitelských kádrů pochází z počátku sedmdesátých let, z normalizačního období Husákova režimu. Metody, které si tehdy začínající řadoví policisté osvojili jsou jim vlastní dodnes.

Nevěřte tomu, že po roce 89 najednou všichni prokoukli a stali se z nich apolitičtí profesionálové a přesvědčení demokraté.

Je-li pravdivé tvrzení, že komunistická strana byla v minulosti zločinnou organizací se zločinnou ideologií, potom se musíme smířit s faktem, že naši policii řídí zločinci. A jestliže ji řídí zločinci, musíme počítat s tím, že zločinci se navzájem kryjí a dodržují omertu, kterou poruší jen když se mezi sebou rvou o vyšší a lukrativnější posty.

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, není jednoduchá a patrně ji nikdo nezodpoví, tak aby se s ní ztotožnili všichni. Ale tím si nemusíme lámat hlavu, musíme se však připravit na to, jak přežít, když se dostanete s policií do kontaktu.

Rok 1968 byl rokem, který poznamenal naši společnost nejen jednadvacetiletou okupací, ale pokřivil charakter poválečných generací. Komunisté horlivě pomáhali budovat zločinný režim po vzoru Sovětského svazu. Jednou se ale probudili a pod okny jim stály tanky. Bohužel tanky stály i pod našimi okny. Nejsem historik a mým cílem není hodnotit toto smutné období, jen vám chci přiblížit dobu, kdy začínala kariéra šéfů dnešního policejního sboru, stejně tak i mnohých dnešních zkušených prokurátorů a soudců.

Po okupaci spřátelenými armádami následovala normalizace. Normalizace je kouzelné pojmenování nenormální doby. Komunisté chodili k prověrkovým komisím a navzájem se udávali z toho, kdo miloval Sovětský svaz víc a kdo s větším nadšením vítal tanky okupantů. Ti, kteří v tomto udavačském boji prohráli byli vyloučeni ze strany, což byla pro jejich kariéru smrtelná rána. Z té pochmurné doby si vzpomínám hlavně na výrok člena ÚV KSČ Milouše Jakeše, který na otázku jak by se zachoval, kdyby nás okupoval Sovětský svaz, odpověděl, že by dál vykonával svou stranickou práci.

Jenže po přerozdělení funkcí (moci) už o vytříděné nebyl zájem. Z mnohých komunistů, kteří tehdy prohráli svůj boj o moc se stali disidenti, kteří dál bojovali za inovovaný socialismus s lidskou tváří.

Hemžení v komunistickém mraveništi většinu lidí nezajímalo. Jenže za pár měsícům došlo i na prověrky nestraníků. I u nich se postupně zjišťovalo nakolik jsou loajální k okupační moci. I pro nestraníky, kteří nebyli dělníci, byly zřízeny komise v jejíž čele seděli již prověření komunisté. Někde proběhly pohovory ústně, jinde stačilo písemné vyjádření k okupaci. Bylo to potupné kádrování - hlouběji už klesnout nešlo. Posudky vypracované prověrkovými komisemi se za každým táhly až do roku 1989, kdy komunističtí kádrováci prozíravě usoudili, že kádrové materiály na každého zaměstnance zničí, nebo mu je předají do vlastních rukou. S tímto šikovným trikem přišel už v prosinci 1989 doktor Ransdorf z Demokratického fóra komunistů, později místopředseda KSČM a současný europoslanec. Bylo to zajímavé čtení, když jsem listoval ve svých kádrových materiálech, ale mnohem zajímavější by bylo čtení v kádrových materiálech policistů, kteří na počátku normalizace vstoupili do řad tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.

Nejdůležitějším kritériem pro přijetí do policejního sboru byla oddanost sovětským okupantům, potom komunistické straně a teprve poté přišlo na řadu vzdělání či psychická způsobilost mladých adeptů práce u policie. Každý, kdo tehdy vstupoval do bezpečnostních složek souhlasil nejen s okupací země, ale zavazoval se aktivně tento stav bránil - za peníze, za výhody. Slovo vlast mělo tehdy nádech sprostého slova. To správné bylo internacionalismus. V tomto kontextu posuzujme morální úroveň současných policejních majorů, plukovníků a generálů. Své postavení si vybudovali kolaborací s okupanty a službou pro komunistické zločince a většina z nich také komunistickými zločinci byla. Ze stejných důvodů to platí i pro tehdejší prokurátory a soudce, kteří přežívají dodnes.

Když jsme je ponechali na svých místech jako nepostradatelné, nedivme se, že svou pravomoc zneužívají, berou úplatky, podvádí a kradou. Nedělají nic jiného, než dřív. Za komunistů to byl normální způsob života. Nevěřte povídačkám o tom, že to dělali jen proto, aby mohli dělat svou práci, a že drtivá většina z nich byla slušná a poctivá. Je to naopak.

Mnohem statečněji a slušněji se však zachovali mnozí jiní, kteří ztratili daleko víc. Jako příklad může posloužit osud naší tehdejší pěvecké megastar Marty Kubišové. Získat pro kolaboraci takovou osobnost by bylo pro normalizační komunisty terno. Nepodařilo se. Marta Kubišová se odmítala ohnout.

Na počátku sedmdesátých let už nebyli odpůrci režimu masakrováni různými Grebeníčky, nevěšelo se jako v padesátých letech, nepřizpůsobivým lidem se"jen" znepříjemnil život, například tím, že nemohli dělat svou práci, nebo studovat. Jen ty nejvytrvalejší odpůrce zavřeli na několik let do kriminálu. Někteří však vězení nepřežili..

Na Martu Kubišovou šli estébáci nejprve po dobrém. Když ale neuspěli jako u její kolegyně Vondráčkové, museli hledat jiný způsob "domluvy". Věděli, že vzhledem k její ohromné popularitě je pro komunistické vedení nepřijatelné, aby ji zakázali vystupovat proto, že nesouhlasí s okupací. Vymysleli si proto provokaci s pornografickými fotografiemi. V policejních laboratořích vyrobili zdařilé fotomontáže a jejich spolupracovník, tehdejší ředitel Pragokoncertu Hrabal pak už udělal špinavou práci za ně. Pro národ bylo samozřejmě mnohem stravitelnějším vysvětlením, když se mu naservírovalo, že jejich oblíbená zpěvačka byla vlastně kurva, která byla ochotna udělat pro peníze kdejakou čuňárnu. Marta Kubišová se ale bez boje nevzdala a žalovala

Hrabala u soudu. Rok čekala na proces, nezpívala, pomalu odcházela z podvědomí lidí - a o to vlastně šlo. U soudu pak ředitel Hrabal přiznal, že se zmýlil a žena na pornofotografiích byla jiná (metodu falešného obvinění a

následného připuštění omylu používají mazáci komunistické policie dodnes). Na výsledku soudu už nezáleželo. Státní bezpečnost ukázala svou moc, ukázala, že může a oprávněně čekala, že se křehká zpěvačka zlomí a bude zpívat podle normalizačních not.

Nastala další fáze masáže, opět úsměvy, ujišťování, že ji chápou a že samozřejmě o nějakém zákazu činnosti nemůže být ani řeč, vždyť i okupanti jsou jenom lidé a všichni jsme přece Češi, a jako ostatním umělcům jí podstrčili k podpisu prohlášení o tom, že podporuje úsilí nového vedení KSČ o konsolidaci společnosti pod vedením Sovětského svazu (tak se tehdy také říkalo normalizaci a kolaboraci). Marta Kubišová však odmítla což mělo za následek konec její umělecké kariéry. Následoval jeden tichý zákaz za druhým. Supraphon přestal vydávat její desky i když by na nich vydělal mnohem víc, než na Pavlovi Liškovi. Důslednost normalizační policie šla tak daleko, že vyhrůžkami docílila i blokování kontraktu Kubišové u německého Polydoru. Zažila těžké období. Nějaký čas se živila i lepením pytlíků. Starala se o malou dceru a policie ji šikanovala opakovanými výslechy. Byla mluvčí Charty 77. Život Marty Kubišové za okupace byl nevlídný. Nebyla sice vězněna, nebo popravena, ale profesně zcela určitě. O její zpěv byli okradeni miliony jejich příznivců. A zatímco ona byla šikanována, její kolegyně Helenka Vondráčková podepsala všechno co jí podstrčili a vesele hopsala pro potěchu tehdejších mocipánů.

Podobně hopsal i bývalý policejní prezident generál Kolář. Vstoupil do strany a přihlásil se do řad policie v nejtěžším období našeho národa. Dobrovolně vstoupil do organizace, která aktivně potírala svobodu a měla v náplni práce bránit svobodu pouze pro komunistickou moc a pro sovětské okupanty. Pro lidi, kteří jen trochu mysleli a vnímali okupaci jako okupaci a ne jako spřátelenou pomoc to byl ubohý, sprostý zrádce, kolaborant, které mu by málokdo podal ruku na veřejnosti. Tehdy nebyla velká tlačenice o místa u policie. Slušní lidé se do služby pro okupanty nehrnuli, mnozí policisté cítili ještě stud a od policie odešli sami a mnoho jich neprošlo sítem politických prověrek. Proto potřebovali nové Koláře, Vorálky, Knížete, či Želáskym, prostě gaunery, kteří neváhali sloužit okupantům, komukoliv. Dnes svou zradu obhajují povídačkami o tom, že chtěli jen chránit naší bezpečnost. Jejich hlavním cílem bylo chránit bezpečnost a klid pro komunistické poskoky komunistů z Kremlu. Říkalo se tomu proletářský internacionalismus.

Místo toho, aby byl po roce 1989 tento odpad společnosti postupně propuštěn ze služeb policie, jsou tito bezpáteřní lidé na vysokých policejních postech dodnes. Nechápu jak může generál Kolář po vynucené rezignaci pracovat v našich diplomatických službách jakoby se nechumelilo. V září 2008 proběhla médii zpráva o odvolání ředitele pražské policejní správy plukovníka Želáska.

Namísto toho, aby média popsala jeho kolaborantskou činnost, postup ve stranické a policejní hierarchii, dozvíme se jen mezi řádky, že tento obětavý policista má odslouženo 40 let u policie. Málokdo si vezme do ruky tužku, aby si spočítal, že k policii nastoupil současně s okupací sovětských vojsk.

Ústí nad Labem bylo v roce 1969 špinavé zakouřené provinční město. Období smogu ( kdo si ještě dnes na takové slovo vzpomene) se zde stalo pátým ročním obdobím. Nejsem

staromilec, ale ten dnešní milý smog se s tím dřívějším socialistickým nedá vůbec srovnávat.Tehdy nebylo kvůli žlutohnědému smogu vidět dál než na 5 metrů. A ta" vůně"! Ale na to byli v Ústí zvyklí, protože zdejší chemička občas něco vypustila. Do takového zakouřeného města, kde se nedalo na podzim ani dýchat se mnoho kvalitních sportovců nehrnulo. Jedinou výjimkou byly sporty, které se provozovaly v halách. Odbíjená a box. A box se v Ústí pěstoval pod patronací SNB. Tehdejší Rudá hvězda patřila ke špičce v ČSSR.

Chodil sem pravidelně na každý ligový zápas a znal všechny borce. V těžké váze tehdy dělal

náhradníka jistý Jarda Pok. V ligovém utkání nastoupil málokdy, protože tam tehdy kraloval místní miláček publika Lašák, ale občas se Jarda do ringu přece jen dostal, hlavně při přátelských zápasech, nebo v kvalifikacích na přebor republiky. Měl perfektní postavu, boxoval zabalen do dvojitého krytu a neúnavně lezl za svým soupeřem dopředu. Na tehdejší dobu byl jeho styl neobvyklý a podobal se spíše profesionálnímu pojetí boje. Jedinou nevýhodou byla jeho váha. Snad měl těžké kosti, ale výškou byl sotva polotěžká. Nastupoval však v těžké. Pokaždé vyhrál s převahou první kolo. Ve druhém zpravidla dostával nakládačku a třetí jsem ho nikdy neviděl dokončit. A tenhle Jarda Pok byl samozřejmě také u policie. Myslel jsem si ale, že je tam jenom kvůli boxu a když skončí, tak uniformu svlékne jako většina borců tehdejších policejních klubů.

Jednou, někdy v polovině roku 1970 jsem s ním seděl v hospodě s přáteli. Jarda se s jedním znal a přisedl si. Zdál se mi v povznesené náladě a až teprve po chvíli jsem si uvědomil, že má na sobě zbrusu novou uniformu a na náramenících jednu zlatou hvězdu. Jarda a důstojník ? Neměl maturitu, s obtížemi dal dohromady jednu souvislou větu a navíc ty rány do hlavy. Bylo pro mně záhadou, jak k takové hodnosti přišel. Tehdy byl kapitán už vysoká šarže a majory, nebo plukovníka jsem neviděl nikdy. Jarda byl ale plný dojmů z posledních událostí a s hrdostí nám vysvětlil, že byl vybrán do jednotky na Palachův týden. S nadšením vyprávěl jak si na jedné z posledních demonstrací proti okupaci zabouchal do demonstrantů.Honil je jak králíky po poli. A když nějakého protisocialistického šmejda dostihl, tak mu dal nakládačku, že na to do smrti nezapomene. Já také ne. Dodnes si představuji, jak trénovaný neúspěšný boxer vytlouká z obyčejných lidí poslední zbytky naděje, že mohou ještě něco změnit. Za pár měsíců po "úspěšné" akci nastoupil k dopravákům a později se stal dokonce detektivem na vyšetřovačce a zlaté hvězdičky se utěšeně množily. Po roce 1989 jsem ho ztratil z očí, ale vím, že tehdejšími prověrkami v pohodě prošel, stejně tak jako naprostá většina policistů.

Proč popisuji právě tuto epizodu? Ještě nedávno byl prvním policistou v zemi generálmajor Kolář. Boxerem sice nebyl, ale stejně tak jako Jarda zahájil svou kariéru poctivého internacionálního komunisty v řadách normalizační policie na počátku sedmdesátých let. Obrázek o charakteru, přesvědčení, či úmyslech těchto, tehdy řadových poctivých kluků v řadách SNB, si udělejte sami. Dnes jsou z nich policejní velitelé v hodnosti podplukovníků a výše. Zdaleka ne naposledy si s chutí zabouchali v osmdesátém devátém do pokleslých protisocialistických živlů na Národní třídě. A mlátí nás dodnes. Je to hnůj, společenský odpad mnohem horší než jsou běžní kriminálníci. Jenomže oni jsou dnes veřejnými činiteli, přežili pár let v klidu, možná se nějaký čas i obávali následků své činnosti z minulosti, ale brzy se oklepali a dnes stojí proti nám. Věřte tomu, že zkušenosti ze socialistického pojetí práva nezapomněli dodnes. Mají neocenitelné zkušenosti, pracují na vyšších a důležitějších místech, než kdysi pro sovětské okupanty.

Proč by ale nemohli přežít kolaboranti ve službách policie, když se úspěšně přeorientovali i politici, soudci, prokurátoři i vysocí státní úředníci. Jsou stejní jako Emanuel Moravec.

Také on sloužil okupantům v dobré víře a z přesvědčení.

Podplukovník Jaroslav Šejvl byl náčelníkem Obvodní správy SNB na Praze 1. Velel zásahu při Palachově týdnu, snažil se i při zásazích proti demonstrantům v listopadu 1989, prostě snaživý soudruh náčelník. Nebál se nasadit svou kůži v "boji" proti třídnímu nepříteli a "odvážně" vytahoval demonstranty z davu, kopal do nich a mlátil je jako kdysi Jarda . A dnes? Byl povýšen na prokurátora a možná že právě on jednou bude stát proti vám a nakope vám tak jako dřív.

Pavel Přibyl: bývalý poručík, bývalý člen KSČ, bývalý velitel roty pohotovostního pluku SNB, to dotáhl ještě dál. Stal se šéfem úřadu vlády .Tento nepostradatelný muž exministra vnitra Grosse ještě 28.10.1989 se svými hochy surově seřezal účastníky pokojné manifestace občanů při výročí založení našeho státu. O brutalitě zákroku později svědčili lékaři, kteří ošetřovali jeho oběti. Stanislav Gross však tvrdil, že se ničeho zlého nedopustil, protože prošel i prověrkami včetně prověrky Národního bezpečnostního úřadu. Pozoruhodné bylo, že v případě pana Přibyla nevadilo ani jeho podnikání s bývalým kapitánem StB

Oldřichem Loukotou. Úředníkům Národního bezpečnostního úřadu byly tyto skutečnosti známy a proto prověření nedoporučili, avšak v Přibylův prospěch zasáhl sám ředitel této instituce Tomáš Kadlec, který dal pokyn k udělení prověrky. Přibyl nakonec rezignoval "dobrovolně " a vrátil se do služeb policie.

Ředitel NBÚ Tomáš Kadlec je jedním z hlavních viníků infiltrace bývalých policejních struktur na citlivá mocenská místa současné policie, dokonce i parlamentu. Bez prověrky u NBÚ, nebylo možné, aby se bývalí estébáci a problémoví policisté dostali na vysoké posty státní správy, nemohli by se seznamovat s tajnými a citlivými informacemi. Právě prověrkami NBÚ se vždy zaštiťoval bývalý ministr vnitra Gross při jmenování svých mužů na klíčová místa na ministerstvu, či u policie. Pokud by NBÚ pracoval nestranně, nemohl by vykonávat svou funkci ani jeden z nedůležitějších Grossových náměstků.

Petr Ibl bývalý předseda poslaneckého klubu ČSSD absolvoval za komunistů policejní školu a před revolucí pracoval jako bachař v Ruzyňské věznici. Byl ve straně, byl jí oddaný a dokonce mířil na post náměstka ředitele věznice. Z té doby měl plno kamarádů z řad zkompromitovaných policejních důstojníků, či estébáků. Tehdy to bylo přirozené, protože do Ruzyňské, či Pankrácké věznice putovali političtí vězni a byli tam ještě vyslýcháni.

Ibl prošel polistopadovými prověrkami celkem hladce i když se ozvalo několik bývalých vězňů, kteří poukazovali na jeho předlistopadové působení ve věznici. Přes různé názory na jeho oddanou službu pro komunisty, nelze tvrdit, že patřil do stejné kategorie grázlů jako Přibyl, či Bajer. Nikde jsem však nevypátral, že by jakkoliv protestoval proti nedůstojným podmínkám socialistického vězeňského systému.

Iblovo angažmá u vězeňské služby však nebylo jediným škraloupem na jeho minulosti. V polovině devadesátých let, kdy ještě nemohl pomýšlet na kariéru ve státních službách se musel živit jako běžný občan. Pracoval ve společnosti Transport Trading Servise a jeho blízkým spolupracovníkem byl bývalý důstojník komunistické StB major Jaroslav Vondruška. Prověrku NBÚ však dostal bez problémů a možná s Vondružkou spolupracuje dodnes. Samozřejmě nelze tvrdit, že když někdo dělal bachaře za Husáka a nebo se v práci stýkal s důstojníkem StB, že by nemohl dostat prověrku NBÚ, ale u naprosté většiny uchazečů o toto osvědčení, bez kterého se dnes neobejdou ani podnikatelé, chtějí-li pracovat s citlivými komoditami, byly kontakty s bývalými příslušníky StB rizikem, kvůli němuž osvědčení od NBÚ nedostali.

Do parlamentu to dotáhl i bývalý bachař Josef Vondružka poslanec za KSČM. Těsně po okupaci spřátelenými vojsky začal studovat "vysokou školu" SNB a v roce 1972 nastoupil jako bachař do sboru nápravné výchovy v Minkovicích, které byly za normalizace postrachem politických vězňů.

Vondružka byl znám mezi vězni svou hrubostí a brutalitou. Na výprask od vzpomíná dodnes mnoho vězňů. Vladimír Hučín (píši o něm na jiném místě) dostal pendrekem od Vondružky za to, že se k němu přiblížil blíže než na předpisové tři metry.Vychovatel Vondružka mu udělil více než padesát trestů (většinou se jednalo o samotku). Hučín dostal také od Vodružky trest za to, že měl čepici na hlavě jinak, než považoval za správné Vonružka. Pendrekem vychovával i Jiřího Grundoráda.

Odsouzený Jiří Wolf byl za trest zavřený na zvláštním oddělení kde jej dozorci byli každý den. Na Vondružkovy výprasky vzpomíná dodnes. Po sametové revoluci v roce 1989, která měla takovéto zrůdy odstranit ze státních služeb, se stal major Vondružka profesionálním politikem KSČM.

Ještě dál než Vondružka to dotáhl spolupracovník StB a člen Lidových milicí (ozbrojená složka KSČ) Josef Tošovský, který to dotáhl až na předsedu vlády. Jak se to mohlo přihodit? Jednoduše. Tichošlápek Tošovský cudně tajil své členství v KSČ, nepřiznal se ani k Lidovým milicím a zatajil i svou spolupráci s StB. Oblafnul tím všechny včetně Vácůava Havla, který ho do funkce protlačil po pádu vlády Václava Klause. Tošovský sice nikoho nemlátil pendrekem, ale pro okupanty byl svou loajalitou a zapáleností pro věc mnohem přínosnější. Dnes se o své činnosti před rokem 1989 odmítá bavit.

Plukovník Václav Jakubík to u policie za ministrování Stanislava Grosse dotáhl až na náměstka policejního ředitele, ale s prověrkami měl velké problémy, neboť ještě v roce 2000 spolupracoval v detektivní kanceláři E.T.I. s někdejším vysokým důstojníkem StB Miroslavem Čemusem. Z tohoto důvodu se prověrka stále protahovala a ministr Gross proto povolovat Jakubíkovy stále nové a nové výjimky. Nakonec zasáhl sám ředitel NBÚ a ukončil tento podivný stav. Na jeho pokyn byla Jakubíkovi prověrka udělena. Dnes pracuje plukovník Jakubík na místě ředitele policie v Mostu a vše je v naprostém pořádku.

A Tomáš Kadlec ? Ten musel nakonec z místa ředitele NBÚ odejít. Podivné prověrky na politickou objednávku, či za peníze prosákly na veřejnost natolik, že si toho všimla i BIS a na přímý pokyn ředitele Růžka nasadila do Kadlecova úřadu svého agenta. Soud vydal povolení k odposlechu podezřelých osob, které BIS monitorovala. Tajná služba tak sledovala celkem osm podezřelých. V první řadě ředitele NBÚ Tomáše Kadlece, bezpečnostního ředitele Martina Hejla a šéfa lobystické agentury Crane Andreje Surňaka. Surňak nebyl vybrán náhodou. Jeho agentura zajišťovala pro ČSSD volební kampaně. Jeho lidé vymysleli "upřímnou kampaň" s usměvavým Grossem (kdo si dnes na ni vzpomene?). Za nemalé peníze sehnal stádo umělců na čele s Helenkou Vondráčkovou, kteří byli ochotni lákat voliče ve volbách do Senátu a krajských zastupitelstev. Surňak je v tomto oboru mistrem. Ve službách pro sociální demokraty se velmi sblížil se Stanislavem Grossem. Pro stále sílícího Grosse začal dělat i jiné vlivové akce do kterých se nikdo nehrnul a nebo neměl tolik kontaktů. Tak se stalo, že byly odposlechnuty i hovory ministra vnitra se Surňakem. A na těchto rozhovorech celá tajná akce ztroskotala. Oficiálně se uvádí, že omylem počítače byly odposlechy zaslány místo na BIS do policejní protidrogové centrály a malér byl na světě. Policejní president Kolář informoval svého šéfa o omylu a nastal poprask. Gross dělal, že o ničem nevěděl a ani netušil o co se jednalo. Stěžoval si, že je tajnými službami odposloucháván. Než se všechno vysvětlilo, celá akce na odhalení podivných praktik NBÚ byla provalena. Jiná verze ovšem tvrdí, že Grossovy odposlechy neposlal počítač omylem jinam, ale něčí prst na klávesnici policejního počítače. Následovala aféra, vzájemné obviňování, které se přeneslo na půdu vlády. Jednalo se prakticky o mocenský boj mezi špičkami ČSSD. Zatímco Tomáš Kadlec byl "chráněncem" ministra vnitra, Martin Růžek byl zase pod ochranou tehdejšího předsedy vlády Špidly. Nakonec vše utichlo a oba ředitelé rezignovali na svá místa. Každému kdo se jen trochu zajímal o tento boj dvou vlivných státních institucí bylo jasné, že to byl jen vynucený tah oběti nižších šarží v bitvě těžkých vah Špidly a Grosse. Jak to dopadlo už víme. Nakonec vyhrál Stanislav Gross, ale ani Vladimír Špidla nepřišel zkrátka a byl následně Grossovou vládou postrčen na místo komisaře Evropské unie. Jenže kostlivec z odposlechů se vynořil znovu. Ředitel BIS Martin Růžek poslal tehdejšímu premiérovi Zemanovi podrobnou zprávu, kterou znal i místopředseda vlády Špidla. Skončila v šuplíku a nikdy se ani v užším vládním kruhu neprojednala.

Jedním z Přibylových podřízených mlátiček byl i jeho kamarád Petr Hanzl, kterého si přivedl na Ministrerstvo vnitra v době kdy se stal ředitelem kanceláře ministra Grosse. Když se z neschopného ministra stal neschopný premiér, povýšil i Hanzl na funkci vrchního ředitele ministerstva vnitra.

Poté co vyplula na povrch jejich minulost a lidé začali demonstrovat před úřadem vlády, začal Pavel Přibyl svalovat odpovědnost za mlácení lidí na své podřízené, tedy i na Hanzla. Prý jednali proti jeho rozkazům. Hanzla obhajoval tehdejší ministr vnitra Bublan tvrzením, že sice sloužil u Pohotovostního pluku SNB, ale nikoho moc nemlátil.

Por. Jan Slezák parťák Pavla Přibyla z pohotovostního pluku. Rovněž bývalý člen KSČ, bývalý velitel roty mlátiček, které rozháněly demonstrace v roce 1989. Za svou brutalitu byl vyšetřován policií podobně jako Pavel Přibyl. Za ČSSD to ale dotáhl až na pražského radního.

Ani jeden z nich dobrovolně neodstoupil, ani jeden z nich ani na okamžik nezapochyboval o svých morálních a odborných kvalitách k výkonu takovýchto vysokých postů. Pomyslel by si někdo z vás, když jste v listopadu 1989 stáli na náměstích proti těmto policistům, že za patnáct let nebudou zavrženi jako odporní komunističtí pacholci, ale naopak za vlády ČSSD povýší a budou prakticky na nejvyšších postech policie a na Úřadu vlády?

Podobných kvalifikačních předpokladů pro úspěšnou kariéru u policie, či soudů bych mohl uvést desítky. Vím, že to není radostné čtení, protože lidé jsou spíše nakloněni číst pozitivní informace, ale pro vysvětlení současného stavu orgánů činných v trestním řízení to nutné je.

Po roce 89 byly všechny předpoklady k morální očistě policejních sborů, byla šance je i kádrově obměnit a začít prakticky od nuly. Proti tomu stál druhý názor, který zastával tehdejší ministr vnitra Sacher, který tvrdil že nelze všechny najednou vyhodit a začít s novými nezatíženími lidmi, protože by to destabilizovalo bezpečnostní situaci v zemi. Později vyšlo najevo, že i on spolupracoval s StB. A stejný argument převážil i při jmenování neodvolatelných soudců. Byly sice zřízeny různé komise, které měly eliminovat policisty a soudce, kteří zneužívali svého postavení až příliš křiklavě, nebo se podíleli na politických procesech ale v Občanských komisích převažovali opět policisté, nebo lidé na ně napojeni a staří kamarádi se vzájemně podrželi. Laici z řad občanů, byť měli ty nejlepší úmysly, neměli šanci. Šanci neměli hlavně proto, že postupovali slušně, sametově a nechtěli nikoho poškodit bez důkazů. Proti ním stáli policisté, kolaboranti a lumpové, kteří si nikdy nelámali hlavu s nějakými pravidly a slovo svědomí znali pouze z románů. Teprve mnohem později začala vyplývat na povrch minulost mnohých z nich.. Zpravidla to bylo tak, že na ni upozornil novináře některý z postižených, který je po znal a poznal i jejich "práci" na vlastní kůži. Bylo ale už pozdě, o odvolání nemohla být ani řeč. Ministři se sice tu a tam dušovali u některého zvláště křiklavého příkladu, že všechno prošetří, pár dnů, maximálně týdnů se jednotlivé případy přetřásaly v novinách, ale nikdy jsme se nedozvěděli zda skutečně k odvolání došlo. Jedním z hlavních ochránců komunistů a estébáků v řadách policie, v té době vlivný ministr vnitra s úzkými vazbami k presidentovi Havlovi byl Jan Ruml. Verbálně sice proti bývalému komunistickému

establishmentu vystupoval, ale ve svém resortu ponechal až na výjimky všechny kádry normalizační doby. Prý byli nepostradatelní. Postradatelní byli naopak polistopadoví policejní presidenti, kteří se střídali jako na běžícím pásu. Jejich nevýhodou bylo, že nebyli před listopadem zapojeni do policejních ani komunistických struktur. Zatímco normalizační kámoši se vzájemně podporovali, noví lidé, kteří se snažili udělat v policejních řadách pořádek byli vnímání jako cizí nežádoucí element. Navíc disidenti, kteří se na krátký čas dostali k moci byli úzce svázáni se svými estébáky. Věděli, že oni také vědí.

Ve druhé sociálnědemokratické vládě dostal křeslo ministra zemědělství bývalý komunista Jaroslav Palas a vzal si k sobě jako rádce své kamarády ze strany. To by nebylo nic neobvyklého, každý ve funkci se chce obklopit lidmi, kterým věří. Potíž byla v tom, že jeden z nejvlivnějších poradců -kamarádů byl Vojtěch Slówik bývalý spolupracovník StB.

Doba se ale změnila, když může být ministrem bývalý komunista, proč by nemohl být poradcem bývalý agent StB. Doba se změnila natolik, že pan ministr Palas se ani nenamáhal s nějakým mlžením. Poté, co se veřejnost dozvěděla o neslavné minulosti svého poradce, postavil se k tomu čelem. Tiskový mluvčí ministerstva zemědělství Martin Severa suše prohlásil : " Pan ministr nehodlá na svém vztahu k poradci panu Slówikovi nic měnit. Pan ministr ví, že byl ideovým spolupracovníkem StB, prověřil si to, ale nemá potřebu z toho nic vyvozovat."

Pan ministr Palas, ač nerad se , se přece jen k minulosti musel vrátit. Na americkém internetovém serveru byla otištěna kopie vázacího aktu Jaroslava Palase z doby, kdy rozjížděl svou komunistickou kariéru :

Možná, že právě o tomto Palasově škraloupu věděl Slówik, kdo ví? Mohla to být samozřejmě jen provokace, ale podle zkoumání grafologů je Palasův podpis velmi zdařilý a mohl být pravý. Bohužel z internetové kopie nelze pravost stoprocentně ověřit ( tlak na pero a pod.) Ministr Palas vše popřel, co jiného mohl udělat? Údajně podal trestní oznámení na neznámého pachatele a policie prý všechno vyšetří. Dodnes se nepodařilo zjistit kam své trestní oznámení poslal. Jindy značně upovídaní policisté, kteří za pár kaček vyzradí novinářům i ty nejtajnější informace z policejní kuchyně, tentokrát mlčeli. Možná, že pravým důvodem jejich mlčení byla neexistence podaného trestního oznámení. A představte si, že takového šmejda si lidé po dvaceti letech zvolili za hejtmana.

Člověk by řekl, že dnes už je to jedno jestli na ministerstvu dodnes pracují zločinci, kteří spolupracovali s StB, možná na ministerstvu zemědělství, ale není jedno, když dodnes pracují na ministerstvu vnitra.

Ostatně tato kniha je plná případů zametených pod koberec, šmejdů, kteří přežili a dodnes uplatňují své zkušenosti, které získali od sovětských soudruhů.

Například Jaroslav Saveljev, za komunistů vyučoval na Vysoké škole SNB, která vychovávala příslušníky StB. V poklidu přežil prověrky, když tvrdil, že byl pouhým učitelem, ostatně stejnou obranu zvolil bývalý předseda Konfederace odborových svazů, později senátor za ČSSD, nyní europostanec Falbr. Saveljev ještě v roce 1999 působil na ministerstvu vnitra v odboru supervize, takže po revoluci vlastně povýšil. Snad se to ani nedá nazvat paradoxem, když se později zjistilo, že tento snaživý policista vedl kontrolní tým, který kontroloval Úřad dokumentování a vyšetřování zločinů komunismu. Jestli neumřel kontroluje dodnes. Disident a nejznámější lovec minulosti komunistických kádrů spojených s StB Petr Cibulka přibližně ve stejné době obvinil tehdejšího ministra vnitra za ČSSD Václava Grulicha z udávání členů své vlastní rodiny z protikomunistické činnosti. Ano čtete dobře. V padesátých letech to bylo něco jako osvědčení kvality, loajálnost straně nade vše. Vysvětlení tiskového mluvčího ministerstva vnitra Jana Dekera, že udavačství není trestním činem by bylo k zasmání, kdyby těm lidem nezkazil na dlouhá léta život. Bratry, které udal skončili na deset let v Jáchymovském koncentráku, mladý Grulich byl přijat do KSČ a nastartoval svou skvělou kariéru. Doplnil si vzdělání a pracoval jako školský inspektor. Pro podobné učitele jakým byl soudruh Šaveljev měl pochopitelně slabost. Grulich sice chvíli vyhrožoval Cibulkovi soudem za pomluvu, ale nikde se mi nepodařilo zjistit, zda ji skutečně podal a s jakým výsledkem.

Pokračování v dalším článku.

A co takový hodný a zkušený policista Jan Brajer?
Ve velitelské pozici řídil

Slezákovy a Přibylovy hochy při výprasku poklidných demonstrantů. A nejen to. Přestože ze své velitelské funkce nemusel aktivně zapojil v "boji", nevydržel to a šel si také v rámci zákona bouchnout do antisocialistických živlů. Byl to ale slušný policista - prý mlátil jen otevřenou rukou. Častokrát byl viděn na záznamech z předlistopadových demonstrací. Hvězdou se stal zvláště v roce 1989. Jeho "skvělé" představení odvysílala i ČT, takže ho v akci viděly miliony diváků. Mohly ho vidět jak společně s milicionáři chrání staré pořádky. Řídil mlácení lidí s bravurou ostříleného mazáka, lidí kteří nechtěli nic jiného, než uctít památku mučednické smrti Jana Palacha. Ostatně nedělal to poprvé. A nic, Občanské komise ho schválily způsobilým pro další službu. Tím se později oháněl nejen on, ale i jeho nadřízení. Jan Bajer namísto odchodu od policie byl povyšován, až to dotáhl na zástupce velitele pražské pořádkové policie. Jeho nadřízení včetně samotného ředitele pražské policie za něho bojovali jako o život.

Zatímco Bajer, Přibyl, Slezák, či Hanzl dělali hrubou práci pouličních bijců , tak major Borník dělal za okupace fajnovější práci - vyšetřoval ty kteří měli tu smůlu, že byli vytaženi z davu a dovlečeni na policejní stanici k výslechu. Borník údajně nikoho nemlátil, na to měl své pacholky. Není znám jediný případ, kdy by se podařilo prokázat fyzické násilí na vyšetřovaných. Jak asi, když při vyšetřování není kromě obviněných a policistů žádný svědek. A major Borník po letech ? Stal se ředitelem Inspekce ministra vnitra a vyšetřoval zločiny svých kolegů.

Daleko to u policie dotáhl i spolupracovník StB Pavol Mihál, který se stal dokonce ředitelem české pobočky Interpolu. S StB spolupracoval od roku 1984 pod krycím jménem Emil, nejprve jako důvěrník, později se stal dokonce agentem. Sledoval a udával zahraniční studenty. Udával zřejmě dobře, protože ho v roce 1988 přijali do služeb SNB. Po roce 1989 přečkal v pohodě prověrky protože jeho spis skartovali. Šikovný Mihál se ale pojistil. Když povýšil na ředitele a musel předložit lustrační osvědčení vymyslel jednoduchou fintu - na své žádosti změnil jméno na Pavel Mihál, ostatní údaje ponechal stejné. Výsledek byl negativní a nadřízení si prý ničeho nevšimli. Pět let tento podvodník šéfoval prestižnímu policejnímu útvaru, než se stal ředitelem archivní služby historik Pavel Žák, který se v archivech nejen vyznal, ale na rozdíl od svých předchůdců bývalé spolupracovníky StB a estébáky z povolání nekryl.

Podvodník na ředitelském postu nebyl nikdy potrestán. Policii se prý nepodařilo prokázat úmysl, že si jméno pozměnil úmyslně. Nepodařilo se také prokázat, že Mihál špatně čte a proto si nevšiml omylu, který mu vynesl prestižní policejní židli. A tak Mihál nebyl ani obviněn z podvodu (uvedl někoho v omyl aby získal pro sebe prospěch). Od policie odešel s odstupným, které se pohybuje kolem dvou milionů korun.Typickým příkladem policisty minulé doby zosobňující snad všechny záporné vlastnosti normalizačního kariéristy je plukovník Jiří Komorous, který to dotáhl až na šéfa Národní protidrogové centrály.

Zcela jistě patří mezi ty bývalé komunistické kádry, kteří se neštítí žádného

svinstva - pokud to poslouží jejich kariéře. Není jasné, zda byl v mládí tak zabedněný a hloupý, že věřil tomu co říkal, nebo zda tak činil z čiré vypočítavosti

a snahy uplatnit se u komunistické tajné policie. Jisté je, že do policejní služby vstoupil hned po studiích a od počátku projevoval nebývalou politickou angažovanost. Při první příležitosti vstoupil do KSČ a horlivě přesvědčoval ty méně zapálené kolegy o správnosti vedoucí úlohy strany a brzy dostal důvěru svých soudruhů a stal se zapisovatelem schůzí stranické buňky policejního útvaru kde sloužil. Ve volných chvílích si četl romány o sovětských komsomolcích. Jeho nejoblíbenější knížkou dětství byla novela Čuk a Gek a v jinošských letech napínavý román "Jak se kalila ocel" od Nikolaje Ostrovského. Své nadšení a oddanost marxismu-leninismu se snažil přenést na své kolegy prostřednictvím nástěnek. Stal se nástěnkovým referentem a otevřel si tak cestu k dalšímu postupu. Politické uvědomění, oddanost politice KSČ a nadšení pro okupaci sovětskou armádou byly hlavními předpoklady pro doložku nejvyšších výhod mladého policisty. Aby lépe poznal nepřítele, pilně studoval angličtinu. Chtěl bojovat proti reakcionářům a kapitalistům jako jeho vzor kapitán Minařík.

Koncem osmdesátých let napsal žádost o přijetí do elitní policejní složky StB ve které se vyznal ze své lásky ke straně, k Sovětskému svazu a k okupaci, kterou jak se slušelo nazýval bratrskou pomocí. Jeho upřímné vyznání zabralo a mladý Komorous byl přijat do kurzu pro přípravu komunistických rozvědčíků, který organizovala StB. Splnil se mu sen, který překazila listopadová revoluce. Ne však nadlouho. Komorous hbitě odhodil komunistické přesvědčení a nasadil si masku pravicového demokrata. Dnes se modlí k bohu a tvrdí, že jeho patronem je svatý Pavel, Pavel Korčagin je zapomenut. Komorous je kolaborant a lidský odpad, kterému slušný člověk nepodá ruku. Současný ministr vnitra Ivan Langer se ji neštítí protože ho považuje za odborníka bez kterého by se policie neobešla. Podobných odborníků s estébáckou minulostí pracuje u policie ještě více než osm set. Plukovník Komorou je prý velmi úspěšný v boji proti drgovému obchodu. Pravda, výsledky protidrogové centrály jsou skvělé protože každý rok odhalí a zajistí několik kilogramů drog ( v úspěšnějších letech i 4 kg). Oficiální statistické údaje, které se opírají o odborné odhady spotřeby drog v České republice a přesné údaje zachycených drog na našem území říkají, že Národní protidrogová centrála společně s celníky zajistí 0,0001% distribuovaných drog. Kolik procent z tohoto množství vyčenichají psi celníků a kolik Komorousova brigáda statistiky neuvádí. Předpokládám, že zapálený politruk bude brzy povýšen do hodnosti generála a vsadil bych roční výplatu na to, že takový sen nesnil Jiří Komorous ani ve svých nejodvážnějších rudých snech .

Proti třídnímu nepříteli bojovali i Jiří Mlejnecký se svým komplicem Oldřichem Krkoškou. V roce 1984 ještě v e službách StB týrali kněze Václava Altrichta. Chtěli jej donutit ke spolupráci ( rozumějte k donášení na spoluobčany), ale moc úspěšní nebyli, takže přitvrdili. Fackovali ho a když ani to nepomáhalo, přivedli do pokoje novojičínského hotelu Stadión servírku a vyhrožovali, že ho obviní ze znásilnění. Kněz se po takovémto sedmihodinovém přesvědčování psychicky zhroutil. To bylo i na tehdejší dobu poněkud velký "přehmat", který navíc nezůstal utajen. StB se samozřejmě snažila vše ututlat, ale když si materiály o výslechu vyžádal tehdejší ministr vnitra museli krajští náčelníci jednat. Oficiálně nemohli přiznat týrání, protože to byl trestní čin a u soudu by se to ještě víc rozmázlo. A tak vymysleli jednoduchou fintu, kterou úspěšně používají dodnes. Mlejneckého s Krkoškou potrestali kázeňsky. Snížili jim na pár měsíců prémie a navíc převedli z elitní StB k řadové policii VB, kde Mlejnecký působí dodnes. Vyřídili to tak dokonale , že další stíhání prakticky vyloučili s odůvodněním, že za jeden čin nemůže být nikdo trestán dvakrát. Po roce 1989 se začal případ znovu prošetřovat. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunizmu (ÚDV) rozšířil obvinění i na policejní funkcionáře, kteří se podíleli na falešné klasifikaci trestného činu, protože týrání nevyhodnotili jako týrání, ale jen jako porušení směrnic platných při vázání spolupracovníků StB. Obviněni byli náčelníci krajské správy StB, vyšetřovatelé a náčelník inspekce. Státní zástupce však po čase stíhání zastavil neboť kauzu nevyhodnotil jako trestní čin. K soudu se tak dostali jen Mlejnecký s Krkoškou. Mlejnecký při procesu vystupoval arogantně, hrubě napadal poškozeného faráře. Už se zase cítil silný, vždyťˇ patří opět k elitě. A skutečně - Mlejnecký byl osvobozen a jeho nadřízený Krátoška bývalý náčelník novojičínské StB, který mezitím od policie odešel se slušným odstupným a doživotní rentou byl odsouzen k podmínce protože estébácká finta s překvalifikací trestního činu platí dodnes. Proti Mlejneckému se ale ozvala veřejnost, zastupitelé obcí, starostové ale nebylo jim to nic platné. Mlejnecký slouží dál - všechno je v pořádku. Novojičinský policejní ředitel Karel Třetina v duchu předlistopadové policejní logiky svádí všechno na veřejnost a zastupitele. Oni vlastně mohou za to, že zločince, kterého zaměstnává nemůže uklidit jinam, protože ho nikdo nechce. Pokud by se jednou rozhodl Mlejnecký k odchodu, tak jedině dobrovolně a jako řádný policista by také dostal řádné odchodné a doživotní rentu.

V BIS dodnes pracují ve vysokých postech bývalá důstojníci StB, kteří byli školeni v Moskvě na kurzu KGB a měli bojovat proti agentům NATO. Dnes jen vyměnili dresy a údajně bojují proti špionům, kolegům z Moskvy, ale věřte jim to.

Tyto informace pochopitelně vyvolávají oprávněné domněnky, že bývalí komunističtí policisté, bývalí důstojníci StB, nebo jejich spolupracovníci vědí na spoustu vysokých policejních funkcionářů, včetně vládního establishmentu, citlivé informace o jejich předlistopadovém působení a prakticky je drží v šachu. O tom by jistě mohl vyprávět třeba bývalý ministr zahraničí Jan Kavan, v seznamech spolupracovníků StB vedený pod kracím jménem Kato. Tento povedený disident studoval po okupaci v roce 68 se souhlasem strany ve Velké Británii. Asi třistakrát se sešel s agenty StB, kteří pracovali na diplomatických postech v Anglii. Popíjel s nimi, nechal se hostit, přijímal peníze a povídal a povídal. Kato byl prý jen popleta. Do tehdejšího socialistickéhoˇČeskoslovenska posílal v kamionech ukryté balíky tehdy zakázané exilové literatury. Párkrát úspěšně, ale jednou se spletl a k balíkům knih omylem přibalil i seznam čtenářů, kterým byly určeny. A co čert nechtěl, právě tuto dodávku náhodou zadrželi policisté. Náhod na můj vkus až moc. Bohužel lidé uvedeni na seznamu Kavanovu roztržitost zaplatili vězením. A dost možná, že je ve vězení opatroval dobrácky vyhlížející bachař Ibl. Když se Kato v roce 1989 vracel z emigrace vítali jej hned na letišti jeho řídící důstojníci StB. Opět popili, poklábosili a pobratřili se. Možná, že už tam uzavřeli dohodu o další spolupráci - ty víš, my víme, jedeme dál. Když jeho minulost začala být všeobecně známá i vyšetřovací komisi 17. listopadu, začal se Kato hájit tvrzením, že s StB nespolupracoval vědomě, protože nevěděl že estébáci jsou estébáci. A estébáci? U soudu tvrdili, že si na nic nevzpomínají. A tak Kato možná sloužil svým řídícím důstojníkům i jako ministr zahraničí. Však jich také bylo na tomto ministerstvu plno. Na oplátku zase policejní funkcionáři, kteří dostali po listopadu pardon nikdy nevyšetřili žádnou z Kavanových kauz - a že jich bylo požehnaně. Ale kdo by se s tím dnes ještě zabýval. Tyto případy jsou do značné míry signifikantní, neboť podobnou taktiku slepoty hluchoty a ztráty paměti používají policejní náčelníci, kteří přežili polistopadové prověrky, dodnes.

Jako příklad mohu uvést příběh komunistické hvězdy poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa. Současný předseda této zločinné organizace Judr. Vojtěch Filip spolupracovník StB od roku 1986 pod krycím jménem Falmer
nebyl ledajakým spolupracovníkem. Byl spolupracovníkem ideovým, což znamenalo, že pro státní tajnou bezpečnost pracoval na základě přesvědčení, peníze však neodmítal.

V tak zvané verbovce se doslova píše : " Falmerovi byl předložen závazek o spolupráci, který si podrobně přečetl. Ideový spolupracovník pochopil o co je žádán a závazek ke spolupráci osobně podepsal. Dále prohlásil, že se vždy vynasnaží veškeré úkoly dle svých schopností a možností splnit." Podle spisu StB považoval za čest donášet na své spoluobčany. U vázacího aktu byli tehdejší náčelník českobudějovické StB plukovník Hanzalík a jeho podřízený major Antal.

Plukovník Hanzalík absolvoval koncem sedmdesátých let školení KGB dokonce v Moskvě a jeho podřízený Antal podobným školením prošel v osmdesátých letech.

Oba na první pohled poznali, že Filip je jejich člověk. Mezi plukovníkem Hanzalíkem, majorem Antalem a Fermerem panoval přátelský a důvěrný vztek, který vznikl na základě stejného světového názoru i stejného charakteru.

O tom, že Filip nepracoval pro StB jen formálně, či nevědomky svědčí i jeho snaha o naverbování bývalé československé občanky Jarmily Vidlákové. Z dokumentů objevených v archivech civilní rozvědky plyne, že tento úkol plnil z pověření StB (major Antal).

Zubní lékařka Vidláková emigrovala na počátku osmdesátých let z komunistického Československa do Německé spolkové republiky kde se po čase provdala za majitele nočního podniku Cabaret Carussel nedaleko Stuttgartu. Tento striptýzový podnik byl pro StB zajímavý hlavně z toho důvodu, že ho

pravidelně navštěvovali vojáci i civilní zaměstnanci z nedaleké americké vojenské základny. Farmer Vidlákovou dobře znal z Jindřichova Hradce kde pracovala s jeho manželkou. Farmer ale úspěšný nebyl, ne každý smýšlel jako on.

Za své služby pro StB neváhal vzít i odměny. Poslední mu byla vyplacena majorem Antalem ještě 15.11.1989 - peníze (500 Kčs) převzal a podpisem převzetí stvrdil.

Dva dny po obdržené odměně došlo k sametové revoluci a estébáci začali urychleně zametat. Plukovník Hanzalík stačil skartovat 35 důležitých stránek ze spisu svého ideového spolupracovníka Vojtěcha Filipa.

V roce 1991 Filip-Farmer obrátil na soud s mazaným návrhem: žádal, aby soud prohlásil, že sice byl ideovým spolupracovníkem StB, ale nevědělo tom (podobně jako Kato).Vzhledem k tomu, že vázací akt, kde je jasně psáno, že uzavírá smlouvu s StB, nebyl k dispozici, nemohl soudce Pavel Toufar rozhodnout jinak než, že Filip spolupracovníkem StB byl, ale nevěděl tom, tudíž byl spolupracovníkem nevědomým. Mazaný Farmer si to dodnes vykládá tak, že byl spolupracovníkem nevědomým a lustrační zákon se na něho nevztahuje. Možná, že časem požádá ministerstvo vnitra o odškodnění za újmu, kterou mu způsobilo tím, že ho uvedlo v omyl.

Hanzalík s majorem Antalem si u soudu "nevzpomněli" co vlastně Filipovi při náboru říkali. Nevzpomněli si skoro na nic a Vojtěch Filip byl svému estébákovi vděčný. Za pár let ho za odměnu zaměstnal ve své advokátní kanceláři, kde pracuje dodnes. Zcela jistě ne proto, že ho tehdy Hanzalík zachránil. Jaké další protislužby poskytl svému bývalému veliteli se už těžko dovíme. Rozsudek nepřímo praví - byl to jen blbec, který nevěděl co dělá. Blbec, ale čestný, ideální vlastnosti pro vrcholnou politickou kariéru v KSČM. Jenže v roce 2006 odhalil senátor Mejstřík v archivech StB Filip-Farmerem vlastnoručně podepsaný vázací akt. Ministerstvo vnitra tento "zázrak" vysvětlovalo drobným pochybením pracovníků archivní služby. Jedním z nich byl i bývalý důstojník StB Pekárek, který se náhodou znal i s Hanzalíkem. Prý se to stalo tak, že část dokumentace spolupracovníků StB se kopírovala na mikrofiše ( někteří soudci tyto mikrofiše jako důkaz neuznávají a chtějí jen originály) a část, která zůstala v originální listinné podobě, byla uložena samostatně. Policisté z archivní služby to prý popletli a náhodou nedali do jedné složky. Kolik udavačů StB bylo soudy očištěno kvůli takové drobné chybičce se už nikdy nedovíme. Farmer byl vědomým spolupracovníkem StB, u soudu lhal, lhal i jeho řídicí důstojník major Lubomír Antal , který byl na vázacím aktu ze dne 15. dubna 1985 podepsán jako svědek. Ideový udavač Filip má však v ruce rozsudek českobudějovického soudu, který neměl k dispozici všechny důkazy a tak komunistický předák mohl klidně vykonávat funkci místopředsedy poslanecké sněmovny a ucházel se o ni i po zveřejnění svého vázacího aktu. Přesto pro jeho zvolení hlasovali i poslanci stran, které se považují za demokratické - ODS, KDU-ČSL i Bursíkovi Zelení.

Plukovník Hanzalík přestál v pohodě všechny prověrky. Před rokem 1989 měl důvěru československých i sovětských komunistů, po roce 1989 měl tento kádrový estébák i důvěru ministra Rumla. Jak je to možné? Nevím, možná znal i jiná tajemství než to Filipovo. Ministerstvo opustil v roce 1993 se všemi poctami na vlastní žádost. Výsluhy bere dodnes

a přivydělává si u Farmera...

Filip s Kavanem nebyli jediní. Po roce 1989 tvrdila většina spolupracovníků StB že spolupracovali nevědomě, nebo dokonce, že jejich hlášení a podpisy důstojníci StB falšovali, aby vykázali nějakou práci. A většinou u soudu vyhráli ( 9O %), protože jejich řídící estébáci ztratili paměť, někdy se ztratila část spisů, nebo dodnes leží na jiném místě v archivu, jindy zase soud neuznal názor znalců. Podle toho jak naše soudy dnes hodnotí důkazy spolupráce udavačů s StB nabývá veřejnost falešný dojem, že tato elitní komunistická policie byla jen jednou velkou Potěmkinovou vesnicí, která jen předstírala svou činnost a vyráběla falešné spisy o spolupráci jen proto, aby zdůvodnila svou existenci. Kdo tedy zavíral lidi, fackoval je, vyháněl za hranice mi není jasné. Zřejmě to byl jakýsi imaginární policista, který odkudsi dostal příkaz a hodní nadřízení včetně ministra o tom neměli ani potuchy.

Zajímavé se, že soudy často rozhodují na základě posudků znalců, ale v procesech s bývalými spolupracovníky StB tyto znalecké posudky nevyžadují a pokud ano, tak je nerespektují. Naopak vyžadují jen originální listiny a zpochybňují mikrofiše a elektronické záznamy. Odborník na problematiku práce StB Pavel Žáček může říkat své odborné posudky kde chce, ale bývalí komunističtí soudci mu stejně nevěří. Pobouřeni jsou i někteří bývalí důstojníci StB, kteří pracovali z přesvědčení. Například bývalý důstojník Jaroslav Lamer v televizním publicistickém pořadu prohlásil, že u StB byla činnost důstojníků státní tajné policie velmi promyšleně několikanásobně kontrolována a jištěna. Nebylo možné založit spis na někoho, kdo o tom neměl ani tušení, natož mu na základě vymyšlených zpráv vyplácet odměny. Tito lidé, ačkoliv se to dnes zdá nepochopitelné, pracovali v přesvědčení, že dělají užitečnou a správnou práci. Měli svou stavovskou čest a považovali se za elitní policisty podobně jako dnes například ÚOOZ nebo ÚOEK. Jistě, vše nemůže být nikdy stoprocentní a mohou se najít i případy zpochybnitelné, ale rozhodně to nemůže být 90%.

Například ve spisu Jana Kanyzy se nenašel vázací akt, podobně jako u mnohých dalších byl uložen v jiném regálu. Nebyly tam ani udání která donášel na kolegu herce Pavla Landovského - ty byly ale ve spisu Landovského. Nenašel se nikdo, kdo by se v archivní službě obtěžoval a tyto dokumenty nalezl a dodal soudu - prý by to bylo moc obtížné. Takové výmluvě by se možná dalo uvěřit, kdyby však o udáních na Landovského nebyl natočen celý televizní pořad, který čerpal hlavně ze spisů vedených komunistickou policií na tohoto herce.

Kanyza se hájil, že udával jen měkce a nikomu neublížil. Nevím, jak komu, ale Pavla Landovského komunisté v rámci akce Asanace (nikdy za ni nebyl někdo potrestán) zbavili českého občanství a vyhnali do emigrace. Ještě před jeho odjezdem agent Honza (Kanyza) informoval o jeho duševním rozpoložení. Kanyza se úspěšně bránil po kavanovsku: "Ano stýkal jsem se více než stokrát s estébáky, ano občas jsem i donášel, ale ne vědomě a nepodepsal jsem vázací akt..." Samotní důstojníci StB však připouští, že vázací akt s podpisem nebyl obligatorní.

Estébáci, kterým udával na kolegy z hereckého prostředí si u soudu na nic ze spolupráce s Kanyzou nevzpomněli. Tentokrát se ale odvolal právník ministerstva vnitra. Patrně také proto, že kauza udavače Kanyzy alias Honzy byla mediálně zajímavá a postupně vyplouvaly další a další podrobnosti jeho kariéry u StB. U odvolacího soudu předložili právníci ministerstva dokumenty ze svazků sledovaných osob například Inky Čekanové, Pavla Landovského, Jiřího Klema, Václava Sloupa, Jiřího Zahajského a mnohých dalších. A soudci Vrchního soudu konečně pochopili, že Honza neudával nevědomě, ale vědomě.

To bylo velké vítězství spravedlnosti a rozsudek vpravdě průlomový. Komentátor MF DNES Karel Steigerwald trefně poznamenal, že soud uznal dokumenty StB za dokumenty StB.

Agent Honza nebyl mezi umělci nikým výjimečným. Udával lehce a to hlavně proto, aby si zajistil role, kariéru, angažmá. Nebyl první, ani poslední.

Podobně se u soudu hájila a posléze zvítězila i Jiřina Bohdalová - krycí jméno Jaroslava, Jan Skopeček - krycí jméno Franta, který mimo jiné donášel i na svou kolegyni Vlastu Chramostovou (byla rovněž agentkou StB).

Byli to právě herci, kteří po listopadu 1989 postupně přebírali od studentů komunikaci s veřejností a začali masově pořádat setkání Občanských fór s občany- diváky. Jednoho takového setkání jsem se rovněž zúčastnil jako divák. Bylo to v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem byl služebně na pár dnů.

Na jevišti byla improvizovaná tribuna na niž se tísnilo kolem třicítky herců, režisérů a dramatiků, kteří v určitém čase v tomto divadle účinkovali.

Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Koenigsmark a další, kteří se stali pojmem české kultury. Panovala tam příjemná, nevázaná a přátelská atmosféra. Umělci vtipkovali na účet bývalé komunistické moci a říkali veselé historky ze života sešněrovaného cenzurou omezených stranických inkvizitorů. Bylo to příjemné posezení a když jsem odcházel, měl jsem pocit, že oni jsou vlastně jako my. Ani ne za rok jsem listoval v Cibulkových seznamech a k mému údivu jsem zjistil, že jsem se tehdy účastnil valné hromady spolupracovníků StB Severočeského kraje. Dodnes jsem přesvědčen, že na jevišti jich sedělo mnohem víc, než dole mezi diváky. Jeden z nich - dramatik a režisér Alex Koenigsmark udával pod krycím jménem Sabina. Udával své přátele, kolegy, udával často a dobrovolně. Podpisem stvrdil svou spolupráci a přijímal i odměny. Pramen (tak byli agenti ve spisech nazýváni) udával mimo jiné i svou kamarádku Katarinu Vaculíkovou. Tajné policii napráskal každou maličkost z jejího soukromí, estébáci už v pondělí věděli, co bylo u Vaculíků k nedělnímu obědu.

Koenigsmark se rozhodl bojovat o svou "čest", a vyhrál. U soudu tvrdil, že podpis není jeho podpis a udání nejsou jeho udání, a bylo to. Teprve o několik let později objevili v archivech Ministerstva vnitra ve složkách udávaných obětí pramen Sabina. Nejde ani tak o to, že například herci a umělci se navzájem udávali, udavačů u nás bylo desítky tisíc a byli v každém oboru lidské činnosti. Mně dramatik, či herec udavač nevadí, vadí mně však, když udavač žaluje soudu a domáhá se očištění svého jména a klidně nám lže dál.

Zcela mimo mé chápání je, když bývalí udavači sedí ve vedení parlamentu a dodnes jsou nepostradatelní u policie a na úřadech.

Ověřená zkušenost říká, že nejhorlivějšími služebníky jsou potrefení a zkompromitovaní lidé. Musí být vděčni za šanci sloužit dál a dokonce i stoupat ve služební hierarchii. To věděli již ve starém Římě, věděli to po válce i komunisté, kteří dál zaměstnávali a využívali bývalé nacistické konfidenty. Co na tom, že zavinili smrt mnohých nešťastníků. Komunisté dokázali z jejich zkušenosti vytěžit ještě dvacet let po válce.

Když byla ODS v opozici tak neminul týden, aby stínový ministr Langer nekritizoval ministra vnitra za to, že v jeho resortu stále spokojeně slouží stovky bývalých estébáků, kteří svou kariéru budovali na spolupráci s okupanty. Po osmi letech se Ivan Langer se konečně dočkal a dostal své ministerstvo i s estébáky a zapěl stejnou písničku jako jeho předchůdci. Prý nepracují na klíčových místech, jsou loajální, pracovali v technických odděleních, nikoho moc nemlátili a hlavně - jsou to nepostradatelní odborníci. Ještě po dvou letech ministrování dvojnásobného doktora Langera jich v jeho resortu sloužilo přes osm set a jejich hájení se ještě zvýšilo. Za všechny si dovolím upozornit na otřesný případ z roku 2008, kdy bývalý starosta Putimi Josef Hanus upozornil v soukromém dopise ministra vnitra Ivana Langera, že v Jihočeské policejní správě pracuje na

významném místě podplukovník Václav Pixa, který za komunistů sloužil v StB. Pixa byl do této elitní policejní jednotky vybrán v roce 1977 na základě přísného výběru, při kterém se hlavně posuzovala oddanost KSČ a Sovětskému svazu. Pracoval v odboru sledování občanů, prostě špicloval po hospodách lidi, kteří nesdíleli stejné nadšení pro cizí nadvládu jako on, podobně jako kdysi jeho předchůdce Bretschneider. Můj přítel Václav, který Pixu znal, říkával: " Je to svině, která bude oddaně sloužit komukoliv, nacistům, komunistům a až tady budou Číňané, tak klidně i Číňanům."

V roce 1990 estébácký slídil Pixa neprošel prověrkou Občanské komise, odvolal se a za pět měsíců mu kamarádi pomohli, aby se mohl vrátil na původní místo. Podplukovník Pixa v klidu slídil dál, až na jeho minulost upozornil ministra vnitra bývalý putimský starosta. Za kamaráda Pixu se ale postavil jeho nadřízený Tomáš Kužela z policejního prezídia, který za okupace sloužil rovněž v řadách StB, dokonce ve stejném odboru sledování jako kamarád ve zbrani Pixa.

Nevím zda pan ministr dopis četl, ale jisté je, že mu nikdy neodpověděl, neodpověděl mu ani poté, kdy se Hanus obrátil na jeho poslaneckou kancelář (pravda, nebylo před volbami a tak pan poslanec ještě necítil potřebu komunikace s voliči, ale přesto si myslím, že mu mohla některá ze sekretářek alespoň ze zdvořilosti odpovědět).

Pro ministra Langera to byla těžká volba protože půl roku před tím sám jmenoval náměstkem policejního presidenta pro ekonomické záležitosti bývalého slídila StB Tomáše Kuželu.

Soukromý dopis byl předán k vyřízení na Správu policie Jihočeského kraje, kde ho kámoši policisté okopírovali a předali kamarádovi Pixovi.

Místo odpovědi od ministra Langera se Josef Hanus dočkal obvinění od píseckého státního zástupce z trestného činu pomluvy podle § 206 a šíření poplašné zprávy § 199.

Hanus se dopustil šíření poplašné zprávy tím, že v soukromém dopise (těžko mohl znepokojit skupinu občanů s výjimkou ministra Langera) upozornil na Pixovu minulost a zmínil se i o současné angažovanosti bývalého estébáka ve veřejném životě. Pixa na veřejnosti, ale i na zastupitelstvu jemuž předsedal Hanus vyzýval k návratu ke starým socialistickým pořádkům. Nechápu co je to za poplašnou zprávu, která by měla někoho vyděsit, vždyť KSČM nás svým programem děsí devatenáct let a komunistický předseda Filip, Pixův kolega, rovněž sloužil jako spolupracovník StB u Jihočeské krajské správy SNB. Možná Pixa špicloval lidi, které napráskal Filip - Farmer a ten to s pomocí ministra Langera dotáhl až na místopředsedou poslanecké sněmovny. Pixa se také cítil poškozen tím, že o něm bývalý starosta napsal, že je bývalý estébák, který by neměl ještě devatenáct let po revoluci pracovat na stejné policejní správě jako za komunistů. Estébák Pixa požadoval, aby byl autor dopisu zavřen do vězení a navrch mu zaplatil odškodné 50 tisíc korun za újmu, kterou spatřuje v tom, že snížil jeho autoritu u podřízených.

A šílenost naší doby pokračovala tím, když tuto absurdní žalobu písecký soud přijal a zahájil proces. Jak bude soudce posuzovat co je pomluva a co pochvala bude do značné míry obtížné.

Obžalovaný Josef Hanus se hájil tvrzením, že jeho dopis ministrovi byl soukromý a navíc všechny údaje, které v něm napsal byly pravdivé. Zveřejněním celé kauzy se veřejnost dověděla, že ministr vnitra Langer na dopisy voličů neodpovídá a jeho podřízení porušili listovní tajemství tím, že soukromý dopis předali Pixovi.

Ministr Langer hájil sebe a své podřízené trapným vysvětlením, že dopis nepovažoval za osobní, ale za úřední podání (česky udání), které podle úředního postupu jeho podřízení prošetřovali. Jak se ale pozná soukromý dopis? Dodnes jsem si myslel, že tím jak je nadepsaná obálka a komu je určena. Podání-udání se přece píše na policii kam chodí stovky udání denně a většinou jsou odložena jako nepravdivá a nikdo není stíhán protože se spletl. Pokud by policie stíhala autory nepravdivých udání, nedělala by nic jiného a bez udání by nevyšetřila ani polovinu trestných činů. K udávání vyzývají často policisté občany z rádia i televize, říkají tomu spolupráce. Jak to, že najednou chce někoho za udání zavřít?

Jisté je, že policejní mafie svázaná kamarádskými vazbami z minulosti, se o sebe dokáže postarat a běda těm, kteří by se opovážili na ně ukázat prstem. A kamarádské vazby spolehlivě zajišťují mnohým policistům beztrestnost při páchání zločinů. Nikdo nikdy nespočítá kolik procent trestných činů dnešních policistů bylo hned v zárodku klasifikováno jen jako kázeňský přestupek, nebo dokonce odloženo. Pokud ale nejste policisty může se vám snadno přihodit pravý opak. Drobný čin, který často ani není trestním činem "vyhodnotí" jako trestný. V průběhu vyšetřování se sice ukáže opak, ale vyšetřovatelé udělají vše pro to, aby svou verzi udrželi, včetně zatajení důkazů, nebo přímo jejich likvidací. Ale o tom, až v dalších kapitolách.

Po listopadu 1989 byla policie v nelehké pozici. Lidé ji považovali za symbol komunistické zvůle, kterou pomáhali násilím držet u moci a po brutálních zásazích při "pendrekiádách" posledních let, odpor veřejnosti ještě vzrostl. Při vyšetřování těchto masakrů se navíc ukázalo, že prakticky žádný z policistů nikomu nezkřivil ani vlas, protože v přilbách a za štíty jim nebylo vidět do tváří, a protože dav policejních mlátiček byl anonymní, obrátilo se opovržení veřejnosti proti policii jako celku. Akceschopnost policie byla silně omezena. Šéfové bojovali o přežití a z opatrnosti raději nedělali nic, anebo jen velmi málo. Byli zalezlí ve svých služebnách a snažili se být nenápadní, aby se na jejich předlistopadové činy co nejdříve zapomnělo.

V té době vykládali policisté trestní zákon rigorózně, aby si nespálili prsty. Pokud vás někdo přepadl a vy jste ho poznali, či popsali, tak běžnou reakcí vyšetřovatelů byla odpověď, že se jedná jen o tvrzení proti tvrzení, musí být víc důkazů, víc svědků a věc po čase odložili. Sotva jste opustili policejní služebnu, tak se vám loupežník venku vysmál a ještě vám pohrozil smrtí, nebo znásilněním dětí, či manželky. Tento postoj byl jedním z důvodů, který způsobil eskalaci trestné činnosti. V podvědomí lidí pak tento výklad práva přežíval. Po několika letech, když se nálady ve společnosti uklidnily, došlo k obratu a jako důkaz stačila výpověď jediného svědka navíc třeba šestnáctkrát odsouzeného recidivisty, nebo čumák policejního psa. Popravdě řečeno, psovi lze věřit víc protože se nemýlí úmyslně. U složitějších případů, například u ekonomické kriminality, hlavně pak bankovních podvodů policisté případy odkládali s odůvodněním, že pachatele nelze usvědčit protože jim nemohou prokázat zákonnou podmínku trestného činu - úmysl. Dnes se s takovou podmínkou soudy ani nezabývají, prostě úmysl - spatřují.

Časy se mění a mění se i výklady zákonů podle společenské objednávky. Říká se tomu reinterpretace zákonů. Názor vyšetřovatelů na dokazování se měnil a měnil, až došlo u celé řady skutků k promlčení. Obvinění se často zastavovalo, nebo naopak zahajovalo na základě hmotné zainteresovanosti vyšetřovatelů. Pokud byl někdo stíhán, tak jen bílí koňové bílých límečků (výraz "bílí koňové" vymysleli cikáni. Byli to nastrčení, většinou bílí občané bez majetku, kteří pracovali pro cikánské gangy. Bílý dobře oblečený člověk působil věrohodněji při uzavírání půjček, nebo objednávkách zboží na fakturu. Bílý kůň v našem slovníku zdomácněl podobně jako kdysi robot).

Nečinnost, či ustrašenost policie na počátku devadesátých let byla účinnou taktikou, nicméně samotná nečinnost by na přežití komunistických policejních špiček nestačila. Jejich transformaci v "apolitickou policii" umožnili především špičky OF a následně politická reprezentace, která se ujala moci na základě dohod u kulatých stolů se zástupci komunistického vedení.

Tehdy převažoval názor, že státní úředníci, policisté, prokurátoři i soudci musí být apolitičtí a sloužit státu, nikoliv politickým stranám. U policistů a soudců se tato vize stala skutečností. Dříve sloužili komunistům, dnes demokratům. Po změně společenských poměrů nebylo možné vyměnit všechny policisty, kteří kolaborovali, ale bylo nezbytné odstavit aspoň ideologické fanatiky typu Komorouse, Bajera, či Vorálka. Bohužel se to nepodařilo. Zkompromitovaní policisté se úspěšně hájili slovy, že v minulosti plnili jen rozkazy a dbali nad dodržováním zákonů. Nic originálního, stejným způsobem se po válce hájili i esesáci.

Dnes už prakticky nikoho nezajímá proč k takovému vývoji po listopadu 89 došlo. Komunisté se udrželi u moci, byť v jiných stranách, udrželi si i své výsadní postavení v ekonomice. Lidé na to občas nadávali, ale časem se s tím smířili. A jedinci, kteří byli disidenty za Jakeše, jimi zůstali i za Havla. Bojovali prakticky proti stejným elitám jako dřív. Za všechny bych chtěl jmenovat publicistu Petra Cibulku. Je hrdinou naší doby, ale nikdo ho nechce slyšet, jeho stranu nikdo nevolí a přitom spolupracovníci StB jako například Kato, či udavač Farmer jsou úspěšně voleni do parlamentu. Kdyby však Petr Cibulka v životě už nic neudělal, tak o jeho necenzurovaných seznamech tajných spolupracovníků StB se bude mluvit ještě za padesát let, kdežto jméno prvního porevolučního premiéra Marina Čalfy nebude znát nikdo. Agentura QVC provedla v roce 2005 průzkum veřejného mínění o známých osobnostech a událostech za posledních patnáct let a na Mariana Čalfu si vzpomnělo 0,2% dotázaných. O Cibulkových necenzurovaných seznamech spolupracovníků StB však vědělo 48% dotázaných.

Kdo je vlastně ten Marian Čalfa, dnes jeden z nejbohatších občanů České republiky?

JUDr. Marian Čalfa je Slovák, který byl vždy ve správný čas ve správné straně. Jeho úspěšná životní dráha je do značné míry totožná se vzestupem kariéry policejních a justičních špiček.

Práva vystudoval v Praze a ještě na fakultě vstoupil do KSČ. Po studiích pracoval krátce jako podnikový právník, ale strana ho brzy vytáhla výš, takové lidi potřebovala.

Mladý ambiciózní politik se záhy stal ministrem bez portfeje, bez charakteru a bez skrupulí. Jako ministr byl odpovědný za vládní (rozumějte komunistickou) legislativu. Z jeho dílny vzešel ještě na počátku roku 1989 tak zvaný pendrekový zákon, který přitvrdil trestní sazby proti narušitelům socialistických pořádků. Mimochodem právě na základě tohoto zákona byl vězněn Václav Havel a mnozí další. U polistopadových kulatých stolů předáků OF a komunistů se stal trumfem v rukou vyjednavačů opozice. Čalfa ihned pochopil, že moc se stěhuje na druhou stranu a tak neváhal odložit nejprve svou komunistickou legitimaci, posléze i komunistické přesvědčení a zásady. Zradit pro něho nebyl problém. V sedmdesátých letech zradil náš národ kolaborací s okupanty, teď jenom zradil svou stranu. Takovým lidem se ohleduplně říká pragmatici. Stal se pionýrem převlékačů kabátů. Vstoupil do VPN a stal se z něj rázem bojovník proti starému režimu. Pravda je že kabát převlékl jen dvakrát, ale takový Petr Pithart - bývalý předseda vlády, později předseda senátu to dokázal hned šestkrát. Začínal jako horlivý svazák a ještě na vysoké škole vstoupil po vzoru otce (velvyslanec v Paříži) do komunistické strany. Spolužáci tvrdí, že chodil i do poslucháren v modré svazácké košili a do krve se pral za politiku strany v padesátých letech. Při komunistických prověrkách v šedesátém devátém byl vyškrtnut a stal se disidentem. Později se stal jedním z lídrů OF, ještě později OH, po prohraných volbách vyměnil ještě dvakrát stranu, až se nakonec z přesvědčeného komunisty a atheisty stal lidovec a dnes se snad i modlí. Je úctyhodným starším pánem a vyhrává jedny volby za druhými.Byli to nepochybně právě tito dva exkomunisté, kteří velkou měrou ovlivnili náš současný život. Když byla možná jejich transformace na demokraty proč by nešlo u policistů, nebo u soudců. Čalfa byl technologem moci. Ještě předtím než dal sbohem své straně zpacifikoval své soudruhy ve federálním shromáždění, aby zvolili Václava Havla presidentem. Poté ho president za odměnu jmenoval předsedou vlády. Prý byl šikovný a pro porevoluční establishment nepostradatelný. Když se to bojovně naladěným občanům z Občanského fóra nezdálo a začali houfně reptat, že takto si to na náměstích nepředstavovali, okřikl je právě Petr Pithart smutně proslulým rčením, že slyší trávu růst a že hon na čarodějnice (rozuměj komunisty, kolaboranty a normalizační kariéristy) nepřipustíme!

Dříve říkal - stranu se rozvracet nedáme, později si nenechal rozvracet OF. Toto jsou nepochybně také jedny z důvodů současného stavu policie a justice. Pro někoho byli prostě nepostradatelnými. Socialistické pořádky, myšlení a způsob práce přežily právě díky tomu, že přežili Čalfové, Iblové, Pithartové, Kolářové, Vorálkové a jim podobní. Oni udrželi kontinuitu vnímání právního řádu, který stojí jednou nohou v roce 68 a druhou ve třetím tisíciletí a tato kontinuita umožnila udržení kamarádských vazeb mezi policisty až do dnešních dnů.

Milicionáři byli ozbrojenou pěstí komunistů, kteří stáli vždy v prvních řadách mlátících komand, když občané jen nesměle požadovali větší míru demokracie, nebo jen chtěli uctít památku zesnulého. A aby uměli dobře mlátit a střílet, měli pravidelná cvičení. V rámci těchto cvičení je školili policisté, prokurátoři a soudci jak postupovat proti politicky nepřizpůsobilým občanům v rámci socialistické zákonnosti. Po cvičení se navařil gulášek, narazil sud a družba pokračovala často až do němoty. Vztahy se zdárně utužovaly. Byli tak tuhé, že drží dodnes.

K utužení vzájemných vztahů přispívá, když na sebe navzájem něco víme a máme společnou minulost. A nejvíce toho věděli právě estébáci a policisté. Kamarádi se navzájem podrží. Také co by z toho měli, kdyby povídali jak s nimi vědomě spolupracoval Kavan- Kato, nebo Filip - Farmer. U soudu klidně řeknou, že je ani neznají, v lepším případě si na nic nepamatují. Za čas si přejdou pro úroky.

Všechno není tak špatné jak se po přečtení těchto řádků zdá. Pomalu přichází k policii i k soudům mladí lidé, kterým nic neříká komunistická minulost jejich šéfů a většina z nich se jimi už nedá ovlivňovat. V tom je naše šance, ale do té doby musíte ještě počítat s četnými nástrahami, které vám mohou přichystat staří normalizační policejní mazáci.

Na mnohých příkladech vám ukáži, že neexistuje zločin, který by byl policistům cizí. V posledních letech nesou znaky organizovaného zločinu a proto se velmi těžko odhalují.

Bohužel policisté dokáží své zločiny dovedně zakrýt, nebo je svedou na oběti, které si vytipují a předhodí soudu. I vy můžete být jednoho dne obviněni a měli byste být připraveni na to, že proti vám nebude postupováno korektně, budou vyráběny nepravdivé důkazy, nebo se budou se ztrácet důkazy vaší neviny. Můžete být nezákonně vězněni ve vazbě, nebo strávit léta ve vězení. Svoboda a právo jsou důležité. Ještě důležitější je však přežít a začít nový život.

Shromažďovat dokumenty o zločinech páchaných policisty, není příliš obtížné. Problém je spíš v tom, vybrat ty nezajímavější. Ještě větším problémem je dopátrat se výsledku vyšetřování jednotlivých kauz. Policejní ředitelé a jejich nejbližší spolupracovníci totiž dodnes používají jednoduchou taktiku, kterou vymysleli už za Husáka - trestné činy kolegů hodnotí jako přestupky a řeší kázeňsky. Často zatajují důkazy, nebo je falšují. Důvod je jednoduchý, jsou hodnoceni i podle toho, kolik mají mimořádných případů na svých útvarech. Hodnocení velitelských schopností bývalého dlouholetého policejního presidenta generála Koláře (nyní pracuje jako diplomat) si jistě udělá každý sám. Tragédií je, že tento zasloužilý policista, který většinu své kariéry odsloužil v době okupace byl na toto klíčové místo potvrzen mladým ministrem vnitra Grossem, který normalizační policii znal jen z doslechu.

Pod vedením Grosse s Kolářem výkonnost policie klesala, stoupal naopak počet zločinů páchaných policisty. Se stoupající zločinností klesala důvěra občanů v policejní složky. Nejsou to složité počty. Zatímco v roce 1999 důvěřovalo policii až 68% občanů, tak v roce 2003 klesla důvěra na pouhých 32% a to je statistika, kterou policie neslyší ráda. Pan generál ještě v polovině roku 2003 po sérii lajdácky vyšetřovaných vražd manželů Stodolových, které kriminalisté označili za sebevraždy, zvažoval na zlomek sekundy rezignaci, vzápětí se však vzpamatoval a jeho mimořádně vyvinutý pud sebezáchovy zvítězil. Prohlásil, že o rezignaci by uvažoval, kdyby klesla důvěra občanů v policejní složky. Patrně nedůvěra dvou lidí ze tří ještě na rezignaci nestačila. Nestačil ani odhalený Bedrychův gang vyděračů a vrahů řízený "elitními" policisty.

Pan generál se pozoruhodně rychle vzpamatoval a za tři měsíce odpověděl opravdu chlapsky : " Odstoupit ? To by byla zbabělost," a svůj blábol rozvinul do filozofické roviny v duchu marxistické dialektiky, když na jedné straně sice přiznal, že práce policie pod jeho vedením upadá, ale hned připomenul, že to je hlavní důvod proč musí zůstat. Moc jeho logice nerozumím, ale zřejmě tím měl na mysli, že zůstane až do úplného kolapsu, což se mu téměř podařilo.V našich krajích ale není zvykem odstupovat, když dojde k závažným chybám. Příklady snad ani není nutné uvádět. Stát se policejním presidentem je skutečná Havaj. Takový president totiž nemá vůbec žádnou odpovědnost. Nemá odpovědnost za nic, stejně tak jako jeho podřízení ředitelé. Odpovědnost mají pouze v době, kdy se hovoří o jejich finančním ohodnocením.

V polovině roku 1999 vyšla jedna ze statistik o páchání trestních činů policistů. V roce 1998 oficiálně spáchalo trestní čin jen 306 policistů, nicméně i to bylo o 30% více než rok předešlý. Pan policejní president Kolář se na tiskové konferenci podřekl když přiznal, že statistické údaje jsou jen zlomkem páchané trestné činnosti policistů. Věděl o čem mluví a za pravdu mu dal i odhalený skandál s falšováním statistik na brněnském policejním ředitelství. Nakonec vše svedl na inspekci ministra vnitra, která dle jeho slov měla takřka nulové výsledky. Jak by ne, když zločiny policistů vyšetřují jejich kolegové, často rovněž namočených v mnohých aférách spojených s organisovaným zločinem - pochopitelně na vyšší úrovni.

V hitparádě policejních zločinů snad nechybí žádný z paragrafů trestního zákona, či zákona o provozu na pozemních komunikacích.

Jestliže některé zákony policisté překračují jen výjimečně jako například § 217 Ohrožování mravní výchovy mládeže, tak porušování předpisů o provozu na pozemních komunikacích č.361/2000 Sb. a z toho následně § 223 a 224 trestního zákona ( ublížení na zdraví) jsou u policistů zcela běžné jak ve službě, tak i mimo ni. Navíc tyto přestupky jsou nejvíce přehlíženy a pokud jsou přece jen nahlášeny, tak je "řeší" nadřízení oněch delikventů v rozporu se zákonem a místo trestní odpovědnosti svých podřízených, nebo alespoň sankcemi vyplývajících z porušení dopravních předpisů, se v drtivé většině případů omezí pouze na kázeňské potrestání, častěji je však neřeší vůbec, protože by se tím zhoršil jejich obraz úspěšných velitelů. Svým ostentativním nedodržováním dopravních předpisů dávají návod i ostatním řidičům a potom se diví, že se silnice pomalu, ale jistě mění v nebezpečnou džungli. Ministr Gross s generálem Kolářem se svého času namísto systémových kroků, uchylovali jen k populistickým akcím typu Kryštof. Bohužel při takové monstrózní akci, která měla přesvědčit veřejnost o akceschopnosti policie byli šikanováni opakovanými prohlídkami i ti kteří dopravní předpisy striktně dodržují. Vedlejším produktem byla krádež dvou dopravních policistů na Brněnsku, kteří si přihráli do vlastní kapsy 4000 Kč za zatajené pokuty. Při tomto zátahu se sice vybralo hodně peněz na pokutách, ale to hlavní - zlepšení řidičské kázně se nedostavilo ani náhodou. Nasazení policisté honili celý týden řidiče a chyběli na svých pracovištích, což ocenili hlavně zloději a samozřejmě generál Kolář. Statistika úspěšnosti akce Kryštof porovnaná s nárůstem trestních činů ve sledovaném období zveřejněna nebyla. Nicméně v něčem přínosná byla - panu ministrovi Grossovi stoupla popularita o čtvrt procenta.

Frýdek Místek : Jak si velitelé dopravní policie představují každodenní práci v terénu prokázal dokument vedoucího dopravního inspektorátu ve Frýdku Místku Jaroslava Byrtuse, který detailně úkoluje své podřízené kolik a jaké přestupky musí na silnicích odhalit. Nezapomíná ani na přestupky chodců, či cyklistů, jen přestupky policistů nejsou v žádné kolonce plánu práce.

Jihlava : řadoví policisté prokazují v každodenní praxi svou nadřazenost vůči zákonům i občanům. Jihlavští policisté zaparkovali svůj vůz přímo na přechodu pro chodce, na jedné z nejfrekventovanějších ulic v Jihlavě. Jaroslava Slavíková z jihlavského okresního ředitelství policie sdělila, že vůz skutečně patřil policistům, což bylo ostatně vidět i na fotografii, kde nápis POLICIE nešlo přehlédnout. Obratem však přestupek omlouvala tvrzením, že policisté jeli k zákroku. Skutečnost, že na přechodech nesmí parkovat nikdo, už nevysvětlila.

Brno : V brněnské Štefanikově ulici měřili dopravní policisté rychlost jízdy. Policista jihomoravské policejní správy ( jméno utajeno) překročil rychlost povolenou ve městě o 42 km. Krajská policejní mluvčí Dagmar Bartoníková: " Policista plnil úkol zvláštní povahy, který nelze zveřejnit. Zákon o provozu na veřejných komunikacích to umožňuje. Policista jednal v souladu s tímto zákonem." To je samozřejmě pravda a pochopitelné. Když pronásleduje lupiče, vraha, nebo zloděje aut nemůže jet padesátkou, ale jak odlišit obyčejného piráta silnic od služebního úkonu?

Vedoucí brněnského dopravního inspektorátu Karel Pospíšil uvedl : " Policisty při plnění zvláštních úkolů lze poznat podle speciálně označeného vozidla. Policista se může prokázat služebním průkazem a zmocněním, které může hlídka následně prověřit." Bohužel neprozradil jak takové označení vozidla vypadá a nevysvětlil proč se policista plnící úkol zvláštní povahy neprokázal výše uvedeným zmocněním při policejní kontrole. V tomto případě se jedná možná o prkotinu, nikomu se nic nestalo, jen policejnímu referentovi jihomoravské správy hrozila pokuta. Za zaznamenání stojí jen to, jaké množství energie a mlžení vydali policejní funkcionáři jen na to, aby zamaskovali jednu rychlou jízdu. Jak asi postupují při objasňování závažnější trestné činnosti policejních důstojníků ?

Veřejnost stále častěji upozorňovala na přehlížení dopravních předpisů policisty, avšak policejní presidium se stále snažilo podíl dopravních přestupků svých zaměstnanců vysvětlovat jen selháním jednotlivců.V březnu 2003 po další sérii dopravních přestupků uniformovaných policistů se rozhodli redaktoři MFD provést vlastní šetření. Stačila jen půlhodina na to, aby v centru Prahy zdokumentovali celou sérii učebnicových přestupků. Jízda v kolejišti tramvají, parkování pod značkou zákazu zastavení a nejfrekventovanějším přestupkem byla jízda v protisměru, kdy si policejní vozy zkracovaly cestu.

Samotní policisté, pokud jsou dotázáni na dodržování dopravní kázně, většinou odpoví záporně.

Značky je nezajímají, jsou pro blbce - tedy pro nás. V lepším případě se snaží jen o to, aby někoho v protisměru neohrozili. Velkou měrou k tomu přispívají jejich velitelé, kteří dopravní přestupky podřízených, pokud jsou vůbec nahlášeny, trestají většinou jen "seřváním" delikventů. Navíc stálé změny předpisů například v používání majáčků nahrávají výmluvám, že ani neví, který z nich momentálně platí. Jednou si musí k použití majáčku vyžádat svolení, jindy stačí podle předpisu vlastní uvážení. To jsou však chyby systému, které nevyřeší nárazové akce zaměřené na dopravní kázeň policistů které čas od času nařizují policejní ředitelé. Při jedné takové akci bylo zaznamenáno přes 400 přestupků proti silničnímu zákonu. Tehdejší ministr Gross, který se rád ukazoval před televizními kamerami, komentoval tento tristní výsledek v "Kotli" Michaely Jílkové optimisticky: "Ukázalo se sice, že policisté nedodržují téměř žádné dopravní předpisy, jezdí na červenou a řídí opilí, ale jsou za to tvrdě postihováni. Padni komu padni. Je-li přistižen policista za volantem služebního vozu opilý, je okamžitě od policie propuštěn." Pokud by to bylo myšleno upřímně a také se realizovalo, byl by to skvělý výsledek celé akce. Bohužel pan ministr neřekl celou pravdu. To co se říká do televizních kamer je pro hlupáky, kteří mu dávají hlasy, ve skutečnosti je to jinak.

Pan ministr záhy přesvědčil veřejnost o neupřímnosti svých slov o nulové toleranci neukázněných řidičů 2. června 2004, kdy byl novináři MF DNES usvědčen z celé série dopravních přestupků. Na devíti kilometrech, když jel z bydliště na Barandově do úřadu vlády překročil jeho řidič dopravní předpisy nejméně pětkrát. A nebyly to nějaké drobnosti. Ve městě, kde je omezena rychlost na 50 km v hodině jel stovkou. Na Strakonické ulici dokonce 120 km v hodině. Nerozpakoval se přejet i dvě plné čáry. Prostě všichni z cesty, veze se pán. Po celou dobu jízdy nemělo auto zapnutý výstražný majáček, který by alespoň řidiče varoval, že jsou v ohrožení ministerským vozem. Co na to mladý sympatický ministr? Nic, co by vysvětloval. Přes svou mluvčí jen vzkázal, že za jízdu nese odpovědnost řidič. A je to. Jenže řidiči se také nic nestalo, protože vyhodnotil bezpečnostní ohrožení pana ministra a proto musel uhánět rychleji než dovolují předpisy. A je to...

Podobnou zběsilou jízdu předvedl v červenci 2006 nový policejní president Vladislav Husák. Novináři jej dva dny sledovali na jeho cestě z domova (Lány na Rakovnicku) do Prahy. Obcemi kterými projížděl ani jednou nedodržel povolenou padesátku. Na dálnici to vytáhl až na 190 km za hodinu. Bravurně kličkoval mezi slušnými řidiči, kteří dodržovali předpisy, občas při změně směru nevyhodil ani blinkr. První den prudce odbočil z dálnice na Unhošť a riskantní jízdou ve spleti zatáček zmizel sledujícím novinářům z dohledu. Druhý den jel stejně jako přes kopírák. Jenže to už řidič novinářů znal jeho zvyky a udržel se mu v závěsu i po odbočení na Unhošť. Okraj Hostovic střihne stotřicítkou. Bylo mu ale podezřelé, že se za nim drží podobný šílenec a tak odbočil a zjistil, že je sledován. Kontrolní akce tím byla ukončena. Přesto stihl během třicetikilometrové jízdy nasbírat za přestupky 13 trestných bodů v hodnotě 22 500Kč. Jeho nadřízený ministr Bublan jej po zveřejnění jeho jízdy pokáral. Policejní president se však potrestal sám. Řidičák si zavřel doma do šuplíku a dal si závazek, že tři měsíce neusedne za volant a navíc věnoval 15 tisíc na charitu. Někdo by se nad tím mohl pousmát, ale pro jiné je Mirkem Dušínem v policejní uniformě. V našich končinách se jednalo o mimořádnou sebereflexi a pokud se pamatuji, nikdo další z policistů se podobně nezachoval. Většinou zatloukali a zatloukali.

Ministr František Bublan, který ho káral o pár dní uháněl z domova služebním vozem z Veverské Bitýšky, kde bydlí, do Prahy stosedmdesátikilometrovou rychlostí. Při předjíždění agresivně najížděl do hlupáků dodržující předpisy. Jeden z řidičů, který jen tak uhnul, se naštval a uhánějícího ministra sledoval. Bublanovo auto nemělo ani zapnutý výstražný majáček, který by signalizoval, že jede pán a kmáni mají uhnout z cesty. A výsledek? Nestalo se nic. Vlastně stalo - šéf Ochranné služby Ministerstva vnitra Lubomír Kvíčala požadoval aby byl stíhán řidič, který jízdu pana ministra zdokumentoval, protože jel nedovolenou rychlostí také a navíc rychlou jízdu zaznamenal na mobilní telefon, což je proti předpisům. A je to...

Mnohem závažnějšími přestupky, které by měly být téměř vždy posuzovány trestným zákonem, je řízení pod vlivem návykové látky - alkoholu § 201.

Policejní opilci nejsou na našich silnicích zvláštností a dle statistiky dokonce překračují celostátní průměr. Bohužel opilí policisté stále častěji způsobují dopravní nehody, které končí smrtí, nebo těžkým poraněním.

Brno : ( 2000) náměstek břeclavského policejního ředitele Vítěslav Klusák přejel svým vozem sedmasedmdesátiletou chodkyni. Žena byla namístě mrtvá. Po dechové zkoušce, která prokázala alkohol se pan náměstek vymlouval, že si přihnul, až po nehodě, protože byl ve stresu. Neumím si dost dobře představit, jak si nad mrtvou chodkyní ještě než přijedou dopraváci někdo přihne z lahve, kterou má náhodou u sebe. Jedná se o účelovou obhajobu a jen dokazuje úroveň myšlení vysokých policejních důstojníků. Dokud se nic nestane jsou králové a zákony pro ně neplatí, když jsou však přistiženi vymýšlí si výmluvy jak absolventi pomocné školy. Málokterý se postaví ke svému provinění čelem, jako například vedoucí severomoravského dopravního inspektorátu Bohdan Šindler , který rovněž v podnapilém stavu narazil do automobilu , který řídila žena. Zranil ji a sám požádal o uvolnění z funkce. Možná, že byl tak čestný kvůli vysokému odstupnému a následné rentě - kdo ví?

Alespoň z místa nehody neujel, což je také u chybujících policistů častým jevem.

V Peci pod Sněžkou ( 2003) opilý devětadvacetiletý policista srazil chodce a z místa nehody ujel, aniž by umírajícímu poskytl pomoc. Zraněný muž po převozu do nemocnice zemřel.O necelých dvanáct hodin později v Havlíčkově Brodě nedal šestadvacetiletý policista na přechodu pro chodce přednost a z přechodu smetl mladou matku se čtyřletým synem, který na následky zranění zemřel.

Větší štěstí měla cyklistka, kterou srazil opilý policista v Olomouci ( 2002). Nehodu přežila.

V Klatovech 2003) opilý policista za volantem srazil jedenáctiletého chlapce na kole. Neposkytl mu pomoc a z místa nehody ujel. Za čtvrt hodiny se vrátil, ne však proto, že by se v něm hnulo svědomí, ale proto, aby zahladil stopy. Zjistil totiž, že mu nárazem upadla poznávací značka. Tentokrát se mu nehodu nepodařilo zamaskovat, protože na místo už dorazili jeho kolegové.

Dechová zkouška prokázala 0,6 promile alkoholu v krvi ( asi litr jedenáctistupňového piva). Byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu. Nebyla to první nehoda opilého policisty a tak policejní president Kolář sliboval jako obvykle tvrdé postihy a ukončení služebního poměru.

Ve skutečnosti však policejní presidium přistupuje k těmto případům diferencovaně. Většinou tvrdě potrestá mladého strážmistra, ale u vysokého policejního důstojníka se při trestání přistupuje mnohem mírněji. Na to může částečně odpovědět následující případ z Domažlic : vysoký důstojník domažlické kriminální služby Petr Rett v roce 1997 si vzal bez povolení ( v normální řeči by se řeklo - ukradl) policejní vůz, opil se a pod vlivem návykové látky viz. § 201 havaroval. Žádné vyšetřování, žádný soud, žádné veřejné ohrožení, nebo černá jízda. Pan Rett byl potrestán kázeňsky a za hrubé porušení přísahy byl propuštěn do civilu. Ke cti jeho nadřízeného je třeba uvést, že skutečně použil ten nejtvrdší kázeňský trest, kterému se většina přistižených policejních opilců zpravidla vyhne, přesto nelze neuvést, že i tak byl tento policejní důstojník oproti normálním lidem zvýhodněn. Kdyby byl obviněn a odsouzen, stejně by musel od policie odejít. Policejní solidarita v praxi jako vystřižená měla ale další pokračování. Neuplynuly ani dva roky, pan expolicista Rett se oklepal a opět nastoupil do policejní služby. Tentokrát však zamířil rovnou do Prahy, kde byl přijat na druhý odbor kriminální policie v Praze 3. A je to...

Nebýt náhodného odhalení a zveřejnění jeho alkoholového "přestupku", nic by se nestalo. Přesněji řečeno, ono se nestalo nic i tak, jen mluvčí pražských policistů Eva Brožová musela celou trapnost vysvětlovat novinářům. Vysvětlovala nevysvětlitelné a podle toho to také vyznělo: " Pan Rett požádal o znovupřijetí do služebního poměru policisty České republiky s umístěním do Prahy, protože v Praze je málo policistů. Před přijetím prošel řádným výběrovým řízením jako každý jiný. Po úspěšném přijímacím řízení nebyl žádný důvod, aby tento muž nebyl přijat." Nikde nepadlo slovo , že by byl od policie dříve vyhozen. Že by v Praze na policejním ředitelství neměli telefon, aby se na bývalého důstojníka přeptali lze pochybovat. Stejně tak můžeme pochybovat o tom, že o důvodech odchodu z Domažlic nikdo nic nevěděl. Pan Rett to mohl zatajit, ale staronový zaměstnavatel si to měl prověřit. Vždyť policistů, kteří se hlásí znovu do služebního poměru zas tolik po ulicích neběhá. Výmluvná Eva Brožová ukončila sérii výmluv rčením : " Zřejmě se to bude muset prošetřit." Jak se to prošetřilo se už nikdo nevěděl.

Kolín - Jaroslav Svoboda šéf protikorupčního oddělení byl v listopadu 2002 kontrolován hlídkou dopravní policie. Řídil služební vůz a při kontrole dopravních policistů byl z něho cítit alkohol jak ze sudu. Proto ho hlídka dopravila k odběru krve. Na výsledek se čekalo několik dnů a mezitím pan náčelník onemocněl (obvyklá finta policistů přistižených při přestupcích, či trestných činech). Alkohol v krvi byl potvrzen a mluvčí policejního presidia Blanka Kosinová předvedla rutinní mediální výstup, který měl za účel uklidnit veřejnost. Vyslovila názor, že jestliže bude alkohol prokázán, musí opustit řady policie a stane se tak bez finanční náhrady. Nebyla to pravda.

Alkoholu naměřili 1,33 promile. To odpovídá tak pěti pivům, slušná opička za volantem. Policisté však "vyhodnotili" řízení opilého šéfa jen jako přestupek. Od policie sice odešel, ale na vlastní žádost, což mu jeho nadřízení z kolegiality umožnili a pan policejní důstojník Svoboda dostal nejen slušné odstupné, ale bude mu vyplácena renta až do důchodu. K tomu snad ani není nutný další komentář. Bohužel ani to nebyl ještě konec. Jaroslav Svoboda si najal šikovného právníka, který přestupkové řízení protahoval tak dlouho, až nakonec došlo k promlčení. Jakou roli sehrála neschopnost městských úředníků, kamarádské vztahy mezi policisty a vedoucím přestupkové komise se už nikdo nedoví. V každém případě vyvázl policejní důstojník bez trestu.

V Kolíně ohrožuje alkohol vysoké důstojníky České policie zřejmě víc než samotní zločinci. Rok předtím totiž musel kvůli stejnému prohřešku odejít z funkce kolínský policejní ředitel Miloš Tolma. Pan podplukovník bumbal na mysliveckém večírku a když se vracel, tak si zapnul majáček, aby mu všichni uhnuli z cesty- Jenže stromy a patníky uhnout z cesty neuměly a pan ředitel naboural. Policistu Romana Kubelku, který nehodu šetřil poslal rozkazem domů a společně se svými kamarády od policie režíroval zametání stop. Avšak to se mu zcela nepodařilo. Když dorazila na místo nehody záchranná služba byl k osádce značně agresivní a alkohol z něj táhl jak ze sudu. Záchranku však nemohl poslat domů rozkazem a tak alespoň tvrdil, že se nikomu žádné zranění nestalo. Tím se vyhnul dechové i krevní zkoušce na přítomnost alkoholu. Nehodu neměl kdo vyšetřovat a druhý den, když vystřízlivěl si na nic nepamatoval. Totálně ztratil paměť údajně poté co utrpěl při nehodě poranění hlavy a krční páteře. Výhodou ztráty paměti bylo, že si nepamatoval ani kdy k úrazu přišel a tím vysvětlil i rozpor, proč doktorovi záchranné služby tvrdil, že mu nic není. Dopustil se hned několika trestních činů, ale vzhledem k tomu, že alkohol nebyl spolehlivě zjištěn měl slušnou šanci vyváznout bez trestu. Nakonec byl po třech letech kličkování odsouzen k podmíněnému trestu za zneužití pravomoci veřejného činitele. Soud ale konstatoval, že požití alkoholu nelze prokázat. Svatá pravda, když odmítl krevní zkoušku.

Od policie vlastně neodešel proto, že by zneužíval pravomoci veřejného činitele,

nebo za řízení v podnapilém stavu, ale proto, že ztratil paměť. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, zvláště u vysokých policejních funkcionářů se to stává poměrně často, hlavně když si mají vzpomenout na svou činnost v řadách normalizační policie. Potíž byla v tom, že o ztrátě paměti veřejně promluvil. Jinak by mohl i s vymetenou hlavou řídit nějaké policejní ředitelství až do důchodu.

Šanov u Rakovníka - zatím absolutní rekord v požití alkoholu před jízdou drží policista, který usedl za volant náklaďáku a nabořil se do rodinného domku. V krvi mu bylo zjištěno 2,64 promile. Jméno policie nikdy nezveřejnila.

Olomouc - kapitán Pavel Charvát vedoucí 1. odboru expozitury severomoravské kriminální služby v Olomouci dne 28. srpna 2000 na silnici mezi Lipníkem nad Bečvou a Olomoucí silně podnapilý neubrzdil své služební vozidlo a naboural do Felície řidiče z Turnova Škoda 40 000 Kč. Naštěstí postižený řidič přežil bez vážnější újmy za zdraví.

Havárie byla standardně vyšetřována. Alkohol zjištěn, oproti jiným policistům si pan kapitán nechal odebrat krev. Následně mu byl zadržen řidičský průkaz. Major Jan Borek velitel skupiny dopravních nehod dal písemný příkaz, aby nehoda nebyla zveřejňována. Takový zákaz většinou poruší hned první policista, který má na kapitána Charváta vztek a tak zatepla kdosi poskytl kopii zákazu novinářům Týdne. Jistě si dovedete představit co by se stalo obyčejnému řidiči z jehož daní je živen kapitán Charvát. Přestože tentokrát byla opilecká havárie kapitána Charváta zdokumentována vyvázl bez větších následků. Nadřízení mu údajně snížili plat a rok prý nesměl zasednout za volant. A milý pan kapitán slouží jako nepostradatelný dodnes, možná již s hvězdou majora. A je to...

Pardubice 2002 : náměstek policejního presidenta JUDr. Miroslav Antl lehce posilněn alkoholem si zapnul výstražný majáček a v domnění, že mu všichni rychle zmizí z cesty smetl na křižovatce v Hradci Králové Renault dvaadvacetileté Veroniky Mužíkové. Řidička naštěstí vyvázla jen šokem. Hůře dopadlo její auto na kterém se odhad škody pohyboval kolem 250 tisíc korun. Dechovou zkouškou se prokázal alkohol v krvi 0,52 promile. Pan náměstek policejního prezidenta se pak odmítl podrobit krevní zkoušce. Na této nehodě by nebylo nic mimořádného, takových se stávají desítky. Zajímavý je spíše tím jak policie přistoupila k šetření nehody. Nastalo mlžení. Čestný ochránce zákona Antl, který se knižně stylizoval do role spasitele české spravedlnosti, rovného a čestného muže, jenž nemá rád gaunery, se snažil vyhnout trestu jako ti gauneři.

Jeho ubohost v podstatě charakterizuje jednání a morálku našich policejních špiček pocházejících z dob husákovské normalizace. Nejprve odmítl krevní zkoušku, která je rozhodující k posouzení stupně nebezpečnosti veřejného ohrožení. S pomocí kontaktů u policie a státního zastupitelství posléze dosáhl toho, že policie jeho bouračku "vyhodnotila" pouze jako přestupek a postoupila ji k projednání přestupkové komisi v Pardubicích. Hrozilo mu zabavení řidičského průkazu nejméně na půl roku a dvacetitisícová pokuta. I té se náš hrdina lehce vyhnul, Jak? Prostě rok nepřebíral obsílky k projednání na přestupkovou komisi. Oblíbenec ministra Grosse odešel od policie s veškerými finančními "výdobytky" a ještě mu jeho ochránce zajistil teplé místečko na ministerstvu vnitra jako "poradce." Nedávno byl tento poctivec zvolen do senátu ČR za ČSSD.

Jednotliví policejní mluvčí vysvětlují požití alkoholu různě. A aby toho nebylo málo pokusili se náměstci policejního presidenta Jaroslav Macháně a Vladimír Husák o vlastní interpretace důsledků požití alkoholu policistů při řízení služebních automobilů.

Policejní president Kolář totiž na podzim roku 2001, poté co nevídaně rychle stoupala statistika dopravních nehod zaviněných opilými policisty rázně ( jako obvykle) prohlásil : " Máme řešení, které se naprosto vymyká zbytku populace a jiným profesním skupinám. Policista, který řídí opilý, musí počítat s tím, že přijde o práci."

V praxi se ale ukázalo, že to nemyslel tak úplně doslova. Jemu podřízení velitelé účelově vydávali protichůdné rozkazy vztahujících se k řízení v opilosti, pokud se dostal do maléru někdo z kamarádů, či blízkých spolupracovníků. Například náměstek policejního presidenta pro trestní řízení Jaroslav Macháně, ještě v době kdy sloužil jako šéf protikorupční jednotky vydal pro své podřízené rozkaz ve kterém vysvětloval, že řídí-li policista opilý jednou a způsobí dopravní nehodu, tak se ještě nic zvláštního neděje, bude potrestán kázeňsky. Po druhé havárii pod vlivem alkoholu bude s opilými delikventy rozvázán služební poměr. Stalo se tak poté, co jeho přítelkyně npor. Čížková zavinila pod vlivem alkoholu dopravní nehodu. Pro upřesnění je třeba dodat, že si tuto důstojnici do protikorupční jednotky sám přivedl. O rok později, když se jej ptal novinář MFD na okolnosti havárie npor. Čížkové, odpověděl, že si na ten případ nepamatuje. Ztráta paměti policejních funkcionářů se vyskytuje poměrně často, jedná se vlastně o nemoc z povolání. Nechápu však, jak mohou lidé, kteří zapomenou na událost, která se stala před rokem povýšit až na náměstka policejního ředitele. Když ztrácí paměť jsou nemocní a měli by se léčit, nebo jít do invalidního důchodu. To přece není žádná ostuda.

Odpovědní policejní funkcionáři většinou dopravní přestupky svých podřízených pod vlivem alkoholu bagatelizují a snaží se jejich nebezpečnost snížit tvrzením, že se jedná jen o selhání jedinců, které však nevybočují z celostátního průměru. Jak to vysvětlují pozůstalým jsem se však nedozvěděl.

Snaha o zamaskování přestupků silničního zákona vede následně k porušení trestního zákona - zneužívání pravomocí veřejného činitele § 158. Je nutné i na tomto místě upozornit na

skutečnost, že k soudu se dostane jen minimum případů, protože velící policisté jsou prakticky nekontrolovatelní a pokud je neudá někdo z jejich podřízených, který si s nimi chce vyřídit účty, tak se o zneužití pravomoci nikdo nedoví. Navíc i zde dochází k diferenciaci při posuzování zmíněných trestních činů. Státní zástupci tomu říkají individuální přístup, každý případ je jiný. Pravda, zákon zůstává stejný, jen úhel pohledu se mění. Někomu to projde i z důvodu státního zájmu, pokud tímto zájmem je zájem vlády. Stalo se tak například při maskování jízdy pod vlivem alkoholu kamaráda tehdejšího náčelníka vojenské rozvědky Růžka. Udělal z něho pro tuto jízdu špióna, který plnil zvlášť důležitý úkol.

Jednou z nejznámějších afér, která skončila u soudu, byť v mnohem mírnější kvalifikaci trestného skutku, byl případ policejních kamarádů z Tachova. V roce 1999 tam vysocí policejní důstojníci Barhoň a Kuržeja předvedli doslova festival úhybných manévrů, podvodů a švindlů s dobrým koncem pro oba hlavní aktéry.

Dvaapadesátiletý major Stanislav Barhoň si odsloužil většinu své policejní kariéry ještě za socialismu. Tehdy si soudruzi s pitím alkoholu příliš hlavu nelámali. Na školeních, nebo při družbách se sovětskými důstojníky se museli často pochlapit. Družba se skleničkou se považovala za chlapskou záležitost. Barhoň usedl za volant služebního vozu a široká silnice mu byla rázem úzká. Stalo se tak koncem února, takže stav vozovky byl kluzký. Havaroval a skončil ve škarpě. Vlastně banální nehoda, pod vlivem alkoholu při které se nikdo nezranil. Dokonce si nechal provést odběr krve protože bylo podezření, že něco před jízdou vypil.

Jsem si jist, že kdyby to nechal být, skončilo by to jako většina podobných přestupků - kázeňsky. V nejhorším případě by zaplatil jako obyčejní lidé pár tisícovek pokuty.

Major Barhoň se však rozhodl k radikálnímu řešení. Přesvědčil kamaráda, aby si nechal odebrat krev a jeho vzorek vyměnil za svůj. Tachovský okresní policejní ředitel Jan Kuržeja ho k výměně skoro vybídl, protože Barhoňovu zkumavku s krví dal na noc do ledničky v sekretariátu. Na podvod se přišlo až v toxikologické laboratoři a dva týdny trvaly dohady, kdo za to nese vinu. Veřejnost celou záležitost považovala za obvyklý podraz při maskování přestupku policejního důstojníka. Ke cti majora Barhoně je třeba uvést, že se po čtrnácti dnech sám přiznal, aby podezření neulpělo na jeho blízkém kamarádovi Kuržejovi. A nyní přišla chvíle pro policejního ředitele Kuržeju, aby majorovo přiznání odměnil. Celou záležitost "vyhodnotil" jako přestupek. Ostatně tato finta se táhne celou touto knihou jako červená niť. Pan policejní ředitel dospěl k závěru, že podvod s krví není podvod, tím méně zneužitím pravomoci veřejného činitele. Podřízeného potrestal snížením hodnosti a na rok mu zakázal řízení automobilu. Nevadilo i to, že necelé dva roky předtím už byl Barhoň kázeňsky trestán. Sám Kuržeja k tomu říká : " To co provedl, nepovažuji za hrubé porušení přísahy a tedy důvod k propuštění bez nároku na odchodné." A o to šlo především. Major Barhoň nelenil a time out využil. Žádost o propuštění od policie podal sám. Člověk by si řekl, že to vyjde nastejno, ale nevyjde. Kdyby byl propuštěn pro porušení přísahy, nedostal by nic a musel by si hledat práci jinde. Takto dostal odstupné přes sto tisíc a ještě sedmnácti tisícovou rentu až do smrti. To v době, kdy se poslanci v parlamentu přeli o to zda má být minimální mzda 6 300, nebo 6 700 Kč. To už bylo moc i na otrlého generála Koláře, který kritizoval rozhodnutí tachovského policejního ředitele. Vyjádřil názor, že jeho podřízený měl být propuštěn ze služebního poměru bez nároku na odstupné. Kuržeja poté rezignoval na funkci ředitele a dnes vyučuje na pražské Policejní akademii. Zkušeností má dost a svým příkladem bude jistě přínosem pro mladé policisty. Major Barhoň je také za vodou. Inspekce ministra vnitra jeho chování vyhodnotila jen jako přestupek a nikoliv trestní čin. Voda by se zavřela i nad jeho ochráncem Kuržejou, ale tachovská státní zástupkyně Antonie Zelená začala zkoumat postup inspekce. Nezdálo se jí, že by Kuržejův postup zůstal bez potrestání, což je svým způsobem neobvyklé, zvláště když se jedná o policejního důstojníka. Nakonec se jí podařilo alespoň část kauzy tachovských policistů dostat k soudu. Kuržeju obvinila ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kladla mu za vinu nejen to, že nedbale zajistil vzorky krve v lednici, ale i maření úředního výkonu, když se snažil, aby se nic nezjistilo. Místo nehody nebylo dostatečně zajištěno, takže se později nedalo zjistit jak vlastně k nehodě došlo. Tachovský soudce Josef Junek však hned na začátku prohlásil, že soud bude muset provést rozsáhlé dokazování, aby zjistil, zda pan policejní ředitel porušoval zákon úmyslně, nebo zda postupoval obvyklým způsobem a tedy neúmyslně.

Uvažování pana soudce je průzračné jak studánka. Jinými slovy : " ... pokud se prokáže, že šlo o obvyklý postup na policejním ředitelství, nejedná se o úmyslný trestní čin, ale jen o nedbalost - bordel." Není vůbec důležité jak soud nakonec dopadl, důležitý je diferencovaný přístup soudce k porušení zákona o kterém jsem psal v úvodu. U někoho se úmysl zkoumá rozsáhlým dokazováním, u ostatních se to jen konstatuje jako fakt.

Podobný tolerantní přístup vůči jinému muži "zákona" měl soudce okresního soudu v Hradci Králové David Schmuk, když měl vynést rozsudek nad dalším okresním policejním ředitelem - Alešem Pozdílkem. Ten rovněž zaretušoval vyšetřování dvou dopravních nehod pod vlivem alkoholu královehradeckých mužů zákona. Jedním z nich byl tehdejší státní zástupce Ivan Brož, jehož opilecká nehoda zůstala bez trestu a druhým byl důstojník Bezpečnostní informační služby, který řídil rovněž opilý. Zde je nutné uvést slůvko údajně, protože policejní ředitel Pozdílek zametl tak důkladně, že se ztratila jakákoliv zmínka o dopravní nehodě, lépe řečeno, nebyla vůbec zdokumentována a pan ředitel potom zastavil stíhání. Později už nebylo možné zjistit zda k nehodě pod vlivem alkoholu došlo a zda vůbec nějaká nehoda byla. Metaři Pozdílkovi by to zcela jistě prošlo, nebýt dalšího obvinění z nadržování místní mafií, které v roce 2001 velkoryse přehlížel systematické demolování restaurací podnikatelů, kteří nechtěli s mafiány "spolupracovat." Nakonec byl pod tlakem médií a podnikatelské veřejnosti stíhán za zneužití pravomocí veřejného činitele a královehradeckým okresním soudem odsouzen. Samozřejmě ne do vězení, ani s podmínečným odkladem, ale pouze ke 400 hodinám obecně prospěšných prací.

Ani to se však Pozdílkovi nezdálo a tak se odvolal. Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení usoudil, že by nebylo důstojné, aby bývalý policejní ředitel zametal ulice a změnil trest na peněžitý trest ve výši třiceti tisíc korun. Předseda senátu Jozef Mazák to zdůvodnil tak, že peněžitý trest bude pro odsouzeného bolestnější. To asi sotva, protože mazaný pan ředitel těsně před rozsudkem odešel od policie dobrovolně, po rozsudku by musel stejně a tak i on dostal na odstupné, které bylo vyšší než uložený trest a navíc rentu ve výši , kterou by mu záviděl leckterý důchodce. Tak končí drtivá většina policejních zločinců. Pokud jsou odsouzeni, tak k podmínce, nebo k peněžitému trestu. Proč tomu tak je? Přece proto, že u policistů se ctí presumpce neviny nadevše. Pokud není policista odsouzený, je nevinný. A když už to s ním vypadá u soudu špatně, tak odejde dobrovolně aby měl zajištěné odstupné a rentu, kdyby hrozilo, že to nestihne a mohl by dostat výpověď pro hrubé porušení pracovních povinností (co jiného může být zneužití pravomocí veřejného činitele?), tak je většinou včas kolegy varován, buď onemocní a výpověď nemůže převzít, nebo odjede na dovolenou a výsledek je stejný - nepřevzatá výpověď není právoplatná. Ve vyhýbání trestnému stíhání by mohl ostravský policista Petr Dumbrovský soupeřit i s Grebeníčkem.

Kradl klasicky - vybíral pokuty a nedával pokutové bločky. Když už toho bylo hodně a obral dvaaosmdesátiletého starce, byl soudem v prosinci roku 2003 odsouzen k podmíněnému trestu šesti měsíců , ano čtete dobře. "Pracoval" však u policie stále. V pohodě pobíral nemocenské dávky, později i plat. Zástupce ředitele ostravské policie tento stav vysvětloval mezerami v zákoně, který různými ochrannými lhůtami zvýhodňuje policisty, kteří se dopustili zločinu. Dodal, že ředitel ostravské policie mu už třikrát poslal výpověď, ale Dumbrovský pokaždé onemocněl, nebo odjel na dovolenou a výpověď nepřevzal. Bohužel už nevysvětlil jak je možné, že Dumbrovského vždy někdo od policie předem varoval a na dovolenou odjel se souhlasem nadřízeného. Nevím jak chce ostravská policie honit zločince, když nedokáže doručit ani obyčejný dopis svému podřízenému.

Bruntál: ředitel úřadu vyšetřování Zdeněk Ščerb v červnu roku 2001 se s přítelem vracel z honu v podnapilém stavu. Měli smůlu. Pro džíp, který řídil kolega byla silnice příliš malá a smetla do příkopu policejní hlídku. To samozřejmě policisty dopálilo a po krátké honičce opilé lovce dostihli a zastavili. Po obvyklé kontrole dokladů, chtěli, aby si řidič foukl do balónku. A tehdy pan ředitel ukázal, že není jen tak obyčejný pitomý civil na kterého platí běžné zákony. Nejprve se je snažil přesvědčit, aby od dechové zkoušky upustili a řešili vytlačení do škarpy jen blokovou pokutou, když to nepomohlo, přitvrdil. Začal jim vyhrožovat, že je ředitel vyšetřovačky a jestli toho nenechají, tak u policie skončí. Příliš viditelné zdůrazňování svého postavení, ale policisty naštvalo a tak kamaráda pana ředitele k odběru krve odvezli i přes jeho výhružky. Sólo všemocného policejního šéfa však mělo pokračování. Protože je šéf, tak si mohl mobilem zavolal odvoz služebním autem a na náklady daňových poplatníků,

zajel do Bruntálské nemocnice pro kamaráda a nechal ho odvést zpět k odstavenému džípu. Tam podnapilý kamarád opět sedl za volant a pokračoval v jízdě. Měl však další smůlu. Při údajném přeparkování ho zadrželi ti samí policisté. Řiditel Ščerb se hájil klasicky: na nikoho nátlak nečinil, jen vysvětloval hlídce, že on to viděl jinak. Do škarpy spadli policisté sami, protože jeli nebezpečně oni. A že si zavolal služební odvoz. No přece proto aby rychle zajistil lovecké zbraně. O nic jiného nešlo. Taxi? Na to si nevzpomněl. Ostatně proč by volal taxi, když má služební. Rozsudek ? Osm měsíců podmínečně. A je to...

Šéfovi dopravních policistů ve Frýdku Místku
patří v hitparádě policejních opilců jedno z předních míst. Opil se, boural, lhal a zametal stopy. Málem mu to vyšlo nebýt svědectví občanů o která policie nejevila zájem.

Silně podnapilý major Michael Čaš usedl do svého vozu v Ostravě a po několika kilometrech přehlédl před sebou auto do kterého zezadu narazil. Řidička nabouraného auta Martina Jadrná utrpěla otřes mozku a pohmoždění krční páteře. V autě byl ještě spolujezdec a malé dítě, které utrpělo drobné pohmožděniny. Během několika vteřin dorazila k místu nehody sedmatřicetiletá zdravotní sestra Andrea Radomská se svým přítelem Petrem Štípalem. Zastavili a Radomská se ptala zda někdo nepotřebuje ošetřit. Opilého Čaše zastihla za volantem ještě připoutaného bezpečnostními pasy. Klimbal a těžce artikuloval, nebylo mu vůbec rozumět. Když dorazili i dopravní policisté "vysvětloval", že neřídil on, ale nějaká žena, která v šoku utekla. On prý v okamžiku nehody spal na místě spolujezdce a teprve potom si přelezl za volant. Policisté mu nechali dýchnout a naměřili 3,6 promile, čímž překonal i výkon opilé státní zástupkyně Tittkové z roku 2004.

Druhý den, když poněkud vystřízlivěl, tvrdil že neřídil on, ale osoba mu blízká. Podle zákona v případě osoby blízké nemusí uvést její jméno. Málem mu to i prošlo, protože inspekce, která vyšetřovala nehodu policisty Čaše prý nevěděla, že bezprostředně po bouračce byli na místě dva svědci. Radomská později tvrdila, že dopravním policistům musela doslova vnutit svou adresu za účelem svědectví. U nehody s ní žádný záznam učiněn nebyl. V červenci vstoupila v platnost nová přísnější pravidla silničního provozu a tak byla nehoda v centru zájmu médií. Nadřízení policejní šéfové hovořili jako obvykle o důkladném prošetření, ale svědky nehody nikdo k podání svědectví nepozval. Radomská se proto v obavě, že by bouračku opilého náčelníka dopraváků zametli pod koberec, obrátila na novináře: "Je vyloučené, že by řídil někdo jiný. Čaš byl opilý na mol a když jsem se ho ptala jestli není zraněný, nebyl schopen ani odpovědět." Tento průběh potvrdil i její přítel Petr Štípal.Psychiatr nemocnice v Ostravě Leopold Kozár upřesnil, že 3,6 promile alkoholu v krvi je už těžká opilost a odpovídá vypití dvanácti až patnácti vícestupňových piv. Za pozoruhodné lze považovat už to, že Čaš byl i v takovém stavu schopen své auto nalézt a nastartovat.

Policie nakonec svědky musela vyslechnout a tím padla i výmluva o záhadné neznámé osobě, která řídila. Major Čaš, jak už to bývá zvykem, onemocněl...

Čaš měl smůlu, že jeho nehoda byla medializována a tak musel od policie odejít a

u soudu byl odsouzen k obligátnímu podmíněnému trestu.

Není pochyb o tom, že policejních opilců za volantem rychle přibývá. Tento strmý nárůst má v nemalé míře na svědomí pocit beztrestnosti. Opilí policisté spoléhají na to, že pravděpodobnost přistižení je mizivá, kdo by také stavěl policisty ve služebním voze ? Pokud jsou náhodou přistiženi využívají celou škálu fint, jak vyšetřování dovést do ztracena. Ztrácejí se vzorky krve, protokoly, dokumentace. V neposlední řadě se mohou spolehnout na benevolenci nadřízených.

Kdyby v opilství ohrožovali jen své životy a ničili soukromá auta, nebylo by to tak tragické. Horší je, když opilci ve státních službách ohrožují na silnicích nás a zabíjejí lidi. Nepochopitelná je i snaha policejní opilce krýt. V jedné z nejznámějších afér, kdy svého kamarádíčka kryl a nakonec úspěšně i ochránil byla kauza bývalého ředitele BIS Martina Růžka.

Růžek ukázal, čeho je schopen vysoký státní úředník bezpečnostních složek, který si je jistý svým postavením, svými ochránci, svou mocí. Doslova se veřejnosti vysmíval a s pocitem vlastní moci lhal, podváděl a zneužíval své postavení - beztrestně.

V roce 1995 kdy ještě působil jako šéf vojenského obranného zpravodajství byl přistižen jeho kamarád, kterak řídil v podnapilém stavu. Nic mimořádného se nestalo. Kamarád jel poněkud rychleji, ale na rozdíl od jiných nezpůsobil žádnou vážnější nehodu. Protože se obával, že by mohl přijít na čas o řidičák, obrátil se na kamaráda Růžka a ten jej dodatečně napsal do seznamu tajných agentů a na policii vypovídal v jeho prospěch. Tvrdil, že plnil nanejvýš tajný úkol. Byl tak tajný, že se dodnes nikdo nedozvěděl co vlastně plnil. Policisté tomuto vysvětlení ochotně uvěřili a opilý kamarád - špion vyvázl bez trestu. Jenže se toho chytil reportér televize Nova Tomáš Smrček v době, kdy měl být plukovník Růžek povýšen do čela BIS. V sérii reportáží ukázal Růžkův poklesek v poněkud jiném světle, než si oficiální místa přála. Veřejnost na vlastní oči viděla jak člověk navržený na místo ředitele BIS lže a zneužívá svého postavení. Kupodivu to nechalo v klidu poslanecký výbor pro kontrolu tajných služeb a poslanec Kalousek (KDU-ČSL) to dokonce nazval nechutnou provokací. Růžek byl nakonec bez problémů jmenován ředitelem BIS. Tomáš Smrček ale na televizní obrazovce ukázal "tajný" dokument o neexistujícím agentovi, který usvědčoval Růžka ze lži. Ten se však cítil natolik silný v kramflecích, že podal na reportéra žalobu za vyzrazení státního tajemství, za což Smrčkovi hrozilo až 8 let žaláře. Měl to dobře spočítané, protože kdykoliv by se dostal do úzkých mohl odmítnout výpověď s poukazem na tajný charakter odpovědi. V průběhu soudního jednání vyšel na povrch pro Růžka nepříjemný fakt, že supertajný agent vlastně neexistuje a že ho s výjimkou Martina Růžka nikdo ve vojenské rozvědce neznal. Navíc karta s tajnou identitou tajného agenta byla tak tajně zakódovaná, nebo snad špatně vyplněná, že se z ní nedalo nic vyčíst, natož pak určit identitu agenta neagenta. Smrček byl soudem uznán nevinným, protože onen agent ve skutečnosti neexistoval. Zůstal jen opilý řidič, kamarád a Růžek, který u soudu lhal, k čemuž se pod tíhou důkazů nakonec přiznal. Nastalo se mu však nic, neboť vyšetřovatel Hádek (často z televizních obrazovek hovoří o poctivém boji policejních složek proti zločincům) případ Růžkova lhaní a zneužívání pravomoci veřejného činitele odložil. O důvodech odložení se veřejnost nikdy nic nedozvěděla a odborníci pár dnů diskutovali zda je možné v zájmu státního tajemství lhát soudu, ale to už by bylo na jiné povídání.

Zločin ředitele BIS byl odložen, avšak vyšetřování prozrazeného státního tajemství, jež spočívalo v tom, že státní úředník zneužil své pravomoci a lhal, což vlastně ani žádné státní tajemství není, pokračoval dál. Tentokrát státní úředníci začali ve veřejném zájmu pátrat po zdroji z řad policistů, který Smrčkovi vyzradil informace usvědčující Růžka.. Nabízí se otázka kam až by byl schopen zajít státní úředník Růžek, kdyby se jednalo o něco skutečně závažného a nikoliv jen pár panáků jeho kamaráda.

Znojemský státní zástupce Tomáš Zemek také rád pije a přitom si také klidně sedne za volant. Ve stavu značné opilosti havaroval na náměstí a způsobil dopravní nehodu. Policisté mu naměřili 2,5 promile alkoholu v krvi. Zaplatil blokovou pokutu a má pokoj.

Uplácení dopravních policistů, zpronevěry, machinace s pokutovými bločky jsou nejrozšířenějšími trestnými činy dopravních policistů. Ze statistiky plyne, že se nechá uplatit 40% dopravních policistů. Buď přímo na silnici, kdy za úplatu přehlédnou dopravní přestupek, nedají dýchnout do balónku (havárie fotbalového bosse Košťála), prostě přimhouří oči.

Z průzkumů veřejného mínění plyne, že 70% občanů je přesvědčeno, že policisté berou. S dokazováním to je podobné jako u fotbalových rozhodčích. Nejsou důkazy, policisté se kryjí navzájem. Přitom stačí, když si pár novinářů z Novy vezme skrytou kameru a o úplatek si řekne každý druhý. Následná reakce jejich nadřízených je mírně řečeno směšná : " ...záběry jsou vytržené z kontextu. Nic z toho není jasné, u soudu by to neobstálo."

Neodevzdané pokutové bločky jsou dopraváckým evergreenem. Mohl bych citovat příklady dlouhé řady úplatných policistů , ale zmíním se jen o těch větších na které se přišlo v posledních letech.

Například v březnu 2007 musela policie zavřít celé oddělení kladenských dopravních policistů protože tam všichni podváděli s blokovými pokutami. Šlo o organizovanou skupinu jedenácti policistů, kteří načerno vybrané peníze za pokuty dávali do společné kasy a o zisk se na konci měsíce dělili. O svých akcích se dokonce dorozumívali služebními vysílačkami. Zaznamenané hovory si v ničem nezadaly s dorozumíváním fotbalových bafuňářů. Řidiči, kteří jim zaplatili bez pokutových bločků, byli pro ně hejlové za kterých si dělali legraci. Počínali si jako lapkové okrádající pocestné, od provinivších se řidičů brali i nepeněžní úplatu, maso ze zabíjačky, víno z Moravy, nepohrdli ani oblečením z tržnice. Kolik toho vybrali od řidičů není jasné, protože žaloba prokázala jen šestnáct případů a z původně odhadované škody kolem tří set tisíc, prokázala jen dvanáct na základě odposlechů služebních vysílaček. V listopadu 2008 byli policisté potrestáni jednoročními podmíněnými tresty. Dva z nich soudkyně Jitka Hauptmanová odsoudila k nepodmíněnému trestu deseti měsíců, protože když zastavili auto, které řídili nezletilí bez řidičského oprávnění, tak jednoho z nich, patnáctiletého výrostka, neohrožený policista na místě ztrestal pěstí. Policistům se ale tresty zdály nepřiměřeně vysoké a tak se všichni odvolali.

Kauza vysokého policejního důstojníka Petra Nováka z Plzně je příkladem jednoho z největších policejních defraudantů, ale stejně tak by mohl zařazen do kapitoly podivných soudních rozsudků, které nerespektují zákon a jen dokládají obecný názor o nerovnosti občanů před zákonem. V tomto případu se jedná o typické nadržování muži, který měl zákon chránit a který byl současně chráněn stavovskou solidaritou soudce Minaříka.

Zní to neuvěřitelné, ale bohužel to je pravda. Policejní důstojník zpronevěří dva miliony, je stíhán na svobodě a nakonec odsouzen jen podmínečně s tím, že peníze musí vrátit. Trestní senát ho soudil prakticky v rovině občanskoprávní. Když to srovnáte s jinými případy, například Milana Šrejbra, Petra Macha, Volfa a desítek dalších, kde škoda neexistovala, nebyli ani poškození, kteří by se připojili k žalobě, kde měl jen stát dojem, že byl někdo poškozen a tito obvinění byly vláčeni v poutech jak cvičení medvědi, trávili měsíce, či dokonce roky v nelidských podmínkách vazby, tak v tomto světle je rozsudek nad policejním důstojníkem Novákem vskutku kuriózní. I zde se do uvažování soudce vloudil názor, že nejde o zpronevěru, ale spíše o běžný stav nepořádku na policejním ředitelství. Policisté nejsou zloději, jen nekompetentní hlupáci - alespoň podle soudce Minaříka.

Novákova kariéra v policejních řadách začala klasicky. V roce 1986 ještě za Jakeše. Úspěšně přežil devadesátý rok a už v roce 1993 se stal zástupcem šéfa dopravních policistů Západočeského kraje. Měl na starosti peníze, které od policistů z terénu přebíral a následně vyúčtovával. Jeho rukama procházely ročně miliony. Policisté za vybrané pokuty dávají občanům jako stvrzenku pokutové bločky. Pokutové bločky jsou stejná cenina jako kolek, či známka a běžně jsou předmětem machinací dopravních policistů. Pokud řidiči stvrzenku nedají, peníze skončí v jejich kapse. Důstojník Novák odešel od policie na vlastní žádost s odstupným i s veškerými výhodami, které si " vysloužil". Celou svou agendu na ředitelství policie předal svému nástupci a dva roky byl klid po pěšině. Časem se ale i v tak velkém "bordelu" jakým je západočeské policejní ředitelství přišlo na to, že něco není v účetnictví v pořádku a začalo vyšetřování. Policisté společně s finančním úřadem překvapně zjistili, že s Novákovým odchodem zmizely i všechny evidenční knihy. Zas tak velké překvapení to nebylo, alespoň pro kriminalisty, protože každý defraudant se v první řadě snaží zlikvidovat účetnictví, aby zametl stopy. Snad ani nemusím dodávat, že vyšetřování povedeného policejního důstojníka probíhalo na svobodě a toho pan major náležitě využil. Nevím jak probíhalo "vyšetřování" protože na veřejnost se dostalo jen minimum zpráv. Jisté je jen to, že když panu majorovi teklo do bot přinesl zbytek pokutových bločků na státní zastupitelství. Doma jich měl za čtyři a půl milionů. Ale ať počítali kriminalisté jak chtěli, stále ještě chyběly peníze a bločky za dva miliony. Pozoruhodná, avšak překvapivě úspěšná byla obhajoba majora Nováka u soudu. Tvrdil, že bločky začal krást až poté, když v roce 1996 zjistil, že mu někdo ukradl z trezoru 700 000 Kč v hotovosti. Protože na tresoru nebyly stopy po násilném otevření. Ostatně ani velmi benevolentní plzeňský soudce si nedovedl představit jak by se kasař dobýval do tresoru umístěném na hlídaném policejním ředitelství, major Novák obratem posloužil vysvětlením, že tresor zapomněl zamknout.

Pomineme-li možnost, že peníze z tresoru ukradl některý jiný policista, zůstala v historce pana majora menší trhlinka, když nedovedl vysvětlit, proč údajnou krádež zapomněl nahlásit. U soudu tvrdil, že "zazmatkoval" a bylo to. To ovšem nebyl ani zdaleka konečný účet machinací majora Nováka. K sedmi stům tisícům postupně přidával další tisíce, až se celková částka zpronevěřených peněz vyšplhala na dva miliony.

U všech majetkových trestných činů je důležité určení výše škody.

Ustanovení o výši škod je zakotveno v §89 odst.11 tr. zák. obsahuje významné pravidlo týkající se vymezení pojmu škody způsobené trestným činem a u majetkových a jiných trestných činů má zásadní význam pro jejich odlišení od korespondujících přestupků i pro rozhodnutí o použití okolností podmiňující výši trestní sazby.

Hranice těchto škod se mění podle ekonomických ukazatelů v době kdy byl trestný čin spáchán.

Škoda nikoli nepatrná nejméně 5 000 Kč nejméně 2 000 Kč

Škoda nikoli malá nejméně 25 000 Kč nejméně 12 000 Kč

Větší škoda nejméně 50 000 Kč nejméně 40 000 Kč

Značná škoda nejméně 500 000 Kč nejméně 200 000 Kč

Škoda velkého rozsahu nejméně 5 000 000 Kč nejméně 1 000 000 Kč

Zdálo by se, že karty byly u plzeňského soudu poměrně jasně rozdány a Novák mohl očekávat trest v horní polovině trestní sazby ( škoda velkého rozsahu - pět až dvanáct let), tedy asi osm let, pokud by nebyly shledány další přitěžující okolnosti. Státní zástupce požadoval přesně tolik. Předseda senátu Judr. Zdeněk Minařík to viděl ale jinak. Využil možnosti § 58 (1) : Soud může podmínečně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.

Nevím z čeho usoudil ctihodný soudce Minařík, že případný trest defraudanta Nováka, nepřesáhne dva roky. Škoda byla jednoznačně vyšší než dvanáct tisíc ( stalo se před 31.12. 2001). Soud rozhodl nezákonně, protože Novákovi nehrozily dva roky, ale minimálně pět.

Zákon poměrně přesně vyjmenovává polehčující okolnosti, které mohou vést ke snížení trestu.

Při dobré vůli lze písmeno g) použít pro všechny obviněné, kteří stojí poprvé před trestným senátem, horší už to měl pan soudce s polehčující okolností pod písmenem j).Pan soudce vzal za polehčující okolnost skutečnost, že bývalý policista přinesl tašku nacpanou zpronevěřenými pokutovými bločky na státní zastupitelství čtyři roky poté co je ukradl a půl roku po zahájení vyšetřování. V tomto světle se jednání obviněného jeví značně účelové. Major Novák byl totiž viněn ze zpronevěry šesti a půl milionu korun. Dodnes nikdo neví, kolik si odnesl z policejního tresoru v penězích a kolik v pokutových bločcích. Vrátil-li bločky za čtyři a půl milionu, zůstala mu stále zpronevěra dvou milionu korun. Tím, že část ze zpronevěřených peněz přinesl na státní zastupitelství nepomáhal ani tak k objasnění své trestné činnosti, ale jen k tomu, aby nemusel uhradit tak vysokou škodu. Navíc u trestného činu zpronevěry zákon nezná účinnou lítost. Pokud něco zpronevěříte a po zahájení trestného stíhání vrátíte, tak se vrácená věc (např. peníze) z celkové škody neodečítá. V případě vyšší trestní sazby by už žádné polehčující okolnosti na podmínečné odsouzení nestačily i kdyby byl soudce Minařík jeho vlastním bratrem. Na druhé straně však tento policista splnil mnohem více podmínek přitěžujících podle § 34 e), f) , a CH), neboť svým jednáním porušil zvláštní povinnosti plynoucí z jeho postavení u policie, způsobil vyšší škodu a v neposlední řadě ve zpronevěrách pokračoval delší dobu. Soudce Minařík svévolně a hrubě porušil zákon. Jisté je, že kdokoliv jiný by strávil

měsíce, možná i roky ve vyšetřovací vazbě, aby neovlivňoval svědky a pod pět let "natvrdo" by sotva vyvázl.

Mohl bych jmenovat desítky případů zpronevěry, kdy domnělí pachatelé žádnou škodu nezpůsobili, nikdo se nepřipojil k trestnímu stíhání a nikdo nepožadoval škodu zpět a přesto byli odsouzeni, protože státní zástupce a soudce tak usoudili. Například doktor Železný o kterém píši na jiném místě zaplatil clo, které podle zákona vůbec platit nemusel a přesto byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen soudcem Pálkou ke stejnému trestu jako defraudant Novák a navíc ještě k pokutě, která nemá obdoby. Železný přitom i podle Pálky žádné clo platit neměl, kdežto policista Novák je skutečně zpronevěřil a použil pro svou potřebu. Státní zástupce s tímto výkladem zákona nesouhlasil a odvolal se k Vrchního soudu v Praze, kde si vymodlil alespoň nepodmíněné dva roky. I tak je to nejmírnější potrestání milionového defraudanta v naší republice.

K podobně nízkému trestu byl rovněž odsouzen policejní důstojník Petr Kozák z Nymburka, který v letech 2002 a 2003 zpronevěřil jako předseda spolku vlastníků bytů celkem 292 tisíc korun. Spoluvlastníci se naivně domnívali, že svěřit peníze na provoz a opravy domu do rukou policisty je zárukou solidnosti. Zmýlili se, policista naboural auto a potřeboval na opravu. Auto bylo opraveno a opravy v domě se posunuly. Peníze prý chtěl rychle vrátit a tak si z účtu družstevníků půjčil další a začal hrát automaty. Že to není rychlá cesta k zaplacení dluhů se přesvědčil když byla kasa prázdná a zpronevěra praskla. Soudkyně Eva Holasová ho v únoru 2005 odsoudila k podmínečnému trestu dvou let s odkladem na tři roky. Svůj rozsudek zdůvodnila konstatováním, že policista zpronevěru přiznal a s vyšetřovateli spolupracoval.

Nevím co si o tom pomyslel Jiří Bajtko z Ostravy, který byl odsouzen na tři měsíce nepodmíněně za to, že na policejním ředitelství v Praze ze vzteku, když tam nechtěl nikdo s jeho stížností přijmout ani vyslechnout, utrhl ze zdi telefonní sluchátko. I kdyby tam měli telefon pozlacený, tak škoda stěží přesáhla tisíc korun, podle policie však utržené sluchátko stálo 4 500 Kč. Podobných příkladů lze uvést desítky, ale omezím se jen na ty nejkřiklavější, protože pokud bych chtěl jmenovat všechny musel bych přidávat další a další díly a kniha by nebyla nikdy dokončena.

Mimořádné nízké tresty se ale netýkají všech policistů, kteří něco ukradnou, zpronevěří, nebo někoho v opilosti nabourají - i zde panuje dělení na kmány ( řadoví policisté) a pány ( vysocí policejní důstojníci). Nadřízení a inspekce mají mnohem větší pochopení pro porušení zákona kolegů na jejich úrovni. Proto může pan policejní ředitel čas od času vysvětlovat zvyšující se zločinnost v řadách policie tím, že statisticky jsou trestáni mladší příslušníci do třiceti let. Například osmadvacetiletý dopravní policista v noci dne 27.1.1999 pokutoval občana Rakouska za banální dopravní přestupek. Vyměřil mu "pokutu" ve výši 5000 Kč a nevydal stvrzenku (pokutové bločky). Cizinec se ale s tímto jednáním svěřil českému příteli a společně informovali dopravní policii v Chomutově.

Výsledek? Hned druhý den byl policista od policie vyhozen a podle tvrzení zástupce okresního ředitele v Chomutově majora Müllera byl případ policejního lapky předán chomutovským vyšetřovatelům. Soud se nakonec nekonal, protože se prý jednalo o malou částku. Podle trestního zákona se ale jednalo o škodu nikoli malou, kde mu hrozil trest do tří let nepodmíněně. Jenže u policistů se to tak nebere.

Dopravní policisté jsou ve svém podnikání vynalézaví a dokonce i ti, kteří nejsou přímo v terénu a nemohou si přivydělat na pokutách nepřijdou zkrátka. I policejní úředníci, kteří neopustí svou kancelář, si najdou cestičky k vylepšení svého platu.

Brno 1999 - kapitán Vladimír Smrček
"vydělával" na prodeji řidičských průkazů. Pokud měl někdo zájem o řidičák bez zkoušek a absolvování autoškoly, stačilo zajít za některým z majitelů autoškol, který byl ve Smrčkových podvodech zainteresován.V průměru za 15 000 Kč měl řidičák za týden v kapse. Podle poznatků Inspekce ministra vnitra pustil pan kapitán na naše komunikace kolem pěti set nebezpečných začátečníků, kteří ohrožují i vaše životy. Žádná statistika už nezjistí kolik dopravních nehod zavinili, nebo kolik životů vzali jen proto, že se to jednomu policistovi vyplatilo. Odhadem si přišel na šest milionů korun, ale nepochybuji o tom, že mu bude prokázán jen zlomek jeho trestné činnosti, protože nikdo z novopečených řidičů nebude mít zájem na objasnění. Kapitán Smrček "nepracoval" rozhodně sám a je málo pravděpodobné, že o jeho činnosti nikdo z oddělení nevěděl. Vyšetřování se jako obvykle táhlo tak dlouho, až na něj veřejnost postupně zapomněla. Později byl kapitán Smrček v tichosti odsouzen k podmíněnému trestu.

V roce 1999, tedy v době, kdy se ministr Jaroslav Bašta ( ČSSD) pokoušel rozhýbat akci čisté ruce, zjistily kontroly na dopravních inspektorátech další málo známý obchodní artikl úředníků dopravní policie. Kontroly zjistily machinace v přidělování zajímavých poznávacích značek. Je jasné, že žádosti o zajímavé značky nevyřizovali jen za hezký úsměv, ale útěchou nám může být skutečnost, že alespoň nikoho svým počínáním na našich komunikacích neohrozili.

Vyšetřovatelé dopravních nehod si mohou přivydělat i jiným způsobem. Například tím, že při "vyšetřování" dopravní nehody šetří tak ledabyle, že důležité vyšetřovací úkony buď vůbec neprovedou, anebo důležité poznatky, které by usvědčili viníka jednoduše zatají.

Policejní rada Milan Šanta takto například " vyšetřoval" tragickou dopravní nehodu, která se udále 13. listopadu 2003. Třicetiletý řidič nákladní Avie Milan Jakl srazil na přechodu pro chodce ve Zruči nad Sázavou dva sedmileté školáky. Zatímco malý Filip byl těžce zraněn a ani po dvou letech není zcela zdráv, jeho spolužák Honza dopadl ještě hůř - těžkým zraněním podlehl. Svědci, kteří tuto tragédii viděli u soudu potvrdili, že řidič Avie vůbec před střetem nebrzdil. Zdálo by se, že jde o jasný případ zavinění řidiče. Jenže policejní rada zapomněl objednat technickou expertízu nákladního automobilu, přestože věděl, že řidič své selhání sváděl na technický stav vozidla - nebrzdily prý brzdy a střetu nemohl zabránit. A tak půl roku poté kutnohorský soud Milana Jakla osvobodil s odůvodněním, že nelze vyloučit náhlé selhání brzd. Teprve po tomto osvobozujícím rozsudku, který vyvolal v celém okresu zděšení, přinesl policejní rada Šanta státní zástupkyni Boháčové výsledky krevní zkoušky, která prokazovala, že řidič měl v krvi 0,44 promile alkoholu. Není to sice moc, ale celý případ byl postaven do zcela jiné trestně právní úrovně. V říjnu 2004 senát Krajského soudu zrušil rozsudek a vrátil celou kauzu k novému projednání. Krajský soud v době rozhodování o výsledku zatajené krevní zkoušky prý ještě nevěděl, přesto však došel k názoru, že Jakl měl být potrestán.

Při novém projednávání se kutnohorský soudce nestačil divit, když dodatečně obdržel výsledek krevní zkoušky. Rada Šanta prý na to zapomněl.

Byl policejní rada Šanta kamarád Jakla, nebo byl podplacen a nebo byl jen lajdák? To, že policista Šanta nenechal provést zkoušku brzd mu kupodivu prošlo bez následků a ještě byl policejním mluvčím omlouván tvrzením, že policie z nedostatku finančních prostředků nemůže pokaždé provádět drahou expertízu. Druhé faux pas se zatajením výsledku krevní zkoušky však už stálo Šantu místo u policie - prý bez náhrady. Šanta byl nakonec obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele a v roce 2006 odsouzen k podmíněnému trestu. Zdálo se mu to ale moc a tak se odvolal. To už ale malému Honzíkovi život nevrátí.

Pojistné podvody jsou již poněkud složitější na organizaci, ale přináší také pro organizátory mnohem vyšší zisk. Pojistné podvody a machinace s pokutovými bločky patří mezi lukrativní zdroje financí pro zločince v policejních sborech. Maskování dopravních nehod policistů pod vlivem alkoholu zpravidla nepřináší viníkům finanční profit. Podvádí hlavně proto, aby si chránili svou kůži, aby si udrželi kariéru, dostali odstupné, rentu a podobné výdobytky. Úplatky za vrácení řidičáku, přimhouření očí při dopravních nehodách za úplatu jsou běžným způsobem jak si policisté přivydělávají, ale oproti pojistným podvodům jsou na nižším stupni žebříčku policejních zločinů.

Dopravní policisté úspěšně "podnikají" v oboru pojistných podvodů hlavně proto, že sami připravují podklady, které jsou rozhodující pro posouzení plnění ze strany pojišťoven. K tomu nepotřebují ani příliš fantazie. Stačí se jen domluvit s komplicem, který stojí mimo policejní řady a má drahé auto s vysokou pojistkou. Inscenují dopravní nehodu, nejčastěji nabourají auto sami a potom stačí jen nehodu správně vyhodnotit. Někteří odborníci na pojistné podvody se ani nenamáhají dopravní nehody předstírat, nehody jednoduše vyrobí jen papírově a od pojišťovny inkasují plnění. Oblíbeným trikem jsou rovněž krádeže dobře pojištěných automobilů, které zpravidla umístí na nenasytných východních trzích. Dostanou zaplaceno hned dvakrát. Nejprve od překupníků, podruhé od pojišťovny. Pojišťovny odhadují, že nejméně 30% pojistných událostí jde na účet podvodníkům.

Hitparáda pojistných podvodů policistů by rovněž stačila na samostatnou knihu. Případy, které zveřejňuji jsou jen malým průřezem jejich trestné činnosti a ukazují, že se nepodvádí jen nižší šarže v terénu, ale výdělkem z pojistného podvodu nepohrdne ani důstojník Inspekce Ministerstva vnitra.

Možná, že čtenář bude u případů postrádat jména provinilců z řad policie, či tresty, který nakonec dostali, ale tyto skutečnosti na rozdíl od obyčejných lidí policie důsledně tají jednak proto, aby chránila své lidi a také proto, aby mohla efektivně zamést stopy. Pokud se o trestné činnosti policistů dozví veřejnost jen kusé zprávy, je vždycky šance, aby policisté trestné činy postupně vmanévrovali do nižší právní kvalifikace. Státním zástupcům se občas i podaří některé obviněné policisty dostat až před soud, ten ale často se zjistí, že se "vyšetřujícím" policistům podařilo nashromáždit tolik "chyb", že soudu nezbude nic jiného, než delikventa osvobodit s konstatováním, že vyšetřovatelé se dopustili mnoha pochybení a nedůsledností při zajišťování důkazů.

Nikdo se už nedoví, kolika trestním stíháním se takto "vyšetřovaní" policisté vyhnuli a byli nakonec potrestáni "chybující" vyšetřovatelé. Určitý obrázek o tom jak efektivně dokáží vyšetřující policisté zametat stopy svědčí statistika policejního presidia, která byla zveřejněna v lednu 2004.

Do roku 1998 se počet trestně stíhaných policistů pohyboval kolem 300 případů ročně. Po nástupu sociálně demokratického ministra vnitra Grulicha nastal prudký nárůst policejních zločinů a dvojnásobné tempo nabrala trestná činnost policistů pod taktovkou nového ministra Stanislava Grosse. V roce 2003 to již bylo 513 stíhaných policistů. Zajímavé vysvětlení stoupající zločinnosti svých podřízených přinesl na tiskové konferenci sám pan policejní president Kolář, když bezelstně tvrdil, že odsouzených policistů je nakonec jen zlomek. A mluvčí policejního presidia Blanka Kosinová pohotově doplnila :

" Média neustále informují o tom, jak roste kriminalita policistů. Statistiky ale ukazují, že ze stíhaných policistů je nakonec odsouzeno mnohem méně." A její šéf Jiří Kolář s pýchou doplnil, že počet odsouzených policejních zločinců rok od roku klesá. Je to pravda. Z 513 stíhaných policistů jich bylo nakonec obžalováno jen 241 a z nich bylo odsouzeno jen 94 obžalovaných.. To je neuvěřitelné číslo, které ukazuje, že 80% trestně stíhaných policistů je stíháno neoprávněně. U ostatních občanů naší republiky je statistika obrácená. Přes 98% obviněných je nakonec odsouzeno. V čem je tedy rozdíl? Především v tom, že policisté, jak už bylo řečeno vyšetřují tak aby se nic nedokázalo. Dělají " chyby", za které jsou jen symbolicky potrestáni. Nepochybně dalším důvodem je určitá znalost právního prostředí a vyšetřovacích metod kolegů, kterou policejní zločinci dovedou s úspěchem využívat ve svůj prospěch. Výhody jim poskytují i vyšetřující kolegové v průběhu vyšetřování . Případy, kdy je na obviněné policisty podán návrh na uvalení vazby z důvodu ovlivňování svědků, nebo maření vyšetřování jsou známy jen čtyři za posledních pět let, kdy bylo obviněno 2149 policistů. V tomto světle již policejní statistika vypadá nedůvěryhodně a zkresluje skutečnost.

Obviněný policista může do vyšetřování podstatně zasahovat : ovlivňovat výpovědi svých kolegů, či podřízených, zastrašovat je, stejně tak může zastrašovat a terorizovat civilní svědky. Dovedou si zajistit mlčení svědků, případně zařídí zmizení klíčových důkazů.

Manipulace s výpověďmi svědků je přitom pro policejní vyšetřovatele ten nejjednodušší způsob ovlivnění vyšetřování. Mají co nabídnout. Není náhoda, že při vyšetřování těžkých zločinů policistů z kriminální služby jsou svědci zpravidla recidivisté s deseti a více tresty. Vyšetřující policisté jim za křivou výpověď slíbí propuštění z vazby, nebo odložení jejich dalšího stíhání. Člověku, který nezná náš soudní systém se možná bude zdát, že soud přece neuvěří takovému svědkovi. Omyl, uvěří. Zkuste si takového svědka přivést k soudu vy ve sporu s policistou. Soudci jsou také jen lidé, s mnohými policisty je pojí dávné vazby, které mají kořeny ještě z dob socialismu. Manipulace s odebranou krví při dopravních přestupcích je proti tomu jen klukovina.

Pět set třináct trestně stíhaných policistů za rok 2003 a z toho jen devadesát čtyři odsouzených zpravidla nejmírnějšími tresty, kde soudci pracně hledají "polehčující" důvody je na první pohled zanedbatelným počtem vzhledem k tomu, že policistů je přes třicet tisíc. Existuje však také statistika z nezávislých zdrojů, která říká, že k inspekci ministra vnitra se dostane k šetření jen každý dvacátý trestní čin policistů. Jinými slovy : devatenáct případů z dvaceti je řešeno kázeňsky, nebo vůbec. Myslím, že pan generál Kolář s takovými statistikami neměl vůbec vystupovat před veřejnost, tím méně je vydávat za úspěch.

Kdo mu to uvěří, když on sám musel nejednou trestat podřízené okresní ředitele za falšování statistiky.

Karviná 1999 - tři policisté karvinského dopravního inspektorátu byli obviněni ostravským vyšetřovatelem z pojišťovacích podvodů. Dopravní policisté se domluvili s dalšími dvěma muži (ani jejich jména se veřejnost nedověděla) na základě podkladů o dopravní nehodě, která se stala jen papírově, vytáhli z pojišťovny 190 884 Kč. Navíc jeden z nich se snažil fingovanou nehodou získat ze zákonného pojištění získat dalších 175 000 Kč.

Praha 1999 - čtyřicetiletý referent Inspekce Ministerstva vnitra, který měl v popisu práce vyšetřovat trestnou činnost policistů vymyslel poněkud složitější fintu jak napálit pojišťovnu a ještě navíc zatajit dopravní nehodu, kterou zavinil. Domluvil se s kamarádem od dopravní policie s jehož pomocí nehodu zinscenovali, dodatečně vyhotovili fotodokumentaci a falešný zápis o nehodě. Poctivý referent poté chtěl, aby mu pojišťovna za jeho výkon zaplatila 35 000 Kč. Jenže nehoda se nezdála kontrolorům pojišťovny a podvod vyplul na povrch. Případ byl samozřejmě prezentován jako ojedinělý, který poškozuje dobré jméno stovek poctivých dopravních policistů.

Ostrava - dva policisté z Nového Jičína ( jména opět policie tajila) byli obviněni z toho, že v průběhu let 1998 - 1999 se podíleli na inovované fintě s předstíranými dopravními nehodami. Policejní podvodníci pracovali velmi opatrně a fingované

dopravní nehody hlásili pojišťovnám jen s menšími škodami a hlavně vymýšleli takové nehody, které byly z hlediska závažnosti překročení dopravních předpisů téměř zanedbatelné a nikdo se u nich nezranil. Řidiči, kteří byli na jejich podnikání napojeni se tak vyhnuli pokutám, či závažnějším postihům dopravního inspektorátu. Kradli po drobcích, ale často, takže škoda podvedených pojišťoven brzy vyšplhala na několik set tisíc korun. Jednomu z nich se podařilo, ještě před obviněním opustit řady policie na vlastní žádost a zachránit si tak své výdobytky za poctivou službu. Paradoxně tak mohl dostávat z našich daní i ve vězení rentu za to, že nemohl dál pracovat u policie.

Hradec Králové - 2003 dopravní policisté z Chlumce nad Cidlinou se podařilo dát dohromady jednu z největších band, která si vydělávala pojistnými podvody. V organizované skupině, která čítala kolem padesáti lidí, figurovali jak civilisté - řidiči, tak i policisté a zaměstnanci pojišťovny. Nevymysleli nic nového, jen dělba práce byla sofistikovanější. Jedni bourali, druzí psali falešné protokoly o nehodách a pojišťovák je kontroloval a předkládal k proplacení pojišťovně. Často se ani nenamáhali předstírat dopravní nehodou a pojistné události vyráběli jen papírově. Do protokolů zaznamenávali skutečné osoby a auta. Poskytovatelé údajů samozřejmě získali část z výtěžku. O zisk se dělili poctivě podle předem dohodnutých podmínek. Celkem jim bylo prokázáno více než čtyřicet pojišťovacích podvodů a škoda činila přes čtyři miliony korun.

Prokázaná částka o kterou připravili pojišťovny je však jen menší částí na kterou si ve skutečnosti přišli. Vyšetřování bylo velmi složité vzhledem k tomu, že na okresním ředitelství policie v Hradci Králové byli další napojení policisté, kteří své kumpány kryli. Proto se už nikdy nezjistí kolik pojistných podvodů nebylo odhaleno a jak dlouho tento gang působil. Jisté je jen to, že první tresty, které padly byly více, než symbolické a lišily se jen v délkách podmínek.

Domažlice - 2001 - čtyři bezejmenní policisté se zařadili do dlouhé řady "ojedinělých" případů osobních selhání jednotlivců. Dopravní policisté byly přistiženi nejméně při pěti případech, kdy vědomě zpracovali nepravdivé protokoly o dopravních nehodách. Přišli si tak od pojišťoven na 750 000 Kč. Byli obviněni z podvodu a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Soud je odsoudil k podmínce...

Česká Lípa 2003 - dva policisté (jména policie tají kvůli presumpci neviny)), jeden s dopravní služby a druhý pořádkové si přivydělávali pojistnými podvody. Při posledním byli přistiženi revizory pojišťovny a podvod byl nahlášen Inspekci ministra vnitra. Dopravní policista, mazák s jednatřicetiletou praxí u policie a "nováček" , který sloužil teprve devět let chtěli pojišťovnu okrást o jeden milion. Byli obviněni z pojistného podvodu, zneužití pravomoci veřejného činitele a z návodu k trestnému činu.

Pojišťovací podvod byl novelou vymezen zvláštním paragrafem. Od té doby jsou také registrovány pojistné podvody ve kterých hrají policisté klíčovou roli. Neznamená to , že by se o pojistné podvody nesnažili i ostatní majitelé motorových vozidel. Ti však nemají takové možnosti k pravidelným výdělkům z pojistných podvodů jako dopravní policisté a likvidátoři pojišťoven, kteří obvykle s policisty spolupracují. Statistika ukazuje, že od roku 1998 se pojišťovacího podvodu dopustilo 206 policistů a každoročně jich přibývá dalších padesát. To se na první pohled nezdá tak dramatické, avšak je třeba vzít v úvahu, že dopadení policisté "pracují" hlavně v organizovaných skupinách a na jejich kontě jsou podvody opakované. Olomouc 2004 : Krajský soud v Olomouci osvobodil bývalého šéfa Dopravního inspektorátu v Přerově Zdeňka Semelku a vedoucího dopravních nehod Stanislava Velíška, kteří fingovali kvůli vyplacené pojistce svých známých nehodu Mercedesu. Soudci si v osvobozujícím rozsudku postěžovali na celou řadu pochybení a nedůsledností při šetření inscenované nehody. Jednoduše řečeno, nepodařilo se prokázat, že Velíšek s Jemelkou věděli o chystaném vymáhání pojistného. To, že nehoda byla jen předstíraná dopravní policisté nepochybně věděli, ale šetřili ledabyle, chybovali a zapomněli na to, že pojistka se proplácí. Kvůli tomu se pojistné obvykle uzavírá.Výsledek? Jemelkla odešel od police s vysokým odstupným a doživotní rentou. Velíšek prokázal silnější nervy i žaludek, u policie zůstal a nestalo se mu nic, protože přestupek byl časem promlčen.

Plukovník Jiří Svoboda z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu rovněž neodolal pokušení a podváděl při nehodě služebním automobilem. Nehoda to byla vskutku nepatrná. Pan plukovník poněkud špatně odhadl situaci a služebního bavoráka zabrzdil o stojící Škodovku 1203. Trochu pomačkané plechy, nic víc. S dopravními policisty se ale domluvil na opačné verzi. Prý stál on a do něho při couvání nabourala škodovka. Technici však následně zjistili, že mechanizmus poškození aut byl takový, že to nemohla škodovka způsobit couváním, ale naopak BMW pana plukovníka při brzdění. Pan plukovník nepil, možná jel rychleji než měl. Nikomu se nic nestalo, tak o co vlastně šlo? Pravděpodobně jen o služební postup. Kdyby dostal kázeňský přestupek měl by na čas zastavenou slibně rozjetou kariéru.

V posledních letech se pojistné podvody s automobily dostávají stále více pod kontrolu policistů, kteří si uvědomili, že bez nich to nejde. V roce 2008 byl například odhalen gang pojistných podvodníků z Prahy, kde čelná místa zaujímali pouze policisté. Jednalo se sice jen o méně významnou skupinu, které byla předběžně vyčíslena škoda kolem čtyř milionů korun, ale takových menších gangů řízených policisty operuje v České republice kolem třicítky.

Pojistné podvody jsou u dopravních policistů ve stále větší oblibě, o čemž svědčí i počty odhalených případů po celé republice. Poslední případ odhalila Inspekce ministra vnitra ve spolupráci s Českou pojišťovnou v listopadu 2008, kdy obvinila pětici podvodníků, z nichž dva byli důstojníci dopravního inspektorátu v Jesenici, jeden z nich bel šéfem gangu a současně šéfoval jesenickému dopravnímu inspektorátu, bandu policistů doplňovali dva civilisté a městský policista z Průhonic. Jejich činnost byla opravdu rozmanitá, nespecializovali se jen na aranžované dopravní nehody, jako jejich pražští kolegové, ale z pojišťoven tahali peníze i z fingovaných vloupání do aut. Vykrádali si navzájem auta, například rádia airbagy a po zaplacení škody je vrátili zpět. Způsobená škoda podle mluvčí Inspekce Martiny Lídlové přesáhla dva miliony korun.

Pokud by se nejednalo o policisty, hrozilo by lim osm let, ale dá se předpokládat, že budou potrestáni kázeňsky, maximálně podmínkou.

Podobný gang byl odhalen i v Praze počátkem srpna 2008, kde Inspekce ministra vnitra zatkla za fingování krádeží a vykrádání aut, šéfa dopravního inspektorátu na Praze 2 majora Luďka Kováče i jeho zástupce a dalších dvou policistů. S tímto policejním gangem spolupracovalo šest zlodějů - specialistů a způsobená škoda pojišťovnám činila čtyři miliony korun. Také oni se zřejmě nevyhnou kázeňskému postihu, možná je čeká i podmíněné odsouzení.

Policejní zločin se prostě vyplácí, zisky jsou poměrně velké a nebezpečí trestu nízké.

Některé zločiny páchané policisty nelze zařadit jen do jedné škatulky a jsou zpravidla kombinací několika zločinů. Od těch nejednodušších, které vyplývají z

povahy jejich práce, například zneužití pravomoci veřejného činitele, zpronevěry (pokutové bločky), přes krádeže až po organizovaný zločin.

Nepotrestaný případ podplukovníka Jana Peška z Pelhřimova nepatří mezi těžké zločiny, ale svědčí spíše o stavu myšlení a morálky současných policejních velitelů, kteří svou kariéru začínali podobně jako jejich policejní president. Jan Peška je policejním ředitelem v Pelhřimově. Jeho syn v roce 2001 stavěl rodinný dům. Většinu prací prováděla firma podnikatele Zdeňka Frice na něhož se obrátil otec stavebníka a pelhřimovský policejní šéf se žádostí, aby vystavil falešné faktury, které by si nechal proplatit od banky. Potřeboval totiž hotové peníze na výplatu ukrajinského dělníka, který na stavbě pracoval načerno. Když to podnikatel odmítl, vyhrožoval mu pan podplukovník fyzickým násilím a totálním zničením. Co pod tím pojmem myslel blíže nespecifikoval. Zdeňek Fric si to nenechal líbit a podal na místního policejního šéfa trestné oznámení, které bylo shledáno jako důvodné a ředitel Pešek byl obviněn z vydírání. K soudnímu projednání však nedošlo, protože se pan policejní ředitel ke všemu doznal a uhradil škodu. Stíhání bylo tedy podmíněně zastaveno, což náš zákon umožňuje. Podplukovník Jan Pešek zůstal dál ve své funkci a jestli žije slouží tam dodnes. Policejní presidium konstatovalo, že vše proběhlo v mezích zákona. A je to...

Komicky působí i další případ policejního ředitele, tentokrát z Jeseníku. Vedoucí kanceláře Okresního ředitelství policie Josef Leškanič kradl v obchodním domě sluneční brýle za dvě stovky a byl přitom přistižen. Brýle nebyly drahé a tak šlo víc o poškození prestiže, než majetku. Nicméně policejní ředitel Zdeněk Mohyla jej ze své kanceláře okamžitě propustil, což byl chvályhodný počin. Jenomže vyhozený policejní zlodějíček se naštval a napsal na svého bývalého šéfa udání ve kterém si stěžoval na nekalé praktiky policejního ředitele při odměňování podřízených, kteří mu museli z každé odměny zaplatit deset procent. Navíc ještě přihodil, že využívá služební vozidlo k soukromým cestám. A stal se zázrak. Inspekce udání prošetřila a na Zdeňka Mohylu podala návrh na zahájení trestního stíhání za zneužití pravomocí veřejného činitele. Nakonec to bylo přehodnoceno na přestupek, ale i pokus o trestní stíhání lze hodnotit jako překročení vlastního stínu a zavedených policejních zvyklostí.

Zneužívání služebních vozidel k soukromým účelům je u policejních šéfů rozšířené, tolerované a běžné. V roce 2007 například prasklo na vedoucího místního oddělení policie v Krakovské ulici majora Richarda Kopiče, že se nechává vozit do práce hlídkovým vozem. Co na tom, že policisté nehlídkují, ale dělají taxikáře. Obvodní ředitel policie Prahy 1 plukovník Jiří Sellner vyhodnotil počínání svého podřízeného jako chvályhodné. Kopič prý nemohl ráno dospat a těšil se do práce. Navíc prý takto zaškoloval mladé policisty, aby se dobře orientovali v Praze a věděli kde bydlí jejich nadřízený.

Desátky od svých podřízených vybíral i brněnský policejní ředitel Jaroslav Přikryl . Na jeho obhajobu je však třeba říct, že si všechny peníze nenechával ale větší část dával do tak zvaného fondu oslav, který společně při různých oslavách propíjeli. Bylo to originální řešení , které se určitě nevyužívá jen v Brně, či Hodoníně, kde tento vysoký důstojník působil ve vedení policie. Podřízení pana ředitele nejdříve dostali za neexistující splněné úkoly mimořádné odměny, které svému nadřízenému vzápětí dobrovolně odevzdali.Při šetření se zjistilo, že takto bylo ze státní pokladny propito asi 250 tisíc korun. Pan ředitel přitom zabil hned dvě mouchy jednou ranou. Falešnými údaji vylepšoval statistiku vyřešených případů a tím získával nejen finanční odměny, ale i vylepšoval hodnocení práce policejního ředitelství, které řídil. Při následné kontrole vyšlo najevo, že přistiženým pachatelům krádeží, například půdařům, nebo vykradačům aut, rozepisoval každou krádež zvlášť, takže policisté najednou objasnili několikanásobně víc jednotlivých případů. Jeho lidé vyřešili i případy, které se nikdy nestaly. V jednom případu kradl i člověk, který byl v době údajného činu již rok po smrti. Když švindly vyšly najevo, byl pan policejní ředitel potrestán. Ředitel jihomoravské policejní správy Břetislav Břečka ho přeložil do Hodonína - rovněž na místo okresního policejního ředitele. A je to...

Policisté však neokrádají jenom stát na odměnách za mimořádnou úspěšnost při potírání kriminality jako pan ředitel Přikryl. Nižší šarže nepohrdnou ani drobnými krádežemi. Například liberecká pobočka Inspekce ministra vnitra řešila v roce 1999 případ železnobrodského policisty, který ukradl mrtvému třiašedesátiletému muži platební kartu. Muž zemřel na infarkt za volantem svého vozu. Policista ho prošacoval a když zjistil, že zapomětlivý důchodce si napsal číslo PIN kódu na papírek, který měl v peněžence u platební karty, nezaváhal a využil příležitosti ke snadné prémii. O několik dnů později vybral z bankomatu šest tisíc korun. Na krádež se zanedlouho přišlo, policistu usvědčil kamerový systém banky. Když začalo vyšetřování, policista jako obvyklé nastoupil dovolenou a později dal sám výpověď, aby nepřišel o odstupné. Jablonecká policejní mluvčí Ludmila Knopová tvrdila, že šlo o zcela ojedinělý případ, který se nikdy v minulosti nestal. Tomu lze stoprocentně věřit, protože v minulosti se u nás ještě platebními kartami neplatilo a mrtvým mohli policisté ukrást pouze hotovost.

Policisté zlodějíčci nepohrdnou ani drobnými krádežemi podle hesla " každá koruna dobrá". Reportéři deníku MF DNES se rozhodli provést test poctivosti řadových policistů na služebnách a vydávali se za nálezce peněženek, které odevzdávali službu konajícím policistům v Praze a dalších vybraných městech naší republiky. V peněženkách pro jistotu nechali jen menší hotovost od dvou set do pětiset korun a dobře udělali neboť z desítek odevzdaných peněženek každou šestou policisté ukradli. Druhý den, když se figurant novinářů přišel zeptat zda někdo neodevzdal peněženku, kterou ztratil nedaleko od služebny, uslyšel zamítavou odpověď a navíc radu, aby se optal ve ztrátách a nálezech. Teprve, když novináři odhalili svou totožnost a žádali vysvětlení kam se peněženka poděla, policista si vzpomněl, že jí má v kapse. Ani v jednom kraji, kde novináři zkoušeli poctivost policistů, se nevrátily všechny peněženky a tak je redakce MF DNES musela zahrnout do ztrát.

Na druhé straně je třeba pochválit policisty z Brna, kteří se na vlastní pěst pokoušeli vypátrat majitele "ztracené" peněženky, což je ovšem jen slabá náplast na krádeže těch ostatních.Pokud vím, tak odsouzeni byli jen dva policejní zlodějíčkové z Vratimova.

Okresní soudce ve Frýdku Místku Petr Novák vyměřil Jiřímu Velikovskému (sloužil u policie 28 let) a jeho parťákovi Břetislavu Pánkovi (sloužil 24 let) za zneužití pravomocí veřejného činitele půl roku podmínečně z odkladem čtrnácti měsíců. Dohromady ukradli 423 Kč...

Snad největším smolařem mezi policejními zloději je Petr Merta z Chodova na Sokolovsku, který se nechal chytit v supermarketu při krádeži másla a zubní pasty v hodnotě padesáti korun. Karlovarský policejní ředitel ho na hodinu propustil pro porušení služební přísahy. Měl smůlu i v tom, že nebyl vyšším důstojníkem, v takovém případě by se hovořilo o roztržitosti a nanejvýš by byl přeložen do jiného okresu.

Jako malý kluk se hájil zkušený policejní důstojník z Rakovníku, který byl rovněž chycen při krádeži kartónu tvrdého alkoholu v hodnotě několika tisíc korun v místním hypermarketu. U pokladny jej zadržela ochranka. Policista se nejprve legitimoval policejním průkazem a tvrdil, že je v akci, později, že jen zapomněl zaplatit. Bystře si ale spočítal, že škoda nepřesáhla pět tisíc korun, že se tedy nejedná o trestní čin a raději vše i s pokutou zaplatil. Málem by mu to vyšlo, kdyby jeho prohřešek neoznámil anonymní pisatel na policejní ředitelství. Když si policejní ředitel prohlédl záznam krádeže svého podřízeného průmyslovou kamerou , málem omdlel. Důstojníka, který měl za sebou dvacet let služby u policie na hodinu propustil bez jakýchkoliv finančních vyrovnání, což byl na naše poměry čin chvályhodný a odvážný.

Smolařem by se dal nazvat policejní zloděj z Frýdku Místku Štefan Bodečka, který při ohledání místa činu manželů Vavřačových v roce 2003 ukradl 19 000 Kč. Předpokládal že jeho krádež padne na vrub zloděje, který vykradl dům před ním. Když byla jeho krádež odhalena bránil se tvrzením, že chtěl z obálky s penězi jen sejmout otisky prstů. Své otisky si však nesejmul. Nakonec byl po dlouhých tahanicích a odvoláních odsouzen k podmínečnému trestu dvou let s odkladem na tři léta. Krádeže policistů při ohledání místa činu, či domovních prohlídkách jsou běžnou trestnou činností, kterou si kriminalisté přivydělávají. Tyto zločiny jsou prakticky nepostižitelné, protože se z domovních prohlídek zpravidla nečiní podrobné soupisy zabavených věcí tak jak vyžaduje trestní řád. Neúplné seznamy, či seznamy nepřehledné jsou prakticky nepostižitelné. Když postižený (často po létech strávených ve vazbě) zjistí krádež, či zatajení je už pozdě. Nemůže nic dokázat a policisté jsou postiženi maximálně za přestupek podobně jako policisté zásahových jednotek, kteří vás seřežou a nemají připevněné identifikační číslo.

Ve velkých nákupních střediscích se sice neukradne mnoho, nedá se tak zbohatnout, ale na druhé straně je šance na odhalení téměř nulová. Proto raději někteří policisté ukradnou obchodníkům rovnou tržbu z pokladny jako například v Domažlicích, kde byli v dubnu 2004 zatčeni přímo při činu policista Radomír Balda a celník Roman Novák - oba z Mostu. Ve spolupráci s dalšími čtyřmi komplici olupovali vietnamské obchodníky. Jejich metoda byla poměrně jednoduchá a klíčovou roli sehrály právě uniformy obou mužů zákona.

Policista s celníkem si předem vytipovali movitého vietnamského obchodníka a přišli k němu udělat přepadovou kontrolu. Přepadová tedy opravdu byla. Poslední ránu udělali v centru
Domažlic 22. dubna 2004. Byli si už tak jistí, že jim ani nevadila blízkost dopravního inspektorátu a kolem projíždějící policejní auta. Celník si vyžádal od manželky majitele obchodu potřebné doklady a spolu s ní je odešel kontrolovat do skladu, který byl v zadní části domu. Nic netušící žena ho klidně následovala, protože přední část obchodu střežil uniformovaný policista. Když byl vzduch čistý, policista nelenil a vybral peníze z pokladny na pultu. Lup dělal bezmála pět set tisíc korun.Vzápětí oba "kontrolu" rychle ukončili a odešli zadním vchodem, aby si jich nikdo nevšiml Jenže v Domažlicích už na ně čekala zásahová jednotka policie, která své kolegy společně s dalšími komplici zatkla při činu. Jejich loupeže již půl roku sledovala Inspekce ministra vnitra a domažlická loupež byla už šestá v pořadí.

Zajímavé je, že policie dlouho tajila jména zatčených přestože se jednalo o jeden z nejzávažnějších kriminálních činů uvnitř policejního sboru. Jak to dokázali nevím, ale například při kauze poslance Kořistky se hned druhý den ocitly v novinách veškeré podrobnosti z výslechů včetně odpovědí na detektoru lži.

Romží je malá obec na Prostějovsku, která se stala známou v souvislosti s policejním lupičem. Osmdesátiletá stařenka tam oznámila na policii, že se jí ztratily vkladní knížky. Podpraporčík prostějovské policie se pustil do "šetření", a aby nedošlo ke zcizení peněz z účtů stařenky rozjel akci při které nejprve ztracené vkladní knížky umořil a nově vystavil na doručitele. Tím byl on a knížky si nechal pro jistotu u sebe. Zřejmě doufal že stařenka brzy umře a na vkladní knížky se zapomene. Jenže babička se měla k světu a netrpělivý policista začal z knížek po předložení svého občanského průkazu vybírat. Když už z nich odčerpal 630 tisíc korun, zpronevěra praskla. Spořitelna zaslala babičce dopis ve kterém ji informovala o stavu bývalých účtů. Tisková mluvčí jihomoravské policie Dagmar Bartoníková tuto, pro policii nemilou událost, potvrdila a dodala, že policista byl obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Ze zpronevěry, či krádeže nikoliv, protože obviněný policista peníze vrátil, což je nejen podivné, ale hlavně v rozporu se zákonem protože na krádež, ani zpronevěru se účinná lítost nevztahuje. Policie celou ostudu dlouho tutlala a ačkoliv novinářům předává pravidelně informace o trestné činnosti jiných o svých z pochopitelných důvodů mlčí. Stalo se v roce 1999 a policista byl odsouzen k jednoroční podmínce.

Jedním z mála policejních lupičů, který byl usvědčen a odsouzen byl sedmadvacetiletý kladenský policista Daniel Dimitrov . V roce 2002 jej rakovnický okresní soud poslal za loupeže na devět let do vězení. Dimitrov byl všestranný lupič policista, který si přivydělával ke státnímu žoldu kde se dalo. Mimo pracovní dobu loupil jako lapka na silnicích a v pracovní době bral úplatky. Za braní úplatků a zneužití pravomocí veřejného činitele byl odsouzen na rok do vězení. Tím skončila jeho policejní kariéra, ale dva roky před tím ještě jako muž zákona byl poměrně dlouho úspěšný v partě s dalšími dvěma kumpány, se kterými olupovali zahraniční turisty. Podobně jako u domažlické loupeže hrála i Dimitrovova policejní uniforma důležitou roli. Aby byl policejní efekt znásoben, opatřil policejní uniformy i svým komplicům. Jedním z nich byl Radek Civáň, který se jako jediný ke všemu u soudu přiznal. Vypovídal, že ve dvou případech zastavili vyhlédnutou oběť jako při běžné silniční kontrole, poté řidiče ( německé turisty) požádali o doklady a nechali je vystoupit z auta a otevřít kufr. Překvapeným cizincům lámanou němčinou "vysvětlovali", že se něčeho dopustili a nasadili jim pouta. Pak už jim nic nebránilo v tom, aby nasedli a s drahými vozy, doklady a kufry jednoduše odjeli. Než se oloupení cizinci dostavili na policii, byla už jejich auta dávno na cestě k novým majitelům.

Podobným způsobem také " zkontrolovali" dodávku společnosti Philip Morirs plnou cigaret, která rozvážela zboží do obchodů. Spoutaného řidiče dodávky však tentokrát nenechali stát na silnici, ale donutili ho nastoupit do nákladového prostoru k cigaretám. Náklad přeložili do svých aut a spoutaného řidiče ponechali osudu v zavřené dodávce. Dimitrov se u soudu bránil tvrzením, že on neloupil a že se ho chce jen někdo zbavit. To je ovšem klasická výmluva obviněných policistů ale často jim i vyjde. Ne však Dimitrovovi. Radek Civáň, který vše přiznal byl u soudu obviněným i korunním svědkem současně, dostal za odměnu jen pětiletý podmínečný trest, což je při závažnosti jeho trestného činu v organizované skupině skutečným unikátem i na poměry našich soudů.

V roce 2002 byla zásahovými policejními jednotkami zadržena skupina překupníků, kteří zásobovali podsvětí semtexem. Policisté měli po dlouhém sledování informace o chystaném obchodu a tak připravili akci, která se blížila vojenským manévrům. Na hodinu zcela uzavřeli část silnice mezi Prahou a Kolínem. Dopravu odkláněli přes vedlejší komunikace a policisté ze zásahové jednotky se samopaly pobíhali i po polích. Celý zásah ještě ze vzduchu jistila policejní helikoptéra. Akce nakonec dopadla úspěšně, neboť překupníci ani nebyli ozbrojeni a výsledkem policejních manévrů bylo zadržení čtyř překupníků, kteří se chystali prodat celkem 11 kg Semtexu a pět rozbušek. S takovým množstvím trhaviny by zkušený odborník dovedl srovnat se zemí i menší budovu . V podsvětí se ale nejvíce využívá k ničení automobilů. Byla to úspěšná policejní akce, která vypovídá o tom, že policie je v určitých případech akceschopná. Dojem z úspěchu poněkud kalil fakt, že mezi zadrženými byl i třicetiletý policejní důstojník, který pracoval na policejním ředitelství v Kolíně. Zřejmě pracoval na poloviční úvazek také pro podsvětí. Policie žádala pro zadržené muže vazbu, ale neuspěla a obchodníci se semtexem byli za pár hodin na svobodě.V době, kdy se nebezpečí terorismu blíží i k našim domovům bylo rozhodnutí soudu pro Prahu východ poněkud překvapující. Méně překvapující bylo, když policejní mluvčí Zdeňek Neliba odmítl sdělit jméno zadrženého policisty : " Nemáme k tomu co říct" .

V listopadu roku 2001 chtěl policista z Karviné přepadnout benzinovou pumpu a přivydělat si nějakou tu korunu. Byl mimo službu, údajně nemocen. Lépe řečeno pobíral nemocenskou, protože prý utrpěl pracovní úraz. Zranění zřejmě nebylo tak

vážné, protože těsně po půlnoci se chystal se služební zbraní přepadnout obsluhu čerpací stanice. K čerpadlu však náhodně dorazila hlídka jeho kolegů. Lupič zpanikařil v domnění, že je od počátku sledován a rozhodl se neprodat svou kůži lacino. Bleskově tasil zbraň a přiložil ji k zátylku uniformovaného policisty. Zřejmě byl v šoku, protože vůbec nereagoval na slovní domluvu, aby se vzdal a odložil zbraň, nebyl schopen vnímat eskalující střet. Toho využil kolega ohroženého policisty, nenápadně vytáhl svou zbraň a jedním výstřelem do hlavy útočníka zabil. Celkem byly vystřeleny tři výstřely a kdo vystřelil zbylé dva bylo předmětem šetření. To už ale mrtvému policistovi - lupiči mohlo být jedno.

Dva policisté dálničního oddělení dopravní policie společně s místním recidivistou si naplánovali přepadení benzinové pumpy, která byla jen několik kilometrů od jejich služebny.

Nejednalo se o žádnou prkotinu jako je zatajená peněženka, nebo krádež alkoholu v obchoďáku, ale dobře naplánovaná loupež, která měla vynést kolem půl milionu korun.

Policisté z dálničního oddělení ve službě benzínku často navštěvovali, znali se s obsluhou a věděli, že kamerový systém je špatně nastaven, takže případný lupič by byl těžko identifikovatelný. Věděli, že největší kořist na ně čeká v neděli v noci, protože obsluha odevzdává majiteli tržbu za celý víkend až v pondělí ráno. Věděli také, že obsluha má nařízeno, v případě přepadení, neklást odpor, aby neohrozila své životy.

Obsluhu měl oloupit policista, který byl v civilu a měl na hlavě černou kuklu. Další komplic (policista v civilu) seděl v nastartovaném autě. Měl za úkol předstírat pronásledování lupiče a poté tvrdit, že mu lupič ujel. Navíc měl podat takový popis pachatelů, který by svedl vyšetřovatele na falešnou stopu.

Všechno měli perfektně naplánované. Nepočítali jen s tím, že je komplic - recidivista práskne. O celé akci věděli předem policisté z inspekce, kteří na kolegy nachystali past. Benzínku nenápadně obklíčila zásahová jednotka a v okamžiku kdy se chystal policista v kukle vstoupit dovnitř, vyzvali ho, aby se vzdal. Jenže policejní lupič to nevzdal, skočil do auta (Citoen XM) a snažil se z místa činu ujet. Stále měl nasazenou kuklu a zadržení považoval za náhodu. Možná jen zazmatkoval, jisté však je, že lehce prorazil policejní zátarasy a ujížděl směrem ke hranicím. Stíhalo jej několik policejních vozů. Prchající jel místy přes 200 km v hodině. Divokou honičku neukončila ani střelba jednoho z detektivů na vůz ujíždějícího lupiče. Konec velké loupeže nastal teprve tehdy, když řidič pronásledovatelů odvážným manévrem naboural do prchajícího, který následně havaroval. Lupič se posléze vzdal.

Následná reakce policejního presidenta byla jako z učebnice výmluv : " Šlo o individuální selhání mladých policistů. Musíme si také uvědomit, že byli dopadeni díky dobré práci policie..." Pozapomněl jen, že hlavní zásluhu na zmaření loupeže měl recidivista, který si na poslední chvíli všechno rozmyslel a plán prozradil. Jaké trestné činy mu za to policisté odpustili už zmíněné prohlášení neobsahovalo. Soud oba policejní lupiče odsoudil k podmínečnému trestu odnětí svobody protože prý nic neuloupili. A je to...

O něco hůře dopadl mladý policista Roman Vlk, který sloužil na obvodním oddělení policie v Čimelicích. V létě roku 2007 provedl šňůru přepadení se zbraní v ruce. Postupně přepadl a vyloupil čtyři benzinové čerpací stanice, lup nebyl příliš vysoký protože hodně řidičů dnes platí kartami a tak přepadl sázkovou kancelář a pobočku České spořitelny. Při zatýkání se bránil a jednoho ze zatýkajících policistů postřelil. Zranění bylo sice lehké, ale i tak se jednalo o útok na veřejného činitele. Okresní soud v Příbrami jemuž předsedal soudce Jaroslav Špička jej o rok později odsoudil ke čtyřem a půl rokům odnětí svobody. Soudce tento nezvykle nízký rozsudek obhajoval slovy: " Přihlédl jsem k tomu, že pachatel byl dosud bezúhonný a při vyšetřování spolupracoval." A je to...